25. Vlk, co ve mně tiše dřímá

23. ledna 2016 v 23:29 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


25. Vlk, co ve mně tiše dřímá

Teprve v tu chvíli jsem se kolem sebe pořádně rozhlédla. Byla jsem u útesu. U toho útesu v La Push, kde se dříve scházeli potomci vlků a kdybych se ohlédla dál za sebe, kde protékala kolem řeka, uviděla bych to místo, které mi Carlisle popisoval, jako mírové.

Jenže já byla na špatné straně bariéry.

Co nejopatrněji jsem se zvedla, abych nepůsobila jako hrozba pro vlkodlaka, jenž se ke mně blížil a podvědomě se kopala do zadku, že jsem si nevšimla, kam běžím. Nerozběhla jsem se už jen z důvodu, že by to považoval za provokaci a rozběhl by se za mnou.

Ovšem ulevilo se mi, když to hromové vrčení přestalo a přešlo do jakéhosi monotónního vibrování. Během minuty se poté z křoví naproti mně vynořil obří černý vlk. Stále jsem se nehýbala a počkala, než přijde až ke mně.

Zkušebně natáhl kousek vzduchu nosem, načež otočil hlavu na stranu a v jeho velkých očích se značilo zmatení a také zvědavost. Stále byl obezřetný a snažil se přede mnou vypadat co největší, jak mu instinkt velel.
"Omlouvám se," začala jsem opatrně.

Zastříhal ušima a otočil celou svou hlavu ke mně. Byla stejně velká jako tři moje. Pochopila jsem, že lepší povzbuzení nedostanu a pokračovala jsem.

"Neměla jsem v úmyslu skončit na vašem území. Zahnala mě sem jedna upírka a poté zmizela. Opravdu mě to mrzí a už se to nebude opakovat."
Přimhouřil oči a zavrčel. Opatrně jsem zvedla ruce na znamení míru a pokusila se dál jednat.

"Jmenuji se Erin Cullenová - což pravděpodobně víš. Můj táta s vaším kmenem uzavřel dávno dohodu a určitě vím, že by ji nikdy neporušil a ani já jsem to neměla v plánu."

Sklonil trochu hlavu a obezřetně se ke mně rozešel. Nemohla jsem jinak a začala couvat. Zavrčel a já se otočila, abych se rozběhla a dostala se přes řeku na druhou stranu do bezpečného území. On si ale můj záměr přečetl a skočil přede mě, než jsem stihla uniknout.

Poté zvedl hlavu a začal výt. Věděla jsem, že nemám na vybranou a rozběhla jsem se na druhou stranu, hlouběji do rezervace. Když jsem za sebou neslyšela dusot jeho těžkých tlap, začala jsem uvažovat, že to celé byla lest a on si přál, abych se tím směrem rozběhla.

To mě donutilo lehce změnit směr ve snaze se dostat obloukem zpět k řece a nějakým způsobem se mu vyhnout. Ale měla jsem vědět, že mi to neusnadní - okamžitě jsem uslyšela další zavrčení po mé levé straně.

Frustrovaně jsem na něj zavrčela taky, třebaže jsem si ještě před několika minutami říkala, abych ho neprovokovala a snažila se v klidu odejít z jejich půdy. Znovu jsem se tedy vrátila na původní trasu, protože jsem cítila, že bych se tomu vlkovi nemohla rovnat.

Nejenže byl o dost větší a silnější než já, navíc jsem neměla nejmenší tušení, jak přesně u nich vypadá souboj. O to se ovšem postarala moje představivost a v tu chvíli jsem věděla, že boj je to poslední, co bych s tímhle vlkem dělala.

Docela jsem věřila, že by to byl i můj poslední boj, soudě podle odhodlaného vrčení, které se nyní nepřetržitě ozývalo za mými zády.

Neměla jsem ráda ten pocit, že je za mnou a může na mě kdykoliv zaútočit, ale přede mnou se objevila jakási chatrč a před ní stáli lidé. Měli na sobě normální oblečení, ale jejich kůže mi prozrazovala, že to budou členové kmene.

Nechtěně jsem se zastavila asi dvacet metrů od nich a snažila se ignorovat nepříjemný pocit v zádech. Ten vlk byl blízko a mohl by na mě kdykoliv zaútočit. Ale stejná šance na mě čekala i přede mnou, protože když jsem se odvážila jemně natáhnout vzduch, cítila jsem další vlky.

Nevěděla jsem, jestli jsou schopní se proměnit, ale nechtěla jsem nic riskovat. V tu chvíli mě napadla hysterická myšlenka, že mě Carlisle asi zabije za to, že jsem porušila jeho mírovou dohodu a ještě jim vběhla do náruče.
"Není důvod k tomu, abys měla strach," řekla starší žena stojící uprostřed jejich skupiny a pokývla směrem za mě.

Nejistě jsem mrkla přes rameno a ostražitě sledovala vlka, který mě obloukem obešel a vběhl do domu, jehož dveře byly otevřené.

To mě poněkud uklidnilo a sebrala jsem svou ztracenou odvahu. Pomalu jsem se k nim vydala, protože se otočit a zbaběle utéct se příčilo mé povaze. Zatlačila jsem tedy upíra, který se snažil utéct, dozadu své mysli a uklidnila se.

"Omlouvám se, že jsem vkročila na vaši půdu neohlášeně. Neměla jsem to v úmyslu," začala jsem se okamžitě omlouvat, jakmile jsem byla na doslech.

Když jsem od nich byla pět metrů daleko, obezřetně jsem se zastavila. A když jsem se rozhlédla po jejich tvářích, uviděla jsem jednu známou. Billyho Blacka. Další členy jsem neznala, ale očividně byly stejného věku, jako Billy.
"Víme," odvětil jeden z postarších mužů, poněkud ostrým tónem.

Přikývla jsem a přemýšlela, co jim dál říct, když žena, jež na mě prve promluvila předstoupila a zvláštně se na mě zadívala.
"Marío," varoval ji jeden z mužů, ale ona mu nevěnovala pozornost.

"Hayden," bylo jediné co řekla, ale mě to stačilo.
"Znala jste ji?," zeptala jsem se opatrně a rozhodla se mluvit pouze k ní, protože jako jediná vypadala, že je ochotná se mnou mluvit.

Zasmála se a já se trochu uvolnila, protože její smích byl zcela upřímný. A poté mě překvapila, když ke mně hbitě udělala pár kroků a věnovala mi vřelý úsměv s jiskřícíma očima.

Teď, když jsem byla natolik klidná, abych se mohla soustředit, jsem si ji poprvé pořádně prohlédla. Vypadala, že jí bude alespoň osmdesát let, ale přesto byla čilá na svůj věk. Měla velmi milý úsměv a připadala mi zvláštně povědomá.
"Ach, znala děvenko," pokračovala a zvážněla. "Byla to má sestra."

Zírala jsem na ni a snažila se absorbovat slova, která vyřkla. Byla to má příbuzná a zcela očividně o mně věděla víc, než já o ní.

"Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsila. Přiměla jsem Sama, aby tě k nám přivedl, protože jsem s tebou chtěla mluvit," řekla a mávla rukou k muži, jenž vyšel z domu pouze v kraťasích a s černým tetováním na rameni.

I v lidské podobě byl hodně zastrašující, i když mi nedával tak nepříjemné pohledy, jako muži kolem něj. Ani by mi to k němu nesedělo - vypadal, že je mu tak nanejvýš dvacet let. Znovu jsem věnovala pozornost ženě před sebou.

"Nemusela jste-"
"-přišla bys," odpověděla za mě a já bezhlesně přikývla.
Měla pravdu. Stačilo by od ní jediné slovo a nikdo z Cullenových by mě nezastavil od výletu do La Push.

"Mohly bychom naši konverzaci přesunout dovnitř, nejlépe někam kde bychom se mohli posadit?," zeptala se stále s úsměvem na tváři a já si až nyní povšimla jemného třepání jejich nohou.
"Jistě," souhlasila jsem a udělala krok vpřed.

Okamžitě jsem byla zastavena Samem, jenž se před Maríu postavil a shlížel na mě ze svých úctyhodných dvou metrů a nějakých pár centimetrů. Snažila jsem se nevykroutit si krk, když jsem vzhlédla.
"Samueli, to stačí," ozvala se překvapivě rázně María a doslova ho odtáhla z cesty. "Snažila se jen pomoci."

Přikývla jsem, když se ke mně otočil, aby se v tom utvrdil. Teprve poté ode mě odstoupil a opatrně Maríu vedl k domu. Byla jsem ráda - po téhle eskapádě bych to stejně nezkoušela znovu. Vydala jsem se za nimi a tentokrát mi cestu zatarasil Billy.

"Budeme vás sledovat," řekl jen.
"Chápu," odpověděla jsem a nic nedodávala. Bylo zbytečné se u něj obhajovat - viděla jsem to v jeho očích.

Vešla jsem do jednoduše zařízeného domku a následovala Sama a Maríu do kuchyňky, kde jí pomohl do starého houpacího křesla. Nejistě jsem se postavila naproti ní a přemýšlela, čím bych měla začít. Naštěstí to vyřešila za mě.

"Nech nás o samotě Same," řekla mu, jakmile se pohodlně uvelebila a přijala hrnek s čajem.
"Jsi si jistá-"
"Jsem," odpověděla rázně a poručila. "Běž."

Nepřekvapilo mě, že ji poslechl a okamžitě vyrazil ze dveří, třebaže se po mě varovně ohlédl. Vypadala tak trochu jako generál celé téhle partie, jemuž všichni naslouchají.
"Posaď se, děvenko," řekla mi a poklepala na menší křesílko vedle sebe.

Nechtěla jsem být nezdvořilá, takže jsem její nabídku přijala, i když bych neměla problém celou tuhle debatu přežít na jednom místě a bez hnutí.
"Věděla jsem, že jsi to ty ve chvíli, kdy Sam zachytil tvůj pach."

"Ale vždyť mě teď viděl poprvé, jak-"
"Slyšela jsi ho výt?," zeptala se a pak s úsměvem pokračovala. "Sdělil nám to všem pomocí svých myšlenek. Víš, my vlci máme svá spojení, která nám pomáhají přežít. Nejsem si jistá, kolik ti toho o nás Carlisle pověděl..."

"Jen to, co ví."
Chápavě se usmála a přikývla. V kapse mi zazvonil mobil a já ho rychle vypnula, když jsem se podívala na Edwardovu usměvavou tvář na displeji. Teď na to nebyl čas.

"Měla bych začít od začátku, abys vše pochopila. Vyrůstali jsme s tvou babičkou zde, v La Push. Já měla to štěstí, že jsem v sobě nesla vlčí gen a ve svých šestnácti letech jsem se poprvé proměnila ve vlčici. Je to neuvěřitelné - ta volnost, konečně být volná... Ale Hayden byla jiná. Jí bylo předurčeno stát se Betou našeho vůdce. Elijah byl úžasný Alfa - skromný, vstřícný, ale zároveň vůdcem i přítelem. Otiskl se do ní, uspořádala se svatba a všichni se těšili na prvního potomka v naší smečce."

Její oči nabraly smutný nádech a hlas jí zhrubl. Statečně polkla slzy a pokračovala.

"Než k nám zavítali studení. Nemilosrdně vraždili celou vesnici a Elijah si dal za úkol je zastavit. Nakonec jsme je byli schopní zastavit, ale jejich vůdce se v jeden nestřežený okamžik vrhl na Hayden, jež se neměla jak bránit. Elijah byl hned u ní, ale bojoval s dalším upírem. Byl schopen uchránit Hayden, ale jeho pokousali... Víš, co se stane vlkovi, jenž je kousnut studeným?"

Přikývla jsem a sklopila pohled. Také bych plakala, kdybych mohla.
"Zemře."

"Přesně tak. Elijah padl za náš lid, za svobodu a za svou milovanou Hayden. Pohřbili jsme ho v lesích, jako to dělávali naši otcové, otcové našich otců a tak dále, kam až historie sahá... Snažila jsem se k ní přiblížit, ale ona se zcela uzavřela před naším světem. Jednoho dne, když jsme znovu bojovali proti útočícím upírům se prostě sebrala a utekla. Všichni jsme se obviňovali a pokoušeli se ji hledat, třebaže v jejím dopise na rozloučenou stálo, abychom to nedělali - ale co bych to byla za sestru, kdybych nešla hledat vlastní krev?"

Třásla se. Natáhla jsem k ní opatrně ruku a zalil mě pocit vděčnosti, když ji okamžitě zachytila ve své. Cítila jsem, jak z ní sálá teplo a ona ze mě musela cítit tu zimu, ale neodtáhla se.

"Nikdy jsem své hledání nechtěla vzdát, ale měla jsem své povinnosti vůči smečce a když se našla nějaká stopa, nemohla jsem ji následovat, protože nás někdo napadl. Po letech jsem se s tím smířila, jelikož jsem se nemohla z La Push ani hnout. Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Dozvěděla jsem se o Cooperovi až tehdy, kdy mu bylo osm let a do mého domu přišel úmrtní list Hayden. Nikdy jsme se nedozvěděla, jak zemřela. Ovšem ze zpráv jejích terapeutů se nikdy neodpoutala od Elijaha a zřejmě se usoužila k smrti, když ho každý den viděla ve svém synovi."

"Pokusila jste se tátu najít?," odhodlala jsem se zeptat.
Smutně se usmála a přikývla.

"Několikrát a bezúspěšně. Někdo ho adoptoval a všechny údaje o něm zmizely ze systému. Nikdo mě nebral jako přímou příbuznou, protože se o mě Hayden nikdy nezmínila. Neměla jsem jí to za zlé - chtěla pro své dítě to nejlepší. Ale já věděla, jak to dopadne... Tehdy, když mi z mého zdroje bylo řečeno, že zemřel nějaký muž z neznámých příčin na vysokou teplotu a údajný zápal plic. Přiměla jsem ochranku v nemocnici, aby mě tam pustili. V márnici jsem ho poznala - byl to tvůj otec, tak moc byl Elijahovi podobný."

"Zemřel, kvůli tomu genu?," zeptal jsem se nevěřícně. "Ale to přece... když ho má v sobě, jak ho může zabít?"

"Dlouholeté potlačování a později nevědomost, jak se k vlkovi v sobě stavět. Víš, musíš si uvědomit, že my nejsme lidé. Narodíme se s částí v nás, která je zcela vlčí. Pokud si s ní nerozumíš nebo ji nedokážeš přijmout, spálí tě na popel. Ale to se stává opravdu jen výjimečně - nebo u případů, kdy o vlkovi nemá dotyčný tušení. Později jsem zjistila, že tak skončil u tvůj bratr, Stephen."

"Proboha," vydechla jsem těžce.

"Je mi to líto," řekla upřímně a povzdechla si. "Kdybych měla možnost vrátit čas, pokusila bych se Hayden pomoci jinak. Myslela jsem, že nechat ji o samotě, aby se s tím nejprve sama srovnala bude dobrý nápad. Měla jsem tam tehdy být pro ni, ukázat jí, že rodina bude vždy držet při sobě a že má nás, a to jí bude stačit. Ale bohužel, nebyla jsem tak úžasnou sestrou, jakou jsem být měla. Příliš jsem se zahleděla do svého vlka a věnovala se raději povinnostem, než vlastní sestře."

"Tohle neříkejte," zašeptala jsem.

"Je to pravda, Erin," smutně zavrtěla hlavou. "Jediné spojení s naší rodinou přišlo až tehdy, kdy tvá matka kontaktovala Tiffany. Netušila jsem, že má další dítě a byla jsem rozhodnutá tě najít a nenechat tě stejnému osudu, jako jsem to udělala již dvakrát - třikrát, připočítám-li Hayden. Přemluvila jsem Tiffany, aby tvé matce doporučila, aby k nám přijela, když mi řekla, že jsi prý před víc než deseti lety zemřela."

"Zabil mě David, její přítel - tedy, pokusil se. Carlisle mě zachránil."

"To udělal," přitakala a já překvapeně zamrkala, když to přijala tak snadno. "Nekoukej tak na mě. Pravděpodobně bys za pár let zemřela stejně, jako Stephen a tvůj táta. Nikdo by nevěděl, jak ti pomoci a tvá matka by nikoho z otcovy rodiny hledat nešla, jelikož by si nedomyslela souvislosti."

Zírala jsem na ni a snažila se uklidnit. Měla jsem v sobě vlkodlačí gen? Nedokázala jsem v sobě udržet jedinou věc, která mě zajímala.
"Jaktože nejsem mrtvá? Pokud by mě kousl upír, měla bych tedy zemřít na následky jedu v systému."

"Ano i ne," odpověděla opatrně a zamračila se soustředěním. "Nebyla jsi ještě plně vyvinutý vlkodlak. Necítila jsi žádné projevy jeho přítomnosti v tvé hlavě a tvých činech."

"I kdyby to tak bylo, ve vašich legendách stojí, že žádný vlkodlak kousnutí upíra nepřežije. A že byli pokousáni i děti a zemřely," argumentovala jsem rozumně.
"Na to ti nedokážu odpovědět, Erin," řekla a zavrtěla hlavou. "Nemám pro to ale jiné vysvětlení."

"Mrzí mě to," vstala jsem a odstoupila od ní. "Ale já jsem teď upír. A to se nedá změnit nebo vrátit." A já bych to ani nechtěla.
"To je tvůj názor," poznamenala chytře.
"Copak to jde?," zašeptala jsem nevěřícně a vůbec se mi ta představa nelíbila. Vlastně jsem z ní byla zděšená.

"Jak jsem říkala již na začátku - všichni jsme cítili tvůj pach a byl jiný, než jakýkoliv upírský. Není odrazující, ale ani lákavý. Má neutrální vůni."
"Kam tím směřujete?," zeptala jsem se, i když jsem tušila odpověď.

"Že v sobě máš vlka Erin a ten bojuje o nadvládu. Ale tobě se ho nějak povedlo zamknout v sobě."
"A tak je to dobře," odporovala jsem tvrdě. "Jsem upír, ne vlkodlak. Nikdy jím nebudu. Je mi to líto."

"Počkej," zastavila mě na půli cesty ke dveřím. "Chci ti pouze pomoci. Přesvědčím radu o tom, abys tu zůstala s námi. Jsem si jistá, že můžou tvou pravou tvář vyvolat zpět."
"A co když to nechci?," otočila jsem se k ní nevěřícně. "Co když chci zůstat tím, čím jsem?"

"Ty nejsi upír Erin," utnula mě tvrdě a ostře. "Jsi jednou z nás - v hloubi duše to víš a tvůj vlk také. Nemůžeš se skrývat věčně. Já se ti snažím pomoci dřív, než tě potká stejný osud, jako tvé předky."

"A jste si jistá?," zeptala jsem se také agresivně. "Nebo jen chcete zpět svou vlastní sestru, kterou vám tolik připomínám?"
Otočila jsem se a otevřela dveře, když mě znovu zastavil její hlas.

"Pokud teď odejdeš z těchto dveří, budeš na vše sama - nikdo ti nebude schopný pomoci, Erin. Cítím tvého vlka, jak se probíjí tou takzvanou bariéru, co máš v hlavě. A on ji proboří Erin. Ty to víš."

Nemohla jsem dál čekat. Vyběhla jsem z domu a ignorovala jakékoliv výkřiky mého jména a dokonce jsem ve svém zběsilém úniku zapomněla i na vlky, co by mohli být kolem. Jednoduše jsem na ně nemohla myslet.

Dělala jsem to jediné, co jsem perfektně zvládala. Běžet. Neohlížela jsem se za sebe a můj strach i vztek mě poháněl kupředu, takže mě nemohl dostihnout Sam, jehož vytí jsem slyšela v dálce za sebou.

Přeskočila jsem řeku a rozběhla se přímou cestou domů. Skoro jsem nedávala pozor na své okolí a teprve v domě jsem se dovolila sesunout na podlahu. Nebyla jsem unavená, protože to nebylo možné, ale mé ruce i nohy se třásly.

Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na Maríina slova v mé hlavě. Ale to bylo nemožné, protože v mé paměti byly uložené lépe, než jakémkoliv DVD.
Skoro jsem vyletěla z kůže, když mi v kapse zazvonil mobil a roztřeseně jsem ho vzala.

"Ano?"
"Erin?! Kde jsi zatraceně byla? Volal jsme ti nejmíň desetkrát, ale- to je jedno. James je mrtvý, jsme s Bellou na cestě do nemocnice. To jen kdyby tě to náhodou zajímalo," dodal sarkasticky a než jsem stihla odpovědět, zavěsil.
Položila jsem mobil na zem a snažila se sesbírat zpátky. Zatraceně!

Ve svém malém dobrodružství jsem úplně zapomněla na to, co se tu dělo. Bella byla v ohrožení a Edward mi to teď dával za vinu. Což jsem mu na jednu stranu opravdu nemohla mít za zlé, ale závažnost mého problému se také rovnala chodící katastrofě.

Rychle jsem vstala a několikrát přešla celý obývák, než mě napadlo, že bych se mohla vydat do nemocnice a zjistit, jak špatně na tom Bella je. A jak naštvaný je Edward. Ale pak jsem uslyšela zvuk běhu a nakrčila se.
Někdo byl venku.

Vyletěla jsem do druhého patra a pokusila se identifikovat vetřelce čichem, jenže jsem byla ještě stále poblouzněná z návštěvy v La Push, že jsem stěží uvažovala, natož se chovala jako upír.

Naštěstí jsem ho uviděla dřív, než on mě a skočila jsem po něm. Chvíli jsme se přetahovali o nadvládu, než jsem si uvědomila, koho to pod sebou držím.

"Toby?!"
"Nazdárek princezno, stýskalo se ti?"
"Pitomče," sykla jsem, praštila ho o zem a teprve potom vstala. "Co tu chceš?"

"No není to ale příjemné přivítání? Čeká mě nahoře bublinková koupel, masáž a poté večeře při svíčkách?"
Zavrčela jsem.
"Ou, koukám, že dneska nemáš náladu," konstatoval nevzrušeně a rozhlížel se po domě.

"Tak znovu," sykla jsem a přirazila ho k nejbližší zdi. "Co tu chceš?!"
"Klídek, kotě - potrpím si na předehru," zavrkal, čímž si vysloužil pořádnou ránu pěstí do obličeje. "Au! Zatraceně - tak jo, klídek ženská! Potřebuju pomoc."

"A kdo ti řekl, že ti pomůžu zrovna já?"
"Dlužíš mi to."
"Dlu- no to nemyslíš vážně?," zalapala jsem po dechu a odstoupila od něj. "Nic ti nedlužím!"

"Ale ano. Copak si už zapomněla na tvou malou eskapádu s Volturiovými?," odpověděl nenuceně.
Očima mi probleskl vztek.
"Nikdo se tě neprosil, abys mi pomohl!," zavrčela jsem, ruce zabalené v pěst.

"To je fuk, okolnosti nejsou podstatné," pokrčil rameny. "Já potřebuju laskavost."
"Nemám zájem."
"Pak ti jistě nebude vadit, když ti zničím tvůj pohádkový život, no nemám pravdu?," zeptal se a blýsklo se mu v očích.
"Parchante!"

"Ts, ts - preferuji slovo génius. Takže, když jsme se tak hezky dohodli - dávám ti dva dny na to, aby ses tu se všemi rozloučila a poté se ke mně připojila na hranicích Seattlu. Tady je můj telefon," hodil po mě bloček s naškrábanými čísly. "Měj se, lásko."

Nevěřícně jsem zírala na místo, kde zmizel a poté se zadívala na papír ve svých rukou. Těžce jsem si povzdechla a vyběhla do svého pokoje. Tohle ještě bude dlouhý den.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nervózně jsem vešla do nemocnice a prohlédla si pečlivě tabule pacientů. Když jsem konečně našla jméno Swan, okamžitě jsem se vydala schody nahoru do druhého patra. Dokráčela jsem do posledního pokoje na chodbě, odkud se ozýval Edwardův hlas a vešla dovnitř.

Oba se ke mně okamžitě otočili a zatímco Bella mi poslala unavený úsměv, Edwardův výraz byl nečitelný. Postavila jsem kytici do vázy na jejím stole.

"Ahoj Bello. Jak se ti daří?," zeptala jsem se a stiskla jí nabídnutou ruku.
"Ahoj Erin. Děkuji, je mi líp," řekla a mrkla na Edwarda. "Zachránil mi život."

"O tom nepochybuju," řekla jsem.
"Měla by sis odpočinout Bello," navrhl jí Edward a položil jí do polštářů, zatímco se jí zavíraly oči.

"Budeš tu?," zakňourala a slabě se ho pokusila zachytit za košili.
"Hned, jak se probudíš, srdíčko," řekl jí a políbil ji na temeno hlavy.

Její odpovědí bylo jen nesouvislé zamrmlání, čemuž se usmál. Poté zvedl pohled a mrkl ke dveřím. Pochopila jsem. Oba jsme vyšli na chodbu a Edward opatrně zavřel dveře, než se ke mně otočil.

"Co se stalo Erin?"
"Nemohla jsem zrovna mluvit," odpověděla jsem a nesnažila se hrát, že nevím, co chce.
"Nemohla?," zopakoval nedůvěřivě.

"Promiň," řekla jsem a dodala. "Opravdu o tom nemůžu mluvit. Ale věř mi prosím, že jsem měla dobrý důvod ti nezvednout telefon."
"Budu tomu věřit, až mi to prozradíš," řekl a s očekáváním na mě pohlédl.

Mlčela jsem. Nemohla jsem mu to říct, ne teď. Potřebovala jsem si pomoci, sama, tak jako vždycky. A nechtěla jsem už nikoho uvést do nebezpečí, jenž jsem představovala.

"Erin... Nemůžu uvěřit, že opravdu existuje něco, co bys mi nemohla říct," řekl a otevřel dveře Bellina pokoje. Než vešel, otočil se ke mně. "Ale neměj strach - až budeš zase někde řešit své problémy, nebudu tě už otravovat."

S tím zmizel za dveřmi a já se na ně nešťastně zadívala. Měla jsem sto chutí tam vběhnout a omlátit mu hlavu o stěnu, zatímco bych se mu svěřila se svou hrůzostrašnou minulostí. Ale nemohla jsem.
Odcházela jsem z nemocnice domů a nemohla jsem ze své mysli dostat jeho zrazený pohled.

Rychle jsem proto nasedla do auta a rozjela se domů. Nedbala jsem příliš na cestovní předpisy a prostě uháněla co nejrychleji po silnici. Když jsem zaparkovala, nečekala jsem na nic a vyletěla do svého pokoje.

Spěšně jsem si sbalila cestovní tašku naházela do ní nezbytně nutné věci a knihu zpod polštáře. Do batohu jsem si hodila mobil, doklady a peněženku s kreditkami. Neměla jsem tušení, kam plánuje Toby jít, ale nechtěla jsem nic ponechat náhodě.

Sešla jsem ze schodů a položila tašku na zem. Všichni se na mě otočili se stejným zmatením. Neměla jsem tušení, kdy začít, takže jsem zvolila pravdu. Tedy alespoň tu část, jež se týkala Tobyho.

"Musím odjet. Nevím, kdy se vrátím-"
"Páni. To jsme nečekali," přerušila mě kousavě Rose a znovu se sklonila k magazínu na svém klíně.
"Rose," okřikla ji Esmé, zatímco Carlisle ke mně přešel.

"Jsi si jistá, že s tebou nemám jet?," zeptal se.
Pocítila jsem k němu nával vděčnosti. Neptal se, kam chci jet, proč - důvěřoval mi.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou a pokračovala. "Než jste se vrátili, přišel jeden upír - Toby; už jsme vám o něm říkala. Dlužím mu laskavost."
Esmé se zatvářila nesouhlasně. Povzdechla jsem si.

"Opravdu si vážím vaší starosti, ale všechno si vyřeším sama, nemusíte mít strach," s tím jsem zvedla svou tašku ze země a překvapeně objala Alice, která mi skočila kolem krku.
"Dávej na sebe pozor," zašeptala mi do krku a já jen přikývla.

Nechala jsem se tedy obejmout všemi členy, kromě Rose, jež se mě snažila ostentativně ignorovat. Carlisle spolu s Jasperem mě doprovodili k autu, zatímco Esmé se vzpamatovávala s Alice v obýváku.

Nechala jsem je, aby mi naložili věci do auta a vklouzla jsem na místo řidiče. Zapla jsem si pás a stáhla okénko.
"Opravdu musíš jet sama?," zeptal se znovu Carlisle, hlas přetékal obavami.

"Opravdu," utvrdila jsem ho ve svém přesvědčení a smutně se usmála. "A vyřiďte prosím Edwardovi, že mě to opravdu mrzí."

Jasper přikývl a oba odstoupili od auta, abych mohla vyjet na příjezdovou cestu. Donutila jsem se neohlížet a nekoukat do zpětného zrcátka, když jsem se rozjela po lesní cestě směrem k dálnici.

V rekordním čase jsem projela Seattlem a zastavila na jeho okraji na smluveném místě. Nemusela jsem čekat dlouho, než se otevřely dveře spolujezdce a na místo vklouzl Toby.

"Kam?," zeptala jsem se ploše.
"Montana."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama