27. Dobré úmysly

30. ledna 2016 v 20:50 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


27. Dobré úmysly

"Co jsi na "mluvení přenech mně" nepochopila?!," zasyčel na mě Toby, když nás odtáhl od té příšerné podívané do jedné z postranních chodeb.

Vytrhla jsem se z jeho stisku a zlostně na něj zavrčela.
"A cos ode mě čekal, že budu dělat? Mlčet a na všechno jim kývat? Zatraceně Toby - copak nevidíš, co tu dělají?!"

"Vidím! Ale ty bys měla pochopit, že se odsud snažíme dostat živí a ne se stát dalším popílkem v jejich krbu! Ty... znáš Javiera o dost lépe, než já. Stejně si myslím, že bysme takovéhle rodinné návštěvy měli probírat společně místo toho, aby ses rozhodla za nás oba!"

Vytřeštila jsem oči, než jsem ucítila pach cizí upírky za sebou a ponořila se zpět do své role.
"Prosím tebe - uvidí tě rádi. Měli byste se už oba přenést přes své staré neshody a chovat se jako rozumní lidé, Toby."

"První manželská hádka?," ozval se přijemný ženský hlas za mnou a já se v hraném překvapení otočila.
"Och - omlouváme se! Nechtěli jsme se ve vašem domě chovat... nezdvořile," usmála jsem se na upírku.

Byla vysoká a vypadala jako modelka z časopisu. Jistěže - každý upír byl krásný, ale ona musela být nádherná již jako člověk. V některých ohledech mi připomínala Rosalie, jenže ta na mě nikdy nebyla tak milá.

Měla nádherné vlnité vlasy světle hnědé barvy, jež se jí vlnily k lopatkám. Její dokonalý vzhled podtrhovala andělská tvář a její kočičí výraz. Rozhodně bych se vsadila na to, že se ta krásná tvář může zachmuřit stejně nebezpečně, jako u všech upírů.

"V pořádku," mávla rukou a natáhla ke mně ruku. "Jsem Jacqueline - manželka Jamese."
Donutila jsem se nezakolísat ve svém výraze a potřásla si s ní.

"Velice mě těší. Já jsem Erin a tohle je můj manžel, Toby," představila jsem jí svého společníka a dala si dobře záležet na slově můj.
Nepatrně přikývla, čímž mi jen potvrdila, že mou zprávu pochopila.

"Jen jsem přišla najít všechny hosty - ples za chvíli oficiálně začne," prohodila s klidem a s posledním úsměvem se otočila a zmizela za velkými dubovými dveřmi.

Otočila jsem se k Tobymu, potlačila povzdechla a zavěsila se do jeho rámě. Zdvořile mi otevřel dveře a poté jsme svižně prokličkovali mezi stovkami tancujících upírských párů k odlehlejšímu konci haly.

"Smím prosit?," zeptal se s nádechem ironie a napřáhl ke mně ruku.
"Ale jistě," odvětila jsem neméně ironicky a nechala se odvést na taneční parket.

Byla jsem ráda, že jsem se s Edwardem naučila všechny základní latinskoamerické tance a nechala se Tobym vést po parketu. Tančili jsme umírněně, vyhýbali jsme se dalším párům a snažili se zapadnout do davu tak, aby nás nikdo nevyhledával.

Ovšem marně. Než jsem si stihla všimnout, že za mnou někdo stojí, tak mě Toby poslal do otočky a přímo do náruče dalšího upíra. Vzhlédla jsem a snažila se zůstat klidná.

"Jsem si jist, že jsme se ještě přímo neseznámili. Takto nádhernou bytost bych si určitě pamatoval," zazubil se na mě ostrými špičáky, na nichž stále ještě byla vidět krev.

"Tak to byste měl svého bratra naučit určitým způsobům o představování. James je velice postrádá," ucedila jsem a marně se pokusila vypáčit z jeho sevření.

Toby byl vedle nás během vteřiny.
"Je nějaký důvod, proč držíš mou manželku, Christophere?," zeptal se ho s nebezpečným podtónem v hlase.
Chris se jen usmál a přitáhl si mě ještě blíž.

"Snad ti nebude vadit, když si dovolím ti vzít tvou paní na jeden tanec?," zeptal se a jasně narážel na něco, co jsem nemohla pochopit.

Ale Toby očividně věděl, protože s pevně sevřenou čelistí neochotně přikývl a přešel k oknu, odkud nás vytrvale pozoroval. Chrisovi to ale očividně bylo jedno. Pečlivě si mě chytil a začal se šílenými tanečními kreacemi pohybovat přes celý parket na opačnou stranu, kde měli jakýsi bar.

Stačila mi jemné nadechnutí, abych hned věděla, co si tu míchají za koktejly. Následovala jsem ho tedy k baru, přičemž jsem celkem klidně ignorovala jeho ruku položenou na mém kříži. Rychle mávl na barmana, jenž k němu okamžitě přispěchal se dvěma sklenicemi.

Znechuceně jsem otočila hlavu, když mi jednu nabídl a ignorovala jeho chraplavý smích.
"Myslela jsem, že jsem byla vyzvána k tanci ne k posedávání u baru," obrátila jsem se na něj kousavě a založila si ruce na hrudi.

"K tanci je potřeba dobrého pití," mrkl na mě a usrkl ze své skleničky.
"Jak pro koho," odvětila jsem chladně a urovnala si šaty. "Chtěl jste tanec Christophere, a pokud nemíníte tancovat, tak mi dovolte se vzdálit zpět ke svému manželovi, jenž tuto touhu určitě má."

S tím jsem se otočila, ale než jsem ušla dva kroky, otočila si mě k sobě. V jeho rukou už nebyla žádná sklenka a díval se mi pevně do očí, nebezpečně zúženýma očima. Dál jsem se na něj odhodlaně dívala.
"Pak tedy tanec, má drahá," zašeptal a znovu mě vtáhl na taneční parket.

Hned mi bylo jasné, o co se tu pokouší. Prvních pár pokusů jsem mu jeho ruce pouze vrátila na své místo a věnovala mu tvrdý pohled. Když to ale ke konci tance znovu zopakoval a naklonil se ke mně, jako by očekával polibek, odstrčila jsem ho od sebe.

"Jsem vdaná, což víte, ale očividně je vám to naprosto fuk. To není můj problém, ovšem odmítám se tu nechat od vás osahávat a koukat na vaše zkrvavené tesáky a být v blízkosti vašeho dechu páchnoucím po lidské krvi. Až si budete skutečně chtít zatančit, tak mě teprve vyhledejte."

Byla jsem ráda, když jsem tentokrát nebyla zachycena při mém odchodu a našla si svou cestu k oknu, u něhož stále postával Toby. Když mě uviděl, okamžitě si mě k sobě majetnicky přitáhl a společně jsme se dostali zpět do haly.

"Můžeme odejít?," zeptala jsem se ho tiše, když jsem si byla jistá, že nás nikdo neuslyší.
"To mám přesně v plánu," odtušil temně a nepřestal se mračit.

Málem jsem se pobaveně usmála, když jsem si uvědomila, že na mě žárlí. Ovšem udržela jsem se a byla jsem ráda, když nám naši únikovou cestu zatarasili manželé Marwickovi.

"Odcházíte?," zeptala se s upřímnou lítostí Jacqueline.
"Ano. Chtěli bychom strávit nějaký čas spolu, když jsme se teď pár měsíců neviděli," odpověděl za nás Toby s mírným úsměvem.

"Jaká škoda," podotkl nezaujatě James a zadíval se na mě, když viděl, jak se na něj jemně mračím. "Děje se něco?"
"Snad jen byste měl svého bratra naučit slušnému chování, to je vše," opáčila jsem chladně s jasným varováním.

"Nejsem jeho chůva," usmál se.
"To netvrdím. Jen by si měl dávat pozor, než na své chování u někoho narazí," usmála jsem se taky.

"Bylo nám velkým potěšením poznat tvou manželku, Toby," vycítila hádku Jacqueline a rozhodla se do naší diskuze vstoupit. "Budu se těšit, až vás tu opět uvidíme."

"Což bude jistě brzy, viďte?," zeptal se James s pohledem upřeným na Tobyho.
"Možná," pokrčil mu v odpověď neurčitě rameny. "Pěkný večer."
"I vám."

S tím jsme se vydali ze vstupních dveří na chladný vzduch venku. Ještě naposledy jsem obdařila oba bodyguardy povýšeným pohledem a poté jsme se vydali k našemu auto na parkoviště. Rychle jsme nasedli a spěšně se vydali po hlavní silnici k našemu domu.

"Co myslel tím, že se brzy uvidíme?," zeptala jsem se okamžitě.
Sevřel volant pevněji, ale odpověděl.

"Asi to, že nás teď budou sledovat a jakmile uspořádají jednu ze svých dalších akcí, tak nás tam budou chtít."
"A jak často tyhle akce pořádají?"

"Nejdřív si pro to musí nachytat dostatečný počet lidí. Takže minimálně dva měsíce."
"Dva měsíce?!," zeptala jsem se s vykulenýma očima.
Zvláštně se na mě podíval a poté se ironicky usmál.

"Páni. Řeknu ti, že si jdou nachytat několik stovek lidí, aby nakrmili své hladové hosty, ale ty se pozastavíš nad tím, jak dlouho jim to bude všechno trvat."
"Víš Toby, někteří z nás mají rodinu, k níž se chtějí vrátit co nejdřív to půjde."

Litovala jsem těch slov okamžitě, co jsem je vypustila z úst. V Tobyho očích se zalesklo vztekem a něčím dalším, co jsem nedokázala identifikovat, protože svůj pohled rychle zaměřil znovu na silnici před sebou.

"Toby," zkousla jsem si nervózně ret.
"Kašli na to."

"Ne, podívej, nechtěla jsem-"
"Neřeš. To."

Zbytek jízdy jsem už radši držela jazyk za zuby. Tobyho tvář se mezitím vyjasnila, ale pokud jsem mohla soudit podle jeho pevně zatnuté čelisti a prstům drtících volant, rozhodně byla naštvaný. A právem.

Jakmile jsme dorazili domů a vjeli do garáže, stihl z auta vyletět tak rychle, že jsem neměla šanci ani otevřít pusu. Pochopila jsem, že o tom se mnou nechce mluvit a nejspíš chce být sám. Najednou mi začalo být to ticho nepříjemné a litovala jsem, že jsem se nedokázala udržet.

Byla to zároveň Tobyho poslední slova, jenž jsem slyšela po dlouhou dobu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Naše tichá domácnost pokračovala dalších pět týdnů, což pro mě byla muka. Nejen proto, že se mnou Toby odmítal mluvit a dokonce občas "přespával" na gauči - pokud nás tedy někde nešpehoval Marwickovi osluhovači. Dokonce se vrátil ke svým starým zvykům.

A to byl problém, o němž jsem věděla, že ho musím nějak rychle vyřešit. Marwickovým jsme totiž navykládali, že se teď Toby snaží naučit vegetariánství. Jenže pokud bude i nadále lovit lidi, pak naše přestrojení praskne a oba budeme v háji.

Začala jsem být zoufalá a tak trochu jsem si přála, aby se mi někdo z Cullenových ozval. Sama jsem se bála vzít telefon a volat jim. Přidělala bych jim starosti a navíc jsem si nebyla jistá, co bych jim řekla, kdyby se ptali na to, jak dlouho budu ještě pryč. Na to jsem totiž ještě ani já sama neměla odpověď.

Proto jsem překvapeně vytáhla mobil, jenž mi začal jemně vibrovat v kapse a zírala na Alicino číslo. Někdy jsem opravdu měla pocit, že mi ta holka umí číst myšlenky. Rychle jsem ho zvedla.

"Erin?"
"Jo... děje se něco Alice?," zbystřila jsem okamžitě, když jsem si všimla jejího trhaného mluvení.
"Ano. Uspořádali jsme v našem domě pro Bellu oslavu narozenin a nějak se to... zvrtlo."

Posadila jsem se a pokusila jsem se nasadit co nejvíc uklidňující tón, na jaký jsem se zmohla.
"Alice, uklidni se. Určitě to není tak špatné-"
"Jasper napadl Bellu," přerušila mě.

Zmlkla jsem a zavřela oči. Tak to rozhodně je špatný.
"A Edward?," zeptala jsem se.
Teď pro změnu mlčela ona. Po chvíli jsem měla strach, že mi to zavěsila, když odpověděla.

"Viní sám sebe. A... opustili jsme Forks."
"Cože jste?!"

"Jo. Edward chce Bellu ochránit před námi všemi, tak se rozhodl, že se musíme všichni odstěhovat a poprosil nás, abychom Bellu nekontaktovali... Hádám, že ti ještě nevolal, viď? Myslela jsem si to. Už asi týden jsem o vůbec neviděla a mám o něj strach," svěřila se.

"To je mi jasný," vzdychla jsem a promnula si oči. "Jenže já nemám tušení, jak vám teď pomoct. Pokud nechce mluvit s vámi, pak je mi jasný, že nebude chtít mluvit ani se mnou. Ty Alice... jak je na tom Jasper?"

"Ne moc dobře," připustila po chvíli dalšího ticha. "Taky se užírá vinou, stejně jako Edward."
"Který mu hádám neřekl, že to není jeho vina, viď?," zeptala jsem se a předem tušila odpověď.
"Ne," potvrdila Alice. "Ale teď zpět k tomu, proč ti volám. Viděla jsem tě s nějakým upírem..."

"Tobym."
"Ten tam figuroval ano, ale co ti chci říct je, že jsem viděla, jak na něj někdo útočí."

"Cože?," vyskočila jsme z pohovky a hnala se prozkoumat všechny pokoje ve snaze ho najít. "A viděla jsi kdy? Nebo kde? Co měl na sobě?"

"Nedovedu to přesně určit a víš, že to může být pouze jeden z náhledů do budoucnosti - nemusí se to stát, Erin! Ale měl na sobě černé džíny, vyšší šněrovací vojenské boty šedou mikinu a koženou vestu. A taky černou čepici."

"Zatraceně," zaklela jsem, když jsem prohledala šatní skříň a chyběli věci, jenž odpovídaly Alicině popisu. "Vidělas to místo?"

S tím jsem okamžitě vyrazila ven a hnala se do lesa k cestě, u níž jsem slabě zachytila Tobyho pach. Rozběhla jsem se.
"Nějaká lesní mýtina... spousta jehličnanů kolem a nějaká studánka."

"Skvělý, vím přesně kde je," řekla jsem jí a trochu si oddechla. "Zavolám ti zpět."
"Erin, počkej-"

Nečekala jsem na to, co mi chce říct a zavěsila. Ignorovala jsem jemné vibrace svého mobilu a rozběhla se ještě rychleji směrem k místu, jež Alice viděla ve své vizi. Musela jsem se tam jen dostat dřív, než se její vidění uskuteční.

Jakmile jsem se přiblížila k mýtině, ucítila jsem dalších pět pachů upírů, jenž jsem neznala. V okamžiku jsem vběhla na mýtinu a rychle se vrhla do dráhy upírovi, jenž se pokoušel k Tobymu připlížit zezadu.

Nečekal to, takže jsem ho v pohodě srazila k zemi a než se stihl začít bránit pořádně, utrhla jsem mu hlavu. Dřív, než mě stihl srazit další z nich jsem vykopla nohou a zasáhla ho přímo do hrudi, takže odletěl k nejbližšímu stromu a svalil se pod něj.

Toby měl naproti taky plné ruce práce se třemi dalšími, než jednoho z nich odhodil a napřáhl svou paži s dlaní směrem k nim a zavřel oči. Upíři se na něj znovu nesmyslně vrhli, ale než stihli udělat víc, než dva kroky, všichni stáli zmražení a divoce tikali očima.

"Jsi v pořádku?," vydechla jsem a postavila se před něj.
Rychle jsem ho očima zkontrolovala a položila mu ruce na tváře, abych se ještě ujistila. Překvapeně na mě koukal, ale nevypadal, že by ho nějak zranili.

"Jsem," odpověděl a podíval se zpět na své zajatce. "Takže teď mě poslouchejte. Vraťte se zpět, odkud jste přišli. Jednoho z vás už jste ztratili-"

Kývl na mě a já vhodila zapálenou sirku na tělo muže bez hlavy, jež jsem ihned vhodila do ohně taky.
"-takže pokud nechcete takto skončit všichni, dobře vám radím, abyste se mě nebo mou ženu pokoušeli napadnout znovu."

S tím je propustil a jednu ruku ochranitelsky natáhl za sebe a zaštítil mě tak. Všichni upíři se na něj zlostně dívali, ale neútočili. Ticho přerušovalo pouze praskání ohně.

"Vůbec nevíš, do čeho se pouštíš chlapečku," sykl poté nejstarší z nich. "Marwickovi vás sežerou zaživa a budete jen jejich hloupý loutky. Pamatuj na mý slova."

S tím se otočili a všichni zmizeli v hustém lese. Vydechla jsem a když jsem si uvědomila, že Tobymu stále pevně svírám paži, okamžitě jsem toho nechala. Otočil se ke mně a chvíli na mě koukal, než promluvil.

"Nevezmeš to?"
Teprve teď jsem si uvědomovala svůj stále zvonící mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy a zvedla to.
"Erin! Jste v pořádku?," zaútočila na mě okamžitě Alice.

"Ano jsme, díky."
"Proboha! Tohle už mi nedělej, měla jsme těch vizí víc.."
"Alice - v pořádku, nic se nestalo a jsme v pohodě. Později ti zavolám... a Edwardovi. Pozdravuj ostatní."

"Jasně. A... děkuju Erin."
Rychle jsme se rozloučily a já znovu schovala svůj mobil do kapsy. Zvedla jsem pohled k Tobymu, jenž se na mě stále zvláštně díval a pokusila se pod jeho pohledem nevrtět.

"To byla tvá sestra?," zeptal se nakonec a podle tónu jeho hlasu jsem to brala jako nabídnutí příměří.
"Jo," usmála jsem se. "Měla o mně jenom starost."

"No podle toho, co říkala to byla spíš vize," ušklíbl se.
Ignorovala jsem touhu mu říct, že nemá odposlouchávat cizí hovory nebo že mu do toho nic není.

"Jo, Alice vidí do budoucnosti. Teda... různé paralely, co se můžou a nemusí stát," vysvětlila jsem raději a byla ráda, když jeho postoj již nebyl tak napjatý.
"A ty ses rozhodla mě zachránit?"

"A není to tak v našem slibu - v dobrém i ve zlém?," zavtipkovala jsem a protočila očima, když se ani neusmál. "Tak jo. Promiň - měla jsem o tebe strach a když mi Alice řekla, co viděla, tak jsme se sem rozběhla. A taky se omlouvám za to, co jsem ti tehdy řekla v autě. To ode mě bylo hrubé a neměla jsem právo ti něco takového říct."

"To bych teda řekl," protáhl a rozešel se směrem k domu. Když kolem mě prošel chytil mě za ruku a donutil mě tak ho následovat. "Já jsem totiž věděl, že mi neodoláš."

"Ale prosím tě," odfrkla jsem si bez jakékoliv zloby. "Já se tě jen snažím udržet naživu. A taky jsem tě potřebovala najít, abychom konečně změnili tvé stravovací návyky."

Otočil se ke mně a pustil mou ruku, aby mohl udělat jakousi podivnou poklonu.
"Veďte mě má paní."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nakonec se ukázalo, že Toby nemá až tak špatnou sebekontrolu. Stačilo mu jen trochu chtít a upustit od svých starých zvyků. Což jsem věděla, že je těžké a proto jsem na něj byla hrdá, že se tak urputně snažil.

Sice nám to trvalo asi další tři měsíce, ale postupně jsem ho naučila se vyhýbat lidské krvi a pár manévrů, co mi do hlavy driloval Eleazar. Toby mi také ukázal několik svých triků a ukázal mi, jak přesně jeho síla funguje.

Začali jsme spolu konečně zase vycházet a byli jsme perfektně sladěni. Marwickova ochranka nás stále sledovala, takže jsme jim občas nabízeli show, když jsme si vyrazili do tanečního klubu nebo do divadla. Stejně se k nám nemohli moc přiblížit, když jsme byli tak blízko lidí.

Toby to na sobě nechtěl dát znát, ale byl zmatený a měl strach, protože již téměř pět měsíců uběhlo od chvíle, kdy jsme byli na plese u Marwicků a od té doby byl podezřele klid. Až moc velký. Takže se rozhodl, že bude trochu šmejdit v Jamesových kšeftech.

Z toho jsem byla zase nervózní já, protože mi nepřipadalo moudré, abychom si s nimi zahrávali, pokud byli v takové přesile. Ale byla jsem ráda, když se u nás už neobjevili ti upíři, jenž se pokoušeli Tobyho zabít. Jak jsem později vystopovala, byli to odpůrci Marwickových obchodů a snažili se je jakkoliv sesadit z pomyslného trůnu.

A v neposlední řadě tu byl Edward, jenž mi na můj telefonát odpověděl pouze dvakrát za celou dobu a očividně nebyl nijak nadšený, když jsem se ho jakkoliv pokusila uklidnit nebo přimět k tomu, aby se přes to přenesl a jel zpět za Bellou.

Nebyla jsem tedy překvapená, když jsme si s Tobym byli největší oporou. Taky znovu upustil od svého zvyku zůstat v noci v obýváku a připojil se ke mně do ložnice, kde jsme sledovali seriály nebo si jen tak četli a povídali.

A já začala mít strach. Protože jsem se k Tobymu nečekaně přiblížila a začal si dělat nebezpečné místo v mém srdci. Byla jsem ale natolik sobecká, že jsem si jeho pozornosti užívala. A jak mi slíbil první den - nikdy se o nic nepokusil, pokud jsme nebyli na veřejnosti.

Takže se vše muselo zákonitě pokazit.

Tři dny poté, co Toby začal se svým průzkumem ohledně obchodních projektů Jamese Marwicka, jsme měli nečekanou návštěvu. Byl to náš typický večer, kdy jsme se váleli v posteli a sledovali další řadu Ztracených.

"...Sawyer je tady neuvěřitelně sladkej."
"Za mě vede Kate, má drahá."

Zasmáli jsme se a já natočila hlavu jeho směrem. Než jsem si uvědomila, jak dlouho jeho obličej sleduju, odtrhl oči od obrazovky a zadíval se na mě.

"Co?," zeptal se zmateně.
"Jen ráda vidím tvoje oči ve zlaté barvě," přiznala jsem a sledovala, jak se jeho tvář rozjasnila a věnoval mi úsměv.
"Jo, taky je mám teď radši."

Opatrně se ke mně naklonil a přitom se mi nepřestal dívat do očí, aby se ujistil, že nemám nic proti. Přivřela jsem oči a taky se přiblížila, ale než se naše rty stihly dotknout, ozval se z přízemí zvonek.

Oba jsme odskočili a dívali se všude jen ne na toho druhého. Rychle jsem se postavila a trochu si urovnala oblečení, než jsem trochu zavětřila, abych zjistila, kdo je na druhé straně. Podívali jsme se na sebe s Tobym až ve chvíli, kdy jsme oba rozpoznali pach zvenčí.

Došli jsme bok po boku ke dveřím a já propletla naše prsty a opřela se o něj. Pro jistotu. Otevřel dveře a oba jsme se nepříliš upřímně usmáli na příchozí.

"Erin, Toby."
"Jamesi," odpověděl Toby a já pouze přikývla. "Je nějaký důvod, abys nás takhle pozdě v noci vyrušoval?"

"Vyskytly se nám problémy na západě s dalším klanem."
"A co my s tím?," optala jsem se drze a ignorovala Jamesův plamenný pohled, jenž se ale rychle změnil v samolibý úšklebek.

"Pokud nechceš, aby tvá rodinka byla do našich obchodů zapletená, tak budeš souhlasit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama