29. Genetiku neobelstíš

11. února 2016 v 17:29 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


29. Genetiku neobelstíš

"Vím, že mě slyšíš... můžeš prosím - prosím - zvednout ten mobil? Viděla jsem, co se stalo... nebo aspoň útržky toho - Erin, zvedni to, prosím!"

"Jsem si jistý, že jsem ten poslední, s kým bys chtěla mluvit, když nezvedáš Alice telefon, ale chci, abys věděla, že mi můžeš zavolat zpět... Měla jsi o Belle pravdu a já chci, abys byla taky šťastná."

"Erin... Nemůžu ti říct, že bude všechno v pořádku, protože nevím přesně, co se stalo v Montaně... Doufám ale, že víš, jak moc tě s Esmé milujeme a ať už se stalo cokoliv, uděláme, co bude v našich silách, aby se všechno vrátilo do normálu... Alice a Edward ti jistě zaplavili mobil zprávami - dělají si starosti, stejně jako my ostatní. Až se na to budeš cítit, budeme na tebe čekat ve-"

Vzala jsem mobil do ruky a vypnula ho, než se mi přehrála poslední přijatá zpráva a hodila ho na sedadlo vedle sebe. Pevně jsem znovu chytila volant do obou ruk a zamrkávala slzy.

Nemohla jsem se zbavit pocitu, že se historie znovu opakuje. Utíkám od svých problémů jako malá holka a místo toho, abych přijala pomoc ostatních, je od sebe jen odkopávám. Nepochybovala jsem ovšem, že skončím stejně, jako vždycky a vrátím se ke Cullenovým.

Neměla jsme tušení, jak velký rozsah měla Alicina vidění. Jestli viděla pouze mou hádku s Tobym a následný útěk nebo i celou mou eskapádu v letištní hale. Bála jsem se obou verzí. Stejně to byla má chyba.

Javier mě velmi dobře varoval, co se může stát, pokud se znovu ocitne mimo mé zamčené podvědomí a kladl mi na srdce, abych se ji za žádných okolností nepokoušela pustit ven. Tehdy jsem se mu zasmála a ptala se ho, proč si myslí, že bych takovou hloupost udělala.

Evidentně jsem byla příliš lehkomyslná a místo toho, abych poslechla radu, co mi může zachránit život, vypustím znovu na svět své šílené já.

Zhluboka jsem dýchala, ignorujíc prázdnotu v plicích, zatímco jsem si v tichosti čistila myšlenky. Cítila jsem ji v zákoutí, jak hladově číhá na příležitost, kdy se nebudu dostatečně soustředit a ona bude znovu u kormidla.

Znovu jsem zatnula pěsti, jen abych je povolila, když jsem uslyšela tiché škubavé protestování mého volantu. Věděla jsem, že se potřebuju co nejrychleji uklidnit. Byla jsem ale zaskočená znásobenými emocemi a nedokázala se příliš koncentrovat.

Proto jsem nemohla být šťastnější, když jsem uviděla velkou ceduli Forks na postranní cesty, jak upozorňuje svou nenápadností řidiče na nové teritorium. Šlápla jsem na plynový pedál a mířila rovnou k lesní cestě, jež vedla k bývalému domu Cullenových.

Tedy to bylo v plánu, než mi před cestu skočil obří šedý vlk a já musela strhnout volant, abych se mu vyhnula. Šokem se mi zastavil proud slz, jež mi stékal po tvářích a já zabrzdila a mrkla do zpětného zrcátka.

Přimhouřila jsem oči a zavrčela, když jsem si uvědomila známost těch očí a znovu se pokusila dupnout na plyn, ale přede mnou již stáli další dva tmavě hnědí vlci. Spustila jsem ruce z volantu a odepla si pás.

Vystoupila jsem z vozu a třebaže jsem obezřetně hlídala vlky před sebou, couvala jsem k tomu šedému, jenž mi skočil na cestu. Otočila jsem se k ní a snažila se ignorovat nepříjemný pocit v zátylku, když jsem se otočila k vlkodlakům zády.

"Co chceš Marío?," procedila jsem pevně mezi zuby a zatnula ruce v pěst.
Musela jsem se uklidnit, jinak by to nedopadlo dobře. Vlčice naklonila hlavu na stranu a v očích ji matně proběhl záblesk vzteku. Vycenila zuby a narovnala se do své úctyhodné výšky.

"Nemám zájem, ať už chceš cokoliv," řekla jsem a pokusila se o vyrovnaný tón.

Jen se na mě podívala, než zaklonila hlavu a dlouze zavyla. Otočila jsem se a pokusila se o útěk k lesní cestě, ale vlci, jenž si přivedla s sebou mi můj záměr okamžitě překazili. Vycenili jsme na sebe zuby a když se po mně jeden z nich ohnal, rychle jsem ho odstrčila a rozběhla se na opačnou stranu.

Snažila jsem se za běhu vymyslet nějakou strategii, ale byla jsem unavená, emočně nestabilní a naprosto postrádala jakýkoliv cit pro orientaci. Dvakrát jsem si naběhla přímo pod jejich tlapy a děkovala všem bohům, že po mně okamžitě nevystartovali.

Věděla jsem, že se mě opět pokouší zahnat na svou půdu a i když jsem nevěděla, co přesně po mně chce, tušila jsem, že to nebude nic dobrého. Alespoň ne pro mě.

Matně jsem si vzpomínala na naši konverzaci a jímala mě hrůza, když jsem si uvědomila, že se mě opravdu nejspíš chce pokusit změnit na vlka. Nechtěla jsem ani přemýšlet nad tím, že by to bylo možné, ale něco mi říkalo, že by byla ochotná zkusit cokoliv, jen aby to zjistila.

Skoro jsem se dostala obloukem pryč a zpátky k hlavní cestě, když se kolem mě prohnala další smečka vlků a já si s počínající panikou uvědomovala, že je jich mnohem víc, než když jsem naposledy stanula na jejich půdě.

Netrvalo jim to ani pár minut a měli mě obklíčenou uprostřed jejich lesa, daleko od hranice. Postupně se vynořili z lesa a každý obcházel určitou pozici v perfektním souladu. Já byla uprostřed v jejich utvořeném kruhu a snažila se nepanikařit.

Nakonec jsem byla ráda, když se vynořila i María - v lidské podobě a po jejím boku stál nepříliš nadšený Sam.
Zacouvala jsem, ale zastavila jsem v okamžiku, kdy se mi za zády ozvalo varovné zavrčení.

"Phile!," okřikla ho María, než se otočila ke mně. "Nechceme ti ublížit."
"Pak mě nechte jít. Neporušila jsem pravidla a nevstoupila jsem na vaše pozemky," odpověděla jsem a snažila se vytlačit paniku z mého hlasu.

Zavrtěla hlavou a smutně se na mě podívala.
"Říkala jsem ti, že se to stane. Tvůj vlk již přepral tvou podstatu. Nemůžu tě nechat jít, Erin, ne teď."

Vycenila jsem zuby a zavrčela. Byl to pouze instinkt, který znovu přebral kontrolu a já prudce zavrtěla hlavou a prosebně se na ni zadívala.

"Nechci vám ublížit. Musíte mě nechat jít. Pokud tu zůstanu, tak vám ublíží!"
"Je to tvůj vlk, Erin! Neublíží ti - musíš ho přijmout, musíš se jím stát - tak, jak se to mělo stát ve chvíli, kdy jsme se potkali!"

"Já nejsem jako vy!," křikla jsem a v očích mi probleskla červená. Rychle jsem ji zahnala zpět do kouta a zopakovala. "Nejsem jako vy."
"Nemůžeš utéct před svým osudem Erin! Já se ti snažím jen pomoci. Tohle je tvé pravé já, my jsme tvá rodina!"

"Ne-"
"Celé ty roky, co jsem marně hledala své další příbuzné, abych tě zachránila. Teď se to může stát, nech mě ti pomoci, Erin..."

"Nepřibližujte se, nemám kontrolu-"
"Konečně můžeme být zase rodina!"
"Dejte mi pokoj!," zaječela jsem a doslova cítila ten výbuch energie, jež ze mě vyšel.

Bylo to ještě horší, než tehdy v letištní hale. Nebo když jsem vyvraždila celou vesnici. Protože tentokrát jsem nebyla pouze nestranným pozorovatelem, co byl v těžké mlze. Ne tentokrát jsem si užívala její krasojízdu z první řady.

Viděla jsem vše, jako bych byla v kontrole já, ale přesto jsem s tím nemohla nic dělat, což ve mně vyvolávalo frustrovanou paniku.

Jakmile se mé oči zaplnily rudou, zalarmovalo to vlky přede mnou, jenž vycenili tesáky a vrhli se na mě. Jako nic byli odhozeni patnáct metrů ode mě a jeden z nich těžce narazil do stromu, který se zlomil vejpůl. Mohutně jsem zavrčela a přikrčila se, připravená zastavit dalšího z nich.

"Neútočte!"
"Marío!"

Otočila jsem se zpět k ženě, jež mi byla příbuzná krví. Upřímně jsem doufala že vidí vraždu, kterou jsem měla vepsanou ve tváři. Po tváři ji přeběhlo cosi jako porozumění, ale ani tak se nepohnula ze svého místa.
A já zaútočila.

Celkem mě překvapilo, jak lehce jsem se mezi útočícími vlky dokázala probojovat až k ní. Když jsem na ni skočila, slyšela jsem vrčení a vzdálené výkřiky, ale moje mysl byla příliš zaneprázdněná ženou pod mým pevným stiskem.

Byla jsem ráda, když se jí vzepřela a okamžitě se proměnila zpět v šedého vlka. Vyrazili jsme společně do lesa. Ona se mě snažila dostihnout, zatímco já jsem se snažila vytlačit ji ze svého vědomí pryč a znovu získat kontrolu.

María se ovšem nemínila vzdát a když jsem jen na okamžik zpomalila ve svém úprku, rozběhla se rychlostí nevídanou jejímu věku a srazila mě k zemi. Vycenila jsem zuby a při pokusu ji kousnout jsem se v tom snažila sama sobě i zabránit, takže jsem nakonec strnula v půlpohybu.

Překvapilo mě, že nebojuje, ale jen leží nade mnou a pokouší se koncentrovat. Ale brzy jsem pochopila, proč to dělá.
"Ne!"

Pokusila jsem se vykřiknout, ale ona už se proměnila zpět do své lidské podoby, snažíc se protlačit svou paži k mému obličeji. Myslela jsem, že mě chce udeřit, ale teprve tehdy mě zaujalo cosi v její ruce.

Byla to jakási rostlina; podlouhlá s několika řadami modro-fialových květů. Rozšířily se mi oči a pokusila jsem se odstrčit její ruku pryč od obou našich obličejů. Teoreticky by mi oměj neměl ublížit, jakožto upírovi.

Jenže já pochybovala, že v tomto ohledu budu typický příklad upíra a María byla ještě ke všemu vlk. Nečetla jsem příliš příběhů, ale přečetla jsem dost na to, abych věděla, co dokáže vlkodlaka přinejmenším paralyzovat.
"Dej to pryč! Zbláznila ses?," sykla jsem a odhodila květinu pryč, ale ne dostatečně rychle.

María s ní totiž zatřásla a všechen pyl a pár květních plátků se rozprostřelo mezi nás. Ne příliš šetrně jsem ji ze sebe shodila a rozkašlala se. Chytila jsem se za hrdlo a snažně ze sebe dostala většinu pylu.

Pak jsem ale ucítila podivný omamný pocit a překvapeně jsem z pozadí své mysli viděla, jak ji pomalu oslabuje, až se mi povedlo ji znovu pevně zamknout. Roztřeseně jsem vydechla a naposledy zakašlala.

Chtěla jsem se úlevně svalit na zem, ale dávivé zvuky za mnou mě přinutily se rychle otočit k ženě za mnou. Přiskočila jsem k ní, najednou stoicky klidná oproti svému zběsilému alter egu a přetočila ji na bok.

"Vdechla jsi to že? Polkla jsi něco z toho? Marío? Marío!," zatřásla jsem s ní naléhavě a pomohla jí do polosedu, zatímco začala dávit.

Byla jsem zalarmovaná, když jsem uviděla na zemi vedle ní krev a v duchu doufala, že tohle nebude smrtící chyba. Pokusila jsem se sáhnout do kapsy u riflí a útrpně zavřela oči, když jsem si uvědomila, že jsem mobil nechala na sedadle v autě.

María mi ale nedovolila se vzdálit a naléhavě mě chytila za ruku, jež se nebezpečně třásla. Zachytila jsem ji pevněji, aby nespadla na zem a zavrtěla hlavou. Začala něco nesrozumitelně mumlat a vytřeštěně sledovala cosi, co viděla pouze ona.

"Nepokoušej se mluvit."
"E-er-"

Shrnula jsem jí vlasy z potem slepeného čela a zamračila se nad teplotou její kůže. Nepálila mě a to nebylo dobré znamení. Už jsem začala skoro znovu panikařit, když jsem uslyšela rychlé kroky a zachytila známou vůni.
"Carlisle," vydechla jsem, když vyběhl zpoza stromů.

Okamžitě se zastavil a očima přeletěl scénu, jež se mu nabízela. Klečela jsem na zemi a tiskla k sobě téměř nehybnou postavu, jež se v mém objetí třásla. Rychle mu z tváře vymizela starost a nahradila ji profesionální maska.
"Jak dlouho má tenhle záchvat?"

"Dvě a půl minuty," odpověděla jsem okamžitě a byla ráda za upíří paměť. Sama bych neměla tušení a byla v šoku. "Vdechla oměj. Alespoň myslím, že ho jen vdechla. Zvrací krev a teplota jí klesla. Má halucinace a problém vytvořit souvislou větu."

Okamžitě se do jeho výrazu vrátila starost, když zvedl pohled.
"Jsem v pohodě," ujistila jsem ho, na což přikývl a znovu věnoval pozornost své pacientce.
"Sám ji pomoci nedokážu. Potřebuje do nemocnice."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byla to zvláštní podívaná.

Chodba před místností v nemocnici, v níž vyplachovali žaludek Maríi, byla zcela zaplněna. Na jedné straně - blíž k místnosti - bylo rozesazeno přes deset vlkodlaků a naproti nim jsme seděli my, Cullenovi, spolu s Bellou, jež nás přišla podpořit.

Starostlivé pohledy vlků se mísily s nenávistnými, většinou zaměřenými na mě, výrazy a já se je neobtěžovala opravovat. Koneckonců jsem si tohle zacházení zasloužila. Opravdu jsem Maríu podcenila v její snaze mě převést "k nim".

Všichni vlci vyskočili na nohy, jakmile se otevřely dveře, ovšem posadili se v okamžiku, kdy ze dveří vyšla sestřička, jejíž tváře zrůžověly nad takovým návalem nechtěné pozornosti. Rychle odcupitala z místnosti a nikomu nevěnovala další pohled.

Postavila jsem se a poodešla, když už jsem nadále nechtěla snášet pohled Leah, jenž mi jasně sliboval válku. Byla jsem unavená a jediné, na co jsem dokázala myslet, byla postel v našem domě. Trpce jsem se usmála svému toku myšlenek.

"V pořádku?," přešel ke mně neslyšně Edward a koutkem oka pozoroval Bellu, jež se snažila domluvit Jacobovi.
"Jasně," odtušila jsem a nadále zírala z okna na parkoviště před nemocnicí.
Periferně jsem zahlédla, jak si nervózně prohrábl vlasy a zkousl ret. Povzdechla jsem si a otočila se k němu.

"Co se děje?," zeptala jsem se přímo a založila si ruce na prsou.
"Poslyš, vím, že to poslední, co ode mě chceš slyšet, je Montana-"
"Tak tos vystihl. Nechci," utnula jsem ho s jasným varováním v hlase. Nedbal na něho.

"Já vím," připustil a pokračoval. "Ale tohle je důležité, Erin."
Zdvihla jsem pohled a zadívala se do jeho očí. Bylo na něm vidět že ho mrzí, že mi nemůže pomoci, ale také jsem zahlédla něco jako výčitky.

"Nevím, co se stalo, ale každopádně je zpět, že?," zeptal se.
Němě jsme přikývla, stále nechápajíc, kam tím vším míří.
"Erin... všechno se zase vrací do podoby, v jaké to bylo předtím, než jsi odešla k Javierovi."

Se směsicí překvapení a šoku jsem od něj odstoupila, když jsem si uvědomila, co to všechno znamená. Píchla jsem ho prstem do hrudí a zasyčela.

"Takže mi tu celé odpoledne čteš myšlenky a obtěžuješ se mi to říct až teď?!"
"Erin, omlouvám se. Nechtěl jsem-"

"Ne Edwarde, copak to nechápeš? Tohle je moje soukromí a ty máš povinnost mi říct, že do něj můžeš zase nahlížet," obvinila jsem ho a se zavrtěním hlavy od něj odstoupila ještě dál.
"Erin-"

"Tak co doktore? Jak na tom je?," přerušil jakoukoliv Edwardovu omluvu Sam, jenž se okamžitě postavil ke Carlisleovi, který vyšel z pokoje Maríi.

"V pořádku Same. Vypláchli jsme jí žaludek, připojili ji na kapačky a stabilizovali. Řekl bych, že pokud se její stav nijak dramaticky nezhorší, bude brzy zase jako nová," odpověděl mu Carlisle trpělivě.

Záviděla jsem mu jeho klid a příjemnost hlasu, když na něj hleděla smečka vlků tak naštvanými výrazy. Pokusil se jim uvolnit vstup, ale Sam ho chytil za ruku.
"Za jak dlouho bude v pořádku?"

"To ti nemůžu přesně povědět, Same. Ale pokud bude dodržovat všechny předpisy a brát léky, jež jsem jí předepsal, měla by se úplně uzdravit do několika dní, maximálně týdnů."

Byla jsem ráda, když tohle znamenalo konec výslechů pro Carlislea, jenž okamžitě zamířil přímo k nám, zatímco se sestřička na konci chodby snažila zabránit celé skupině vlků, aby vešli do pokoje zároveň.

"Jak ti je?," zeptal se mě okamžitě, když přišel.
"Ne moc dobře," odpověděla jsem popravdě a střelila vzteklým pohledem k Edwardovi a plně ignorovala jeho napůl prosebný, napůl omluvný výraz.

"Měli byste všichni zamířit domů," řekl Carlisle a mrkl na hodinky. "Směna mi končí až k ránu."
"Můžu s tebou zůstat?," chytla jsem se okamžitě příležitosti. "Potřebuju s tebou mluvit."

Soudě podle způsobu, jakým se na mě podíval, jsem věděla, že pochopil. Přikývl a já okamžitě zamířila pryč do jeho kanceláře, aniž bych se obtěžovala se jakkoliv rozloučit s ostatními. Věděla jsem, že se chovám jako malé děcko, ale potřebovala jsem to ze sebe všechno dostat.

A toho jsem mohla dosáhnout jen hovorem s Carlislem.

Jeho kancelář byla úplně stejná, jako když jsem do ní poprvé vstoupila. Okamžitě jsem zamířila k pohovce a svalila se na ní. Snažila jsem se ještě potlačit své vyčerpání. Musela jsem to zvládnout, než usnu.

Když vešel, bylo na něm vidět, že je rád, že s ním chci mluvit, ale zároveň se bojí, co mu chci říct. Chápala jsem ho. A cítila jsem se vinná, když jsem si uvědomila, kolikrát se se mnou snažil mluvit a já ho odbyla.

Zvedla jsem k němu pohled, když se posadil vedle mě a najednou jsem nevěděla, kde začít. Pokusila jsem se nabrat dech, ale bála jsem se, že se mu tu rozbrečím. Donutila jsem se být silná.

"Víš, jak jsem s tebou chtěla mluvit tehdy, když Edward přivedl Bella k nám domů," začala jsem a aniž bych čekala na jeho reakci pokračovala, než ztratím odvahu.

"Bylo to důležité. A já teď lituju, že jsem ti nic neřekla už dřív. Nechtěla jsem vás do toho všeho zatahovat, do mých... rodinných problémů. Pravdou je, že jsem se nikdy nezajímala o historii vlkodlaků, když jsem tě žádala o ty knihy. Tedy ne tak, jak jsi to myslel ty. Hledala jsem odpovědi."

Zavrtěla jsem hlavou a cítila slzy v očích. Byla to tak dávno a přitom vše bylo tak jasné, jako kdyby to bylo včera.

"Máma nejela do Forks jen náhodou. Mířila do La Push, kde se měla potkat s Tiffany Callovou. Neměla přesně tušení, co se stalo tátovi, Stephenovi nebo mně, ale věděla, že tu žije někdo, kdo by jí na její otázky pomohl najít odpovědi."

Neuvědomila jsem si, že pláču, dokud mi jeho prsty jemně nesetřely slzy na mých tvářích. Polkla jsem a pokračovala, když jeho ruce zase zmizely z mého obličeje, aby se přesunuly k mým vlastním složeným před sebou. Vděčně jsem přijala jeho němou podporu.

"Tehdy, když jste všichni mířili za Bellou, mě vlci dohnali do rezervace. Tam jsem potkala Maríu. Ona... pověděla mi o své historii, o tom jak hledala mého tátu - svého synovce - a taky jak zjistila, že jsem byla proměněna. Řekla, žes mi zachránil život. Když jsem byla v Montaně, Toby našel pár dokumentů, co patřily mé matce. Myslím, že to bude znít šíleně," připustila jsem a podívala se mu do očí. "V těch dokumentech je uvedeno mé datum narození, spolu s dalším dívčím jménem. Je tam i datum úmrtí - můj souhlasí se dnem, kdy jsem byla proměněna, ale ta dívka byla mrtvá pár minut po narození. Bylo u ní jen jméno Silver... Tak mi řekla máma, když jsem ji vytáhla z toho auta."

"Měla jsi dvojče?"

"Nejspíš. A vím, že tohle bude znít ještě šíleněji, ale viděla jsem ji Carlisle. Když jsem ji znovu vypustila v Montaně. Vypadala úplně stejně jako já - myslím, že když si mě proměnil, tak se to nějak projevilo na mě a ona je tu se mnou. To ona je důvod, proč jsem neschopná se kontrolovat. Myslím, že Silver umřela doopravdy až se mnou... a taky se se mnou změnila."

"Musela se stát tvou součástí, i když jsi o ní nevěděla, když jsi byla člověk," dumal nahlas Carlisle.

"A to asi není všechno," zkousla jsem si ret. "Důvod, proč mě dnes María zahnala zpět do rezervace je to... že mě chce zpět. Ne jako upíra, ale jako vlkodlaka... Měla jsem se stát vlkodlakem když mi bylo patnáct, bylo to v mých genech... A pravděpodobně, stejně jako Silver, to ve mně stále je."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama