26. Obchod se lží

26. ledna 2016 v 21:32 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


26. Obchod se lží

"Nezeptáš se, proč jedeme do Montany?"
"Ne."
"Páni. Čekal jsem trochu větší výslech, možná i agresi."

Místo odpovědi jsem pustila rádio.
"Takže teď budeš trucovat a ignorovat mě? Velmi dospělé, princezno."
Zesílila jsem rádio.

"To nemyslíš vážně, že ne? Chci říct - teď se mnou budeš trávit spoustu času. Nebudeme tu přece sedět v naprosté tichosti a dělat, že se neznáme. Copak si už nepamatuješ, jaký skvělý tým jsme dohromady?"
Ignoruj ho, přestane ho to bavit...

"Tak dobře. Jen bych ti chtěl oznámit, že budeš muset rapidně zdokonalit své herecké schopnosti a přenést se přes všechny své komplexy, co se týče mě. Takhle ti nikdo neuvěří, že jsi má manželka-"
"Cože jsem?!"

Vítězoslavně se usmál a nepřestal ani v okamžiku, kdy mi pohlédl do vztekem brázděné tváře.
"Nemrač se hned tolik. Vždyť to bude zábava - ber to jako přípravu na dramatický kroužek nebo něco podobného."
"Nechodím na DAMU pitomče," ignorovala jsem jeho pokus o vtip a pevně sevřela volant. "Do čeho ses to zase namočil?"

"Ale no tak - to mi nevěříš? Bude to jen malá oslava, ples-"
"Nepokoušej mě Toby. Vytáhl jsi mě z mého života a hodil mě rovnou do propasti, tak buď alespoň tak laskav a pověz mi, co mě čeká v té bezedné jámě."

"To bylo naprosto nechutné přemrštění metafor na jednu větu," informoval mě.
Zavrčela jsem a praštila jeho hlavou o palubní desku. Pocit satisfakce v té vteřině byl opojný.
"Nepokoušej mou trpělivost!"

"To bys nejdřív nějakou musela mít," usmál se samolibě zatímco v zrcátku kontroloval škody na svém obličeji, ale pak zvážněl. "Marwickovi."
"To je nějaký tajný kód?," rýpla jsem si.

"Kéžby," odpověděl pochmurně a zamračil se. "Je to upírský klan. Něco jako Volturiovi, jen v Montaně. A v menším počtu."
"A já do toho spadám jak?"

"Potřeboval jsem alibi."
"Alibi?," pozvedla jsem obočí a mrkla na něj. Zíral s okna a ani se po mně neohlédl.

"Přesně tak. Oni... řekněme, že jsou obchodníci. Já pro ně odmítl pracovat a použil jsem tě jako alibi. Jenže teď jim potřebuju dokázat, že jsem nelhal."
"S čím přesně obchodují?," zeptala jsem se a hrozila se odpovědi.

"S lidmi. Nebo přesněji řečeno - s jejich krví."
Zalapala jsem po dechu a podívala se na něj. Neochotně se ke mně otočil.
"Toby!"

"Já vím, já vím," odsekl frustrovaně a prohrábl si vlasy. "Nechtěl jsem se k nim přidat, ale oni si mě vystopovali. Víš - s mou schopností by jim ty jejich obchody šly mnohem líp..."

Dokázala jsem si to představit. Jejich oběti by se jim neměly nejmenší šanci ubránit - Toby by je zmrazil na místě, což by jim ušetřilo čas i námahu.

"Opravdu potřebuju tvou pomoc."
Chvíli jsem mlčela, než jsem se natáhla a vypnula rádio.
"Co přesně jsi jim napovídal?"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Než jsme dojeli do Montany, bylo pět večer. Většinu cesty jsem trávila zapamatováním si příběhu a nejmenších detailů, které Toby navykládal Marwickovým. Nakonec jsem musela uznat, že jeho lži byly vcelku dobře promyšlené.

Zaparkovala jsem před patrovým domem v jedné z bohatších čtvrtí a vjela do garáže, jež dálkovým ovladačem otevřel Toby z místa spolujezdce. Byla jsem příjemně překvapená zabezpečením, kterým prostorná garáž oplývala.

Vystoupila jsem z vozu a následovala Tobyho do domu. Byl prostorný, vybavený nejmodernějším nábytkem a zařízením a jeho celkový vzhled byl snobský, povrchní a na můj vkus zbytečně poutající pozornost.
Už v tu chvíli jsem začala tušit, co budou tihleti Marwickovi zač.

"Všechno oblečení je ve skříni v patře. U Marwicků máme být v půl sedmé, ale je to přes celé město, takže bychom se měli převléct a nachystat k odchodu," přerušil mé okukování Toby.

Následovala jsem ho tedy do velkého pokoje v patře, v jehož středu se skvěla manželská postel. Po obou stranách byly dveře, jenž jak mi ukázal, vedly do oddělených šaten. Nakoukla jsem do té své a byla bych se zalekla, kdyby děsivě stejnou obdobu nevlastnila Alice.

Smutně jsem se usmála při vzpomínce na sestru a rozepnula zip na zabaleném pytli na oblečení. Vytřeštila jsem oči, když jsem uviděla své šaty. Vtáhla jsem je z obalu a pořádně si je prohlédla.

"Jdeme do Bílého domu?," zeptala jsem s úšklebkem.
"Tam bych šel raději," odpověděl stejně ironicky.

S povzdechem jsem se navlékla do šatů a když jsem uviděla zip na jejich zadní straně, útrpně jsem zavřela oči. Poté jsem se odhodlala a vešla do ložnice. Tam jsem se zasekla a zírala na Tobyho, jenž si urovnával košili.

Vypadal... dobře. Ne, vypadal skvěle. Byl to obrovský rozdíl vidět ho v něčem jiném, než džínách a drsné kožené bundě. Oblek mu dokonale zvýrazňoval perfektní postavu a dodával jeho upírskému vzhledu eleganci a dokonalost.
"Až tak dobře vypadám?," pozdvihl obočí a zatvářil se potěšeně.

Teprve tehdy jsem si uvědomila, že se upravuje v zrcadle a celou dobu mě sleduje, jak na něho zírám. Donutila jsem se odtrhnout pohled od jeho svalů na ramenou a promluvila.
"Zapnul bys mi ten zip?," řekla jsem a otočila se k němu zády.

Skoro jsem nadskočila, když se za mnou zjevil. Když jsem ucítila nepatrný dotek kloubu jeho prstů na mých bedrech, pohnula jsem se dopředu.
"Jestli chceš, abych ti ty šaty zapnul, musíš mě nechat ten zip chytit," prohodil, pobavení evidentní v jeho hlase.

Semknula jsem rty a oddechla si, když se chopil zapínání a elegantním tahem mi zapnul šaty. Poté se sklonil a políbil mě na odhalenou kůži u krku. Okamžitě jsem se otočila a odhodila ho do sebe tak prudce, že vrazil do zdi za sebou.
"Co to děláš?," štěkla jsem a pokusila se uklidnit. Marně.

"Klid," zašklebil se a zvedl se na nohy ladným pohybem. "Jsme teď manželé, takže pokud nechceš, aby hned přišli na to, že lžeme, měla by sis na to zvykat."
"Fajn," zasupěla jsem. "Ale pouze na veřejnosti - tady na mě nesahej!"

"Nebuď hysterická. Musí věřit tomu, že jsme spolu - proč myslíš, že jsme v tomhle domě, s jednou ložnicí? Věří tomu, že tu spolu spíme, tak se s tím smiř."
"Ale nespíme."

"To přece vím," protočil očima. "A vůbec - proč z toho děláš takovou vědu, je to jen sex."
Obraně jsem si založila ruce na prsou, abych skryla své třesoucí ruce a nepřestala se mračit.
"Přece jsi s někým spala ne?"

Chvíli jsem na něj zírala, než jsem ze sebe dostala odpověď. Nemělo smysl si vymýšlet.
"Ne dobrovolně," šeptla jsem a zmizela v garáži.

Nečekala jsem na něj a vklouzla na sedadlo spolujezdce luxusního BMW, jenž stálo vedle mého auta. Vytáhla jsem si z kabelky rtěnku, řasenku a stíny a rychle se namalovala. Snažila jsem se nenamalovat příliš výrazně, ale zvýraznila jsem si oči i rty.

Když se otevřely dveře na řidičově straně, neodtrhla jsem oči od své rtěnky a pečlivě si ji nanesla na rty.
"Můžu?," zeptal se a já neochotně strhla pohled od zrcátka k němu.

Měl ke mně lehce nataženou ruku, takže jsem s menším zaváháním vložila tu svou do jeho. Opatrně mi chytil prsteníček a navlékl na něj zlatý kroužek. Stejný proces udělala i na své levé ruce. Zvědavě jsem si ho prohlédla.
"Není na něm nic vyrytého nebo tak," informoval mě a nastartoval.

Přikývla jsem a považovala naši konverzaci za uzavřenou. Rychle vyjel z garáže a prokličkoval mezi auty a několika chodci na ulici, než hladce vyrazil po silnici.
"Bude v pořádku, když-"

"Proboha! Hlavně s tímhle přestaň, jasný?! Neříkala jsem ti to už z tohohle důvodu. Nejsem porcelánová panenka, nemusíš se mě ptát o dovolení pokaždé, když se mě dotkneš! Jsem v pohodě, už jsem se přes to přenesla," utnula jsem ho okamžitě, aniž bych se na něj podívala.

"Jasně," protáhl, což mě donutilo se na něj zamračit. "Proto se teď chvěješ jako osika."
Uvědomila jsem si, že má pravdu a to mě donutilo zatnout čelist a hněvivě zírat dopředu. Byla jsem na sebe tedy pyšná, když jsem nenadskočila, jakmile se jeho ruka opatrně sevřela kolem mé. Podívala jsem se na něj.

"Co to děláš?"

"Dávám ti prostor si na mě zvyknout," řekla a na mé pozdvižené obočí si frustrovaně povzdychl, "Dívej - já se opravdu snažím, jo? Mrzí mě, že jsem tě do toho takhle zatáhl. Ale teď vážně potřebuju, abys se mnou dál hrála a tohle na mě neprasklo."

"Neměj obavy," řekla jsem kysele. "Pokud tohle praskne, tak nebudeš jediný, kdo to odnese."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Jakmile jsme se dostali na příjezdovou cestu k domu Marwickovým, zcela jsem změnila názor na náš dům na předměstí. Tohle byl vrcholný kousek snobství a nechutných boháčů. Byl to pětipatrový rozlehlý dům s velkou zahradou, jež připomínala spíš tři fotbalová hřiště.

"To nemyslí vážně."
"Erin - jsou něco jako drogoví dealeři. Samozřejmě, že to myslí vážně. Buď tak hodná a přenech mluvení na mně," poprosil mě ještě.

Nonšalantně jsem přikývla a zavěsila se do jeho rámě. Rychle jsem na své tváři vykouzlila úsměv a společně jsme se vydali ke vchodovým dveřím o velikosti menšího letištního průchodu. Nepochybovala jsem, jak obří bude hala za nimi.

Nepřekvapilo mě, když dva velcí a svalnatí upíři sestoupili ze schodů a podezřele se po nás podívali, než se jeden z nich obrátil na Tobyho.
"Máte pozvánku?," zavrčel na něj.

"Tady," odpověděl klidně Toby a podal mu zlatou kartičku.
Ostraha si ji důkladně prohlédla, než mu byla vrácena.
"Toby Campbell?," ujistil se ještě a nepřestal na mě zírat.

Nedivila jsem se. Já jediná z nás čtyř jsem měla zlatě zbarvené zorničky. Byla jsem samozřejmě podezřelá. Věnovala jsem mu tedy jeden ze svých odzbrojujících úsměvů a natočila hlavu na stranu.
"Copak vám ještě nebyly sděleny novinky?," zeptala jsem se naoko šokovaně a mrkla na Tobyho.

"Ano, pánové - tohle je má manželka Erin," pokračoval Toby a přitáhl si mě blíž.
Oba dva se začali smát, takže jsem se rozhodla zahrát tvrději. Přimhouřila jsem oči a nasadila predátorský úsměv.

"Pozvánku jsme vám ukázali pánové a jak jistě víte bratři Marwickové neradi čekají. Já bych tu s vámi jistě ráda i nadále konverzovala a popřípadě vám ukázala, že barva mých očí nemá naprosto žádnou roli v tom, jak efektivně dokážu někomu utrhnout hlavu. Nicméně mám lepší věci na práci, než se tu otravovat s dvěma neandrtálci, co si stěží dokáží dát dvě a dvě dohromady."

Oba vycenili zuby a postoupili dopředu. Také jsem byla připravená se na ně vrhnout.
"Gally! Williamsi! Jsem si naprosto jist, že popisem vaší práce bylo vpouštět naše hosty dovnitř a ne je konfrontovat u vstupu."

Oba dva okamžitě odstoupili a za nimi se objevil další upír v perfektně padnoucím obleku od Armaniho. Měl tmavě blond vlasy a jeho rty byly zkroucené do povýšeného úsměvu. Ještě než promluvil, tak mi bylo jasné, kdo přede mnou stojí.

"Omlouvám se," věnoval mně i Tobymu zářivý úsměv. "Zdá se, že má víra ve schopnosti mých podřízených byla poněkud přeceněná. Doufám, že vás to ale přeci jen neodradilo od našeho slavnostního plesu. James Marvick."
S tím vzal mou ruku a políbil ji na hřbet. Pevně jsem se zadívala do jeho rudých očí a usmála se.

"Jsou dvě věci, co byste o mně měl vědět, pane Marvicku. Pokud mě někdo ohrožuje, neváhám se sebeobranou. A co se týče druhé věcí," zasmála jsem se a zcela objala Tobyho kolem pasu. "Nerada se dělím o své věci."
Nepatrně pozvedl obočí a oba si nás prohlédl, než se usmál zpět.

"Chápu," odpověděl na nevyslovenou otázku. "A nerozpakujte se mi říkat Jamesi, drahá."
"Pro vás stále paní Campbellová," usmála jsem se sladce s tesáky na odivu. Ignorovala jsem Tobyho varovné zesílení stisku na mém boku.

"Říkal jsem ti již předtím Jamesi, že Erin má svůj vlastní smysl pro humor," prohodil Toby a mrkl ke dveřím. "Jsme tedy zváni dovnitř nebo nemáme povolení vstoupit na vaše pozemky."
"Samozřejmě, že jste tu kdykoliv vítáni."

S tím se otočil a mávl na ostrahu, aby mu zmizela z cesty. Co nejpovýšeněji jsem zvedla hlavu a nechala se Tobym zavést do hale, která - jak jsem předpokládala - byla obrovská jako letiště. Hned naproti vstupu bylo masivní schodiště, jež podle zběžného pohledu nahoru vedlo až do nejvyššího poschodí.

Všude byly moderní kusy nábytku, koberců, světel a dalších vymožeností, u kterých jsem většinou neměla tušení, k čemu přesně slouží. James se otočil a všiml si mého okukování a věnoval mi další úsměv.

"Líbí?"
"Pokud si zakládáte na tom být snobem, pak ano, Jamesi."

Zasmál se a luskl prsty, čímž upoutal pozornost číšnice na druhé straně pokoje. Ta ihned spěchala - samozřejmě elegantně - k němu s podnosem plných sklenic. James si jednu vzal a gestem nabídl nám dvěma.
Jen jsem trochu nabrala vzduchu a zatvářila se znechuceně.

"Není to trochu barbarské?," zeptala jsem se a pevněji se nalepila k Tobymu, jenž se instinktivně natahoval k podnosu.
"Může se vám to tak zdát, má drahá, ovšem tady v Montaně je to spíš tradiční. Vy si nedáte?," zeptal se a s očekáváním pohlédl na Tobyho.

Ten se viditelně zkoncentroval a úspěšně ignoroval servírku. Zabodl svůj pohled do Jamese a odpověděl.
"Ne děkuji. Velmi dobře víš, že jsem již změnil své stravování."
"Ach tak," ušklíbl se a usrkl si ze své sklenice.

Olízl si své rty, aby zachytil zbylé kapičky krve a Toby se velmi snažil, aby nehypnotizoval pohledem jeho rty nebo sklenici, již držel v ruce.
"To mi připomíná, že jsem se tě chtěl zeptat, zda je to tvůj konečný názor, Toby?"

"Ano je. Už jsem ti to vysvětloval několikrát Jamesi. Respektuji svou ženu a pokud můj životní styl musí podstoupit tyto změny, abych si plně získal její lásku, pak jistě chápeš, že pro tebe nemohu pracovat," vysvětlil Toby klidně.

"To je nemilé," utrousil James a podíval se na mě. Jasně jsem v jeho očích viděl zlobu. "Jak jste se dostala k tomuto... životnímu stylu?"

"Má rodina mne takto vychovala. A jak jsem již řekla - přijde mi to barbarské. Jste obchodník, mám pravdu?," zeptala jsem se a na jeho zvědavé přikývnutí pokračovala. "Pak byste měl vědět, že pokud chcete být ještě úspěšnějším, pak potřebujete lidi. Nemyslím tyhlety bezduché pitomce, co za vámi budou chodit a poslouchat vás na slovo. Nikdy nebudete mít komunitu tak velkou, jakou byste mohl mít, kdybyste změnil své stravovací návyky."

"Chápu, co se mi snažíte říct," řekl a k mému překvapení zněl opravdu upřímně. "Ale jsem si téměř jist, že nemám takovou... vůli a odhodlání, jako vy."

"Jde čistě o zvyk. Poté už máte naprosto vše, co si zamanete."
"A jak víte, že nemám vše, co si zamanu?"

Zasmála jsem se a pohodila vlasy. Rozhlédla jsem se kolem po hostech i servírkách a nevěděla jsem, jestli mám být potěšená tím, že nás poslouchají nebo zděšená. Otočila jsem se zpět k němu.

"Očividně nemáte," odpověděla jsem jistě. "Řekněte mi například, kdy jste naposledy byl schopný sedět v místnosti s dvěma sty padesáti lidmi a nevrhnout se na ně?"
Oči se mu zaleskly a v jeho očích se stále zračila otázka.

"Co tím chci říct je, že s mým životním stylem toho dosáhnete daleko víc. Nejen že můžete dělat vše, co chcete. Potulovat se, kde chcete. Ale je tu ten adrenalin," schválně jsme ve svých očích nechala prosvitnout nadšení, čímž jsem ho upoutala. "Vidím své limity, co bych všechno mohla udělat... A také vidím, jak jsem silná, když dokážu zůstat s člověkem v jedné místnosti a místo toho, abych přemýšlela, jak nejrychleji a nejefektivněji ho zabiju, s ním vedu slušnou konverzaci a směju se. To je milý Jamesi, život."

Bylo ticho. Ani ostatní hosti už nepředstírali, že nás neposlouchají a otevřeně na nás zírali. Očividně čekali, co mi k tomu pán domu řekne. Stejně jako oni jsem byla zvědavá. Narovnal se a obdařil mě dalším úsměvem.

"Musím říct, drahá, že mě ještě nikdo nepoctil návštěvou, díky níž mám tolik námětů k přemýšlení," řekl s nečitelným výrazem a luskl prsty.

Ze dveří v zadní části místnosti se vynořila čtveřice upírů a každý z nich s sebou táhl alespoň dva muže, jenž se zuby nehty bránili. Svázaní, s roubíkem a zavázanýma očima. Hodili je do prostoru a ve vteřině se na ně celá místnost vrhla.

S rozšířenýma očima jsem sledovala bolestné a srdcervoucí výkřiky, zatímco se upíři nad nimi prali o svou kořist. Nikdy v životě jsem neviděla nic nechutnějšího. A třebaže jsem věděla, že i Volturiovi mají stejné stravovací návyky, věděla jsem, že tak příšerný hodokvas nikdy neuspořádali.

Pevně jsem chytila Tobyho, jenž vedle mě doslova ztuhl. Téměř jsem cítila jeho jedové špičáky, když se trochu naklonil a měla jsem co dělat, abych ho udržela na místě.
S pobaveným úsměvem se ke mně otočil James.

"Jsou dvě věci, co byste o mně měla vědět, má drahá," odcitoval mě s fanatickým leskem v očích a odhalil své tesáky. "Nejsem dobrý člověk a pravděpodobně jím nikdy nebudu. Vždy dostanu co chci, i kdybych pro to měl někoho zabít. A za druhé-"

Chytil mě pod bradou a otočil mou tváři k zadní straně místnosti, kde jeden z upírů nemilosrdně zlomil vaz své oběti. Vzhlédl s krví odkapávají mu od rtů a já zírala na identické dvojče Jamese.

"-věřte mi, že můj bratr je mé daleko horší já."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama