22. Hra o nervy

3. ledna 2016 v 16:38 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Přeju vám šťastný nový rok! :)

WATTPAD


22. Hra o nervy

Jak přecházelo pár týdnů, byla jsem si něčím naprosto jistá. Edward Bellu miloval a on jí také nebyl lhostejný. Jediný problém v jejich vztahu-nevztahu nebyl překvapivě nikdo jiný, než Rosalie.

Když jsem se ji na jednom z našich "kempinků" pokusila zeptat, proč je vůči Belle tak zaujatá, byla jsem ráda, že jsem nakonec neskončila na kusy. Od té doby jsem jakoukoliv konverzaci s ní vzdala a pokusila se zpracovat pro změnu Edwarda.

To šlo překvapivě lehce. I když mi tvrdil, že to rozhodně nepřipadá v úvahu, aby se o něco s Bellou pokoušel, další den ráno, když nás všechny vysadil před školou, mě opět přesvědčil o opaku.

Ani jsem se ho nemusela ptát, o co mu jde, když jsem ho uviděla se rozhlédnout a když zjistil, že na parkovišti nikdo není, rychle přeběhl k Belle tak, že ho nemohla vidět a zvedl klíče, které ji spadly na zem.

Zakryla jsem pobavený úsměv a otočila se, že se vydám do školy a nechám jim soukromí. V tu chvíli vystoupili z auta Emmett s Rose a můj úsměv okamžitě zmizel. Rychle jsem gestikulovala Emmettovým směrem a ten s pochopením rychle klidil Rose do budovy.

Povzdechla jsem si a přidala se k Alice a Jasperovi, jenž mě doprovodili na Evropskou historii, kde jsem okamžitě zabrala místo po Emmettově boku.

"Jak moc je to zlý?," zeptala jsem se ho a předstírala jsem, že čtu text, který jsem znala už nazpaměť.
"Ani se neptej," broukl nazpět a já nastražila uši do třídy vedle, kde seděla Rose.

"Tak jsem to nemyslel," uchechtl se a když se na něj učitelka zadívala, věnoval jí omluvný úsměv. Trochu nejistě se usmála zpět a nenapomenula ho.

"Jen aby," zabručela jsem a dál napůl ucha poslouchala výklad, zatímco jsem si vytáhla další knihu o lékařství, co mi dal Carlisle k přečtení.

"Chceš být ještě oblíbenější dítě? Protože tě můžu ujistit, že jsi daleko před námi a líp už na tom být nemůžeš," zakřenil se na mě Emmett a pobaveně se uculil, když jsem na něj neslyšně zavrčela.

"Na rozdíl od tebe neztrácím čas a učím se něco, co mě baví," zacukrovala jsem, když jsem se uklidnila a nenechala se znovu rozhodit. Třebaže po mně začal házet papírky.

Zbytek hodiny jsem doslova protrpěla, protože jsem měla šílenou chuť se na něj vrhnout a smazat mu ten pitomý úšklebek z tváře. Vnitřně jsem se uklidnila; v sobotu vyrážíme, můžu mu rozbít fasádu, až budeme na místě.

Proto jsem tak rychle vyhledávala v davu Alice, jakmile jsme se vymotali ze třídy a spěšně jsem ze svých vlasů vyhodila kuličky papíru do nejbližšího koše. Jakmile jsem ji uviděla na konci chodby směrem k jídelně, věděla jsem, že je zle.

S povzdechem jsem k nim přešla a aniž by Alice něco musela vysvětlovat, pochopila jsem. U našeho stolu seděla pouze Rose, k níž se přidal Emmett. Ovšem když na něj zavrčela a zkřížila ruce na prsou, věděla jsem, že je stále naštvaná.

Jako obvykle jsem se posadila a pozvedla obočí k Edwardovi, jenž si ve frontě vybíral spoustu jídel, které stejně jíst nebude. A vybíral je až s pečlivou precizností. Když konečně zdvihl pohled, jemně jsem zavrtěla hlavou a odolala nutkání se praštit o stůl, když si to klidně zamířil k volnému stolu uprostřed jídelny.

"Vážně se úplně zbláznil," zasyčela Rose. "Kvůli té holce budeme mít všichni jenom problémy."
"Rose-"
"Ne, Emmette! Copak to nevidíš?," pak se otočila k nám, "copak to vy nevidíte?"

Nejistě jsem mrkla na Edwarda, u něhož nyní seděla Bella a pak zpět na Rose. Nechtěla jsem být proti Edwardovi nebo i Rose. Rose si odfrkla a vzala svůj tác.

"To jsem si myslela," utrousila, když odcházela a já se bezradně podívala na Alice.
Ta jen pokrčila rameny a kývla na mě. Pochopila jsem; jdeme na naši dvouhodinovku výtvarky.

Bez dalšího slova jsme odnesly naše plné tácy a vyhodili jejich obsah do koše. Jasper a Emmett zamířili na fyziku a my s Alice vklouzli do ateliéru, kde byli poskládané na stolech mísy s ovoci. Protočila jsem očima a tím rozesmála Alice, jež po mně hodila štětec a donutila mě k práci.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Ani jsem nevnímala, jak rychle letěl čas, když jsem malovala, než se ozvalo jemné zavibrování, které bylo pro lidské ucho příliš tiché. Mrkla jsem ze svého plátna na Alice, která mi mlčky přistrčila svůj mobil a já si přečetla zprávu.

Belle se udělalo špatně na Biologii, vezu ji domů. Vzala bys prosím její náklaďáček k nim domů? Klíčky jsou v zapalování. Pro ostatní přijedu. -Edward

Útrpně jsem přivřela oči a přikývla. Alice se rozzářila a já věděla, že to není z důvodu, že musí Bellino auto přepravit k nim domů, ale protože se tím vyhne Rose a taky konečně pozná, kde Bella bydlí a jak to u nich vypadá.

"Přijď brzo," povzdychla jsem si, když jsme se loučili na parkovišti a já sledovala, jak vycouvala obratně na silnici a zatroubila na mě.

V klidu jsem přešla k lavičce před obvyklým místem, kde Edward parkuje a byla jsem ráda, že je tu stále volno. Studenti už zřejmě měli přehled kam můžou a kam ne.

Když se za pár minut vynořili ostatní, potlačila jsem další povzdech. Tak nějak jsem doufala, že tu bude Edward dřív, než přijdou a nebude to na mě, abych Rose vysvětlila, kde je její bratr.

Už zdálky jsem viděla její zachmuřenou tvář, když přede mnou neviděla žádné auto.
"Erin," začala dobře kontrolovaným hlasem, takže jsem okamžitě vstala a obrnila se před jejím útokem. "Kde je Edward? S autem?"

"Odvezl Bellu domů, udělalo se jí špatně při Biologii," neváhala jsem s pravdou.
Chvíli vypadala překvapeně a jen na mě koukala; zřejmě nečekala, že budu tak upřímná. Pak se ale zakabonila a zkřížila ruce na prsou.

"Jak překvapivé. Asi je mu úplně jedno, že nás tím dostane do velkých problémů."
"Bella není špatná holka," bránila jsem ji, "a Edward si zaslouží být šťastný."

"Šťastný?!," zopakovala se směsicí vzteku a nevěřícnosti. "S člověkem, co nás může nechat napospas Volturiovým?"
"Buď rozumná - když ji miluje-"

"Tohle je tak sobecký! Ale měla jsem tušit, že něco takového budeš samozřejmě podporovat - Edward už na tebe nespoléhá tak, jako před tím tvým útěkem, tak se snažíš dostat jeho pozornost zpět tímhle."

Zatnula jsem čelist a ztuhla. Odmítala jsem jí na to odpovědět, protože jsem na ni nechtěla být hnusná. Mohla si myslet, co chtěla - že se snažím být hodná holčička, ale vysvětlovat jí něco v tuhle chvíli, by bylo jako mluvit do větru.

"Rose! To snad stačí," utnul ji Jasper a přešel blíž ke mně. V jasném gestu.
Byla jsem mu vděčná, ale přece jsem se nedokázala donutit k úsměvu. Objala jsem se a otočila; koukala jsem do lesa, místo na parkoviště a když jsem po chvíli zaslechla Edwardovo auto, ulevilo se mi.

Přehledně zabrzdil a já beze slova nastoupila na sedadlo spolujezdce, zatímco kluci a Rose zamířili dozadu. Viděla jsem Edwardův obličej jen letmo a bylo na něm vidět ze způsobu, jakým řídil a držel pevně volant, že si přečetl myšlenky ostatních.

Věděla jsem, že i když pojede rychle, než se dostaneme domů, bude to nejméně patnáct minut, takže jsem bezmyšlenkovitě pustila rádio. Když se začal z přehrávače linout Debussy, překvapeně jsem mrkla na rádio a poté na Edwarda.

Věnoval mi malý úsměv, který nikdo z ostatních neviděl a já mu ho jemně oplatila. Rose vzadu zavrčela a já jen doufala, že nenabouráme. Třebaže bychom z té nehody pravděpodobně odkráčeli. Ovšem Edward měl své Volvo rád a pozval někam Bellu, takže by to bylo nevýhodné. Alespoň pro něj.

Když zaparkoval před domem a všichni jsme vystoupili, tak nějak jsem čekala, že Rose vyletí do svého pokoje a nebude s Edwardem mluvit. Ovšem spletla jsem se.

Jen co byl Edward téměř u schodů k domu, rozběhla se a očividně se pokusila ho uhodit, čemuž se ale očekávaně vyhnul.
"Rose!," křikl Emmett, ale ona mu stejně jako Edward nevěnovala pozornost.

"Nechte toho!," pustila jsem se do toho i já a udělala krok vpřed.
Rychle jsem vklouzla mezi ně a pokusila se Edwarda odstrčit, když zakřičel.
"Rose ne-"

A než jsem se stihla zorientovat, letěla jsem vzduchem a vrazila do nejbližšího stromu, který oslabený bouřkou prasknul a spadl přímo na mě. A já zpanikařila ve chvíli, kdy se mi udělaly mžitky před očima, a přestože jsem byla pohřbená pod stromem, jasně jsem věděla, že to není tmou, co mě obklopuje.

Uslyšela jsem hlasy a během pár vteřin byl strom položen o pár metrů dál a Esmé mi opatrně odstraňovala větvičky a listí z vlasů a oblečení. Stále jsem držela hlavu dole a prodýchávala náhlou slabost.

"Rose, to snad úplně stačí! Pokud ses už vyvztekala, tak jdi nahoru a nechoď mi na oči," uslyšela jsem Carlisleův tichý, zklamaný hlas.
"Jsi v pořádku?," ozval se okamžitě u mě a zvedl mi bradu.

Viděla jsem, že trochu překvapeně studuje moje zorničky. Když jsem se mu zadívala do očí, dobře jsem věděla proč. Měla jsme je rozšířené a očividně nereagovaly tak, jako běžné upírské.
"Můžeme nahoru?," zeptala jsem se s určitou naléhavostí.

Nečekal a vytáhl mě na nohy. Kluci mezitím spravovali poničenou příjezdovou cestu a Alice uklidňovala Esmé, takže jsem jí poslala děkovný úsměv, když jsem prošla kolem.

Carlisle měl svou ruku položenou na mém kříži a vedl mě do své pracovny. Nedivila jsem se mu, já sama jsem byla vyděšená k smrti a snažila se to nedat najevo. Cítila jsem, že se třepu, což rozhodně nebyla normální reakce.

Otevřel mi dveře a já okamžitě zaujala svou naučenou pozici na jeho lehátku. Posadila jsem se a zvedla pohled, když mi baterkou posvítil do očí.

"Myslíš, že může být zpátky?," zašeptala jsem a nedokázala jsem tak úplně potlačit hrůzu v mém hlase.
"To nevím," odpověděl popravdě a pohladil mě po bradě, když zkoumal mé oční reflexy. "Ale my se s tím vypořádáme, ať se stane cokoliv. Sleduj můj prst."

Poslechla jsem a nechala si ještě jednou posvítit do očí. Snažil se mě uklidnit, ale bylo na něm vidět, že i on není úplně klidný.
"Mohla bys mi popsat, co se stalo?," zeptal se a neobtěžoval se vytáhnout blok do kterého by své poznatky zapisoval.

"Všechno si pamatuju," ujistila jsem ho hned a pokračovala. "Když jsem byla hozená na zem a ten strom na mě padl, měla jsem černo před očima. Ne, protože na mě ležel , ale protože se mi stmívalo před očima - jako bych měla omdlít. Pak vím, že kluci zvedli ten strom a Esmé mi sundávala větvičky a listí z vlasů a oblečení."

Přikývl a vyzkoušel další techniky na reflexy, kterými jsem bez problémů prošla. Přivřela jsem oči a na chvíli sklopila pohled, než jsem se odhodlala zeptat.

"Co když jsem jí nějak odblokovala?," zeptala jsem se na svůj největší strach a otevřela oči.
"Není jiný způsob, než to zkusit," řekl po chvíli jemně a chytil mě za ruku.

Přikývla jsem a zavřela znovu oči. Soustředila jsem se na nejzazší kout ve své mysli. Jemně jsem se pokusila vstoupit do pevně zamčené kobky. Nepovolila.

Opřela jsem se do svých mentálních dveří větší silou, ale stále se ani nehnuly. Vnitřně jsem se připravila a vrazila do nich vší silou, kterou jsem byla schopná svolat. Nehnuly se; všechno bylo v pořádku.

Otevřela jsem oči a s úlevou se na Carlislea usmála, než jsem mu skočila kolem krku. Objal mě zpátky a políbil mě na temeno hlavy. Když jsem se odtáhla, cítila jsem se mnohem lépe a netřepala jsem se.

"Neměla bys zítra jít do školy," řekl Carlisle a na chvíli vypadal zamyšleně. "Emmette, Jaspere, Edwarde?"
Tiše zavolal do prostoru a brzy se otevřely dveře, v nichž se objevili kluci a vypadali značně ustaraně, než si všimli našich klidných postav a úsměvů na tvářích.

"Co kdybyste na ten váš výlet vyrazili dřív i s Erin?," zeptal se jich.
Skepticky jsem se podívala na kluky a otevřela pusu, abych zaprotestovala a ušetřila jim mou společnost na jejich čistě klučičím polovíkendu.

"Jasně," souhlasil Edward okamžitě.
"V tom nebude problém," přidal se Jasper.
"Kluci, fakt si toho cením, ale nemusíte-," namítla jsem. Než jsem byla přerušena, tentokrát Emmettem.

"Ale musíme," zakřenil se a vtáhl mě do podivného půlobjetí, než mi rozcuchal vlasy. "Někdo ti musí nakopat zadek už ve čtvrtek."
"Haha," ucedila jsem sarkasticky a praštila ho pořádně do ramene.
"Opravdu," řekl Jasper a usmál se. "Nám to vadit nebude."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Opravdu jsou pořád tak naštvaní?," zašeptala jsem k Edwardovi a hodila do kufru další zavazadlo.
Edward zvedl pohled a zamračil se při pohledu na Rose, která stála vedle Esmé a Carlislea a snažila se nevypadat jako zbědované štěně.

"Chovají se k ní tak, jak si to zaslouží," řekl Edward a zabouchl kufr Volva, když jsme tam naskládali poslední tašky.
Povzdechla jsem si, ale následovala jsem ho směrem k ostatním. Rose, jakmile jsme se přiblížili, zmizela z dohledu, aniž by se rozloučila a Esmé se za ní napůl káravě, napůl ustaraně zadívala. Usmála jsem se a chytila její ruce od svých.

"Však ono ji to přejde," řekla jsem a usmála se.
"Jen je mi líto, že nevidí věci tak, jak jsou," povzdechla si, ale oplatila mi úsměv a objala mě.

"Dávejte pozor na lidi a moc neupoutejte pozornost," řekl Carlisle s otcovským varováním směrem ke klukům a já slyšela i nevyslovené.

"Jen se neboj, oni na mě dají pozor," zacukrovala jsem a štípla Emmetta do tváře, což vyloudilo úsměv u všech, kromě dotyčného.
"Šikanistko," obvinil mě rádoby nabručeně a já na něj jen mrkla, než jsem se otočila ke Carlisleovi a objala ho.

"Mějte se tady a doražte co nejdřív," řekla jsem s úsměvem a otočila se k Emmettovi. "Neznič cestu a koukej poslouchat Jaspera."

Se smíchem jsem utekla k Volvu, když se po mně Emmett napřáhl a ukryla se v bezpečí Volva. Provokativně jsem mu ještě zamávala, když nasedal do džípu společně s Jasperem a rychle uháněl po lesní cestě.

Otočila jsem se k Edwardovi s úsměvem a rychle vložila do přehrávače další klavírní skladby. Jen se usmál a se zatroubením vyjel z příjezdové cesty.
"Konečně klid," prohodila jsem potěšeně a uvelebila se na svém sedadle.

Edward se jen uchechtl a díval se stále kupředu, třebaže nemusel držet oči na silnici. Nechtěla jsem ho ale k hovoru nutit, takže jsem jen otočila hlavu, přivřela oči a poslouchala hudbu.

"Je to skoro jako jet s Bellou."
Nemusela jsem čekat dlouho. Vědoucně jsem se usmála.
"Opravdu?"
"Ano," znejistěl, což mě donutilo otevřít jedno oko a mrknout jeho směrem.

"Víš," začala jsem a posadila se; s pozorností plně na něm, ale očima upřenýma do krajiny vedle sebe. "Pokud si o tom s někým chceš promluvit, pak jsem asi ta nejlepší možnost, protože já si s tebe nebudu dělat legraci, křičet na tebe nebo být přehnaně lítostivá s tvou dosavadní situací."

Zasmál se a já se musela usmát taky. Chvíli bylo ticho, než nabral vážnou tvář.
"Je perfektní," zašeptal láskyplně. "Není... jako ostatní holky. Taky má ráda Debussyho."
Zněl hrdě. Usmála jsem se víc a přikývla, aby věděl, že ho poslouchám.

"Nevím, co mám dělat, Erin," přiznal. "Ale vím, že už se od ní nemůžu držet dál. Potřebuju jí být alespoň nablízku, pokud je to to jediné, co je možné."

"Bože ty jsi případ," zasmála jsem se a hned zvážněla, když se na mě ublíženě a naštvaně podíval. "Né - myslím to tak, že jsi slepý. Copak nevidíš, jak se na tebe dívá, jak se chová. Je do tebe blázen Edwarde a ty do ní taky. Nevidím na tom nic špatného - měli byste být spolu."

Chvíli byl potichu, než se na jeho tváři objevil nadějný výraz.
"Myslíš to vážně?"
"Rozhodně."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

I přesto, že se k nám o víkendu přidal zbytek rodiny, byla atmosféra klidná a přátelská. Nikdo se do nikoho nenavážel a všichni jsme si užívali být chvíli zase sami sebou - lovit, utíkat a dát do svých instinktů.

Když jsme se konečně rozhodli, že se vrátíme do Forks, byla jsem dost smutná. Ne, že bych neměla ráda naše lidské životy, ale má upíří část tu byla raději. Na druhou stranu jsem si nijak nestěžovala, protože jsem věděla, jak moc se Edward těší domů za Bellou.

"Víš, celkem bych si přála, kdybych zase mohla spát," řekla jsem Edwardovi, když nás vezl domů; pohodlně natažená na zadním sedadle.
"Opravdu?," zněl pobaveně a mrknul na mě ve zpětném zrcátku.

"No tak jsi měl pravdu no," zabručela jsem, ale v mém hlase se odrážel úsměv. "Vážně je to příšerná nuda být v noci vzhůru."
"Říkal jsem ti to. JE fascinující někoho pozorovat," řekl s podivným hlasem a já pozvedla obočí.

"No páni."
"Co?"

"Tys jí sledoval, jak spí?," zakřenila jsem se, když uhnul pohledem. "Teda - to bych do tebe neřekla, že jsi takový stalker! Víš, kolik za to můžeš dostat ve vězení?"
"To není vtipné," odtušil tiše, přesto nedokázal potlačit rozpaky. "Když to řekneš takhle..."

"Hej," usmála jsem se jemně a posadila se, abych se opřela o jeho sedadlo a chytila volnou ruku do své. "Víš, že jsem to nemyslela vážně. Chceš jí být nablízku a máš o ni strach - samozřejmě, že budeš trávit spoustu času tím, že ji budeš následovat, i kdyby o tom třeba neměla tušení."

Po mém prohlášení vypadal klidně a zbytek naší cesty se znovu vesele bavil a vypadalo to, jako by mu spadl jeden obří kámen ze srdce. Nedivila jsem se mu - Rose nebyla příliš podporující osoba.

Zastavili jsme před naším domem a já se nejistě podívala na Edwarda, když se jeho klidný výraz změnil na zuřivý.
"Děje se-"
"Vystup."

"Cože?," zeptala jsem se zmateně a mrkla na ostatní, jak stáli blízko sebe před domem.
"Edwarde, co-"
"Vylez z auta! Okamžitě!," štěkl po mně a já v šoku okamžitě poslechla.

Jakmile jsem postavila své nohy na zem, vyrazil ještě dřív, než jsem stihla zabouchnout dveře, takže je musel zavřít sám. Prosvištěl příjezdovou cestu a rozjel se k silnici, až se prášilo od jeho kol. Chvíli jsem jen zírala na místo, kde ještě předtím stálo auto, než jsem naštvaně zavrčela.

Měl štěstí, že už odjel, protože můj upíří mozek se konečně dopracoval k tomu, co se stalo a kdyby tu ještě byl, nejspíš bych ho praštila.

"Co to bylo?," zeptala jsem se neschopná potlačit vztek na něj i na sebe samou za to, jak jsem zareagovala.
"Jde o Bellu," řekla Alice a nejistě se rozhlédla po ostatních, zatímco Rose okamžitě zmizela v domě. "Někdo ji napadne v Port Angeles."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama