Leden 2016

27. Dobré úmysly

30. ledna 2016 v 20:50 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


27. Dobré úmysly

"Co jsi na "mluvení přenech mně" nepochopila?!," zasyčel na mě Toby, když nás odtáhl od té příšerné podívané do jedné z postranních chodeb.

Vytrhla jsem se z jeho stisku a zlostně na něj zavrčela.
"A cos ode mě čekal, že budu dělat? Mlčet a na všechno jim kývat? Zatraceně Toby - copak nevidíš, co tu dělají?!"

"Vidím! Ale ty bys měla pochopit, že se odsud snažíme dostat živí a ne se stát dalším popílkem v jejich krbu! Ty... znáš Javiera o dost lépe, než já. Stejně si myslím, že bysme takovéhle rodinné návštěvy měli probírat společně místo toho, aby ses rozhodla za nás oba!"

Vytřeštila jsem oči, než jsem ucítila pach cizí upírky za sebou a ponořila se zpět do své role.
"Prosím tebe - uvidí tě rádi. Měli byste se už oba přenést přes své staré neshody a chovat se jako rozumní lidé, Toby."

"První manželská hádka?," ozval se přijemný ženský hlas za mnou a já se v hraném překvapení otočila.
"Och - omlouváme se! Nechtěli jsme se ve vašem domě chovat... nezdvořile," usmála jsem se na upírku.

Byla vysoká a vypadala jako modelka z časopisu. Jistěže - každý upír byl krásný, ale ona musela být nádherná již jako člověk. V některých ohledech mi připomínala Rosalie, jenže ta na mě nikdy nebyla tak milá.

Měla nádherné vlnité vlasy světle hnědé barvy, jež se jí vlnily k lopatkám. Její dokonalý vzhled podtrhovala andělská tvář a její kočičí výraz. Rozhodně bych se vsadila na to, že se ta krásná tvář může zachmuřit stejně nebezpečně, jako u všech upírů.

"V pořádku," mávla rukou a natáhla ke mně ruku. "Jsem Jacqueline - manželka Jamese."
Donutila jsem se nezakolísat ve svém výraze a potřásla si s ní.

"Velice mě těší. Já jsem Erin a tohle je můj manžel, Toby," představila jsem jí svého společníka a dala si dobře záležet na slově můj.
Nepatrně přikývla, čímž mi jen potvrdila, že mou zprávu pochopila.

"Jen jsem přišla najít všechny hosty - ples za chvíli oficiálně začne," prohodila s klidem a s posledním úsměvem se otočila a zmizela za velkými dubovými dveřmi.

Otočila jsem se k Tobymu, potlačila povzdechla a zavěsila se do jeho rámě. Zdvořile mi otevřel dveře a poté jsme svižně prokličkovali mezi stovkami tancujících upírských párů k odlehlejšímu konci haly.

"Smím prosit?," zeptal se s nádechem ironie a napřáhl ke mně ruku.
"Ale jistě," odvětila jsem neméně ironicky a nechala se odvést na taneční parket.

Byla jsem ráda, že jsem se s Edwardem naučila všechny základní latinskoamerické tance a nechala se Tobym vést po parketu. Tančili jsme umírněně, vyhýbali jsme se dalším párům a snažili se zapadnout do davu tak, aby nás nikdo nevyhledával.

Ovšem marně. Než jsem si stihla všimnout, že za mnou někdo stojí, tak mě Toby poslal do otočky a přímo do náruče dalšího upíra. Vzhlédla jsem a snažila se zůstat klidná.

"Jsem si jist, že jsme se ještě přímo neseznámili. Takto nádhernou bytost bych si určitě pamatoval," zazubil se na mě ostrými špičáky, na nichž stále ještě byla vidět krev.

"Tak to byste měl svého bratra naučit určitým způsobům o představování. James je velice postrádá," ucedila jsem a marně se pokusila vypáčit z jeho sevření.

Toby byl vedle nás během vteřiny.
"Je nějaký důvod, proč držíš mou manželku, Christophere?," zeptal se ho s nebezpečným podtónem v hlase.
Chris se jen usmál a přitáhl si mě ještě blíž.

"Snad ti nebude vadit, když si dovolím ti vzít tvou paní na jeden tanec?," zeptal se a jasně narážel na něco, co jsem nemohla pochopit.

Ale Toby očividně věděl, protože s pevně sevřenou čelistí neochotně přikývl a přešel k oknu, odkud nás vytrvale pozoroval. Chrisovi to ale očividně bylo jedno. Pečlivě si mě chytil a začal se šílenými tanečními kreacemi pohybovat přes celý parket na opačnou stranu, kde měli jakýsi bar.

Stačila mi jemné nadechnutí, abych hned věděla, co si tu míchají za koktejly. Následovala jsem ho tedy k baru, přičemž jsem celkem klidně ignorovala jeho ruku položenou na mém kříži. Rychle mávl na barmana, jenž k němu okamžitě přispěchal se dvěma sklenicemi.

Znechuceně jsem otočila hlavu, když mi jednu nabídl a ignorovala jeho chraplavý smích.
"Myslela jsem, že jsem byla vyzvána k tanci ne k posedávání u baru," obrátila jsem se na něj kousavě a založila si ruce na hrudi.

"K tanci je potřeba dobrého pití," mrkl na mě a usrkl ze své skleničky.
"Jak pro koho," odvětila jsem chladně a urovnala si šaty. "Chtěl jste tanec Christophere, a pokud nemíníte tancovat, tak mi dovolte se vzdálit zpět ke svému manželovi, jenž tuto touhu určitě má."

S tím jsem se otočila, ale než jsem ušla dva kroky, otočila si mě k sobě. V jeho rukou už nebyla žádná sklenka a díval se mi pevně do očí, nebezpečně zúženýma očima. Dál jsem se na něj odhodlaně dívala.
"Pak tedy tanec, má drahá," zašeptal a znovu mě vtáhl na taneční parket.

Hned mi bylo jasné, o co se tu pokouší. Prvních pár pokusů jsem mu jeho ruce pouze vrátila na své místo a věnovala mu tvrdý pohled. Když to ale ke konci tance znovu zopakoval a naklonil se ke mně, jako by očekával polibek, odstrčila jsem ho od sebe.

"Jsem vdaná, což víte, ale očividně je vám to naprosto fuk. To není můj problém, ovšem odmítám se tu nechat od vás osahávat a koukat na vaše zkrvavené tesáky a být v blízkosti vašeho dechu páchnoucím po lidské krvi. Až si budete skutečně chtít zatančit, tak mě teprve vyhledejte."

Byla jsem ráda, když jsem tentokrát nebyla zachycena při mém odchodu a našla si svou cestu k oknu, u něhož stále postával Toby. Když mě uviděl, okamžitě si mě k sobě majetnicky přitáhl a společně jsme se dostali zpět do haly.

"Můžeme odejít?," zeptala jsem se ho tiše, když jsem si byla jistá, že nás nikdo neuslyší.
"To mám přesně v plánu," odtušil temně a nepřestal se mračit.

Málem jsem se pobaveně usmála, když jsem si uvědomila, že na mě žárlí. Ovšem udržela jsem se a byla jsem ráda, když nám naši únikovou cestu zatarasili manželé Marwickovi.

"Odcházíte?," zeptala se s upřímnou lítostí Jacqueline.
"Ano. Chtěli bychom strávit nějaký čas spolu, když jsme se teď pár měsíců neviděli," odpověděl za nás Toby s mírným úsměvem.

"Jaká škoda," podotkl nezaujatě James a zadíval se na mě, když viděl, jak se na něj jemně mračím. "Děje se něco?"
"Snad jen byste měl svého bratra naučit slušnému chování, to je vše," opáčila jsem chladně s jasným varováním.

"Nejsem jeho chůva," usmál se.
"To netvrdím. Jen by si měl dávat pozor, než na své chování u někoho narazí," usmála jsem se taky.

"Bylo nám velkým potěšením poznat tvou manželku, Toby," vycítila hádku Jacqueline a rozhodla se do naší diskuze vstoupit. "Budu se těšit, až vás tu opět uvidíme."

"Což bude jistě brzy, viďte?," zeptal se James s pohledem upřeným na Tobyho.
"Možná," pokrčil mu v odpověď neurčitě rameny. "Pěkný večer."
"I vám."

S tím jsme se vydali ze vstupních dveří na chladný vzduch venku. Ještě naposledy jsem obdařila oba bodyguardy povýšeným pohledem a poté jsme se vydali k našemu auto na parkoviště. Rychle jsme nasedli a spěšně se vydali po hlavní silnici k našemu domu.

"Co myslel tím, že se brzy uvidíme?," zeptala jsem se okamžitě.
Sevřel volant pevněji, ale odpověděl.

"Asi to, že nás teď budou sledovat a jakmile uspořádají jednu ze svých dalších akcí, tak nás tam budou chtít."
"A jak často tyhle akce pořádají?"

"Nejdřív si pro to musí nachytat dostatečný počet lidí. Takže minimálně dva měsíce."
"Dva měsíce?!," zeptala jsem se s vykulenýma očima.
Zvláštně se na mě podíval a poté se ironicky usmál.

"Páni. Řeknu ti, že si jdou nachytat několik stovek lidí, aby nakrmili své hladové hosty, ale ty se pozastavíš nad tím, jak dlouho jim to bude všechno trvat."
"Víš Toby, někteří z nás mají rodinu, k níž se chtějí vrátit co nejdřív to půjde."

Litovala jsem těch slov okamžitě, co jsem je vypustila z úst. V Tobyho očích se zalesklo vztekem a něčím dalším, co jsem nedokázala identifikovat, protože svůj pohled rychle zaměřil znovu na silnici před sebou.

"Toby," zkousla jsem si nervózně ret.
"Kašli na to."

"Ne, podívej, nechtěla jsem-"
"Neřeš. To."

Zbytek jízdy jsem už radši držela jazyk za zuby. Tobyho tvář se mezitím vyjasnila, ale pokud jsem mohla soudit podle jeho pevně zatnuté čelisti a prstům drtících volant, rozhodně byla naštvaný. A právem.

Jakmile jsme dorazili domů a vjeli do garáže, stihl z auta vyletět tak rychle, že jsem neměla šanci ani otevřít pusu. Pochopila jsem, že o tom se mnou nechce mluvit a nejspíš chce být sám. Najednou mi začalo být to ticho nepříjemné a litovala jsem, že jsem se nedokázala udržet.

Byla to zároveň Tobyho poslední slova, jenž jsem slyšela po dlouhou dobu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Naše tichá domácnost pokračovala dalších pět týdnů, což pro mě byla muka. Nejen proto, že se mnou Toby odmítal mluvit a dokonce občas "přespával" na gauči - pokud nás tedy někde nešpehoval Marwickovi osluhovači. Dokonce se vrátil ke svým starým zvykům.

A to byl problém, o němž jsem věděla, že ho musím nějak rychle vyřešit. Marwickovým jsme totiž navykládali, že se teď Toby snaží naučit vegetariánství. Jenže pokud bude i nadále lovit lidi, pak naše přestrojení praskne a oba budeme v háji.

Začala jsem být zoufalá a tak trochu jsem si přála, aby se mi někdo z Cullenových ozval. Sama jsem se bála vzít telefon a volat jim. Přidělala bych jim starosti a navíc jsem si nebyla jistá, co bych jim řekla, kdyby se ptali na to, jak dlouho budu ještě pryč. Na to jsem totiž ještě ani já sama neměla odpověď.

Proto jsem překvapeně vytáhla mobil, jenž mi začal jemně vibrovat v kapse a zírala na Alicino číslo. Někdy jsem opravdu měla pocit, že mi ta holka umí číst myšlenky. Rychle jsem ho zvedla.

"Erin?"
"Jo... děje se něco Alice?," zbystřila jsem okamžitě, když jsem si všimla jejího trhaného mluvení.
"Ano. Uspořádali jsme v našem domě pro Bellu oslavu narozenin a nějak se to... zvrtlo."

Posadila jsem se a pokusila jsem se nasadit co nejvíc uklidňující tón, na jaký jsem se zmohla.
"Alice, uklidni se. Určitě to není tak špatné-"
"Jasper napadl Bellu," přerušila mě.

Zmlkla jsem a zavřela oči. Tak to rozhodně je špatný.
"A Edward?," zeptala jsem se.
Teď pro změnu mlčela ona. Po chvíli jsem měla strach, že mi to zavěsila, když odpověděla.

"Viní sám sebe. A... opustili jsme Forks."
"Cože jste?!"

"Jo. Edward chce Bellu ochránit před námi všemi, tak se rozhodl, že se musíme všichni odstěhovat a poprosil nás, abychom Bellu nekontaktovali... Hádám, že ti ještě nevolal, viď? Myslela jsem si to. Už asi týden jsem o vůbec neviděla a mám o něj strach," svěřila se.

"To je mi jasný," vzdychla jsem a promnula si oči. "Jenže já nemám tušení, jak vám teď pomoct. Pokud nechce mluvit s vámi, pak je mi jasný, že nebude chtít mluvit ani se mnou. Ty Alice... jak je na tom Jasper?"

"Ne moc dobře," připustila po chvíli dalšího ticha. "Taky se užírá vinou, stejně jako Edward."
"Který mu hádám neřekl, že to není jeho vina, viď?," zeptala jsem se a předem tušila odpověď.
"Ne," potvrdila Alice. "Ale teď zpět k tomu, proč ti volám. Viděla jsem tě s nějakým upírem..."

"Tobym."
"Ten tam figuroval ano, ale co ti chci říct je, že jsem viděla, jak na něj někdo útočí."

"Cože?," vyskočila jsme z pohovky a hnala se prozkoumat všechny pokoje ve snaze ho najít. "A viděla jsi kdy? Nebo kde? Co měl na sobě?"

"Nedovedu to přesně určit a víš, že to může být pouze jeden z náhledů do budoucnosti - nemusí se to stát, Erin! Ale měl na sobě černé džíny, vyšší šněrovací vojenské boty šedou mikinu a koženou vestu. A taky černou čepici."

"Zatraceně," zaklela jsem, když jsem prohledala šatní skříň a chyběli věci, jenž odpovídaly Alicině popisu. "Vidělas to místo?"

S tím jsem okamžitě vyrazila ven a hnala se do lesa k cestě, u níž jsem slabě zachytila Tobyho pach. Rozběhla jsem se.
"Nějaká lesní mýtina... spousta jehličnanů kolem a nějaká studánka."

"Skvělý, vím přesně kde je," řekla jsem jí a trochu si oddechla. "Zavolám ti zpět."
"Erin, počkej-"

Nečekala jsem na to, co mi chce říct a zavěsila. Ignorovala jsem jemné vibrace svého mobilu a rozběhla se ještě rychleji směrem k místu, jež Alice viděla ve své vizi. Musela jsem se tam jen dostat dřív, než se její vidění uskuteční.

Jakmile jsem se přiblížila k mýtině, ucítila jsem dalších pět pachů upírů, jenž jsem neznala. V okamžiku jsem vběhla na mýtinu a rychle se vrhla do dráhy upírovi, jenž se pokoušel k Tobymu připlížit zezadu.

Nečekal to, takže jsem ho v pohodě srazila k zemi a než se stihl začít bránit pořádně, utrhla jsem mu hlavu. Dřív, než mě stihl srazit další z nich jsem vykopla nohou a zasáhla ho přímo do hrudi, takže odletěl k nejbližšímu stromu a svalil se pod něj.

Toby měl naproti taky plné ruce práce se třemi dalšími, než jednoho z nich odhodil a napřáhl svou paži s dlaní směrem k nim a zavřel oči. Upíři se na něj znovu nesmyslně vrhli, ale než stihli udělat víc, než dva kroky, všichni stáli zmražení a divoce tikali očima.

"Jsi v pořádku?," vydechla jsem a postavila se před něj.
Rychle jsem ho očima zkontrolovala a položila mu ruce na tváře, abych se ještě ujistila. Překvapeně na mě koukal, ale nevypadal, že by ho nějak zranili.

"Jsem," odpověděl a podíval se zpět na své zajatce. "Takže teď mě poslouchejte. Vraťte se zpět, odkud jste přišli. Jednoho z vás už jste ztratili-"

Kývl na mě a já vhodila zapálenou sirku na tělo muže bez hlavy, jež jsem ihned vhodila do ohně taky.
"-takže pokud nechcete takto skončit všichni, dobře vám radím, abyste se mě nebo mou ženu pokoušeli napadnout znovu."

S tím je propustil a jednu ruku ochranitelsky natáhl za sebe a zaštítil mě tak. Všichni upíři se na něj zlostně dívali, ale neútočili. Ticho přerušovalo pouze praskání ohně.

"Vůbec nevíš, do čeho se pouštíš chlapečku," sykl poté nejstarší z nich. "Marwickovi vás sežerou zaživa a budete jen jejich hloupý loutky. Pamatuj na mý slova."

S tím se otočili a všichni zmizeli v hustém lese. Vydechla jsem a když jsem si uvědomila, že Tobymu stále pevně svírám paži, okamžitě jsem toho nechala. Otočil se ke mně a chvíli na mě koukal, než promluvil.

"Nevezmeš to?"
Teprve teď jsem si uvědomovala svůj stále zvonící mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy a zvedla to.
"Erin! Jste v pořádku?," zaútočila na mě okamžitě Alice.

"Ano jsme, díky."
"Proboha! Tohle už mi nedělej, měla jsme těch vizí víc.."
"Alice - v pořádku, nic se nestalo a jsme v pohodě. Později ti zavolám... a Edwardovi. Pozdravuj ostatní."

"Jasně. A... děkuju Erin."
Rychle jsme se rozloučily a já znovu schovala svůj mobil do kapsy. Zvedla jsem pohled k Tobymu, jenž se na mě stále zvláštně díval a pokusila se pod jeho pohledem nevrtět.

"To byla tvá sestra?," zeptal se nakonec a podle tónu jeho hlasu jsem to brala jako nabídnutí příměří.
"Jo," usmála jsem se. "Měla o mně jenom starost."

"No podle toho, co říkala to byla spíš vize," ušklíbl se.
Ignorovala jsem touhu mu říct, že nemá odposlouchávat cizí hovory nebo že mu do toho nic není.

"Jo, Alice vidí do budoucnosti. Teda... různé paralely, co se můžou a nemusí stát," vysvětlila jsem raději a byla ráda, když jeho postoj již nebyl tak napjatý.
"A ty ses rozhodla mě zachránit?"

"A není to tak v našem slibu - v dobrém i ve zlém?," zavtipkovala jsem a protočila očima, když se ani neusmál. "Tak jo. Promiň - měla jsem o tebe strach a když mi Alice řekla, co viděla, tak jsme se sem rozběhla. A taky se omlouvám za to, co jsem ti tehdy řekla v autě. To ode mě bylo hrubé a neměla jsem právo ti něco takového říct."

"To bych teda řekl," protáhl a rozešel se směrem k domu. Když kolem mě prošel chytil mě za ruku a donutil mě tak ho následovat. "Já jsem totiž věděl, že mi neodoláš."

"Ale prosím tě," odfrkla jsem si bez jakékoliv zloby. "Já se tě jen snažím udržet naživu. A taky jsem tě potřebovala najít, abychom konečně změnili tvé stravovací návyky."

Otočil se ke mně a pustil mou ruku, aby mohl udělat jakousi podivnou poklonu.
"Veďte mě má paní."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nakonec se ukázalo, že Toby nemá až tak špatnou sebekontrolu. Stačilo mu jen trochu chtít a upustit od svých starých zvyků. Což jsem věděla, že je těžké a proto jsem na něj byla hrdá, že se tak urputně snažil.

Sice nám to trvalo asi další tři měsíce, ale postupně jsem ho naučila se vyhýbat lidské krvi a pár manévrů, co mi do hlavy driloval Eleazar. Toby mi také ukázal několik svých triků a ukázal mi, jak přesně jeho síla funguje.

Začali jsme spolu konečně zase vycházet a byli jsme perfektně sladěni. Marwickova ochranka nás stále sledovala, takže jsme jim občas nabízeli show, když jsme si vyrazili do tanečního klubu nebo do divadla. Stejně se k nám nemohli moc přiblížit, když jsme byli tak blízko lidí.

Toby to na sobě nechtěl dát znát, ale byl zmatený a měl strach, protože již téměř pět měsíců uběhlo od chvíle, kdy jsme byli na plese u Marwicků a od té doby byl podezřele klid. Až moc velký. Takže se rozhodl, že bude trochu šmejdit v Jamesových kšeftech.

Z toho jsem byla zase nervózní já, protože mi nepřipadalo moudré, abychom si s nimi zahrávali, pokud byli v takové přesile. Ale byla jsem ráda, když se u nás už neobjevili ti upíři, jenž se pokoušeli Tobyho zabít. Jak jsem později vystopovala, byli to odpůrci Marwickových obchodů a snažili se je jakkoliv sesadit z pomyslného trůnu.

A v neposlední řadě tu byl Edward, jenž mi na můj telefonát odpověděl pouze dvakrát za celou dobu a očividně nebyl nijak nadšený, když jsem se ho jakkoliv pokusila uklidnit nebo přimět k tomu, aby se přes to přenesl a jel zpět za Bellou.

Nebyla jsem tedy překvapená, když jsme si s Tobym byli největší oporou. Taky znovu upustil od svého zvyku zůstat v noci v obýváku a připojil se ke mně do ložnice, kde jsme sledovali seriály nebo si jen tak četli a povídali.

A já začala mít strach. Protože jsem se k Tobymu nečekaně přiblížila a začal si dělat nebezpečné místo v mém srdci. Byla jsem ale natolik sobecká, že jsem si jeho pozornosti užívala. A jak mi slíbil první den - nikdy se o nic nepokusil, pokud jsme nebyli na veřejnosti.

Takže se vše muselo zákonitě pokazit.

Tři dny poté, co Toby začal se svým průzkumem ohledně obchodních projektů Jamese Marwicka, jsme měli nečekanou návštěvu. Byl to náš typický večer, kdy jsme se váleli v posteli a sledovali další řadu Ztracených.

"...Sawyer je tady neuvěřitelně sladkej."
"Za mě vede Kate, má drahá."

Zasmáli jsme se a já natočila hlavu jeho směrem. Než jsem si uvědomila, jak dlouho jeho obličej sleduju, odtrhl oči od obrazovky a zadíval se na mě.

"Co?," zeptal se zmateně.
"Jen ráda vidím tvoje oči ve zlaté barvě," přiznala jsem a sledovala, jak se jeho tvář rozjasnila a věnoval mi úsměv.
"Jo, taky je mám teď radši."

Opatrně se ke mně naklonil a přitom se mi nepřestal dívat do očí, aby se ujistil, že nemám nic proti. Přivřela jsem oči a taky se přiblížila, ale než se naše rty stihly dotknout, ozval se z přízemí zvonek.

Oba jsme odskočili a dívali se všude jen ne na toho druhého. Rychle jsem se postavila a trochu si urovnala oblečení, než jsem trochu zavětřila, abych zjistila, kdo je na druhé straně. Podívali jsme se na sebe s Tobym až ve chvíli, kdy jsme oba rozpoznali pach zvenčí.

Došli jsme bok po boku ke dveřím a já propletla naše prsty a opřela se o něj. Pro jistotu. Otevřel dveře a oba jsme se nepříliš upřímně usmáli na příchozí.

"Erin, Toby."
"Jamesi," odpověděl Toby a já pouze přikývla. "Je nějaký důvod, abys nás takhle pozdě v noci vyrušoval?"

"Vyskytly se nám problémy na západě s dalším klanem."
"A co my s tím?," optala jsem se drze a ignorovala Jamesův plamenný pohled, jenž se ale rychle změnil v samolibý úšklebek.

"Pokud nechceš, aby tvá rodinka byla do našich obchodů zapletená, tak budeš souhlasit."

26. Obchod se lží

26. ledna 2016 v 21:32 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


26. Obchod se lží

"Nezeptáš se, proč jedeme do Montany?"
"Ne."
"Páni. Čekal jsem trochu větší výslech, možná i agresi."

Místo odpovědi jsem pustila rádio.
"Takže teď budeš trucovat a ignorovat mě? Velmi dospělé, princezno."
Zesílila jsem rádio.

"To nemyslíš vážně, že ne? Chci říct - teď se mnou budeš trávit spoustu času. Nebudeme tu přece sedět v naprosté tichosti a dělat, že se neznáme. Copak si už nepamatuješ, jaký skvělý tým jsme dohromady?"
Ignoruj ho, přestane ho to bavit...

"Tak dobře. Jen bych ti chtěl oznámit, že budeš muset rapidně zdokonalit své herecké schopnosti a přenést se přes všechny své komplexy, co se týče mě. Takhle ti nikdo neuvěří, že jsi má manželka-"
"Cože jsem?!"

Vítězoslavně se usmál a nepřestal ani v okamžiku, kdy mi pohlédl do vztekem brázděné tváře.
"Nemrač se hned tolik. Vždyť to bude zábava - ber to jako přípravu na dramatický kroužek nebo něco podobného."
"Nechodím na DAMU pitomče," ignorovala jsem jeho pokus o vtip a pevně sevřela volant. "Do čeho ses to zase namočil?"

"Ale no tak - to mi nevěříš? Bude to jen malá oslava, ples-"
"Nepokoušej mě Toby. Vytáhl jsi mě z mého života a hodil mě rovnou do propasti, tak buď alespoň tak laskav a pověz mi, co mě čeká v té bezedné jámě."

"To bylo naprosto nechutné přemrštění metafor na jednu větu," informoval mě.
Zavrčela jsem a praštila jeho hlavou o palubní desku. Pocit satisfakce v té vteřině byl opojný.
"Nepokoušej mou trpělivost!"

"To bys nejdřív nějakou musela mít," usmál se samolibě zatímco v zrcátku kontroloval škody na svém obličeji, ale pak zvážněl. "Marwickovi."
"To je nějaký tajný kód?," rýpla jsem si.

"Kéžby," odpověděl pochmurně a zamračil se. "Je to upírský klan. Něco jako Volturiovi, jen v Montaně. A v menším počtu."
"A já do toho spadám jak?"

"Potřeboval jsem alibi."
"Alibi?," pozvedla jsem obočí a mrkla na něj. Zíral s okna a ani se po mně neohlédl.

"Přesně tak. Oni... řekněme, že jsou obchodníci. Já pro ně odmítl pracovat a použil jsem tě jako alibi. Jenže teď jim potřebuju dokázat, že jsem nelhal."
"S čím přesně obchodují?," zeptala jsem se a hrozila se odpovědi.

"S lidmi. Nebo přesněji řečeno - s jejich krví."
Zalapala jsem po dechu a podívala se na něj. Neochotně se ke mně otočil.
"Toby!"

"Já vím, já vím," odsekl frustrovaně a prohrábl si vlasy. "Nechtěl jsem se k nim přidat, ale oni si mě vystopovali. Víš - s mou schopností by jim ty jejich obchody šly mnohem líp..."

Dokázala jsem si to představit. Jejich oběti by se jim neměly nejmenší šanci ubránit - Toby by je zmrazil na místě, což by jim ušetřilo čas i námahu.

"Opravdu potřebuju tvou pomoc."
Chvíli jsem mlčela, než jsem se natáhla a vypnula rádio.
"Co přesně jsi jim napovídal?"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Než jsme dojeli do Montany, bylo pět večer. Většinu cesty jsem trávila zapamatováním si příběhu a nejmenších detailů, které Toby navykládal Marwickovým. Nakonec jsem musela uznat, že jeho lži byly vcelku dobře promyšlené.

Zaparkovala jsem před patrovým domem v jedné z bohatších čtvrtí a vjela do garáže, jež dálkovým ovladačem otevřel Toby z místa spolujezdce. Byla jsem příjemně překvapená zabezpečením, kterým prostorná garáž oplývala.

Vystoupila jsem z vozu a následovala Tobyho do domu. Byl prostorný, vybavený nejmodernějším nábytkem a zařízením a jeho celkový vzhled byl snobský, povrchní a na můj vkus zbytečně poutající pozornost.
Už v tu chvíli jsem začala tušit, co budou tihleti Marwickovi zač.

"Všechno oblečení je ve skříni v patře. U Marwicků máme být v půl sedmé, ale je to přes celé město, takže bychom se měli převléct a nachystat k odchodu," přerušil mé okukování Toby.

Následovala jsem ho tedy do velkého pokoje v patře, v jehož středu se skvěla manželská postel. Po obou stranách byly dveře, jenž jak mi ukázal, vedly do oddělených šaten. Nakoukla jsem do té své a byla bych se zalekla, kdyby děsivě stejnou obdobu nevlastnila Alice.

Smutně jsem se usmála při vzpomínce na sestru a rozepnula zip na zabaleném pytli na oblečení. Vytřeštila jsem oči, když jsem uviděla své šaty. Vtáhla jsem je z obalu a pořádně si je prohlédla.

"Jdeme do Bílého domu?," zeptala jsem s úšklebkem.
"Tam bych šel raději," odpověděl stejně ironicky.

S povzdechem jsem se navlékla do šatů a když jsem uviděla zip na jejich zadní straně, útrpně jsem zavřela oči. Poté jsem se odhodlala a vešla do ložnice. Tam jsem se zasekla a zírala na Tobyho, jenž si urovnával košili.

Vypadal... dobře. Ne, vypadal skvěle. Byl to obrovský rozdíl vidět ho v něčem jiném, než džínách a drsné kožené bundě. Oblek mu dokonale zvýrazňoval perfektní postavu a dodával jeho upírskému vzhledu eleganci a dokonalost.
"Až tak dobře vypadám?," pozdvihl obočí a zatvářil se potěšeně.

Teprve tehdy jsem si uvědomila, že se upravuje v zrcadle a celou dobu mě sleduje, jak na něho zírám. Donutila jsem se odtrhnout pohled od jeho svalů na ramenou a promluvila.
"Zapnul bys mi ten zip?," řekla jsem a otočila se k němu zády.

Skoro jsem nadskočila, když se za mnou zjevil. Když jsem ucítila nepatrný dotek kloubu jeho prstů na mých bedrech, pohnula jsem se dopředu.
"Jestli chceš, abych ti ty šaty zapnul, musíš mě nechat ten zip chytit," prohodil, pobavení evidentní v jeho hlase.

Semknula jsem rty a oddechla si, když se chopil zapínání a elegantním tahem mi zapnul šaty. Poté se sklonil a políbil mě na odhalenou kůži u krku. Okamžitě jsem se otočila a odhodila ho do sebe tak prudce, že vrazil do zdi za sebou.
"Co to děláš?," štěkla jsem a pokusila se uklidnit. Marně.

"Klid," zašklebil se a zvedl se na nohy ladným pohybem. "Jsme teď manželé, takže pokud nechceš, aby hned přišli na to, že lžeme, měla by sis na to zvykat."
"Fajn," zasupěla jsem. "Ale pouze na veřejnosti - tady na mě nesahej!"

"Nebuď hysterická. Musí věřit tomu, že jsme spolu - proč myslíš, že jsme v tomhle domě, s jednou ložnicí? Věří tomu, že tu spolu spíme, tak se s tím smiř."
"Ale nespíme."

"To přece vím," protočil očima. "A vůbec - proč z toho děláš takovou vědu, je to jen sex."
Obraně jsem si založila ruce na prsou, abych skryla své třesoucí ruce a nepřestala se mračit.
"Přece jsi s někým spala ne?"

Chvíli jsem na něj zírala, než jsem ze sebe dostala odpověď. Nemělo smysl si vymýšlet.
"Ne dobrovolně," šeptla jsem a zmizela v garáži.

Nečekala jsem na něj a vklouzla na sedadlo spolujezdce luxusního BMW, jenž stálo vedle mého auta. Vytáhla jsem si z kabelky rtěnku, řasenku a stíny a rychle se namalovala. Snažila jsem se nenamalovat příliš výrazně, ale zvýraznila jsem si oči i rty.

Když se otevřely dveře na řidičově straně, neodtrhla jsem oči od své rtěnky a pečlivě si ji nanesla na rty.
"Můžu?," zeptal se a já neochotně strhla pohled od zrcátka k němu.

Měl ke mně lehce nataženou ruku, takže jsem s menším zaváháním vložila tu svou do jeho. Opatrně mi chytil prsteníček a navlékl na něj zlatý kroužek. Stejný proces udělala i na své levé ruce. Zvědavě jsem si ho prohlédla.
"Není na něm nic vyrytého nebo tak," informoval mě a nastartoval.

Přikývla jsem a považovala naši konverzaci za uzavřenou. Rychle vyjel z garáže a prokličkoval mezi auty a několika chodci na ulici, než hladce vyrazil po silnici.
"Bude v pořádku, když-"

"Proboha! Hlavně s tímhle přestaň, jasný?! Neříkala jsem ti to už z tohohle důvodu. Nejsem porcelánová panenka, nemusíš se mě ptát o dovolení pokaždé, když se mě dotkneš! Jsem v pohodě, už jsem se přes to přenesla," utnula jsem ho okamžitě, aniž bych se na něj podívala.

"Jasně," protáhl, což mě donutilo se na něj zamračit. "Proto se teď chvěješ jako osika."
Uvědomila jsem si, že má pravdu a to mě donutilo zatnout čelist a hněvivě zírat dopředu. Byla jsem na sebe tedy pyšná, když jsem nenadskočila, jakmile se jeho ruka opatrně sevřela kolem mé. Podívala jsem se na něj.

"Co to děláš?"

"Dávám ti prostor si na mě zvyknout," řekla a na mé pozdvižené obočí si frustrovaně povzdychl, "Dívej - já se opravdu snažím, jo? Mrzí mě, že jsem tě do toho takhle zatáhl. Ale teď vážně potřebuju, abys se mnou dál hrála a tohle na mě neprasklo."

"Neměj obavy," řekla jsem kysele. "Pokud tohle praskne, tak nebudeš jediný, kdo to odnese."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Jakmile jsme se dostali na příjezdovou cestu k domu Marwickovým, zcela jsem změnila názor na náš dům na předměstí. Tohle byl vrcholný kousek snobství a nechutných boháčů. Byl to pětipatrový rozlehlý dům s velkou zahradou, jež připomínala spíš tři fotbalová hřiště.

"To nemyslí vážně."
"Erin - jsou něco jako drogoví dealeři. Samozřejmě, že to myslí vážně. Buď tak hodná a přenech mluvení na mně," poprosil mě ještě.

Nonšalantně jsem přikývla a zavěsila se do jeho rámě. Rychle jsem na své tváři vykouzlila úsměv a společně jsme se vydali ke vchodovým dveřím o velikosti menšího letištního průchodu. Nepochybovala jsem, jak obří bude hala za nimi.

Nepřekvapilo mě, když dva velcí a svalnatí upíři sestoupili ze schodů a podezřele se po nás podívali, než se jeden z nich obrátil na Tobyho.
"Máte pozvánku?," zavrčel na něj.

"Tady," odpověděl klidně Toby a podal mu zlatou kartičku.
Ostraha si ji důkladně prohlédla, než mu byla vrácena.
"Toby Campbell?," ujistil se ještě a nepřestal na mě zírat.

Nedivila jsem se. Já jediná z nás čtyř jsem měla zlatě zbarvené zorničky. Byla jsem samozřejmě podezřelá. Věnovala jsem mu tedy jeden ze svých odzbrojujících úsměvů a natočila hlavu na stranu.
"Copak vám ještě nebyly sděleny novinky?," zeptala jsem se naoko šokovaně a mrkla na Tobyho.

"Ano, pánové - tohle je má manželka Erin," pokračoval Toby a přitáhl si mě blíž.
Oba dva se začali smát, takže jsem se rozhodla zahrát tvrději. Přimhouřila jsem oči a nasadila predátorský úsměv.

"Pozvánku jsme vám ukázali pánové a jak jistě víte bratři Marwickové neradi čekají. Já bych tu s vámi jistě ráda i nadále konverzovala a popřípadě vám ukázala, že barva mých očí nemá naprosto žádnou roli v tom, jak efektivně dokážu někomu utrhnout hlavu. Nicméně mám lepší věci na práci, než se tu otravovat s dvěma neandrtálci, co si stěží dokáží dát dvě a dvě dohromady."

Oba vycenili zuby a postoupili dopředu. Také jsem byla připravená se na ně vrhnout.
"Gally! Williamsi! Jsem si naprosto jist, že popisem vaší práce bylo vpouštět naše hosty dovnitř a ne je konfrontovat u vstupu."

Oba dva okamžitě odstoupili a za nimi se objevil další upír v perfektně padnoucím obleku od Armaniho. Měl tmavě blond vlasy a jeho rty byly zkroucené do povýšeného úsměvu. Ještě než promluvil, tak mi bylo jasné, kdo přede mnou stojí.

"Omlouvám se," věnoval mně i Tobymu zářivý úsměv. "Zdá se, že má víra ve schopnosti mých podřízených byla poněkud přeceněná. Doufám, že vás to ale přeci jen neodradilo od našeho slavnostního plesu. James Marvick."
S tím vzal mou ruku a políbil ji na hřbet. Pevně jsem se zadívala do jeho rudých očí a usmála se.

"Jsou dvě věci, co byste o mně měl vědět, pane Marvicku. Pokud mě někdo ohrožuje, neváhám se sebeobranou. A co se týče druhé věcí," zasmála jsem se a zcela objala Tobyho kolem pasu. "Nerada se dělím o své věci."
Nepatrně pozvedl obočí a oba si nás prohlédl, než se usmál zpět.

"Chápu," odpověděl na nevyslovenou otázku. "A nerozpakujte se mi říkat Jamesi, drahá."
"Pro vás stále paní Campbellová," usmála jsem se sladce s tesáky na odivu. Ignorovala jsem Tobyho varovné zesílení stisku na mém boku.

"Říkal jsem ti již předtím Jamesi, že Erin má svůj vlastní smysl pro humor," prohodil Toby a mrkl ke dveřím. "Jsme tedy zváni dovnitř nebo nemáme povolení vstoupit na vaše pozemky."
"Samozřejmě, že jste tu kdykoliv vítáni."

S tím se otočil a mávl na ostrahu, aby mu zmizela z cesty. Co nejpovýšeněji jsem zvedla hlavu a nechala se Tobym zavést do hale, která - jak jsem předpokládala - byla obrovská jako letiště. Hned naproti vstupu bylo masivní schodiště, jež podle zběžného pohledu nahoru vedlo až do nejvyššího poschodí.

Všude byly moderní kusy nábytku, koberců, světel a dalších vymožeností, u kterých jsem většinou neměla tušení, k čemu přesně slouží. James se otočil a všiml si mého okukování a věnoval mi další úsměv.

"Líbí?"
"Pokud si zakládáte na tom být snobem, pak ano, Jamesi."

Zasmál se a luskl prsty, čímž upoutal pozornost číšnice na druhé straně pokoje. Ta ihned spěchala - samozřejmě elegantně - k němu s podnosem plných sklenic. James si jednu vzal a gestem nabídl nám dvěma.
Jen jsem trochu nabrala vzduchu a zatvářila se znechuceně.

"Není to trochu barbarské?," zeptala jsem se a pevněji se nalepila k Tobymu, jenž se instinktivně natahoval k podnosu.
"Může se vám to tak zdát, má drahá, ovšem tady v Montaně je to spíš tradiční. Vy si nedáte?," zeptal se a s očekáváním pohlédl na Tobyho.

Ten se viditelně zkoncentroval a úspěšně ignoroval servírku. Zabodl svůj pohled do Jamese a odpověděl.
"Ne děkuji. Velmi dobře víš, že jsem již změnil své stravování."
"Ach tak," ušklíbl se a usrkl si ze své sklenice.

Olízl si své rty, aby zachytil zbylé kapičky krve a Toby se velmi snažil, aby nehypnotizoval pohledem jeho rty nebo sklenici, již držel v ruce.
"To mi připomíná, že jsem se tě chtěl zeptat, zda je to tvůj konečný názor, Toby?"

"Ano je. Už jsem ti to vysvětloval několikrát Jamesi. Respektuji svou ženu a pokud můj životní styl musí podstoupit tyto změny, abych si plně získal její lásku, pak jistě chápeš, že pro tebe nemohu pracovat," vysvětlil Toby klidně.

"To je nemilé," utrousil James a podíval se na mě. Jasně jsem v jeho očích viděl zlobu. "Jak jste se dostala k tomuto... životnímu stylu?"

"Má rodina mne takto vychovala. A jak jsem již řekla - přijde mi to barbarské. Jste obchodník, mám pravdu?," zeptala jsem se a na jeho zvědavé přikývnutí pokračovala. "Pak byste měl vědět, že pokud chcete být ještě úspěšnějším, pak potřebujete lidi. Nemyslím tyhlety bezduché pitomce, co za vámi budou chodit a poslouchat vás na slovo. Nikdy nebudete mít komunitu tak velkou, jakou byste mohl mít, kdybyste změnil své stravovací návyky."

"Chápu, co se mi snažíte říct," řekl a k mému překvapení zněl opravdu upřímně. "Ale jsem si téměř jist, že nemám takovou... vůli a odhodlání, jako vy."

"Jde čistě o zvyk. Poté už máte naprosto vše, co si zamanete."
"A jak víte, že nemám vše, co si zamanu?"

Zasmála jsem se a pohodila vlasy. Rozhlédla jsem se kolem po hostech i servírkách a nevěděla jsem, jestli mám být potěšená tím, že nás poslouchají nebo zděšená. Otočila jsem se zpět k němu.

"Očividně nemáte," odpověděla jsem jistě. "Řekněte mi například, kdy jste naposledy byl schopný sedět v místnosti s dvěma sty padesáti lidmi a nevrhnout se na ně?"
Oči se mu zaleskly a v jeho očích se stále zračila otázka.

"Co tím chci říct je, že s mým životním stylem toho dosáhnete daleko víc. Nejen že můžete dělat vše, co chcete. Potulovat se, kde chcete. Ale je tu ten adrenalin," schválně jsme ve svých očích nechala prosvitnout nadšení, čímž jsem ho upoutala. "Vidím své limity, co bych všechno mohla udělat... A také vidím, jak jsem silná, když dokážu zůstat s člověkem v jedné místnosti a místo toho, abych přemýšlela, jak nejrychleji a nejefektivněji ho zabiju, s ním vedu slušnou konverzaci a směju se. To je milý Jamesi, život."

Bylo ticho. Ani ostatní hosti už nepředstírali, že nás neposlouchají a otevřeně na nás zírali. Očividně čekali, co mi k tomu pán domu řekne. Stejně jako oni jsem byla zvědavá. Narovnal se a obdařil mě dalším úsměvem.

"Musím říct, drahá, že mě ještě nikdo nepoctil návštěvou, díky níž mám tolik námětů k přemýšlení," řekl s nečitelným výrazem a luskl prsty.

Ze dveří v zadní části místnosti se vynořila čtveřice upírů a každý z nich s sebou táhl alespoň dva muže, jenž se zuby nehty bránili. Svázaní, s roubíkem a zavázanýma očima. Hodili je do prostoru a ve vteřině se na ně celá místnost vrhla.

S rozšířenýma očima jsem sledovala bolestné a srdcervoucí výkřiky, zatímco se upíři nad nimi prali o svou kořist. Nikdy v životě jsem neviděla nic nechutnějšího. A třebaže jsem věděla, že i Volturiovi mají stejné stravovací návyky, věděla jsem, že tak příšerný hodokvas nikdy neuspořádali.

Pevně jsem chytila Tobyho, jenž vedle mě doslova ztuhl. Téměř jsem cítila jeho jedové špičáky, když se trochu naklonil a měla jsem co dělat, abych ho udržela na místě.
S pobaveným úsměvem se ke mně otočil James.

"Jsou dvě věci, co byste o mně měla vědět, má drahá," odcitoval mě s fanatickým leskem v očích a odhalil své tesáky. "Nejsem dobrý člověk a pravděpodobně jím nikdy nebudu. Vždy dostanu co chci, i kdybych pro to měl někoho zabít. A za druhé-"

Chytil mě pod bradou a otočil mou tváři k zadní straně místnosti, kde jeden z upírů nemilosrdně zlomil vaz své oběti. Vzhlédl s krví odkapávají mu od rtů a já zírala na identické dvojče Jamese.

"-věřte mi, že můj bratr je mé daleko horší já."

25. Vlk, co ve mně tiše dřímá

23. ledna 2016 v 23:29 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


25. Vlk, co ve mně tiše dřímá

Teprve v tu chvíli jsem se kolem sebe pořádně rozhlédla. Byla jsem u útesu. U toho útesu v La Push, kde se dříve scházeli potomci vlků a kdybych se ohlédla dál za sebe, kde protékala kolem řeka, uviděla bych to místo, které mi Carlisle popisoval, jako mírové.

Jenže já byla na špatné straně bariéry.

Co nejopatrněji jsem se zvedla, abych nepůsobila jako hrozba pro vlkodlaka, jenž se ke mně blížil a podvědomě se kopala do zadku, že jsem si nevšimla, kam běžím. Nerozběhla jsem se už jen z důvodu, že by to považoval za provokaci a rozběhl by se za mnou.

Ovšem ulevilo se mi, když to hromové vrčení přestalo a přešlo do jakéhosi monotónního vibrování. Během minuty se poté z křoví naproti mně vynořil obří černý vlk. Stále jsem se nehýbala a počkala, než přijde až ke mně.

Zkušebně natáhl kousek vzduchu nosem, načež otočil hlavu na stranu a v jeho velkých očích se značilo zmatení a také zvědavost. Stále byl obezřetný a snažil se přede mnou vypadat co největší, jak mu instinkt velel.
"Omlouvám se," začala jsem opatrně.

Zastříhal ušima a otočil celou svou hlavu ke mně. Byla stejně velká jako tři moje. Pochopila jsem, že lepší povzbuzení nedostanu a pokračovala jsem.

"Neměla jsem v úmyslu skončit na vašem území. Zahnala mě sem jedna upírka a poté zmizela. Opravdu mě to mrzí a už se to nebude opakovat."
Přimhouřil oči a zavrčel. Opatrně jsem zvedla ruce na znamení míru a pokusila se dál jednat.

"Jmenuji se Erin Cullenová - což pravděpodobně víš. Můj táta s vaším kmenem uzavřel dávno dohodu a určitě vím, že by ji nikdy neporušil a ani já jsem to neměla v plánu."

Sklonil trochu hlavu a obezřetně se ke mně rozešel. Nemohla jsem jinak a začala couvat. Zavrčel a já se otočila, abych se rozběhla a dostala se přes řeku na druhou stranu do bezpečného území. On si ale můj záměr přečetl a skočil přede mě, než jsem stihla uniknout.

Poté zvedl hlavu a začal výt. Věděla jsem, že nemám na vybranou a rozběhla jsem se na druhou stranu, hlouběji do rezervace. Když jsem za sebou neslyšela dusot jeho těžkých tlap, začala jsem uvažovat, že to celé byla lest a on si přál, abych se tím směrem rozběhla.

To mě donutilo lehce změnit směr ve snaze se dostat obloukem zpět k řece a nějakým způsobem se mu vyhnout. Ale měla jsem vědět, že mi to neusnadní - okamžitě jsem uslyšela další zavrčení po mé levé straně.

Frustrovaně jsem na něj zavrčela taky, třebaže jsem si ještě před několika minutami říkala, abych ho neprovokovala a snažila se v klidu odejít z jejich půdy. Znovu jsem se tedy vrátila na původní trasu, protože jsem cítila, že bych se tomu vlkovi nemohla rovnat.

Nejenže byl o dost větší a silnější než já, navíc jsem neměla nejmenší tušení, jak přesně u nich vypadá souboj. O to se ovšem postarala moje představivost a v tu chvíli jsem věděla, že boj je to poslední, co bych s tímhle vlkem dělala.

Docela jsem věřila, že by to byl i můj poslední boj, soudě podle odhodlaného vrčení, které se nyní nepřetržitě ozývalo za mými zády.

Neměla jsem ráda ten pocit, že je za mnou a může na mě kdykoliv zaútočit, ale přede mnou se objevila jakási chatrč a před ní stáli lidé. Měli na sobě normální oblečení, ale jejich kůže mi prozrazovala, že to budou členové kmene.

Nechtěně jsem se zastavila asi dvacet metrů od nich a snažila se ignorovat nepříjemný pocit v zádech. Ten vlk byl blízko a mohl by na mě kdykoliv zaútočit. Ale stejná šance na mě čekala i přede mnou, protože když jsem se odvážila jemně natáhnout vzduch, cítila jsem další vlky.

Nevěděla jsem, jestli jsou schopní se proměnit, ale nechtěla jsem nic riskovat. V tu chvíli mě napadla hysterická myšlenka, že mě Carlisle asi zabije za to, že jsem porušila jeho mírovou dohodu a ještě jim vběhla do náruče.
"Není důvod k tomu, abys měla strach," řekla starší žena stojící uprostřed jejich skupiny a pokývla směrem za mě.

Nejistě jsem mrkla přes rameno a ostražitě sledovala vlka, který mě obloukem obešel a vběhl do domu, jehož dveře byly otevřené.

To mě poněkud uklidnilo a sebrala jsem svou ztracenou odvahu. Pomalu jsem se k nim vydala, protože se otočit a zbaběle utéct se příčilo mé povaze. Zatlačila jsem tedy upíra, který se snažil utéct, dozadu své mysli a uklidnila se.

"Omlouvám se, že jsem vkročila na vaši půdu neohlášeně. Neměla jsem to v úmyslu," začala jsem se okamžitě omlouvat, jakmile jsem byla na doslech.

Když jsem od nich byla pět metrů daleko, obezřetně jsem se zastavila. A když jsem se rozhlédla po jejich tvářích, uviděla jsem jednu známou. Billyho Blacka. Další členy jsem neznala, ale očividně byly stejného věku, jako Billy.
"Víme," odvětil jeden z postarších mužů, poněkud ostrým tónem.

Přikývla jsem a přemýšlela, co jim dál říct, když žena, jež na mě prve promluvila předstoupila a zvláštně se na mě zadívala.
"Marío," varoval ji jeden z mužů, ale ona mu nevěnovala pozornost.

"Hayden," bylo jediné co řekla, ale mě to stačilo.
"Znala jste ji?," zeptala jsem se opatrně a rozhodla se mluvit pouze k ní, protože jako jediná vypadala, že je ochotná se mnou mluvit.

Zasmála se a já se trochu uvolnila, protože její smích byl zcela upřímný. A poté mě překvapila, když ke mně hbitě udělala pár kroků a věnovala mi vřelý úsměv s jiskřícíma očima.

Teď, když jsem byla natolik klidná, abych se mohla soustředit, jsem si ji poprvé pořádně prohlédla. Vypadala, že jí bude alespoň osmdesát let, ale přesto byla čilá na svůj věk. Měla velmi milý úsměv a připadala mi zvláštně povědomá.
"Ach, znala děvenko," pokračovala a zvážněla. "Byla to má sestra."

Zírala jsem na ni a snažila se absorbovat slova, která vyřkla. Byla to má příbuzná a zcela očividně o mně věděla víc, než já o ní.

"Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsila. Přiměla jsem Sama, aby tě k nám přivedl, protože jsem s tebou chtěla mluvit," řekla a mávla rukou k muži, jenž vyšel z domu pouze v kraťasích a s černým tetováním na rameni.

I v lidské podobě byl hodně zastrašující, i když mi nedával tak nepříjemné pohledy, jako muži kolem něj. Ani by mi to k němu nesedělo - vypadal, že je mu tak nanejvýš dvacet let. Znovu jsem věnovala pozornost ženě před sebou.

"Nemusela jste-"
"-přišla bys," odpověděla za mě a já bezhlesně přikývla.
Měla pravdu. Stačilo by od ní jediné slovo a nikdo z Cullenových by mě nezastavil od výletu do La Push.

"Mohly bychom naši konverzaci přesunout dovnitř, nejlépe někam kde bychom se mohli posadit?," zeptala se stále s úsměvem na tváři a já si až nyní povšimla jemného třepání jejich nohou.
"Jistě," souhlasila jsem a udělala krok vpřed.

Okamžitě jsem byla zastavena Samem, jenž se před Maríu postavil a shlížel na mě ze svých úctyhodných dvou metrů a nějakých pár centimetrů. Snažila jsem se nevykroutit si krk, když jsem vzhlédla.
"Samueli, to stačí," ozvala se překvapivě rázně María a doslova ho odtáhla z cesty. "Snažila se jen pomoci."

Přikývla jsem, když se ke mně otočil, aby se v tom utvrdil. Teprve poté ode mě odstoupil a opatrně Maríu vedl k domu. Byla jsem ráda - po téhle eskapádě bych to stejně nezkoušela znovu. Vydala jsem se za nimi a tentokrát mi cestu zatarasil Billy.

"Budeme vás sledovat," řekl jen.
"Chápu," odpověděla jsem a nic nedodávala. Bylo zbytečné se u něj obhajovat - viděla jsem to v jeho očích.

Vešla jsem do jednoduše zařízeného domku a následovala Sama a Maríu do kuchyňky, kde jí pomohl do starého houpacího křesla. Nejistě jsem se postavila naproti ní a přemýšlela, čím bych měla začít. Naštěstí to vyřešila za mě.

"Nech nás o samotě Same," řekla mu, jakmile se pohodlně uvelebila a přijala hrnek s čajem.
"Jsi si jistá-"
"Jsem," odpověděla rázně a poručila. "Běž."

Nepřekvapilo mě, že ji poslechl a okamžitě vyrazil ze dveří, třebaže se po mě varovně ohlédl. Vypadala tak trochu jako generál celé téhle partie, jemuž všichni naslouchají.
"Posaď se, děvenko," řekla mi a poklepala na menší křesílko vedle sebe.

Nechtěla jsem být nezdvořilá, takže jsem její nabídku přijala, i když bych neměla problém celou tuhle debatu přežít na jednom místě a bez hnutí.
"Věděla jsem, že jsi to ty ve chvíli, kdy Sam zachytil tvůj pach."

"Ale vždyť mě teď viděl poprvé, jak-"
"Slyšela jsi ho výt?," zeptala se a pak s úsměvem pokračovala. "Sdělil nám to všem pomocí svých myšlenek. Víš, my vlci máme svá spojení, která nám pomáhají přežít. Nejsem si jistá, kolik ti toho o nás Carlisle pověděl..."

"Jen to, co ví."
Chápavě se usmála a přikývla. V kapse mi zazvonil mobil a já ho rychle vypnula, když jsem se podívala na Edwardovu usměvavou tvář na displeji. Teď na to nebyl čas.

"Měla bych začít od začátku, abys vše pochopila. Vyrůstali jsme s tvou babičkou zde, v La Push. Já měla to štěstí, že jsem v sobě nesla vlčí gen a ve svých šestnácti letech jsem se poprvé proměnila ve vlčici. Je to neuvěřitelné - ta volnost, konečně být volná... Ale Hayden byla jiná. Jí bylo předurčeno stát se Betou našeho vůdce. Elijah byl úžasný Alfa - skromný, vstřícný, ale zároveň vůdcem i přítelem. Otiskl se do ní, uspořádala se svatba a všichni se těšili na prvního potomka v naší smečce."

Její oči nabraly smutný nádech a hlas jí zhrubl. Statečně polkla slzy a pokračovala.

"Než k nám zavítali studení. Nemilosrdně vraždili celou vesnici a Elijah si dal za úkol je zastavit. Nakonec jsme je byli schopní zastavit, ale jejich vůdce se v jeden nestřežený okamžik vrhl na Hayden, jež se neměla jak bránit. Elijah byl hned u ní, ale bojoval s dalším upírem. Byl schopen uchránit Hayden, ale jeho pokousali... Víš, co se stane vlkovi, jenž je kousnut studeným?"

Přikývla jsem a sklopila pohled. Také bych plakala, kdybych mohla.
"Zemře."

"Přesně tak. Elijah padl za náš lid, za svobodu a za svou milovanou Hayden. Pohřbili jsme ho v lesích, jako to dělávali naši otcové, otcové našich otců a tak dále, kam až historie sahá... Snažila jsem se k ní přiblížit, ale ona se zcela uzavřela před naším světem. Jednoho dne, když jsme znovu bojovali proti útočícím upírům se prostě sebrala a utekla. Všichni jsme se obviňovali a pokoušeli se ji hledat, třebaže v jejím dopise na rozloučenou stálo, abychom to nedělali - ale co bych to byla za sestru, kdybych nešla hledat vlastní krev?"

Třásla se. Natáhla jsem k ní opatrně ruku a zalil mě pocit vděčnosti, když ji okamžitě zachytila ve své. Cítila jsem, jak z ní sálá teplo a ona ze mě musela cítit tu zimu, ale neodtáhla se.

"Nikdy jsem své hledání nechtěla vzdát, ale měla jsem své povinnosti vůči smečce a když se našla nějaká stopa, nemohla jsem ji následovat, protože nás někdo napadl. Po letech jsem se s tím smířila, jelikož jsem se nemohla z La Push ani hnout. Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Dozvěděla jsem se o Cooperovi až tehdy, kdy mu bylo osm let a do mého domu přišel úmrtní list Hayden. Nikdy jsme se nedozvěděla, jak zemřela. Ovšem ze zpráv jejích terapeutů se nikdy neodpoutala od Elijaha a zřejmě se usoužila k smrti, když ho každý den viděla ve svém synovi."

"Pokusila jste se tátu najít?," odhodlala jsem se zeptat.
Smutně se usmála a přikývla.

"Několikrát a bezúspěšně. Někdo ho adoptoval a všechny údaje o něm zmizely ze systému. Nikdo mě nebral jako přímou příbuznou, protože se o mě Hayden nikdy nezmínila. Neměla jsem jí to za zlé - chtěla pro své dítě to nejlepší. Ale já věděla, jak to dopadne... Tehdy, když mi z mého zdroje bylo řečeno, že zemřel nějaký muž z neznámých příčin na vysokou teplotu a údajný zápal plic. Přiměla jsem ochranku v nemocnici, aby mě tam pustili. V márnici jsem ho poznala - byl to tvůj otec, tak moc byl Elijahovi podobný."

"Zemřel, kvůli tomu genu?," zeptal jsem se nevěřícně. "Ale to přece... když ho má v sobě, jak ho může zabít?"

"Dlouholeté potlačování a později nevědomost, jak se k vlkovi v sobě stavět. Víš, musíš si uvědomit, že my nejsme lidé. Narodíme se s částí v nás, která je zcela vlčí. Pokud si s ní nerozumíš nebo ji nedokážeš přijmout, spálí tě na popel. Ale to se stává opravdu jen výjimečně - nebo u případů, kdy o vlkovi nemá dotyčný tušení. Později jsem zjistila, že tak skončil u tvůj bratr, Stephen."

"Proboha," vydechla jsem těžce.

"Je mi to líto," řekla upřímně a povzdechla si. "Kdybych měla možnost vrátit čas, pokusila bych se Hayden pomoci jinak. Myslela jsem, že nechat ji o samotě, aby se s tím nejprve sama srovnala bude dobrý nápad. Měla jsem tam tehdy být pro ni, ukázat jí, že rodina bude vždy držet při sobě a že má nás, a to jí bude stačit. Ale bohužel, nebyla jsem tak úžasnou sestrou, jakou jsem být měla. Příliš jsem se zahleděla do svého vlka a věnovala se raději povinnostem, než vlastní sestře."

"Tohle neříkejte," zašeptala jsem.

"Je to pravda, Erin," smutně zavrtěla hlavou. "Jediné spojení s naší rodinou přišlo až tehdy, kdy tvá matka kontaktovala Tiffany. Netušila jsem, že má další dítě a byla jsem rozhodnutá tě najít a nenechat tě stejnému osudu, jako jsem to udělala již dvakrát - třikrát, připočítám-li Hayden. Přemluvila jsem Tiffany, aby tvé matce doporučila, aby k nám přijela, když mi řekla, že jsi prý před víc než deseti lety zemřela."

"Zabil mě David, její přítel - tedy, pokusil se. Carlisle mě zachránil."

"To udělal," přitakala a já překvapeně zamrkala, když to přijala tak snadno. "Nekoukej tak na mě. Pravděpodobně bys za pár let zemřela stejně, jako Stephen a tvůj táta. Nikdo by nevěděl, jak ti pomoci a tvá matka by nikoho z otcovy rodiny hledat nešla, jelikož by si nedomyslela souvislosti."

Zírala jsem na ni a snažila se uklidnit. Měla jsem v sobě vlkodlačí gen? Nedokázala jsem v sobě udržet jedinou věc, která mě zajímala.
"Jaktože nejsem mrtvá? Pokud by mě kousl upír, měla bych tedy zemřít na následky jedu v systému."

"Ano i ne," odpověděla opatrně a zamračila se soustředěním. "Nebyla jsi ještě plně vyvinutý vlkodlak. Necítila jsi žádné projevy jeho přítomnosti v tvé hlavě a tvých činech."

"I kdyby to tak bylo, ve vašich legendách stojí, že žádný vlkodlak kousnutí upíra nepřežije. A že byli pokousáni i děti a zemřely," argumentovala jsem rozumně.
"Na to ti nedokážu odpovědět, Erin," řekla a zavrtěla hlavou. "Nemám pro to ale jiné vysvětlení."

"Mrzí mě to," vstala jsem a odstoupila od ní. "Ale já jsem teď upír. A to se nedá změnit nebo vrátit." A já bych to ani nechtěla.
"To je tvůj názor," poznamenala chytře.
"Copak to jde?," zašeptala jsem nevěřícně a vůbec se mi ta představa nelíbila. Vlastně jsem z ní byla zděšená.

"Jak jsem říkala již na začátku - všichni jsme cítili tvůj pach a byl jiný, než jakýkoliv upírský. Není odrazující, ale ani lákavý. Má neutrální vůni."
"Kam tím směřujete?," zeptala jsem se, i když jsem tušila odpověď.

"Že v sobě máš vlka Erin a ten bojuje o nadvládu. Ale tobě se ho nějak povedlo zamknout v sobě."
"A tak je to dobře," odporovala jsem tvrdě. "Jsem upír, ne vlkodlak. Nikdy jím nebudu. Je mi to líto."

"Počkej," zastavila mě na půli cesty ke dveřím. "Chci ti pouze pomoci. Přesvědčím radu o tom, abys tu zůstala s námi. Jsem si jistá, že můžou tvou pravou tvář vyvolat zpět."
"A co když to nechci?," otočila jsem se k ní nevěřícně. "Co když chci zůstat tím, čím jsem?"

"Ty nejsi upír Erin," utnula mě tvrdě a ostře. "Jsi jednou z nás - v hloubi duše to víš a tvůj vlk také. Nemůžeš se skrývat věčně. Já se ti snažím pomoci dřív, než tě potká stejný osud, jako tvé předky."

"A jste si jistá?," zeptala jsem se také agresivně. "Nebo jen chcete zpět svou vlastní sestru, kterou vám tolik připomínám?"
Otočila jsem se a otevřela dveře, když mě znovu zastavil její hlas.

"Pokud teď odejdeš z těchto dveří, budeš na vše sama - nikdo ti nebude schopný pomoci, Erin. Cítím tvého vlka, jak se probíjí tou takzvanou bariéru, co máš v hlavě. A on ji proboří Erin. Ty to víš."

Nemohla jsem dál čekat. Vyběhla jsem z domu a ignorovala jakékoliv výkřiky mého jména a dokonce jsem ve svém zběsilém úniku zapomněla i na vlky, co by mohli být kolem. Jednoduše jsem na ně nemohla myslet.

Dělala jsem to jediné, co jsem perfektně zvládala. Běžet. Neohlížela jsem se za sebe a můj strach i vztek mě poháněl kupředu, takže mě nemohl dostihnout Sam, jehož vytí jsem slyšela v dálce za sebou.

Přeskočila jsem řeku a rozběhla se přímou cestou domů. Skoro jsem nedávala pozor na své okolí a teprve v domě jsem se dovolila sesunout na podlahu. Nebyla jsem unavená, protože to nebylo možné, ale mé ruce i nohy se třásly.

Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na Maríina slova v mé hlavě. Ale to bylo nemožné, protože v mé paměti byly uložené lépe, než jakémkoliv DVD.
Skoro jsem vyletěla z kůže, když mi v kapse zazvonil mobil a roztřeseně jsem ho vzala.

"Ano?"
"Erin?! Kde jsi zatraceně byla? Volal jsme ti nejmíň desetkrát, ale- to je jedno. James je mrtvý, jsme s Bellou na cestě do nemocnice. To jen kdyby tě to náhodou zajímalo," dodal sarkasticky a než jsem stihla odpovědět, zavěsil.
Položila jsem mobil na zem a snažila se sesbírat zpátky. Zatraceně!

Ve svém malém dobrodružství jsem úplně zapomněla na to, co se tu dělo. Bella byla v ohrožení a Edward mi to teď dával za vinu. Což jsem mu na jednu stranu opravdu nemohla mít za zlé, ale závažnost mého problému se také rovnala chodící katastrofě.

Rychle jsem vstala a několikrát přešla celý obývák, než mě napadlo, že bych se mohla vydat do nemocnice a zjistit, jak špatně na tom Bella je. A jak naštvaný je Edward. Ale pak jsem uslyšela zvuk běhu a nakrčila se.
Někdo byl venku.

Vyletěla jsem do druhého patra a pokusila se identifikovat vetřelce čichem, jenže jsem byla ještě stále poblouzněná z návštěvy v La Push, že jsem stěží uvažovala, natož se chovala jako upír.

Naštěstí jsem ho uviděla dřív, než on mě a skočila jsem po něm. Chvíli jsme se přetahovali o nadvládu, než jsem si uvědomila, koho to pod sebou držím.

"Toby?!"
"Nazdárek princezno, stýskalo se ti?"
"Pitomče," sykla jsem, praštila ho o zem a teprve potom vstala. "Co tu chceš?"

"No není to ale příjemné přivítání? Čeká mě nahoře bublinková koupel, masáž a poté večeře při svíčkách?"
Zavrčela jsem.
"Ou, koukám, že dneska nemáš náladu," konstatoval nevzrušeně a rozhlížel se po domě.

"Tak znovu," sykla jsem a přirazila ho k nejbližší zdi. "Co tu chceš?!"
"Klídek, kotě - potrpím si na předehru," zavrkal, čímž si vysloužil pořádnou ránu pěstí do obličeje. "Au! Zatraceně - tak jo, klídek ženská! Potřebuju pomoc."

"A kdo ti řekl, že ti pomůžu zrovna já?"
"Dlužíš mi to."
"Dlu- no to nemyslíš vážně?," zalapala jsem po dechu a odstoupila od něj. "Nic ti nedlužím!"

"Ale ano. Copak si už zapomněla na tvou malou eskapádu s Volturiovými?," odpověděl nenuceně.
Očima mi probleskl vztek.
"Nikdo se tě neprosil, abys mi pomohl!," zavrčela jsem, ruce zabalené v pěst.

"To je fuk, okolnosti nejsou podstatné," pokrčil rameny. "Já potřebuju laskavost."
"Nemám zájem."
"Pak ti jistě nebude vadit, když ti zničím tvůj pohádkový život, no nemám pravdu?," zeptal se a blýsklo se mu v očích.
"Parchante!"

"Ts, ts - preferuji slovo génius. Takže, když jsme se tak hezky dohodli - dávám ti dva dny na to, aby ses tu se všemi rozloučila a poté se ke mně připojila na hranicích Seattlu. Tady je můj telefon," hodil po mě bloček s naškrábanými čísly. "Měj se, lásko."

Nevěřícně jsem zírala na místo, kde zmizel a poté se zadívala na papír ve svých rukou. Těžce jsem si povzdechla a vyběhla do svého pokoje. Tohle ještě bude dlouhý den.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nervózně jsem vešla do nemocnice a prohlédla si pečlivě tabule pacientů. Když jsem konečně našla jméno Swan, okamžitě jsem se vydala schody nahoru do druhého patra. Dokráčela jsem do posledního pokoje na chodbě, odkud se ozýval Edwardův hlas a vešla dovnitř.

Oba se ke mně okamžitě otočili a zatímco Bella mi poslala unavený úsměv, Edwardův výraz byl nečitelný. Postavila jsem kytici do vázy na jejím stole.

"Ahoj Bello. Jak se ti daří?," zeptala jsem se a stiskla jí nabídnutou ruku.
"Ahoj Erin. Děkuji, je mi líp," řekla a mrkla na Edwarda. "Zachránil mi život."

"O tom nepochybuju," řekla jsem.
"Měla by sis odpočinout Bello," navrhl jí Edward a položil jí do polštářů, zatímco se jí zavíraly oči.

"Budeš tu?," zakňourala a slabě se ho pokusila zachytit za košili.
"Hned, jak se probudíš, srdíčko," řekl jí a políbil ji na temeno hlavy.

Její odpovědí bylo jen nesouvislé zamrmlání, čemuž se usmál. Poté zvedl pohled a mrkl ke dveřím. Pochopila jsem. Oba jsme vyšli na chodbu a Edward opatrně zavřel dveře, než se ke mně otočil.

"Co se stalo Erin?"
"Nemohla jsem zrovna mluvit," odpověděla jsem a nesnažila se hrát, že nevím, co chce.
"Nemohla?," zopakoval nedůvěřivě.

"Promiň," řekla jsem a dodala. "Opravdu o tom nemůžu mluvit. Ale věř mi prosím, že jsem měla dobrý důvod ti nezvednout telefon."
"Budu tomu věřit, až mi to prozradíš," řekl a s očekáváním na mě pohlédl.

Mlčela jsem. Nemohla jsem mu to říct, ne teď. Potřebovala jsem si pomoci, sama, tak jako vždycky. A nechtěla jsem už nikoho uvést do nebezpečí, jenž jsem představovala.

"Erin... Nemůžu uvěřit, že opravdu existuje něco, co bys mi nemohla říct," řekl a otevřel dveře Bellina pokoje. Než vešel, otočil se ke mně. "Ale neměj strach - až budeš zase někde řešit své problémy, nebudu tě už otravovat."

S tím zmizel za dveřmi a já se na ně nešťastně zadívala. Měla jsem sto chutí tam vběhnout a omlátit mu hlavu o stěnu, zatímco bych se mu svěřila se svou hrůzostrašnou minulostí. Ale nemohla jsem.
Odcházela jsem z nemocnice domů a nemohla jsem ze své mysli dostat jeho zrazený pohled.

Rychle jsem proto nasedla do auta a rozjela se domů. Nedbala jsem příliš na cestovní předpisy a prostě uháněla co nejrychleji po silnici. Když jsem zaparkovala, nečekala jsem na nic a vyletěla do svého pokoje.

Spěšně jsem si sbalila cestovní tašku naházela do ní nezbytně nutné věci a knihu zpod polštáře. Do batohu jsem si hodila mobil, doklady a peněženku s kreditkami. Neměla jsem tušení, kam plánuje Toby jít, ale nechtěla jsem nic ponechat náhodě.

Sešla jsem ze schodů a položila tašku na zem. Všichni se na mě otočili se stejným zmatením. Neměla jsem tušení, kdy začít, takže jsem zvolila pravdu. Tedy alespoň tu část, jež se týkala Tobyho.

"Musím odjet. Nevím, kdy se vrátím-"
"Páni. To jsme nečekali," přerušila mě kousavě Rose a znovu se sklonila k magazínu na svém klíně.
"Rose," okřikla ji Esmé, zatímco Carlisle ke mně přešel.

"Jsi si jistá, že s tebou nemám jet?," zeptal se.
Pocítila jsem k němu nával vděčnosti. Neptal se, kam chci jet, proč - důvěřoval mi.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou a pokračovala. "Než jste se vrátili, přišel jeden upír - Toby; už jsme vám o něm říkala. Dlužím mu laskavost."
Esmé se zatvářila nesouhlasně. Povzdechla jsem si.

"Opravdu si vážím vaší starosti, ale všechno si vyřeším sama, nemusíte mít strach," s tím jsem zvedla svou tašku ze země a překvapeně objala Alice, která mi skočila kolem krku.
"Dávej na sebe pozor," zašeptala mi do krku a já jen přikývla.

Nechala jsem se tedy obejmout všemi členy, kromě Rose, jež se mě snažila ostentativně ignorovat. Carlisle spolu s Jasperem mě doprovodili k autu, zatímco Esmé se vzpamatovávala s Alice v obýváku.

Nechala jsem je, aby mi naložili věci do auta a vklouzla jsem na místo řidiče. Zapla jsem si pás a stáhla okénko.
"Opravdu musíš jet sama?," zeptal se znovu Carlisle, hlas přetékal obavami.

"Opravdu," utvrdila jsem ho ve svém přesvědčení a smutně se usmála. "A vyřiďte prosím Edwardovi, že mě to opravdu mrzí."

Jasper přikývl a oba odstoupili od auta, abych mohla vyjet na příjezdovou cestu. Donutila jsem se neohlížet a nekoukat do zpětného zrcátka, když jsem se rozjela po lesní cestě směrem k dálnici.

V rekordním čase jsem projela Seattlem a zastavila na jeho okraji na smluveném místě. Nemusela jsem čekat dlouho, než se otevřely dveře spolujezdce a na místo vklouzl Toby.

"Kam?," zeptala jsem se ploše.
"Montana."

24. Vůně, co zradila

22. ledna 2016 v 23:15 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


24. Vůně, co zradila

Zaklapla jsem ji okamžitě, co jsem si přečetla jméno svého otce a snažila se uklidnit. Bezúspěšně.
Byla jsem tedy jen ráda, že už mi nebuší srdce a jediný, kdo na mně dokáže něco poznat, je Jasper a ten byl momentálně s Alice venku. Znovu jsem mrkla na knihu před sebou, než jsem jí vzala a strčila pod polštář.

Cítila jsem se špatně, že to ukrývám před celou rodinou, ale nemohla jsem si pomoct. Cítila jsem potřebu si celou mou minulost vyřídit sama - tak jak jsem vždycky byla zvyklá to dělat.

Rychle jsem vyskočila z postele, když jsem zachytila Edwardův pach a když jsem shlédla z okna, viděla jsem jeho postavu, jak mizí za skleněnými dveřmi v přízemí. S úsměvem jsem vyšla ze svého pokoje a zamířila dolů.

A zjevně jsem nebyla jediná, protože než jsem lidskou rychlostí sešla schody, všichni už byli bezpečně usazeni kolem Edwarda na pohovkách. Usmál se na mě, když jsem vešla do pokoje a já mu úsměv vrátila, jakmile jsem viděla způsob, jakým jeho oči září.

"Chtěl bych přivést Bellu k nám domů," oznámil a vyčkávavě se zadíval na Carlislea a Esmé, protože hlavní slovo v tom měli samozřejmě oni.
"Pokud si to přeješ, rádi Bellu poznáme," odpověděla jemně Esmé a zadívala se na Carlislea.

Ten si pravděpodobně s Edwardem vyměnil něco ve své mysli, protože Edward pouze přikývl a Carlisle stiskl Esmé ruku a podíval se na mě.
"V pořádku?," zeptal se nakonec a když jsem pochopila, že je otázka namířená na mě pozvedla jsem obočí.
"Určitě," souhlasila jsem a pak dodala, když jsem pochopila jeho pohled. "Jsem v pohodě, vážně."

S tím se debata zdála být ukončená, takže jsem se rozhodla znovu odsunout do povzdálí, zatímco se Edward vyběhl do svého pokoje převléknout a zpět za Bellou. Proto mě překvapil Jasper, který mě jemně chytil za předloktí, když jsem procházela.

Podívala jsem se na něj a snažila se potlačit vzrůstající paniku z toho, že by něco věděl. Zmateně se na mě zadíval.
"Děje se něco?"

"Ne, v pohodě," odpověděla jsem a na jeho nedůvěřivý pohled si povzdechla. "Opravdu Jaspere, tohle není tvůj problém."

Přikývl, ale stejně tím udělal jedinou věc, kterou jsem nechtěla. Přitáhl na mě pozornost ostatních, o níž jsem právě teď opravdu nestála.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Myslíš, že to bude stačit?"
"Esmé - opravdu už nemůžeme udělat víc. Stejně je tu všechno perfektní, takže se nemáš čeho bát," ujišťovala jsem ji a opatrně ji objala, když jsem viděla, že jí má slova nepřináší patřičnou útěchu.
"Děkuji," řekla upřímně, než se odtáhla a uhladila mi vlasy, přestože byly v perfektním stavu.

Poté se napřímila a já chytila její ruce do svých, když se pokusila urovnat své dokonalé oblečení. Carlisle se postavil vedle nás a během další minuty jsem uslyšeli známý zvuk Edwardova motoru. Tak nějak jsem tušila, že se nás Bella nebude bát, ovšem Esmé nehodlala nic riskovat a poprosila nás, abychom se snažili neukazovat moc "děsivé" pohyby.

Byla jsem celkem překvapená, když oba vešli do domu. Obzvlášť proto, že jsem si byla jistá, že Bellu v sukni už jen tak neuvidím. Ale vypadala uvolněně a v jejích očích se blýsklo pochopení, když nás uviděla stát dál od ní, naprosto nehybně.

"Vítám tě u nás Bello," začal Carlisle a opravdu pomalu k ní přešel.
"Doktore Cullene," usmála se Bella a potřásla mu rukou.
"Prosím, Carlisle."
"Carlisle."

Další úsměv. S větším klidem se s ní přivítala Esmé a já schválně povytáhla obočí a založila si ruce na prsou, když jsem se měla představit já. Podívala jsem se na Edwarda, který s protočením očí pochopil můj záměr.
"Bello, tohle je Erin, moje nejmladší a nejotravnější sestra," pronesl s pokřiveným úsměvem.

"Vůbec ho neposlouchej Bello," utnula jsem ho a usmála se na ni. "Jednou vystudoval psychologii a už si myslí, jak je chytrý."

Neušlo mi jeho zamračení nebo Esméino ne příliš taktní zakašlaní. Bella se spolu se mnou rozesmála, než mi podala ruku a já si s ní potřásla.

Uslyšela jsem Alice ještě dřív, než se objevila, takže jsem ustoupila, aby ji měla šanci zahlédnout i Bella a nevyděsit se jejím přitančením, ani skočením kolem krku. Naštěstí nevypadala nijak zaraženě a Jasperovi, jenž stál u schodiště poslala úsměv.

"Tak jí něco zahraj Edwarde," navrhla Esmé, když viděla Bellin prodlévající pohled směrem k pianu.
Ten si jen teatrálně povzdechl, ale doslova si Bellu odvlekl k pianu, než se jeho ruce rozběhly po klávesách a Belle doslova spadla čelist. S malým úsměvem jsem se otočila a když jsem zavadila pohledem o Jaspera, rozhodla jsem se.

Všichni jsme se vzdálili a já, jakmile jsem se dostala do svého pokoje, jsem vzala knihu zpod polštáře a rychlým krokem zamířila do Carlisleovy pracovny. Zaťukala jsem a na jeho vyzvání vešla dovnitř.
"Potřebuješ něco?," zeptal se s úsměvem od stolu a zvedl pohled od papírů, které byly před ním složeny.

"Vlastně jo," připustila jsem a vkročila víc do místnosti. "Víš, jak jsme byli na pohotovosti u Blacků a tys mi potom vyprávěl o vlkodlacích?"
Začala jsem dost zeširoka, abych ho připravila na to, co se mu chystám říct. Vypadal zamyšleně a starostlivě se na mě podíval.

"Ano, pamatuji. Děje se něco?"
Dlouze jsem se na něj podívala a znovu začala pochybovat, že je to dobrý nápad. Viditelně rozhodnutý to ze mě dostat, vstal od svého stolu a přešel celou místnost až ke mně. Opatrně chytil mé ruce do svých a podíval se na mě.

"Víš, že mi můžeš říct všechno?," zeptal se opatrně s jemným ujištěním.
Přikývla jsem a povzdechla si. Zvedla jsem k němu pohled, když se dveře pracovny otevřely a dovnitř vešel Edward s Bellou. Usmála jsem se na ně a odstoupila od Carlislea.

"Rušíme?," zeptal se Edward, zjevně zmatený.
"Ne," odpověděla jsem za Carlislea a cestou ke dveřím, na něj vyslala poslední pohled. "Vysvětlím ti to později."

Přikývl a já věděla, že to považuje za slib. Rychle jsem s posledním úsměvem k Belle vyklouzla na chodbu a když jsem zavřela dveře, doslova jsem vletěla zpět do svého pokoje a strčila tlustou knihu zpět pod polštář.

"Erin?"
"Ano Alice?," zeptala jsem se a vyskočila z postele, abych jí otevřela dveře.

Zasmála jsem se její nadšenému výrazu a vzala si od ní svou baseballovou čepici a mikinu.
"Velká bouřka?"
"Přímo perfektní."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"My jsme na pálce!"
"Nebuď děcko Emmette!"
"Chlapci!"

Zasmála jsem se a zapnula si svou mikinu, zatímco se Esmé pokoušela uklidnit Emmetta s Jasperem. Mrkla jsem s úsměvem vedle sebe, když mi na hlavě jemně přistála kšiltovka, ale můj úsměv trochu zakolísal, když jsem uviděla Carlislea.

"Vím, že teď není vhodná doba, ale rád bych si s tebou promluvil, až přijdeme domů," řekl.
"Já vím," souhlasila jsem polohlasem. "Ale pořád pochybuju, jestli je to dobrý nápad."
"Nemůžu tě nutit," pochopil mou narážku, ale zcela očividně ho to mrzelo.

Od odpovědi mě zachránil Emmett, který jakmile spatřil Edwarda s Bellou na druhé straně hřiště křikl na nás.
"Už jdou!"

Protočila jsem očima a usmála se na Bellu, když k nám oba přišli. Pak jsem mrkla na Edwarda a přátelsky ho praštila do ramene.

"Hrajeme spolu rychlonožko," oznámila jsem mu a oba jsme se na sebe zakřenili, zatímco se Emmett pokoušel vyměnit u Carlislea sestavu. Zazubila jsem se a otočila se k místu pro odpal a křikla dostatečně hlasitě na Bellu, kterou tam Esmé odvedla.

"Dávej pozor, ať nepodvádí," a ukázala jsem na Emmetta.
Ten na mě jen zavrčel, zatímco Bella mi věnovala zdvižené palce. Naposledy jsem si plácla s Edwardem pro štěstí a odběhla na svou pozici, zatímco se Alice postavila na místo nadhazovače.

"Je čas začít," pronesla zřetelně a když se ujistila, že jsme všichni na místě, mrštila míčkem po Rosalii, která ho s přehledem odpálila a rozběhla se na metu.

S úsměvem jsem sledovala, jak Edward vystartoval ze své pozice a ani jsem nemusela čekat, než se vrátí a věděla jsem, že Rose nemá šanci. Znepokojivě jsem pak sledovala, jak nepříjemně se na Bellu mračila, když byla vyoutovaná.

Zavrtěla jsem hlavou a rozběhla se k pozici pálkaře, kde mi Esmé s úsměvem podala pálku. Lehce jsem si ji přehodila na rukou a postavila se do pozice.

"Dej mu 30 kilometrů - ať se proběhne," křikl po mně s úsměvem Edward a všichni na metě jsme se zasmáli.
"Dám ti 35," zakřičela jsem v odpověď a mrkla na Emmetta, který se na mě vyzývavě díval.

Pohodlně jsem se postavila a odpálila Alicin vržený míček největší silou, jakou jsem byla schopná ze sebe vydat. Upustila jsem pálku a rozběhla se na první metu, když jsem si všimla Alicina mírně rozostřeného pohledu.

"Stůjte!," křikla jsem na ně a vrhla se k Alici, tak rychle, že mi bylo jasné, že to Bellu vyděsilo.
Ale nemohla jsem jinak. Měla jsem o Alice starost a ona ostatní nemohla varovat tak rychle, jako já. Byla jsem ráda, když se všichni seběhli kolem Alice.

"Cos viděla?," zeptal se okamžitě Carlisle a snažil se svá slova kontrolovat.
"Návštěvníci, o kterých jsem mluvila... přišli dřív, než jsem čekala... vůbec nevím, jak se to stalo," řekla a já ji jemně chytila za ruku.

"Není to tvoje chyba Alice."
"Víš, kde jsou?," ignoroval nás obě Edward.

"Tak kilometr odsud. Slyšeli nás hrát a... jsou zvědaví," řekla zamyšleně a vzhledem k tomu, jak se v odpověď zatvářil Edward jsem věděla, že celá její vize není tak úplně pohodová, jak nám ji podává.

"Dobře," pronesl rozhodně Carlisle a přebral vedení, za což jsem byla jedině ráda. "Seskupme se kolem Belly, dávejte pozor, aby její vůni nevzal vítr, snažte se jim bránit ve výhledu."

Všichni jsme přikývli a rozestavili se na místa. Ani ne po dvou minutách se začali vynořovat po jednom z lesa. Byli celkem tři a v čele byl vysoký muž s černými vlasy, jenž měl ve tváři poněkud nucený přátelský výraz.

Za ním následoval obezřetně hnědovlasý muž, který vypadal nejvíce ostražitě. Na jeho rameni mu doslova visela žena s ohnivě rudými vlasy a nebezpečně těkala po okolí svýma rudýma očima. Najednou jsem pochopila, co Esmé hledala v Edwardově tváři těsně předtím, než jsme se rozestavěli.

Chvíli jsem zkoumala jejich pohyby a snažila se nekrčit tak viditelně. Netřásli se, nebyli roztěkaní - až na tu ženu, ale ta vypadala, že v jiném stavu ani nedokáže být - takže jsem si trochu oddechla. Nebyli žízniví. Alespoň ne tak, aby útočili.

"Zdravím vás," začal ten černovlasý. "Jsem Laurent a tohle je James a Victoria. Procházeli jsme kolem, když jsme zaslechli rány. Mohli bychom se přidat?"

"Jmenuji se Carlisle a tohle je má rodina," řekl kontrolovaně a ukázal na nás. "Alice, Esmé a Rosalie. Emmett a Jasper. Edward, Erin a Bella. A co se týče baseballu - vlastně jsme zrovna skončili."

Jasné varování. A nevyslyšené, podle způsobu, jakým se Laurent usmál. V tu chvíli jsem ucítila Bellinu vůni a bylo mi jasné, že se dostala i k ostatním. Zafoukal vítr.

"Máte s sebou svačinku?," zeptal se James a já s Edwardem jsme oba vycenili zuby a zavrčeli. Emmett nás zavrčením podpořil.

"Nechceme vyvolávat spory," zvedl okamžitě ruce na obranu Laurent a vrhl Jamesovým směrem cosi jako varovný pohled.

Ten ho dál ignoroval a zíral na Bellu, jako by to byla ta nejsladší věc na světě. Zavrčela jsem na něj silněji, aby svou pozornost raději přenesl na mě, protože jsem nebyla tak křehká a rozbitná, jako Bella. A prát jsem se tedy opravdu uměla.

"Potom navrhuji, abyste se přesunuli na sever - k Denalijským," odpověděl Laurentovi poněkud ostře Carlisle, než promluvil k Edwardovi. "Vezměte Bellu - Emmette, Edwarde, Alice. My vás dostihneme později."
Nyní zcela jasná a otevřená výhružka.

Podle postoje s vyceněnými zuby, který zaujala Victorie hned vedle Jamese a naproti mně, byla jediná, komu to došlo. James se pouze toužebně díval za vzdalující se skupinkou a Laurent vypadal, že by nejraději ze všeho odešel a nikdy se nevrátil.

"Nedovolíme vám lovit v našem okolí," upozornil je Carlisle a na Jamesův vychytralý pohled dodal. "Ani nikoho z naší rodiny."
"Ale ona je člověk," řekl s otevřeným překvapením Laurent.

"A v tom je problém?," zeptala se ho Rosalie, což mě udivilo, ale nehodlala jsem to komentovat.
A toho samozřejmě využila Victorie. Vrhla se po mně, když jsem jen na vteřinu mrkla na Rose, ale nečekala, že budu mít lepší reflexy. Víc lidské.

Okamžitě jsem uhnula a uviděla jsem Jamese, který skočil na Carlislea, ale než se k němu dostal, podtrhla jsem Victorii nohy, praštila ji a pevně chytila. Zabezpečila jsem její ruce za záda a odhalila krk, k němuž jsem vytáhla své špičáky a zavrčela.

"Ani se nehni nebo si svou přítelkyni budeš sbírat po kouskách."

Viděla jsem překvapení na tváři všech. I Cullenových. A nemohla jsem se jim divit - takovou mě neznali a já, přestože jsem si přísahala, že tenhle život už nikdy žít nebudu, jsem v sobě nedokázala pohřbít hluboce zakořeněné instinkty z doby, kdy jsem žila na vlastní pěst.

Zavrčel na mě, ale to mě jen donutilo vytáhnout své tesáky ještě víc. Doslova se třepal vztekem a já byla překvapená, že by riskoval život své družky, kvůli člověku. Ale podle toho, jak se choval, byl psychopat. Nebo jinak nemocný.

"Pusť ji," sykl.
"Tak odstup od mého otce," zasyčela jsem stejně jedovatě.

S přimhouřenýma očima udělal, co mu bylo řečeno a já se okamžitě - stále ještě s Victorií jako rukojmí - přesunula ke své rodině. Teprve ve chvíli, kdy byl v bezpečné vzdálenosti, jsem ji od sebe odkopla přímo do jeho náruče.

Okamžitě se vzpamatovala a nebýt jeho ruky kolem pasu, tak se na mě opět vrhnula. Vycenily jsme na sebe zuby, ale dál se ani nehnuly. Carlisle mi položil ruku kolem ramen a mírným tlakem mě donutil se narovnat, což jsem neochotně udělala, přestože ve mně upír doslova křičel nebezpečí.

"Pochopili jsme," řekl Laurent nakonec.

Ten se od nás vydal pryč s letmým kývnutím Carlisleovým směrem, které mu nikdo z nás neoplatil. Victorie s Jamesem ho následovali poněkud zpožděně. Otočila jsem se a s očekáváním se otočila ke Carlisleovi, jehož obličej byl brázděný obavami.

"Musíme jít. Rychle."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Jak se vůbec Bella dostala od Charlieho, aniž by ji podezíral?"
"Musela mu ublížit svými slovy. To člověka bolí nejvíc," odpověděl mi Carlisle a já si tiše domyslela nevyřčený dodatek. A pro upíry to platí dvojnásob.

"Budou tu za pět minut," řekla nám Esmé, zatímco vklouzla do garáže a zaklapla telefon.
"Tak fajn - nikdy jsem nikoho nelovila. Teda né úmyslně. A už vůbec ne upíra-"

Carlisle se na mě jemně usmál - zřejmě nad mým nesmyslným blábolením a přešel ke mně. Pevně mě objal a jeho rty se lehce dotkly mých vlasů, než si mě odtáhl a dal mi ruce na ramena.

"Je pravděpodobné, že se rozdělí. Já s Edwardem a Emmettem půjdeme po Jamesovi a pokusíme se ho obklíčit a někde ho dostat. Vy tři odlákáte Victorii," s tím mrkl na mě, Esmé a v povzdálí stojící Rosalie. "Alice a Jasper mezitím Bellu odvedou do bezpečí."

Přikývla jsem a ustoupila, když do garáže vjel Bellin červený náklaďáček, Bylo mi jí hrozně líto, když jsem viděla, jak vystupuje naprosto zničená a s uslzeným obličejem. Přistoupila jsem k ní, vzala jí tašku a jemně ji objala.

"Všechno bude dobré," řekla jsem jí a snažila jsem se tomu sama věřit.
Třebaže tomu věřila tak málo, jako já, viděla jsem na ní, že jí má slova dodala potřebnou oporu a když mě objala zpět, nebylo to tak křehké a roztřesené.

"Rose, vezmi Bellu nahoru a vyměňte si oblečení," prohodil Edward věcně k Rose, která - k ničímu překvapení - vybuchla.
"Proč bych to měla dělat já? Není to náš problém!"
Než jsem po ní stihla plivnout svůj jedovatý komentář, protáhla se kolem mě Esmé a jemně odtáhla Bellu z mých rukou.

"Já to udělám," nabídla se a spolu s Alice vzaly Bellu a zmizely nahoře.
"Přeskočilo ti?!," štěkla jsem tiše po Rosalii, která se na mě pouze plamenně podívala, ale mlčela.

Hodila jsem po ní nějaký šátek z Belliné tašky a sama si dala na hlavu její čepici. Byla jsem ráda, když si ji neochotně oblékla. V tu chvíli se objevily zpátky děvčata a doslova vnesly Bellu do pokoje. Odvrátila jsem se od ní a od Edwarda a snažila se soustředit na svůj úkol.

Bellin náklaďáček spolu s Edwardem, Emmettem a Carlislem vyjeli. Než stihli zmizet, zašeptala jsem neslyšitelně Belliným uším "dávejte pozor" a Carlisle kývl. Byla to pramalá útěcha, ale aspoň něco ukotvilo mou úzkost.

Jasper mi opatrně stiskl rameno a já se na něj vděčně usmála, když na mě dolehla menší vlna klidu. Ve chvíli, kdy Esmé zazvonil mobil, se všechno napětí vrátilo a já všem třem věnovala povzbudivý pohled.

"Hodně štěstí," popřál nám neslyšitelně Jasper, když jsme kolem něj všechny tři rychle vyběhly do hustého lesa.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nezastavovala jsem se, nemohla jsem to riskovat. Victoria běžela po mé stopě, třebaže věděla, že nejsem Bella a ani ji nikde nedržím. Tohle byla čistě pomsta, která ji hnala přímo ke mně. Měla jsem tušit, že naše malé setkání nenechá jen tak.

Spěšně jsem vyletěla do korun stromů a přeskočila na kamenitý sráz, zatímco jsem přemýšlela, co podniknu dál. Trvalo to už dva dny, tohle hraní na kočku a myš, ovšem zcela se změnily pravidla, když Victoria pár hodin poté, co jsme propašovali Bellu pryč, ucítila můj pach.

A že ji rozzuřil bylo slabé slovo. Chvíli mi připadalo, že je jako robot - naprogramovaná k úkolu, jenž se jí zrovna uloží do paměti. A momentálně jsem tím úkolem byla já.

Rozběhla jsem se rychleji, třebaže mi to moje nohy už skoro nedovolovaly, když jsem uslyšela, že se znovu přiblížila. A v tu chvíli jsem si opravdu připomněla Javierova slova - někteří upíři jsou prostě opravdu posedlí.

Zastavila jsem se v okamžiku, kdy jsem před sebou viděla velký útes. Zahnala mě do slepé uličky. Zatraceně. Otočila jsem se a připravila se v postoji pro boj, protože bylo jisté, že bude nevyhnutelný.

Netrvalo to ani minutu a objevila se její zrzavá hlava a potřeštěný výraz v očích. Ďábelsky se usmála a nahrbila se taktéž. Přimhouřila jsem oči a zavrčela. Nezněla jsem hrozivě, zkusila jsem varování, ale pohled, který mi věnovala a zuřivé zaječení mi dalo celkem jasnou představu, co si o tom myslí ona.

"Vzdej to Victorie," zkusila jsem jinou taktiku. "Bellu nikdy nedostanete. Vraťte se, odkud jste přišli a nikomu se nic nestane."

"Ty to nechápeš," uchechtla se a natočila hlavu na stranu a připomínala mi psa. "My ji dostaneme - tohle je náš život. Lov. Možná by ses to sama měla naučit. A jak tak koukám - bez svých strážných andílků už nejsi taková hrdinka co?"

"Se slabochy se neperu," odvětila jsem sladce a vyhnula se jejímu výpadu.
Vztekla zařvala, ale já byla připravená. Byla divoká a poháněla ji agrese, ale já jsem byla učená boji s logikou a rozvahou, takže jsem byla vždy o krok napřed, což ji vytáčelo ještě víc.

Proto mě mělo napadnout, že bude primitivní.
Chytila mě za vlasy a já šokovaně vykřikla, čehož využila a vrazila mi pěst do břicha. Zlomila jsem se v pase, takže jsem nebyla schopná zachytit její další ránu, která mě poslala do stromu, jenž naštěstí ten náraz vydržel.

Vypadala, že se na mě vrhne, když najednou zavětřila a očí se jí rozšířily. Rychle skryla paniku a věnovala mi pološílený úsměv.
"Hodně štěstí," zacukrovala, než se rozběhla pryč a zmizela v hustém lese.

Namáhavě jsem se zvedla ze země a otřepala si špínu s oblečení, když jsem i já zachytila vůni v okolí. A nemohla jsem na tom být hůř, protože to nebyl upír, jak jsem si prve myslela.

Byl to vlkodlak. A podle hlasitého vrčení, zřejmě nebyl nijak nadšený z mé přítomnosti.

In Memoriam Alan Rickman

19. ledna 2016 v 22:11 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

Omlouvám se, že jsem byla tak dlouho neaktivní, ale věděla jsem, že se musím vyjádřit k něčemu, co se stalo ve světě tématem číslo jedna. Tak jako mnoho ostatních jsem zdrcená smrtí Alana Rickmana a dlouho jsem přemýšlela, jak alespoň částečně ulevit svému srdci.

Rozhodla jsem se vyjádřit tím, v čem jsem se našla a mohla se plně ponořit do svého světa. Nehodlám vám tímto nijak naznačit, že píšu další pokračování, protože to se zatím nekoná. Nicméně jsem nemohla nechat ukončený děj poté, co přišla tahle tragická zpráva.

Odpočívej v pokoji Alane!



Jako malá holka jsem vždycky přemýšlela nad tím, proč z toho člověka mají strach. Pro mě to byl vždy hodný dospělý, co mě nechal studovat knihy, které jsem si sama vybrala, míchat minilektvary a pokládat spousty otázek ohledně věcí, jenž dospělí považovali za nevhodné pokládat pro dívku mého věku.

A když jsem dál rostla, má náklonnost k tomu muži byla daleko větší, než k vlastnímu otci. Možná i proto, že jsem ho v té době neznala. Pamatuju si přesně ten den, kdy jsem jako bezelstné dítě vypustila z úst to, co mě trápilo již po mnoho let. Nemohlo mi tehdy být více než šest let.

Máma se tehdy výjimečně vrátila z noční brzy a odmítla pustit našeho hosta domů bez toho, aniž by si s námi dal pozdní večeři. Protože jsem byla ještě malá, nepouštěla mě do kuchyně, ale nechala mě sedět u kuchyňské linky, kde připravovala jehněčí pečeni a jemu přenechala přípravu salátu.

Sledovala jsem ho. Stál přede mnou a krájel kousky papriky přesnými a precizními pohyby, přičemž jsem musela bez okolků přiznat, že jsem od něj nic jiného neočekávala. Odložila jsem svou dětskou knihu lektvarů na stolek a naklonila hlavu na stranu, jako malé štěně.

A položila jsem mu otázku, která mě dlouho tížila.
"Jsi můj tatínek?"

Uslyšela jsem matčino prudké nadechnutí, ale má pozornost byla na něm. Jeho pohyby se zpomalily a nakonec úplně zastavily. Mrknul letmo na matčinu ztuhlou postavu a očima si pověděli něco, co jsem jako malá nedokázala pochopit.

Poté odložil nůž a svou pozornost plně přenesl na mě. Své obsidiánové oči zabodl do mých zvídavě šedých a položil ruce na linku. Viděla jsem ho několikrát udělat přesně tento pohyb. U dospělých znamenal, že přijde něco důležitého.

"Jak jsi na to přišla?," zeptal se tichým hedvábným hlasem.
Nechápala jsem, proč se ho všechny děti tak bojí. Nekřičel. Nezlobil se na mě.
Usmála jsem se a s prostým pokrčením ramen odpověděla.

"Všichni mají tatínka a maminku. Chodí pro ně do školky a tatínkové je nechají dělat, co je baví a vždycky jsou s nimi. Ty jsi se mnou vždycky."

Dávalo to naprostý smysl. Nebo alespoň takový, jaké malé dítě dokáže chápat. Pozoroval mě o něco déle, než se mi líbilo, takže jsem našpulila rty a mírně se zamračila.

"Sam, omluv se - tohle není-"
"V pořádku," přerušil matku klidně, aniž by ode mě odtrhl pohled. Byla jsem ráda. "Nejsem tvůj otec."

"Ale jsi tady," na čele se mi objevila ustaraná vráska. "Vždycky jsi tady."
"Nemusíme být příbuzní, abychom s někým trávili svůj čas nebo aby nám na nich záleželo," pronesl vážně.

"To nechápu," připustila jsem. "Ty nechceš být můj tatínek?"
"To jsem neřekl."

Znovu jsem se na něj zmateně podívala, než jsem se otočila k mámě, která se na něj zvláštně dívala. Otočila jsem se zpět k němu.

"Takže nemáš rád maminku?"
"Mám. Musíš pochopit, že někteří lidé někdy nemůžou dostat to, co chtějí. Někdy udělají chybu, jež se s nimi povleče celý jejich život a nemohou s tím nic dělat."

"A můj tatínek udělal chybu?"
Zatnul čelist.
"Jsem si jistý, že tě miluje. Ale udělal chybu a proto tu s tebou být nemůže."

"Odešel kvůli mně?," špitla jsem vysoce postaveným hlasem, který se třepal, třebaže ještě nepřešel do plných vzlyků.
Obešel linku a opatrně mě postavil ze stoličky na zem. Kleknul si na jedno koleno, aby mi byl v úrovni očí.

"Teď mě velmi dobře poslouchej mladá dámo," začal vážně. "Pamatuj si, že i když nejsem tvůj otec, vždy za mnou můžeš přijít se vším, s čím by ses na něj bývala obrátila. Třebaže to bude stupidní, což se dá očekávat. A já ti slibuju, že se pokusím co nejblíže přiblížit té otcovské figuře, po které tak planě toužíš."

Nevěděla jsem, co to znamená. Proto jsem se jen usmála a opatrně ho objala kolem krku, protože jsem ho nechtěla vyděsit, kdybych po něm skočila.

Ale měla jsme možnost si jeho slib otestovat během dalšího týdne, kdy mě ze školky poslali rovnou domů. Nebyla jsem agresivní dítě ani jsem nevyhledávala bitky. Ale pokud jsem se do něčeho takového zapletla, rozhodně jsem nehodlala prohrát.

Nervózně jsem poklepávala nohou o zem a snažila se nezachytit oční kontakt s mámou. Prozatím úspěšně.
"Sam - co jsi si myslela, že děláš?"

Nasadila svůj obvyklý zklamaný a lehce obviňující tón. Pokrčila jsem neurčitě rameny a dál zarytě zírala do podlahy. Povzdechla si, ale než stihla pokračovat, ozval se zvuk Letaxu a již podle vzdálených kroků jsem poznala, kdo přijde.

"K čemu bylo nutné mě odtrhnout od vaření velmi důležitého lektvaru, který - pokud ti mohu připomenout - může zachránit stovky kouzelníků?," zeptal se klidně, s nádechem sarkasmu.

"Sam uřknula svého spolužáka na hřišti," oznámila mu bez obalu a já si tiše zamumlala pod nosem. Otočila se ke mně. "Takže mi už k tomu máš co říct?"

"Zasloužil si to. Říkal o panu Snapeovi špatné věci a to se nedělá," řekla jsem jistě a hrdě zvedla hlavičku.
Máma byla rozpálená doběla - ani jsem nic jiného nečekala. Ale on ne.

I když se na mě díval káravým pohledem, tak ve chvíli, kdy se máma otočila od nás obou a odkráčela do kuchyně, jeho oči zjihly a koutky rtů se nepatrně zvedly. Byl pyšný. Na mě. Já byla odhodlaná ten výraz na tvář Severuse Snapea dosadit znova. A to bylo něco, čeho jsem se držela občas až příliš.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Tvůj táta mě zabije."
"Ještě to ani nevíme jistě, Draco."
"Chceš tím říct, že jsem infertilní?," sykl uraženě, ale nebrala jsem ho nijak vážně, vzhledem k tomu, jak se třepal.

Protočila jsem očima a v klidu odměřila do sklenice lektvar. Zadívala jsem se na tekutinu, než jsem zavřela oči a kopla ji do sebe. Položila jsem ji na stůl a posadila se vedle svého manžela, který vypadal, že každou vteřinou omdlí.

Pokusila jsem se mu věnovat povzbuzující úsměv, ale mé stažené svaly v hrdle se stihly přemístit i do obličeje, takže jsem vytvořila jakousi grimasu a raději ho chytila za ruku.

"Budeme v pohodě," řekla jsme mu a snažila se znít pevně a rozhodnutě.
"Myslíš, že jsme připraveni?," zeptal se a zněl znovu jako student před rozhodující zkouškou.

Nepotřebovala jsem si ani vytáhnout svůj svetr, abych zjistila výsledek.
"Na tom už teď stejně nezáleží."

Překvapivě jistým pohybem vyhrnul část mého oděvu vzhůru a oba jsme chvíli sledovali mlhu vznášející se kolem mého podbřišku. Jemně jsem položila svou ruku přes jeho položenou na mém břiše a vydala ze sebe něco mezi vzlykem a uchechtnutím.

"Blackovi to vysvětluješ ty."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Říct, že jsem měla strach bylo opravdu skromné vyjádření. Byla jsem vyklepaná, vnitřnosti jsem měla úzkostí stažené a ranní nevolnosti mi k zdravě vypadajícímu vzhledu také nepřispěly. Znovu jsem si poupravila volný svetr, který mi - třebaže ještě neměl co zakrývat - dodával pocit ochrany.

"Sam, všichni už jsou dole. Čeká se jen na tebe."

Otočila jsem se k Dracovi a znovu nejistě mrkla zpět k zrcadlu. Protočil očima, ale odlepil se ode dveří a pár kroky přešel místnost, než kolem mě obtočil své ruce a položil bradu na rameno. Chvíli jsem se dívala na jeho poněkud bledší obličej v zrcadle, než jsem se odhodlala promluvit.

"Možná jsi měl pravdu. Co když to nezvládneme?," vyjádřila jsem své obavy a zkousla si ret.
"Chceš říct, že jsme příliš mladí," konstatoval a pozvedl své blonďaté obočí. "Věř mi - jediné z čeho mám strach, je tvůj otec."

"Věř mi, po válce jsme všichni asi o deset let starší, než vypadáme," ujišťoval mě dál, když viděl, že jsem nebyla stoprocentně přesvědčená.
"Vážně?," zeptala jsem se stále úzkostlivým hlasem.

"Samozřejmě - jen," zamračil se a zamžoural do zrcadla.
"Co?"
"Vidíš to? To je...," vytřeštil oči.

"Co?!," vyděsila jsem se a zkoumala svůj odraz.
"Jsou to snad vrásky a šediny, drahá manželko?"

Okamžitě jsme se otočila a pořádně ho praštila do ramene. Začal se smát a jemně si třel místo, do nějž jsem ho praštila. Dobře mu tak.

"To nebylo vtipný," odsekla jsem a vydala se ke dveřím.
"Ale bylo. Věř mi - než budeme čelit všem našim hostům, každá vteřina smíchu má cenu zlata."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Víš ty co? Možná jsi měla pravdu..."
"Myslíš?"

Znovu jsem se rozhlédla po jídelním stole, kde všichni strnule drželi příbory a napichovali jídlo z talířů. A snažili se nedávat najevo, jak mrazivé ticho mezi všemi vládne. My s Dracem jsme seděli v čele, což samozřejmě nebyla strategická pozice, jelikož jsme se stali záchytnými body mnoha členů naší večeře.

A pak tu byli naši rodiče.

Malfoyovi seděli po Dracově pravici a nenávistně zírali na Siriuse, po jehož boku byla usazena Dora s Remusem. Ten jim to oplácel stejně otevřeně. Byla jsem ráda, že alespoň Weasleyovi a Harry se snažili o mír. Třebaže marně.

"Rádi bychom vás spolu se Sam obeznámili s důvodem vaší přítomnosti v našem domě," začal Draco a já potlačila nutkání praštit se do čela.
"Tady nejsme na předsedání ministerské rady, Malfoyi," obořil se na něj naprosto očekávaně Sirius.

"Tati," sykla jsem s varovným pohledem.
"Jen ho nech vyjádřit svůj názor Samantho," protáhl z opačné strany Malfoy a vyzývavě na Siriuse mrkl. "Pravděpodobně k tomu nikdy neměl příliš mnoho příležitostí."

"Opravdu? Pokud mě neklame paměť, nejsem to já, kdo má kolem nohy hlídací návěsek."
Vrhla jsem zoufalý pohled na Ginny, která se pokusila upoutat Hermioninu pozornost, ale ta nedokázala odolat.

"Myslíš náramek, Siriusi," opravila ho jemně.
"Nikdo se tě neprosil o názor slečno všechno-vím-všude-jsem-byla, Grangerová," rýpl si automaticky Draco.

"Je to Weasleyová, fretko! Okamžitě se jí omluv!," vykřikl Ron a aniž by na něco čekal vyskočil ze svého místa, čímž vylekal Teddyho, sedícího na Dořině klíně, který dlouze zavřískal.

Což samozřejmě nevyšlo bez odezvy od Draca, který ho následoval ze židle, zcela hnán adrenalinem a úlevou z toho, že se všichni zaobírají hádkou, než naším oznámením.

"Donuť mě, lasičko."
"Pánové, tohle není nutné-," vložil se do toho Remus, snažíc se uklidnit syna, aby byl přerušen Malfoyem starším.

"Nepleť se do toho vlkodlaku a raději si hlídej svého spratka."
"To odvoláš!"

"Proč bych měl Blacku?!"
"Tati," zkusila jsem znovu a pak se otočila varovně k Dracovi. "Opovaž se teď začít souboj!"

Rychle se mi vytrhl a postavil se proti Ronovi, k jehož boku se okamžitě postavila Hermiona, jež se ho pokoušela odtáhnout zpět, zatímco Harry stál nejistě uprostřed a pokoušel se s nimi rozmlouvat.
"Uhni Pottere, to že jsi mi zachránil život neznamená, že tě neomráčím!," vytáhl Draco hůlku a Ron ho rychle následoval.

"K tomu abych tě sejmul Harryho pomoc nepotřebuju," odsekl Ron.
"Co kdybyste-"
"Zmlkni Harry!"-"Zmlkni Pottere!"

S hrůzou jsem se otočila ke stolu, kde proti sobě stáli ve stejném postavení Dracův otec a Sirius, na jehož rameni visel Remus, který se ho pokoušel uchlácholit, stejně jako to zkoušela na druhé straně Narcissa.

Molly s Arturem pokřikovali po obou duelujících a Dora se marně snažila uklidnit vřískajícího Teddyho.
"Prosím, můžete se všichni-," začala jsem, než jsem se rychle musela sklonit před odraženým kouzlem z Ronovy hůlky.

"Jak se opovažuješ?! Mohl jsi ji trefit!"
"Kdybys nebyl zbabělec Malfoyi-"

"Přestaňte! Tohle přece nikam nevede-," přesunula jsem se k našim otcům, aby mě umlčela další salva jisker.
"To neumíš nic lepšího Malfoyi?!"
"Ještě jsem se nerozehřál, zablešenče!"

Zoufale jsem se rozhlédla a pro jistotu vytáhla hůlku a umístila kolem sebe štít, stejně jako Remus udělala pro Doru. A pokusila jsem se o mír znova.

"Poslouchejte, tohle se dá vyřešit-"
"Ty zatracenej zmijozelskej parchante-"
"-nehraj si na hrdinu-"

"Nebudu ztrácet čas s tebou nebo vlčkem-"
"-tohle si ještě vypiješ!"

"TICHO!," zaječela jsem do nastálého rozruchu a moje magie se rozprouděná hormony prudce rozmáchla a vysklila tři okna.
Zavládl klid.

Všichni se zastavili v jakýchsi polobojujícím postavení, zatímco já stála ve středu jídelny a třepala se nevyužitou magiíí, jež kolem mě silou tornáda vířila. A všichni ji očividně cítili.

"Děkuji," ucedila jsem ironicky a schovala svou hůlku do pouzdra u kalhot. "Myslela jsem, že jsme všichni civilizovaní lidé a dokážeme spolu strávit jednu společnou večeři. Ale koukám, že se většina naší mužské populace rozhodla předvést jako nevycválaní teenageři a všechno zničit. Mám tohohle večera plné zuby. Takže tady," zašátrala jsem ve své kapse a hodila na stůl snímek ultrazvuku od madame Pomfreyové, "máte naši šťastnou novinku. Netřeba dodat, že jsem doufala, že budeme slavit a ne že můj vlastní manžel vyvolá bitku. Večeře skončila, já si jdu lehnout a vy si tu dělejte, co se vám zlíbí, protože už se mi z vás zvedá žaludek a nemá to vůbec nic společného s ranní nevolností!"

S tím jsem se otočila na podpatku a s prásknutím dveří vyšla pryč na chodbu. Ale nevydala jsem se do pokoje, protože jsem tušila, že by mě tam někdo šel sledovat, takže jsem zamířila na verandu a zhluboka se nadechla zimního čerstvého vzduchu.

Přešla jsem k houpací lavici a doslova se na ni zhroutila. Opřela jsem si lokty o kolena a složila tvář do dlaní. Prudce jsem se vymrštila zpět, když jsem ucítila zásah kouzla a sáhla po hůlce, než jsem se pořádně podívala na svého narušitele. Unaveně jsem se usmála nad zahřívacím kouzlem, které se kolem mě rozprostřelo.

"Přicházím nevhod?"
"Né, párty už sice skončila, ale jinak bys přišel včas," vyloudila jsem další grimasu a naštvaně založila ruce na hrudi.

"Nedokážu pochopit, proč jsi si již od začátku myslela, že se něco podobného nestane," přišla mi sarkastická odpověď. "Ačkoliv si jsem jistý, že se Black nebo Malfoy musel vyznamenat, abys vypadala takto."

"Nemáš ponětí," zamumlala jsem a udělala vedle sebe místo. Byla jsem ráda, když se mlčky posadil.
Ale byla jsem překvapená, když i dál nic neříkal a v poklidu vedle mě seděl s pohledem upřeným k lesu. A nebyla bych to já, kdybych to ticho nepřerušila.

"Nemůžu uvěřit, že se hodlali porvat."
"Je to v jejich nátuře. Třebaže od Luciuse bych čekal trochu více sebeovládání."

"Je to hrůza, takhle jsem si to vůbec nepředstavovala. Mělo to být perfektní - zajistila jsem všechno jídlo, zrušila schůzky, zkorigovala všem jejich přeplněný rozvrh, zavolala jsem do zatracenýho Azkabanu, aby Luciuse na dnešní večer pustili a oni to všechno takhle zkazí," rozhodila jsem rukama a frustrovaně vstala. "Chci říct - ne že by to bylo všechno naprosto perfektní. Protože není. Ale- sakra!"

Pozvedl obočí a já se znova sesunula na lavici.

"Jak jsem jim to všem mohla říct takhle? Já to vlastně ani neřekla, já jim tam na stůl hodila ultrazvuk. Ještě jsem ho ani neukázala Dracovi, tohle je šílený. Já nejsem připravená být matkou, tohle já nezvládnu a všichni to viděli - vysklila jsem okna, já-"

Vytřeštila jsem oči a prudce se otočila ke Snapeovi. Ten na mě zíral s naprosto stejným výrazem a kdybych nebyla tak vyděšená, smála bych se. Nervózně jsem si popotáhla rukávy svetru a pokusila se o úsměv.
"Překvapení?"

Stále na mě zíral, než zamrkal a znovu ovládl svou mimiku. Lehce si odkašlal, než promluvil.
"Gratuluji."
"Nemusíš se do mě taky pouštět, já- cože?," zasekla jsem se a překvapeně zamrkala.

"Předpokládám, že se to ode mě v takovéto situaci očekává. Samozřejmě jsem mohl vypíchnout, že jste se dobrovolně upsala k výchově malého klonu Draca, vašeho otce a Luciuse, což jak jistě chápete není ideální genetická výhoda."

Chvíli jsem na něj zírala, než jsem se rozesmála a objala ho. Byla jsem ráda, když mi objetí vrátil - třebaže lehce obezřetně, než se odtáhl a pročistil si hrdlo.

"Myslím, že je načase, abyste čelila svým zbrklým nebelvírským rozhodnutím," podotkl s nádechem ironie a podal mi ruku.

Přijala jsem ji a zadívala se do jeho tváře. Jeho oči nabraly překvapivě něžný odstín a jeho rty zformovaly první opravdový úsměv. Usmála jsem se a zavěsila se do jeho nabídnutého rámě. Do domu jsem vkročila s jedinou myšlenkou.

Stálo to za to. A věděla jsem, že svůj slib splní a bude tu pro mě až do chvíle, než bude nucen se nadechnout naposled.

23. Potomci legend

10. ledna 2016 v 17:06 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


23. Potomci legend

"Cože?!"
"Viděla jsem to," zopakovala Alice a rychlým krokem zamířila do domu.

"A dostane se k ní včas?," následovala jsem ji a neubránila se myšlence, že by to Edwarda zničilo, kdyby se jí něco stalo.
"Ještě nevím," odbyla mě netrpělivě a posadila se na pohovku. "Může to trvat, takže si udělejte pohodlí, než něco uvidím."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Šach mat," prohodila jsem nevzrušeně, posunula figurku a přetočila list v knize na mém klíně.
"Zase?," zeptal se nevěřícně Emmett a podrbal se na hlavě.
"S tebou je to prostě příliš lehký," ušklíbla jsem se pobaveně.

"Hele-"
"Alice?"

Oba jsme se okamžitě otočili k dvojici na pohovce. Alice měla oči upřené do neznáma a v obličeji typický nepřítomný výraz, který měla při vizi. Jasper ji ustaraně sledoval a nechal si svou ruku drtit v jejím pevném stisku.

Nejistě jsem se postavila vedle ní a čekala, než se uvolnila a zamrkala.
"Tak co?," vypálila jsem okamžitě, nehledíc na Jasperův varovný pohled.
"Viděla jsem je v autě," pronesla ještě stále zastřeným hlasem. "Vypadá to... že Bella na to přišla."

Nejistě jsem přešlápla a podívala se na Emmetta vedle sebe. Věděla jsem, že je dobře, že to Bella ví, protože tak se Edward nebude muset před ní skrývat. Nicméně část mě znovu připomínala, jaké nepříjemnosti s Volturiovými nám to může přinést.

"Jako bych to neříkala," odfrkla si Rose s těžce skrývanou zlobou ze schodů a pomalu přešla k nám.
Povzdechla jsem si, protože mi bylo jasné, že se tu opět strhne hádka.
"Rose-"

"Ne, tohle prostě nedokážu pochopit. Edward se od ní měl držet dál a a né jí o nás všechno povědět, jako by se nic nestalo," odrazila Emmettův pokus o nastolení míru.

"Edward jí neřekl nic přímo," vyskočila na jeho obranu Alice. "Bella na to přišla sama po setkání s Jacobem Blackem v La Push."

"Quileté?," zasyčela Rose s takovým odporem, který překonal zatím vše. "No jistě - jako by nestačilo, že do toho zatáhne nějakého člověka, ještě se budeme muset vypořádat s těmi čokly."

"Ale prosím tě Rose - ty z toho děláš prostě jen obří aféru! Edward má právo být šťastný, stejně jako my ostatní," odsekla Alice a já jsem byla překvapená, jaká razance dokáže vyjít z tak drobné dívky.
"Ještě ho braň! Ale jistěže - ty a Erin budete prostě vždycky stát za Edwardem," štěkla po nás.

"Rose, takhle to přece nemůžeš brát," vložila jsem se od konverzace taky, když jsem viděla, jak naštvaně se obě holky tváří. "Edward Bellu miluje a ona jeho taky, takže pokud spolu chtějí být šťastní-"

"Tak ji promění!," vykřikla a otočila se tváři ke mně. "Copak to nechápeš?! Ona má tu volbu něco s tím dělat a nestát se... tímhletím."

"Proč to říkáš?," zeptala jsem se jí nevěřícně. "Máš Emmetta, milující rodinu - nemyslíš, že by si to stejné zasloužil i Edward?"
"Erin prober se! Copak nevidíš, jak tohle jen ničí životy? Nikdo nám nedal šanci říct ne!"

"Neobviňuj z toho Carlislea - zachránil nám život!"
"Možná, že bych byla radši mrtvá!"
Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. To snad nemyslela vážně.

Očividně jsem ale nebyla jediná, protože dům najednou ztichl a z Rosaliiné tváře se dalo vyčíst, že to pravděpodobně nemyslela vážně, ale nehodlá ustoupit, protože by tím uškodila své hrdosti. Bylo mi špatně od žaludku, ale ukočírovala jsem všechny své reakce a zadívala se jí pevně do očí.

"Možná, že ty bys byla radši mrtvá," začala jsem tichým a naprosto zhnuseným hlasem. "Ale já ani nedokážu vyjádřit, jak moc jsem vděčná Carlisleovi, že mě tam tenkrát nenechal na té silnici vykrvácet jako prase na porážce. A víš ty co? Nikdy v životě, jsem neměla šanci říct ne - když táta umřel a já se musela starat o bratra, když umřel i on a já musela každý den tvrdě dřít, abych splatila všechny dluhy a zajistila nám jídlo nebo když se máma zdrogovala a já musela jít do děcáku. Nebo když se znovu vdala a já musela spolu s ní den co den snášet jeho týrání."

Bylo ticho a Rose vypadala bledší, než kdykoliv předtím, ale já to ze sebe musela dostat všechno. Zaťala jsem pěsti a pokračovala.

"A nebo taky - a to jsem si jistá, že se můžeš ztotožnit - když mě znásilnil. Neměla jsem žádnou zatracenou volbu do chvíle, než mi Carlisle dal novou šanci, aby mi ukázal, jak vypadá láska a milující rodina. Ale něco ti povím - jestli jsem někdy byla tak příšerná sestra jako jsi teď ty vůči Edwardovi, tak jsem ráda, že můj bráška zemřel dřív, než mi to stihl říct."

Otočila jsem se a zamířila rovnou do svého pokoje, protože jsem stále byla tak příšerně naštvaná, že jsem se bála, že bych řekla ještě něco horšího. Okamžitě jsem padla do postele, ale během minuty jsem se posadila a vydala se ven.

Rychle jsem prošla chodbou a než jsem stihla zaklepat na dveře do pracovny, tak z ní vyšel Carlisle s lékařskou brašnou. Zastavila jsem se a spustila svou ruku ze vzduchu, abych nevypadala tak divně.

"Ehm," vypadlo ze mě inteligentně, než jsem se donutila sebrat. "Můžu jet s tebou?"
Jemně se na mě usmál, ale v jeho očích byla vidět starost a taky sebevýčitky. Neviděla jsem je tam ráda, což mě jen utvrdilo v mém rozhodnutí s ním jet.

"Nemyslím si, že by tě to bavilo-"
"Ale nic nenamítáš, takže jdeme," přerušila jsem ho s úsměvem a sebrala mu tašku z ruky, abych s ní mohla zmizet v jeho autě, než se mě pokusí přemluvit, abych zůstala.

Když jsem bezpečně položila tašku na zadní sedadlo a posadila se dopředu, vešel do garáže, oblečený v lehkém kabátě a v ruce měl mou tmavě zelenou bundu.
"Díky," přijala jsem ji vděčně, protože jsem evidentně zapomněla jak být člověkem, zatímco jsme byli na lovu.

"Není zač," pousmál se a nastartoval auto.
Trvalo to celkem dvě a půl minuty, než jsem přerušila nastolené ticho, protože jsem nemohla dál čekat.
"Je fajn, že se nemůžeš vymluvit na to, že je zítra škola a měla bych zůstat doma, když nemůžu spát."

"Erin," povzdechl si a najednou vypadal opravdu unaveně.
"Víš, chtěla bych říct, že mě to mrzí a že bych se jí chtěla omluvit, ale není to tak," přestala jsem chodit kolem horké kaše a zadívala se z okna.
"Rose má svou vlastní hlavu a také řekla pár věcí, za něž by se ti měla omluvit."

"O tohle nejde. Chci ti jenom říct, že jsem myslela vážně každé slovo, co jsem řekla. Zachránils mě a já ti za to nikdy nepřestanu být vděčná. Ale tohle je jediná věc, kterou udělám, i když se mnou nebudeš souhlasit - vždycky tě budu bránit, protože jsi má rodina a já tě mám ráda," řekla jsem s pohledem nyní upřeným do jeho očí.

Zpomaleně jsem si uvědomila, že zastavil na krajnici a díval se na mě s takovou něhou a láskou, že jsem byla najednou ráda, že už nepláču, protože jsem si byla jistá, že bych tu vzlykala jako malé děcko.

Nečekala jsem, než něco řekne, rychle jsem odepnula pás a objala ho. Nechala jsem se pevně sevřít a užívala si tu náklonnost a pozornost, kterou jsem ani nevěděla, že tak moc postrádám.

"Kdy jsi tak dospěla a zmoudřela?"
Usmála jsem se do jeho svetru a odtáhla se se škádlivým úsměvem.
"Měl bys být rád. Taky jsi mě mohl zažít jako teenagera."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Jak se ukázalo, Carlisleova noční vyjížďka k pacientovi byla důvodem, proč chtěl, abych zůstala doma. Nekladla jsem žádné otázky, když jsme projeli do La Push a zastavili před domem Blackových.

"Erin," pronesl, když jsem sahala po klice. "Slibuju, že ti vše doma vysvětlím, ale opravdu bys mi pomohla, kdybys teď svou zvědavost odložila."
"Slibuju," přísahala jsem vážně.

Odpověděl jemným úsměvem a vylezl z auta. Obezřetně jsem ho následovala k domu, jehož dveře se rozletěly v okamžiku, kdy jsme vstoupili na verandu.
"Jste doktor?," vyhrkl okamžitě kluk, který se objevil ve dveřích.

Soudě dle Carlisleova zběžného popisu v autě to byl Jacob Black, syn Billyho. Starost o jeho otce z něj doslova čišela.
"Ano," potvrdila s co mělo působit jako uklidňujícím úsměvem Carlisle.

Jacob se ovšem dál nevyptával a ani ho neregistroval. Pouze otevřel dveře a tryskem vyrazil do patra. Já s Carlislem jsme ho spěšně následovali a když jsme dorazili do pokoje, byla jsem opravdu překvapená, že se Jacob tvářil "jen" starostlivě.

Billy vypadal na pokraji hyperventilace, jak se zběsile snažil nabrat vzduch do plic. Okamžitě jsem Carlisleovi uvolnila prostor a otočila se k Jacobovi, na jehož tváři se teprve začala objevovat panika.

"Co kdybychom jim nechali trochu prostoru?," navrhla jsem jemně a věnovala mu úsměv, o němž jsem doufala, že odvede jeho pozornost.

Odtrhl pozornost od otce a když se na mě podíval, jeho srdce trochu zrychlilo krok, ale ne tak výrazně, jako u ostatních lidí. Nejistě se na mě usmál a znovu střelil pohledem k lůžku jeho otce.
"Bude v pořádku," pokusila jsem se ho uklidnit a rukou mezi lopatkami jsem ho vyvedla na chodbu a zavřela dveře.

Trochu neochotně mě následoval do přízemí a jejich menší kuchyňky. Přesto se vděčně zhroutil na židli u jídelního stolu a složil hlavu do dlaní.
"Chceš udělat čaj nebo kakao?," zeptala jsem se.

Podíval se na mě pochybovačně a já pozvedla obočí.
"Ne děkuju," řekl a bylo na něm vidět, jak moc se snaží zadržet protočení očí.
"Fajn," přikývla jsem a posadila se naproti němu. "Jen abys věděl, kakao skvěle klidní nervy."

Trochu se pousmál, což jsem pokládala za výhru. Měla jsem našpicované uši, takže kdyby se něco dělo, věděla bych to dřív, než Jacob a mohla ho popřípadě zadržet.

"Jsi si jistá, že tvůj táta ví, co dělá?"
"Naprosto," odpověděla jsem okamžitě.
"Tvůj táta bude v pořádku," dodala jsem a snažila se přidat do hlasu tolik optimismu, kolik jsem byla schopná.

Dalších deset minut pak nikdo z nás nepromluvil. Cítila jsem, že Jacobovi se do rozhovoru nechce a abych mu vykládala plané žvásty, to jsem zase nechtěla já. Když se v patře otevřely dveře, okamžitě vyskočil ze židle a div se nerozběhl ke schodům, z nichž právě scházel Carlisle.

Následovala jsem ho s náležitým odstupem a počkala si na Carlisleův verdikt. Usmál se na Jacoba a vytáhl z brašny několik léků, které mu podal.

"Tvůj táta měl jeden z plicních záchvatů. Navrhoval jsem, že by bylo dobré zajít do nemocnice a pro jistotu ho tam nechat pár dní na pozorování, ale to rezolutně odmítá. Tady jsou tedy alespoň prášky, které mu pomůžou s prokrvením plic a srdce. Předpisy jsou uvnitř. Snaž se ho udržet v klidu a bude zase zdravý jako rybička," řekl Jacobovi, který se skoro rozpustil úlevou.

"Děkuju, doktore. Snažil jsem se ho vzít do Seattlu, ale nechtěl o tom ani slyšet."
"Chápu. Je dobře, že jsi zavolal," usmál se znovu a stiskl mu povzbudivě rameno. "Můžeš jít za ním, už se vyprovodíme."

Jacob rychle kývnul a vyletěl po schodech s působivou rychlostí. Vyšli jsme z domu a už jsem skoro zamířila k autu, když jsem zachytila jakýsi podivný pach. Nebyl nijak zvlášť příjemný, ale ani odpudivý. Rozhodně ale nepatřil člověku.

"Erin, odcházíme," řekl Carlisle a z jeho tváře jsem přečetla, že ten pach cítí taky a zároveň chce, abych poslechla a nechala to být.

Bez dalších otázek jsem vlezla na sedadlo spolujezdce a připoutala se, když se z lesu vedle domu vynořil vysoký opálený kluk. Carlisle na něj kývla nastoupil, zatímco cizinec mu kývnutí téměř neznatelně vrátil a zamířil do domu Blacků.

Neměla jsem šanci o dál pozorovat, když Carlisle rychle vyjel z příjezdové cesty a doslova uháněl po silnici pryč.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Vlkodlaci? Ne vážně - vlkodlaci?"
"Měniči, přesněji řečeno. Jsou to potomci vlkodlaků, přejímají jejich geny z generace na generaci. Jejich proměnu většinou spustí upíři."

Přikývla jsem, stále ještě omráčená novinkami, které mi Carlisle během deseti minut sdělil. Znovu jsem si přitáhla starou knihu s popisy vlků a chvíli ji prohlížela.

"Takže jsme... nepřátelé?," zeptala jsem se, když jsem narazila na jednu poměrně grafickou kresbu vlkodlaka trhajícího upíra na kusy.

"My ne," zavrtěl hlavou Carlisle a zaklapl mou knihu, když viděl, kde jsem se zastavila. "Máme spolu uzavřenou dohodu. Nebudou nás lovit, dokud my nebudeme lovit lidi a vstupovat bez dřívějšího povolení na jejich území."
"No páni. A to jsou všichni vlkodlaci?," zeptala jsem se s neskrývaným zájmem.

"Je možné, že ten gen v sobě nosí, ale zatím se neproměnili. Většina z nich to má předurčeno - jsou to potomci Blacků, Clearwaterů, Callů,-"
"Callů? Jako Tiffany Callová?," přerušila jsem ho.

"Například," připustil a zadíval se na mě. "Proč tě tak zaujala?"
V jeho hlase jsem slyšela starost, ale stejně jsem nebyla připravená se o vše podělit. Jen jsem nejasně pokrčila rameny a odpověděla.

"Když jsem si byla na stanici pro auto, zmínili se o Tiffany Callové. Věděla jsem, že jsem její jméno už někde slyšela."
"Jsi si-"
"PŘESKOČILO TI?!"

Povzdechla jsem si a vstala i s knihou od stolu.
"Vážně bych ti s nimi ráda pomohla, ale už jich mám pro dnešek dost. Nejsem si jistá, co bych jim řekla... nebo udělala tentokrát," podívala jsem se na Carlislea vážně.

"Nech to na mě," věnoval mi úsměv a společně jsme vyrazili z pracovny.
Já jsem se okamžitě vydala do svého pokoje a Carlisle se pravděpodobně do obýváku rozběhl, vzhledem k tomu, že se začaly ozývat zvuky tříštění skla. Pečlivě jsme za sebou zavřela dveře a rozvalila se i s knihou na posteli.

Trvalo to dalších patnáct minut, než se dole všechny zvuky hádky a tříštění nábytku konečně uklidnilo. Já se mezitím snažila ztratit ve čtení knihy, ale k mému nespokojení můj upíří mozek zvládal více činností zaráz, takže jsem měla požitek nejen z knihy, ale i z vykřičených nadávek dole.

To ticho ale bylo osvobozující. Než jsem se ovšem stihla znovu začíst do knihy, ozvalo se jemné zaťukání na dveře. Podezřívavě jsem sklopila knihu.
"Ano?," zeptala jsem se, s jasným nepozváním.

"Můžu dál?," ozval se Edwardův hlas.
"Pojď," povzdechla jsem si. Stejně jsem ho pustila jenom proto, jak moc zuboženě zněl.

Opatrně vešel, jako by se bál, že po něm skočím nebo na něj začnu taky ječet. Takže jsem udělala to jediné, co mě napadlo, že ho uklidní. Posunula jsem se na posteli a s úsměvem oklepaa na místo vedle sebe.

Viditelně se uklidnil a posadil se vedle mě.
"Tak co jsi potřeboval?," zeptala jsem se a dala si do knihy záložku. Lidský zvyk.
"Chtěl jsme se omluvit za to, jak jsem se choval, když jsme sem přijeli-"

"Neomlouvej se," přerušila jsem ho a věnovala mu úsměv.
"Ale-"
"Žádné ale - něco se dělo s Bellou, já to chápu. Mně to nevadí," pronesla jsem až trochu moc důrazně.

"Děkuju Erin. Můžu... tu s tebou být nebo..."
"Edwarde?," zeptala jsem se pobaveně a přitáhla si zpět svou knihu. "Jdi za ní proboha."
"Jak jsi-"

"Běž," zasmála jsem se ho a lehce ho praštila. "Než tě prohodím oknem."
Rychle mě líbnul na čelo a vyskočil mým otevřeným oknem. Zavrtěla jsem hlavou, stále s úsměvem na rtech a pustila se do čtení.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Potřebuju pomoc."
"To je očividné."

"Alice!," okřikla jsem ji a posadila Edwarda na její postel, zatímco ona protočila očima znovu se začala přehrabovat v hromádkách oblečení po jejím boku. Ovšem dřív, než Edward stihl začít vysvětlovat, odpověděla Alice za něj.

"V Sobotu máš rande s Bellou a chceš jít na lov, aby ses ujistil, že jí neublížíš."
Podívala jsem se na ni a zpět na Edwarda, který s otráveným pohledem přikývl. Usmála jsem se a mrkla na Alice.

"Takže rande?," zeptala jsem se a začala se smát, při Edwardově útrpném výrazu. "Promiň - jsme tvoje sestry - co jsi od nás čekal?"
"Budu to muset nějak přežít," prohlásil naoko útrpně, čímž si od každé z nás vysloužil pořádnou ránu do ramene.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nakonec i přes všechna naše soutěžení jsme si každý ulovili několik srnek a Edward - jenž se o tom nepřestávala chlubit - také pumu, jedinou v širokém okolí. Bylo příjemné zase jednou vypnout a užívat si toho klidu a volnosti.

Rose se dala do svého obvyklého trucování a všem se vyhýbala. Mně obzvlášť, ale pokud jsem měla být upřímná, ani já jsem její společnost nechtěla vyhledávat. Čím víc se blížil Sobota, tím víc napětí v domě bylo.

Edward byl před odchodem pozoruhodně klidný a ač jsem měla nutkání ho kvůli tomu zlobit, odolala jsem. Navíc - od toho tu byl Emmett.

Když jsme se s ním rozloučili, zamířila jsem do svého pokoje, kde jsem měla rozházených spoustu knih, materiálů a výzkumů, které jsem byla schopná najít o vlkodlacích. Raději jsem se o tom nezmiňovala nikomu z rodiny a obzvlášť Carlisleovi, jelikož jsem se už tak cítila provinile, že ho nechávám tápat ve tmě.

V neděli v osm hodin ráno jsem byla připravená to opět vzdát a najít další knihy, co by mi mohly pomoci, když jsem objevila jméno Hayden Lancová. Podle Quiletských legend byla jedním z "otisků", ale utekla poté, co jejího manžela vlkodlaka zabili a zmizela v lidské komunitě se synem.

Věděla jsem, že jméno mojí babičky z otcovy strany bylo Hayden a třebaže jsem ji nikdy nespatřila, začala jsem tušit, že tohle bude ona. Rychle jsem listovala knihou dál, než jsem opět narazila na její jméno.
Na obrázku byl ručně nakreslený rodokmen a od jejího jméno vedla delší čára směrem dolů k jedinému jménu.

Cooper Swansen.

22. Hra o nervy

3. ledna 2016 v 16:38 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Přeju vám šťastný nový rok! :)

WATTPAD


22. Hra o nervy

Jak přecházelo pár týdnů, byla jsem si něčím naprosto jistá. Edward Bellu miloval a on jí také nebyl lhostejný. Jediný problém v jejich vztahu-nevztahu nebyl překvapivě nikdo jiný, než Rosalie.

Když jsem se ji na jednom z našich "kempinků" pokusila zeptat, proč je vůči Belle tak zaujatá, byla jsem ráda, že jsem nakonec neskončila na kusy. Od té doby jsem jakoukoliv konverzaci s ní vzdala a pokusila se zpracovat pro změnu Edwarda.

To šlo překvapivě lehce. I když mi tvrdil, že to rozhodně nepřipadá v úvahu, aby se o něco s Bellou pokoušel, další den ráno, když nás všechny vysadil před školou, mě opět přesvědčil o opaku.

Ani jsem se ho nemusela ptát, o co mu jde, když jsem ho uviděla se rozhlédnout a když zjistil, že na parkovišti nikdo není, rychle přeběhl k Belle tak, že ho nemohla vidět a zvedl klíče, které ji spadly na zem.

Zakryla jsem pobavený úsměv a otočila se, že se vydám do školy a nechám jim soukromí. V tu chvíli vystoupili z auta Emmett s Rose a můj úsměv okamžitě zmizel. Rychle jsem gestikulovala Emmettovým směrem a ten s pochopením rychle klidil Rose do budovy.

Povzdechla jsem si a přidala se k Alice a Jasperovi, jenž mě doprovodili na Evropskou historii, kde jsem okamžitě zabrala místo po Emmettově boku.

"Jak moc je to zlý?," zeptala jsem se ho a předstírala jsem, že čtu text, který jsem znala už nazpaměť.
"Ani se neptej," broukl nazpět a já nastražila uši do třídy vedle, kde seděla Rose.

"Tak jsem to nemyslel," uchechtl se a když se na něj učitelka zadívala, věnoval jí omluvný úsměv. Trochu nejistě se usmála zpět a nenapomenula ho.

"Jen aby," zabručela jsem a dál napůl ucha poslouchala výklad, zatímco jsem si vytáhla další knihu o lékařství, co mi dal Carlisle k přečtení.

"Chceš být ještě oblíbenější dítě? Protože tě můžu ujistit, že jsi daleko před námi a líp už na tom být nemůžeš," zakřenil se na mě Emmett a pobaveně se uculil, když jsem na něj neslyšně zavrčela.

"Na rozdíl od tebe neztrácím čas a učím se něco, co mě baví," zacukrovala jsem, když jsem se uklidnila a nenechala se znovu rozhodit. Třebaže po mně začal házet papírky.

Zbytek hodiny jsem doslova protrpěla, protože jsem měla šílenou chuť se na něj vrhnout a smazat mu ten pitomý úšklebek z tváře. Vnitřně jsem se uklidnila; v sobotu vyrážíme, můžu mu rozbít fasádu, až budeme na místě.

Proto jsem tak rychle vyhledávala v davu Alice, jakmile jsme se vymotali ze třídy a spěšně jsem ze svých vlasů vyhodila kuličky papíru do nejbližšího koše. Jakmile jsem ji uviděla na konci chodby směrem k jídelně, věděla jsem, že je zle.

S povzdechem jsem k nim přešla a aniž by Alice něco musela vysvětlovat, pochopila jsem. U našeho stolu seděla pouze Rose, k níž se přidal Emmett. Ovšem když na něj zavrčela a zkřížila ruce na prsou, věděla jsem, že je stále naštvaná.

Jako obvykle jsem se posadila a pozvedla obočí k Edwardovi, jenž si ve frontě vybíral spoustu jídel, které stejně jíst nebude. A vybíral je až s pečlivou precizností. Když konečně zdvihl pohled, jemně jsem zavrtěla hlavou a odolala nutkání se praštit o stůl, když si to klidně zamířil k volnému stolu uprostřed jídelny.

"Vážně se úplně zbláznil," zasyčela Rose. "Kvůli té holce budeme mít všichni jenom problémy."
"Rose-"
"Ne, Emmette! Copak to nevidíš?," pak se otočila k nám, "copak to vy nevidíte?"

Nejistě jsem mrkla na Edwarda, u něhož nyní seděla Bella a pak zpět na Rose. Nechtěla jsem být proti Edwardovi nebo i Rose. Rose si odfrkla a vzala svůj tác.

"To jsem si myslela," utrousila, když odcházela a já se bezradně podívala na Alice.
Ta jen pokrčila rameny a kývla na mě. Pochopila jsem; jdeme na naši dvouhodinovku výtvarky.

Bez dalšího slova jsme odnesly naše plné tácy a vyhodili jejich obsah do koše. Jasper a Emmett zamířili na fyziku a my s Alice vklouzli do ateliéru, kde byli poskládané na stolech mísy s ovoci. Protočila jsem očima a tím rozesmála Alice, jež po mně hodila štětec a donutila mě k práci.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Ani jsem nevnímala, jak rychle letěl čas, když jsem malovala, než se ozvalo jemné zavibrování, které bylo pro lidské ucho příliš tiché. Mrkla jsem ze svého plátna na Alice, která mi mlčky přistrčila svůj mobil a já si přečetla zprávu.

Belle se udělalo špatně na Biologii, vezu ji domů. Vzala bys prosím její náklaďáček k nim domů? Klíčky jsou v zapalování. Pro ostatní přijedu. -Edward

Útrpně jsem přivřela oči a přikývla. Alice se rozzářila a já věděla, že to není z důvodu, že musí Bellino auto přepravit k nim domů, ale protože se tím vyhne Rose a taky konečně pozná, kde Bella bydlí a jak to u nich vypadá.

"Přijď brzo," povzdychla jsem si, když jsme se loučili na parkovišti a já sledovala, jak vycouvala obratně na silnici a zatroubila na mě.

V klidu jsem přešla k lavičce před obvyklým místem, kde Edward parkuje a byla jsem ráda, že je tu stále volno. Studenti už zřejmě měli přehled kam můžou a kam ne.

Když se za pár minut vynořili ostatní, potlačila jsem další povzdech. Tak nějak jsem doufala, že tu bude Edward dřív, než přijdou a nebude to na mě, abych Rose vysvětlila, kde je její bratr.

Už zdálky jsem viděla její zachmuřenou tvář, když přede mnou neviděla žádné auto.
"Erin," začala dobře kontrolovaným hlasem, takže jsem okamžitě vstala a obrnila se před jejím útokem. "Kde je Edward? S autem?"

"Odvezl Bellu domů, udělalo se jí špatně při Biologii," neváhala jsem s pravdou.
Chvíli vypadala překvapeně a jen na mě koukala; zřejmě nečekala, že budu tak upřímná. Pak se ale zakabonila a zkřížila ruce na prsou.

"Jak překvapivé. Asi je mu úplně jedno, že nás tím dostane do velkých problémů."
"Bella není špatná holka," bránila jsem ji, "a Edward si zaslouží být šťastný."

"Šťastný?!," zopakovala se směsicí vzteku a nevěřícnosti. "S člověkem, co nás může nechat napospas Volturiovým?"
"Buď rozumná - když ji miluje-"

"Tohle je tak sobecký! Ale měla jsem tušit, že něco takového budeš samozřejmě podporovat - Edward už na tebe nespoléhá tak, jako před tím tvým útěkem, tak se snažíš dostat jeho pozornost zpět tímhle."

Zatnula jsem čelist a ztuhla. Odmítala jsem jí na to odpovědět, protože jsem na ni nechtěla být hnusná. Mohla si myslet, co chtěla - že se snažím být hodná holčička, ale vysvětlovat jí něco v tuhle chvíli, by bylo jako mluvit do větru.

"Rose! To snad stačí," utnul ji Jasper a přešel blíž ke mně. V jasném gestu.
Byla jsem mu vděčná, ale přece jsem se nedokázala donutit k úsměvu. Objala jsem se a otočila; koukala jsem do lesa, místo na parkoviště a když jsem po chvíli zaslechla Edwardovo auto, ulevilo se mi.

Přehledně zabrzdil a já beze slova nastoupila na sedadlo spolujezdce, zatímco kluci a Rose zamířili dozadu. Viděla jsem Edwardův obličej jen letmo a bylo na něm vidět ze způsobu, jakým řídil a držel pevně volant, že si přečetl myšlenky ostatních.

Věděla jsem, že i když pojede rychle, než se dostaneme domů, bude to nejméně patnáct minut, takže jsem bezmyšlenkovitě pustila rádio. Když se začal z přehrávače linout Debussy, překvapeně jsem mrkla na rádio a poté na Edwarda.

Věnoval mi malý úsměv, který nikdo z ostatních neviděl a já mu ho jemně oplatila. Rose vzadu zavrčela a já jen doufala, že nenabouráme. Třebaže bychom z té nehody pravděpodobně odkráčeli. Ovšem Edward měl své Volvo rád a pozval někam Bellu, takže by to bylo nevýhodné. Alespoň pro něj.

Když zaparkoval před domem a všichni jsme vystoupili, tak nějak jsem čekala, že Rose vyletí do svého pokoje a nebude s Edwardem mluvit. Ovšem spletla jsem se.

Jen co byl Edward téměř u schodů k domu, rozběhla se a očividně se pokusila ho uhodit, čemuž se ale očekávaně vyhnul.
"Rose!," křikl Emmett, ale ona mu stejně jako Edward nevěnovala pozornost.

"Nechte toho!," pustila jsem se do toho i já a udělala krok vpřed.
Rychle jsem vklouzla mezi ně a pokusila se Edwarda odstrčit, když zakřičel.
"Rose ne-"

A než jsem se stihla zorientovat, letěla jsem vzduchem a vrazila do nejbližšího stromu, který oslabený bouřkou prasknul a spadl přímo na mě. A já zpanikařila ve chvíli, kdy se mi udělaly mžitky před očima, a přestože jsem byla pohřbená pod stromem, jasně jsem věděla, že to není tmou, co mě obklopuje.

Uslyšela jsem hlasy a během pár vteřin byl strom položen o pár metrů dál a Esmé mi opatrně odstraňovala větvičky a listí z vlasů a oblečení. Stále jsem držela hlavu dole a prodýchávala náhlou slabost.

"Rose, to snad úplně stačí! Pokud ses už vyvztekala, tak jdi nahoru a nechoď mi na oči," uslyšela jsem Carlisleův tichý, zklamaný hlas.
"Jsi v pořádku?," ozval se okamžitě u mě a zvedl mi bradu.

Viděla jsem, že trochu překvapeně studuje moje zorničky. Když jsem se mu zadívala do očí, dobře jsem věděla proč. Měla jsme je rozšířené a očividně nereagovaly tak, jako běžné upírské.
"Můžeme nahoru?," zeptala jsem se s určitou naléhavostí.

Nečekal a vytáhl mě na nohy. Kluci mezitím spravovali poničenou příjezdovou cestu a Alice uklidňovala Esmé, takže jsem jí poslala děkovný úsměv, když jsem prošla kolem.

Carlisle měl svou ruku položenou na mém kříži a vedl mě do své pracovny. Nedivila jsem se mu, já sama jsem byla vyděšená k smrti a snažila se to nedat najevo. Cítila jsem, že se třepu, což rozhodně nebyla normální reakce.

Otevřel mi dveře a já okamžitě zaujala svou naučenou pozici na jeho lehátku. Posadila jsem se a zvedla pohled, když mi baterkou posvítil do očí.

"Myslíš, že může být zpátky?," zašeptala jsem a nedokázala jsem tak úplně potlačit hrůzu v mém hlase.
"To nevím," odpověděl popravdě a pohladil mě po bradě, když zkoumal mé oční reflexy. "Ale my se s tím vypořádáme, ať se stane cokoliv. Sleduj můj prst."

Poslechla jsem a nechala si ještě jednou posvítit do očí. Snažil se mě uklidnit, ale bylo na něm vidět, že i on není úplně klidný.
"Mohla bys mi popsat, co se stalo?," zeptal se a neobtěžoval se vytáhnout blok do kterého by své poznatky zapisoval.

"Všechno si pamatuju," ujistila jsem ho hned a pokračovala. "Když jsem byla hozená na zem a ten strom na mě padl, měla jsem černo před očima. Ne, protože na mě ležel , ale protože se mi stmívalo před očima - jako bych měla omdlít. Pak vím, že kluci zvedli ten strom a Esmé mi sundávala větvičky a listí z vlasů a oblečení."

Přikývl a vyzkoušel další techniky na reflexy, kterými jsem bez problémů prošla. Přivřela jsem oči a na chvíli sklopila pohled, než jsem se odhodlala zeptat.

"Co když jsem jí nějak odblokovala?," zeptala jsem se na svůj největší strach a otevřela oči.
"Není jiný způsob, než to zkusit," řekl po chvíli jemně a chytil mě za ruku.

Přikývla jsem a zavřela znovu oči. Soustředila jsem se na nejzazší kout ve své mysli. Jemně jsem se pokusila vstoupit do pevně zamčené kobky. Nepovolila.

Opřela jsem se do svých mentálních dveří větší silou, ale stále se ani nehnuly. Vnitřně jsem se připravila a vrazila do nich vší silou, kterou jsem byla schopná svolat. Nehnuly se; všechno bylo v pořádku.

Otevřela jsem oči a s úlevou se na Carlislea usmála, než jsem mu skočila kolem krku. Objal mě zpátky a políbil mě na temeno hlavy. Když jsem se odtáhla, cítila jsem se mnohem lépe a netřepala jsem se.

"Neměla bys zítra jít do školy," řekl Carlisle a na chvíli vypadal zamyšleně. "Emmette, Jaspere, Edwarde?"
Tiše zavolal do prostoru a brzy se otevřely dveře, v nichž se objevili kluci a vypadali značně ustaraně, než si všimli našich klidných postav a úsměvů na tvářích.

"Co kdybyste na ten váš výlet vyrazili dřív i s Erin?," zeptal se jich.
Skepticky jsem se podívala na kluky a otevřela pusu, abych zaprotestovala a ušetřila jim mou společnost na jejich čistě klučičím polovíkendu.

"Jasně," souhlasil Edward okamžitě.
"V tom nebude problém," přidal se Jasper.
"Kluci, fakt si toho cením, ale nemusíte-," namítla jsem. Než jsem byla přerušena, tentokrát Emmettem.

"Ale musíme," zakřenil se a vtáhl mě do podivného půlobjetí, než mi rozcuchal vlasy. "Někdo ti musí nakopat zadek už ve čtvrtek."
"Haha," ucedila jsem sarkasticky a praštila ho pořádně do ramene.
"Opravdu," řekl Jasper a usmál se. "Nám to vadit nebude."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Opravdu jsou pořád tak naštvaní?," zašeptala jsem k Edwardovi a hodila do kufru další zavazadlo.
Edward zvedl pohled a zamračil se při pohledu na Rose, která stála vedle Esmé a Carlislea a snažila se nevypadat jako zbědované štěně.

"Chovají se k ní tak, jak si to zaslouží," řekl Edward a zabouchl kufr Volva, když jsme tam naskládali poslední tašky.
Povzdechla jsem si, ale následovala jsem ho směrem k ostatním. Rose, jakmile jsme se přiblížili, zmizela z dohledu, aniž by se rozloučila a Esmé se za ní napůl káravě, napůl ustaraně zadívala. Usmála jsem se a chytila její ruce od svých.

"Však ono ji to přejde," řekla jsem a usmála se.
"Jen je mi líto, že nevidí věci tak, jak jsou," povzdechla si, ale oplatila mi úsměv a objala mě.

"Dávejte pozor na lidi a moc neupoutejte pozornost," řekl Carlisle s otcovským varováním směrem ke klukům a já slyšela i nevyslovené.

"Jen se neboj, oni na mě dají pozor," zacukrovala jsem a štípla Emmetta do tváře, což vyloudilo úsměv u všech, kromě dotyčného.
"Šikanistko," obvinil mě rádoby nabručeně a já na něj jen mrkla, než jsem se otočila ke Carlisleovi a objala ho.

"Mějte se tady a doražte co nejdřív," řekla jsem s úsměvem a otočila se k Emmettovi. "Neznič cestu a koukej poslouchat Jaspera."

Se smíchem jsem utekla k Volvu, když se po mně Emmett napřáhl a ukryla se v bezpečí Volva. Provokativně jsem mu ještě zamávala, když nasedal do džípu společně s Jasperem a rychle uháněl po lesní cestě.

Otočila jsem se k Edwardovi s úsměvem a rychle vložila do přehrávače další klavírní skladby. Jen se usmál a se zatroubením vyjel z příjezdové cesty.
"Konečně klid," prohodila jsem potěšeně a uvelebila se na svém sedadle.

Edward se jen uchechtl a díval se stále kupředu, třebaže nemusel držet oči na silnici. Nechtěla jsem ho ale k hovoru nutit, takže jsem jen otočila hlavu, přivřela oči a poslouchala hudbu.

"Je to skoro jako jet s Bellou."
Nemusela jsem čekat dlouho. Vědoucně jsem se usmála.
"Opravdu?"
"Ano," znejistěl, což mě donutilo otevřít jedno oko a mrknout jeho směrem.

"Víš," začala jsem a posadila se; s pozorností plně na něm, ale očima upřenýma do krajiny vedle sebe. "Pokud si o tom s někým chceš promluvit, pak jsem asi ta nejlepší možnost, protože já si s tebe nebudu dělat legraci, křičet na tebe nebo být přehnaně lítostivá s tvou dosavadní situací."

Zasmál se a já se musela usmát taky. Chvíli bylo ticho, než nabral vážnou tvář.
"Je perfektní," zašeptal láskyplně. "Není... jako ostatní holky. Taky má ráda Debussyho."
Zněl hrdě. Usmála jsem se víc a přikývla, aby věděl, že ho poslouchám.

"Nevím, co mám dělat, Erin," přiznal. "Ale vím, že už se od ní nemůžu držet dál. Potřebuju jí být alespoň nablízku, pokud je to to jediné, co je možné."

"Bože ty jsi případ," zasmála jsem se a hned zvážněla, když se na mě ublíženě a naštvaně podíval. "Né - myslím to tak, že jsi slepý. Copak nevidíš, jak se na tebe dívá, jak se chová. Je do tebe blázen Edwarde a ty do ní taky. Nevidím na tom nic špatného - měli byste být spolu."

Chvíli byl potichu, než se na jeho tváři objevil nadějný výraz.
"Myslíš to vážně?"
"Rozhodně."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

I přesto, že se k nám o víkendu přidal zbytek rodiny, byla atmosféra klidná a přátelská. Nikdo se do nikoho nenavážel a všichni jsme si užívali být chvíli zase sami sebou - lovit, utíkat a dát do svých instinktů.

Když jsme se konečně rozhodli, že se vrátíme do Forks, byla jsem dost smutná. Ne, že bych neměla ráda naše lidské životy, ale má upíří část tu byla raději. Na druhou stranu jsem si nijak nestěžovala, protože jsem věděla, jak moc se Edward těší domů za Bellou.

"Víš, celkem bych si přála, kdybych zase mohla spát," řekla jsem Edwardovi, když nás vezl domů; pohodlně natažená na zadním sedadle.
"Opravdu?," zněl pobaveně a mrknul na mě ve zpětném zrcátku.

"No tak jsi měl pravdu no," zabručela jsem, ale v mém hlase se odrážel úsměv. "Vážně je to příšerná nuda být v noci vzhůru."
"Říkal jsem ti to. JE fascinující někoho pozorovat," řekl s podivným hlasem a já pozvedla obočí.

"No páni."
"Co?"

"Tys jí sledoval, jak spí?," zakřenila jsem se, když uhnul pohledem. "Teda - to bych do tebe neřekla, že jsi takový stalker! Víš, kolik za to můžeš dostat ve vězení?"
"To není vtipné," odtušil tiše, přesto nedokázal potlačit rozpaky. "Když to řekneš takhle..."

"Hej," usmála jsem se jemně a posadila se, abych se opřela o jeho sedadlo a chytila volnou ruku do své. "Víš, že jsem to nemyslela vážně. Chceš jí být nablízku a máš o ni strach - samozřejmě, že budeš trávit spoustu času tím, že ji budeš následovat, i kdyby o tom třeba neměla tušení."

Po mém prohlášení vypadal klidně a zbytek naší cesty se znovu vesele bavil a vypadalo to, jako by mu spadl jeden obří kámen ze srdce. Nedivila jsem se mu - Rose nebyla příliš podporující osoba.

Zastavili jsme před naším domem a já se nejistě podívala na Edwarda, když se jeho klidný výraz změnil na zuřivý.
"Děje se-"
"Vystup."

"Cože?," zeptala jsem se zmateně a mrkla na ostatní, jak stáli blízko sebe před domem.
"Edwarde, co-"
"Vylez z auta! Okamžitě!," štěkl po mně a já v šoku okamžitě poslechla.

Jakmile jsem postavila své nohy na zem, vyrazil ještě dřív, než jsem stihla zabouchnout dveře, takže je musel zavřít sám. Prosvištěl příjezdovou cestu a rozjel se k silnici, až se prášilo od jeho kol. Chvíli jsem jen zírala na místo, kde ještě předtím stálo auto, než jsem naštvaně zavrčela.

Měl štěstí, že už odjel, protože můj upíří mozek se konečně dopracoval k tomu, co se stalo a kdyby tu ještě byl, nejspíš bych ho praštila.

"Co to bylo?," zeptala jsem se neschopná potlačit vztek na něj i na sebe samou za to, jak jsem zareagovala.
"Jde o Bellu," řekla Alice a nejistě se rozhlédla po ostatních, zatímco Rose okamžitě zmizela v domě. "Někdo ji napadne v Port Angeles."