24. Vůně, co zradila

22. ledna 2016 v 23:15 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


24. Vůně, co zradila

Zaklapla jsem ji okamžitě, co jsem si přečetla jméno svého otce a snažila se uklidnit. Bezúspěšně.
Byla jsem tedy jen ráda, že už mi nebuší srdce a jediný, kdo na mně dokáže něco poznat, je Jasper a ten byl momentálně s Alice venku. Znovu jsem mrkla na knihu před sebou, než jsem jí vzala a strčila pod polštář.

Cítila jsem se špatně, že to ukrývám před celou rodinou, ale nemohla jsem si pomoct. Cítila jsem potřebu si celou mou minulost vyřídit sama - tak jak jsem vždycky byla zvyklá to dělat.

Rychle jsem vyskočila z postele, když jsem zachytila Edwardův pach a když jsem shlédla z okna, viděla jsem jeho postavu, jak mizí za skleněnými dveřmi v přízemí. S úsměvem jsem vyšla ze svého pokoje a zamířila dolů.

A zjevně jsem nebyla jediná, protože než jsem lidskou rychlostí sešla schody, všichni už byli bezpečně usazeni kolem Edwarda na pohovkách. Usmál se na mě, když jsem vešla do pokoje a já mu úsměv vrátila, jakmile jsem viděla způsob, jakým jeho oči září.

"Chtěl bych přivést Bellu k nám domů," oznámil a vyčkávavě se zadíval na Carlislea a Esmé, protože hlavní slovo v tom měli samozřejmě oni.
"Pokud si to přeješ, rádi Bellu poznáme," odpověděla jemně Esmé a zadívala se na Carlislea.

Ten si pravděpodobně s Edwardem vyměnil něco ve své mysli, protože Edward pouze přikývl a Carlisle stiskl Esmé ruku a podíval se na mě.
"V pořádku?," zeptal se nakonec a když jsem pochopila, že je otázka namířená na mě pozvedla jsem obočí.
"Určitě," souhlasila jsem a pak dodala, když jsem pochopila jeho pohled. "Jsem v pohodě, vážně."

S tím se debata zdála být ukončená, takže jsem se rozhodla znovu odsunout do povzdálí, zatímco se Edward vyběhl do svého pokoje převléknout a zpět za Bellou. Proto mě překvapil Jasper, který mě jemně chytil za předloktí, když jsem procházela.

Podívala jsem se na něj a snažila se potlačit vzrůstající paniku z toho, že by něco věděl. Zmateně se na mě zadíval.
"Děje se něco?"

"Ne, v pohodě," odpověděla jsem a na jeho nedůvěřivý pohled si povzdechla. "Opravdu Jaspere, tohle není tvůj problém."

Přikývl, ale stejně tím udělal jedinou věc, kterou jsem nechtěla. Přitáhl na mě pozornost ostatních, o níž jsem právě teď opravdu nestála.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Myslíš, že to bude stačit?"
"Esmé - opravdu už nemůžeme udělat víc. Stejně je tu všechno perfektní, takže se nemáš čeho bát," ujišťovala jsem ji a opatrně ji objala, když jsem viděla, že jí má slova nepřináší patřičnou útěchu.
"Děkuji," řekla upřímně, než se odtáhla a uhladila mi vlasy, přestože byly v perfektním stavu.

Poté se napřímila a já chytila její ruce do svých, když se pokusila urovnat své dokonalé oblečení. Carlisle se postavil vedle nás a během další minuty jsem uslyšeli známý zvuk Edwardova motoru. Tak nějak jsem tušila, že se nás Bella nebude bát, ovšem Esmé nehodlala nic riskovat a poprosila nás, abychom se snažili neukazovat moc "děsivé" pohyby.

Byla jsem celkem překvapená, když oba vešli do domu. Obzvlášť proto, že jsem si byla jistá, že Bellu v sukni už jen tak neuvidím. Ale vypadala uvolněně a v jejích očích se blýsklo pochopení, když nás uviděla stát dál od ní, naprosto nehybně.

"Vítám tě u nás Bello," začal Carlisle a opravdu pomalu k ní přešel.
"Doktore Cullene," usmála se Bella a potřásla mu rukou.
"Prosím, Carlisle."
"Carlisle."

Další úsměv. S větším klidem se s ní přivítala Esmé a já schválně povytáhla obočí a založila si ruce na prsou, když jsem se měla představit já. Podívala jsem se na Edwarda, který s protočením očí pochopil můj záměr.
"Bello, tohle je Erin, moje nejmladší a nejotravnější sestra," pronesl s pokřiveným úsměvem.

"Vůbec ho neposlouchej Bello," utnula jsem ho a usmála se na ni. "Jednou vystudoval psychologii a už si myslí, jak je chytrý."

Neušlo mi jeho zamračení nebo Esméino ne příliš taktní zakašlaní. Bella se spolu se mnou rozesmála, než mi podala ruku a já si s ní potřásla.

Uslyšela jsem Alice ještě dřív, než se objevila, takže jsem ustoupila, aby ji měla šanci zahlédnout i Bella a nevyděsit se jejím přitančením, ani skočením kolem krku. Naštěstí nevypadala nijak zaraženě a Jasperovi, jenž stál u schodiště poslala úsměv.

"Tak jí něco zahraj Edwarde," navrhla Esmé, když viděla Bellin prodlévající pohled směrem k pianu.
Ten si jen teatrálně povzdechl, ale doslova si Bellu odvlekl k pianu, než se jeho ruce rozběhly po klávesách a Belle doslova spadla čelist. S malým úsměvem jsem se otočila a když jsem zavadila pohledem o Jaspera, rozhodla jsem se.

Všichni jsme se vzdálili a já, jakmile jsem se dostala do svého pokoje, jsem vzala knihu zpod polštáře a rychlým krokem zamířila do Carlisleovy pracovny. Zaťukala jsem a na jeho vyzvání vešla dovnitř.
"Potřebuješ něco?," zeptal se s úsměvem od stolu a zvedl pohled od papírů, které byly před ním složeny.

"Vlastně jo," připustila jsem a vkročila víc do místnosti. "Víš, jak jsme byli na pohotovosti u Blacků a tys mi potom vyprávěl o vlkodlacích?"
Začala jsem dost zeširoka, abych ho připravila na to, co se mu chystám říct. Vypadal zamyšleně a starostlivě se na mě podíval.

"Ano, pamatuji. Děje se něco?"
Dlouze jsem se na něj podívala a znovu začala pochybovat, že je to dobrý nápad. Viditelně rozhodnutý to ze mě dostat, vstal od svého stolu a přešel celou místnost až ke mně. Opatrně chytil mé ruce do svých a podíval se na mě.

"Víš, že mi můžeš říct všechno?," zeptal se opatrně s jemným ujištěním.
Přikývla jsem a povzdechla si. Zvedla jsem k němu pohled, když se dveře pracovny otevřely a dovnitř vešel Edward s Bellou. Usmála jsem se na ně a odstoupila od Carlislea.

"Rušíme?," zeptal se Edward, zjevně zmatený.
"Ne," odpověděla jsem za Carlislea a cestou ke dveřím, na něj vyslala poslední pohled. "Vysvětlím ti to později."

Přikývl a já věděla, že to považuje za slib. Rychle jsem s posledním úsměvem k Belle vyklouzla na chodbu a když jsem zavřela dveře, doslova jsem vletěla zpět do svého pokoje a strčila tlustou knihu zpět pod polštář.

"Erin?"
"Ano Alice?," zeptala jsem se a vyskočila z postele, abych jí otevřela dveře.

Zasmála jsem se její nadšenému výrazu a vzala si od ní svou baseballovou čepici a mikinu.
"Velká bouřka?"
"Přímo perfektní."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"My jsme na pálce!"
"Nebuď děcko Emmette!"
"Chlapci!"

Zasmála jsem se a zapnula si svou mikinu, zatímco se Esmé pokoušela uklidnit Emmetta s Jasperem. Mrkla jsem s úsměvem vedle sebe, když mi na hlavě jemně přistála kšiltovka, ale můj úsměv trochu zakolísal, když jsem uviděla Carlislea.

"Vím, že teď není vhodná doba, ale rád bych si s tebou promluvil, až přijdeme domů," řekl.
"Já vím," souhlasila jsem polohlasem. "Ale pořád pochybuju, jestli je to dobrý nápad."
"Nemůžu tě nutit," pochopil mou narážku, ale zcela očividně ho to mrzelo.

Od odpovědi mě zachránil Emmett, který jakmile spatřil Edwarda s Bellou na druhé straně hřiště křikl na nás.
"Už jdou!"

Protočila jsem očima a usmála se na Bellu, když k nám oba přišli. Pak jsem mrkla na Edwarda a přátelsky ho praštila do ramene.

"Hrajeme spolu rychlonožko," oznámila jsem mu a oba jsme se na sebe zakřenili, zatímco se Emmett pokoušel vyměnit u Carlislea sestavu. Zazubila jsem se a otočila se k místu pro odpal a křikla dostatečně hlasitě na Bellu, kterou tam Esmé odvedla.

"Dávej pozor, ať nepodvádí," a ukázala jsem na Emmetta.
Ten na mě jen zavrčel, zatímco Bella mi věnovala zdvižené palce. Naposledy jsem si plácla s Edwardem pro štěstí a odběhla na svou pozici, zatímco se Alice postavila na místo nadhazovače.

"Je čas začít," pronesla zřetelně a když se ujistila, že jsme všichni na místě, mrštila míčkem po Rosalii, která ho s přehledem odpálila a rozběhla se na metu.

S úsměvem jsem sledovala, jak Edward vystartoval ze své pozice a ani jsem nemusela čekat, než se vrátí a věděla jsem, že Rose nemá šanci. Znepokojivě jsem pak sledovala, jak nepříjemně se na Bellu mračila, když byla vyoutovaná.

Zavrtěla jsem hlavou a rozběhla se k pozici pálkaře, kde mi Esmé s úsměvem podala pálku. Lehce jsem si ji přehodila na rukou a postavila se do pozice.

"Dej mu 30 kilometrů - ať se proběhne," křikl po mně s úsměvem Edward a všichni na metě jsme se zasmáli.
"Dám ti 35," zakřičela jsem v odpověď a mrkla na Emmetta, který se na mě vyzývavě díval.

Pohodlně jsem se postavila a odpálila Alicin vržený míček největší silou, jakou jsem byla schopná ze sebe vydat. Upustila jsem pálku a rozběhla se na první metu, když jsem si všimla Alicina mírně rozostřeného pohledu.

"Stůjte!," křikla jsem na ně a vrhla se k Alici, tak rychle, že mi bylo jasné, že to Bellu vyděsilo.
Ale nemohla jsem jinak. Měla jsem o Alice starost a ona ostatní nemohla varovat tak rychle, jako já. Byla jsem ráda, když se všichni seběhli kolem Alice.

"Cos viděla?," zeptal se okamžitě Carlisle a snažil se svá slova kontrolovat.
"Návštěvníci, o kterých jsem mluvila... přišli dřív, než jsem čekala... vůbec nevím, jak se to stalo," řekla a já ji jemně chytila za ruku.

"Není to tvoje chyba Alice."
"Víš, kde jsou?," ignoroval nás obě Edward.

"Tak kilometr odsud. Slyšeli nás hrát a... jsou zvědaví," řekla zamyšleně a vzhledem k tomu, jak se v odpověď zatvářil Edward jsem věděla, že celá její vize není tak úplně pohodová, jak nám ji podává.

"Dobře," pronesl rozhodně Carlisle a přebral vedení, za což jsem byla jedině ráda. "Seskupme se kolem Belly, dávejte pozor, aby její vůni nevzal vítr, snažte se jim bránit ve výhledu."

Všichni jsme přikývli a rozestavili se na místa. Ani ne po dvou minutách se začali vynořovat po jednom z lesa. Byli celkem tři a v čele byl vysoký muž s černými vlasy, jenž měl ve tváři poněkud nucený přátelský výraz.

Za ním následoval obezřetně hnědovlasý muž, který vypadal nejvíce ostražitě. Na jeho rameni mu doslova visela žena s ohnivě rudými vlasy a nebezpečně těkala po okolí svýma rudýma očima. Najednou jsem pochopila, co Esmé hledala v Edwardově tváři těsně předtím, než jsme se rozestavěli.

Chvíli jsem zkoumala jejich pohyby a snažila se nekrčit tak viditelně. Netřásli se, nebyli roztěkaní - až na tu ženu, ale ta vypadala, že v jiném stavu ani nedokáže být - takže jsem si trochu oddechla. Nebyli žízniví. Alespoň ne tak, aby útočili.

"Zdravím vás," začal ten černovlasý. "Jsem Laurent a tohle je James a Victoria. Procházeli jsme kolem, když jsme zaslechli rány. Mohli bychom se přidat?"

"Jmenuji se Carlisle a tohle je má rodina," řekl kontrolovaně a ukázal na nás. "Alice, Esmé a Rosalie. Emmett a Jasper. Edward, Erin a Bella. A co se týče baseballu - vlastně jsme zrovna skončili."

Jasné varování. A nevyslyšené, podle způsobu, jakým se Laurent usmál. V tu chvíli jsem ucítila Bellinu vůni a bylo mi jasné, že se dostala i k ostatním. Zafoukal vítr.

"Máte s sebou svačinku?," zeptal se James a já s Edwardem jsme oba vycenili zuby a zavrčeli. Emmett nás zavrčením podpořil.

"Nechceme vyvolávat spory," zvedl okamžitě ruce na obranu Laurent a vrhl Jamesovým směrem cosi jako varovný pohled.

Ten ho dál ignoroval a zíral na Bellu, jako by to byla ta nejsladší věc na světě. Zavrčela jsem na něj silněji, aby svou pozornost raději přenesl na mě, protože jsem nebyla tak křehká a rozbitná, jako Bella. A prát jsem se tedy opravdu uměla.

"Potom navrhuji, abyste se přesunuli na sever - k Denalijským," odpověděl Laurentovi poněkud ostře Carlisle, než promluvil k Edwardovi. "Vezměte Bellu - Emmette, Edwarde, Alice. My vás dostihneme později."
Nyní zcela jasná a otevřená výhružka.

Podle postoje s vyceněnými zuby, který zaujala Victorie hned vedle Jamese a naproti mně, byla jediná, komu to došlo. James se pouze toužebně díval za vzdalující se skupinkou a Laurent vypadal, že by nejraději ze všeho odešel a nikdy se nevrátil.

"Nedovolíme vám lovit v našem okolí," upozornil je Carlisle a na Jamesův vychytralý pohled dodal. "Ani nikoho z naší rodiny."
"Ale ona je člověk," řekl s otevřeným překvapením Laurent.

"A v tom je problém?," zeptala se ho Rosalie, což mě udivilo, ale nehodlala jsem to komentovat.
A toho samozřejmě využila Victorie. Vrhla se po mně, když jsem jen na vteřinu mrkla na Rose, ale nečekala, že budu mít lepší reflexy. Víc lidské.

Okamžitě jsem uhnula a uviděla jsem Jamese, který skočil na Carlislea, ale než se k němu dostal, podtrhla jsem Victorii nohy, praštila ji a pevně chytila. Zabezpečila jsem její ruce za záda a odhalila krk, k němuž jsem vytáhla své špičáky a zavrčela.

"Ani se nehni nebo si svou přítelkyni budeš sbírat po kouskách."

Viděla jsem překvapení na tváři všech. I Cullenových. A nemohla jsem se jim divit - takovou mě neznali a já, přestože jsem si přísahala, že tenhle život už nikdy žít nebudu, jsem v sobě nedokázala pohřbít hluboce zakořeněné instinkty z doby, kdy jsem žila na vlastní pěst.

Zavrčel na mě, ale to mě jen donutilo vytáhnout své tesáky ještě víc. Doslova se třepal vztekem a já byla překvapená, že by riskoval život své družky, kvůli člověku. Ale podle toho, jak se choval, byl psychopat. Nebo jinak nemocný.

"Pusť ji," sykl.
"Tak odstup od mého otce," zasyčela jsem stejně jedovatě.

S přimhouřenýma očima udělal, co mu bylo řečeno a já se okamžitě - stále ještě s Victorií jako rukojmí - přesunula ke své rodině. Teprve ve chvíli, kdy byl v bezpečné vzdálenosti, jsem ji od sebe odkopla přímo do jeho náruče.

Okamžitě se vzpamatovala a nebýt jeho ruky kolem pasu, tak se na mě opět vrhnula. Vycenily jsme na sebe zuby, ale dál se ani nehnuly. Carlisle mi položil ruku kolem ramen a mírným tlakem mě donutil se narovnat, což jsem neochotně udělala, přestože ve mně upír doslova křičel nebezpečí.

"Pochopili jsme," řekl Laurent nakonec.

Ten se od nás vydal pryč s letmým kývnutím Carlisleovým směrem, které mu nikdo z nás neoplatil. Victorie s Jamesem ho následovali poněkud zpožděně. Otočila jsem se a s očekáváním se otočila ke Carlisleovi, jehož obličej byl brázděný obavami.

"Musíme jít. Rychle."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Jak se vůbec Bella dostala od Charlieho, aniž by ji podezíral?"
"Musela mu ublížit svými slovy. To člověka bolí nejvíc," odpověděl mi Carlisle a já si tiše domyslela nevyřčený dodatek. A pro upíry to platí dvojnásob.

"Budou tu za pět minut," řekla nám Esmé, zatímco vklouzla do garáže a zaklapla telefon.
"Tak fajn - nikdy jsem nikoho nelovila. Teda né úmyslně. A už vůbec ne upíra-"

Carlisle se na mě jemně usmál - zřejmě nad mým nesmyslným blábolením a přešel ke mně. Pevně mě objal a jeho rty se lehce dotkly mých vlasů, než si mě odtáhl a dal mi ruce na ramena.

"Je pravděpodobné, že se rozdělí. Já s Edwardem a Emmettem půjdeme po Jamesovi a pokusíme se ho obklíčit a někde ho dostat. Vy tři odlákáte Victorii," s tím mrkl na mě, Esmé a v povzdálí stojící Rosalie. "Alice a Jasper mezitím Bellu odvedou do bezpečí."

Přikývla jsem a ustoupila, když do garáže vjel Bellin červený náklaďáček, Bylo mi jí hrozně líto, když jsem viděla, jak vystupuje naprosto zničená a s uslzeným obličejem. Přistoupila jsem k ní, vzala jí tašku a jemně ji objala.

"Všechno bude dobré," řekla jsem jí a snažila jsem se tomu sama věřit.
Třebaže tomu věřila tak málo, jako já, viděla jsem na ní, že jí má slova dodala potřebnou oporu a když mě objala zpět, nebylo to tak křehké a roztřesené.

"Rose, vezmi Bellu nahoru a vyměňte si oblečení," prohodil Edward věcně k Rose, která - k ničímu překvapení - vybuchla.
"Proč bych to měla dělat já? Není to náš problém!"
Než jsem po ní stihla plivnout svůj jedovatý komentář, protáhla se kolem mě Esmé a jemně odtáhla Bellu z mých rukou.

"Já to udělám," nabídla se a spolu s Alice vzaly Bellu a zmizely nahoře.
"Přeskočilo ti?!," štěkla jsem tiše po Rosalii, která se na mě pouze plamenně podívala, ale mlčela.

Hodila jsem po ní nějaký šátek z Belliné tašky a sama si dala na hlavu její čepici. Byla jsem ráda, když si ji neochotně oblékla. V tu chvíli se objevily zpátky děvčata a doslova vnesly Bellu do pokoje. Odvrátila jsem se od ní a od Edwarda a snažila se soustředit na svůj úkol.

Bellin náklaďáček spolu s Edwardem, Emmettem a Carlislem vyjeli. Než stihli zmizet, zašeptala jsem neslyšitelně Belliným uším "dávejte pozor" a Carlisle kývl. Byla to pramalá útěcha, ale aspoň něco ukotvilo mou úzkost.

Jasper mi opatrně stiskl rameno a já se na něj vděčně usmála, když na mě dolehla menší vlna klidu. Ve chvíli, kdy Esmé zazvonil mobil, se všechno napětí vrátilo a já všem třem věnovala povzbudivý pohled.

"Hodně štěstí," popřál nám neslyšitelně Jasper, když jsme kolem něj všechny tři rychle vyběhly do hustého lesa.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nezastavovala jsem se, nemohla jsem to riskovat. Victoria běžela po mé stopě, třebaže věděla, že nejsem Bella a ani ji nikde nedržím. Tohle byla čistě pomsta, která ji hnala přímo ke mně. Měla jsem tušit, že naše malé setkání nenechá jen tak.

Spěšně jsem vyletěla do korun stromů a přeskočila na kamenitý sráz, zatímco jsem přemýšlela, co podniknu dál. Trvalo to už dva dny, tohle hraní na kočku a myš, ovšem zcela se změnily pravidla, když Victoria pár hodin poté, co jsme propašovali Bellu pryč, ucítila můj pach.

A že ji rozzuřil bylo slabé slovo. Chvíli mi připadalo, že je jako robot - naprogramovaná k úkolu, jenž se jí zrovna uloží do paměti. A momentálně jsem tím úkolem byla já.

Rozběhla jsem se rychleji, třebaže mi to moje nohy už skoro nedovolovaly, když jsem uslyšela, že se znovu přiblížila. A v tu chvíli jsem si opravdu připomněla Javierova slova - někteří upíři jsou prostě opravdu posedlí.

Zastavila jsem se v okamžiku, kdy jsem před sebou viděla velký útes. Zahnala mě do slepé uličky. Zatraceně. Otočila jsem se a připravila se v postoji pro boj, protože bylo jisté, že bude nevyhnutelný.

Netrvalo to ani minutu a objevila se její zrzavá hlava a potřeštěný výraz v očích. Ďábelsky se usmála a nahrbila se taktéž. Přimhouřila jsem oči a zavrčela. Nezněla jsem hrozivě, zkusila jsem varování, ale pohled, který mi věnovala a zuřivé zaječení mi dalo celkem jasnou představu, co si o tom myslí ona.

"Vzdej to Victorie," zkusila jsem jinou taktiku. "Bellu nikdy nedostanete. Vraťte se, odkud jste přišli a nikomu se nic nestane."

"Ty to nechápeš," uchechtla se a natočila hlavu na stranu a připomínala mi psa. "My ji dostaneme - tohle je náš život. Lov. Možná by ses to sama měla naučit. A jak tak koukám - bez svých strážných andílků už nejsi taková hrdinka co?"

"Se slabochy se neperu," odvětila jsem sladce a vyhnula se jejímu výpadu.
Vztekla zařvala, ale já byla připravená. Byla divoká a poháněla ji agrese, ale já jsem byla učená boji s logikou a rozvahou, takže jsem byla vždy o krok napřed, což ji vytáčelo ještě víc.

Proto mě mělo napadnout, že bude primitivní.
Chytila mě za vlasy a já šokovaně vykřikla, čehož využila a vrazila mi pěst do břicha. Zlomila jsem se v pase, takže jsem nebyla schopná zachytit její další ránu, která mě poslala do stromu, jenž naštěstí ten náraz vydržel.

Vypadala, že se na mě vrhne, když najednou zavětřila a očí se jí rozšířily. Rychle skryla paniku a věnovala mi pološílený úsměv.
"Hodně štěstí," zacukrovala, než se rozběhla pryč a zmizela v hustém lese.

Namáhavě jsem se zvedla ze země a otřepala si špínu s oblečení, když jsem i já zachytila vůni v okolí. A nemohla jsem na tom být hůř, protože to nebyl upír, jak jsem si prve myslela.

Byl to vlkodlak. A podle hlasitého vrčení, zřejmě nebyl nijak nadšený z mé přítomnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama