28. Pomoc od ďábla

6. února 2016 v 22:18 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


28. Pomoc od ďábla

"Nemáme zájem, Jamesi," ušklíbl se Toby a dřív, než jsem se stihla třeba jen pohnout, se pokusil zabouchnout dveře.

Ty ale jeden z Jamesových bodyguardů zachytil a doslova vylomil, načež je odhodil za sebe a v nakrčeném postoji začal vrčet Tobyho směrem. Odtrhla jsem se od Tobyho strany a vtáhla Jamese do bytu a nepustila ho ze svého sevření, dokud jsme nedorazili do obýváku.

"Co přesně chceš?," protáhla jsem skrze pevně zaťaté zuby a odhodila ho od sebe.
"Jsem rád, že alespoň jeden z vás má rozum," usmál se na mě, nyní sebejistý, když viděl, že mě má zpracovanou. "Potřebuji další lidi."

"Raději se budu bít do posledního dechu, než pro tebe dělat špinavé kšefty," odsekla jsem a v duchu doufala, že by s tím Carlisle souhlasil.

"Nepotřebuji někoho, kdo mi bude shánět potravu," zamračil se znovu James a poněkud netrpělivě pokračoval. "Chci si s někým vyřídit účty."

Nastalo ticho a já se podívala na Tobyho, jež na mě nesouhlasně zíral. Otočila jsem se zpět k Jamesovi. Neměla jsem na vybranou.

"Koho?"
"Erin!"
"Ne Toby," zavrtěla jsem hlavou a podívala se na něj. "Nenechám svou rodinu trpět kvůli něčemu, co jsem udělala."

"Přesně tak, Toby," usmál se zářivě James. "Zdá se, že tvá manželka je opravdu úplně jiná, než ty."
"Nemáš ponětí."
Vrhla jsem na Tobyho zamračený pohled a upřeně se zadívala na Jamese.

"Výborně. Jsou pouze pár desítek mil od Montany. Když vyrazíme již dnes večer-"
"Jamesi," přerušil ho Toby.
"Toby - zapomeň," sykla jsem a sbalila ruce v pěst.

"Já to udělám," řekl a mně se překvapením rozšířily oči. "Jak jsi říkal - tohle je váš business a ona je jiná, než já. Řekni mi, koho potřebuješ oddělat a já to udělám. Erin z toho vynech."
"Fajn! Je mi to jedno! Potřebuju-"

"Ani náhodou," vyhrkla jsem, když jsem konečně našla svůj hlas a vztekle založila ruce vbok. "Tohle není jenom tvůj zatracenej problém Toby! Zapomeň na něj Jamesi - jdu s tebou já, a-"
"Řekl jsem, že půjdu já Erin! Stejně jsi s tímhle nechtěla mít nic společnýho!"

"To neznamená, že tě nechám se pustit do nějaký sebevražedný mise! Nemusíš si hrát na hrdinu a zachraňovat mě - dokážu se o sebe postarat sama!"
"To jsem si všiml, jak perfektně jsi to měla pod kontrolou. Ty jizvy na krku jsou tam jenom pro parádu, co?!"

"To bylo už zatraceně dávno!"
"Nevidím žádný rozdíl mezi minulostí a tím, co se chystáš dělat teď!"

"Ty idiote! Jsem naprosto schopná-"
"DOST!"

Oba jsme zmlkli a odstoupili od sebe. Při našem argumentování jsme oba přešli do středu místnosti a zcela ignorovali naše okolí. James, který stál hned naproti vypadal, že mu už zcela došla trpělivost.
"Půjdete třeba oba dva! Je mi to fuk, ale vyrážíme během dalších pěti minut, než bude pozdě!"

"Pozdě na na co?," reagovala jsem okamžitě a naskytla se mi jedinečná možnost vidět Jamesovu tvář s alespoň jakýmsi náznakem lidskosti ve tváři. Měl starost.
"Jacqueline?," zeptal se Toby, jenž si jeho výraz přečetl mnohem rychleji než já.

James pouze přikývl a vycenil zuby. Bylo na něm vidět, že je vzteky bez sebe a jen malý okamžik od toho, aby vyskočil a pokusil se pozabíjet všechny v místnosti. Podívala jsem se na Tobyho a oba jsme pro sebe přikývli.
"Veď nás."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Začala jsem si dělat starosti, že to nebude tak úplně jednoduchá akce, když se k nám přidalo asi dalších patnáct upírů spolu s Christopherem. Možná, že to byla již delší doba, co jsem naposledy někomu trhala hlavu, ale zcela dobře jsem věděla, že naši protivníci rozhodně nebudou jen dva upíři, jak nám neochotně naznačil James.

Chápala jsme jeho strach o jeho partnerku, nicméně jsem si nemohla pomoct a nadále ho vnitřně obviňovala. Pokud by se nenamočil do těchhle svých "obchodů" pravděpodobně by mu nikdo jeho manželku neodtáhl násilím.

Což vlastně bylo další vodítko k tomu, že pachatelů bylo víc. Nijak jsem nevěřila, že by se Jackie nedokázala ubránit dvěma nebo třem upírům. Vypadala křehce jako porcelánová panenka, ale cosi v jejích očích mě utvrdilo o opaku.
A způsob jakým nám celou situaci popsal James bylo jasné, že si myslí to stejné.

Utíkali jsme přes les, daleko od lidí, aby se Jamesovi lidé v návalu žízně nepokusili pozabít půlku města a soustředili se na úkol. Když jsem se po nich letmo dívala, bylo mi jasné, že již dlouho nelovili.

Měla jsem podezření, že je James vybral právě z toho důvodu. Chtěl je krvežíznivé a nemilosrdné, jejichž úkolem bylo jediné - zabít nepřátele. Neměla jsme pochyb, že takoví budou. Ovšem měl počítat i s tím, jak neukáznění a divocí budou při cestě.

S Tobym jsme se drželi vzadu, kde jsme hlídali ostatní, aby se od nás neodpojili a následovali bratry Marwickovi, jenž převzali velení vpředu. Jamese poháněl vztek a Chris - toho zřejmě poháněla jeho psychicky narušená povaha.

"Víš, po kom jdeme?," zeptala jsem se Tobyho tiše, aby mě slyšel jen on.
"Začínám si myslet, že to budou stejní upíři, co se jednou pokusili oddělat mě. Pamatuješ - na té mýtině?," odpověděl a mrkl na mě.

Stiskla jsem pevně rty a přikývla. Jak bych mohla zapomenout.
"Budeme v pohodě."

Znovu jsem přikývla a soustředila se na svůj běh. Během pár vteřin se před námi objevila obří letištní budova a donutila mě zpozornět. Bylo to až příliš lehké. Jediný pohled na Tobyho a Marwickovi mi to potvrdil.

Zastavili celou skupinku na okraji lesa, kam jsme doběhli a otočili se. Vypadali při tom děsivě synchronizovaně. Ale byl to James, kdo se ujal slova, zatímco jeho bratr tiše odstoupil do jeho stínu.

"Nemáme tušení, proti kolika upírům budeme stát, ale budou v přesile. Zabijte každého, na koho narazíte - bez milosti. Kdokoliv z vás narazí na Jacqueline pomůže jí utéct a odvede ji do bezpečí; poté se vrátí a pomůže nám. Pokud někdo bude riskovat její život, ať se ani neobtěžuje vrátit živý. Je to všem jasné?!"

Ozvalo se souhlasné mumlání a upír vedle mě se ošil, než promluvil.
"Víme, kde ji drží?," zeptal se a kývnul směrem k obří budově naproti.

"Ne," odtušil chladně James, aniž by se na něj podíval. "Postupujete proto rychle, než stihnou zachytit váš pach a varovat ostatní."

"No když bude chaos, tak ji přece líp najdeme," zavrčel ten muž v odpověď a já nevěřícně pozvedla obočí. Stejně jako všichni ostatní.

"A to si myslíš, že je schovaná v nějaké budově sama? Jmenuj mi nějakou věc, přes kterou by se nedokázala probojovat. Někdo ji musí držet, aby jim neutekla," shrnula jsem stručně myšlenky všech ostatních.

"Přesně tak," potvrdil s myšlenkami jinde ponořený James. "Toby a já jdeme první vlnou-"
"Podle mě by bylo lepší, kdybych šel víc vzadu a hlídal vám záda," přerušil ho Toby. "Dokážu je zachytit, než se k vám stihnou přiblížit a nebudou to čekat."

"Má pravdu," postavila jsem se na jeho stranu.
"Dobře," připustil James a mrkl na svého bratra. "Běž přes střechu a pokus se najít jiný vchod."
"Beru si krásku," zazubil se a mrkl na mě.

Což ani nemusel, když jsem byla jediná žena mezi ostatními. Zamračila jsem se, ale nijak neprotestovala. Na to teď nebyl čas.
"Výborně," kývl na ně James a pokynul ostatním, aby ho následovali.

Toby se na mě dlouze zadíval, než vyrazil za Jamesem, ale po cestě ještě trefil Chrise ramenem a věnoval mu výhružný pohled, na nějž reagoval sebejistým úšklebkem. Nečekala jsem, až se ti dva kohouti pobijí a vydala se k zadní části budovy.

Slyšela jsem, jak za mnou běží i Chris a znovu jsem se začala soustředit na svůj úkol. Běžela jsem opatrně a dělala spoustu kliček, abych zmátla ostatní upíry svým pachem, jenž bude po celém místě a nebudou tak schopni narazit na jednotnou stopu.

"Chytrá holka," uslyšela jsem za sebou a rozhodla se ho ignorovat.
U stěny jsem se zastavila a rozhlédla se kolem. Byly jsme na prázdném place a rohy budovy byly od nás alespoň dva kilometry vzdálené. Byla to obří budova a nepochybovala jsem, že to uvnitř bude ještě větší bludiště.

Zvedla jsem pohled a uviděla okno, jež na sobě mělo mříže. Bylo dobrých dvacet metrů nad námi. Otočila jsem se ke Chrisovi a ukázala jsem na okno.

"Tím můžeme dovnitř, pokud se ti nechce hledat nějaký způsob, jak se dostat na střechu."
"Až po tobě," kývl a postavil se zády ke stěně, zatímco rukama napodobil třmen. "Vyhodím tě nahoru. Jsi schopná se chytit?"

"Bez problému," odsekla jsem, když jsem uslyšela dráždivý podtón v jeho hlase.
Rychle jsem odběhla pár metrů, abych měla nějakou rozběhovou dráhu a poté vyrazila přímo proti zdi. Těsně u ně jsem nadskočila a následovala jeho ruce, jež mě chytily přesně pod botou a vymrštily mě do vzduchu.

Rychle jsem natáhla ruce a pokusila se zachytit mříží, ale byla jsem stále ještě metr pod nimi a třebaže jsem byla rychlejší a silnější, gravitace stále fungovala. Ještě jsem se pokusila zachytit prsty o jakékoliv hřebíky nebo výstupky na zdi, ale nechtěla jsem udělat zbytečný hluk, takže jsem sjela zpět dolů.

Málem jsem se vrhla na svého komplice, jenž se škodolibě usmíval a zavrčela na něj. Tiše.
"Cože jsi to říkala?"
"Nebuď vtipnej a radši mě vyhoď pořádně," odvětila jsem stejně jedovatě.

Zavrčel na mě zpět, ale já ho raději znovu vypustila a odběhla. Pořádně jsem se uklidnila a nechala se pohltit upírem. Bylo to trochu riskantní, protože jsem nebyla v úplné kontrole nad sebou samou od posledního incidentu v La Push.

Rozhodně to ale mělo účinek. Při dalším pokusu jsem totiž byla schopná se zachytit železných mříží a když jsem se pevně usadila na kraji parapetu, rychle a efektivně jsem je vytrhla a hodila je dolů Chrisovi.

Protáhla jsem se oknem a rychle prozkoumala místnost, do níž jsem vlezla. Byla to menší úschovna, všude se válely zaprášené krabice a já se znechuceně otřásla, když jsem mrkla dolů na moly prožraný a zplesnivělý koberec. Nikdy jsem nebyla radši, že už nemůžu zvracet.

Spěšně jsem se proto přesunula k jedné ze skříní a rychle prohrabávala zásuvky ve snaze najít nějaké lano nebo provaz, který bych mohla Chrisovi hodit. Třebaže mě lákala myšlenka nechat ho trčet dole, mohla by se mi hodit jeho pomoc.

Ztuhla jsem, když jsem uslyšela kroky před místností a zachrastění klíče v zámku. Okamžitě jsem přeletěla místnost a bez čekání se vrhla na příchozího upíra. Byl velmi silný a soudě dle jeho zběsilých pokusů mi utrhnout hlavu, jsem ho tipovala na novorozeného.

Přeprala jsem ho co nejblíž k oknu a poté ho shodila dolů, kde jsem uslyšela zvuky bitky. Upřímně jsem doufala, že vyhrává Chris, zatímco jsem se vydala zavřít dveře a pokračovat ve svém hledání. V jedné z posledních skříní, k níž jsem se dostala bylo lano.

Určitě nebylo dostatečně dlouhé na to, aby dosáhlo až k zemi, ale doufala jsem, že by to mohlo stačit na to, aby po něm vyskočil a zachytil se. Přešla jsem k oknu a mrkla dolů, kde se vedle Chrise pálilo tělo novorozeného.

Vyhodila jsem lano z okna a pevně se s lanem v ruce zapřela o stěnu okna. Nehodlala jsem riskovat přivázat lano k nestabilním sloupům, jenž tu byly a rozhodně jsem věřila, že jsem silnější než jakákoliv věc v téhle zatuchlé místnosti.

Zpevnila jsem stisk, když jsem ucítila jeho váhu a modlila se, aby se to lano nepřetrhlo. Proto jsem začala pomalu couvat a zároveň co šplhal, jsem ho tahala nahoru. Během pár vteřin byl v okně a spěšně prolezl za mnou.
"Menší varování pro příště by neuškodilo. Než na mě zase hodíš nějakého upíra," syknul a následoval mě na chodbu.

Měla jsem pravdu - bylo to bludiště. Jen co jsme poprvé zatočili vpravo v jedné chodbě, objevila se před námi velká změť dalších chodbiček a dveří, které vedly neznámo kam. Zastavili jsme se proto uprostřed a pokusili se zachytit jakýkoliv pach.

Tím jsme našli dvě cesty, jež byly plné všelijakých upířích pachů. Já navíc Jacqueline neznala natolik, abych si její pach pamatovala víc, než jen matně. Byla bych ho schopná určit, až bych byla několik metrů od ní.
Zastavili jsme se na rozcestí. Rychle jsme se k němu otočila kývla na levou stranu.

"Je tu shodný počet pachů na obou stranách. Pravděpodobně v obou místnostech bude spousta upírů. Myslím, že ostatní už budou vevnitř, tak bude lepší, když se rozdělíme a nebudeme riskovat, že jedna skupina uteče s Jacqueline," navrhla jsem.

"Dobře," souhlasil překvapivě snadno a ironicky dodal. "Snaž se nenechat zabít."
Zavrčela jsem na něj a rozběhla se po levé straně chodby. Nezpomalovala jsem pro případ, že by se na mě někdo vrhl a znovu jsem se snažila zamaskovat svůj pach, kdyby se mě někdo rozhodl sledovat.

Když jsem doběhla na konec chodby a rychle zamířila o poschodí níž, uslyšela jsem první zvuky bitky a vrčení. Zrychlila jsem ve svém běhu a neváhala ani vteřinu, když jsem uviděla ocelové dveře před sebou.

Vrazila jsem do nich vší silou a srazila dva upíry cizího klanu, jenž stáli za nimi. Okamžitě se pokusili postavit, ale dveře je držely pevně na zemi a tak mi stačilo pouze škrtnout zápalkou a chvíli vyčkat, než jejich děsivé, bolestné výkřiky odumřely.

Netrvalo ani vteřinu a už se po mně vrhl další upír, jenž mě odhodil stranou a než jsem se stihla postavit na nohy, další z nich mě hodil proskleným oknem do další místnosti. Odkutálela jsem se jednomu z nich z dráhy a podkopla nohy druhému.

Nabuzená adrenalinem jsem si probojovávala cestu k Tobymu, jehož pach jsem zachytila kdesi na druhé straně místnosti. Ale věděla jsem, že tohle nebylo žádná lehká práce, jak nám to maloval v hlavách James.

Tohle byly jatka. Jejich klan byl totiž v obří přesile - na každého upíra od Marwickovýh (včetně mě a Tobyho) připadlo aspoň třicet upírů. A to nás tu bylo jen pět z naší skupiny a bůhvíjak to vypadalo v místnosti, kam mířil Christopher.

Uskočila jsem před dalším výpadem dvou upírů a zkroutila jejich ruce tak, že do sebe narazili a utrhli si je. Oba jsem je odkopla směrem k malým ohništím, jež tu vznikali, ale bohužel jsem tam shodila úspěšně jen jednoho z nich. Ten druhý se na mě s nepříčetným zavrčením znova vrhl.

Vyhnula jsem se mu, ale cítila jsem jeho zuby, jak se mi prodraly přes kůži na paži a uvědomila si, jaký kousek jsem byla od toho, aby mi oplatil laskavost s rukou. Prudce jsem odkopla dalšího muže před sebou a vyhýbala se zběsilým útokům novorozeným, jenž neměli tak kalkulované pohyby jako ostatní.

Byly překvapivě dobře vycvičení a útočili pouze na nepřítele - nás. Viděla jsem to, stejně jako všichni ostatní v místnosti. Prohrávali jsme a pokud se něco během několika málo minut nezmění, tak tu nejspíš i zemřeme.

Další zmučený výkřik tentokrát patřil jednomu z našich, jenž skončil v ohnivém žáru. Najednou jsme tu byli jen čtyři a nehledě na to, že Toby efektivně ničil spoustu z nich a zmrazoval je v pohybu svou silou, i on byl vyčerpaný a jeho moc rapidně slábla.

Snažila jsem se vyhnout dalším novorozeným, ale nevšimla jsem si jednoho, jenž se ke mně přiblížil zezadu, dokud jsem nebyla v jeho pevném sevření. S panikou jsem se zazmítala a hystericky vykřikla, když jsem ucítila jak utáhl svůj stisk kolem mého krku a jizvy, jež na něm byly z předchozího setkání s Volturiovými se začaly prohlubovat.

Nemohla jsem být vděčnější, když Toby mávl rukou mým směrem a zmrazil jeho pohyb, takže jsem ho ze sebe shodila rovnou do ohně a zavrčela na ostatní kolem sebe. Ti se na mě znovu vrhli, tentokrát s ještě větším odhodláním. Stejně jako já.

Srazila jsem jednoho z nich do jejich řady a vyskočila po nich, abych se dostala blíž k Tobymu. Ve vzduchu mě ovšem za kotník chytil jeden z jejich starších upírů a stáhl mě k zemi, z níž jsem okamžitě vyskočila, abych se nedostala pod jejich nohy.

Vteřinu poté se ozvala šílená rána a do místnosti vtrhl zbytek bojujících upírů se zbytkem našich členů a obří vřava začala nanovo. Bylo nás tu z našich řad už jen osm - já, Toby, Marwickové, další čtyři muži, jenž jsem neznala jménem a Jacqueline, jež se prala jako kočkovitá šelma. Vztekle a efektivně.

Přestože jsme byli silnější a měli daleko lepší taktiku, skoro to vypadalo, jako by jich vůbec neubývalo. Ba naopak mi přišlo, že je jich na nás čím dál tím víc.

Navíc začalo být těžké se i pohybovat. Po zemi byla spousta těl i kusů odtržených končetin, takže bylo náročnější se pohybovat. Samozřejmě, že bychom nezakopli, ale chtělo to víc soustředění a naše už tak unavené mysli byly prostě přetížené.

Byla to opět má nepozornost - příliš jsem se soustředila na přeskakování těl a odhazování novorozených, že jsem neregistrovala upíra za sebou. Zase jsem se ocitla v pevném sevření, ale tentokrát jsem nestihla vykřiknout.

Zachvátila mě pravá panika, když jsem si uvědomila, že nemůžu zavolat na pomoc Tobyho, ale ten naštěstí otočil hlavu včas a rychle se pokusil zmrazit muže za mými zády. To se mu povedlo jen zčásti, ale stačilo to na to, abych ho přes sebe přehodila rovnou do ohně.

Vzhlédla jsem a celé dvě vteřiny, kdy jsme se na něj dívala, jako by běželi zpomaleně. Dva z nich se na něj v ten nestřežený okamžik, kdy mi zachraňoval život vrhli a jedna z jeho rukou mu byla těsně pod loktem odtržena od těla.
V ten okamžik se za mnou ozval Jamesův výkřik a já věděla, že toho budu litovat, ale nemohla jsem jinak.

Rychle jsem se stáhla do svého nejhlubšího podvědomí a rozrazila dveře svému alter egu. Ani jsem neměla čas zachytit krvelačný pohled v očích, jež se na mě dívaly z identicky stejného obličeje a než jsem mohla ba i jen mrknout, vyběhla na povrch.

Konečně volná.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"...-žeš slyšet?"
Prudce jsem se posadila a otevřela oči. Zběsile jsem těkala očima po místnosti, než se zastavily na Tobym, jenž přede mnou obezřetně klečel; ruce zdvižené ve vzduchu. Zbytečně jsem se nadechla a několikrát zamrkala.

"Co se stalo?," zeptala jsem se a rozhlédla se pořádně po místnosti, jež jsem rozeznala. Byl to náš pokoj v domě v Montaně.

"No... tak nějak jsi vypustila své druhé já a totálně zdemolovala celou halu," odpověděl okamžitě a bez obalu.
Vytřeštila jsem oči a pevně ho chytila za ruku.
"Je pryč? Jsou všichni v pořádku?"

"Netuším, jestli pryč, ale rozhodně je zpět v tvé hlavě," začal opatrně a vzal mou ruku do svých-
"Tvoje ruka," vyhrkla jsem okamžitě a pohladila ho po ní až k loktu, k němuž byla viditelně přilepena zpět.
"Jsem v pohodě," věnoval mi úsměv, než znovu zvážněl. "Všichni, co se ti nepostavili do cesty jsou."

Podívala jsem se na něj a zavřela oči. Předem jsem věděla, jak tohle dopadne ale přesto jsem nemohla zastavit výčitky svědomí, jež se na mě nahrnuly.

"Ale musím říct, že jsi na Marwickovi udělal dojem," zavtipkoval a na můj nedůvěřivý pohled pokračoval. "Myslím to vážně. Byli naprosto v šoku a zároveň v hlubokém respektu, když tě uviděli tak rychle vybílit všechny ty upíry."

"Volturiovi?"
"Nemají ani ponětí. A pokud James ví, co je pro něj dobré, ani je do toho nebude tahat."

Nečekala jsme na další vysvětlení a rychle vyskočila z postele. Vrhla jsem se do své šatny a vytáhla svou cestovní tašku, do níž jsem okamžitě začala házet všechny své věci. Musela jsme zmizet.

"Co to děláš?," zeptal se zmateně Toby, jenž mě následoval.
"Balím. Musím pryč."
"Neblázni," pokusil se mě uklidnit, ale když se mě dotkl, odstrčila jsem ho od sebe.

"Musím jít."
"Dobře. Víš co - sedni si, já nám zabalím a můžeme hned vyrazit. James nás sice pozval k nim domů, aby ti vzdal hold, ale-"

"Ne Toby," zavrtěla jsme hlavou a snažila se dostat pod kontrolu svoje emoce. " odjíždím pryč. Sama."

Na chvíli bylo ticho a já úspěšně balila dál, třebaže se mé prsty třepaly a celá má osobnost se rozpadala na kousky. Když jsem se i s taškou otočila, pokusila jsem se obejít Tobyho, jenže ten mi zablokoval cestu a donutil mě se tak na něj podívat.

"Já tě ale nenechám odejít."
Měla jsme to čekat. Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou; po tváři mi mezitím stekly první slzy. Podívala jsem se na něj a vztekle do něj strčila.

"Nemáš žádný nárok mě tu držet. Celé tohle byla jenom fraška - víš to stejně dobře, jako já. Takže teď hra skončila. Můžeš se dál pohnout se svým životem a dělat, co se ti zlíbí."

Musela jsme pryč. Než mu ublížím. Byla jsem nebezpečná.
"Já vím," řekl ublíženě, ale nemínil to vzdát. "Ale za poslední měsíce jsme si byli blízcí..."
"Nebuď naivní," štěkla jsem a proletěla kolem něj.

Vběhla jsem do garáže a hodila tašku do auta. Když jsem ho obešla, stál před dveřmi řidiče a ruce měl pevně zaťaté v pěst.

"Mě nemusíš před ničím chránit," začal znovu, ale hlas mu vibroval vztekem.
"Taky že ne! Prostě už jen nemám důvod tu s tebou být."
"Ani ten, že jsem se do tebe zamiloval?"

Odprostila jsem se od své osobnosti a plně se ponořila do osoby v sobě. Jedovatě jsem se usmála a pokrčila rameny.
"To není můj problém Toby."
"Jen lžeš, abych ti uvěřil a tys mohla utéct jako zbabělce, Erin."

"Nelžu!"
"Tohle nemůžeš popřít!"

Ubliž mu...

"Nemiluju tě. Nikdy jsem nemilovala a nikdy nebudu. Pochop to - my dva k sobě prostě nepatříme..."

Zlom mu srdce...

"Už ti nic nedlužím, svou část jsem splnila, tady máš svůj prsten."
Hodila jsem ho po něm a on ho automaticky zachytil. Zadíval se na mě; v očích smutek.

"Tohle nejsi ty, Erin. Já vím, že tam někde je holka, co miluju. Můžeme se přes tohle dostat spolu."
"Neměl by si na tohle už být zvyklý? Dostat kopačky od přítelkyně? Raději pojedu domů, nechci skončit jako Kathryn."

Odstrčila jsme jeho strnulou postavu od auta a vlezla do něj. Pořádně jsem zabouchla a aniž bych se připoutala, vyjela jsem co nejrychleji z garáže, směrem k silnici, aniž bych dbala na jakékoliv silniční přestupky.

Sotva jsem viděla na cestu přes slzy, v hlavě mi hučelo jako v úle a třepala jsem se. Nenáviděla jsem upíří život. Nenáviděla jsem ji, že byla zpět v mém životě. Ale všechna tahle nenávist byla zanedbatelná vůči té, kterou jsem cítila k sobě.

Mrkla jsem do zpětného zrcátka a snažila se ignorovat tupou bolest v hrudníku, zatímco jsem se přesvědčovala, že jsem udělala správnou věc.

Prosím, odpusť mi to Toby...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama