Únor 2016

31. Slunce

28. února 2016 v 22:55 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


31. Slunce

"Myslím, že i tak tvou pomoc odmítneme, Embry," zopakoval Carlisle.
Znovu se mě pokusil donutit k pohybu, ale já se mu jemně, ale důrazně vytrhla z jeho sevření a zamračila se na něj.

"Má pravdu," kývla jsem směrem k Embrymu. "Pokud ho viděl, mohl by mi pomoci s tím, abych dokázala zhmotnit jeho podobu. Určitě to bude snazší, když budu vidět jeho obličej, než se o něco takového pokoušet pouze z pachu."

Bylo na něm vidět, že by se se mnou nejraději dál hádal, ovšem když jsem povedla obočí tak pochopil, že je to zbytečné. Podíval se na Embryho za mými zády a kývl na něj. Usmála jsem se na Embryho, jež se po mém boku vydal na parkoviště a oba jsme následovali Carlislea.

"Mohl by jsi jít podat zprávu Jacobovi, Embry?," zeptal se ho Carlisle, když jsme dorazili k jeho autu.
"Cože?," otočila jsem se nevěřícně na Carlislea. "Může mu zavolat cestou. Jsem si jistá, že k nám Jacob sám trefí a nepotřebuje k tomu chůvu."

"Bude lepší, když to od Embryho uslyší osobně. Alespoň mu pak bude věřit, že jsme ho k tomu nedonutili a naše setkání proběhne v klidu."
"To je směšné," namítla jsem. "Jacob není pitomec. Určitě pochopí, když mu Embry jen zavolá."

"Můžeš prosím pro jednou udělat to, co ti říkám Erin?," obořil se na mě Carlisle a já překvapeně o krok ustoupila. Povzdechl si a jeho hlas zněl smířlivě. "Nechci se s tebou hádat, ale opravdu bych ocenil, kdybys mě v tomto ohledu poslechla."

"Fajn," pokrčila jsem lhostejně rameny a nasedla do auta, aniž bych mu věnovala další pohled.

Během vteřiny byl Carlisle na místě řidiče, hbitě se připoutal a vyrazil z nemocničního parkoviště, jako kdyby po nás někdo šel. Zamračila jsem se na něj a mrkla do zpětného zrcátka, z něhož jsem se dívala, jak Embry mizí do lesa, než jsme zatočili a ztratil se mi z dohledu.

"Nemusel jsi být tak nepříjemný," vyslovila jsem svou myšlenku nahlas, stále zamračená. "Co ti Embry udělal?"
"Je to složité."

Odfrkla jsem si a na jeho letmý pohled jsem kousavě odpověděla.
"No jen si nech tohle tajemství, určitě ho nebudu nijak potřebovat."
"Žádáš po mě, abych k tobě byl upřímný a přesto se chováš úplně stejně, když jsou naše role obrácené."

Neodpověděla jsem a zírala z okna; ruce zabalené v pěst. Cítila jsem na sobě jeho pohled, když pomalu zabočil na příjezdovou cest
"Omlouvám se Erin, tohle jsem neměl říkat."

"Ne, máš pravdu," odpoutala jsem se a podívala se mu pevně do očí. "Jen přemýšlej o tom, kam mě moje lhaní a tajnůstkaření dostalo."

S tím jsem vyskočila z auta a vešla do domu, kde byli všichni členové naší rodiny kromě Edwarda usazeni na pohovkách před krbem. Esmé ke mně okamžitě přistoupila a objala mě.

"Jak se cítíš?," zeptala se starostlivě.
"Skvěle," prohodila jsem a ani se nesnažila skrýt svou ironii.

Ještě než jsem stihla přejít ke krbu se zvenčí ozval zvuk přijíždějícího auta spolu s několika páry těžkých zvířecích tlap. Všichni v místnosti se postavili a doslova hypnotizovali vchodové dveře. Jakmile se otevřely a vešla Bella v závěsu s Edwardem, Jasper okamžitě použil svou moc a efektivně uklidnil šum v místnosti.

Podezřívavě jsem se na Carlislea podívala, když vcházel spolu s Embrym jako poslední a bylo naprosto zřejmé, že mu ještě něco před malým okamžikem řekl. A soudě dle Embryho zamračeného výrazu to nebylo nic lichotivého.

"Mohl bych vás poprosit o pozornost?," přerušil tiché mumlání Carlisle a když si získal naši pozornost, pokračoval. "Chtěl bych poděkovat Quiletům, že se rozhodli nám pomoci najít upíry, kteří se zničehonic začali zajímat o Forks."

Jedinou odpovědí mu byl Sethův zubatý úsměv plný nadšení. Leah s Embrym vypadali, že by nejradši byli kdekoliv jinde, jen ne tady a Jacobův upřený pohled plný nenávisti Edwardovým směrem také mluvil za vše.

"Embry, mohl bys nám ho popsat?"
"Cože? To jsme se sem táhli jenom proto, aby nám mohl "popsat" někoho, koho sotva viděl?!," obořila se na Carlislea okamžitě Leah.

"Souhlasím s Leahou. Je nesmysl, aby sem přišli a Embry jim stěží popsal toho upíra. Stačí když mi ukáže svou vzpomínku a já ho z ní vytáhnu," okamžitě jsem se postavila na její stranu.
"Tak se do toho pusť," kývla na mě Leah, aniž by čekala na Carlisleovu odpověď.

"Počkej," zastavil mě Jasper, jenž stál vedle mě, když jsem se pokusila přejít k Embrymu.
Zavrčela jsem na něj a vytrhla se bez jakékoliv grácie z jeho sevření. Prosebně se na mě podíval.

"Měla bys ji nejdřív zkusit vyvolat, než se pustíš do hledání vzpomínky," řekl.
"Fajn," sykla jsem a zavřela oči.

Na chvíli jsme se zasoustředila, než jsem otevřela své podvědomí a nechala ji vystoupit na povrch, ovšem do mé bezpečné vzdálenosti, aby se na nikoho nevrhla. Když jsem otevřela oči, stála přímo přede mnou a vyčkávavě se na mě dívala.

"Spokojený?," zeptala jsem se a taktéž nečekala na odpověď.

Přešla jsem k vlkům a Leah s Jacobem se automaticky nakrčili a znechuceně (alespoň v Leahině případě) se na mě zadívali. Seth se povzbudivě usmíval a Embry vypadal podezřele klidně. Udělala jsem ještě jeden malý krok a ignorovala Leahino zavrčení.

"Tak jo," pokusila jsem se o povzbudivý tón, ale zvážněla jsem. "Nikdy jsem se nepokoušela vstoupit do mysli nikomu jinému, než upírovi. Podle všeho bys měl jen cítit moji přítomnost. Snaž se soustředit výhradně na vzpomínky, kde jsi toho upíra viděl, jinak bych musela hledat v tvé paměti a to by bylo zdlouhavé, únavné a nějak si nemyslím, že bys toužil po tom, aby se ti někdo hrabal v hlavě."

Stále na mě koukal stejně odhodlaným pohledem, takže jsem jenom přikývla, protože jsem to brala jako souhlas.
"A poslední věc," začala jsem a krátce mrkla na vlky po Embryho boku.

"Jo?"
"Fyzický kontakt," řekla jsem a při pohledu do jeho kamenného výrazu, jsem zrudla a rozšířily se mi zorničky.

Uslyšela jsem Emmettovo zapískání a poté ránu, kterou obdržel. Pravděpodobně od Rose nebo Esmé. Pokusila jsem se zůstat klidná a opravila se.
"Myslím držet tvou ruku."

Donutila jsem se nezavrčet na Leahu, která vypadala, že bude zvracet. Proto jsem čekala, kdy začne i Embry protestovat a zrovna, když jsem se pokoušela přijít na nějaké lepší řešení, jsem ucítila jeho teplou dlaň, v níž opatrně, ale přesto jistě chytil mou ruku.

Podívala jsem se na naše spojené dlaně, pak na jeho obličej, z něhož se nedalo nic vyčíst, ale byla jsem ráda, když jsem na něm neviděla žádné zhnusení. Jemně jsem stiskla jeho ruku na znamení díků, čemuž se trochu pousmál.

"Nezapomeň myslet na konkrétní okamžik," promluvil za mými zády Edward.
"Nejsem pitomce," procedil mezi pevně zaťatými zuby Embry a jeho stisk na mé ruce zpevněl.

"V pořádku," řekla jsem jeho směrem a byla ráda, když od svého drtícího stisku upustil. "Zavři oči, ponoř se do té vzpomínky. Až si budeš stoprocentně jistý, že máš vše pod kontrolou, tak mi to pověz."

Přikývl a ihned zavřel oči, za což jsem ho obdivovala. Byl v místnosti plné upírů a pro Bellino dobro hodlal upustit od svých instinktů a vydat se napospas klanu upírů. Navíc si nechat vyplenit podvědomí od jednoho z nich.

Nechala jsem ho v klidu se probírat myšlenkami a Jasper klidnil naše prostředí a odstřihoval nás od reality, abychom to měli snazšší. Byla jsem ráda, když všichni mlčeli a nechali Embryho se soustředit na svůj úkol.

Párkrát i v průběhu svého pátrání po vhodné myšlence stiskl ruku a jeho puls se pod mými prsty rozběhl rychleji, než znovu přešel do klidného a silného tempa.

"Mám ji," oznámil hrubším hlasem po pár minutách.
"Uvolni se," řekla jsem mu jen a také zavřela oči.

Rychle jsem se obrnila proti nárazu do vzpomínek nové osoby a byla překvapená, když naše spojení proběhlo hladce. Hádala jsem, že to opravdu bylo jako jezdit na kole. Na některé věci člověk nezapomíná.

Ponořila jsem se hlouběji do křehkého pouta mezi námi, jenž nám zajišťovali naše propletené prsty a rychle zapátrala po Embryho podvědomí. Zamířila jsem k myšlence, která na mě doslova dorážela a natáhla se po ní.

Bylo to jako propadnout se do zářivého snu plného šíleně sytých barev. Cítila jsem divoce bušící srdce v mé hrudi a sledovala svět z výšky, jež mě oslepovala. Cítila jsem masivní postavu, v jejímž těle jsem se ztrácela a jeho síla mě doslova válcovala pryč, stejně jako intenzita světla...

A najednou všechno zmizelo. Někdo mě pevně držel a nebyla jsem si jistá, jestli ještě stojím nebo sedím. Byla jsem si jistá, že mé oči byly otevřené, ale neviděla jsem nic jiného, než to prudké světlo z Embryho myšlenek.

Slyšela jsme hukot hlasů, jak se některé z nich překřikovaly a snažila se znovu nabrat vědomí do svých rukou. Zamrkala jsem a odstrčila ze svého obličeje ruce, jež mě držely. Znovu jsem zavřela oči a po pár minutách, kdy jsem si byla jistá, že je všechno to zářivé světlo pryč, je otevřela.

Odstrčila jsem ze svého výhledu Jaspera, jenž klečel přede mnou a pokusila se najít Embryho, abych zjistila, jestli je v pořádku. Na jeho místě ovšem ležel mohutný šedý vlk a jeho obří hnědé oči koukaly přímo na mě.

Málem jsem vyletěla z kůže, když můj první instinkt byl se po něm vrhnout v domnění, že je to María, ale než jsem to stihla udělat, jsem si všimla černých skvrn na jeho čumáku a srsti na zádech. Tohle nebyla María, ale Embry.

Postavila jsem se na nohy a byla ráda, když se ani trochu netřepaly a nejistě udělala krok k vlkovi. Ten zakňučel a pokud to bylo možné, přitiskl svou hlavu ještě víc k podlaze. Přesto jeho ocas jemně kmital ze strany na stranu a nevypadal vůbec naštvaně.

"Cos to udělala?," štěkla po mně Leah a já se k ní zmateně otočila.
"Cože?," zeptala jsem se, zmatená. "Já jsem... Co se stalo?"

Otočila jsem se k ostatním, když jedinou Leahinou odpovědí bylo mračení. Nakonec se ozval právě její bratr.
"Prostě jste se nějak spojili a najednou se Embry prostě změnil."

"Jsi v pořádku?," zeptala jsem se okamžitě Embryho, jenž zvedl hlavu a kývl.
"Možná bych měl prostě najít tu myšlenku a pak ti ji předat," navrhl Edward.

"To nejde," zavrtěla jsem hlavou. "Vzal bys mu jen vědomou myšlenku, kterou tu mají všichni vlci v jeho smečce. Nepoznal bys z toho, co je to za upíra a já taky ne. Jediná možnost je přímý kontakt s podvědomím."
"To ti asi úplně přeskočilo, jestli si myslíš, že se k Embrymu ještě přiblížíš!," vyštěkla Leah.

Odpovědí jí bylo hromové zavrčení ležícího vlka. Embry vypadal poněkud omámeně, ale podařilo se mu pozvednou hlavu a nebezpečně zírat na svou vlčí sestru. Poté otočil svou hlavou a jednou kývl.

"Jsi si jistý?," zeptala jsem se znovu, pro jistotu, i když jsem už klečela přímo před ním. Znovu přikývl a složil mi hlavu k nohám.

Opatrně jsem prsty prohrábla jeho srst na hlavě a přesunula svou dlaň na krk, blíž k srdci. Znovu jsem zavřela oči a nechala ho chvíli koncentrovat, za pomoci Jasperova uklidňujícího vibračního vlnění.

Neptala jsem se, když dosáhl na vzpomínku, protože jsem cítila, jak se začal soustředit a nechala jsem se znovu - tentokrát opatrněji - stáhnout do jeho podvědomí. Držel se v povzdálí; to jsem pochopila během vteřiny.

Vše bylo podivně vzdálené a rozmazané - ještě víc, než když jsem vstoupila do jeho aktuální vzpomínky na cizího upíra.
Embry?

Opatrně jsem prostupovala jeho myšlenkami a snažila zachytit jakoukoliv stopu jeho přítomnosti, jež by mě navedla k myšlence, v níž figuroval neznámý vetřelec. Začalo se mi zdát, že čím blíž jsem byla tím víc se mi vzdaloval.

Jeho vlčí mysl byla o tolik složitější a vzdálenější, než jsem čekala, že jsem nebyla schopní se zorientovat. Trochu zoufale jsem ho v jeho mysli zavolala znovu. Když se ani poté neozval, rychle jsem se zmobilizovala a vystoupila z jeho mysli.

Zamrkala jsem nad ostrým světlem, ale nebylo to tak hrozné jako poprvé. Sundala jsem ruku z jeho krku a počkala, než otevře oči. Zmateně a omámeně se na mě zadíval.

"Promiň Embry, ale musíš mě k sobě pustit, nemůžu prohledávat každý kousek tvé mysli, to bychom tu seděli celé dny. Musíš mi tu vzpomínku ukázat a pustit mě k ní."

Chvíli na mě zíral, než pomalu přikývl a složil svou hlavu na má kolena. Opatrně jsem prsty prohrábla jeho srst od uší až ke krku a znovu se spolu s ním soustředila.

Ani už jsem nebyla překvapená nad tím, že spojení s jeho myslí nevyžaduje vůbec žádnou námahu, ale tentokrát mě na konci čekal. Cítila jsem jeho společnost a byla jsem ráda, že si mou radu vzal k srdci a ulehčil nám oběma čas a práci.

Rychle a efektivně mě postrčil k myšlence, v níž jsem se poprvé okamžitě ocitla a já se znovu nechala pohltit.

Sledovala jsem upíra bystrýma vlčíma očima. Ze země odlétaly kousky hlíny a prachu, jak rychle Embryho tlapy dopadaly na zem. Upír před ním byl rychlý a dle pohybů rozhodně nebyl novorozeným, ovšem speciální zkušenosti z něj také nečišely.

Byla jsem fascinována způsobem, jakým se vlk pohyboval. Jak tak velké stvoření působilo hbitě, pečlivě a se smrtelně nebezpečnou rychlostí. Embryho myšlenky se na okamžik zaleskly, než se obraz znovu zaostřil.

Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože v tu chvíli se upír otočil a já okamžitě zaznamenala všechny jeho rysy, stíny, barvu očí, vlasů...
Trvalo to vteřinu, než zmizel mně i Embrymu z dohledu, ale já jsem měla to, proč jsem přišla.

Trochu jsem se zakymácela, když jsem se vracela zpět do reality, ale okamžitě mě zachytily dva páry rukou a postavily mě na zem. Vydechla jsem a uspořádávala jednotlivé myšlenky a oddělovala ty Embryho od svých a naopak.

Embry vypadal, že se potýká se stejným problémem, ale po chvíli se zvedl a vyběhl dveřmi na verandu, jež mu otevřela Alice a zmizel za nejbližšími keři. Alice na mě kývla a potvrdila mou myšlenku, že se šel proměnit zpět.

Otočila jsem se k ostatním a kývla na Carlislea, jenž se na mě díval s otázkou v očích. Mrkla jsem vedle sebe a intenzivně se zadívala na své dvojče. Ale byly to její oči, jež nás oddělovaly; její byly lstivé, vypočítavé a mé se zoufale snažily udržet klid a žízeň na uzdě.

Což pochopil Edward, jelikož Bella stála bezpečně ukrytá za ním, Jasperem i Emmettem. Vybavila jsem si postavu toho upíra. Koncentrovaně jsem hleděla na Silver, jež se ani nehnula stejně intenzivně mě sledovala zpět.

Po pár minutách absolutní nečinnosti a ticha se zatřpytila a bílá mlha se stávala intezivnější. Pak nám před očima několikrát zablikala a začala měnit tvar.

Ženské rysy zcela vymizely z její tváře, dlouhé vlasy se rychle zkracovaly a nabraly tmavší stínovou barvu, než se usadily na typicky chlapeckém účesu. Postava zmohutněla a během pár minut tu stál mladý kluk a pozorně sledoval okolí.

"To je on?," ujišťoval se tiše Carlisle.

Přikývla jsem a ještě se trochu soustředila na detailech v obličeji, které by mohly napovědět, o koho se jedná. Byla to jen jakási obdoba na 3D model člověka, protože i když jsem vstoupila do Embryho myšlenek, neviděla jsem vše tak jasně a čistě.

"Myslím, že ho znám," ozvala se překvapeně Bella a zrudla, když se na ni všichni otočili. "Teda... viděla jsem jeho obličej na policejní stanici. Ztratil se loni na podzim v Seattlu; tuším, že mu bylo tak devatenáct..."

"A víš jméno?," zeptal se nadšeně Seth.
Bella jen zavrtěla hlavou, ale jeden pohled na Edwarda mi stačil.

"Riley Biers."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Dalších pár týdnů pro nás nebylo o nic lepších. Sice jsme věděli, jak se jmenuje ten, kdo se snaží dostat k Belle, ale nebyli jsme mu o nic blíž, než na začátku. Navíc se začali v okolí Seattlu ztrácet další lidé a všichni jsme dospěli ke stejnému závěru.

Někdo budoval armádu novorozených a zřejmě se pokusí na nás zaútočit. Tím se samozřejmě vyvolala otázka Volturiových, jelikož tak nápadný počet zmizení a navíc nějaký boj mezi upíry jistě přiláká jejich pozornost.

A pak to už s hroznými zprávami nějak nemohlo skončit.

Obzvlášť poté, co vlci na jedné z jejich nočních obchůzek zachytili nový pach a doběhli až k její majitelce, Victorii. Po tomto střetnutí se Bella dostala pod čtyřiadvacetihodinový dohled - ať už nás upírů nebo vlkodlaků v La Push.

Byla jsem překvapená, když mě spolu s Bellou pozvali do La Push. Měla jsem trochu strach ze střetnutí s Maríou, ale byla pozoruhodně klidná a rozumná. Nastalo mezi námi jakési křehké příměří a já jí slíbila, že budu chodit pravidelně s Bellou na návštěvy.

"Půjdem na menší túru k jezeru," oznámil Belle Jacob, aniž by mě bral na vědomí.
"No, musím tě zklamat Jakeu, ale slíbila jsem Edwardovi, že ji nespustím z očí," promluvila jsem a snažila se znít klidně.

Marně.

"To není tvoje věc," sykl na mě a pak se prosebně podíval na Bellu. "Rád bych s tebou mluvil o samotě. Prosím."
Nejistě se podívala na mě a zpět na něj, než se trochu pousmála na Embryho, jenž k nám pomalu přešel.

"Budu v pohodě," ujistila mě a já ji obdařila pochybovačným pohledem. "Slibuju. TY zatím můžeš navštívit Maríu nebo se projít kolem s Embrym."

"Dobře," pochopila jsem její narážku a neochotně ji povolila její výlet. Ovšem ne bez toho, aniž bych Jacoba varovala. "Dávej na ni pozor."

Jenom se na mě zamračil, než s rukou na Belliných zádech zamířil k úzké lesní cestě. Povzdechla jsem si a vynutila na tváři úsměv, když jsem se obrátila k Embrymu.

"Tak kam jdeme?"
"Co takhle dolů na pláž," navrhl rozzářeně a já protočila očima, protože jsem již slyšela o jejich útesu, z něhož si skáčou pro zábavu dolů.

Nakonec, když jsme se posadili na pláži a já chvíli sledoval všechny ty kluky, jak blbnou ve vodě, jsem musela uznat, že to nebyl úplně špatný nápad. Seděla jsem sice poměrně daleko od ostatních vlků a jejich přítelkyň, ale jejich dobrá nálada se dostala i ke mně.

S úsměvem jsem podala malé Claire míček, jež se jí ke mně zakutálel a poté sledovala, jak utíká před Quilem, jenž se na ni díval jako na bohyni.
A pak mi zmrzl úsměv na rtech.

Protože jsem ten pohled znala. To teplo, štěstí a radost. Tu záři v obřích vlčích očích. Tu neskutečně silnou záři, co mě dokázala oslepit. Přesně jsem věděla, že na mě kouká, když jsem svůj pohled otočila na něj.

Uviděla jsem ten stejný zbožňující pohled. Jako by mi jeho oči říkaly, že nevystoupí na oblohu měsíc, pokud si tomu tak nebudu přát. Díval se, jako bych byla zářivý předmět co ho může oslepit a přesto je Sluncem jeho vesmíru.

Ten pohled nezakolísal ani ve vteřině, kdy se mi na tváři objevilo pochopení. Protože on racionálně jednat nemohl. Jeho vlčí srdce mu už nařídilo, že mě musí milovat, třebaže ho to zabije.

Protože já jsem byla Embryho otiskem.

30. Snesitelná strategie

21. února 2016 v 20:52 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD



30. Snesitelná strategie

"To je nemožné. Neexistuje způsob, kterým by vlkodlak dokázal přežít kousnutí upíra. Pokud bys v sobě ten gen měla, tak bych tě při přeměně zabil."

"A jaké jiné vysvětlení máš?!," vybuchla jsem a vyskočila z pohovky. "Ten oměj mě na pár vteřin omráčil - jsem si jistá, že na upíry takhle nedokáže zapůsobit. A Edward má pravdu - všechno se vrací do starých kolejí. María mi sama řekla, že se mě vlk snaží přeprat a daří se mu to."

"Erin-"

"Co když se to stane zničehonic? Jsem nebezpečná Carlisle a měla bych zmizet z dosahu všech kolem mě. Nejenom lidí. Vím, co se stalo, když jsem naposledy ztratila kontrolu v Montaně. Co budeme dělat, až se to stane znova, když nevíme, jak mě uklidnit?"

"Erin-"
"A co když takhle vyletím na Bellu? Nebo na lidi co budou kolem mě? Nebo-"
"Erin!"

Zmlkala jsem a zastavila své nevědomé rázování přes pokoj. Otočila jsem se ke Carlisleovi, jenž vstal a položil mi ruce na ramena. Snažil se na mě dívat povzbudivě, ale viděla jsem pochyby v jeho očích.

"Myslím, že bude nejlepší, když to vyřešíme, až si doma odpočineš," začal a rychle pokračoval, když jsem ho chtěla přerušit. "Myslím to vážně, Erin. Jsi úplně vyřízená a v tomhle stavu nejen že nic nevyřešíme, ale mohlo by se ti něco stát."

"Třeba jako další náhodné vypuštění Silver," zamumlala jsem hořce a ušklíbla se.
"Ne," zavrtěl důrazně hlavou a prstem mi pozvedl bradu, čímž mě donutil se na něj podívat. "Nechci, aby se něco stalo tobě."

Chvíli jsem na něj zírala, než jsem polkla a přikývla. Úlevně se uvolnil a objal mou třesoucí se postavu. Odtáhla jsem se od něj a překvapeně zamrkala, když jsem viděla, jak si sundává svůj lékařský plášť a sahá po klíčcích od auta.

"Co to děláš?," zeptala jsem se zaraženě.
"Odvážím tě domů."
"Carlisle-"

"Nehodlám se o tom s tebou hádat," oznámil mi pevně a jistou ruku mě vyvedl z kanceláře na chodbu.
"Tohle je hloupý. Nemusíš-"

"Možná bys měl přestat strkat svůj čumák do cizích záležitostí, čokle."
"Pokud vím, tak je Bella schopná mluvit sama za sebe a nepotřebuje, abys jí dělal tiskovýho mluvčího, pijavice."

Automaticky jsem udělal krok směrem k vedlejší chodbě, kde jsem slyšela hlasy, ale Carlisle mě zachytil rukou kolem pasu. Zmateně a trochu podrážděně jsem se na něj zadívala, ale on jen povedl obočí.

"Nech mě to vyřídit, prosím," řekl s jemným náznakem důrazu. "Počkej tu na mě; hned jsem zpět."
S tím rychlými kroky vyrazil vyřešit jakýkoliv svár, jenž mezi těmi dvěma kohouty mohl vzniknout. Znuděně jsem se opřela o stěnu a snažila se nechat svá unavená víčka rozlepená ještě pár minut.

Když jsem za sebou uslyšela kroky, potřepala jsem hlavou, jak mě únava nadále zmáhala a odlepila se od stěny. Ovšem ztratila jsem svou rovnováhu a vrazila tak do příchozího, jenž mě pevnými a horkými pažemi zachytil a ztuhnul.

V tom okamžiku jsem pocítila snahu Silver se dostat ven a můj poslední pokus ji zachytit se sice podařil, ovšem absolutně mě vyčerpal. Chytila jsem se jeho paží, když se pode mnou podlomila kolena a zadívala se do teplých hnědých očí.
"Zavolej... Carlislea...," vydechla jsem a poddala se temnotě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Probudila jsem se naprosto uvolněná, stejně jako člověk po hodně dlouhém a zaslouženém spánku. Protáhla jsem se a přitáhla k sobě přikrývku a ponořila se víc do svých peřin. Pak jsem ale prudce otevřela oči, když ke mně dolehly všechny události, co se staly, než jsem odpadla.

Rychle jsem ze sebe shodila deku a přehodila nohy přes okraj postele. Znovu jsem se ztuhle protáhla a obula si tenisky, jenž příhodně ležely vedle postele. Nejspíš Alice, pomyslela jsem si s úsměvem.

Natáhla jsem vzduch kolem sebe a byla překvapená, když jsem necítila nikoho z rodiny v domě. To ve mně vzbudilo ostražitost, takže jsem naprosto tiše prošla celý dům, snažíc se zachytit jakoukoliv stopu člena rodiny a snažila se zbytečně nepodlehnout panice.

Vešla jsem do garáže, kde jsem uviděla své auto, perfektně zaparkované a když jsem se otočila k rámu s klíčky, uviděla jsem i ty své. S úsměvem jsem po nich sáhla a otevřela garážová vrata, abych mohla vyjet.

Naskočila jsem do auta, zběžně se připoutala a strčila klíčky do zapalování. Když jsem otočila a ozvalo se známé vibrování motoru, pohladila jsem své auto po volantu. Nezklamalo. Natočila jsem si zpětné zrcátko, když jsem v určitém úhlu zahlédla vlčí oči a šedou srst.

Škubla jsem s ním zpět, než jsem ho narovnala, odpoutala se a vyšla ven. Rozhlédla jsem se po okolí a snažila se zachytit nějaký pach, jenž vše bylo poněkud rozostřené a nejasné. Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se uklidnit. Zřejmě jsem už začínala být paranoidní.

Znovu jsem nasedla do auta a vnitřně se přemlouvala. María ještě rozhodně nemohla být natolik v pořádku, aby se proměnila a sledovala až domů. A rozhodně by mě tu ostatní nenechali samotnou, kdyby takové riziko existovalo.

V tu chvíli, když jsem pomalu vyjela z garáže a zavřela ji, mě napadlo, že ani nevím, jak dlouho jsem byla mimo, takže moje teorie s Maríou může být reálná. Otřásla jsem se a znovu zavrtěla hlavou. Unavená nebo ne, její pach bych si pamatovala velmi živě.

Dupnula jsem na pedál a zamířila k nemocnici, když mi zazvonil telefon a na displeji se objevilo Alicino číslo. Povzdechla jsem si, protože mi to mělo dojít, že Alice o mém probuzení bude vědět jako první a zvedla jsem ho.

"Ano Alice?"
"Erin! Jsem tak ráda, že už jsi konečně vzhůru. Už jsme o tebe opravdu začínali mít starost," vypískla okamžitě a zněla trochu rozrušeně.

"Jo to je mi jasný," odpověděla jsem s úsměvem a poté zvážněla. "Děje se něco?"
"Mohla bys přijet co nejrychleji k Belle domů?"
"K Belle?," zeptala jsem se pochybovačně, ale strhla jsem volant a najela na známou cestu. "Stalo se jí něco?"

"Ne," pronesla zdráhavě a povzdechla si. "Je toho spoustu, co ti budeme muset vysvětlit. Hodně se toho stalo za tu dobu, co jsi byla pryč... Nicméně, Edward tě tam bude s Bellou čekat."

"Jasně," odpověděla jsem, protože jsem věděla, že mi toho víc neřekne a zeptala se na otázku, co mě pálila na jazyku. "Jak dlouho jsem byla mimo?"
"Ani ne dva dny," odpověděla bezstarostně a trochu samolibě, což se vysvětlilo okamžitě. "Já věděla, že se probudíš."

"Jistěže ano," souhlasila jsem s jemným úsměvem a sjela k domu vedle Edwardova volva. "Už jsem na místě. Zatím se měj Alice, uvidíme se později."
"Měj se, Erin."

Zavěsila jsem mobil a strčila si ho do kapsy u mikiny a odepla pás. Ani jsem nechtěla vědět, co se tu zase děje, že je potřeba má asistence a rychle jsem kráčela k domu, jehož dveře se otevřely v okamžiku, kdy jsem k nim dorazila.

"Erin," usmál se poněkud nuceně Edward a objal mě, než ustoupil, abych mohla projít. "Omlouvám se, že tě nutím k tomu, abys pro mě zase něco dělala-"

"Nedělej si starosti Edwarde," ujistila jsem ho a otočila se na příchozí. "Ahoj Bello. Jak se máš?"
"Ujde to," odpověděla a já ji opatrně objala.

Pokud Edward viděl mé malé zaváhání, nijak ho nekomentoval. Jen kolem nás rychle prošel nahoru a když jsem pozvedla obočí, Bella mi jenom naznačila, že bychom ho měly následovat.

Bellin pokoj byl naklizený a pravděpodobně vše tu bylo tak, jak tu nechala. Vizuálně tu nebylo nic, co by vypadlo podezřele - i když já to samozřejmě nemohla vědět na sto procent, jelikož jsem tu netrávila každou noc, jako Edward.

Ovšem když jsem se nadechla, abych se Edwarda zeptala, proč mě sem táhnul přes celé město, jsem zachytila pach. Nebyl Bellin, ani Charlieho, jejichž pachy jsem měla dobře uložené v paměti. Byl mužský a definitivně upíří.

Mrkla jsme na Edwarda, jenž s rukama pevně zkříženýma na hrudi a se rty stisknutými v pevné lince, přikývl. Otočila jsem se k posteli vedle sebe a jemně sáhla na lapač snů na posteli. Dotkl se ho taky, byla na něm jeho stopa.

Obešla jsem postel k oknu, kde jsem opatrně přejela bříšky prstů po rámu a pokusila se zachytit víc toho cizího pachu. Určitě to nemohl být novorozený, protože ten by se tak dokonale ovládat nedokázal.

"Neznám ho," řekla jsem a podívala se z okna. "Určitě není novorozený, ale taky nijak školený v krytí stop. Docela po sobě uklidil, ale matně ho jde stopovat."

"Dokážeš to?," zeptal se Edward s nadějí v hlase.
Znovu jsem natáhla vzduch a odmítavě zavrtěla hlavou.

"Ne. Je sice silnější, ale ne natolik, abychom ho mohli sledovat," ztuhla jsem, když jsem se znovu rozhlédla po pokoji a pečlivě prohlédla všechny objekty, jichž se dotknul.

Edward, jenž viděl jakési poznání na mém obličeji, pravděpodobně nedokázal odolat mi kouknout do hlavy, podle jeho dalších slov.

"Myslíš, že mi to tu nechali, abych věděl, že tu někdo byl?"
"Ano," zamračila jsem se, když se ani nesnažil nijak skrýt, že mi četl myšlenky.
"Co to znamená?," zeptala se Bella nechápavě a podívala se na Edwarda upřeným pohledem.

"Že se pokouší Edawrda vyprovokovat," řekla jsem a na okamžik se znovu ponořila do okolních vůní a pachů.
"A vypadá to, že není sám," dodala jsem překvapeně, snažíc se zachytit víc. "Cítím ještě aspoň další tři upíry. Nebyli tady, ale-"

"-byli s ním," dopověděl za mě Edward a já přikývla.
"Bude to v pořádku," obrátil se k Belle s konejšivým hlasem. "Nedovolím nikomu, aby ti ublížil."
Pokusila jsem se neušklíbnout a prošla kolem něj, ale zastavila se u Belly.

"Někdy bych ráda využila tvou schopnost toho, aby mi nemohl číst myšlenky," mrkla jsem na ni a vyšla z pokoje.
Potřásla jsem hlavou a když jsem scházela ze schodů, otevřely se vchodové dveře a do místnosti vstoupil Bellin otec. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval. Přirozeně.

"Dobrý den, pane Swane."
"Dobrý, Erin. Copak tu dneska děláte?," zeptal se ve snaze oo taktnost nad tím, že se s Bellou vidí pořád pouze Edward.

"Jen jsem ji chtěla dnes pozvat k nám domů. Připravili jsme s Alice menší oslavu a říkali jsme si, že by Bella mohla přijít," vymýšlela jsem si okamžitě. Edward by dnes Bellu navíc chtěl mít s sebou doma.

"Opravdu?," zeptal se a na čele mu vyskočily vrásky, když se tázavě zadíval na vrcholek schodů, kde stáli Edward s Bellou. "To jí mohl říct i Edward, ne?"

"To by ale ode mě a od Alice, jako pořadatelek nebylo příliš zdvořilé," lhala jsem dál a věnovala mu úsměv.
"To je pravda," připustil a mrkl na Bellu. "Edward tě přiveze zpět, jasné?"
"Jasně tati." "Nemějte obavy, pane Swane."

"Výborně," vstoupila jsem znovu do konverzace a na půli cesty ke dveřím se k nim otočila. "Půjdu ještě něco vyzvednout do města a stavím se za Carlislem. Začínáme v sedm, buďte tam včas."

Svolám ostatní a pokusím se Carlislea dostat z jeho noční směny, pomyslela jsem si v duchu směrem k Edwardovi, který přikývl. Usmála jsem se naposledy na šerifa, jenž mi otevřel dveře a s rozloučením zamířila k autu.

Ještě než jsem úplně vyjela z příjezdové cesty, už jsem měla vytočené Jasperovo číslo, jenž mi odpověděl hned po prvním zazvonění.
"Erin?"

"Jaspere, mohl bys prosím tě dostat dnes večer všechny domů? Zrovna jedu od Belly a spolu s Edwardem jsme tam zachytili několik upířích pachů... Nechci šířit paniku a rozhodně ne před Bellou, ale myslím si, že je to určitá strategie. Ten upír, co byl uvnitř nesahal jen na náhodné věci - byl to dárek od Jacoba, fotka Belly s Edwardem, přívěsek od Alice a taky blok, který byl oc jejího otce."

"Něco zvláštního jsi zpozorovala? Myslíš, že je zkušený nebo začátečník?"

"Rozhodně není novorozený," připustila jsem a sjela na silnici směrem k nemocnici. "Zrovna jedu ke Carlisleovi, abych mu vše řekla. Bella s Edwardem přijdou v sedm, kdyby se někdo ptal - je to oslava, kterou s Alice pořádáme. Ujisti se prosím, že všichni znají naši krycí povídačku."

"Máš to mít," řekl a v dáli jsme slyšela, jak běží. "Erin... myslíš, že bys byla schopná zformovat jeho podobu?"
"Jak to myslíš?," zeptala jsem se nechápavě a šlápla na pedál.

"Když jsi byla v bezvědomí... Edward posluchal tvé sny, aby se ujistil, že jsi v pořádku a Silver se najednou objevila a začala brát podoby lidí z tvých snů."
"Cože?," vydechla jsem vyděšená a fascinovaná zároveň.

"Hlavně nepanikař," rozpoznal můj stav okamžitě a i přes mobil se na mě přenesl jeho klid. "Nikomu se nic nestalo. Jen stála nad tebou nebo seděla vedle tebe na posteli a brala podobu na vše, o čem se ti zdálo. Pokud bychom to využili, mohli bysme chytit toho, kdo byl u Belly."

"Ale tam byl jen cizí pach toho upíra," namítla jsem. "Pokud jsem ho v životě neviděla, nejsem si jistá, jestli ho vůbec dokážu... zformovat."
"Za pokus to stojí."

"To máš pravdu," povzdechla jsem si a zaparkovala před nemocnicí. "Koukej, jsem na místě. S Carlislem budeme brzy doma a já o tom popřemýšlím, jo?"
"V pořádku. Je to koneckonců pouze tvé rozhodnutí. Byl to pouze nápad."

"Já vím. Měj se, Jaspere."
"Zatím."

Schovala jsem mobil zpět do kapsy a rychlými kroky vešla do nemocnice, kde jsem uviděla Carlislea, jak stojí u příjmu a mluví s dalším lékařem. Odevzdaně jsem k němu zamířila a když zvedl pohled, na tváři se mu usadil chápavý výraz. Už tehdy jsem věděla, že to bude dlouhý den.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Takže... ty si taky myslíš, že je to dobrý nápad?"
"Souhlasím s tím, že na tom, co říkal Jasper něco je. Ale také chápu tvůj pohled na věc. A jak už ti říkal tvůj bratr, je to tvé rozhodnutí a pokud to nebudeš chtít udělat, nikdo tě za to nebude soudit. Jde mi hlavně o tvé bezpečí."

Přikývla jsem a chvíli si pohrávala se zapínáním své mikiny, zatímco Carlisle psal další lékařské zprávy. Zvedla jsme k němu pohled a odhodlala se zeptat.
"Jak je na tom María?"

Zarazil se ve své práci a zadíval se na mě. Zřejmě aby se ujistil, že jsem natolik schopná vstřebat informace o někom, kdo se mě snahou o to mě změnit, málem zabil.

"Byla převezena na normální pokoj. Její stav je stabilní, jen unavená, s čímž se v jejím věku musí počítat, ale pokud bude i nadále v pořádku, měla by být za pár dní propuštěná."
"Můžu ji vidět?," zeptala jsem se okamžitě a snažila se znít pevně.

"Jsi si tím jistá?," zeptal se jemně.
"Vážím si tvé starosti," řekla jsem s upřímným úsměvem a vstala z pohovky. "Ale já to zvládnu. Který je to pokoj?"

"Druhé patro, na konci chodby," odpověděl smířeně. "Za půl hodiny budu hotov a můžeme vyrazit."
"Skvěle," pochopila jsme jeho nevyslovenou zprávu a přikývla. "Budu na tebe čekat."

Vyšla jsem z jeho kanceláře a opatrně za sebou zavřela dveře. Když jsem se rozešla ke schodišti, jež vedlo na druhé patro, nebyla jsem si již tak jistá, že je to dobrý nápad. Potlačila jsem ale své černé myšlenky a než jsem se stihla pokusit zbaběle uniknout, otevírala jsem dveře jejího pokoje.

Bylo to skoro nereálné, vidět zkroucenou postav na posteli a představit si silnou ženu/vlčici, co na mě útočila před pár dny. Kolem její postele byla spousta monitorů, kapaček a přes obličej měla přetaženou kyslíkovou masku.

Doslova jsem se zhroutila na stoličku vedle její postele a zadívala se na její obličej. Nejistě jsem se natáhla a vzala její ruku do své. Byla jsem stále překvapená, že mi nepřipadala tak horká, jak by měla.

"Proč tohle děláš Marío? Proč si takhle ubližuješ? A mně?," zašeptala jsem.
Jedinou odpovědí mi bylo pípání monitorů a jemné zvedání jejího hrudníku. Zadívala jsem se na její pomačkanou tvář a viděla v ní ty roky utrpení a bolesti, jež se zobrazovaly na jejich vráskami brázděných tváři a křečovitých rukou.

Pustila jsem její ruku, když jsem uslyšela mužské kroky na chodbě, následované typickou vlkodlačí vůní. Napůl jsem zvažovala, že vstanu ze židle, ale pak jsem to zamítla, když jsem si uvědomila, že jim bude vadit už jen to, že jsem v místnosti. A jestli budu sedět na židli nebo stát vedle ní, rozhodně nebude mít vliv.

Psychicky jsme se připravila na jakékoliv urážky, co by mohli padnout na mou hlavu, když se otevřely dveře. Dovnitř vstoupil vysoký černovlasý kluk, přelétl pohledem mezi mnou a Maríou, než zavřel dveře.

"Už odcházím," ujistila jsem ho rychle a vstala. "Nebudu vás rušit."
"Počkej," zastavil mě okamžitě a podrbal se na hlavě. "Chci říct, že mi nevadí, že tu jsi. Koneckonců je to tvá příbuzná."

Konečně jsem se zadívala do jeho tváře a byla překvapená, že na mě neshlíží s obvyklou vlkodlačí nenávistí a znechucením. Díval se zvědavě a intenzivně a v jeho pohledu bylo něco, co jsem přesně nedokázala identifikovat.

Rozhodně jsem si ale oddechla, když nevypadal, že by na mě zaútočil a znovu se posadila, zatímco on zabral místo naproti mně.

"Děkuju," odpověděla jsem upřímně a když mi věnoval úsměv, jenž se zračil i v jeho očích, šokovaně jsem zalapala po dechu.
"Tos byl ty!"

"Cože?," vypadal zpanikařeně a já se usmála.
"Před dvěma dny," osvětlila jsem mu paměť a on se viditelně uvolnil. "Díky, žes mě na té chodbě jen tak nenechal."

"To bych nikdy neudělal."
Natočila jsem hlavu a usmála se na něj. To bylo od něj hezké.

"No, ně všichni z vaší smečky by to udělali."
"Asi rád vybočuju z řady."

Zasmála jsem se a moc mě nepřekvapilo, když mě obdařil úsměvem. Byl jako chodící sluníčko. Vypadal jako roztomilé štěně, když najednou nakrčil obočí.

"Copak?," zeptala jsem se pobaveně.
"Kde jsi byla?"

"U Carlislea," začala jsem pomalu a poté pochopila. "Ach - ty pachy byly u Belly. Snažíme se přijít, jaký upír se dostal k ní domů."
"Můžu pomoct."

Zamrkala jsem a pak se nejistě usmála.
"To je od tebe moc hezký ehm-," zrudla jsem a jeho oči se rozšířily. "Promiň, ani nevím, jak se jmenuješ."

"Embry."
"Erin. Moc mě těší Embry," řekla jsem a podala mu ruku, jež okamžitě přijal a držel ve své, když se otevřely dveře.

"Erin. Můžeme-," Carlisle se zastavil a podíval se na Embryho se zcela jasným pohledem.
Oba jsme vstali a Embry se trochu zamračil. Naposledy jsem mrkla na Maríu a pak věnovala pozornost Carlisleovi.

"Můžeme jít," řekla jsem.
"Můžu vám pomoct," zopakoval důrazněji Embry, když jsem všichni vyšli na chodbu.

"Ceníme si toho, ale není to nutné," řekl Carlisle a rukou mě opatrně chtěl odvést pryč, dokud nás znovu nezastavil Embryho hlas.

"Včera jsem zachytil pach jednoho upíra a sledoval ho. Vím, jak vypadá."

29. Genetiku neobelstíš

11. února 2016 v 17:29 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


29. Genetiku neobelstíš

"Vím, že mě slyšíš... můžeš prosím - prosím - zvednout ten mobil? Viděla jsem, co se stalo... nebo aspoň útržky toho - Erin, zvedni to, prosím!"

"Jsem si jistý, že jsem ten poslední, s kým bys chtěla mluvit, když nezvedáš Alice telefon, ale chci, abys věděla, že mi můžeš zavolat zpět... Měla jsi o Belle pravdu a já chci, abys byla taky šťastná."

"Erin... Nemůžu ti říct, že bude všechno v pořádku, protože nevím přesně, co se stalo v Montaně... Doufám ale, že víš, jak moc tě s Esmé milujeme a ať už se stalo cokoliv, uděláme, co bude v našich silách, aby se všechno vrátilo do normálu... Alice a Edward ti jistě zaplavili mobil zprávami - dělají si starosti, stejně jako my ostatní. Až se na to budeš cítit, budeme na tebe čekat ve-"

Vzala jsem mobil do ruky a vypnula ho, než se mi přehrála poslední přijatá zpráva a hodila ho na sedadlo vedle sebe. Pevně jsem znovu chytila volant do obou ruk a zamrkávala slzy.

Nemohla jsem se zbavit pocitu, že se historie znovu opakuje. Utíkám od svých problémů jako malá holka a místo toho, abych přijala pomoc ostatních, je od sebe jen odkopávám. Nepochybovala jsem ovšem, že skončím stejně, jako vždycky a vrátím se ke Cullenovým.

Neměla jsme tušení, jak velký rozsah měla Alicina vidění. Jestli viděla pouze mou hádku s Tobym a následný útěk nebo i celou mou eskapádu v letištní hale. Bála jsem se obou verzí. Stejně to byla má chyba.

Javier mě velmi dobře varoval, co se může stát, pokud se znovu ocitne mimo mé zamčené podvědomí a kladl mi na srdce, abych se ji za žádných okolností nepokoušela pustit ven. Tehdy jsem se mu zasmála a ptala se ho, proč si myslí, že bych takovou hloupost udělala.

Evidentně jsem byla příliš lehkomyslná a místo toho, abych poslechla radu, co mi může zachránit život, vypustím znovu na svět své šílené já.

Zhluboka jsem dýchala, ignorujíc prázdnotu v plicích, zatímco jsem si v tichosti čistila myšlenky. Cítila jsem ji v zákoutí, jak hladově číhá na příležitost, kdy se nebudu dostatečně soustředit a ona bude znovu u kormidla.

Znovu jsem zatnula pěsti, jen abych je povolila, když jsem uslyšela tiché škubavé protestování mého volantu. Věděla jsem, že se potřebuju co nejrychleji uklidnit. Byla jsem ale zaskočená znásobenými emocemi a nedokázala se příliš koncentrovat.

Proto jsem nemohla být šťastnější, když jsem uviděla velkou ceduli Forks na postranní cesty, jak upozorňuje svou nenápadností řidiče na nové teritorium. Šlápla jsem na plynový pedál a mířila rovnou k lesní cestě, jež vedla k bývalému domu Cullenových.

Tedy to bylo v plánu, než mi před cestu skočil obří šedý vlk a já musela strhnout volant, abych se mu vyhnula. Šokem se mi zastavil proud slz, jež mi stékal po tvářích a já zabrzdila a mrkla do zpětného zrcátka.

Přimhouřila jsem oči a zavrčela, když jsem si uvědomila známost těch očí a znovu se pokusila dupnout na plyn, ale přede mnou již stáli další dva tmavě hnědí vlci. Spustila jsem ruce z volantu a odepla si pás.

Vystoupila jsem z vozu a třebaže jsem obezřetně hlídala vlky před sebou, couvala jsem k tomu šedému, jenž mi skočil na cestu. Otočila jsem se k ní a snažila se ignorovat nepříjemný pocit v zátylku, když jsem se otočila k vlkodlakům zády.

"Co chceš Marío?," procedila jsem pevně mezi zuby a zatnula ruce v pěst.
Musela jsem se uklidnit, jinak by to nedopadlo dobře. Vlčice naklonila hlavu na stranu a v očích ji matně proběhl záblesk vzteku. Vycenila zuby a narovnala se do své úctyhodné výšky.

"Nemám zájem, ať už chceš cokoliv," řekla jsem a pokusila se o vyrovnaný tón.

Jen se na mě podívala, než zaklonila hlavu a dlouze zavyla. Otočila jsem se a pokusila se o útěk k lesní cestě, ale vlci, jenž si přivedla s sebou mi můj záměr okamžitě překazili. Vycenili jsme na sebe zuby a když se po mně jeden z nich ohnal, rychle jsem ho odstrčila a rozběhla se na opačnou stranu.

Snažila jsem se za běhu vymyslet nějakou strategii, ale byla jsem unavená, emočně nestabilní a naprosto postrádala jakýkoliv cit pro orientaci. Dvakrát jsem si naběhla přímo pod jejich tlapy a děkovala všem bohům, že po mně okamžitě nevystartovali.

Věděla jsem, že se mě opět pokouší zahnat na svou půdu a i když jsem nevěděla, co přesně po mně chce, tušila jsem, že to nebude nic dobrého. Alespoň ne pro mě.

Matně jsem si vzpomínala na naši konverzaci a jímala mě hrůza, když jsem si uvědomila, že se mě opravdu nejspíš chce pokusit změnit na vlka. Nechtěla jsem ani přemýšlet nad tím, že by to bylo možné, ale něco mi říkalo, že by byla ochotná zkusit cokoliv, jen aby to zjistila.

Skoro jsem se dostala obloukem pryč a zpátky k hlavní cestě, když se kolem mě prohnala další smečka vlků a já si s počínající panikou uvědomovala, že je jich mnohem víc, než když jsem naposledy stanula na jejich půdě.

Netrvalo jim to ani pár minut a měli mě obklíčenou uprostřed jejich lesa, daleko od hranice. Postupně se vynořili z lesa a každý obcházel určitou pozici v perfektním souladu. Já byla uprostřed v jejich utvořeném kruhu a snažila se nepanikařit.

Nakonec jsem byla ráda, když se vynořila i María - v lidské podobě a po jejím boku stál nepříliš nadšený Sam.
Zacouvala jsem, ale zastavila jsem v okamžiku, kdy se mi za zády ozvalo varovné zavrčení.

"Phile!," okřikla ho María, než se otočila ke mně. "Nechceme ti ublížit."
"Pak mě nechte jít. Neporušila jsem pravidla a nevstoupila jsem na vaše pozemky," odpověděla jsem a snažila se vytlačit paniku z mého hlasu.

Zavrtěla hlavou a smutně se na mě podívala.
"Říkala jsem ti, že se to stane. Tvůj vlk již přepral tvou podstatu. Nemůžu tě nechat jít, Erin, ne teď."

Vycenila jsem zuby a zavrčela. Byl to pouze instinkt, který znovu přebral kontrolu a já prudce zavrtěla hlavou a prosebně se na ni zadívala.

"Nechci vám ublížit. Musíte mě nechat jít. Pokud tu zůstanu, tak vám ublíží!"
"Je to tvůj vlk, Erin! Neublíží ti - musíš ho přijmout, musíš se jím stát - tak, jak se to mělo stát ve chvíli, kdy jsme se potkali!"

"Já nejsem jako vy!," křikla jsem a v očích mi probleskla červená. Rychle jsem ji zahnala zpět do kouta a zopakovala. "Nejsem jako vy."
"Nemůžeš utéct před svým osudem Erin! Já se ti snažím jen pomoci. Tohle je tvé pravé já, my jsme tvá rodina!"

"Ne-"
"Celé ty roky, co jsem marně hledala své další příbuzné, abych tě zachránila. Teď se to může stát, nech mě ti pomoci, Erin..."

"Nepřibližujte se, nemám kontrolu-"
"Konečně můžeme být zase rodina!"
"Dejte mi pokoj!," zaječela jsem a doslova cítila ten výbuch energie, jež ze mě vyšel.

Bylo to ještě horší, než tehdy v letištní hale. Nebo když jsem vyvraždila celou vesnici. Protože tentokrát jsem nebyla pouze nestranným pozorovatelem, co byl v těžké mlze. Ne tentokrát jsem si užívala její krasojízdu z první řady.

Viděla jsem vše, jako bych byla v kontrole já, ale přesto jsem s tím nemohla nic dělat, což ve mně vyvolávalo frustrovanou paniku.

Jakmile se mé oči zaplnily rudou, zalarmovalo to vlky přede mnou, jenž vycenili tesáky a vrhli se na mě. Jako nic byli odhozeni patnáct metrů ode mě a jeden z nich těžce narazil do stromu, který se zlomil vejpůl. Mohutně jsem zavrčela a přikrčila se, připravená zastavit dalšího z nich.

"Neútočte!"
"Marío!"

Otočila jsem se zpět k ženě, jež mi byla příbuzná krví. Upřímně jsem doufala že vidí vraždu, kterou jsem měla vepsanou ve tváři. Po tváři ji přeběhlo cosi jako porozumění, ale ani tak se nepohnula ze svého místa.
A já zaútočila.

Celkem mě překvapilo, jak lehce jsem se mezi útočícími vlky dokázala probojovat až k ní. Když jsem na ni skočila, slyšela jsem vrčení a vzdálené výkřiky, ale moje mysl byla příliš zaneprázdněná ženou pod mým pevným stiskem.

Byla jsem ráda, když se jí vzepřela a okamžitě se proměnila zpět v šedého vlka. Vyrazili jsme společně do lesa. Ona se mě snažila dostihnout, zatímco já jsem se snažila vytlačit ji ze svého vědomí pryč a znovu získat kontrolu.

María se ovšem nemínila vzdát a když jsem jen na okamžik zpomalila ve svém úprku, rozběhla se rychlostí nevídanou jejímu věku a srazila mě k zemi. Vycenila jsem zuby a při pokusu ji kousnout jsem se v tom snažila sama sobě i zabránit, takže jsem nakonec strnula v půlpohybu.

Překvapilo mě, že nebojuje, ale jen leží nade mnou a pokouší se koncentrovat. Ale brzy jsem pochopila, proč to dělá.
"Ne!"

Pokusila jsem se vykřiknout, ale ona už se proměnila zpět do své lidské podoby, snažíc se protlačit svou paži k mému obličeji. Myslela jsem, že mě chce udeřit, ale teprve tehdy mě zaujalo cosi v její ruce.

Byla to jakási rostlina; podlouhlá s několika řadami modro-fialových květů. Rozšířily se mi oči a pokusila jsem se odstrčit její ruku pryč od obou našich obličejů. Teoreticky by mi oměj neměl ublížit, jakožto upírovi.

Jenže já pochybovala, že v tomto ohledu budu typický příklad upíra a María byla ještě ke všemu vlk. Nečetla jsem příliš příběhů, ale přečetla jsem dost na to, abych věděla, co dokáže vlkodlaka přinejmenším paralyzovat.
"Dej to pryč! Zbláznila ses?," sykla jsem a odhodila květinu pryč, ale ne dostatečně rychle.

María s ní totiž zatřásla a všechen pyl a pár květních plátků se rozprostřelo mezi nás. Ne příliš šetrně jsem ji ze sebe shodila a rozkašlala se. Chytila jsem se za hrdlo a snažně ze sebe dostala většinu pylu.

Pak jsem ale ucítila podivný omamný pocit a překvapeně jsem z pozadí své mysli viděla, jak ji pomalu oslabuje, až se mi povedlo ji znovu pevně zamknout. Roztřeseně jsem vydechla a naposledy zakašlala.

Chtěla jsem se úlevně svalit na zem, ale dávivé zvuky za mnou mě přinutily se rychle otočit k ženě za mnou. Přiskočila jsem k ní, najednou stoicky klidná oproti svému zběsilému alter egu a přetočila ji na bok.

"Vdechla jsi to že? Polkla jsi něco z toho? Marío? Marío!," zatřásla jsem s ní naléhavě a pomohla jí do polosedu, zatímco začala dávit.

Byla jsem zalarmovaná, když jsem uviděla na zemi vedle ní krev a v duchu doufala, že tohle nebude smrtící chyba. Pokusila jsem se sáhnout do kapsy u riflí a útrpně zavřela oči, když jsem si uvědomila, že jsem mobil nechala na sedadle v autě.

María mi ale nedovolila se vzdálit a naléhavě mě chytila za ruku, jež se nebezpečně třásla. Zachytila jsem ji pevněji, aby nespadla na zem a zavrtěla hlavou. Začala něco nesrozumitelně mumlat a vytřeštěně sledovala cosi, co viděla pouze ona.

"Nepokoušej se mluvit."
"E-er-"

Shrnula jsem jí vlasy z potem slepeného čela a zamračila se nad teplotou její kůže. Nepálila mě a to nebylo dobré znamení. Už jsem začala skoro znovu panikařit, když jsem uslyšela rychlé kroky a zachytila známou vůni.
"Carlisle," vydechla jsem, když vyběhl zpoza stromů.

Okamžitě se zastavil a očima přeletěl scénu, jež se mu nabízela. Klečela jsem na zemi a tiskla k sobě téměř nehybnou postavu, jež se v mém objetí třásla. Rychle mu z tváře vymizela starost a nahradila ji profesionální maska.
"Jak dlouho má tenhle záchvat?"

"Dvě a půl minuty," odpověděla jsem okamžitě a byla ráda za upíří paměť. Sama bych neměla tušení a byla v šoku. "Vdechla oměj. Alespoň myslím, že ho jen vdechla. Zvrací krev a teplota jí klesla. Má halucinace a problém vytvořit souvislou větu."

Okamžitě se do jeho výrazu vrátila starost, když zvedl pohled.
"Jsem v pohodě," ujistila jsem ho, na což přikývl a znovu věnoval pozornost své pacientce.
"Sám ji pomoci nedokážu. Potřebuje do nemocnice."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byla to zvláštní podívaná.

Chodba před místností v nemocnici, v níž vyplachovali žaludek Maríi, byla zcela zaplněna. Na jedné straně - blíž k místnosti - bylo rozesazeno přes deset vlkodlaků a naproti nim jsme seděli my, Cullenovi, spolu s Bellou, jež nás přišla podpořit.

Starostlivé pohledy vlků se mísily s nenávistnými, většinou zaměřenými na mě, výrazy a já se je neobtěžovala opravovat. Koneckonců jsem si tohle zacházení zasloužila. Opravdu jsem Maríu podcenila v její snaze mě převést "k nim".

Všichni vlci vyskočili na nohy, jakmile se otevřely dveře, ovšem posadili se v okamžiku, kdy ze dveří vyšla sestřička, jejíž tváře zrůžověly nad takovým návalem nechtěné pozornosti. Rychle odcupitala z místnosti a nikomu nevěnovala další pohled.

Postavila jsem se a poodešla, když už jsem nadále nechtěla snášet pohled Leah, jenž mi jasně sliboval válku. Byla jsem unavená a jediné, na co jsem dokázala myslet, byla postel v našem domě. Trpce jsem se usmála svému toku myšlenek.

"V pořádku?," přešel ke mně neslyšně Edward a koutkem oka pozoroval Bellu, jež se snažila domluvit Jacobovi.
"Jasně," odtušila jsem a nadále zírala z okna na parkoviště před nemocnicí.
Periferně jsem zahlédla, jak si nervózně prohrábl vlasy a zkousl ret. Povzdechla jsem si a otočila se k němu.

"Co se děje?," zeptala jsem se přímo a založila si ruce na prsou.
"Poslyš, vím, že to poslední, co ode mě chceš slyšet, je Montana-"
"Tak tos vystihl. Nechci," utnula jsem ho s jasným varováním v hlase. Nedbal na něho.

"Já vím," připustil a pokračoval. "Ale tohle je důležité, Erin."
Zdvihla jsem pohled a zadívala se do jeho očí. Bylo na něm vidět že ho mrzí, že mi nemůže pomoci, ale také jsem zahlédla něco jako výčitky.

"Nevím, co se stalo, ale každopádně je zpět, že?," zeptal se.
Němě jsme přikývla, stále nechápajíc, kam tím vším míří.
"Erin... všechno se zase vrací do podoby, v jaké to bylo předtím, než jsi odešla k Javierovi."

Se směsicí překvapení a šoku jsem od něj odstoupila, když jsem si uvědomila, co to všechno znamená. Píchla jsem ho prstem do hrudí a zasyčela.

"Takže mi tu celé odpoledne čteš myšlenky a obtěžuješ se mi to říct až teď?!"
"Erin, omlouvám se. Nechtěl jsem-"

"Ne Edwarde, copak to nechápeš? Tohle je moje soukromí a ty máš povinnost mi říct, že do něj můžeš zase nahlížet," obvinila jsem ho a se zavrtěním hlavy od něj odstoupila ještě dál.
"Erin-"

"Tak co doktore? Jak na tom je?," přerušil jakoukoliv Edwardovu omluvu Sam, jenž se okamžitě postavil ke Carlisleovi, který vyšel z pokoje Maríi.

"V pořádku Same. Vypláchli jsme jí žaludek, připojili ji na kapačky a stabilizovali. Řekl bych, že pokud se její stav nijak dramaticky nezhorší, bude brzy zase jako nová," odpověděl mu Carlisle trpělivě.

Záviděla jsem mu jeho klid a příjemnost hlasu, když na něj hleděla smečka vlků tak naštvanými výrazy. Pokusil se jim uvolnit vstup, ale Sam ho chytil za ruku.
"Za jak dlouho bude v pořádku?"

"To ti nemůžu přesně povědět, Same. Ale pokud bude dodržovat všechny předpisy a brát léky, jež jsem jí předepsal, měla by se úplně uzdravit do několika dní, maximálně týdnů."

Byla jsem ráda, když tohle znamenalo konec výslechů pro Carlislea, jenž okamžitě zamířil přímo k nám, zatímco se sestřička na konci chodby snažila zabránit celé skupině vlků, aby vešli do pokoje zároveň.

"Jak ti je?," zeptal se mě okamžitě, když přišel.
"Ne moc dobře," odpověděla jsem popravdě a střelila vzteklým pohledem k Edwardovi a plně ignorovala jeho napůl prosebný, napůl omluvný výraz.

"Měli byste všichni zamířit domů," řekl Carlisle a mrkl na hodinky. "Směna mi končí až k ránu."
"Můžu s tebou zůstat?," chytla jsem se okamžitě příležitosti. "Potřebuju s tebou mluvit."

Soudě podle způsobu, jakým se na mě podíval, jsem věděla, že pochopil. Přikývl a já okamžitě zamířila pryč do jeho kanceláře, aniž bych se obtěžovala se jakkoliv rozloučit s ostatními. Věděla jsem, že se chovám jako malé děcko, ale potřebovala jsem to ze sebe všechno dostat.

A toho jsem mohla dosáhnout jen hovorem s Carlislem.

Jeho kancelář byla úplně stejná, jako když jsem do ní poprvé vstoupila. Okamžitě jsem zamířila k pohovce a svalila se na ní. Snažila jsem se ještě potlačit své vyčerpání. Musela jsem to zvládnout, než usnu.

Když vešel, bylo na něm vidět, že je rád, že s ním chci mluvit, ale zároveň se bojí, co mu chci říct. Chápala jsem ho. A cítila jsem se vinná, když jsem si uvědomila, kolikrát se se mnou snažil mluvit a já ho odbyla.

Zvedla jsem k němu pohled, když se posadil vedle mě a najednou jsem nevěděla, kde začít. Pokusila jsem se nabrat dech, ale bála jsem se, že se mu tu rozbrečím. Donutila jsem se být silná.

"Víš, jak jsem s tebou chtěla mluvit tehdy, když Edward přivedl Bella k nám domů," začala jsem a aniž bych čekala na jeho reakci pokračovala, než ztratím odvahu.

"Bylo to důležité. A já teď lituju, že jsem ti nic neřekla už dřív. Nechtěla jsem vás do toho všeho zatahovat, do mých... rodinných problémů. Pravdou je, že jsem se nikdy nezajímala o historii vlkodlaků, když jsem tě žádala o ty knihy. Tedy ne tak, jak jsi to myslel ty. Hledala jsem odpovědi."

Zavrtěla jsem hlavou a cítila slzy v očích. Byla to tak dávno a přitom vše bylo tak jasné, jako kdyby to bylo včera.

"Máma nejela do Forks jen náhodou. Mířila do La Push, kde se měla potkat s Tiffany Callovou. Neměla přesně tušení, co se stalo tátovi, Stephenovi nebo mně, ale věděla, že tu žije někdo, kdo by jí na její otázky pomohl najít odpovědi."

Neuvědomila jsem si, že pláču, dokud mi jeho prsty jemně nesetřely slzy na mých tvářích. Polkla jsem a pokračovala, když jeho ruce zase zmizely z mého obličeje, aby se přesunuly k mým vlastním složeným před sebou. Vděčně jsem přijala jeho němou podporu.

"Tehdy, když jste všichni mířili za Bellou, mě vlci dohnali do rezervace. Tam jsem potkala Maríu. Ona... pověděla mi o své historii, o tom jak hledala mého tátu - svého synovce - a taky jak zjistila, že jsem byla proměněna. Řekla, žes mi zachránil život. Když jsem byla v Montaně, Toby našel pár dokumentů, co patřily mé matce. Myslím, že to bude znít šíleně," připustila jsem a podívala se mu do očí. "V těch dokumentech je uvedeno mé datum narození, spolu s dalším dívčím jménem. Je tam i datum úmrtí - můj souhlasí se dnem, kdy jsem byla proměněna, ale ta dívka byla mrtvá pár minut po narození. Bylo u ní jen jméno Silver... Tak mi řekla máma, když jsem ji vytáhla z toho auta."

"Měla jsi dvojče?"

"Nejspíš. A vím, že tohle bude znít ještě šíleněji, ale viděla jsem ji Carlisle. Když jsem ji znovu vypustila v Montaně. Vypadala úplně stejně jako já - myslím, že když si mě proměnil, tak se to nějak projevilo na mě a ona je tu se mnou. To ona je důvod, proč jsem neschopná se kontrolovat. Myslím, že Silver umřela doopravdy až se mnou... a taky se se mnou změnila."

"Musela se stát tvou součástí, i když jsi o ní nevěděla, když jsi byla člověk," dumal nahlas Carlisle.

"A to asi není všechno," zkousla jsem si ret. "Důvod, proč mě dnes María zahnala zpět do rezervace je to... že mě chce zpět. Ne jako upíra, ale jako vlkodlaka... Měla jsem se stát vlkodlakem když mi bylo patnáct, bylo to v mých genech... A pravděpodobně, stejně jako Silver, to ve mně stále je."

28. Pomoc od ďábla

6. února 2016 v 22:18 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


28. Pomoc od ďábla

"Nemáme zájem, Jamesi," ušklíbl se Toby a dřív, než jsem se stihla třeba jen pohnout, se pokusil zabouchnout dveře.

Ty ale jeden z Jamesových bodyguardů zachytil a doslova vylomil, načež je odhodil za sebe a v nakrčeném postoji začal vrčet Tobyho směrem. Odtrhla jsem se od Tobyho strany a vtáhla Jamese do bytu a nepustila ho ze svého sevření, dokud jsme nedorazili do obýváku.

"Co přesně chceš?," protáhla jsem skrze pevně zaťaté zuby a odhodila ho od sebe.
"Jsem rád, že alespoň jeden z vás má rozum," usmál se na mě, nyní sebejistý, když viděl, že mě má zpracovanou. "Potřebuji další lidi."

"Raději se budu bít do posledního dechu, než pro tebe dělat špinavé kšefty," odsekla jsem a v duchu doufala, že by s tím Carlisle souhlasil.

"Nepotřebuji někoho, kdo mi bude shánět potravu," zamračil se znovu James a poněkud netrpělivě pokračoval. "Chci si s někým vyřídit účty."

Nastalo ticho a já se podívala na Tobyho, jež na mě nesouhlasně zíral. Otočila jsem se zpět k Jamesovi. Neměla jsem na vybranou.

"Koho?"
"Erin!"
"Ne Toby," zavrtěla jsem hlavou a podívala se na něj. "Nenechám svou rodinu trpět kvůli něčemu, co jsem udělala."

"Přesně tak, Toby," usmál se zářivě James. "Zdá se, že tvá manželka je opravdu úplně jiná, než ty."
"Nemáš ponětí."
Vrhla jsem na Tobyho zamračený pohled a upřeně se zadívala na Jamese.

"Výborně. Jsou pouze pár desítek mil od Montany. Když vyrazíme již dnes večer-"
"Jamesi," přerušil ho Toby.
"Toby - zapomeň," sykla jsem a sbalila ruce v pěst.

"Já to udělám," řekl a mně se překvapením rozšířily oči. "Jak jsi říkal - tohle je váš business a ona je jiná, než já. Řekni mi, koho potřebuješ oddělat a já to udělám. Erin z toho vynech."
"Fajn! Je mi to jedno! Potřebuju-"

"Ani náhodou," vyhrkla jsem, když jsem konečně našla svůj hlas a vztekle založila ruce vbok. "Tohle není jenom tvůj zatracenej problém Toby! Zapomeň na něj Jamesi - jdu s tebou já, a-"
"Řekl jsem, že půjdu já Erin! Stejně jsi s tímhle nechtěla mít nic společnýho!"

"To neznamená, že tě nechám se pustit do nějaký sebevražedný mise! Nemusíš si hrát na hrdinu a zachraňovat mě - dokážu se o sebe postarat sama!"
"To jsem si všiml, jak perfektně jsi to měla pod kontrolou. Ty jizvy na krku jsou tam jenom pro parádu, co?!"

"To bylo už zatraceně dávno!"
"Nevidím žádný rozdíl mezi minulostí a tím, co se chystáš dělat teď!"

"Ty idiote! Jsem naprosto schopná-"
"DOST!"

Oba jsme zmlkli a odstoupili od sebe. Při našem argumentování jsme oba přešli do středu místnosti a zcela ignorovali naše okolí. James, který stál hned naproti vypadal, že mu už zcela došla trpělivost.
"Půjdete třeba oba dva! Je mi to fuk, ale vyrážíme během dalších pěti minut, než bude pozdě!"

"Pozdě na na co?," reagovala jsem okamžitě a naskytla se mi jedinečná možnost vidět Jamesovu tvář s alespoň jakýmsi náznakem lidskosti ve tváři. Měl starost.
"Jacqueline?," zeptal se Toby, jenž si jeho výraz přečetl mnohem rychleji než já.

James pouze přikývl a vycenil zuby. Bylo na něm vidět, že je vzteky bez sebe a jen malý okamžik od toho, aby vyskočil a pokusil se pozabíjet všechny v místnosti. Podívala jsem se na Tobyho a oba jsme pro sebe přikývli.
"Veď nás."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Začala jsem si dělat starosti, že to nebude tak úplně jednoduchá akce, když se k nám přidalo asi dalších patnáct upírů spolu s Christopherem. Možná, že to byla již delší doba, co jsem naposledy někomu trhala hlavu, ale zcela dobře jsem věděla, že naši protivníci rozhodně nebudou jen dva upíři, jak nám neochotně naznačil James.

Chápala jsme jeho strach o jeho partnerku, nicméně jsem si nemohla pomoct a nadále ho vnitřně obviňovala. Pokud by se nenamočil do těchhle svých "obchodů" pravděpodobně by mu nikdo jeho manželku neodtáhl násilím.

Což vlastně bylo další vodítko k tomu, že pachatelů bylo víc. Nijak jsem nevěřila, že by se Jackie nedokázala ubránit dvěma nebo třem upírům. Vypadala křehce jako porcelánová panenka, ale cosi v jejích očích mě utvrdilo o opaku.
A způsob jakým nám celou situaci popsal James bylo jasné, že si myslí to stejné.

Utíkali jsme přes les, daleko od lidí, aby se Jamesovi lidé v návalu žízně nepokusili pozabít půlku města a soustředili se na úkol. Když jsem se po nich letmo dívala, bylo mi jasné, že již dlouho nelovili.

Měla jsem podezření, že je James vybral právě z toho důvodu. Chtěl je krvežíznivé a nemilosrdné, jejichž úkolem bylo jediné - zabít nepřátele. Neměla jsme pochyb, že takoví budou. Ovšem měl počítat i s tím, jak neukáznění a divocí budou při cestě.

S Tobym jsme se drželi vzadu, kde jsme hlídali ostatní, aby se od nás neodpojili a následovali bratry Marwickovi, jenž převzali velení vpředu. Jamese poháněl vztek a Chris - toho zřejmě poháněla jeho psychicky narušená povaha.

"Víš, po kom jdeme?," zeptala jsem se Tobyho tiše, aby mě slyšel jen on.
"Začínám si myslet, že to budou stejní upíři, co se jednou pokusili oddělat mě. Pamatuješ - na té mýtině?," odpověděl a mrkl na mě.

Stiskla jsem pevně rty a přikývla. Jak bych mohla zapomenout.
"Budeme v pohodě."

Znovu jsem přikývla a soustředila se na svůj běh. Během pár vteřin se před námi objevila obří letištní budova a donutila mě zpozornět. Bylo to až příliš lehké. Jediný pohled na Tobyho a Marwickovi mi to potvrdil.

Zastavili celou skupinku na okraji lesa, kam jsme doběhli a otočili se. Vypadali při tom děsivě synchronizovaně. Ale byl to James, kdo se ujal slova, zatímco jeho bratr tiše odstoupil do jeho stínu.

"Nemáme tušení, proti kolika upírům budeme stát, ale budou v přesile. Zabijte každého, na koho narazíte - bez milosti. Kdokoliv z vás narazí na Jacqueline pomůže jí utéct a odvede ji do bezpečí; poté se vrátí a pomůže nám. Pokud někdo bude riskovat její život, ať se ani neobtěžuje vrátit živý. Je to všem jasné?!"

Ozvalo se souhlasné mumlání a upír vedle mě se ošil, než promluvil.
"Víme, kde ji drží?," zeptal se a kývnul směrem k obří budově naproti.

"Ne," odtušil chladně James, aniž by se na něj podíval. "Postupujete proto rychle, než stihnou zachytit váš pach a varovat ostatní."

"No když bude chaos, tak ji přece líp najdeme," zavrčel ten muž v odpověď a já nevěřícně pozvedla obočí. Stejně jako všichni ostatní.

"A to si myslíš, že je schovaná v nějaké budově sama? Jmenuj mi nějakou věc, přes kterou by se nedokázala probojovat. Někdo ji musí držet, aby jim neutekla," shrnula jsem stručně myšlenky všech ostatních.

"Přesně tak," potvrdil s myšlenkami jinde ponořený James. "Toby a já jdeme první vlnou-"
"Podle mě by bylo lepší, kdybych šel víc vzadu a hlídal vám záda," přerušil ho Toby. "Dokážu je zachytit, než se k vám stihnou přiblížit a nebudou to čekat."

"Má pravdu," postavila jsem se na jeho stranu.
"Dobře," připustil James a mrkl na svého bratra. "Běž přes střechu a pokus se najít jiný vchod."
"Beru si krásku," zazubil se a mrkl na mě.

Což ani nemusel, když jsem byla jediná žena mezi ostatními. Zamračila jsem se, ale nijak neprotestovala. Na to teď nebyl čas.
"Výborně," kývl na ně James a pokynul ostatním, aby ho následovali.

Toby se na mě dlouze zadíval, než vyrazil za Jamesem, ale po cestě ještě trefil Chrise ramenem a věnoval mu výhružný pohled, na nějž reagoval sebejistým úšklebkem. Nečekala jsem, až se ti dva kohouti pobijí a vydala se k zadní části budovy.

Slyšela jsem, jak za mnou běží i Chris a znovu jsem se začala soustředit na svůj úkol. Běžela jsem opatrně a dělala spoustu kliček, abych zmátla ostatní upíry svým pachem, jenž bude po celém místě a nebudou tak schopni narazit na jednotnou stopu.

"Chytrá holka," uslyšela jsem za sebou a rozhodla se ho ignorovat.
U stěny jsem se zastavila a rozhlédla se kolem. Byly jsme na prázdném place a rohy budovy byly od nás alespoň dva kilometry vzdálené. Byla to obří budova a nepochybovala jsem, že to uvnitř bude ještě větší bludiště.

Zvedla jsem pohled a uviděla okno, jež na sobě mělo mříže. Bylo dobrých dvacet metrů nad námi. Otočila jsem se ke Chrisovi a ukázala jsem na okno.

"Tím můžeme dovnitř, pokud se ti nechce hledat nějaký způsob, jak se dostat na střechu."
"Až po tobě," kývl a postavil se zády ke stěně, zatímco rukama napodobil třmen. "Vyhodím tě nahoru. Jsi schopná se chytit?"

"Bez problému," odsekla jsem, když jsem uslyšela dráždivý podtón v jeho hlase.
Rychle jsem odběhla pár metrů, abych měla nějakou rozběhovou dráhu a poté vyrazila přímo proti zdi. Těsně u ně jsem nadskočila a následovala jeho ruce, jež mě chytily přesně pod botou a vymrštily mě do vzduchu.

Rychle jsem natáhla ruce a pokusila se zachytit mříží, ale byla jsem stále ještě metr pod nimi a třebaže jsem byla rychlejší a silnější, gravitace stále fungovala. Ještě jsem se pokusila zachytit prsty o jakékoliv hřebíky nebo výstupky na zdi, ale nechtěla jsem udělat zbytečný hluk, takže jsem sjela zpět dolů.

Málem jsem se vrhla na svého komplice, jenž se škodolibě usmíval a zavrčela na něj. Tiše.
"Cože jsi to říkala?"
"Nebuď vtipnej a radši mě vyhoď pořádně," odvětila jsem stejně jedovatě.

Zavrčel na mě zpět, ale já ho raději znovu vypustila a odběhla. Pořádně jsem se uklidnila a nechala se pohltit upírem. Bylo to trochu riskantní, protože jsem nebyla v úplné kontrole nad sebou samou od posledního incidentu v La Push.

Rozhodně to ale mělo účinek. Při dalším pokusu jsem totiž byla schopná se zachytit železných mříží a když jsem se pevně usadila na kraji parapetu, rychle a efektivně jsem je vytrhla a hodila je dolů Chrisovi.

Protáhla jsem se oknem a rychle prozkoumala místnost, do níž jsem vlezla. Byla to menší úschovna, všude se válely zaprášené krabice a já se znechuceně otřásla, když jsem mrkla dolů na moly prožraný a zplesnivělý koberec. Nikdy jsem nebyla radši, že už nemůžu zvracet.

Spěšně jsem se proto přesunula k jedné ze skříní a rychle prohrabávala zásuvky ve snaze najít nějaké lano nebo provaz, který bych mohla Chrisovi hodit. Třebaže mě lákala myšlenka nechat ho trčet dole, mohla by se mi hodit jeho pomoc.

Ztuhla jsem, když jsem uslyšela kroky před místností a zachrastění klíče v zámku. Okamžitě jsem přeletěla místnost a bez čekání se vrhla na příchozího upíra. Byl velmi silný a soudě dle jeho zběsilých pokusů mi utrhnout hlavu, jsem ho tipovala na novorozeného.

Přeprala jsem ho co nejblíž k oknu a poté ho shodila dolů, kde jsem uslyšela zvuky bitky. Upřímně jsem doufala, že vyhrává Chris, zatímco jsem se vydala zavřít dveře a pokračovat ve svém hledání. V jedné z posledních skříní, k níž jsem se dostala bylo lano.

Určitě nebylo dostatečně dlouhé na to, aby dosáhlo až k zemi, ale doufala jsem, že by to mohlo stačit na to, aby po něm vyskočil a zachytil se. Přešla jsem k oknu a mrkla dolů, kde se vedle Chrise pálilo tělo novorozeného.

Vyhodila jsem lano z okna a pevně se s lanem v ruce zapřela o stěnu okna. Nehodlala jsem riskovat přivázat lano k nestabilním sloupům, jenž tu byly a rozhodně jsem věřila, že jsem silnější než jakákoliv věc v téhle zatuchlé místnosti.

Zpevnila jsem stisk, když jsem ucítila jeho váhu a modlila se, aby se to lano nepřetrhlo. Proto jsem začala pomalu couvat a zároveň co šplhal, jsem ho tahala nahoru. Během pár vteřin byl v okně a spěšně prolezl za mnou.
"Menší varování pro příště by neuškodilo. Než na mě zase hodíš nějakého upíra," syknul a následoval mě na chodbu.

Měla jsem pravdu - bylo to bludiště. Jen co jsme poprvé zatočili vpravo v jedné chodbě, objevila se před námi velká změť dalších chodbiček a dveří, které vedly neznámo kam. Zastavili jsme se proto uprostřed a pokusili se zachytit jakýkoliv pach.

Tím jsme našli dvě cesty, jež byly plné všelijakých upířích pachů. Já navíc Jacqueline neznala natolik, abych si její pach pamatovala víc, než jen matně. Byla bych ho schopná určit, až bych byla několik metrů od ní.
Zastavili jsme se na rozcestí. Rychle jsme se k němu otočila kývla na levou stranu.

"Je tu shodný počet pachů na obou stranách. Pravděpodobně v obou místnostech bude spousta upírů. Myslím, že ostatní už budou vevnitř, tak bude lepší, když se rozdělíme a nebudeme riskovat, že jedna skupina uteče s Jacqueline," navrhla jsem.

"Dobře," souhlasil překvapivě snadno a ironicky dodal. "Snaž se nenechat zabít."
Zavrčela jsem na něj a rozběhla se po levé straně chodby. Nezpomalovala jsem pro případ, že by se na mě někdo vrhl a znovu jsem se snažila zamaskovat svůj pach, kdyby se mě někdo rozhodl sledovat.

Když jsem doběhla na konec chodby a rychle zamířila o poschodí níž, uslyšela jsem první zvuky bitky a vrčení. Zrychlila jsem ve svém běhu a neváhala ani vteřinu, když jsem uviděla ocelové dveře před sebou.

Vrazila jsem do nich vší silou a srazila dva upíry cizího klanu, jenž stáli za nimi. Okamžitě se pokusili postavit, ale dveře je držely pevně na zemi a tak mi stačilo pouze škrtnout zápalkou a chvíli vyčkat, než jejich děsivé, bolestné výkřiky odumřely.

Netrvalo ani vteřinu a už se po mně vrhl další upír, jenž mě odhodil stranou a než jsem se stihla postavit na nohy, další z nich mě hodil proskleným oknem do další místnosti. Odkutálela jsem se jednomu z nich z dráhy a podkopla nohy druhému.

Nabuzená adrenalinem jsem si probojovávala cestu k Tobymu, jehož pach jsem zachytila kdesi na druhé straně místnosti. Ale věděla jsem, že tohle nebylo žádná lehká práce, jak nám to maloval v hlavách James.

Tohle byly jatka. Jejich klan byl totiž v obří přesile - na každého upíra od Marwickovýh (včetně mě a Tobyho) připadlo aspoň třicet upírů. A to nás tu bylo jen pět z naší skupiny a bůhvíjak to vypadalo v místnosti, kam mířil Christopher.

Uskočila jsem před dalším výpadem dvou upírů a zkroutila jejich ruce tak, že do sebe narazili a utrhli si je. Oba jsem je odkopla směrem k malým ohništím, jež tu vznikali, ale bohužel jsem tam shodila úspěšně jen jednoho z nich. Ten druhý se na mě s nepříčetným zavrčením znova vrhl.

Vyhnula jsem se mu, ale cítila jsem jeho zuby, jak se mi prodraly přes kůži na paži a uvědomila si, jaký kousek jsem byla od toho, aby mi oplatil laskavost s rukou. Prudce jsem odkopla dalšího muže před sebou a vyhýbala se zběsilým útokům novorozeným, jenž neměli tak kalkulované pohyby jako ostatní.

Byly překvapivě dobře vycvičení a útočili pouze na nepřítele - nás. Viděla jsem to, stejně jako všichni ostatní v místnosti. Prohrávali jsme a pokud se něco během několika málo minut nezmění, tak tu nejspíš i zemřeme.

Další zmučený výkřik tentokrát patřil jednomu z našich, jenž skončil v ohnivém žáru. Najednou jsme tu byli jen čtyři a nehledě na to, že Toby efektivně ničil spoustu z nich a zmrazoval je v pohybu svou silou, i on byl vyčerpaný a jeho moc rapidně slábla.

Snažila jsem se vyhnout dalším novorozeným, ale nevšimla jsem si jednoho, jenž se ke mně přiblížil zezadu, dokud jsem nebyla v jeho pevném sevření. S panikou jsem se zazmítala a hystericky vykřikla, když jsem ucítila jak utáhl svůj stisk kolem mého krku a jizvy, jež na něm byly z předchozího setkání s Volturiovými se začaly prohlubovat.

Nemohla jsem být vděčnější, když Toby mávl rukou mým směrem a zmrazil jeho pohyb, takže jsem ho ze sebe shodila rovnou do ohně a zavrčela na ostatní kolem sebe. Ti se na mě znovu vrhli, tentokrát s ještě větším odhodláním. Stejně jako já.

Srazila jsem jednoho z nich do jejich řady a vyskočila po nich, abych se dostala blíž k Tobymu. Ve vzduchu mě ovšem za kotník chytil jeden z jejich starších upírů a stáhl mě k zemi, z níž jsem okamžitě vyskočila, abych se nedostala pod jejich nohy.

Vteřinu poté se ozvala šílená rána a do místnosti vtrhl zbytek bojujících upírů se zbytkem našich členů a obří vřava začala nanovo. Bylo nás tu z našich řad už jen osm - já, Toby, Marwickové, další čtyři muži, jenž jsem neznala jménem a Jacqueline, jež se prala jako kočkovitá šelma. Vztekle a efektivně.

Přestože jsme byli silnější a měli daleko lepší taktiku, skoro to vypadalo, jako by jich vůbec neubývalo. Ba naopak mi přišlo, že je jich na nás čím dál tím víc.

Navíc začalo být těžké se i pohybovat. Po zemi byla spousta těl i kusů odtržených končetin, takže bylo náročnější se pohybovat. Samozřejmě, že bychom nezakopli, ale chtělo to víc soustředění a naše už tak unavené mysli byly prostě přetížené.

Byla to opět má nepozornost - příliš jsem se soustředila na přeskakování těl a odhazování novorozených, že jsem neregistrovala upíra za sebou. Zase jsem se ocitla v pevném sevření, ale tentokrát jsem nestihla vykřiknout.

Zachvátila mě pravá panika, když jsem si uvědomila, že nemůžu zavolat na pomoc Tobyho, ale ten naštěstí otočil hlavu včas a rychle se pokusil zmrazit muže za mými zády. To se mu povedlo jen zčásti, ale stačilo to na to, abych ho přes sebe přehodila rovnou do ohně.

Vzhlédla jsem a celé dvě vteřiny, kdy jsme se na něj dívala, jako by běželi zpomaleně. Dva z nich se na něj v ten nestřežený okamžik, kdy mi zachraňoval život vrhli a jedna z jeho rukou mu byla těsně pod loktem odtržena od těla.
V ten okamžik se za mnou ozval Jamesův výkřik a já věděla, že toho budu litovat, ale nemohla jsem jinak.

Rychle jsem se stáhla do svého nejhlubšího podvědomí a rozrazila dveře svému alter egu. Ani jsem neměla čas zachytit krvelačný pohled v očích, jež se na mě dívaly z identicky stejného obličeje a než jsem mohla ba i jen mrknout, vyběhla na povrch.

Konečně volná.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"...-žeš slyšet?"
Prudce jsem se posadila a otevřela oči. Zběsile jsem těkala očima po místnosti, než se zastavily na Tobym, jenž přede mnou obezřetně klečel; ruce zdvižené ve vzduchu. Zbytečně jsem se nadechla a několikrát zamrkala.

"Co se stalo?," zeptala jsem se a rozhlédla se pořádně po místnosti, jež jsem rozeznala. Byl to náš pokoj v domě v Montaně.

"No... tak nějak jsi vypustila své druhé já a totálně zdemolovala celou halu," odpověděl okamžitě a bez obalu.
Vytřeštila jsem oči a pevně ho chytila za ruku.
"Je pryč? Jsou všichni v pořádku?"

"Netuším, jestli pryč, ale rozhodně je zpět v tvé hlavě," začal opatrně a vzal mou ruku do svých-
"Tvoje ruka," vyhrkla jsem okamžitě a pohladila ho po ní až k loktu, k němuž byla viditelně přilepena zpět.
"Jsem v pohodě," věnoval mi úsměv, než znovu zvážněl. "Všichni, co se ti nepostavili do cesty jsou."

Podívala jsem se na něj a zavřela oči. Předem jsem věděla, jak tohle dopadne ale přesto jsem nemohla zastavit výčitky svědomí, jež se na mě nahrnuly.

"Ale musím říct, že jsi na Marwickovi udělal dojem," zavtipkoval a na můj nedůvěřivý pohled pokračoval. "Myslím to vážně. Byli naprosto v šoku a zároveň v hlubokém respektu, když tě uviděli tak rychle vybílit všechny ty upíry."

"Volturiovi?"
"Nemají ani ponětí. A pokud James ví, co je pro něj dobré, ani je do toho nebude tahat."

Nečekala jsme na další vysvětlení a rychle vyskočila z postele. Vrhla jsem se do své šatny a vytáhla svou cestovní tašku, do níž jsem okamžitě začala házet všechny své věci. Musela jsme zmizet.

"Co to děláš?," zeptal se zmateně Toby, jenž mě následoval.
"Balím. Musím pryč."
"Neblázni," pokusil se mě uklidnit, ale když se mě dotkl, odstrčila jsem ho od sebe.

"Musím jít."
"Dobře. Víš co - sedni si, já nám zabalím a můžeme hned vyrazit. James nás sice pozval k nim domů, aby ti vzdal hold, ale-"

"Ne Toby," zavrtěla jsme hlavou a snažila se dostat pod kontrolu svoje emoce. " odjíždím pryč. Sama."

Na chvíli bylo ticho a já úspěšně balila dál, třebaže se mé prsty třepaly a celá má osobnost se rozpadala na kousky. Když jsem se i s taškou otočila, pokusila jsem se obejít Tobyho, jenže ten mi zablokoval cestu a donutil mě se tak na něj podívat.

"Já tě ale nenechám odejít."
Měla jsme to čekat. Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou; po tváři mi mezitím stekly první slzy. Podívala jsem se na něj a vztekle do něj strčila.

"Nemáš žádný nárok mě tu držet. Celé tohle byla jenom fraška - víš to stejně dobře, jako já. Takže teď hra skončila. Můžeš se dál pohnout se svým životem a dělat, co se ti zlíbí."

Musela jsme pryč. Než mu ublížím. Byla jsem nebezpečná.
"Já vím," řekl ublíženě, ale nemínil to vzdát. "Ale za poslední měsíce jsme si byli blízcí..."
"Nebuď naivní," štěkla jsem a proletěla kolem něj.

Vběhla jsem do garáže a hodila tašku do auta. Když jsem ho obešla, stál před dveřmi řidiče a ruce měl pevně zaťaté v pěst.

"Mě nemusíš před ničím chránit," začal znovu, ale hlas mu vibroval vztekem.
"Taky že ne! Prostě už jen nemám důvod tu s tebou být."
"Ani ten, že jsem se do tebe zamiloval?"

Odprostila jsem se od své osobnosti a plně se ponořila do osoby v sobě. Jedovatě jsem se usmála a pokrčila rameny.
"To není můj problém Toby."
"Jen lžeš, abych ti uvěřil a tys mohla utéct jako zbabělce, Erin."

"Nelžu!"
"Tohle nemůžeš popřít!"

Ubliž mu...

"Nemiluju tě. Nikdy jsem nemilovala a nikdy nebudu. Pochop to - my dva k sobě prostě nepatříme..."

Zlom mu srdce...

"Už ti nic nedlužím, svou část jsem splnila, tady máš svůj prsten."
Hodila jsem ho po něm a on ho automaticky zachytil. Zadíval se na mě; v očích smutek.

"Tohle nejsi ty, Erin. Já vím, že tam někde je holka, co miluju. Můžeme se přes tohle dostat spolu."
"Neměl by si na tohle už být zvyklý? Dostat kopačky od přítelkyně? Raději pojedu domů, nechci skončit jako Kathryn."

Odstrčila jsme jeho strnulou postavu od auta a vlezla do něj. Pořádně jsem zabouchla a aniž bych se připoutala, vyjela jsem co nejrychleji z garáže, směrem k silnici, aniž bych dbala na jakékoliv silniční přestupky.

Sotva jsem viděla na cestu přes slzy, v hlavě mi hučelo jako v úle a třepala jsem se. Nenáviděla jsem upíří život. Nenáviděla jsem ji, že byla zpět v mém životě. Ale všechna tahle nenávist byla zanedbatelná vůči té, kterou jsem cítila k sobě.

Mrkla jsem do zpětného zrcátka a snažila se ignorovat tupou bolest v hrudníku, zatímco jsem se přesvědčovala, že jsem udělala správnou věc.

Prosím, odpusť mi to Toby...