21. Další Cullenová

30. prosince 2015 v 22:02 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Tak tu přináším předSilvestrovkou kapitolu! :)

WATTPAD

21. Další Cullenová

Konečně jsem si vybalila všechny věci a úhledně je poskládala do šatníku, skříní a poliček, když mi zazvonil mobil. Přešla jsem ke své kabelce a podívala se na číslo volajícícho. Šerif Swan.

"Dobrý večer, pane Swane, můžu vám být nápomocná?," zeptala jsem se mile a ignorovala téměř neslyšitelné zavrčení z Edwardova pokoje.

"Dobrý večer, Erin. Omlouvám se, že ruším tak pozdě, ale na stanici jsi nechala vzkaz, že bys ráda věděla, kdy se bude konat pohřeb účastníků té autonehody, je to tak?," odpověděl unaveně profesním hlasem.
"Nerušíte a ano, to jsem chtěla."

"Nevolal bych tak pozdě, kdyby to nemělo důvod. Paní Callová převzala obě těla a postarala se o všechny patřičnosti důležité k pohřbu," oznámil mi, ale z jeho hlasu bylo poznat, že to není všechno.

"Můžu jí nějak pomoci? Už na stanici jsem se zmínila, že nebude problém, abych nějakou část ceremoniálu uhradila," navrhla jsem, aby se rozpovídal.

"To nebude nutné. Volám hlavně z důvodu, že se ten pohřeb bude konat již zítra a podle naléhavosti tvého vzkazu jsem pochopil, že by ses ráda účastnila."

Nedokázala jsem okamžitě odpovědět, když na mě dolehla tíha jeho slov. Jak to najednou všechno znělo až velmi reálně.
"Erin? Jsi tam?," ozvalo se nejistě z druhé strany.

"Ano, jistě," odpověděla jsem okamžitě. "Moc vám děkuju, pane Swane. Byl byste tak hodný a nadiktoval mi místo a přesný čas?"

"Samozřejmě - pošlu ho na váš fax; ještě jsem na stanici, tak by to u vás mělo být každým okamžikem," řekl a namačkal něco na klávesnici.

"Ještě jednou děkuju - i za to, že jste kvůli mně zůstal přesčas," poděkovala jsem upřímně a vydala se do Carlisleovy pracovny, kde byl fax.

"No... nejsem tu úplně přesčas a věř mi, že to nemá co do činění s touhle věcí," pronesl trochu rozpačitě a já se vědoucně usmála.

Jemně jsem zaklepala na Carlisleovy dveře a na jeho tiché vyzvání vstoupila do místnosti. Rychle jsem poukázala na telefon a poté na fax. Carlisle se usmál a přikývl, než začal znovu psát lékařské zprávy.

"Bella už vás vyhodila?," zeptala jsem se důvtipně a vzala papír s vytištěnými informacemi. "Jak se jí daří mimochodem?"
"Dobře, dobře," odpověděl s rádoby zaměstnaným hlasem. "Podívej, už budu muset jít..."

"V pořádku, pozdravujte Bellu," řekla jsem a tázavě se podívala na mračícího se Edwarda, který bez zaklepání vtrhl do místnosti a zíral na mě.

"Určitě, pozdravuj doma a poděkuj svému otci za to, jak se mi postaral o Bells," řekl pan Swan a Carlisle poslal mým směrem jemný úsměv a kývl.
"Určitě," usmála jsem se a ignorovala Edwarda. "Děkuju za ten fax, jsem ráda, že jste mi zavolal."

"Rádo se stalo, zatím nashle, Erin," rozloučil se.
"Dobrou noc, pane Swane a nezůstaňte tam moc dlouho," rozloučila jsem se mile a prudce uhnula Edwardovi, který se vrhl mým směrem, ve snaze mi vytrhnout telefon.

Zavěsila jsem stejně jako šerif a vrhla kárající pohled Edwardovým směrem.
"Přeskočilo ti?," zeptala jsem se a složila papír se souřadnicemi k místnímu kostelu v Seattlu.
"Tys mluvila s Bellou?," zeptal se s těžce potlačovanou zlobou.

"Ne," odpověděla jsem pomalu a pátravě se na něj zadívala. "Mluvila jsem s jejím otcem, což si z našeho telefonátu jistě poznal. Pokud tedy Bella tajně neoplývá sytým mužským basbarytonem."

"Nechci, abys s ní mluvila," řekl a neznělo to jako požadavek nebo rada. Spíš rozkaz.
"Prosím?," zeptala jsem se vzpurně a založila si ruce na hrudi.

Jasně jsem viděla, jak zatnul ruce v pěst a přesto, že jsem se s ním nechtěla hádat hned první den, co jsem zpět, nehodlala jsem mu v ničem ustoupit. Neměla jsem nejmenší tušení, co tohle všechno má znamenat a proč se chová tak divně.

"Prosím, Erin," řekl nakonec a podíval se na mě zpod řas.

Pustila jsem ruce dolů a zmateně sledovala jak rychle vyskočil z okna a rozeběhl se do noci. Udělala jsem krok směrem k oknu, když mě opatrně zadržela Carlisleova ruka kolem pasu. Neochotně jsem se k němu otočila s jasnou otázkou v očích.

"Nejsem v pozici, v níž bych měl právo ti tohle vysvětlit. Dej mu čas, tohle je Edwardova věc a jsem si jist, že se o ni s tebou brzy podělí," řekl jemně a já ho trochu víc ochotněji následovala k pohovce, na níž jsme se spolu usadili.

"Co má proti té Belle?," zeptala jsem se a pozvedla obočí. "No tak, to snad není žádné tajemství. Něco se s ním děje a kdykoliv řeknu její jméno, tak vypadá, že mě každou chvíli odhodí pět metrů od sebe."

Carlisle dál mlčel a já se na něj výmluvně podívala.
"Je do ní zamilovaný, to vidím i já, takže pochybuju, že mi prozradíš nějaké velké tajemství, když mi k tomu řekneš podrobnosti," oznámila jsem a na jeho mírně překvapený pohled jsem se usmála.

"No, zdá se, že jsi mnohem lepší pozorovatel, než kdokoliv z nás," připustil opatrně s občasným pohledem k lesu, v němž zmizel Edward.

"Jak to myslíš?," zeptala jsem se a poté se mi na tváři usadil vědoucí pohled. "Jen mi neříkej, že tohle trvá už delší dobu."

Carlisleovo ticho bylo výmluvnější, než jakákoliv slova.
"A to ji ještě nikam nepozval?," zeptala jsem se a mírně se zamračila jeho váhavému pohledu.
"Bella je jeho pěvkyně."

Oči se mi rozšířily a než jsem se stihla zadržet, vyhrkla jsem.
"Jak to dokáže vydržet?"
"Nikdy bych jí neublížil," ozvalo se za mnou tiše a já vnitřně proklela svou nesoustředěnost.

Otočila jsem se k Edwardovi, který stál opřený o dveře se vzdáleným pohledem upřeným kamsi do dálky. Povzdechla jsem si a stiskla Carlisleovu ruku s výrazem, který mu jasně říkal, že to vyřeším sama.

Oba jsme vstali a zatímco Carlisle se vrátil zpět ke své práci, já jsem vyrazila ze dveří a chytila Edwarda za ruku. K mému překvapení se nijak nebránil a prošel se mnou celé patro. Proto se překvapeně zastavil, když jsem ho pustila a zastavila se před jeho dveřmi.

"Nepozveš mě dovnitř?," zeptala jsem se lehce škádlivě, když na mě celou minutu jen koukal.

Jen přikývl, otevřel dveře a nechal mě vstoupit jako první. Usmála jsem se a rozhlédla se po jeho pokoji, který na rozdíl od mého postrádal postel. Bez delšího otálení jsem sebou plácla na jeho sedačku a poklepala na místo vedle sebe.
"Nemám chuť se o tom bavit," oznámil mi, ale přesto se vedle mě posadil.

"Taky nemusíme," řekla jsem a udělala jsem si pohodlí na jeho natažené noze. Vytáhla jsem z kapsy papír s adresou a podala mu ji. "Hodil bys mě tam?"

Původně jsem plánovala tam jít sama, ale cítila jsem, že Edward potřebuje den volna a taky jsem zjistila, že bych byla radši, kdyby mě někdo mohl odvést.
"Víš, Erin...," začal a prohrábl si vlasy.

"Aha jasně," pochopila jsem a vzala si papír z jeho ruky. "Zeptám se Carlislea."
"Ne, že bych tě tam nechtěl vzít.." ...ale musím se ujistit, že je Bella v pořádku.
"Netvař se tak zkroušeně, já to nějak přežiju," ujistila jsem ho s úsměvem.

Zavřela jsem oči a relaxovala, když do svého sterea vložil klavírní skladby. Nechala jsem se unášet Debussyho uměním a psychicky se připravovala na další den.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Mohla bych si vzít taky volno," navrhla znovu Esmé a já už nedokázala zadržet frustrovaný povzdech a protočení oči.

"Opravdu - pojede Carlisle. Nikdo jiný tam se mnou být nemusí. Šla bych sama, ale vy chcete mít jistotu, že budu v pořádku a já vás chci trochu uklidnit," řekla jsem jí a zatvářila se povzbudivě, když se na mě stále nejistě dívala. "Vážně."

Mrkla jsem na Carlislea a letmo Esmé objala. Když jsem se vydala do garáže, slyšela jsem Carlisleovo jemné přesvědčování a Esméiny obavou podepsané katastrofické scénáře. Hodila jsem svou tašku do auta a usedla na místo spolujezdce, doufajíc, že to Carlisle vyřídí brzy a mi ten pohřeb v klidu stihneme. Tedy, alespoň konečnou ceremonii. Nechtěli jsme být moc viděni.

Vytáhla jsem svůj mobil a podívala se na přijatou zprávu od Edwarda

V pořádku? E.

S úsměvem jsem vyťukala odpověď a strčila klíčky do zapalování, abych Carlislea popohnala.

Neměj obavy, jsem v pořádku. Jak se držíš ty? E.

S pobaveným úsměvem, jsem nakonec zprávy dala taktéž svou iniciálu a uchechtla se, když jsem si uvědomila, jak těžké to budu mít s ním a Emmettem. Mávla jsem na Carlislea, když konečně vešel do garáže a z jeho pohledu jsem pochopila, že mu to dalo zabrat Esmé uklidnit.

"Přece ví, že se mi nemůže nic stát," řekla jsem tiše, když zavřel dveře od auta a já si byla jistá, že mě Esmé nemůže slyšet.
"Ví, ale to ji neodradí od toho si o tebe dělat starosti," řekl s úsměvem a oba jsme se připoutali.

"Vážně je to v pohodě, že nepůjdeš do nemocnice?," zeptala jsem se na jiné téma a byla ráda, když nijak neprotestoval. Vyjel z garáže a rychle zamířil do Seattlu.

"Jistěže ne. Mám tu tolik odpracovaných přesčasů, že bych byl velmi překvapen, kdyby mi nedali na půl dne volno," řekl a usmál se.

Zasmála jsem se a vytáhla mobil, když mi znovu zazněla zpráva v kapse u saka.

Bylo i líp... Ale všechno je v pořádku. -Edward

Samolibě jsem se usmála, protože i přesto, že o Belle se mnou nechtěl mluvit, byl jenom člověk - alespoň v mysli - a potřeboval se o to s někým podělit. Bella byla v pořádku a Edward se od ní snažil držet co nejdál.

"Edward?"
"Hm?"
"Byl to Edward?," zetpal se Carlisle znovu a já přikývla, když se mi slova vzpříčila v hrdle při pohledu na rozsáhlý hřbitov.

Carlisle dál řídil mlčky a zastavil na parkovišti u velké brány, z níž vycházeli smuteční hosté. Snažila jsem se nehledat v tom davu nějakou známou tvář a ve snaze se uklidnit pohlédla zpět na Carlislea vedle sebe.

"Nemusíš tam jít," řekl jemně a stiskl mi ruku.
"Musím," odpověděla jsem a mrkla ven. "Počkáš tu na mě?"

Viděla jsem jeho zaváhání a tiše ho očima prosila. Neochotně kývnul, pohladil mě po tváři a dal mi pusu na čelo, než jsem vyskočila z auta s kyticí v ruce a zabouchla za sebou dveře.

Rychle jsem zamířila k rozptylové loučce a nasadila si černé brýle. Postupovala jsem rychle, abych tu nikoho nepotkala a taky abych to měla co nejrychleji za sebou. Když jsem uviděla na kraji trávníku položenou máminu fotku, zpomalila jsem svůj krok.

Položila jsem kytici slunečnic vedle dalších svíček a květin a na chvíli se zadívala do obzoru, než jsem pohledem zabloudila zpět k fotce. Nebyla nijak stará, nanejvýš tři roky, ale já jsem přesto viděla jinou ženu než tu, kterou jsem viděla jako člověk.

"Znala jste ji?"
Opatrně jsem se otočila k příchozí ženě a zavrtěla hlavou. Rozhodla jsem se nezničit naše krytí. Teď jsem byla Cullenová a mou podobnost s Carlislem nešlo zaměnit.

"Jsem-"
"-Erin Cullenová, vím," odpověděla za mě a přistoupila blíž; černé brýle stále zakrývající její zrudlé oči od pláče. Rozpačitě se usmála a podala mi ruku. "Omlouvám se, ani jsem se nepředstavila. Jsem Tiffany. Tiffany Callová."

Potřásla jsem jí jako v mrákotách rukou a na chvíli jsme společně stanuly v tichu.
"Vy jste ji znala?," načala jsem konverzaci a snažila se na ni netlačit.

"Ano, dříve," zaváhala a prudce zamrkala pod brýlemi. "Chci říct - byly jsme si velmi blízké, když jsme byly děti a poté na střední i vysoké. Bydleli jsme hned vedle sebe. Byla to má první nejlepší přítelkyně."

S tím vytáhla kapesník z tašky a hlasitě se vysmrkala. Jen jsem přikývla a nechala ji chvíli, aby se sebrala a pokračovala ve vyprávění.

"Neviděla jsem ji od té chvíle, kdy si vzala za manžela Davida. Byla jsem u ní snad jen tehdy, když byla s Cooperem a narodil se malý Stephen. To už je let."

Povídejte mi o tom. Snažila jsem se tvářit neutrálně, což se mi kupodivu dařilo.
"Myslím, že měla ještě dceru, pokud se nemýlím. Tedy samozřejmě až po té... nešťastné události."
"Po jaké události?," zeptala jsem se opatrně a snažila se neznít příliš hrubě.

"Liz potratila. Tedy, to mi alespoň došlo z jejího dopisu, který mi poslala, než mi přestala psát úplně. Než zemřel Cooper. Psala o tom, jak moc jí Silver chybí...," vysvětlila a popotáhla. "Kéž bych věděla, co mi tak usilovně chtěla říct, když sem jela."

"Jela za vámi?," zeptala jsem se a jen stěží odstranila nevěřícnost z mého hlasu.
"Ano, volala mi," řekla a zněla trochu jistěji. "Říkala, že je to důležité a že se to týká její dcery."

Srdce jsem měla až v krku z toho, co mi řekla. Věděla o mně? Nebo o Cullenových? Co máma potřebovala tak moc vědět od téhle ženy? Znala nás taky?

"Ach tak," řekla jsem neutrálně. "Vy tu v Seattlu bydlíte?"
"Ne," zavrtěla hlavou a schovala kapesníky. "Bydlím se synem v La Push."

Přikývla jsem. Stále mi to nedávalo smysl, takže jediným logickým rozhodnutím bylo se zeptat Carlislea. Třebaže to povede k dalším nepříjemným otázkám, jimž bych se raději vyhnula. Donutila jsme se k úsměvu a znovu jí podala ruku.

"Upřímnou soustrast, paní Callová. Budu muset jít, můj otec na mě již čeká," řekla jsem a dodala. "Ráda jsem vás poznala."
"Děkuji, já tebe taky," zopakovala tiše a poté, co přijala mou ruku se opět otočila k louce a začala tiše plakat.

Co nejrychleji jsem rázovala přes celé pohřebiště a snažila se uklidnit. Nejen, že setkání s paní Callovou mi nedalo žádnou útěchu nebo odpovědi, ale místo toho jsem teď měla v hlavě mnohem větší zmatek a spousty dalších nezodpovězených otázek.

Opatrně jsem obešla skupinku opálených chlapců a rozhodla se jim nevěnovat úsměv, když jsem si všimla, jak na mě kouká postarší muž na vozíku. Vypadali jako indiáni a já tipovala, že jsou právě z La Push, jenž zmiňovala paní Callová.

Když jsem konečně vklouzla na sedadlo spolujezdce, celá skupina se již dávno vydala na místo, kde jsem nechala paní Callovou.
"V pořádku?," zeptal se starostlivě Carlisle, když odtrhl pohled od odcházející skupinky.

"Znáš je?," ignorovala jsem jeho otázku a kývla jsem jejich směrem.
"Ano," nezaváhal s odpovědí, za což jsem byla ráda. "Jsou z La Push. Máme s nimi uzavřenou dohodu. Vědí o nás - o upírech - a hodlají nás tolerovat tak dlouho, dokud nebudeme na jejich území lovit."
"Jako-?"

"Ano, lidi," přikývl a na chvíli složil ruce z volantu. "Erin, musíš mi slíbit, že budeš opatrná. Vím, že nechceš, abychom ti byli neustále v patách nebo tě čtyřiadvacet hodin denně pozorovali, ale potřebuju vědět, že jsi v bezpečí. Slib mi, že nepůjdeš na jejich území a budeš se od nich držet dál. I od lidí tady. Nemůžeme si dovolit na sebe upoutat tolik pozornosti."

"Carlisle, já vím. Jen-"

"Omlouvám se, Erin, ale jinak to nejde," zněl opravdu utrápeně a já se natáhla, abych mu mohla stisknout ruku. "Nechci ti tím nijak ubližovat, jen je to tak lepší. Nemůžeme si dovolit strhnout na sebe pozornost. A kdyby se k nám dostal nějaký člověk příliš blízko, mohl by se vše dozvědět a pak by po nás šli Volturiovi. Přinejmenším."

"Chápu," uznala jsem, třebaže se mi ta myšlenka příčila.
"Děkuju," usmál se a nastartoval. "Všechno v pořádku?"
"Jo," zalhala jsem přesvědčivě. "Všechno v pořádku."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Střední nakonec nebyla tak špatná.

Popravdě jsem ani nečekala, že mě přijmou tak laxně, když se v takovém malém městečku sotva něco stane. Ale byla jsem Cullenová a všechny počáteční nadšené pohledy chlapců i žárlivé pohledy dívek skončily v momentě, kdy mě na každém kroku doprovázel jeden z bratrů.

Až na Jaspera, čehož jsem litovala, protože jsem s ním cítila jakési spojení, stejně jako v době, kdy jsem ještě měla svou schopnost. K mému překvapení měl Jasper s lidmi mnohem větší problém, než já. Bylo mi ho docela líto.

Třebaže jsem všechny kluky měla ráda, připadalo mi jejich bratrské ochraňování spíš otravné, než užitečné. Proto jsem byla nadšená z toho, že budu ve stejné třídě, jako Alice.

Byla jsem ráda, že jsem "zapadla" a byla pro všechny po pár týdnech stejně neviditelná, jako zbytek mé rodiny. I když jsem občas stále zahlédla nějaký ten zamilovaný pohled mým směrem, ignorovala jsem to. A rozhodně jsem to skrývala před kluky.

Proto jsem se doslova přilepil k Alice, jelikož se začal blížit jarní ples a já nehodlala být kdekoliv poblíž těmhle individuím. Carlisle mi stejně slíbil, že pojedeme ten víkend na lov. Naštěstí.

Jako obvykle jsem tedy následovala Alice do výtvarné třídy a opět jsme si zabrali nejzadnější místa s výhledem na školní pozemky. Opatrně jsme si natáhli plátna a když nám dala učitelka volnost při výběru námětu, otočili jsme plátna naproti sobě a začaly malovat portrét té druhé.

Nanesla jsem větší vrstvu barvy a podívala se na Alice.
"Udělám tě abstraktnější a barevnější, co ty na to?," než jsem větu dokončila, rozplácla jsem barvu na plátně a přesnými pohyby malovala.

"Stejně bys to udělala," zasmála se tiše, ale stejně upoutala pozornost dvou dívek vedle nás. Ty okamžitě sklopily pohledy a začal tiše pomlouvat Alicino oblečení. "Já volím černobílou krásu."

Zavrtěla jsem hlavou a udělala pár kontur tuží, než jsem ztišila hlas na úroveň, kterou nikdo kromě Alice nemohl slyšet.
"Co se s Edwardem dneska děje?," zeptala jsem se, aniž bych viditelně hnula rty.

"Všichni Belliny nápadníci ji chtějí pozvat na ples a on žárlí," osvětlila s unešeným pohledem a dál klidně malovala.
"A tobě to.. nevadí?"

"Jistěže ne. Nakonec spolu budou žít šťastně až navěky. Viděla jsem to," pokrčila bezstarostně rameny a poté se zahleděla do plátna, aniž by malovala.

Nejistě jsem se rozhlédla po třídě, ale naštěstí už nám nikdo nevěnoval pozornost. Úlevně jsem vydechla, když se po půl minutě probrala ze svého transu a věnovala mi rozzářený pohled.

"Cos viděla?," zeptala jsem se zvědavě.
"Ále," uchechtla se. "Edward konečně dostal rozum."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"To snad není pravda," zamumlala jsem, když jsem uviděla na parkovišti Edwarda. A mini kolonu aut, kterou vytvořil.

Otočila jsem se k Alice a pozvedla obočí, zatímco Rose s Emmettem zamířili k džípu. Oba jeli do města a všichni bychom se do Volva stejně nevešli. Alice se na druhou stranu jen zvonivě zasmála a pevně si chytila Jaspera.

"Myslela jsem, že když jsi říkala, že "dostal rozum", tak se tak i stalo," zavrčela jsem potichu a ignoroval ublížený pohled od Alice.

Naprosto jsem ignorovala Edwardův samolibý pohled a nastoupila na sedadlo spolujezdce. Když i Alice a Jasper byli usazeni a auto zavřené, zavrčela jsem na něj a Alice pozdvihla obočí, než zašvitořila.

"Pokud se během deseti vteřin nerozjedeš, Bella ti naprosto rozmačká zadek Volva."
Edward se uchechtl a dřív, než Bella stihla nastartovat svůj náklaďáček, se rozjel a bezpečně nás vezl domů.

"Za tohle Bella nebude ráda," promluvila okamžitě Alice, jakmile jsme najeli na silnici.
"Ne, tohle neudělám, Alice. To je absurdní."

Zmateně jsem mrkla na Edwarda, na Alice a pak frustrovaně zasténala.
"Nechápu, jak to s nimi můžeš vydržet, Jaspere," postěžovala jsem si a dál zírala z okna.

Ozval se pobavený smích od Alice i Edwarda, zatímco Jasper ke mně vyslal stejně otrávený pohled a pozvedl obočí. Chápavě jsem přikývla a usmála se na něj, když se očividně uvolnil a vypadal hned lépe.

Edward nás během pár minut dopravil domů a já nebyla vůbec překvapená, když jsem viděla Carlisleovo i Esméino auto před domem.

Rychle jsme všichni vystoupili a já pohlédla na zamračenou oblohu. Podívala jsem se na Alice s jasnou otázkou v očích a ona s šibalským úsměvem přikývla.

"Bude pršet," zavrčela jsem a vešla do domu v patách s mými sourozenci.
"Nebude jenom pršet," zářila Alice. "Dnes bude bouřka."

Nechápavě jsem se podívala na ni a pak na ostatní, kteří se tvářili stejně nadšeně. Edward se na mě usmál a nepochybně chtěl začít vysvětlovat, co to bude znamenat pro nás, když do pokoje vešli Carlisle s Esmé a v rukou nesli-

"Pálky? Co chcete dělat?," zeptala jsem se lehce podezíravě, když jsem si všimla i dresů v krabici, jenž měl Carlisle v podpaží.

"Baseball," mrkl na mě Jasper a očividně si vzal svůj i Alicin dres, protože oba rychle zamířili nahoru do pokoje.
"Emmet a Rose přijdou až na hřiště," informoval oba Edward, zatímco od Esmé s díky přijal svůj vlastní.

"Hřiště, baseball...? O co tu jde?," zeptala jsem se stále nechápavě a pak zavrtěla hlavou s nevěřícným výrazem. Vy chcete hrát?"
"Vítej v týmu," prohlásil Edward a narazil mi na hlavu baseballovou čapku.

S povzdechem jsem vyletěla do pokoje s oblečením od Esmé a rychle se převlékla. Musela jsem ale přiznat, že jsem byla jemně zvědavá o co půjde, když jsem je následovala na louku, podstatně daleko od domu.

V dáli se ozval hrom, který doprovodil blesk a já podezíravě sledovala jak se na sebe bratři uculili. Jejich "hřiště" bylo vyšlapané a zjevně tu nehráli poprvé.

V dálce jsem uviděla blížící se postavy Emmetta a Rose. Emmett poskakoval a kdybych neměla tak dobrý zrak, skoro bych ho tipovala na malou opici z cirkusu. Zatímco Rose šla jako by přecházela přehlídkové molo.

Otočila jsem se ke klukům, kteří se hádali o první míček a po chvíli mě k sobě přitáhl Edward.
"Hraju s Erin," prohodil a Alice se na něj zamračila a vyšpulila rty.
"Podvodníku," usadila ho a já se na ni zmateně podívala.

"Koukej Alice, já to nikdy nehrála, nemůžeš čekat, že v tom budu dobrá," namítla jsem, zatímco mi věnovala pohled, který jasně ukazoval, že nechápe, jak s ní můžu být spřízněná.

"Výborně," přerušil Carlisle jakoukoliv diskuzi. "Edward, Erin, Esmé a já - proti vám čtyřem?"
"Perfektní," výskl Emmett a prohrábl mi můj dlouho splétaný cop na hlavě. "Prcka strčím do kapsy."

"To se ještě uvidí," naježila jsem se okamžitě s bojovnou náladou a sledovala, jak se po jeho tváří rozlívá maniacký úsměv.
"Výborně," zopakoval Carlisle a všichni se vydali na svá místa.

Opatrně jsem došla na domácí metu. Když jsem viděla Emmetta, který poskakuje na rohu hřiště a jako nadhazovač si proti mně stoupla Rose, veškerá odvaha být pálkařem mě přešla.

"Jen klid," zazubil se za mnou v přikrčení Jasper se svou chytačskou lapačkou.
"Jasně, to se ti povídá," ucedila jsem a pevně sevřela pálku, když jsem viděla, jak se na mě Rose chystá.
"Můžeme?," křikl na nás z druhé strany Edward, který byl připravený bojovat s Emmettem.

Kývla jsem a zaujala postoj. Nade mnou se zablýsklo a ve stejnou chvíli Rose hodila míček mým směrem. Napřáhla jsem se a udeřila míček s tak ohlušující ranou, že jsem byla jedině ráda, že zrovna zahřmělo.

Na nic jsem nečekala a rozběhla se na první metu, zatímco kluci vběhli do lesa, kam jsem tušila, že míček odletěl. Byla jsem za třetí metou, když jsem uviděla Emmetta, který hodlá nahrát Jasperovi. Rozběhla jsem se o to rychleji a sklouznula na poslední metu vteřinu před tím, než mě stihl Jasper vyoutovat.

"Bod!," křikl Carlisle a s hrdým úsměvem mi ukázal zdvižené palce.

Zakřenila jsem se a vyskočila na nohy. S domýšlivým úsměvem jsem předala pálku Alice a zaujala další pozici. Nade mnou zahřmělo a já se připravená utkat se s Emmettem přikrčila.

Miluju bouřku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama