In Memoriam Alan Rickman

19. ledna 2016 v 22:11 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)

Omlouvám se, že jsem byla tak dlouho neaktivní, ale věděla jsem, že se musím vyjádřit k něčemu, co se stalo ve světě tématem číslo jedna. Tak jako mnoho ostatních jsem zdrcená smrtí Alana Rickmana a dlouho jsem přemýšlela, jak alespoň částečně ulevit svému srdci.

Rozhodla jsem se vyjádřit tím, v čem jsem se našla a mohla se plně ponořit do svého světa. Nehodlám vám tímto nijak naznačit, že píšu další pokračování, protože to se zatím nekoná. Nicméně jsem nemohla nechat ukončený děj poté, co přišla tahle tragická zpráva.

Odpočívej v pokoji Alane!



Jako malá holka jsem vždycky přemýšlela nad tím, proč z toho člověka mají strach. Pro mě to byl vždy hodný dospělý, co mě nechal studovat knihy, které jsem si sama vybrala, míchat minilektvary a pokládat spousty otázek ohledně věcí, jenž dospělí považovali za nevhodné pokládat pro dívku mého věku.

A když jsem dál rostla, má náklonnost k tomu muži byla daleko větší, než k vlastnímu otci. Možná i proto, že jsem ho v té době neznala. Pamatuju si přesně ten den, kdy jsem jako bezelstné dítě vypustila z úst to, co mě trápilo již po mnoho let. Nemohlo mi tehdy být více než šest let.

Máma se tehdy výjimečně vrátila z noční brzy a odmítla pustit našeho hosta domů bez toho, aniž by si s námi dal pozdní večeři. Protože jsem byla ještě malá, nepouštěla mě do kuchyně, ale nechala mě sedět u kuchyňské linky, kde připravovala jehněčí pečeni a jemu přenechala přípravu salátu.

Sledovala jsem ho. Stál přede mnou a krájel kousky papriky přesnými a precizními pohyby, přičemž jsem musela bez okolků přiznat, že jsem od něj nic jiného neočekávala. Odložila jsem svou dětskou knihu lektvarů na stolek a naklonila hlavu na stranu, jako malé štěně.

A položila jsem mu otázku, která mě dlouho tížila.
"Jsi můj tatínek?"

Uslyšela jsem matčino prudké nadechnutí, ale má pozornost byla na něm. Jeho pohyby se zpomalily a nakonec úplně zastavily. Mrknul letmo na matčinu ztuhlou postavu a očima si pověděli něco, co jsem jako malá nedokázala pochopit.

Poté odložil nůž a svou pozornost plně přenesl na mě. Své obsidiánové oči zabodl do mých zvídavě šedých a položil ruce na linku. Viděla jsem ho několikrát udělat přesně tento pohyb. U dospělých znamenal, že přijde něco důležitého.

"Jak jsi na to přišla?," zeptal se tichým hedvábným hlasem.
Nechápala jsem, proč se ho všechny děti tak bojí. Nekřičel. Nezlobil se na mě.
Usmála jsem se a s prostým pokrčením ramen odpověděla.

"Všichni mají tatínka a maminku. Chodí pro ně do školky a tatínkové je nechají dělat, co je baví a vždycky jsou s nimi. Ty jsi se mnou vždycky."

Dávalo to naprostý smysl. Nebo alespoň takový, jaké malé dítě dokáže chápat. Pozoroval mě o něco déle, než se mi líbilo, takže jsem našpulila rty a mírně se zamračila.

"Sam, omluv se - tohle není-"
"V pořádku," přerušil matku klidně, aniž by ode mě odtrhl pohled. Byla jsem ráda. "Nejsem tvůj otec."

"Ale jsi tady," na čele se mi objevila ustaraná vráska. "Vždycky jsi tady."
"Nemusíme být příbuzní, abychom s někým trávili svůj čas nebo aby nám na nich záleželo," pronesl vážně.

"To nechápu," připustila jsem. "Ty nechceš být můj tatínek?"
"To jsem neřekl."

Znovu jsem se na něj zmateně podívala, než jsem se otočila k mámě, která se na něj zvláštně dívala. Otočila jsem se zpět k němu.

"Takže nemáš rád maminku?"
"Mám. Musíš pochopit, že někteří lidé někdy nemůžou dostat to, co chtějí. Někdy udělají chybu, jež se s nimi povleče celý jejich život a nemohou s tím nic dělat."

"A můj tatínek udělal chybu?"
Zatnul čelist.
"Jsem si jistý, že tě miluje. Ale udělal chybu a proto tu s tebou být nemůže."

"Odešel kvůli mně?," špitla jsem vysoce postaveným hlasem, který se třepal, třebaže ještě nepřešel do plných vzlyků.
Obešel linku a opatrně mě postavil ze stoličky na zem. Kleknul si na jedno koleno, aby mi byl v úrovni očí.

"Teď mě velmi dobře poslouchej mladá dámo," začal vážně. "Pamatuj si, že i když nejsem tvůj otec, vždy za mnou můžeš přijít se vším, s čím by ses na něj bývala obrátila. Třebaže to bude stupidní, což se dá očekávat. A já ti slibuju, že se pokusím co nejblíže přiblížit té otcovské figuře, po které tak planě toužíš."

Nevěděla jsem, co to znamená. Proto jsem se jen usmála a opatrně ho objala kolem krku, protože jsem ho nechtěla vyděsit, kdybych po něm skočila.

Ale měla jsme možnost si jeho slib otestovat během dalšího týdne, kdy mě ze školky poslali rovnou domů. Nebyla jsem agresivní dítě ani jsem nevyhledávala bitky. Ale pokud jsem se do něčeho takového zapletla, rozhodně jsem nehodlala prohrát.

Nervózně jsem poklepávala nohou o zem a snažila se nezachytit oční kontakt s mámou. Prozatím úspěšně.
"Sam - co jsi si myslela, že děláš?"

Nasadila svůj obvyklý zklamaný a lehce obviňující tón. Pokrčila jsem neurčitě rameny a dál zarytě zírala do podlahy. Povzdechla si, ale než stihla pokračovat, ozval se zvuk Letaxu a již podle vzdálených kroků jsem poznala, kdo přijde.

"K čemu bylo nutné mě odtrhnout od vaření velmi důležitého lektvaru, který - pokud ti mohu připomenout - může zachránit stovky kouzelníků?," zeptal se klidně, s nádechem sarkasmu.

"Sam uřknula svého spolužáka na hřišti," oznámila mu bez obalu a já si tiše zamumlala pod nosem. Otočila se ke mně. "Takže mi už k tomu máš co říct?"

"Zasloužil si to. Říkal o panu Snapeovi špatné věci a to se nedělá," řekla jsem jistě a hrdě zvedla hlavičku.
Máma byla rozpálená doběla - ani jsem nic jiného nečekala. Ale on ne.

I když se na mě díval káravým pohledem, tak ve chvíli, kdy se máma otočila od nás obou a odkráčela do kuchyně, jeho oči zjihly a koutky rtů se nepatrně zvedly. Byl pyšný. Na mě. Já byla odhodlaná ten výraz na tvář Severuse Snapea dosadit znova. A to bylo něco, čeho jsem se držela občas až příliš.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Tvůj táta mě zabije."
"Ještě to ani nevíme jistě, Draco."
"Chceš tím říct, že jsem infertilní?," sykl uraženě, ale nebrala jsem ho nijak vážně, vzhledem k tomu, jak se třepal.

Protočila jsem očima a v klidu odměřila do sklenice lektvar. Zadívala jsem se na tekutinu, než jsem zavřela oči a kopla ji do sebe. Položila jsem ji na stůl a posadila se vedle svého manžela, který vypadal, že každou vteřinou omdlí.

Pokusila jsem se mu věnovat povzbuzující úsměv, ale mé stažené svaly v hrdle se stihly přemístit i do obličeje, takže jsem vytvořila jakousi grimasu a raději ho chytila za ruku.

"Budeme v pohodě," řekla jsme mu a snažila se znít pevně a rozhodnutě.
"Myslíš, že jsme připraveni?," zeptal se a zněl znovu jako student před rozhodující zkouškou.

Nepotřebovala jsem si ani vytáhnout svůj svetr, abych zjistila výsledek.
"Na tom už teď stejně nezáleží."

Překvapivě jistým pohybem vyhrnul část mého oděvu vzhůru a oba jsme chvíli sledovali mlhu vznášející se kolem mého podbřišku. Jemně jsem položila svou ruku přes jeho položenou na mém břiše a vydala ze sebe něco mezi vzlykem a uchechtnutím.

"Blackovi to vysvětluješ ty."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Říct, že jsem měla strach bylo opravdu skromné vyjádření. Byla jsem vyklepaná, vnitřnosti jsem měla úzkostí stažené a ranní nevolnosti mi k zdravě vypadajícímu vzhledu také nepřispěly. Znovu jsem si poupravila volný svetr, který mi - třebaže ještě neměl co zakrývat - dodával pocit ochrany.

"Sam, všichni už jsou dole. Čeká se jen na tebe."

Otočila jsem se k Dracovi a znovu nejistě mrkla zpět k zrcadlu. Protočil očima, ale odlepil se ode dveří a pár kroky přešel místnost, než kolem mě obtočil své ruce a položil bradu na rameno. Chvíli jsem se dívala na jeho poněkud bledší obličej v zrcadle, než jsem se odhodlala promluvit.

"Možná jsi měl pravdu. Co když to nezvládneme?," vyjádřila jsem své obavy a zkousla si ret.
"Chceš říct, že jsme příliš mladí," konstatoval a pozvedl své blonďaté obočí. "Věř mi - jediné z čeho mám strach, je tvůj otec."

"Věř mi, po válce jsme všichni asi o deset let starší, než vypadáme," ujišťoval mě dál, když viděl, že jsem nebyla stoprocentně přesvědčená.
"Vážně?," zeptala jsem se stále úzkostlivým hlasem.

"Samozřejmě - jen," zamračil se a zamžoural do zrcadla.
"Co?"
"Vidíš to? To je...," vytřeštil oči.

"Co?!," vyděsila jsem se a zkoumala svůj odraz.
"Jsou to snad vrásky a šediny, drahá manželko?"

Okamžitě jsme se otočila a pořádně ho praštila do ramene. Začal se smát a jemně si třel místo, do nějž jsem ho praštila. Dobře mu tak.

"To nebylo vtipný," odsekla jsem a vydala se ke dveřím.
"Ale bylo. Věř mi - než budeme čelit všem našim hostům, každá vteřina smíchu má cenu zlata."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Víš ty co? Možná jsi měla pravdu..."
"Myslíš?"

Znovu jsem se rozhlédla po jídelním stole, kde všichni strnule drželi příbory a napichovali jídlo z talířů. A snažili se nedávat najevo, jak mrazivé ticho mezi všemi vládne. My s Dracem jsme seděli v čele, což samozřejmě nebyla strategická pozice, jelikož jsme se stali záchytnými body mnoha členů naší večeře.

A pak tu byli naši rodiče.

Malfoyovi seděli po Dracově pravici a nenávistně zírali na Siriuse, po jehož boku byla usazena Dora s Remusem. Ten jim to oplácel stejně otevřeně. Byla jsem ráda, že alespoň Weasleyovi a Harry se snažili o mír. Třebaže marně.

"Rádi bychom vás spolu se Sam obeznámili s důvodem vaší přítomnosti v našem domě," začal Draco a já potlačila nutkání praštit se do čela.
"Tady nejsme na předsedání ministerské rady, Malfoyi," obořil se na něj naprosto očekávaně Sirius.

"Tati," sykla jsem s varovným pohledem.
"Jen ho nech vyjádřit svůj názor Samantho," protáhl z opačné strany Malfoy a vyzývavě na Siriuse mrkl. "Pravděpodobně k tomu nikdy neměl příliš mnoho příležitostí."

"Opravdu? Pokud mě neklame paměť, nejsem to já, kdo má kolem nohy hlídací návěsek."
Vrhla jsem zoufalý pohled na Ginny, která se pokusila upoutat Hermioninu pozornost, ale ta nedokázala odolat.

"Myslíš náramek, Siriusi," opravila ho jemně.
"Nikdo se tě neprosil o názor slečno všechno-vím-všude-jsem-byla, Grangerová," rýpl si automaticky Draco.

"Je to Weasleyová, fretko! Okamžitě se jí omluv!," vykřikl Ron a aniž by na něco čekal vyskočil ze svého místa, čímž vylekal Teddyho, sedícího na Dořině klíně, který dlouze zavřískal.

Což samozřejmě nevyšlo bez odezvy od Draca, který ho následoval ze židle, zcela hnán adrenalinem a úlevou z toho, že se všichni zaobírají hádkou, než naším oznámením.

"Donuť mě, lasičko."
"Pánové, tohle není nutné-," vložil se do toho Remus, snažíc se uklidnit syna, aby byl přerušen Malfoyem starším.

"Nepleť se do toho vlkodlaku a raději si hlídej svého spratka."
"To odvoláš!"

"Proč bych měl Blacku?!"
"Tati," zkusila jsem znovu a pak se otočila varovně k Dracovi. "Opovaž se teď začít souboj!"

Rychle se mi vytrhl a postavil se proti Ronovi, k jehož boku se okamžitě postavila Hermiona, jež se ho pokoušela odtáhnout zpět, zatímco Harry stál nejistě uprostřed a pokoušel se s nimi rozmlouvat.
"Uhni Pottere, to že jsi mi zachránil život neznamená, že tě neomráčím!," vytáhl Draco hůlku a Ron ho rychle následoval.

"K tomu abych tě sejmul Harryho pomoc nepotřebuju," odsekl Ron.
"Co kdybyste-"
"Zmlkni Harry!"-"Zmlkni Pottere!"

S hrůzou jsem se otočila ke stolu, kde proti sobě stáli ve stejném postavení Dracův otec a Sirius, na jehož rameni visel Remus, který se ho pokoušel uchlácholit, stejně jako to zkoušela na druhé straně Narcissa.

Molly s Arturem pokřikovali po obou duelujících a Dora se marně snažila uklidnit vřískajícího Teddyho.
"Prosím, můžete se všichni-," začala jsem, než jsem se rychle musela sklonit před odraženým kouzlem z Ronovy hůlky.

"Jak se opovažuješ?! Mohl jsi ji trefit!"
"Kdybys nebyl zbabělec Malfoyi-"

"Přestaňte! Tohle přece nikam nevede-," přesunula jsem se k našim otcům, aby mě umlčela další salva jisker.
"To neumíš nic lepšího Malfoyi?!"
"Ještě jsem se nerozehřál, zablešenče!"

Zoufale jsem se rozhlédla a pro jistotu vytáhla hůlku a umístila kolem sebe štít, stejně jako Remus udělala pro Doru. A pokusila jsem se o mír znova.

"Poslouchejte, tohle se dá vyřešit-"
"Ty zatracenej zmijozelskej parchante-"
"-nehraj si na hrdinu-"

"Nebudu ztrácet čas s tebou nebo vlčkem-"
"-tohle si ještě vypiješ!"

"TICHO!," zaječela jsem do nastálého rozruchu a moje magie se rozprouděná hormony prudce rozmáchla a vysklila tři okna.
Zavládl klid.

Všichni se zastavili v jakýchsi polobojujícím postavení, zatímco já stála ve středu jídelny a třepala se nevyužitou magiíí, jež kolem mě silou tornáda vířila. A všichni ji očividně cítili.

"Děkuji," ucedila jsem ironicky a schovala svou hůlku do pouzdra u kalhot. "Myslela jsem, že jsme všichni civilizovaní lidé a dokážeme spolu strávit jednu společnou večeři. Ale koukám, že se většina naší mužské populace rozhodla předvést jako nevycválaní teenageři a všechno zničit. Mám tohohle večera plné zuby. Takže tady," zašátrala jsem ve své kapse a hodila na stůl snímek ultrazvuku od madame Pomfreyové, "máte naši šťastnou novinku. Netřeba dodat, že jsem doufala, že budeme slavit a ne že můj vlastní manžel vyvolá bitku. Večeře skončila, já si jdu lehnout a vy si tu dělejte, co se vám zlíbí, protože už se mi z vás zvedá žaludek a nemá to vůbec nic společného s ranní nevolností!"

S tím jsem se otočila na podpatku a s prásknutím dveří vyšla pryč na chodbu. Ale nevydala jsem se do pokoje, protože jsem tušila, že by mě tam někdo šel sledovat, takže jsem zamířila na verandu a zhluboka se nadechla zimního čerstvého vzduchu.

Přešla jsem k houpací lavici a doslova se na ni zhroutila. Opřela jsem si lokty o kolena a složila tvář do dlaní. Prudce jsem se vymrštila zpět, když jsem ucítila zásah kouzla a sáhla po hůlce, než jsem se pořádně podívala na svého narušitele. Unaveně jsem se usmála nad zahřívacím kouzlem, které se kolem mě rozprostřelo.

"Přicházím nevhod?"
"Né, párty už sice skončila, ale jinak bys přišel včas," vyloudila jsem další grimasu a naštvaně založila ruce na hrudi.

"Nedokážu pochopit, proč jsi si již od začátku myslela, že se něco podobného nestane," přišla mi sarkastická odpověď. "Ačkoliv si jsem jistý, že se Black nebo Malfoy musel vyznamenat, abys vypadala takto."

"Nemáš ponětí," zamumlala jsem a udělala vedle sebe místo. Byla jsem ráda, když se mlčky posadil.
Ale byla jsem překvapená, když i dál nic neříkal a v poklidu vedle mě seděl s pohledem upřeným k lesu. A nebyla bych to já, kdybych to ticho nepřerušila.

"Nemůžu uvěřit, že se hodlali porvat."
"Je to v jejich nátuře. Třebaže od Luciuse bych čekal trochu více sebeovládání."

"Je to hrůza, takhle jsem si to vůbec nepředstavovala. Mělo to být perfektní - zajistila jsem všechno jídlo, zrušila schůzky, zkorigovala všem jejich přeplněný rozvrh, zavolala jsem do zatracenýho Azkabanu, aby Luciuse na dnešní večer pustili a oni to všechno takhle zkazí," rozhodila jsem rukama a frustrovaně vstala. "Chci říct - ne že by to bylo všechno naprosto perfektní. Protože není. Ale- sakra!"

Pozvedl obočí a já se znova sesunula na lavici.

"Jak jsem jim to všem mohla říct takhle? Já to vlastně ani neřekla, já jim tam na stůl hodila ultrazvuk. Ještě jsem ho ani neukázala Dracovi, tohle je šílený. Já nejsem připravená být matkou, tohle já nezvládnu a všichni to viděli - vysklila jsem okna, já-"

Vytřeštila jsem oči a prudce se otočila ke Snapeovi. Ten na mě zíral s naprosto stejným výrazem a kdybych nebyla tak vyděšená, smála bych se. Nervózně jsem si popotáhla rukávy svetru a pokusila se o úsměv.
"Překvapení?"

Stále na mě zíral, než zamrkal a znovu ovládl svou mimiku. Lehce si odkašlal, než promluvil.
"Gratuluji."
"Nemusíš se do mě taky pouštět, já- cože?," zasekla jsem se a překvapeně zamrkala.

"Předpokládám, že se to ode mě v takovéto situaci očekává. Samozřejmě jsem mohl vypíchnout, že jste se dobrovolně upsala k výchově malého klonu Draca, vašeho otce a Luciuse, což jak jistě chápete není ideální genetická výhoda."

Chvíli jsem na něj zírala, než jsem se rozesmála a objala ho. Byla jsem ráda, když mi objetí vrátil - třebaže lehce obezřetně, než se odtáhl a pročistil si hrdlo.

"Myslím, že je načase, abyste čelila svým zbrklým nebelvírským rozhodnutím," podotkl s nádechem ironie a podal mi ruku.

Přijala jsem ji a zadívala se do jeho tváře. Jeho oči nabraly překvapivě něžný odstín a jeho rty zformovaly první opravdový úsměv. Usmála jsem se a zavěsila se do jeho nabídnutého rámě. Do domu jsem vkročila s jedinou myšlenkou.

Stálo to za to. A věděla jsem, že svůj slib splní a bude tu pro mě až do chvíle, než bude nucen se nadechnout naposled.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama