31. Slunce

28. února 2016 v 22:55 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


31. Slunce

"Myslím, že i tak tvou pomoc odmítneme, Embry," zopakoval Carlisle.
Znovu se mě pokusil donutit k pohybu, ale já se mu jemně, ale důrazně vytrhla z jeho sevření a zamračila se na něj.

"Má pravdu," kývla jsem směrem k Embrymu. "Pokud ho viděl, mohl by mi pomoci s tím, abych dokázala zhmotnit jeho podobu. Určitě to bude snazší, když budu vidět jeho obličej, než se o něco takového pokoušet pouze z pachu."

Bylo na něm vidět, že by se se mnou nejraději dál hádal, ovšem když jsem povedla obočí tak pochopil, že je to zbytečné. Podíval se na Embryho za mými zády a kývl na něj. Usmála jsem se na Embryho, jež se po mém boku vydal na parkoviště a oba jsme následovali Carlislea.

"Mohl by jsi jít podat zprávu Jacobovi, Embry?," zeptal se ho Carlisle, když jsme dorazili k jeho autu.
"Cože?," otočila jsem se nevěřícně na Carlislea. "Může mu zavolat cestou. Jsem si jistá, že k nám Jacob sám trefí a nepotřebuje k tomu chůvu."

"Bude lepší, když to od Embryho uslyší osobně. Alespoň mu pak bude věřit, že jsme ho k tomu nedonutili a naše setkání proběhne v klidu."
"To je směšné," namítla jsem. "Jacob není pitomec. Určitě pochopí, když mu Embry jen zavolá."

"Můžeš prosím pro jednou udělat to, co ti říkám Erin?," obořil se na mě Carlisle a já překvapeně o krok ustoupila. Povzdechl si a jeho hlas zněl smířlivě. "Nechci se s tebou hádat, ale opravdu bych ocenil, kdybys mě v tomto ohledu poslechla."

"Fajn," pokrčila jsem lhostejně rameny a nasedla do auta, aniž bych mu věnovala další pohled.

Během vteřiny byl Carlisle na místě řidiče, hbitě se připoutal a vyrazil z nemocničního parkoviště, jako kdyby po nás někdo šel. Zamračila jsem se na něj a mrkla do zpětného zrcátka, z něhož jsem se dívala, jak Embry mizí do lesa, než jsme zatočili a ztratil se mi z dohledu.

"Nemusel jsi být tak nepříjemný," vyslovila jsem svou myšlenku nahlas, stále zamračená. "Co ti Embry udělal?"
"Je to složité."

Odfrkla jsem si a na jeho letmý pohled jsem kousavě odpověděla.
"No jen si nech tohle tajemství, určitě ho nebudu nijak potřebovat."
"Žádáš po mě, abych k tobě byl upřímný a přesto se chováš úplně stejně, když jsou naše role obrácené."

Neodpověděla jsem a zírala z okna; ruce zabalené v pěst. Cítila jsem na sobě jeho pohled, když pomalu zabočil na příjezdovou cest
"Omlouvám se Erin, tohle jsem neměl říkat."

"Ne, máš pravdu," odpoutala jsem se a podívala se mu pevně do očí. "Jen přemýšlej o tom, kam mě moje lhaní a tajnůstkaření dostalo."

S tím jsem vyskočila z auta a vešla do domu, kde byli všichni členové naší rodiny kromě Edwarda usazeni na pohovkách před krbem. Esmé ke mně okamžitě přistoupila a objala mě.

"Jak se cítíš?," zeptala se starostlivě.
"Skvěle," prohodila jsem a ani se nesnažila skrýt svou ironii.

Ještě než jsem stihla přejít ke krbu se zvenčí ozval zvuk přijíždějícího auta spolu s několika páry těžkých zvířecích tlap. Všichni v místnosti se postavili a doslova hypnotizovali vchodové dveře. Jakmile se otevřely a vešla Bella v závěsu s Edwardem, Jasper okamžitě použil svou moc a efektivně uklidnil šum v místnosti.

Podezřívavě jsem se na Carlislea podívala, když vcházel spolu s Embrym jako poslední a bylo naprosto zřejmé, že mu ještě něco před malým okamžikem řekl. A soudě dle Embryho zamračeného výrazu to nebylo nic lichotivého.

"Mohl bych vás poprosit o pozornost?," přerušil tiché mumlání Carlisle a když si získal naši pozornost, pokračoval. "Chtěl bych poděkovat Quiletům, že se rozhodli nám pomoci najít upíry, kteří se zničehonic začali zajímat o Forks."

Jedinou odpovědí mu byl Sethův zubatý úsměv plný nadšení. Leah s Embrym vypadali, že by nejradši byli kdekoliv jinde, jen ne tady a Jacobův upřený pohled plný nenávisti Edwardovým směrem také mluvil za vše.

"Embry, mohl bys nám ho popsat?"
"Cože? To jsme se sem táhli jenom proto, aby nám mohl "popsat" někoho, koho sotva viděl?!," obořila se na Carlislea okamžitě Leah.

"Souhlasím s Leahou. Je nesmysl, aby sem přišli a Embry jim stěží popsal toho upíra. Stačí když mi ukáže svou vzpomínku a já ho z ní vytáhnu," okamžitě jsem se postavila na její stranu.
"Tak se do toho pusť," kývla na mě Leah, aniž by čekala na Carlisleovu odpověď.

"Počkej," zastavil mě Jasper, jenž stál vedle mě, když jsem se pokusila přejít k Embrymu.
Zavrčela jsem na něj a vytrhla se bez jakékoliv grácie z jeho sevření. Prosebně se na mě podíval.

"Měla bys ji nejdřív zkusit vyvolat, než se pustíš do hledání vzpomínky," řekl.
"Fajn," sykla jsem a zavřela oči.

Na chvíli jsme se zasoustředila, než jsem otevřela své podvědomí a nechala ji vystoupit na povrch, ovšem do mé bezpečné vzdálenosti, aby se na nikoho nevrhla. Když jsem otevřela oči, stála přímo přede mnou a vyčkávavě se na mě dívala.

"Spokojený?," zeptala jsem se a taktéž nečekala na odpověď.

Přešla jsem k vlkům a Leah s Jacobem se automaticky nakrčili a znechuceně (alespoň v Leahině případě) se na mě zadívali. Seth se povzbudivě usmíval a Embry vypadal podezřele klidně. Udělala jsem ještě jeden malý krok a ignorovala Leahino zavrčení.

"Tak jo," pokusila jsem se o povzbudivý tón, ale zvážněla jsem. "Nikdy jsem se nepokoušela vstoupit do mysli nikomu jinému, než upírovi. Podle všeho bys měl jen cítit moji přítomnost. Snaž se soustředit výhradně na vzpomínky, kde jsi toho upíra viděl, jinak bych musela hledat v tvé paměti a to by bylo zdlouhavé, únavné a nějak si nemyslím, že bys toužil po tom, aby se ti někdo hrabal v hlavě."

Stále na mě koukal stejně odhodlaným pohledem, takže jsem jenom přikývla, protože jsem to brala jako souhlas.
"A poslední věc," začala jsem a krátce mrkla na vlky po Embryho boku.

"Jo?"
"Fyzický kontakt," řekla jsem a při pohledu do jeho kamenného výrazu, jsem zrudla a rozšířily se mi zorničky.

Uslyšela jsem Emmettovo zapískání a poté ránu, kterou obdržel. Pravděpodobně od Rose nebo Esmé. Pokusila jsem se zůstat klidná a opravila se.
"Myslím držet tvou ruku."

Donutila jsem se nezavrčet na Leahu, která vypadala, že bude zvracet. Proto jsem čekala, kdy začne i Embry protestovat a zrovna, když jsem se pokoušela přijít na nějaké lepší řešení, jsem ucítila jeho teplou dlaň, v níž opatrně, ale přesto jistě chytil mou ruku.

Podívala jsem se na naše spojené dlaně, pak na jeho obličej, z něhož se nedalo nic vyčíst, ale byla jsem ráda, když jsem na něm neviděla žádné zhnusení. Jemně jsem stiskla jeho ruku na znamení díků, čemuž se trochu pousmál.

"Nezapomeň myslet na konkrétní okamžik," promluvil za mými zády Edward.
"Nejsem pitomce," procedil mezi pevně zaťatými zuby Embry a jeho stisk na mé ruce zpevněl.

"V pořádku," řekla jsem jeho směrem a byla ráda, když od svého drtícího stisku upustil. "Zavři oči, ponoř se do té vzpomínky. Až si budeš stoprocentně jistý, že máš vše pod kontrolou, tak mi to pověz."

Přikývl a ihned zavřel oči, za což jsem ho obdivovala. Byl v místnosti plné upírů a pro Bellino dobro hodlal upustit od svých instinktů a vydat se napospas klanu upírů. Navíc si nechat vyplenit podvědomí od jednoho z nich.

Nechala jsem ho v klidu se probírat myšlenkami a Jasper klidnil naše prostředí a odstřihoval nás od reality, abychom to měli snazšší. Byla jsem ráda, když všichni mlčeli a nechali Embryho se soustředit na svůj úkol.

Párkrát i v průběhu svého pátrání po vhodné myšlence stiskl ruku a jeho puls se pod mými prsty rozběhl rychleji, než znovu přešel do klidného a silného tempa.

"Mám ji," oznámil hrubším hlasem po pár minutách.
"Uvolni se," řekla jsem mu jen a také zavřela oči.

Rychle jsem se obrnila proti nárazu do vzpomínek nové osoby a byla překvapená, když naše spojení proběhlo hladce. Hádala jsem, že to opravdu bylo jako jezdit na kole. Na některé věci člověk nezapomíná.

Ponořila jsem se hlouběji do křehkého pouta mezi námi, jenž nám zajišťovali naše propletené prsty a rychle zapátrala po Embryho podvědomí. Zamířila jsem k myšlence, která na mě doslova dorážela a natáhla se po ní.

Bylo to jako propadnout se do zářivého snu plného šíleně sytých barev. Cítila jsem divoce bušící srdce v mé hrudi a sledovala svět z výšky, jež mě oslepovala. Cítila jsem masivní postavu, v jejímž těle jsem se ztrácela a jeho síla mě doslova válcovala pryč, stejně jako intenzita světla...

A najednou všechno zmizelo. Někdo mě pevně držel a nebyla jsem si jistá, jestli ještě stojím nebo sedím. Byla jsem si jistá, že mé oči byly otevřené, ale neviděla jsem nic jiného, než to prudké světlo z Embryho myšlenek.

Slyšela jsme hukot hlasů, jak se některé z nich překřikovaly a snažila se znovu nabrat vědomí do svých rukou. Zamrkala jsem a odstrčila ze svého obličeje ruce, jež mě držely. Znovu jsem zavřela oči a po pár minutách, kdy jsem si byla jistá, že je všechno to zářivé světlo pryč, je otevřela.

Odstrčila jsem ze svého výhledu Jaspera, jenž klečel přede mnou a pokusila se najít Embryho, abych zjistila, jestli je v pořádku. Na jeho místě ovšem ležel mohutný šedý vlk a jeho obří hnědé oči koukaly přímo na mě.

Málem jsem vyletěla z kůže, když můj první instinkt byl se po něm vrhnout v domnění, že je to María, ale než jsem to stihla udělat, jsem si všimla černých skvrn na jeho čumáku a srsti na zádech. Tohle nebyla María, ale Embry.

Postavila jsem se na nohy a byla ráda, když se ani trochu netřepaly a nejistě udělala krok k vlkovi. Ten zakňučel a pokud to bylo možné, přitiskl svou hlavu ještě víc k podlaze. Přesto jeho ocas jemně kmital ze strany na stranu a nevypadal vůbec naštvaně.

"Cos to udělala?," štěkla po mně Leah a já se k ní zmateně otočila.
"Cože?," zeptala jsem se, zmatená. "Já jsem... Co se stalo?"

Otočila jsem se k ostatním, když jedinou Leahinou odpovědí bylo mračení. Nakonec se ozval právě její bratr.
"Prostě jste se nějak spojili a najednou se Embry prostě změnil."

"Jsi v pořádku?," zeptala jsem se okamžitě Embryho, jenž zvedl hlavu a kývl.
"Možná bych měl prostě najít tu myšlenku a pak ti ji předat," navrhl Edward.

"To nejde," zavrtěla jsem hlavou. "Vzal bys mu jen vědomou myšlenku, kterou tu mají všichni vlci v jeho smečce. Nepoznal bys z toho, co je to za upíra a já taky ne. Jediná možnost je přímý kontakt s podvědomím."
"To ti asi úplně přeskočilo, jestli si myslíš, že se k Embrymu ještě přiblížíš!," vyštěkla Leah.

Odpovědí jí bylo hromové zavrčení ležícího vlka. Embry vypadal poněkud omámeně, ale podařilo se mu pozvednou hlavu a nebezpečně zírat na svou vlčí sestru. Poté otočil svou hlavou a jednou kývl.

"Jsi si jistý?," zeptala jsem se znovu, pro jistotu, i když jsem už klečela přímo před ním. Znovu přikývl a složil mi hlavu k nohám.

Opatrně jsem prsty prohrábla jeho srst na hlavě a přesunula svou dlaň na krk, blíž k srdci. Znovu jsem zavřela oči a nechala ho chvíli koncentrovat, za pomoci Jasperova uklidňujícího vibračního vlnění.

Neptala jsem se, když dosáhl na vzpomínku, protože jsem cítila, jak se začal soustředit a nechala jsem se znovu - tentokrát opatrněji - stáhnout do jeho podvědomí. Držel se v povzdálí; to jsem pochopila během vteřiny.

Vše bylo podivně vzdálené a rozmazané - ještě víc, než když jsem vstoupila do jeho aktuální vzpomínky na cizího upíra.
Embry?

Opatrně jsem prostupovala jeho myšlenkami a snažila zachytit jakoukoliv stopu jeho přítomnosti, jež by mě navedla k myšlence, v níž figuroval neznámý vetřelec. Začalo se mi zdát, že čím blíž jsem byla tím víc se mi vzdaloval.

Jeho vlčí mysl byla o tolik složitější a vzdálenější, než jsem čekala, že jsem nebyla schopní se zorientovat. Trochu zoufale jsem ho v jeho mysli zavolala znovu. Když se ani poté neozval, rychle jsem se zmobilizovala a vystoupila z jeho mysli.

Zamrkala jsem nad ostrým světlem, ale nebylo to tak hrozné jako poprvé. Sundala jsem ruku z jeho krku a počkala, než otevře oči. Zmateně a omámeně se na mě zadíval.

"Promiň Embry, ale musíš mě k sobě pustit, nemůžu prohledávat každý kousek tvé mysli, to bychom tu seděli celé dny. Musíš mi tu vzpomínku ukázat a pustit mě k ní."

Chvíli na mě zíral, než pomalu přikývl a složil svou hlavu na má kolena. Opatrně jsem prsty prohrábla jeho srst od uší až ke krku a znovu se spolu s ním soustředila.

Ani už jsem nebyla překvapená nad tím, že spojení s jeho myslí nevyžaduje vůbec žádnou námahu, ale tentokrát mě na konci čekal. Cítila jsem jeho společnost a byla jsem ráda, že si mou radu vzal k srdci a ulehčil nám oběma čas a práci.

Rychle a efektivně mě postrčil k myšlence, v níž jsem se poprvé okamžitě ocitla a já se znovu nechala pohltit.

Sledovala jsem upíra bystrýma vlčíma očima. Ze země odlétaly kousky hlíny a prachu, jak rychle Embryho tlapy dopadaly na zem. Upír před ním byl rychlý a dle pohybů rozhodně nebyl novorozeným, ovšem speciální zkušenosti z něj také nečišely.

Byla jsem fascinována způsobem, jakým se vlk pohyboval. Jak tak velké stvoření působilo hbitě, pečlivě a se smrtelně nebezpečnou rychlostí. Embryho myšlenky se na okamžik zaleskly, než se obraz znovu zaostřil.

Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože v tu chvíli se upír otočil a já okamžitě zaznamenala všechny jeho rysy, stíny, barvu očí, vlasů...
Trvalo to vteřinu, než zmizel mně i Embrymu z dohledu, ale já jsem měla to, proč jsem přišla.

Trochu jsem se zakymácela, když jsem se vracela zpět do reality, ale okamžitě mě zachytily dva páry rukou a postavily mě na zem. Vydechla jsem a uspořádávala jednotlivé myšlenky a oddělovala ty Embryho od svých a naopak.

Embry vypadal, že se potýká se stejným problémem, ale po chvíli se zvedl a vyběhl dveřmi na verandu, jež mu otevřela Alice a zmizel za nejbližšími keři. Alice na mě kývla a potvrdila mou myšlenku, že se šel proměnit zpět.

Otočila jsem se k ostatním a kývla na Carlislea, jenž se na mě díval s otázkou v očích. Mrkla jsem vedle sebe a intenzivně se zadívala na své dvojče. Ale byly to její oči, jež nás oddělovaly; její byly lstivé, vypočítavé a mé se zoufale snažily udržet klid a žízeň na uzdě.

Což pochopil Edward, jelikož Bella stála bezpečně ukrytá za ním, Jasperem i Emmettem. Vybavila jsem si postavu toho upíra. Koncentrovaně jsem hleděla na Silver, jež se ani nehnula stejně intenzivně mě sledovala zpět.

Po pár minutách absolutní nečinnosti a ticha se zatřpytila a bílá mlha se stávala intezivnější. Pak nám před očima několikrát zablikala a začala měnit tvar.

Ženské rysy zcela vymizely z její tváře, dlouhé vlasy se rychle zkracovaly a nabraly tmavší stínovou barvu, než se usadily na typicky chlapeckém účesu. Postava zmohutněla a během pár minut tu stál mladý kluk a pozorně sledoval okolí.

"To je on?," ujišťoval se tiše Carlisle.

Přikývla jsem a ještě se trochu soustředila na detailech v obličeji, které by mohly napovědět, o koho se jedná. Byla to jen jakási obdoba na 3D model člověka, protože i když jsem vstoupila do Embryho myšlenek, neviděla jsem vše tak jasně a čistě.

"Myslím, že ho znám," ozvala se překvapeně Bella a zrudla, když se na ni všichni otočili. "Teda... viděla jsem jeho obličej na policejní stanici. Ztratil se loni na podzim v Seattlu; tuším, že mu bylo tak devatenáct..."

"A víš jméno?," zeptal se nadšeně Seth.
Bella jen zavrtěla hlavou, ale jeden pohled na Edwarda mi stačil.

"Riley Biers."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Dalších pár týdnů pro nás nebylo o nic lepších. Sice jsme věděli, jak se jmenuje ten, kdo se snaží dostat k Belle, ale nebyli jsme mu o nic blíž, než na začátku. Navíc se začali v okolí Seattlu ztrácet další lidé a všichni jsme dospěli ke stejnému závěru.

Někdo budoval armádu novorozených a zřejmě se pokusí na nás zaútočit. Tím se samozřejmě vyvolala otázka Volturiových, jelikož tak nápadný počet zmizení a navíc nějaký boj mezi upíry jistě přiláká jejich pozornost.

A pak to už s hroznými zprávami nějak nemohlo skončit.

Obzvlášť poté, co vlci na jedné z jejich nočních obchůzek zachytili nový pach a doběhli až k její majitelce, Victorii. Po tomto střetnutí se Bella dostala pod čtyřiadvacetihodinový dohled - ať už nás upírů nebo vlkodlaků v La Push.

Byla jsem překvapená, když mě spolu s Bellou pozvali do La Push. Měla jsem trochu strach ze střetnutí s Maríou, ale byla pozoruhodně klidná a rozumná. Nastalo mezi námi jakési křehké příměří a já jí slíbila, že budu chodit pravidelně s Bellou na návštěvy.

"Půjdem na menší túru k jezeru," oznámil Belle Jacob, aniž by mě bral na vědomí.
"No, musím tě zklamat Jakeu, ale slíbila jsem Edwardovi, že ji nespustím z očí," promluvila jsem a snažila se znít klidně.

Marně.

"To není tvoje věc," sykl na mě a pak se prosebně podíval na Bellu. "Rád bych s tebou mluvil o samotě. Prosím."
Nejistě se podívala na mě a zpět na něj, než se trochu pousmála na Embryho, jenž k nám pomalu přešel.

"Budu v pohodě," ujistila mě a já ji obdařila pochybovačným pohledem. "Slibuju. TY zatím můžeš navštívit Maríu nebo se projít kolem s Embrym."

"Dobře," pochopila jsem její narážku a neochotně ji povolila její výlet. Ovšem ne bez toho, aniž bych Jacoba varovala. "Dávej na ni pozor."

Jenom se na mě zamračil, než s rukou na Belliných zádech zamířil k úzké lesní cestě. Povzdechla jsem si a vynutila na tváři úsměv, když jsem se obrátila k Embrymu.

"Tak kam jdeme?"
"Co takhle dolů na pláž," navrhl rozzářeně a já protočila očima, protože jsem již slyšela o jejich útesu, z něhož si skáčou pro zábavu dolů.

Nakonec, když jsme se posadili na pláži a já chvíli sledoval všechny ty kluky, jak blbnou ve vodě, jsem musela uznat, že to nebyl úplně špatný nápad. Seděla jsem sice poměrně daleko od ostatních vlků a jejich přítelkyň, ale jejich dobrá nálada se dostala i ke mně.

S úsměvem jsem podala malé Claire míček, jež se jí ke mně zakutálel a poté sledovala, jak utíká před Quilem, jenž se na ni díval jako na bohyni.
A pak mi zmrzl úsměv na rtech.

Protože jsem ten pohled znala. To teplo, štěstí a radost. Tu záři v obřích vlčích očích. Tu neskutečně silnou záři, co mě dokázala oslepit. Přesně jsem věděla, že na mě kouká, když jsem svůj pohled otočila na něj.

Uviděla jsem ten stejný zbožňující pohled. Jako by mi jeho oči říkaly, že nevystoupí na oblohu měsíc, pokud si tomu tak nebudu přát. Díval se, jako bych byla zářivý předmět co ho může oslepit a přesto je Sluncem jeho vesmíru.

Ten pohled nezakolísal ani ve vteřině, kdy se mi na tváři objevilo pochopení. Protože on racionálně jednat nemohl. Jeho vlčí srdce mu už nařídilo, že mě musí milovat, třebaže ho to zabije.

Protože já jsem byla Embryho otiskem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama