30. Snesitelná strategie

21. února 2016 v 20:52 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD



30. Snesitelná strategie

"To je nemožné. Neexistuje způsob, kterým by vlkodlak dokázal přežít kousnutí upíra. Pokud bys v sobě ten gen měla, tak bych tě při přeměně zabil."

"A jaké jiné vysvětlení máš?!," vybuchla jsem a vyskočila z pohovky. "Ten oměj mě na pár vteřin omráčil - jsem si jistá, že na upíry takhle nedokáže zapůsobit. A Edward má pravdu - všechno se vrací do starých kolejí. María mi sama řekla, že se mě vlk snaží přeprat a daří se mu to."

"Erin-"

"Co když se to stane zničehonic? Jsem nebezpečná Carlisle a měla bych zmizet z dosahu všech kolem mě. Nejenom lidí. Vím, co se stalo, když jsem naposledy ztratila kontrolu v Montaně. Co budeme dělat, až se to stane znova, když nevíme, jak mě uklidnit?"

"Erin-"
"A co když takhle vyletím na Bellu? Nebo na lidi co budou kolem mě? Nebo-"
"Erin!"

Zmlkala jsem a zastavila své nevědomé rázování přes pokoj. Otočila jsem se ke Carlisleovi, jenž vstal a položil mi ruce na ramena. Snažil se na mě dívat povzbudivě, ale viděla jsem pochyby v jeho očích.

"Myslím, že bude nejlepší, když to vyřešíme, až si doma odpočineš," začal a rychle pokračoval, když jsem ho chtěla přerušit. "Myslím to vážně, Erin. Jsi úplně vyřízená a v tomhle stavu nejen že nic nevyřešíme, ale mohlo by se ti něco stát."

"Třeba jako další náhodné vypuštění Silver," zamumlala jsem hořce a ušklíbla se.
"Ne," zavrtěl důrazně hlavou a prstem mi pozvedl bradu, čímž mě donutil se na něj podívat. "Nechci, aby se něco stalo tobě."

Chvíli jsem na něj zírala, než jsem polkla a přikývla. Úlevně se uvolnil a objal mou třesoucí se postavu. Odtáhla jsem se od něj a překvapeně zamrkala, když jsem viděla, jak si sundává svůj lékařský plášť a sahá po klíčcích od auta.

"Co to děláš?," zeptala jsem se zaraženě.
"Odvážím tě domů."
"Carlisle-"

"Nehodlám se o tom s tebou hádat," oznámil mi pevně a jistou ruku mě vyvedl z kanceláře na chodbu.
"Tohle je hloupý. Nemusíš-"

"Možná bys měl přestat strkat svůj čumák do cizích záležitostí, čokle."
"Pokud vím, tak je Bella schopná mluvit sama za sebe a nepotřebuje, abys jí dělal tiskovýho mluvčího, pijavice."

Automaticky jsem udělal krok směrem k vedlejší chodbě, kde jsem slyšela hlasy, ale Carlisle mě zachytil rukou kolem pasu. Zmateně a trochu podrážděně jsem se na něj zadívala, ale on jen povedl obočí.

"Nech mě to vyřídit, prosím," řekl s jemným náznakem důrazu. "Počkej tu na mě; hned jsem zpět."
S tím rychlými kroky vyrazil vyřešit jakýkoliv svár, jenž mezi těmi dvěma kohouty mohl vzniknout. Znuděně jsem se opřela o stěnu a snažila se nechat svá unavená víčka rozlepená ještě pár minut.

Když jsem za sebou uslyšela kroky, potřepala jsem hlavou, jak mě únava nadále zmáhala a odlepila se od stěny. Ovšem ztratila jsem svou rovnováhu a vrazila tak do příchozího, jenž mě pevnými a horkými pažemi zachytil a ztuhnul.

V tom okamžiku jsem pocítila snahu Silver se dostat ven a můj poslední pokus ji zachytit se sice podařil, ovšem absolutně mě vyčerpal. Chytila jsem se jeho paží, když se pode mnou podlomila kolena a zadívala se do teplých hnědých očí.
"Zavolej... Carlislea...," vydechla jsem a poddala se temnotě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Probudila jsem se naprosto uvolněná, stejně jako člověk po hodně dlouhém a zaslouženém spánku. Protáhla jsem se a přitáhla k sobě přikrývku a ponořila se víc do svých peřin. Pak jsem ale prudce otevřela oči, když ke mně dolehly všechny události, co se staly, než jsem odpadla.

Rychle jsem ze sebe shodila deku a přehodila nohy přes okraj postele. Znovu jsem se ztuhle protáhla a obula si tenisky, jenž příhodně ležely vedle postele. Nejspíš Alice, pomyslela jsem si s úsměvem.

Natáhla jsem vzduch kolem sebe a byla překvapená, když jsem necítila nikoho z rodiny v domě. To ve mně vzbudilo ostražitost, takže jsem naprosto tiše prošla celý dům, snažíc se zachytit jakoukoliv stopu člena rodiny a snažila se zbytečně nepodlehnout panice.

Vešla jsem do garáže, kde jsem uviděla své auto, perfektně zaparkované a když jsem se otočila k rámu s klíčky, uviděla jsem i ty své. S úsměvem jsem po nich sáhla a otevřela garážová vrata, abych mohla vyjet.

Naskočila jsem do auta, zběžně se připoutala a strčila klíčky do zapalování. Když jsem otočila a ozvalo se známé vibrování motoru, pohladila jsem své auto po volantu. Nezklamalo. Natočila jsem si zpětné zrcátko, když jsem v určitém úhlu zahlédla vlčí oči a šedou srst.

Škubla jsem s ním zpět, než jsem ho narovnala, odpoutala se a vyšla ven. Rozhlédla jsem se po okolí a snažila se zachytit nějaký pach, jenž vše bylo poněkud rozostřené a nejasné. Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se uklidnit. Zřejmě jsem už začínala být paranoidní.

Znovu jsem nasedla do auta a vnitřně se přemlouvala. María ještě rozhodně nemohla být natolik v pořádku, aby se proměnila a sledovala až domů. A rozhodně by mě tu ostatní nenechali samotnou, kdyby takové riziko existovalo.

V tu chvíli, když jsem pomalu vyjela z garáže a zavřela ji, mě napadlo, že ani nevím, jak dlouho jsem byla mimo, takže moje teorie s Maríou může být reálná. Otřásla jsem se a znovu zavrtěla hlavou. Unavená nebo ne, její pach bych si pamatovala velmi živě.

Dupnula jsem na pedál a zamířila k nemocnici, když mi zazvonil telefon a na displeji se objevilo Alicino číslo. Povzdechla jsem si, protože mi to mělo dojít, že Alice o mém probuzení bude vědět jako první a zvedla jsem ho.

"Ano Alice?"
"Erin! Jsem tak ráda, že už jsi konečně vzhůru. Už jsme o tebe opravdu začínali mít starost," vypískla okamžitě a zněla trochu rozrušeně.

"Jo to je mi jasný," odpověděla jsem s úsměvem a poté zvážněla. "Děje se něco?"
"Mohla bys přijet co nejrychleji k Belle domů?"
"K Belle?," zeptala jsem se pochybovačně, ale strhla jsem volant a najela na známou cestu. "Stalo se jí něco?"

"Ne," pronesla zdráhavě a povzdechla si. "Je toho spoustu, co ti budeme muset vysvětlit. Hodně se toho stalo za tu dobu, co jsi byla pryč... Nicméně, Edward tě tam bude s Bellou čekat."

"Jasně," odpověděla jsem, protože jsem věděla, že mi toho víc neřekne a zeptala se na otázku, co mě pálila na jazyku. "Jak dlouho jsem byla mimo?"
"Ani ne dva dny," odpověděla bezstarostně a trochu samolibě, což se vysvětlilo okamžitě. "Já věděla, že se probudíš."

"Jistěže ano," souhlasila jsem s jemným úsměvem a sjela k domu vedle Edwardova volva. "Už jsem na místě. Zatím se měj Alice, uvidíme se později."
"Měj se, Erin."

Zavěsila jsem mobil a strčila si ho do kapsy u mikiny a odepla pás. Ani jsem nechtěla vědět, co se tu zase děje, že je potřeba má asistence a rychle jsem kráčela k domu, jehož dveře se otevřely v okamžiku, kdy jsem k nim dorazila.

"Erin," usmál se poněkud nuceně Edward a objal mě, než ustoupil, abych mohla projít. "Omlouvám se, že tě nutím k tomu, abys pro mě zase něco dělala-"

"Nedělej si starosti Edwarde," ujistila jsem ho a otočila se na příchozí. "Ahoj Bello. Jak se máš?"
"Ujde to," odpověděla a já ji opatrně objala.

Pokud Edward viděl mé malé zaváhání, nijak ho nekomentoval. Jen kolem nás rychle prošel nahoru a když jsem pozvedla obočí, Bella mi jenom naznačila, že bychom ho měly následovat.

Bellin pokoj byl naklizený a pravděpodobně vše tu bylo tak, jak tu nechala. Vizuálně tu nebylo nic, co by vypadlo podezřele - i když já to samozřejmě nemohla vědět na sto procent, jelikož jsem tu netrávila každou noc, jako Edward.

Ovšem když jsem se nadechla, abych se Edwarda zeptala, proč mě sem táhnul přes celé město, jsem zachytila pach. Nebyl Bellin, ani Charlieho, jejichž pachy jsem měla dobře uložené v paměti. Byl mužský a definitivně upíří.

Mrkla jsme na Edwarda, jenž s rukama pevně zkříženýma na hrudi a se rty stisknutými v pevné lince, přikývl. Otočila jsem se k posteli vedle sebe a jemně sáhla na lapač snů na posteli. Dotkl se ho taky, byla na něm jeho stopa.

Obešla jsem postel k oknu, kde jsem opatrně přejela bříšky prstů po rámu a pokusila se zachytit víc toho cizího pachu. Určitě to nemohl být novorozený, protože ten by se tak dokonale ovládat nedokázal.

"Neznám ho," řekla jsem a podívala se z okna. "Určitě není novorozený, ale taky nijak školený v krytí stop. Docela po sobě uklidil, ale matně ho jde stopovat."

"Dokážeš to?," zeptal se Edward s nadějí v hlase.
Znovu jsem natáhla vzduch a odmítavě zavrtěla hlavou.

"Ne. Je sice silnější, ale ne natolik, abychom ho mohli sledovat," ztuhla jsem, když jsem se znovu rozhlédla po pokoji a pečlivě prohlédla všechny objekty, jichž se dotknul.

Edward, jenž viděl jakési poznání na mém obličeji, pravděpodobně nedokázal odolat mi kouknout do hlavy, podle jeho dalších slov.

"Myslíš, že mi to tu nechali, abych věděl, že tu někdo byl?"
"Ano," zamračila jsem se, když se ani nesnažil nijak skrýt, že mi četl myšlenky.
"Co to znamená?," zeptala se Bella nechápavě a podívala se na Edwarda upřeným pohledem.

"Že se pokouší Edawrda vyprovokovat," řekla jsem a na okamžik se znovu ponořila do okolních vůní a pachů.
"A vypadá to, že není sám," dodala jsem překvapeně, snažíc se zachytit víc. "Cítím ještě aspoň další tři upíry. Nebyli tady, ale-"

"-byli s ním," dopověděl za mě Edward a já přikývla.
"Bude to v pořádku," obrátil se k Belle s konejšivým hlasem. "Nedovolím nikomu, aby ti ublížil."
Pokusila jsem se neušklíbnout a prošla kolem něj, ale zastavila se u Belly.

"Někdy bych ráda využila tvou schopnost toho, aby mi nemohl číst myšlenky," mrkla jsem na ni a vyšla z pokoje.
Potřásla jsem hlavou a když jsem scházela ze schodů, otevřely se vchodové dveře a do místnosti vstoupil Bellin otec. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval. Přirozeně.

"Dobrý den, pane Swane."
"Dobrý, Erin. Copak tu dneska děláte?," zeptal se ve snaze oo taktnost nad tím, že se s Bellou vidí pořád pouze Edward.

"Jen jsem ji chtěla dnes pozvat k nám domů. Připravili jsme s Alice menší oslavu a říkali jsme si, že by Bella mohla přijít," vymýšlela jsem si okamžitě. Edward by dnes Bellu navíc chtěl mít s sebou doma.

"Opravdu?," zeptal se a na čele mu vyskočily vrásky, když se tázavě zadíval na vrcholek schodů, kde stáli Edward s Bellou. "To jí mohl říct i Edward, ne?"

"To by ale ode mě a od Alice, jako pořadatelek nebylo příliš zdvořilé," lhala jsem dál a věnovala mu úsměv.
"To je pravda," připustil a mrkl na Bellu. "Edward tě přiveze zpět, jasné?"
"Jasně tati." "Nemějte obavy, pane Swane."

"Výborně," vstoupila jsem znovu do konverzace a na půli cesty ke dveřím se k nim otočila. "Půjdu ještě něco vyzvednout do města a stavím se za Carlislem. Začínáme v sedm, buďte tam včas."

Svolám ostatní a pokusím se Carlislea dostat z jeho noční směny, pomyslela jsem si v duchu směrem k Edwardovi, který přikývl. Usmála jsem se naposledy na šerifa, jenž mi otevřel dveře a s rozloučením zamířila k autu.

Ještě než jsem úplně vyjela z příjezdové cesty, už jsem měla vytočené Jasperovo číslo, jenž mi odpověděl hned po prvním zazvonění.
"Erin?"

"Jaspere, mohl bys prosím tě dostat dnes večer všechny domů? Zrovna jedu od Belly a spolu s Edwardem jsme tam zachytili několik upířích pachů... Nechci šířit paniku a rozhodně ne před Bellou, ale myslím si, že je to určitá strategie. Ten upír, co byl uvnitř nesahal jen na náhodné věci - byl to dárek od Jacoba, fotka Belly s Edwardem, přívěsek od Alice a taky blok, který byl oc jejího otce."

"Něco zvláštního jsi zpozorovala? Myslíš, že je zkušený nebo začátečník?"

"Rozhodně není novorozený," připustila jsem a sjela na silnici směrem k nemocnici. "Zrovna jedu ke Carlisleovi, abych mu vše řekla. Bella s Edwardem přijdou v sedm, kdyby se někdo ptal - je to oslava, kterou s Alice pořádáme. Ujisti se prosím, že všichni znají naši krycí povídačku."

"Máš to mít," řekl a v dáli jsme slyšela, jak běží. "Erin... myslíš, že bys byla schopná zformovat jeho podobu?"
"Jak to myslíš?," zeptala jsem se nechápavě a šlápla na pedál.

"Když jsi byla v bezvědomí... Edward posluchal tvé sny, aby se ujistil, že jsi v pořádku a Silver se najednou objevila a začala brát podoby lidí z tvých snů."
"Cože?," vydechla jsem vyděšená a fascinovaná zároveň.

"Hlavně nepanikař," rozpoznal můj stav okamžitě a i přes mobil se na mě přenesl jeho klid. "Nikomu se nic nestalo. Jen stála nad tebou nebo seděla vedle tebe na posteli a brala podobu na vše, o čem se ti zdálo. Pokud bychom to využili, mohli bysme chytit toho, kdo byl u Belly."

"Ale tam byl jen cizí pach toho upíra," namítla jsem. "Pokud jsem ho v životě neviděla, nejsem si jistá, jestli ho vůbec dokážu... zformovat."
"Za pokus to stojí."

"To máš pravdu," povzdechla jsem si a zaparkovala před nemocnicí. "Koukej, jsem na místě. S Carlislem budeme brzy doma a já o tom popřemýšlím, jo?"
"V pořádku. Je to koneckonců pouze tvé rozhodnutí. Byl to pouze nápad."

"Já vím. Měj se, Jaspere."
"Zatím."

Schovala jsem mobil zpět do kapsy a rychlými kroky vešla do nemocnice, kde jsem uviděla Carlislea, jak stojí u příjmu a mluví s dalším lékařem. Odevzdaně jsem k němu zamířila a když zvedl pohled, na tváři se mu usadil chápavý výraz. Už tehdy jsem věděla, že to bude dlouhý den.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Takže... ty si taky myslíš, že je to dobrý nápad?"
"Souhlasím s tím, že na tom, co říkal Jasper něco je. Ale také chápu tvůj pohled na věc. A jak už ti říkal tvůj bratr, je to tvé rozhodnutí a pokud to nebudeš chtít udělat, nikdo tě za to nebude soudit. Jde mi hlavně o tvé bezpečí."

Přikývla jsem a chvíli si pohrávala se zapínáním své mikiny, zatímco Carlisle psal další lékařské zprávy. Zvedla jsme k němu pohled a odhodlala se zeptat.
"Jak je na tom María?"

Zarazil se ve své práci a zadíval se na mě. Zřejmě aby se ujistil, že jsem natolik schopná vstřebat informace o někom, kdo se mě snahou o to mě změnit, málem zabil.

"Byla převezena na normální pokoj. Její stav je stabilní, jen unavená, s čímž se v jejím věku musí počítat, ale pokud bude i nadále v pořádku, měla by být za pár dní propuštěná."
"Můžu ji vidět?," zeptala jsem se okamžitě a snažila se znít pevně.

"Jsi si tím jistá?," zeptal se jemně.
"Vážím si tvé starosti," řekla jsem s upřímným úsměvem a vstala z pohovky. "Ale já to zvládnu. Který je to pokoj?"

"Druhé patro, na konci chodby," odpověděl smířeně. "Za půl hodiny budu hotov a můžeme vyrazit."
"Skvěle," pochopila jsme jeho nevyslovenou zprávu a přikývla. "Budu na tebe čekat."

Vyšla jsem z jeho kanceláře a opatrně za sebou zavřela dveře. Když jsem se rozešla ke schodišti, jež vedlo na druhé patro, nebyla jsem si již tak jistá, že je to dobrý nápad. Potlačila jsem ale své černé myšlenky a než jsem se stihla pokusit zbaběle uniknout, otevírala jsem dveře jejího pokoje.

Bylo to skoro nereálné, vidět zkroucenou postav na posteli a představit si silnou ženu/vlčici, co na mě útočila před pár dny. Kolem její postele byla spousta monitorů, kapaček a přes obličej měla přetaženou kyslíkovou masku.

Doslova jsem se zhroutila na stoličku vedle její postele a zadívala se na její obličej. Nejistě jsem se natáhla a vzala její ruku do své. Byla jsem stále překvapená, že mi nepřipadala tak horká, jak by měla.

"Proč tohle děláš Marío? Proč si takhle ubližuješ? A mně?," zašeptala jsem.
Jedinou odpovědí mi bylo pípání monitorů a jemné zvedání jejího hrudníku. Zadívala jsem se na její pomačkanou tvář a viděla v ní ty roky utrpení a bolesti, jež se zobrazovaly na jejich vráskami brázděných tváři a křečovitých rukou.

Pustila jsem její ruku, když jsem uslyšela mužské kroky na chodbě, následované typickou vlkodlačí vůní. Napůl jsem zvažovala, že vstanu ze židle, ale pak jsem to zamítla, když jsem si uvědomila, že jim bude vadit už jen to, že jsem v místnosti. A jestli budu sedět na židli nebo stát vedle ní, rozhodně nebude mít vliv.

Psychicky jsme se připravila na jakékoliv urážky, co by mohli padnout na mou hlavu, když se otevřely dveře. Dovnitř vstoupil vysoký černovlasý kluk, přelétl pohledem mezi mnou a Maríou, než zavřel dveře.

"Už odcházím," ujistila jsem ho rychle a vstala. "Nebudu vás rušit."
"Počkej," zastavil mě okamžitě a podrbal se na hlavě. "Chci říct, že mi nevadí, že tu jsi. Koneckonců je to tvá příbuzná."

Konečně jsem se zadívala do jeho tváře a byla překvapená, že na mě neshlíží s obvyklou vlkodlačí nenávistí a znechucením. Díval se zvědavě a intenzivně a v jeho pohledu bylo něco, co jsem přesně nedokázala identifikovat.

Rozhodně jsem si ale oddechla, když nevypadal, že by na mě zaútočil a znovu se posadila, zatímco on zabral místo naproti mně.

"Děkuju," odpověděla jsem upřímně a když mi věnoval úsměv, jenž se zračil i v jeho očích, šokovaně jsem zalapala po dechu.
"Tos byl ty!"

"Cože?," vypadal zpanikařeně a já se usmála.
"Před dvěma dny," osvětlila jsem mu paměť a on se viditelně uvolnil. "Díky, žes mě na té chodbě jen tak nenechal."

"To bych nikdy neudělal."
Natočila jsem hlavu a usmála se na něj. To bylo od něj hezké.

"No, ně všichni z vaší smečky by to udělali."
"Asi rád vybočuju z řady."

Zasmála jsem se a moc mě nepřekvapilo, když mě obdařil úsměvem. Byl jako chodící sluníčko. Vypadal jako roztomilé štěně, když najednou nakrčil obočí.

"Copak?," zeptala jsem se pobaveně.
"Kde jsi byla?"

"U Carlislea," začala jsem pomalu a poté pochopila. "Ach - ty pachy byly u Belly. Snažíme se přijít, jaký upír se dostal k ní domů."
"Můžu pomoct."

Zamrkala jsem a pak se nejistě usmála.
"To je od tebe moc hezký ehm-," zrudla jsem a jeho oči se rozšířily. "Promiň, ani nevím, jak se jmenuješ."

"Embry."
"Erin. Moc mě těší Embry," řekla jsem a podala mu ruku, jež okamžitě přijal a držel ve své, když se otevřely dveře.

"Erin. Můžeme-," Carlisle se zastavil a podíval se na Embryho se zcela jasným pohledem.
Oba jsme vstali a Embry se trochu zamračil. Naposledy jsem mrkla na Maríu a pak věnovala pozornost Carlisleovi.

"Můžeme jít," řekla jsem.
"Můžu vám pomoct," zopakoval důrazněji Embry, když jsem všichni vyšli na chodbu.

"Ceníme si toho, ale není to nutné," řekl Carlisle a rukou mě opatrně chtěl odvést pryč, dokud nás znovu nezastavil Embryho hlas.

"Včera jsem zachytil pach jednoho upíra a sledoval ho. Vím, jak vypadá."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama