20. Důvěra (2/2)

24. prosince 2015 v 19:27 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
"Erin!," rozzářil se Emmet a já se zamračila, když se rozešel mým směrem.
"Nevěděla jsem, že je tak těžké mi v něčem věřit," oznámila jsem poněkud chladněji, než jsem zamýšlela.

"Vzhledem k tomu, jakým způsobem jsi se rozhodla vyřešit své problémy, tak jsi ten poslední člověk, který by nás měl poučovat o důvěře," ozval se ostře Jasper.
To bolelo.

"Nejspíš," souhlasila jsem, ale můj hlas neubíral na zlosti.
"Nehádejte se, prosím. Jaspere, to nebylo nutné," zasáhl Edward, když si všiml jasně napjaté atmosféry mezi mnou a Jasperem.
"Edwarde-," začal Jasper, pěsti zaťaté.

"Nech ho," řekla jsem Edwardovi a založila si ruce na hrudi. Pramalá ochrana před city, které na mě útočily ze všech stran. "Zasloužila jsem si to. Koneckonců má pravdu - utekla jsem jako zbabělec a nic vám neřekla. Ale věřte tomu, že jsem měla své důvody. Nedělala jsem nic z toho jen proto, abych vám ublížila. Snažila jsem se vás ochránit před sebou samotnou."

Chvíli na mě jen koukali, ovšem jeden pohled do Jasperových nedůvěřivých očí mi byl dostatečnou nápovědou. Zavrtěla jsem hlavou a napůl se smutně usmála.

"Změnila jsem se, vím to. Vidím to na sobě stejně, jako to na mně vidíte vy. Ale nezměnila jsem se tak moc, abyste ve mně neviděli tu samou Erin, co před jedenácti lety. Opravdu jsem tvrdě dřela, abych byla schopná se k vám vrátit jako jedna z vás. Ale očividně to byl špatný nápad."

Otočila jsem se a upírsky vyletěla z budovy. Snažila jsem se ignorovat bolest na hrudi, která fantomizovala mé city. Možná, že Jasper měl pravdu a já už opravdu nebyla stejný člověk, kterému můžou důvěřovat.
Nesnášela jsem se za to, jak moc mě to bolelo. Jedenáct let, a stále jsem se přes to nemohla dostat.

"Erin, počkej!"
"Edwarde," povzdechla jsem si a otočila se na něj, s pohledem obezřetně upřeným na Jaspera, který k nám s Emmettem pomalu kráčel.

"Ne, prosím, vyslechni mě," naléhal a já neochotně přikývla.
"Poslouchám."

"Vím, že to tak nevypadá, ale jsme všichni šťastní, že jsi se vrátila. Není to o tom, že bychom ti nedůvěřovali, ale máme o tebe strach a chceme, abys byla v bezpečí. Pochop prosím, že jsme tě neviděli dlouhou dobu a když jsi od nás odcházela, byla jsi úplně jiný člověk."

Pronesl to jednoduše, věcně. Neobviňoval mě, že jsem utekla. Nehledal na mém dřívějším i nynějším já žádné chyby. A zněl upřímně.
Přeběhla jsem nejistě pohledem mezi všemi bratry a povzdechla si.

"Chápu," řekla jsem zdráhavě. "Ale chápejte i vy mě. Utekla jsem pryč, protože jsem věděla, že by to takhle dál nešlo. Vy byste mě stále podporovali, ale já bych uklouzla znovu."
"Erin-"

"Emmette, víš, že mám pravdu. Uklouzla bych - věděla jsem to já a věděli jste to vy. Potřebovala jsem se jí zbavit a být normální. Nebo alespoň tak normální, jak jen to v upířím světě jde. A to se mi povedlo. Když jsem se jí konečně zbavila, už nebylo těžké si udržet čistý štít. Je to jako bych to konečně byla já," vysvětlila jsem a vyčkávavě se na ně podívala.

Znovu nastalo ticho, v němž mě všichni tři pozorovali a já se snažila něco vyčíst z jejich výrazů. Marně.
"Omlouvám se," přerušil ticho překvapivě Jasper.
Podívala jsem se na něj a zamrkala.

"Nemusíš," odpověděla jsem jemně. "Protože jsi měl pravdu. Utekla jsem, proto nejsou výmluvy. Samozřejmě, že mi nemůžete důvěřovat."

"Můžeme," opravil mě s přátelštějším tónem, což mě trochu uklidnilo. "Kdyby to byl kdokoliv jiný, nehodlal bych zajet zpátky na márnici a ujistit se, že je všechno v pořádku. Ale byl to David a já vím z nás všech nejlíp, jaké to je, se chtít pomstít."

Pohled mi okamžitě ztvrdl, čehož si všimli a já se nesnažila to nijak zamaskovat.
"Máš pravdu. A jak jsem říkala, taky jsem nad tím přemýšlela. Ale neudělala jsem to. Nemohla jsem. Já už taková být nechci," zašeptala jsem se sklopeným pohledem a rukama obtočenýma kolem těla.

"Proto jsme přece tady," řekl Jasper s očividnou nabídkou míru.
Usmála jsem se a objala ho a byla jsem příjemně překvapená, když nezaváhal ani na vteřinu a pevně mě objal zpět.
"Tak vyrážíme domů ne?," zazubil se Emmett, když jsem se napůl odtáhla s Jasperova objetí.

Zasmála jsme se, ale zavrtěla hlavou.
"Vy běžte - já se musím zastavit v motelu a pobalit věci, než se k vám vydám."

"Půjdeme s tebou," navrhl okamžitě Edward a na můj nejistý pohled pozvedl obočí. "Pomůžeme ti zabalit a ty nám můžeš předvést, jak skvělá řidička jsi."
"Ty máš auto?," ozval se s absolutní nevěřícností Emmett a já se zamračila, když jsem pochopila, že to myslí vážně.
"Představ si to," odpověděla jsem ironicky a rozběhla se do lesa.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"No, mohla sis vzít lepší pokoj," konstatoval okamžitě Emmett, když se protáhl přede mnou do mého pokoje a rychle po něm sbíral mé věci, které háze do jedné z cestovek na zemi u postele.

"Potřebovala jsem někde zůstat, ne zabydlet se v pětihvězdičkovém hotelu. Stejně tu nic z toho nepoužívám, tak na co bych platila víc, než je třeba?," zeptala jsem se a trpělivě se na něj dívala, jak běhá po pokoji a hází mi věci do tašky.

"Můžeš to aspoň trochu poskládat, než to tam hodíš?," zeptala jsem se frustrovaně a zamračila se na Jaspera s Emmettem, kteří jen postávali u dveří a ani se nesnažili zamaskovat svůj smích.

Moje slova vyšla naplat, protože Emmett, jen zvýšil rychlost a moje oblečení a věci byly ještě zmuchlanější, než předtím. Útrpně jsem si povzdechla a shodila ze sebe zkřehlou mikinu z lovu.

Natáhla jsem se pro červený svetr, přehozený přes židli, když mě pod loktem chytil Jasper a zkoumavě se zadíval na mou ruku.

"Odkud máš ty jizvy?," zeptal se a veškerá pozornost se znovu obrátila na mě.
"Dlouhý příběh," řekla jsem trochu upjatě a rychle se oblékla. "Ty máš své a já taky."
"Někdo tě napadl?," zeptal se nazlobeně, ale já pochopila, že to není namířeno na mě.

"Tak nějak," připustila jsem a zvážněla, když se na mě stále dívali. "Tak jo. Dost jsem bojovala, nebylo to snadný... předtím."
"Nemusíš se stydět za jizvy," uklidnil mě Edward s milým úsměvem.
"Ale musím," odporovala jsem s hořkým úsměvem.

Vzala jsem Jasperovu ruku a vyhrnula mu rukáv. Přejela jsme po jeho jizvách, které vypadali ještě hrozivěji, než když jsem je viděla poprvé. Podívala jsem se mu do očí a našla ho dívat se na mě zvláštním, rezervovaně zvědavým pohledem.

"Tyhle," řekla jsem a přejela po jeho ruce. "Jsou tvým důkazem, že jsi byl silný. Že jsi dokázal přežít spoustu útoků a dokázal si z nich vyváznout."

Poodstoupila jsem a odhrnula si vlasy z krku, na němž se táhly dvě zkřížené jizvy, jako připomínka chvíle, kdy jsem byla jen vlásek od smrti. Všichni se na ně s hrůzou a vinou vepsanou ve tvářích dívali.

"Nekoukejte tak," řekla jsem jemně a přehodila vlasy zpět na své místo, abych se necítila tak zranitelně. "Moje jsou jiné. Moje akorát ukazují, jak moc slabá jsem byla."

"Slabá? Dokázala jsi se dostat ze situace, kdy ti někdo chtěl utrhnout hlavu," vyhrkl Emmett a omluvně se na mě podíval, když po něm Jasper a Edward střelili zlostným pohledem. "Omlouvám se."

"Není za co," řekla jsem a strčila si pramen vlasů za ucho, zatímco jsem ze země zvedla jednu z tašek. "A není tak úplně, jak si myslíš."

Vyšla jsem z pokoje a oni mě okamžitě následovali. Beze slova jsme naložili mé tašky do kufru a já si vlezla na své místo řidiče a hodila klíčky do zapalování. Počkala jsem, než si všichni posedali v autě a pro okrasu se všichni zapnuli, než jsem vyjela na silnici.

"Nebyla jsem... nebyla jsem silná," řekla jsem s očima pevně upřenýma na vozovce. "Ve skutečnosti to byly nejhorší momenty v mém životě. Měla jsem umřít."
"Erin-"

"Tohle neříkej!"
"Je to tak," přerušila jsem je ostře, abych si získala jejich plnou pozornost. "Chtěla jsem se nechat zabít."

Trvalo vteřinu, než to zpracovali a opět se pustili do diskuze, v níž jsem byla já ta správná a nic takového jsem si nezasloužila.
"Proč jsi to chtěla udělat?," zeptal se nakonec tiše Jasper, když se konečně všichni dostatečně vyventilovali.

"Protože už jsem dál nemohla," odpověděla jsem zdrceně a pevně sevřela volant. "Doleva?"
Na Edwardovo přikývnutí jsem zatočila na lesní cestu, která vedla kamsi do lesů, kde pravděpodobně postavili svůj dům. Daleko od lidí.

"Omlouvám se," řekla jsem. "Ale nedalo se to vydržet. Neměla jsme kontrolu nad ničím, co jsem dělala. Byly chvíle, kdy prostě přebrala kontrolu a já nemohla dělat nic jiného, než pozorovat, jak někoho zabíjí. Vím... že to není žádná omluva a o to se ani nesnažím. Je má zodpovědnost... Ale už jsem nevěděla, co dělat dál. Byla jsem zoufalá a když tak jednou zase převzala vládu nad mým tělem a zabila je... Nechtěla jsem pokračovat. Přála jsem si zemřít. V tu dobu mě našli členové Arovy stráže. Skoro mě zabili, ale nakonec se jim to nepovedlo a já utekla pryč."

Čekala jsem, co mi na to řeknou tentokrát. Jestli mě nějak odsoudí a pokoušela jsme se psychicky připravit na to, že mě už nikdy nebudou chtít vidět.
"Mrzí mě to, Erin," řekl Edward a stáhl mi jednu ruku z volantu, aby ji mohl pevně stisknout ve svých dlaních.

"To nebyla tvoje vina Edwarde," řekla jsem a mrkla na kluky ve zpětném zrcátku. "Nikoho z vás."
"Mohli jsme tě ochránit," řekl Jasper se stejně sebeobviňujícím tónem, jako Edward.
"Ne, to nemohli," odporovala jsem jemně. "Byla to moje volba a nebyl zrovna nejlepší. Ale dosáhla jsem toho, co jsem chtěla. Je pryč a já jsem dokázala zase fungovat."

"To je víc, než očividné," řekl Edward a na můj nechápavý pohled pokračoval. "Nemůžu ti číst myšlenky."
"Cože?," zeptala jsem se šokovaně.

"Nevím, jak se to stalo, ale je to tak... Už v nemocnici jsem tě neslyšel, ale myslel jsem si, že je to prostě proto, že jsi byla dlouho pryč a nesoustředím se... Ale teď, když jsme tu v klidu a nic mě neruší, stejně slyším jenom Emmetta a Jaspera.

Přibrzdila jsem a vjela na příjezdovou cestu, zatímco jsem všichni v tichosti zpracovávali celou situaci. Odepnula jsem si pás a nejistě přejela pohledem po prostorném domě, který byl před námi. Kluci si všimli mého ticha a Edward mi znovu v ujištění stiskl ruku.
"Bude to v pořádku," řekl a já s drobným úsměvem přikývla.

Vystoupili jsme z auta a já ho už ze zvyku zkontrolovala a zamkla. Jasper a Emmett mi zatím vzali tašky a všichni jsme vykročili ke vchodovým dveřím.

Ty se ve chvíli, kdy jsme stáli pět metrů od nich rozletěly a než jsem se nadála, měla jsem plnou náruč Alice, která nadšením nedokázala přestat poskakovat spolu se mnou.
"Já viděla, že přijdeš a jednou se k nám vrátíš!," vypískla a znovu mě pevně objala.

"Ahoj Alice," pozdravila jsem a se zavřenýma očima ji objala ještě pevněji. "Chybělas mi."
"Já vím," pronesla naprosto škádlivým tónem, ale její oči byl dojaté. "Ty mě taky."

S širokým úsměvem, který mi Alice vyloudila na tváři jsme se odtáhli a já se otočila ke dveřím. Na chvíli jsem zaváhala, když jsem uviděla Esmé, která stála na zápraží a Carlisle ji držel kolem ramen, protože vypadala, že by to sama nedokázala.

Udělala jsem jejím směrem pár kroků, ale ona se spěšně vytrhla z Carlisleova držení a stáhla si mě do náruče; její tělo se otřásalo vzlyky bez slzy. Mé oči se také naplnily slzami, jež se nemohou dostat ven a objala jsem ji zpět.
"Ach, broučku... Erin - tolik jsi mi chyběla... tolik holčičko moje."

"Já vím, omlouvám se... taky jsi mi chyběla... promiň."
Obě jsme tam jen stály v náručí té druhy a stále opakovaly to stejné. Všimla jsem si, když kolem prosvištěli různé pachy, že ostatní šli do domu a nechali nás venku - relativně o samotě. Byla jsem jim vděčná.

Když mě konečně pustila ze svého železného sevření, odtáhla se jen natolik, aby mi prsty mohla prohrábnout vlasy a přejet po tvář - jako by se snažila zapamatovat si každý centimetr mého obličeje. Jako bych měla znovu zmizet.
"Erin," zopakovala mé jméno s takovou dávkou něhy, kterou jsem si jistě nezasloužila.

"Já vím," řekla jsem a usmála jsem se, přestože mé oči stále zářily neprolitými slzami.
"Vítej doma," řekla s pohledem, který mi sdělil, že na tuhle chvíli čekala dlouho.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nebyla jsem nijak překvapená stylem, který v domě panoval. Bylo tam převážně spousta bílé, moderně zařízené a bylo na tom vidět, že je to Esméina práce. Některé prvky byl prostě jako její rukopis.

Celá místnost dýchala novotou a obýváku vévodil větší krb. Milovala jsem prosklená okna, která byly nejspíš typický prvek, stejně jako v domě, kde bydleli předtím. Nebyla jsem nijak překvapená, když jsem zahlédla kousek kuchyně. Esmé byla vždy perfekcionista.

Na pohovkách byl usazen zbytek rodiny, ale nespěchali na mě, ani se nezačali okamžitě vyptávat, za což jsem jim byla vděčná. Vydala jsem se k nim, když ze schodů sešla dolů Rosalie. Obě jsme se na sebe chvíli dívaly, než ode mě odtrhla pohled a stoupla si k prosklenému oknu; daleko ode mě.

Snažila jsem se necítit ublíženě - na druhou stranu, neodešla z místnosti, což jsem považovala za plus. Posadila jsem se na volnou sedačku a byla ráda, když si ke mně nikdo nepřisedl, ale zároveň nebyli tak daleko, abych se cítila osamoceně.
"Nevěděla jsem, že řídíš," řekla Esmé, zcela očividně se snažíc naladit co nejpřátelštější atmosféru.

"Ne moc dlouho," připustila jsem.
"Všimla jsem si, že ještě nemá oježděné pneumatiky nebo-"
"Proboha Esmé! Nemusíme dělat zdvořilostní konverzaci," přerušila ji Rose a přešla k nám. "Proč ses vrátila?"
"Rose!," ozvalo se hlasitě.

"Upřímně?," přerušila jsem jejich protesty na její osobu. "Nikdy jsem vás nepřestala brát jako rodinu. Přiznávám, že jsem nezvolila zrovna nejvhodnější způsob, jak se s celou situací vypořádat, ale nemůžu říct, že bych litovala toho, že jsem odešla."

"Utekla," opravila mě Rose a stejně jako já ignorovala pohledy ostatních.
"To nepopírám," řekla jsem klidně a sledovala jak se její vztek mísí se šokem.
"Pomáhali jsme ti!," obvinila mě a já z jejích slov slyšela něco víc.

"Važím si toho. A vím, že jsi naštvaná, protože jsme spolu konečně začaly vycházet a já utekla. Takže přijímám tvou omluvu, třebaže to nebylo tvé selhání, co mě donutilo se tak rozhodnout," řekla jsem a sledovala její výraz.

Podle toho, jak se beze slova posadila vedle Emmetta jsem měla pravdu. Dávala si to za vinu a aby se necítila tak zranitelně, pokusila se to všechno hodit na mě. Proto jsem se na ni nezlobila a musela jsem utnout i ostatní, co se na ni obořili.

"Není to nic osobního, ale vy byste mi nedokázali pomoct," řekla jsem a pokračovala, když jsem viděla vzdorné výrazy na tvářích mých bratrů. "Myslím to vážně. Bylo to všechno o mé hlavě. Jak jsem říkala klukům... nebylo to nic zábavného nebo snadného."

Zavřela jsem oči a přetáhla svoje vlasy na stranu, aby byly vidět moje jizvy. Okamžitě se ozvalo zalapání po dechu, které patřilo Esmé a Alice vypískla. Donutila jsme se otevřít oči a nedat na sobě nic znát.

"Než se zeptáte - nebojovala jsem. Ne v tu dobu. Našli mě Volturiovi, když mi jednou zase utekla. Byla jsem připravená zemřít, protože moje vědomí s tím bylo smířené. Nemohla jsem se na sebe ani podívat, nedokázala jsem to zastavit a v tu dobu mi to přišlo jako vysvobození. Nepovedlo se jim to; na poslední chvíli je zabil Toby - jeden upír co mě dovedl ke Campbellovým," shrnula jsem znovu svou historii.

"Campbellovi?," ozval se Carlisle a já se na něj podívala. "Myslíš Javiera?"
Usmála jsem se a přikývla.
"Přesně tak," potvrdila jsem. "Ukázal mi způsob, jak ji dostat pod kontrolou a pomohl mi ji zabarikádovat ve své mysli. Nemůžu používat svou schopnost, ale takhle je to bezpečnější. Pro všechny."

Skončila jsem zcela jasně svůj příběh a přehodila si vlasy zpět na krk, abych se vyhnula litujícímu pohledu Esmé. Podívala jsem se po jejich tvářích a zatím jsem byla překvapená, že všechno berou s takovým klidem.
"Měla jsem zavolat," zopakovala jsem tu větu snad posté tenhle den.

"Ne," zavrtěla Esmé hlavou a natáhla se ke mně, aby mi mohla stisknout ruku. "Jsi pořád naše dcera a na tom se nikdy nic nezmění."
Zamrkala jsem a v očích se mi znovu zaleskly slzy. Esmé také vypadala dojatě, ale podívala se na mě překvapeně a s jasnou otázku.

"Nemůžu," odpověděla jsem a všichni ostatní se na mě nechápavě podívali.
"Od té chvíle...," zasekla jsem se a po chvíli pokračovala. "Prostě už to nedokážu. Javier mě upozornil, že se to může stát. Nečervenám se, nepláču... Už si ani nepamatuju, jaké je to spát."
"Mrzí mě to. Dělalo tě to tebou," pronesla mateřsky Esmé, ale já ztuhla.

"Ne, dělalo to ze mě člověka a já byla zranitelná," pronesla jsem ostřeji a stáhla svou ruku z její.
Donutila jsem se uklidnit a pokračovala.
"Omlouvám se. Jednou mě napadli když jsem spala. Není to nic příjemného a já na to nevzpomínám v dobrém."
"Je mi-"

"Ne, v pořádku. Nevědělas to," odbyla jsem její omluvu s drobným úsměvem a trochu si poposedla. "Pokud... vám to nebude vadit, asi bych si šla na chvíli lehnout. Byl to dlouhý den."
"Jistě zlatíčko," usmála se Esmé a vzala mě kolem pasu.
"Vezměte Erin tašky," nařídila Emmettovi a Jasperovi, zatímco mě vedla ke schodišti.

Následovala jsem ji do prvního patra a dveří na konci chodby, vedle - jak se zmínila - Edwardovi a jejich ložnice. Opatrně jsem vešla do nádherně zařízeného pokoje.

Byl v různých odstínech tyrkysové a modré a vévodila mu velká postel s nebesy. Nábytek byl laděný do antického stylu a z celé atmosféry na mě dýchal oceán a pobřeží. Musela jsem se usmát a prsty přejet po lávové lampě, která dělala odrazy na jediné bílé stěně v pokoji.

"Líbí se ti?," zeptala se opatrně Esmé a já se k ní s nadšeným výrazem otočila.
"Je perfektní, děkuju," řekla jsem upřímně a nechala se obejmout.
Kluci mezitím složily mé tašky k nohám postele a s pobaveným výrazem - Emmett naprosto vyřehtaný - opustili pokoj.

"Nechám tě vybalit. Kdybys něco potřebovala, stačí zavolat," řekla a pohladila mě po tváři, než zmizela na chodbě a já zůstala sama.

Sama, ale přece ne osamělá. Teď už ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama