23. Potomci legend

10. ledna 2016 v 17:06 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


23. Potomci legend

"Cože?!"
"Viděla jsem to," zopakovala Alice a rychlým krokem zamířila do domu.

"A dostane se k ní včas?," následovala jsem ji a neubránila se myšlence, že by to Edwarda zničilo, kdyby se jí něco stalo.
"Ještě nevím," odbyla mě netrpělivě a posadila se na pohovku. "Může to trvat, takže si udělejte pohodlí, než něco uvidím."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Šach mat," prohodila jsem nevzrušeně, posunula figurku a přetočila list v knize na mém klíně.
"Zase?," zeptal se nevěřícně Emmett a podrbal se na hlavě.
"S tebou je to prostě příliš lehký," ušklíbla jsem se pobaveně.

"Hele-"
"Alice?"

Oba jsme se okamžitě otočili k dvojici na pohovce. Alice měla oči upřené do neznáma a v obličeji typický nepřítomný výraz, který měla při vizi. Jasper ji ustaraně sledoval a nechal si svou ruku drtit v jejím pevném stisku.

Nejistě jsem se postavila vedle ní a čekala, než se uvolnila a zamrkala.
"Tak co?," vypálila jsem okamžitě, nehledíc na Jasperův varovný pohled.
"Viděla jsem je v autě," pronesla ještě stále zastřeným hlasem. "Vypadá to... že Bella na to přišla."

Nejistě jsem přešlápla a podívala se na Emmetta vedle sebe. Věděla jsem, že je dobře, že to Bella ví, protože tak se Edward nebude muset před ní skrývat. Nicméně část mě znovu připomínala, jaké nepříjemnosti s Volturiovými nám to může přinést.

"Jako bych to neříkala," odfrkla si Rose s těžce skrývanou zlobou ze schodů a pomalu přešla k nám.
Povzdechla jsem si, protože mi bylo jasné, že se tu opět strhne hádka.
"Rose-"

"Ne, tohle prostě nedokážu pochopit. Edward se od ní měl držet dál a a né jí o nás všechno povědět, jako by se nic nestalo," odrazila Emmettův pokus o nastolení míru.

"Edward jí neřekl nic přímo," vyskočila na jeho obranu Alice. "Bella na to přišla sama po setkání s Jacobem Blackem v La Push."

"Quileté?," zasyčela Rose s takovým odporem, který překonal zatím vše. "No jistě - jako by nestačilo, že do toho zatáhne nějakého člověka, ještě se budeme muset vypořádat s těmi čokly."

"Ale prosím tě Rose - ty z toho děláš prostě jen obří aféru! Edward má právo být šťastný, stejně jako my ostatní," odsekla Alice a já jsem byla překvapená, jaká razance dokáže vyjít z tak drobné dívky.
"Ještě ho braň! Ale jistěže - ty a Erin budete prostě vždycky stát za Edwardem," štěkla po nás.

"Rose, takhle to přece nemůžeš brát," vložila jsem se od konverzace taky, když jsem viděla, jak naštvaně se obě holky tváří. "Edward Bellu miluje a ona jeho taky, takže pokud spolu chtějí být šťastní-"

"Tak ji promění!," vykřikla a otočila se tváři ke mně. "Copak to nechápeš?! Ona má tu volbu něco s tím dělat a nestát se... tímhletím."

"Proč to říkáš?," zeptala jsem se jí nevěřícně. "Máš Emmetta, milující rodinu - nemyslíš, že by si to stejné zasloužil i Edward?"
"Erin prober se! Copak nevidíš, jak tohle jen ničí životy? Nikdo nám nedal šanci říct ne!"

"Neobviňuj z toho Carlislea - zachránil nám život!"
"Možná, že bych byla radši mrtvá!"
Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. To snad nemyslela vážně.

Očividně jsem ale nebyla jediná, protože dům najednou ztichl a z Rosaliiné tváře se dalo vyčíst, že to pravděpodobně nemyslela vážně, ale nehodlá ustoupit, protože by tím uškodila své hrdosti. Bylo mi špatně od žaludku, ale ukočírovala jsem všechny své reakce a zadívala se jí pevně do očí.

"Možná, že ty bys byla radši mrtvá," začala jsem tichým a naprosto zhnuseným hlasem. "Ale já ani nedokážu vyjádřit, jak moc jsem vděčná Carlisleovi, že mě tam tenkrát nenechal na té silnici vykrvácet jako prase na porážce. A víš ty co? Nikdy v životě, jsem neměla šanci říct ne - když táta umřel a já se musela starat o bratra, když umřel i on a já musela každý den tvrdě dřít, abych splatila všechny dluhy a zajistila nám jídlo nebo když se máma zdrogovala a já musela jít do děcáku. Nebo když se znovu vdala a já musela spolu s ní den co den snášet jeho týrání."

Bylo ticho a Rose vypadala bledší, než kdykoliv předtím, ale já to ze sebe musela dostat všechno. Zaťala jsem pěsti a pokračovala.

"A nebo taky - a to jsem si jistá, že se můžeš ztotožnit - když mě znásilnil. Neměla jsem žádnou zatracenou volbu do chvíle, než mi Carlisle dal novou šanci, aby mi ukázal, jak vypadá láska a milující rodina. Ale něco ti povím - jestli jsem někdy byla tak příšerná sestra jako jsi teď ty vůči Edwardovi, tak jsem ráda, že můj bráška zemřel dřív, než mi to stihl říct."

Otočila jsem se a zamířila rovnou do svého pokoje, protože jsem stále byla tak příšerně naštvaná, že jsem se bála, že bych řekla ještě něco horšího. Okamžitě jsem padla do postele, ale během minuty jsem se posadila a vydala se ven.

Rychle jsem prošla chodbou a než jsem stihla zaklepat na dveře do pracovny, tak z ní vyšel Carlisle s lékařskou brašnou. Zastavila jsem se a spustila svou ruku ze vzduchu, abych nevypadala tak divně.

"Ehm," vypadlo ze mě inteligentně, než jsem se donutila sebrat. "Můžu jet s tebou?"
Jemně se na mě usmál, ale v jeho očích byla vidět starost a taky sebevýčitky. Neviděla jsem je tam ráda, což mě jen utvrdilo v mém rozhodnutí s ním jet.

"Nemyslím si, že by tě to bavilo-"
"Ale nic nenamítáš, takže jdeme," přerušila jsem ho s úsměvem a sebrala mu tašku z ruky, abych s ní mohla zmizet v jeho autě, než se mě pokusí přemluvit, abych zůstala.

Když jsem bezpečně položila tašku na zadní sedadlo a posadila se dopředu, vešel do garáže, oblečený v lehkém kabátě a v ruce měl mou tmavě zelenou bundu.
"Díky," přijala jsem ji vděčně, protože jsem evidentně zapomněla jak být člověkem, zatímco jsme byli na lovu.

"Není zač," pousmál se a nastartoval auto.
Trvalo to celkem dvě a půl minuty, než jsem přerušila nastolené ticho, protože jsem nemohla dál čekat.
"Je fajn, že se nemůžeš vymluvit na to, že je zítra škola a měla bych zůstat doma, když nemůžu spát."

"Erin," povzdechl si a najednou vypadal opravdu unaveně.
"Víš, chtěla bych říct, že mě to mrzí a že bych se jí chtěla omluvit, ale není to tak," přestala jsem chodit kolem horké kaše a zadívala se z okna.
"Rose má svou vlastní hlavu a také řekla pár věcí, za něž by se ti měla omluvit."

"O tohle nejde. Chci ti jenom říct, že jsem myslela vážně každé slovo, co jsem řekla. Zachránils mě a já ti za to nikdy nepřestanu být vděčná. Ale tohle je jediná věc, kterou udělám, i když se mnou nebudeš souhlasit - vždycky tě budu bránit, protože jsi má rodina a já tě mám ráda," řekla jsem s pohledem nyní upřeným do jeho očí.

Zpomaleně jsem si uvědomila, že zastavil na krajnici a díval se na mě s takovou něhou a láskou, že jsem byla najednou ráda, že už nepláču, protože jsem si byla jistá, že bych tu vzlykala jako malé děcko.

Nečekala jsem, než něco řekne, rychle jsem odepnula pás a objala ho. Nechala jsem se pevně sevřít a užívala si tu náklonnost a pozornost, kterou jsem ani nevěděla, že tak moc postrádám.

"Kdy jsi tak dospěla a zmoudřela?"
Usmála jsem se do jeho svetru a odtáhla se se škádlivým úsměvem.
"Měl bys být rád. Taky jsi mě mohl zažít jako teenagera."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Jak se ukázalo, Carlisleova noční vyjížďka k pacientovi byla důvodem, proč chtěl, abych zůstala doma. Nekladla jsem žádné otázky, když jsme projeli do La Push a zastavili před domem Blackových.

"Erin," pronesl, když jsem sahala po klice. "Slibuju, že ti vše doma vysvětlím, ale opravdu bys mi pomohla, kdybys teď svou zvědavost odložila."
"Slibuju," přísahala jsem vážně.

Odpověděl jemným úsměvem a vylezl z auta. Obezřetně jsem ho následovala k domu, jehož dveře se rozletěly v okamžiku, kdy jsme vstoupili na verandu.
"Jste doktor?," vyhrkl okamžitě kluk, který se objevil ve dveřích.

Soudě dle Carlisleova zběžného popisu v autě to byl Jacob Black, syn Billyho. Starost o jeho otce z něj doslova čišela.
"Ano," potvrdila s co mělo působit jako uklidňujícím úsměvem Carlisle.

Jacob se ovšem dál nevyptával a ani ho neregistroval. Pouze otevřel dveře a tryskem vyrazil do patra. Já s Carlislem jsme ho spěšně následovali a když jsme dorazili do pokoje, byla jsem opravdu překvapená, že se Jacob tvářil "jen" starostlivě.

Billy vypadal na pokraji hyperventilace, jak se zběsile snažil nabrat vzduch do plic. Okamžitě jsem Carlisleovi uvolnila prostor a otočila se k Jacobovi, na jehož tváři se teprve začala objevovat panika.

"Co kdybychom jim nechali trochu prostoru?," navrhla jsem jemně a věnovala mu úsměv, o němž jsem doufala, že odvede jeho pozornost.

Odtrhl pozornost od otce a když se na mě podíval, jeho srdce trochu zrychlilo krok, ale ne tak výrazně, jako u ostatních lidí. Nejistě se na mě usmál a znovu střelil pohledem k lůžku jeho otce.
"Bude v pořádku," pokusila jsem se ho uklidnit a rukou mezi lopatkami jsem ho vyvedla na chodbu a zavřela dveře.

Trochu neochotně mě následoval do přízemí a jejich menší kuchyňky. Přesto se vděčně zhroutil na židli u jídelního stolu a složil hlavu do dlaní.
"Chceš udělat čaj nebo kakao?," zeptala jsem se.

Podíval se na mě pochybovačně a já pozvedla obočí.
"Ne děkuju," řekl a bylo na něm vidět, jak moc se snaží zadržet protočení očí.
"Fajn," přikývla jsem a posadila se naproti němu. "Jen abys věděl, kakao skvěle klidní nervy."

Trochu se pousmál, což jsem pokládala za výhru. Měla jsem našpicované uši, takže kdyby se něco dělo, věděla bych to dřív, než Jacob a mohla ho popřípadě zadržet.

"Jsi si jistá, že tvůj táta ví, co dělá?"
"Naprosto," odpověděla jsem okamžitě.
"Tvůj táta bude v pořádku," dodala jsem a snažila se přidat do hlasu tolik optimismu, kolik jsem byla schopná.

Dalších deset minut pak nikdo z nás nepromluvil. Cítila jsem, že Jacobovi se do rozhovoru nechce a abych mu vykládala plané žvásty, to jsem zase nechtěla já. Když se v patře otevřely dveře, okamžitě vyskočil ze židle a div se nerozběhl ke schodům, z nichž právě scházel Carlisle.

Následovala jsem ho s náležitým odstupem a počkala si na Carlisleův verdikt. Usmál se na Jacoba a vytáhl z brašny několik léků, které mu podal.

"Tvůj táta měl jeden z plicních záchvatů. Navrhoval jsem, že by bylo dobré zajít do nemocnice a pro jistotu ho tam nechat pár dní na pozorování, ale to rezolutně odmítá. Tady jsou tedy alespoň prášky, které mu pomůžou s prokrvením plic a srdce. Předpisy jsou uvnitř. Snaž se ho udržet v klidu a bude zase zdravý jako rybička," řekl Jacobovi, který se skoro rozpustil úlevou.

"Děkuju, doktore. Snažil jsem se ho vzít do Seattlu, ale nechtěl o tom ani slyšet."
"Chápu. Je dobře, že jsi zavolal," usmál se znovu a stiskl mu povzbudivě rameno. "Můžeš jít za ním, už se vyprovodíme."

Jacob rychle kývnul a vyletěl po schodech s působivou rychlostí. Vyšli jsme z domu a už jsem skoro zamířila k autu, když jsem zachytila jakýsi podivný pach. Nebyl nijak zvlášť příjemný, ale ani odpudivý. Rozhodně ale nepatřil člověku.

"Erin, odcházíme," řekl Carlisle a z jeho tváře jsem přečetla, že ten pach cítí taky a zároveň chce, abych poslechla a nechala to být.

Bez dalších otázek jsem vlezla na sedadlo spolujezdce a připoutala se, když se z lesu vedle domu vynořil vysoký opálený kluk. Carlisle na něj kývla nastoupil, zatímco cizinec mu kývnutí téměř neznatelně vrátil a zamířil do domu Blacků.

Neměla jsem šanci o dál pozorovat, když Carlisle rychle vyjel z příjezdové cesty a doslova uháněl po silnici pryč.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Vlkodlaci? Ne vážně - vlkodlaci?"
"Měniči, přesněji řečeno. Jsou to potomci vlkodlaků, přejímají jejich geny z generace na generaci. Jejich proměnu většinou spustí upíři."

Přikývla jsem, stále ještě omráčená novinkami, které mi Carlisle během deseti minut sdělil. Znovu jsem si přitáhla starou knihu s popisy vlků a chvíli ji prohlížela.

"Takže jsme... nepřátelé?," zeptala jsem se, když jsem narazila na jednu poměrně grafickou kresbu vlkodlaka trhajícího upíra na kusy.

"My ne," zavrtěl hlavou Carlisle a zaklapl mou knihu, když viděl, kde jsem se zastavila. "Máme spolu uzavřenou dohodu. Nebudou nás lovit, dokud my nebudeme lovit lidi a vstupovat bez dřívějšího povolení na jejich území."
"No páni. A to jsou všichni vlkodlaci?," zeptala jsem se s neskrývaným zájmem.

"Je možné, že ten gen v sobě nosí, ale zatím se neproměnili. Většina z nich to má předurčeno - jsou to potomci Blacků, Clearwaterů, Callů,-"
"Callů? Jako Tiffany Callová?," přerušila jsem ho.

"Například," připustil a zadíval se na mě. "Proč tě tak zaujala?"
V jeho hlase jsem slyšela starost, ale stejně jsem nebyla připravená se o vše podělit. Jen jsem nejasně pokrčila rameny a odpověděla.

"Když jsem si byla na stanici pro auto, zmínili se o Tiffany Callové. Věděla jsem, že jsem její jméno už někde slyšela."
"Jsi si-"
"PŘESKOČILO TI?!"

Povzdechla jsem si a vstala i s knihou od stolu.
"Vážně bych ti s nimi ráda pomohla, ale už jich mám pro dnešek dost. Nejsem si jistá, co bych jim řekla... nebo udělala tentokrát," podívala jsem se na Carlislea vážně.

"Nech to na mě," věnoval mi úsměv a společně jsme vyrazili z pracovny.
Já jsem se okamžitě vydala do svého pokoje a Carlisle se pravděpodobně do obýváku rozběhl, vzhledem k tomu, že se začaly ozývat zvuky tříštění skla. Pečlivě jsme za sebou zavřela dveře a rozvalila se i s knihou na posteli.

Trvalo to dalších patnáct minut, než se dole všechny zvuky hádky a tříštění nábytku konečně uklidnilo. Já se mezitím snažila ztratit ve čtení knihy, ale k mému nespokojení můj upíří mozek zvládal více činností zaráz, takže jsem měla požitek nejen z knihy, ale i z vykřičených nadávek dole.

To ticho ale bylo osvobozující. Než jsem se ovšem stihla znovu začíst do knihy, ozvalo se jemné zaťukání na dveře. Podezřívavě jsem sklopila knihu.
"Ano?," zeptala jsem se, s jasným nepozváním.

"Můžu dál?," ozval se Edwardův hlas.
"Pojď," povzdechla jsem si. Stejně jsem ho pustila jenom proto, jak moc zuboženě zněl.

Opatrně vešel, jako by se bál, že po něm skočím nebo na něj začnu taky ječet. Takže jsem udělala to jediné, co mě napadlo, že ho uklidní. Posunula jsem se na posteli a s úsměvem oklepaa na místo vedle sebe.

Viditelně se uklidnil a posadil se vedle mě.
"Tak co jsi potřeboval?," zeptala jsem se a dala si do knihy záložku. Lidský zvyk.
"Chtěl jsme se omluvit za to, jak jsem se choval, když jsme sem přijeli-"

"Neomlouvej se," přerušila jsem ho a věnovala mu úsměv.
"Ale-"
"Žádné ale - něco se dělo s Bellou, já to chápu. Mně to nevadí," pronesla jsem až trochu moc důrazně.

"Děkuju Erin. Můžu... tu s tebou být nebo..."
"Edwarde?," zeptala jsem se pobaveně a přitáhla si zpět svou knihu. "Jdi za ní proboha."
"Jak jsi-"

"Běž," zasmála jsem se ho a lehce ho praštila. "Než tě prohodím oknem."
Rychle mě líbnul na čelo a vyskočil mým otevřeným oknem. Zavrtěla jsem hlavou, stále s úsměvem na rtech a pustila se do čtení.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Potřebuju pomoc."
"To je očividné."

"Alice!," okřikla jsem ji a posadila Edwarda na její postel, zatímco ona protočila očima znovu se začala přehrabovat v hromádkách oblečení po jejím boku. Ovšem dřív, než Edward stihl začít vysvětlovat, odpověděla Alice za něj.

"V Sobotu máš rande s Bellou a chceš jít na lov, aby ses ujistil, že jí neublížíš."
Podívala jsem se na ni a zpět na Edwarda, který s otráveným pohledem přikývl. Usmála jsem se a mrkla na Alice.

"Takže rande?," zeptala jsem se a začala se smát, při Edwardově útrpném výrazu. "Promiň - jsme tvoje sestry - co jsi od nás čekal?"
"Budu to muset nějak přežít," prohlásil naoko útrpně, čímž si od každé z nás vysloužil pořádnou ránu do ramene.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nakonec i přes všechna naše soutěžení jsme si každý ulovili několik srnek a Edward - jenž se o tom nepřestávala chlubit - také pumu, jedinou v širokém okolí. Bylo příjemné zase jednou vypnout a užívat si toho klidu a volnosti.

Rose se dala do svého obvyklého trucování a všem se vyhýbala. Mně obzvlášť, ale pokud jsem měla být upřímná, ani já jsem její společnost nechtěla vyhledávat. Čím víc se blížil Sobota, tím víc napětí v domě bylo.

Edward byl před odchodem pozoruhodně klidný a ač jsem měla nutkání ho kvůli tomu zlobit, odolala jsem. Navíc - od toho tu byl Emmett.

Když jsme se s ním rozloučili, zamířila jsem do svého pokoje, kde jsem měla rozházených spoustu knih, materiálů a výzkumů, které jsem byla schopná najít o vlkodlacích. Raději jsem se o tom nezmiňovala nikomu z rodiny a obzvlášť Carlisleovi, jelikož jsem se už tak cítila provinile, že ho nechávám tápat ve tmě.

V neděli v osm hodin ráno jsem byla připravená to opět vzdát a najít další knihy, co by mi mohly pomoci, když jsem objevila jméno Hayden Lancová. Podle Quiletských legend byla jedním z "otisků", ale utekla poté, co jejího manžela vlkodlaka zabili a zmizela v lidské komunitě se synem.

Věděla jsem, že jméno mojí babičky z otcovy strany bylo Hayden a třebaže jsem ji nikdy nespatřila, začala jsem tušit, že tohle bude ona. Rychle jsem listovala knihou dál, než jsem opět narazila na její jméno.
Na obrázku byl ručně nakreslený rodokmen a od jejího jméno vedla delší čára směrem dolů k jedinému jménu.

Cooper Swansen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama