Březen 2016

35. Lucidní

26. března 2016 v 20:26 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


35. Lucidní

Znovu to začalo chladem.

Zakousával se do každého milimetru mého mrtvého těla, skoro jako by si mě chtěla k sobě smrt opatrně přivinout, ale nejdřív se potřebovala ujistit, že už nebudu tak lidsky teplá. Což jsem ve své podstatě také nebyla.

Byl tohle posmrtný život - chlad a prázdno? To by bylo opravdu jedno velké zklamání. Nic jsem necítila, což byla zprvu příjemná změna, oproti mým střetům se Silver. Ale po pár minutách (nebo hodinách?!) už to tak uklidňující nebylo.

Rozlepila jsem oční víčka a zamrkala. Všude bylo bílo, ale nikdo další tu se mnou nebyl. Posadila jsem se a ruka mi automaticky vyletěla ke krku, abych zkontrolovala, jaké škody napáchaly Embryho zuby.

Necítila jsem krev, ani jizvy. Prostě nic. Stejně jako můj dotek - ať jsem tlačila na svou tvrdou pokožkou sebevíc, necítila jsem nic. Vstala jsem tedy, ale když jsem se podívala dolů, začala jsem uvažovat, jestli jsem vůbec někdy seděla na nějaké zemi.

Podlaha byla taky bílá a téměř působila, jako bych se vznášela v jakémsi meziprostoru. Pokud to tak bylo, smrt je tedy opravdu podivná a matoucí.

"Haló?," zavolala jsem do prostoru, doufajíc v odpověď.
Tu mi ale přinesla pouze ozvěna.
"Haló... haló... haló...," vrátila se mi posměšně můj zvonivý hlas.

I když tu nikdo nebyl a nebyla vidět ani žádná úniková cesta, měla jsem svého nicnedělání už dost. Rázně jsem vykročila vpřed směrem, kterým jsem ležela a doufala, že je ten správný. A zřejmě nebyl, protože po pár krocích, jako by mé nohy vrostly do země a odmítaly se pohnout.

"Sakra. No tak," promlouvala jsem ke svým tvrdohlavým končetinám, ale byly pochopitelně hluché k mým prosbám.
"Uvízla jsi."

Otočila jsem se, ale nikdo za mnou nestál. Rychle jsem se rozhlédla kolem dokola, ale znovu jsem nikoho neviděla. Přimhouřila jsem oči a odpověděla.
"Kdo jsi?"

"Jen vzpomínka," promluvil hlas a tentokrát, když jsem se otočila, spatřila jsem Tobyho, jak sedí pár metrů ode mě, zády opřený o neviditelný sloup. Otočil ke mně hlavu, když vycítil, že na něj koukám a zabodl do mě svůj krvelačný pohled. "Jsi šťastlivec."

"Šťastlivec?," zopakovala jsem a nemusela se ani snažit o sarkasmus, kterým to jedno slovo přetékalo.

Přikývl a usmál se než si začal pohazovat s jakýmsi neviditelným předmětem. Zamžourala jsem, ale neviděla nic, než prázdnotu. Otočila jsem se tedy k němu a posadila se mu naproti tak, abych mu viděla do tváře.

"Co tím myslíš?," domáhala jsem se odpovědi a potlačila nutkání mu vyškubnout tu neviditelnou věc.

"Někdo tě zřejmě nechce pustit," odpověděl se svým patentovaným úsměvem lamače srdcí a dál si vesele pohrával s neexistujícím předmětem.
"Proč?"

"To se ptáš mě?," usmál se výsměšně. "Já jsem tvá vzpomínka. Pokud to nevíš ty sama, tak já ti to určitě nepovím."
"Proč jsi má vzpomínka ty?," ignorovala jsem jeho shození mé inteligence.
"Protože jsem první věc, na kterou myslíš, když zavřeš oči," přišla prostá odpověď.

Uhnula jsem pohledem a přitáhla si kolena k sobě. Opřela si o ně hlavu a zadívala se na jeho rytmické pohazování.
"To je hloupý."
"Možná. Ale přece to funguje."

"Tak jak se odsud dostanu?," zeptala jsem se a byla jsem odměněna tím stejným výsměšným úsměvem i odpovědí.
"Já jsem tvá vzpomínka."
"Jo to už jsi říkal," poklepala jsem netrpělivě nohou a zadívala se na něj. "Tím spíš bys mi měl pomoct, ne?"

"To nemůžu. Jsem-"
"-má vzpomínka, já vím," přerušila jsem ho již značně frustrovaná.

On se na mě jen chvíli díval - dokonce i přerušil svou hloupou hru s neviditelným předmětem - a poté přikývl. Tak jednoduché to pro něj bylo.

"Takže," začala jsem nahlas uvažovat. "jsem se zasekla někde ve své hlavě a nemůžu umřít?"
"Ne tak docela," zněla váhavá odpověď.

To mě zaujalo.
"Ne tak docela? Co to znamená?"

"Někdo tě nechce pustit," zopakoval znovu s úsměvem a začal si zase pohazovat se svou hračkou. "Já jsem jen tvá vzpomínka."
A já vybouchla, protože už jsem z tohohle místa byla absolutně na nervy.

"Jo to už jsi mi říkal - třikrát! A zatím to tedy nevedlo vůbec k ničemu. Neměl by ses mi snažit spíš pomoci, když jsi tak trochu mé druhé já? Nebo jsi jen...," nechala jsem větu vyznít do prázdna. I vztek mě přešel.

"Nejsem mrtvá," zašeptala jsem a zvedla k němu pohled.
Přikývl a usmál se. Nepřestal si s tou věcí házet.

"Ale ona je. Silver," skoro jsem se zatřásla jen to jméno vyslovit. "Embry ji zabil... ne mě. Což znamená, že můžu být pořád naživu. Mrtví přece nemají vzpomínky nebo ano?"
"To ti nemůžu povědět. Ještě jsem mrtvý nebyl."

"To mi úplně stačí," s tím jsem se zvedla a začala pochodovat po své bílé kleci bez mříží. "Musím se prostě jenom probudit, najít cestu zpět ze své hlavy do svého těla. Správně?"

"Přesně tak," zněla další odpověď, ale jeho postava, jako by mi už nevěnovala pozornost. Pomalu blikal, mizel z mého dohledu i se svou hloupou hračkou.

Dívala jsem se na místo, kde zmizel a začala znovu přemýšlet, jak se odsud dostat. Nebyla jsem mrtvá - to jsem si opakovala jako záchranou mantru, i když se to zdálo být zbytečné, dokázalo mě to udržet v naději.
"No tak, no tak - probuď se," opakovala jsem sama sobě. Bezvýsledně.

Zkoušela jsem obejít každý roh té podivné místnosti, ale nenašla nic. Vůbec nic - jen bílou prázdnotu. Vztekle jsem se pokusila kopnout do něčeho, co mi bránilo jít dál, ale nikdy to neublížilo ani mně, ani mému vězniteli.

Zamířila jsem tedy k místu, kde Toby zmizel (zapamatovala jsem si ho pro případ, kdybych na nic nepřišla) a chvíli jsem zkoušela jeho vzpomínkové já k sobě přivolat. Najednou by mi nevadilo jeho hloupé opakování jedné věty.

Chtěla jsem se odsud dostat a pokud by mi to mělo trvat delší dobu, neměla jsem nejmenší chuť ji strávit zavřená sama. Poklepávala jsem o zem, jež nikdy nevydala ani hlásku a opřená o neviditelnou zeď jsem se snažila nepodlehnout dalšímu návalu šílenství.

"Toby?," volala jsem do prázdna, na pokraji slz, které jsem ale už nedokázala ronit. "Vrať se zpět. Nechci tu být sama, v téhle neviditelné kobce."

Otevřela jsem oči a prudce se posadila. To bylo ono, muselo být. Začala jsem zuřivě osahávat každý milimetr podlahy kolem sebe, dokud jsem bříšky prstů nenarazila na chladný a neviditelný kovový předmět.

Opatrně jsme ho vzala do rukou a když jsem přejížděla přes všechny jeho záhyby a dlouhý stříbrný řetízek, na němž visel, konečně jsem pochopila. Nahmatala jsem jeho zapínání a nasadila si ho. Necítila jsem jeho chlad - měli jsme stejnou teplotu.

Zhluboka jsem se nadechla, znovu se opřela o svůj záchranný bod a pevně chytila mámin náhrdelník do obou rukou.
"Jsem připravená jít domů."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Zpočátku jsem necítila žádnou změnu. Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem tam seděla opřená o neviditelný sloup, v rukou pevně svírajíc stříbrný náhrdelník a rty tiše opakujíc stejná slova, jako dětskou ukolébavku.

Můj sladce zvonivý hlas se rozléhal po nekonečném prostoru a vracel se mi výsměšnou ozvěnou. Pak jsem ucítila něco, jako slabý vánek a hlavou mi proběhlo pár vzpomínek - některé z lidského života, jiné z upírského.

A vítr kolem mě začal nabírat na síle; čím víc jsem cítila jeho poryv, tím rychleji se mi před očima míhaly obrazy a slova, které najednou nedávaly žádný smysl. A i když jsem byla vyděšená, nechala jsem se tím proudem strhnout.

Pomalu se přese mě přehnal šimravý pocit. Začal v konečcích prstů na rukou i nohou a během okamžiku projel celým mým tělem. A pak už to bylo jako by na mě shodili celý kýbl emocí jako ledovou vodu na probuzení.

Bolest, strach, úzkost, láska a nejsilněji pocit bezpečí. Cítila jsem se bezpečně a neměla jsem tušení proč. Jen jsem věděla, že ať už jsem kdekoliv, všechno bude v pořádku. A tohle ujištění mě dokázalo zcela uklidnit.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

První věc, co jsem si všimla, když se má hlava zcela vyčistila, bylo to, že jsem ležela na zádech na něčem měkkém. Pravděpodobně postel. Necítila jsem vedle sebe ničí přítomnost, ale nepohnula jsem se. Ještě ne.

Jemně a tiše jsem pohnula prsty na rukou a dotkla se jimi svých dlaní zevnitř. Cítila jsem to. Otevřela jsem oči a nadechla se. Věděla jsem naprosto přesně, kde jsem se nacházela a to vědomí mě uvedlo do klidu. Ale také přivolalo zmatek.

Jak jsem se dostala ke Callovým domů? Kdo mě sem odnesl? Jak mě zachránili? A co se stalo?
"Erin?"

Jako čerstvě probuzený pacient z kómatu jsem se mátožně otočila ke Carlisleovi, jenž stál na prahu pokoje. Přehodila jsem nohy přes okraj lůžka a pevně zaryla prsty vedle sebe do matrace. Podívala jsem se na zem, ale bála jsem se udělat první krok.

Zvedla jsem tedy znovu svůj pohled a zahleděla se do těch zlatých očích, protkaných starostí.
"Co se stalo?," zeptala jsem se. Tiše. Nejistě.

"Jak se cítíš?," ignoroval mou otázku.
"Já-," začala jsem a pak se odmlčela. Znovu jsem pokrčila prsty a narovnala je. "Nemám tušení."

Velmi pomalu ke mně přešel, jako bych se měla vyděsit, kdyby udělal rychlejší pohyb a vzal si malou baterku. Očima se mě ptal na svolení a já klidně přikývla. Prstem mi tedy zvedl bradu, i když se mě sotva dotkl a posvítil mi baterkou do očí.

"Co se stalo?," zopakovala jsem znovu svou otázku, odhodlaná získat odpověď.
"Co si pamatuješ?," vyhnul se přímé odpovědi, zatímco zkoušel mé reflexy.
"Že mě Embry kousl do krku a pak nic," řekla jsem upřímně a sledovala jeho tvář.

Provinile se na mě podíval a chvíli to vypadalo, že mě obejme neb alespoň pohladí po tváři, ale jako by si to na poslední chvíli rozmyslel. Položil svou baterku vedle mě a zadíval se mi do očí.

"Když jsi utekla, Embry se za tebou pustil tak rychle, jak jen se dokázal dostat z bitevního pole," začal. "Pobili jsme je všechny, ale než jsme se k tobě mohli vydat, Alice měla vizi. Přišli Volturiovi."
"Jste v pořádku?," přerušila jsem ho úzkostlivě.

"Ano," usmál se, ale jeho úsměv nedosáhl k očím. "Nicméně nám Aro dal ultimátum. Do roka se musí z Belly stát upírka."
"A Edward?"
"Není šťastný, ale ví, že je to naše jediná možnost."

Věděla jsem, že se takhle bude cítit, ale Carlisle měl pravdu. Copak nám Volturiovi dali na výběr? A jít proti nim, to nebyla zrovna má ideální představa budoucnosti. Ne že bych tedy ještě před pár hodinami čekala, že se jí vůbec dočkám.

"Nicméně, než přišli tak se Jacob zranil. Jeden z novorozených mu polámal žebra. Nemohl jsem s ním okamžitě jít do La Push a ošetřit ho, když k nám mířili Volturiovi, takže jsem se tam vydal poté, co odešli. Přišel jsem k Blackovým a pomohl mu, když mi Sam řekl, co se stalo u Callových."

Podíval se na mě, ale já stále nevěděla, co si mám přesně myslet nebo jak reagovat, takže jsem jen přikývla a čekala, jak bude pokračovat.

"Když jsem přišel ke Callům domů, otevřeli mi Tiffany. Bylo na ní vidět, že nemá daleko k tomu, aby se zhroutila. Ale já jsem měl jen plnou hlavu toho, co se ti mohlo stát, takže jsem jen rychle zamířil do poschodí k Embryho pokoj. On...," odmlčel se, s malým povzdechem zavřel oči a zavrtěl hlavou.

Když je otevřel a znovu se na mě zadíval, zasáhla mě syrová bolest, kterou v nich měl vepsanou. Natáhla jsem ruku a opatrně si ji dala do svého klína. Vypadal, že ho to ukotvilo.

"Bylo tam spousta krve. Neměl jsem tušení, že většina z toho patřila tobě. Embry seděl na konci pokoje a tisknul tvé tělo k sobě. Nejdřív jsem si myslel, že jsi jen omdlela vysílením, ale stačil mi jediný pohled na jeho tvář a věděl jsem, co se stalo."

"Jak...?," zavrtěla jsem taky hlavou.

"Zpočátku jsem se k tobě ani nemohl dostat. Embry jen vrčel a vzlykal. Pokusil se na mě zaútočit, když jsem se dostal moc blízko, ale poté si uvědomil, že drží tvé tělo a ani se nehnul. Přemluvil jsem ho až ve chvíli, kdy jsem řekl, že bych tě mohl oživit," cítila jsem to sebeobvinění. "A lhal jsem."

"Ale jsem naživu," poznamenala jsem, abych mu ulevila, ale on jen zavrtěl hlavou.
"Nevěděl jsem, že to bude fungovat. Že tě mé kousnutí zase promění," řekl a oči mu zběhly k mému krku.

Jedna z mých rukou tam okamžitě vystřelila a já velmi jasně nahmatala otisky zubů. Upířích i vlčích. Jedny mi vzaly život a druhý mi ho vdechly.

"Byl jsem prostě sobecký a chtěl jsem mu vzít i to jediné, co mu zbylo," řekl a sklopil pohled. Stiskla jsem jeho ruku pevněji. "Ale byl jsem i zoufalý. Takže jsem tě kousl a vložil do tvého hrdla tolik jedu, kolik jsem jen byl schopný ze sebe dostat. Zbledla jsi - šíleně. Jako bych z tebe vysál i poslední kousky lidskosti. Ale pak se stal malý zázrak. Tvé srdce se rozběhlo."

A znovu zamířilo ke své vlastní zkáze, domyslela jsem si.
"Proč jsi mě nevzal domů?," zeptala jsem se a překvapila ho.

Dloho jsem Cullenovic dům nenazývala svým domovem a v posledních týdnech jsem si připadala jako cizinec v jejich rodině. Přesto to teď dávalo perfektní smysl.

"Chtěl jsem, ale Embry se odmítl od tebe hnout. Takže jsem požádal Tiffany, abych tu po dobu tvé přeměny mohl zůstat a ty ses pak mohla sama rozhodnout, kam budeš chtít jít."
"Chci jít domů," oznámila jsem, třebaže to znělo spíše jako úpěnlivá prosba.

"Samozřejmě," souhlasil ihned, ale mrkl ke dveřím. "Ale Embry by s tebou chtěl mluvit. Pokud ti to nevadí."
"Jasně že ne," odpověděla jsem, i když to nebyla tak úplně pravda a velká část mého já chtěla prostě utéct.. Ale věděla jsem, že tohle Embrymu nemůžu udělat.

"Dobře," řekl a naposledy mi stiskl ruku, než vyšel na chodbu.

Netrvalo to dlouho a za okamžik ho ve dveřích střídal Embry, jenž bez váhání přešel místnost a sevřel mě v náručí.Trochu nemotorně jsem mu objetí vrátila a počkala, až se odtáhne. Byl příliš horký.

"Měl jsem o tebe takový strach," řekl a posadil se mi k nohám, jednu z mých rukou stále držel ve dlani. "Jak se cítíš?"
"Nemám tušení," zopakovala jsem ploše stejná slova, jakými jsem odpovídala Carlisleovi.
"No... to je asi normální," pokusil se o úsměv. Cítila jsem z něj nejistotu.

"Promiň Embry, ale jsem dost unavená a vážně bych šla ráda domů," řekla jsem a snažila jsem se sobě namluvit, že ho tím nechci ranit.

Jeho oči viditelně pohasly, ale z tváře mu nezmizel přátelský úsměv.
"Co jen budeš chtít."

Na to jsem pouze přikývla, protože jsem nevěděla, co bych mu řekla. Byla jsem ztracená - ve vlastní hlavě, ve všem kolem. Byla jsem konečně volná, ale přesto jsem se sama zapletla do další sítě ve své hlavě.

"Počkej," zastavila jsem ho, když se rozešel ke dveřím, aby zavolal Carlislea.

Otočil se znovu ke mně, v očích naději. Nadechla jsem se a propustila svou sílu. Doufala jsem, že to co cítím, je správné a nestane se nic hrozného. Otevřela jsem oči až ve chvíli, kdy jsem věděla, že se mi to podařilo.

Zamrkala jsem a chvíli zírala na stříbřitého vlka, co na mě koukal chytrýma očima, které byly identické s mýma. Byla to Silver, o tom nebylo pochyb. Ovšem pouze jako připomínka mého dalšího já. Tentokrát bezpečná.

"Dokázalas to," řekl tiše Embry, v hlase neskutečnou hrdost.
"Asi jo," připustila jsem váhavě, stejně tichým hlasem a donutila vlka zmizet. Otočila jsem se k němu. "Omluvám se. Opravdu musím jít. Já... až si to všechno vyřeším sama se sebou, přijdu. Slibuju."

"Budu na tebe čekat," řekl a váhavě ke mně přistoupil. "Můžu tě ještě obejmout?"
"Samozřejmě," řekla jsem a konečně vstala z lůžka.

Na trochu nejistých nohách jsem udělala dva kroky a nechala se zabalit do jeho horkého objetí. Až příliš horkého. Neklidnilo vroucí adrenalin v mé kůži, protože už ve mně žádný nebyl. Necítila jsem tu nutkavou potřebu se v jeho objetí ztratit.

Odtáhla jsem se a věnovala mu jakousi parodii na úsměv, než jsem se kolem něj protáhla a na chodbě se přilepila ke Carlisleově chladné a nezlomné postavě. Tentokrát už kolem mých ramen jistě přehodil svou ruku a odvedl mě s posledním rozloučením s Tiffany z domu.

Byla jsem víc než překvapená, když jsem uviděla jeho auto, protože jsem čekala, že půjdeme pěšky, ale nijak jsem neprotestovala a zapadla na sedadlo spolujezdce. Pomalu jsme zamířili na známou cestu k domu a v autě vládlo ohlušující ticho.

Byla jsem smířená s tím, že tak budeme muset vydržet celou cestu, dokud se nám před autem neobjevila postava člověka a Carlisle dupnul na brzdu. Zachytila jsem se palubní desky a vyryla do ní menší důlky svými prsty.
"Jsi v pořádku?," zeptal se a zkontroloval mě pohledem, než se otočil k postavě na silnici.

I já jsem zvedla pohled a naprosto jsem ztuhla. Ale nebylo pochyb, že postava před naším autem nebyla halucinace. Protože ho viděl i Carlisle.

Před naším autem nestál nikdo jiný, než Toby.

34. Slib

19. března 2016 v 16:49 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


34. Slib

Během několika dní se ze mě a Embryho stala siamská dvojčata. Nedokázala jsem se od něj odtrhnout ani na pár minut, aniž bych začala vyšilovat a to mě děsilo. Ovšem Embry byl spokojený a zářil jako sluníčko, protože jeho vlk byl potěšený z mé blízkosti.

Bylo neuvěřitelné, jak rychle jsem si zvykla na sálavé teplo jeho kůže a on na můj ledový dotek. Nebyla noc, kdy bych neusínala v jeho náručí. Což byl další problém, jelikož jsem byla unavená a bez spánku jsem nevydržela déle než 36 hodin.

Nechtěla jsem, aby si Cullenovi s mojí situací dělali starosti, ale držet to v tajnosti nepřipadalo v úvahu. Od tréninku na mýtině, kdy jsem vypustila své šílené dvojče, jsem se v jejich domě ale neukázala.

Jediný člen rodiny, se kterým jsem udržovala kontakt, byl Jasper. A to jen párkrát během dne, když jsem se s Embrym procházela při jeho hlídce; nedokázala jsem se od něj totiž ze strachu, že se znovu objeví Silver vzdálit.

Byl to naprosto bezútěšný stav a třebaže se mě Embry i Jasper snažili udržet na pozitivní vlně, nemohli sebe ani mě oklamat. Zhoršovalo se to. Hodně rychle. A naší situaci to nijak neulehčilo, jak se brzy ukázalo.

Alice měla další vizi, tentokrát s konkrétním datem, kdy se Victorie se svou armádou rozhodne zaútočit. Edward, Carlisle a Jasper zatím vymysleli strategii, jak udržet Bellu v bezpečné vzdálenosti od Victorie.
A taky ode mě.

I když to nikdo neřekl nahlas, mysleli jsme si to všichni. A k jejich překvapení jsem to s největším nadšením nakonec přivítala já. Nemohla jsem riskovat, že by se situace na tréninku zopakovala přímo na bojišti.

Ale čím víc se kalendář posouval k onomu datu, tím hůř a nejistěji ve vlastní kůži jsem se cítila. Neměla jsem tušení, co bych bez Embryho neustálého ujišťování a rozptylování dělala. Věděla jsem jen, že se mu musím celou dobu držet v patách, aby se mi nic nevymklo z rukou.

"Měli bysme jít."
"Jo, já vím."

Mrkla jsem v zrcadle na jeho postavu opřenou o koupelnové dveře a pozvedla obočí nad jeho téměř dětsky nadšeným výrazem ve tváři.
"Co?," zeptal se, když si všiml mého pohledu a prohlédl se, jestli na sobě něco nemá.

"Aspoň jeden z nás se už nemůže dočkat," utrousila jsem a protáhla se kolem něj zpět do jeho pokoje, kde jsem ze židle vzala svoji koženou bundu.

"Vážně?," zeptal se podrážděně, ale podle jiskřiček v jeho očích jsem věděla, že si ze mě jen utahuje. "Jdeš na módní přehlídku nebo co?"

"Vítězové přece vždycky vypadají dobře," zavtipkovala jsem, ale postrádalo to jakoukoliv humornou notu.
"Erin...," začal a já se na něj trpělivě podívala. "Víš, že bych tě nejradši nechal tady, ale-"

"Já vím," přerušila jsem ho netrpělivě a mávla rukou. "Určitě bych vyletěla a někomu by se mohlo něco stát. Takhle... se ta šance alespoň o něco zmenší."

Přikývl, ale i v jeho očích se odrážela špetka nedůvěry. Pokusila jsme se o drobný úsměv a přešla pokoj, abych ho jemně objala. To mi okamžitě dovolil a přitáhl si mě k sobě. Zavřela jsem oči a na chvíli jen vnímala jeho pravidelný rytmus bijícího srdce.

"Teď už vážně musíme jít," připomněl mi po chvíli a já se s těžkým srdcem odtáhla.
"Já vím," řekla jsem a když se rozešel ke dveřím, rychle jsem ho zastavila. "Embry!"

"Ano?," otočil se zpět ke mně a hned mu jeho úsměv zmizel z tváře, když viděl můj obličej. "Ať už je to cokoliv-"
"Chci, abys mi něco slíbil," přerušila jsem ho tak pevně, jak jsem jen dokázala.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

I když byl napjatý a očividně naštvaný, přesto mě neodstrčil, když jsem propletla naše ruce a vydala se s ním z domu. Automaticky mě chytil a přitáhl blíž. Nějak jsem si nedovedla představit, že bychom měli bojovat, když se od něj sotva hnu.

"Embry, děkuju-"
"Prosím. Neděkuj mi. Za tohle ne," přerušil mě.

Okamžitě jsem pocítila vinu, když jsem viděla, jak těžce ta slova z sebe dostává a jenom jsem přikývla, aby viděl, že rozumím.
"Myslíš, že to zvládneme?," změnila jsem tedy téma a byla ráda, když se alespoň o trochu uvolnil.

"Upřímně?," zeptal se a mrkl na mě, než se znovu soustředil na krajinu před námi. "Nemám tušení... Chci říct - víš, co říkají vlci, že? Jako by se nic nedělo a byla to pro nás úplně obyčejná situace. Ale podle mě chce Sam jen přesvědčit všechny mladší, aby se necítili tak vyděšeně."

Přikývla jsem a začala cítit nervozitu, když jsem ucítila další pachy - vlků i Cullenů. Znovu jsem se vrátila do reality, když mě Embry pevně stiskl a já mu poslala malý úsměv. Byla jsem si jistá jedinou věcí - že na něj musím dávat stejný pozor, jaký on dává na mě.

Bylo dobré vědět, že mi bude stále v patách, aby se mi nic nestalo. Jenže mi bude v patách. Neustále. Takže když se na mě někdo vrhne, on se vrhne na něj. Věděla jsem, že není lehkomyslný bojovník, ale přeci jen se choval jinak, když byl se mnou.

Ostatní vlci tento problém neměli, protože jejich otisky byly bezpečně doma a jediné, o co se strachovali - i když ani to ve většině případů - byli pouze oni sami. Spousta z nich myslela jen na to, že musí přežít, aby se dokázali postarat o své družky.

Embry mi ani sám nemusel říkat, protože jsem to na jeho očích poznala, že je v tomhle názoru s nimi zajedno. A to mě donutilo se cítit ještě provinileji, než kdykoliv předtím. Byla jsem si jistá, že si tohle Embry nezaslouží.

"Edward, Bella, Seth i Jake jsou na místě. Už jen čekáme, kdy je Alice uvidí," přerušil můj tok myšlenek Paul, jenž k nám přiběhl, když nás spatřil na cestě.

"Jasně," odpověděl mu Embry a společně jsme ho následovali k vlkům, jenž přešlapovali skrytí za obřími balvany u mýtiny.

Sam měl velmi dobře propracovaný plán a myslím, že udělal dojem nejenom na mě. Hodlali se využít moment překvapení a zaskočit novorozené v okamžiku, kdy se celí zběsilí vrhnou na Cullenovi. Také jim to dá příležitost se lépe zorientovat a neublížit nikomu z našich řad.

Lehkým přikývnutím a malým úsměvem jsem se přivítala s vlky a všichni, kromě Leah, mi můj pozdrav oplatili. Ta si jen odfrkla a poodešla. Zachytila jsem pevněji Embryho, když na ni vycenil zuby a pokusila se ho zklidnit.

Věděla jsem, že o mně už musí Cullenovi dávno vědět a potřebovala jsem ještě Jaspera obeznámit s posledními změnami, než začne boj. Takže jsem pustila Embryho a vydala se zpoza balvanu, ale neušla jsem ani pár kroků a už mi stál v cestě.

"Potřebuju se ještě domluvit s Jasperem," zopakovala jsem to, co jsem mu říkala již v domě a pozvedla obočí. "Myslíš, že bys mě mohl pustit? Budu jen pár metrů od tebe."

"Cítím se líp, když jsi nablízku," zamračil se a střelil pohledem k mýtině za sebou a zpět ke mně.
"Fajn," povzdechla jsem si, když jsem pochopila, že se s ním nemá cenu hádat.

Vydala jsem se zpoza menších skalisk a třebaže jsem to nepřiznala, taky jsem se cítila líp, když si znovu vložil mou ruku majetnicky do své. Oba jsme tedy pokračovali ke Cullenovým, jenž se otočili, když uslyšeli naše kroky.

Pokud byli překvapení tím, že jsme si byli tak blízko a drželi se za ruce, nedali to nijak najevo. Tedy až na Emmettovy varovné pohledy a Rosaliino cukání v levé ruce.

Proto jsem byla ráda, když se od nich Jasper odpojil, prohodil pár slov s Carlislem a vydal se nám naproti. Vypadal taky napjatě a když jsme od sebe byli necelý metr, všichni jsme se zastavili a Jasper si Embryho obezřetně prohlédl.

"Jak se cítíš?," zeptal se mě a na Embryho pouze kývl.
"Nechci ti lhát," odpověděla jsem upřímně. "Je to dost zlý. Nemůžu se od Embryho hnout na víc než deset metrů."

Nepotřebovala jsem Jasperovy schopnosti, abych vycítila, jak se všichni upíři napjali a Esmé se na mě starostlivě zadívala. Mrkla jsem na ni, ale nějak jsem neměla žádná slova útěchy, co bych jí nabídla, takže jsem mlčela a vrátila svou pozornost k Jasperovi.

"Pokud mi budeš nablízku i ty, neměl by být žádný problém," dokončila jsem svou myšlenku.
"Budu se držet blízko," přikývl Jasper a otočil se k Embrymu. "Budeme si krýt záda."
"Nepotřebuju chůvu," zavrčel na něj Embry a já mu pevně stiskla ruku, dokud se na mě nepodíval.

Chápala jsem, že se oba dva moc nemusí, ale Jasper mu doslova nabídl mír. Protože on rozhodně nepotřeboval nikoho, kdo by mu kryl záda. Vložila jsem tedy do svého pohledu prosbu a on neochotně přikývl na jeho nabídku.

"Výborně," pochopil Jasper a ukončil naši diskuzi. "Měli by tu být do dvou minut."
"Hodně štěstí," řekla jsem hlasitěji a zahrnula do toho i ostatní.

Tentokrát mi překvapivě spolu s ostatními i Rose přikývla na oplátku. To bylo nejlepší, co jsem za daných okolností mohla udělat. Otočili jsme se s Embrym zcela synchronně tak, že jsme se sice pustili, ale během vteřiny jsem měla jeho ruku obtočenou kolem pasu.

"Potřebuju ještě jednu věc..."
"Budu toho litovat, že?"

"Ne," ujistila jsem ho okamžitě a zkousla si ret, když jsme byli znovu bezpečně schovaní. "Nesnaž se přede mě skočit pokaždé, když na mě někdo zaútočí."

"To nejde," odporoval okamžitě a viděla jsem zlobu v jeho očích.
"Embry," poprosila jsem ho a chytila ho za ruku. "Pokud se budeš soustředit jen na mě, tak se můžeš zranit nebo někdo jiný ze smečky."

"Díky za povzbudivou řeč, kouči," ozvala se za mnou kousavě Leah a Embry na ni zavrčel.
"Ty zmlkni," štěkl na ni varovně a otočil se zpět ke mně. "Nechám ti volnost, pokud to nebude vážné a budu si myslet, že se ti nic nestane."

"Fajn," souhlasila jsem hned, protože jsem věděla, že je to to nejlepší, co od něj můžu dostat.
Přistoupila jsem ke skále a nechala ostatním vlkům jejich prostor, aby se vysvlékli z oblečení a přeměnili se do své vlčí formy. Dvě minuty nám totiž bleskurychle ubíhali a já už spolu s ostatními zdálky slyšela dusot nohou.

Bylo jednoduché poznat na vlcích, že se novorození dostali až k mýtině, protože všichni nakrčili své čumáky a někteří z nich přešlápli na místě nebo pod tím návalem nepříjemného pachu zacouvali o pár kroků vzad.

Nakrčila jsem se a jakmile jsem uviděla Samův jasný signál tlapou, všichni jsme se rozběhli a vrhli se přes náš skalnatý úkryt na bitevní pole.
Bylo to šílené.

Z mé zkušenosti v Montaně jsem čekala lítý boj a byla jsem připravena na agresi, ale ve srovnání s tímto, byla Montana pouze lehká rozcvička. Tihle upíři byli zcela zasaženi vůni Belliné krve a naprosto beze smyslů se vrhali na cokoliv, co se hnulo.

Vycenila jsem zuby, zavrčela a rychle se situovala mezi Jaspera a Embryho. Vrhla jsem se hned na prvního, jenž se snažil zastihnout Jaspera nepřipraveného. Odkopla jsem ho pár metrů dozadu a ihned se začala bránit, když vyskočil na nohy a rozběhl se proti mně.

Držel jsem Silver pevně na uzdě, zatímco jsem trhala jednu část těla upírů přede mnou za druhou a byla vděčná za Jasperovu i Embryho přítomnost. Držet přehled o tom, kolik jich je mrtvých, kolik jich po nás ještě jde, mi přišlo zcela zbytečné.

Byli jsme silnější, mrštnější a dokázali jsme logicky přemýšlet. Stejně mě ale překvapilo, v jaké synchronizaci bojovali vlci spolu s námi upíry. Věřila jsem, že za tím vším vězí Jasper, jenž i když mě stále kontroloval, odkázal pomáhat každému kolem sebe.

Odtrhla jsem upírce, jež se pokoušela skočit na Embryho, hlavu, ale nestihla jsem zachytit dalšího upíra, co kolem mě proběhl. Věnovala jsem mu pozornost až tehdy, když jsem uslyšela zakňučení, jež patřilo Leah.

Prudce jsem se otočila a se zavrčením se bez rozmýšlení vrhla na upíra, jenž spolu s dalšími dvěma se pokoušel ji zabít. Bez problémů jsem ho sťala a odtrhla z Leahiných zad dalšího, co vypadal, že jí chce zlomit žebra.

Odhodila jsem ho stranou a pokusila se mu utrhnout hlavu, když do mě vrazil další z nich a obmotal mi ruce kolem krku. Praštila jsem ho loktem a pokusila se uvolnit z jeho stisku, když jsem ucítila, jak stahuje své ruce.

V tu chvíli jsem se znovu ocitla na zemi, když po nás skočila Leah a úspěšně mu odtrhla hlavu, takže jsem jen strhla jeho ruce z jeho mrtvého těla a odvalila se pryč. Nestihla jsem Leah varovat, když její nepozornosti využil upíra, jehož jsem poslala k zemi jako prvního.

Podkopl jí nohy a praštil jí do páteře u zadních nohou, než jsem k nim stihla doběhnout. Leah zavyla bolestí a svalila se k zemi, zjevně paralyzovaná, dalo-li se soudit dle otřesného lámavého zvuku.

Zavrčela jsem a celá vzteklá jsem se ho pokusila shodit do ohniště, které tu někdo z našich již založil. Ovšem vyškubl se mi a já se rychle otočila k Leah, když jsem ucítila dalšího upíra a věděla jsem, že by proti němu - neschopná pohnout zadníma nohama - rozhodně neměla sebemenší šanci.

Odhodila jsem ho a na všechny kolem zavrčel v jasném znamení, že kdo by se k ní chtěl dostat, bude muset přese mě. V obranném postoji jsem stála před ní a odkopávala každého, kdo se přiblížil, dokud jsem neuslyšela její slabé zavrčení.

Otočila jsem se a uviděla, jak se její zadní nohy jemně třepou; získávala do nich zase cit a její páteř srůstala. Zakňučela a pohodila hlavou směrem k lesu, v němž zrovna mizel jeden novorozený. Rozpolceně jsem se podívala na místo, kde zmizel a poté do jejího obličeje.

Znovu jemně zavrčela a pokusila se postavit na nohy. Když se jí rozklepaly a málem znovu padla na zem, proběhl kolem mě Jared a obranně ji zachytil. Bránila se mu nepříliš agresivně, když ji donutil si znovu lehnout a otočil s k příchozím hrozbám.

Podívala jsem se znovu na Leah a přikývla, když jsem uviděla její výraz, který mi jasně říkal, že už se mám za ním krucinál pustit. Mrkla jsem na Jareda a rozběhla se do lesa za uprchlíkem, jenž mířil rovnou do Forks.

"Erin!," uslyšela jsem za sebou ještě Jaspera, ale věděla jsem, že musím dostihnout toho, co nám unikla, než se dostanu k prvnímu domu. A první dům, jenž mu stojí v cestě je Charlieho.

Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla a byla překvapená, když jsem ho po pár minutách dostihla. Byli jsme asi tři kilometry od šerifova domu, ale to byla vzdálenost, jenž by překonal velice snadno a rychle, takže jsem na něj zaútočila v okamžiku, kdy jsem se dostala dostatečně blízko.

Srazila jsem ho k zemi a využila toho, že se mě snaží zachytit rukama a jednu z nich mu nelítostně odtrhla od těla. Zavrčel a přetočil nás, takže jsem ho kopla do břicha, abych se dostala zpod jeho těla a získala znovu kontrolu.

Praštila jsem ho do obličeje a rozkročila se nad jeho pasem. Obratně jsem propletla své ruce za jeho krkem a jednoduchým trhnutím skončila jeho kroucení a pokusy o útěk. Vydechla jsem a odhodila jeho hlavu k jeho ruce, než jsem vstala z jeho těla a odtáhla ho kousek ode mě.

Pečlivě jsem jeho ostatky uložila na místo a zapálila je tak, aby nikde jinde nevznikl požár. Otočila jsem se, abych se ujistila, že nikde nic nezůstalo, když jsem ucítila tlak ve své hlavě a padla na kolena.

Mé vzteklé zavrčení se brzy změnilo na úpěnlivé, když jsem cítila, jak proti mně Silver bojuje a snaží se dostat ven. Položila jsem si ruku na hrudník a pokusila se vstát, což začalo být těžké, když se mi motala hlava a pomalu jsem nic neviděla.

Cítila jsem, že začínám panikařit, protože přesně tohohle jsem se obávala. Věděla jsem, že má nade mnou čím dál tím větší převahu, ale neměla jsem ani nejmenší tušení, že tak velkou. Znovu jsem padla k zemi a cítila horké slzy kanoucí po mé chladné tváři.

Nebyla nejmenší šance, že bych se jakkoliv dokázala vrátit na bojiště - bylo až příliš daleko na to, abych se o to pokoušela, když jsem nebyla schopná ujít ani dva kroky. Stáhnul se mi krk a já se po zvuku praskajícího ohně otočila.

Věděla jsem, že je šíleně sobecké o tom jen smýšlet, ale pomalu jsem přestávala vidět lepší řešení. Nebyla jsem bezpečná a mohla jsem to vše ukončit jednou provždy, abych už nemusela ubližovat ostatním kolem sebe.

Myslela jsme na Embryho a na Cullenovi, když jsem se mučivým tempem plazila k ohni. Budou šíleně naštvaní, že jsem to vzdala a zlomí jim to srdce. Embrymu nejvíc. Ale když jsem vzhlédla do ohně a uviděla ve svém halucinačním stavu tvář, nepatřila nikomu z nich.

Patřila někomu, komu jsem zlomila srdce ještě předtím, než se tohle všechno stalo a jenž se mě pokoušel zachránit, i když jsem o jeho pomoc nestála. Viděla jsem Tobyho; jeho andělsky tesanou tvář a zářící rudé oči.

"Omlouvám se," zachraptěla jsem a zavrtěla hlavou. "Nemůžu..."
"Erin!," vykřikl další hlas a Tobyho tvář zcela zmizela a můj zrak znovu zaplnilo oslepující světlo a prázdno.

Cítila jsem na své tváři jeho teplé ruce a přestože jsem věděla, že mám oči otevřené, nic jsem neviděla. Zvedl mě do jakéhosi polosedu a pokusil se zastavit můj třes, když kolem mě obmotal své ruce.

A v další chvíli jsem pochopila, že to byla pro Silver poslední kapka. Odhodila jsem Embryho silou, jakou jsem neměla tušení, že disponuju. Postavila jsem se a v jeho očích zahlédla svůj odraz. Její odraz s rudýma očima.

"Musíš se uklidnit a získat zpět kontrolu. Vím, že to dokážeš."
"Ne, nedokážu!," sykla jsem a zaťala ruce v pěst. "Všichni to víte. Měl jsi mě nechat být a mohlo být konečně po všem."

Jeho oči se rozšířily a já pochopila, že neměl nejmenší tušení, že se pokouším skočit do ohně za bezejmenným novorozeným. Udělal ke mně krok a já se nakrčila a zavrčela na něj. Silver měla to co chtěla a já s ní nedokázala bojovat.

"Ale to můžu spravit," usmála jsem se svými jedovými tesáky a skočila po něm.
Byl překvapený, takže když jsem ho praštila a hodila o pár metrů dál, vůbec se mi nebránil. Nějak jsem pochybovala, že i kdyby mou ránu čekal, pokusil by se mě zastavit. Vyplivl krev a otřel si roztržený ret.

"Měl jsi vědět, že mě nemůžeš zachránit. Já ti říkala, že nás tohle zabije, ale asi jsem jen lhala a věděla celou dobu, že jediný, kdo skončí jako mrtvola budeš ty."

"Erin, tohle nejsi ty. Vidím ti to na očích. Nenuť mě ti ublížit," začal znovu se mnou rozmlouvat, ale bylo na něm vidět, jak trpí každým mým dalším slovem.

"Ublížit mě?," zasmála jsem se a pomalu jsem se k němu přibližovala. " Nebuď naivní. Mně nedokážeš ublížit a oba to víme. Miluješ mě až příliš na to, abys jen pomyslel, že na mě stáhneš ruku."

Než dokázal znovu cokoliv říct, praštila jsem ho do břicha a pokusila se znovu zasadit úder do jeho tváře, ale vyhnul se mi.

"Ale, ale," ušklíbla jsem se a olízla rty. "Vypadá to, že nakonec nebudeš jenom hodné šťěňátko, co se převalí na záda a nastaví krk."

Klepal se. Jestli vztekem nebo bolestí nad mými slovy; na tom upřímně nezáleželo. Byla jen otázka času, než se jeho krev začne vařit natolik, že se promění.

"To bolelo viď? Neměj obavy, ještě si spolu užijeme spoustu zábavy. Nezabiju tě. Tedy," znovu jsem nasadila ledový úsměv, "ne hned. Nejdřív se spolu proběhneme po La Push a stavíme se k vám domů, co ty na to?"

"Silver," zavrčel a já se překvapeně zastavila a pozvedla obočí. "Vím, že tohle není Erin."
"Na tom nezáleží," štěkla jsem zpět. "Všechny vás zabiju. A začnu s tvojí milovanou matinkou."

Viděla jsem jak se jeho zornice rozšířily a během vteřiny se napjal a jeho oblečení se roztrhalo silou jeho transformace. Vycenil zuby a naježil srst, připravený k nevyhnutelnému boji.
"Dobře, štěně. Uvidíme, jak moc umíš dodržovat svoje sliby."

Byl rychlý. Byla jsem přitlačená na zemi jeho obřími tlapami, než jsem stihla udělat cokoliv na svoji obranu. Jeho vztek ho poháněl a adrenalin, co mu běžel v žilách mu dával výhodu rychlosti a přesnosti.

Ale byl také jeho velkým mínusem, protože s tímhle jeho krokem v mé mysli nastal doslova výbuch a záblesk Silver, jež ho dráždil doposud, zmizel. Jen aby mohla plně vstoupit do mého vědomí a obrovskou silou ho odhodit od sebe.

Narazil do stromu, jenž se zlomil a padl zpět na něj, než se stihl zorientovat. Vstala jsem a přitlačila na kmen, jenž se snažil ze sebe zvednout. Zavrčel naštváním i bolestí.
"Chtěla jsem ti dát náskok, ale když jsi byl zlý pejsek, tak je výhoda na mé straně. Budu tvou matku pozdravovat."

Naposled jsem zatlačila na jeho zmítající se tělo a poté vystřelila k hranicím La Push. Běžela jsem kolem Forks a přestože jsem ještě byla dost daleko od centra, cítila jsem krev. Ale ta bude muset počkat, protože nejprve musí zemřít Tiffany.

Přeskočila jsem řeku, oddělující území Cullenových a Quiletů, když jsem uslyšela Embryho vrčení a rychlé nohy. Udělal na mě dojem, že se dokázal dostat z mé pasti tak rychle. Tím líp pro mě, pokud bude nucen to sledovat.

Dům Callových byl hned na kraji, tak blízko k hranicím, jak jen to šlo. Zakolísala jsem ve svém běhu, když jsem se znovu prala se Silver. Se sebou? Neměla jsem tušení. Ale viděla jsem jasně vzpomínku na Embryho a mě, jak se procházíme po hranicích na stráži.

A stejně jako předtím, malá nepozornost mu stačila k tomu, aby na mě skočil a strhl mě k zemi. Než se mu povedlo mě přitisknout znovu k zemi, praštila jsem ho silně do hrudi, v níž se ozvalo nezaměnitelné prasknutí a odkutálela se zpod něj.

V přikrčení jsem na něj zavrčela a on mi mé zavrčení vrátil. Oba jsem se na sebe vrhli a když jsem se ho pokusila praštit do ramene, ohnal se po mé ruce a cítila jsem jeho zuby, jež se zabořily do mého těla.

Odkopla jsem ho od sebe a podívala se fascinovaně na svou ruku. Věděla jsem, že to, co jsem cítila v posledních dnech, nebyla jen paranoidní představa. Nad mým loktem se táhly deseticentimetrový otisky od zubů.

A jemně po nich stékala krev.
Daleko méně, než u člověka, ale dostatečně natolik, aby tu změnu viděl i Embry. Upíři přece nekrvácí.

Cítila jsem Silver, ohnala se po Embrym, skočila na něj a snažila se zničit a umlátit každou část jeho těla, na níž dosáhla. Ale on se stále držel zpátky.
"Bojuj!," křikla jsem a praštila ho. "Tak bojuj!"

Zavrčel a znovu jsem cítila jeho zuby, tentokrát na svém stehně. Využila jsem toho a praštila ho do zadní nohy, jenž jsem okamžitě svou hrubou silou zlomila. Zakňučel a pustil mě. Odpotácela jsem se a padla na zdravou nohu.

Rukama jsem objala své stehno a sledovala své chladné mramorové prsty, přes něž pomalu stékala rudá krev a zavrčela jsem. Vzhlédla jsem a zadívala se do Embryho zbité vlčí tváře.

"Ta ironie," hekla jsem a s grimasou se znovu postavila na nohy. "Myslíš si, že ji miluješ. Že ji zachráníš. Ale tohle je její skutečná tvář - tenhle zabiják. A ty tomu nemůžeš nijak zabránit."
Zakňučel a postavil se na nohy. Znovu vycenila tesáky, ale jeho oči se prosebně leskly neprolitými slzami.

"Jsi ubohý," zasyčela jsem. "Ani nedokážeš dodržet slib, co jsi dal. Takže mě budeš sledovat, jak budu ničit a zabíjet. Nebo budeš chlap a zastavíš mě?"
Zasmála jsem se a vyplivla krev z úst.

"Tohle mě nezastaví. Jsi příliš slabý na to, abys s tímhle něco udělal. Snaží se mě zničit víš, dostat se ke kontrole. Abych ti neublížila. Abych tě nezabila. Měla by přestat popírat to, čím je. To, co bys ty měl jako zatracenej vlkodlak vědět! Milovat upíra? Žalostné."

Zírali jsme na sebe a byla to skoro věčnost, než zareagoval. Postavil se na všechny čtyři a zcela ignoroval zlomenou končetinu. než zaklonil hlavu a zavyl. Všechnu bolest, hrůzu a vinu dal do svého vlčího hlasu, který rozvibroval každou buňku v mém těle a zformoval se v jednu myšlenku.

Odpusť mi.

Rozběhl se a znovu mě srazil k zemi. Kopla jsem ho do břicha a praštila do tváře, když se mě pokusil přikurtovat k zemi. Bolestně vydechoval a přitlačil mě k zemi. Než jsem mu stihla znovu vrazit pěst do boku, ohnal se po mé ruce a jediným kousnutím ji zlomil. Vykřikla jsem a otočila hlavu ke své končetině.

Začátečnická chyba.

Ucítila jsem ostré zuby, jenž se nemilosrdně sevřely kolem mého krku a má nedotčená ruka vyletěla k jeho krku, zabořila se do měkké srsti a pevně stáhla, ve snaze zlomit vaz. Jeho tlak, ale zesílil a já ucítila krev, co se začala plavit kolem jeho tlamy. Moje krev.

Slabě jsem zanaříkala a stiskla jeho srst, než se jeho třesoucí vlčí podoba změnila v lidskou a já zatnula nehty do jeho ramene. Ucítila jsem stisk na svém krku a prudce se nadechla nad tou bolestí. Opatrně si mě přitáhl k sobě a padl na kolena, se mnou v náručí.

Opřela jsem svou hlavu o jeho hrudník a své slabé ruce obtočila kolem jeho zad.
"Už nejsem.. chladná," zašeptala jsem s námahou a pokusila se zavtipkovat.

"Omlouvám se. Odpusť mi Erin," mluvil horlivě a já zamrkala a namáhavě zvedla pohled, když jsem ucítila jeho slzy.
"Slib..."

"Neměl jsem tě poslouchat," zavrtěl hlavou. "Nemůžu bez tebe žít."
Pokusila jsem se zavrtět hlavou, ale spíš jsem jen trochu pohnula hlavou.

"A nemůžeš žít se mnou," vydechla jsem a zakašlala.
Krev. Všude tolik krve.

"Ne, ne..."
Zburcovala jsem v sobě veškerou sílu a vzala jeho dlaň, jež měl přiloženou k ráně na mém krku. Zatáhla jsem za ni a když nepovolil, zvedla jsem své oči k jeho. Zamrkal a se vzlykem nechal mou slabou ruku stáhnout tu jeho pryč.

Tentokrát jsem už bolest necítila, když se z rány na krku znovu vyvalila krev. Dívala jsem se Embrymu do očí, protože jsem byla zbabělec. Měla jsem strach zemřít sama a nemilovaná. Tak jsem spolu se sebou ničila i poslední kousky Embryho.

Propletla jsem naše spojené ruce, kluzké krví a cítila, jak mě opouští třes. Konečně jsem byla volná, bez přítomnosti někoho cizího ve své mysli. Tohle bylo správné.

"Tvůj... slib..."
"Budu žít," zopakoval pomalu a hlas se mu lámal. "Ať to stojí cokoliv."

Sklonil se a políbil mě na temeno hlavy.
"Miluju tě."

Zavřela jsem oči a opřela se o jeho hrudník.
Jeho bijící srdce. To bylo jediné, na čem záleželo.

33. Ozvěny v mé hlavě

11. března 2016 v 22:38 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


33. Ozvěny v mé hlavě

Dělá si legraci. Opravdu nemůže myslet vážně, abych se s ním teď pustila do boje.
"Erin?"

Opatrně jsem vstala a rukou znovu zarazila Embryho, jenž mě chtěl následovat. Pomalu jsem přešla naproti Jasperovi, bokem k vlkům i upírům a snažila se nedat najevo svou úzkost. Ale byla jsem vyděšená a Jasper to musel bezpodmínečně vědět.

"Jen zaútoč," poprosil mě Jasper a přikrčil se do boje.

Následovala jsem jeho příkladu a než jsem se rozběhla, urovnala jsem si myšlenky a pocity. Vyběhla jsem a pár metrů před tím, než jsme se stihli srazit, jsem vyskočila a saltem přeletěla za něj.

Na nic jsem nečekala, podkopla mu nohy a pokusila se mu vrhnout na hrdlo. Jasper ale vyskočil a já sáhla do prázdna, zatímco se dostal za mě a pokusil se chytit mou ruku. Sklonila jsem se a místo toho, abych se ho pokusila tou rukou setřást, jsem vykopla.

Očividně to nečekal a ustoupil o několik kroků vzad, ale já ho okamžitě následovala a skočila na něj. Podcenila jsem trochu jeho mrštnost, protože nás oba svalil na zem a rychle získával převahu. Vyprostila jsem své zápěstí a vrazila mu pěst do hrdla.

Věděla jsem, že ho to nijak nebude bolet, ale vyprovokuje to upíra v něm, protože krk je nejslabší místo každého predátora. Ihned se na mě vrhl zuřivěji, čehož jsem s chladnou hlavou využila, abych rychle se odkutálela pryč a postavila se na nohy.

Oba jsme na sebe chvíli vrčeli, než Jasper uvolnil svůj postoj a otočil se k vlkům.
"Tohle byla ukázka velice zkušeného boje, který Erin ovládá," oznámil jim a otočil se ke mně. "Teď bych tě poprosil o tu novorozenou část."

Zadívala jsem se na něj, protože jsem doufala, že to opravdu nechá být. V jeho očích jsem viděla prosbu a zatnula pěsti, když jsem si uvědomila, že se na mou stranu nikdo z rodiny nehodlá postavit.
"Pamatuj, žes to sám požadoval," ucedila jsem a na jeho krátké přikývnutí jsem zavřela oči a zasoustředila se.

Začala jsem už být zvyklá na to, dostat se do hloubi své mysli a poté pustit Silver ven. Nicméně to nic neměnilo na tom, že pokaždé, když jsem to udělala, jsem měla pocit, že se rozpadám na víc a víc kousků.

Otevřela jsem oči a zamrkala; všechno bylo vždycky ostřejší, když nebyla uvnitř mě. Otočila jsem se a počkala, dokud jsem ji bezpečně neuklidila na druhý konec mýtiny, kde jsem ji mohla dobře hlídat a také byla v bezpečné vzdálenosti od ostatních, než jsem se otočila čelem k Jasperovi.

Vycenila jsem zuby a rozběhla se. Pokusila jsem se vypustit jen určitou část svého šíleného já a už tak jsem o něj měla obavy, protože jsem se rozběhla daleko rychleji, s větší razancí a také s úmyslem zabít.

Krajně jsem vnímala, jak to mezi vlky zašumělo, než jsem se plně ponořila do boje. Vrazila jsem do Jaspera takovou silou, že byl div, když nespadl. Pokusil se mi znovu chytit ruce, ale já jsem byla nyní mnohem agresivnější.

Nedala jsem mu šanci mě znovu zahnat do kouta a útočila jsem hlava nehlava. Cítila jsem tu novorozenou stránku v sobě, když jediné, co mě zajímalo, bylo utrhnout mu hlavu. Očividně ho moje agrese nijak nepřekvapila.

Byli jsme si poměrně rovni, jelikož jsem i přes to, že se mnou nebyla Silver, dokázala vytáhnout všechny myšlenky na dřívější boje s Eleazarem. Ovšem to se změnilo, když se zvedl severní vítr a ke mně se donesla lahodná vůně krve.

Doslova se mi zalesklo v očích a Jasper, třebaže tu změnu vycítil, nemohl být rychlejší, než já. Odhodila jsem ho jednou ranou přesně mířenou do břicha a otočila se čelem ke Cullenovým. Neudělala jsem ani krok a spadla jsem na zem spolu s Jasperem, jenž využil svou váhu, aby nás stáhnul k zemi.

Zavrčela jsem, stejně jako Jasper a několik dalších účastníků. Praštila jsem ho a vyskočila na nohy ve snaze se ke své kořisti dostat. V tu chvíli mě Jasper navrch, jelikož jsem nepřemýšlela nad ničím jiným, než svou žízní.

Během pár vteřin mě měl ve svém ocelovém náručí a ruce pevně obtočil kolem mého krku ve stejně varovném signálu, jaký předvedl na Emmettovi. Zavrčela jsem, vycenila zuby a zazmítala se. Marně.
"Uklidni se," zašeptal mi do ucha co nejjemněji Jasper, aniž by povolil svůj stisk.

Mou odpovědí bylo další zavrčení a zazmítání; tentokrát s lehkým podtónem paniky. To vyvolalo okamžitou reakci a poté nastal naprostý chaos.
"Embry!"

Netušila jsem, kdo vykřikl jeho jméno, ale stačilo pár vteřin a byla jsem volná z Jasperova stisku, protože se na něj vrhl Embry ve své vlčí podobě, ve snaze mě chránit. Což byla hloupost, jelikož jsem nebyla plně při smyslech, ovšem jeho vlk to nedokázal rozlišit.

Nebyl totiž uzpůsobený se poddávat upírovi s rozdvojenou osobností. A v ten okamžik jsem o něj neměla sebemenší starost. Což se nedalo říct o jejich smečce, jelikož na sebe najednou začali všichni vrčet a pár z nich se pokusilo násilím dostat k Embrymu a pomoci mu.

Čehož jsem samozřejmě hodlala využít a rozběhla jsem se ke zdroji té lákavé vůně, před níž stál Emmett a Edward. Oba mi na Bellu blokovali výhled. Stejně jako rudohnědý vlk, jenž si stoupl před oba upíry a nakrčil se, připravený na mě zaútočit. Vycenila jsem zuby, ale než jsem po nich stihla skočit, mě znovu někdo zachytil.

"Erin!"
Carlisle nekřičel, jelikož se očividně snažil Bellu nevyděsit, ale já v jeho hlase poznala strach z toho, že se vymykám z kontroly a můžu ji zabít.

"Pusť mě," sykla jsem a přímo cítila tu sílu a energii, jež ze mě vyzařovala.
"Tohle nejsi ty, Erin. Musíš s ní bojovat," promluvil ke mně s jistou naléhavostí, protože jsem mu začala prokluzovat z jeho stisku.

Vycenila jsem zuby směrem k vlkovi přede námi a pevně se zadívala do jeho rozzuřených hnědých očí. Na chvíli jsem úplně ztuhla v Carlisleově náručí, čímž uvěřil, že to vzdávám a povolil stisk, na což jsem čekala.

Prudce jsem se vysmekla a rozběhla se k vlkovi, jenž mi vyběhl naproti. Vyskočila jsem a vyhnula se jeho čelisti, abych ho mohla přeskočit a chytit za krk. Přitáhla jsme ho k sobě a on zakopnul o své vlastní tlapy, takže jsme spolu spadli na zem a udělali pár kotrmelců, než jsme se úplně zastavili.

Vyskočila jsem na nohy a za jednu obří tlapu ho stáhla znovu k zemi, když se pokusil vstát. Pořádně jsem ho nakopla a spokojeně poslouchala jeho zbědované zakňučení. Nečekala jsem, než se z toho oklepe a pokračovala ve svém prvoplánovém útoku.

Byla jsem dostatečně blízko, abych vyskočila a vrhla se na Emmetta nebo Edwarda - podle toho, který z nich by na mě zaútočil první, když mi v hlavě zarezonovalo vlčí zavytí. Úpěnlivý jednolitý tón, jenž mě donutil zastavit a chytit se za hlavu.

Zavrčela jsem a otevřela oči, jež se zavřely pod náporem vibrací v mé hlavě a začala prohledávat okolí, abych našla Silver, jež pravděpodobně byla i za tímto aktem. Setkala jsem se ovšem s jediným pohledem, protože ostatní měli plno práce s bojem a výhružným vrčením.

Poznala jsem jeho šedé tělo, které zcela bezdůvodně vynikalo mezi ostatními a táhlo k němu mé oči. A v momentě, kdy se naše pohledy setkaly, jsem v hlavě uslyšela jeho hlasitý výkřik.

Erin!

Šokovaně jsem ustoupila, když jsem si uvědomila, že to byl opravdu jeho hlas a ne pouze výmysl mého šíleného mozku. Zcela jsem vystřízlivěla a svět přestal být ostrý.

Mrkla jsem na své bratry, jež mě obezřetně sledovali a ochranitelsky stáli před Bellou. Poté na Carlislea s Esmé, kteří se ke mně snažili dostat přes několik vlků. A nakonec na Embryho, jenž se na mě díval se směsicí hrůzy a nesmírného zbožňování.

Udělala jsem pár kroků vzad a když se Embry proti mně rozběhl a vycenil zuby, čekala jsem, že to opravdu ukončí a udělá, co je nezbytné. Proto mě překvapil, když mě mohutným skokem přeletěl a srazil se s Jacobem.

Ten se ke mně plížil pravděpodobně s úmyslem mi odtrhnout hlavu od těla. Vůbec jsem se mu nedivila a až tehdy jsem pochopila tu nutkavou snahu v očích mých adoptivních rodičů se ke mně dostat. Viděli Jacoba, který by mě nebýt Embryho zabil.

A já udělala jedinou věc, na kterou jsem se zmohla. Utekla jsem.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když jsem doběhla k hranicím útesu, nějak jsem neměla tušení, na kterou stranu se mám posadit. Vlci na mě museli být nevýslovně naštvaní a nevěděla jsem, jestli by mě zachránilo to, že jsem Embryho otiskem.

Cullenovi na druhé straně měli stejné důvody být na mě naštvaní. Byla jsem nepříjemná na každého z nich a také jsem po většině z nich zaútočila. Ale nejvíc jsem musela bezpodmínečně rozzuřit Edwarda.

Sesunula jsem se na tvrdou zem a opřela se o strom, pod nímž jsem si vyhlídla své útočiště. Neměla jsem sílu přemýšlet nad tím, na jaké straně barikády mám stát, protože jsem měla pocit, že ať už budu na jakékoliv straně, ublížím všem.

Zaklonila jsme hlavu a snažila se dostat své emoce pod kontrolu. Při svém úprku jsem jen těsně stihla zachytit Silver a zabouchnout jí dveře k mé mysli. Neměla jsem nad ní kontrolu a všichni to věděli. Bohužel podcenili mou schopnost a rychlost.

Embry dnes zachránil již tak křehké příměří mezi Quilety a Cullenovými. Zabránil mi, abych ublížila Belle a zároveň zabránil Jacobovi, aby se na mě vrhnul. Neměla jsem pochyby o tom, že bych zabila kohokoliv, kdo by se mi postavil od cesty, kdyby mě nezastavil.

Napjala jsem se a vyskočila na nohy, když jsem uslyšela běh upíra a zírala jsem na místo, odkud pach přicházel. Netrvalo to ani pár minut a jeho vůně se donesla až ke mně. A třebaže jsem ji poznala, nijak mi to nepomohlo v uklidnění se.

Vyběhl ze křoví a zastavil se.
"Erin."
"Jaspere," odpověděla jsem potichu. "Měl bys odejít."

"Nenechám tě samotnou. Ne teď, ne nikdy," pronesl pevně, natáhl ke mně ruku a pokračoval ve své cestě ke mně.
"Vážně bys měl jít, můžu ti ublížit," prosila jsem tentokrát a začala před ním couvat blíž k útesu.

Zastavil se a zvedl ruce na znamení míru. Z druhé strany břehu se ozvalo zakňučení a když jsem otočila hlavu, uviděla jsem Embryho. Jednu tlapu měl mírně zvednutou nad zemí; očividně měl zlomenou nějakou kost.
"To jsi sem běžel celou dobu?," zeptala jsem se nevěřícně a okamžitě se cítila vinná.

Podíval se na mě jasným pohledem a posadil se na kameni u řeky, odkud mě bedlivě pozoroval. Otočila jsem se zpět k Jasperovi, jenž si sednul na místo, které jsem původně okupovala. Váhavě jsem si k němu přisedla a nechala mezi námi volný prostor.

"Jsi v pořádku?," zeptal se.
"A ty?," kontrolovala jsem, aniž bych se k němu otočila a dál zírala do dálky.

"Ne," odpověděl prostě a já se překvapeně otočila. "A ty nejsi taky. Není důvod lhát. Jen jsem chtěl, abys věděla, že to není tvá vina, ale moje. Neměl jsem tě nutit do toho, abys upustila od Silver."

"Tak jako tak by se to stalo," odtušila jsem a zavřela únavou oči. Psychickou i fyzickou.
"Vyřešíme to."

"A jak?," zeptala jsem se trochu zoufaleji, než jsem zamýšlela a podívala se na něj. "Nemám nad ní žádnou kontrolu a jenom se to zhoršuje. Je to ještě horší, než když jsem byla proměněná a ty to víš, Jaspere."
"Přijdeme na způsob, jakým to zastavit. A do té doby ti budu dělat stín a kontrolovat tvé emoce."

"Kolik lidí se ještě musí zranit nebo zemřít, aby vám došlo, že jediné řešení je tohle skončit? Jsem nevypočitatelná a dřív nebo později - s kontrolou nebo bez ní - se to stane znova."

"Nejsi monstrum, Erin," poznamenal tiše.
"Jo," usmála jsem se bez špetky humoru a ignorovala své slzy. "To jsem si dřív taky myslela."

Vstala jsem a přeskočila na druhý břeh k Embrymu, jenž okamžitě vstal a začal kulhat mým směrem. Otočila jsem se naposled k Jasperovi, jenž také vstal, ale nenásledoval mě na Quiletskou půdu, za což jsem mu byla vděčná.

"Jdi domů, Jaspere," požádala jsem ho. "Neříkám, že se k vám nevrátím, ale dnes to není bezpečné a nebyl by to dobrý nápad. Budu s Embrym, tak se mi nemůže nic stát. Nevypínám si mobil, ale... volejte jen, pokud to bude nalehávé."
"Spolehni se," řekl a podíval se na Embryho. "Dej na ni pozor."

Embry se na něj jen zlostně podíval, jako by tohle všechno byla jeho vina a já protočila očima, než jsem si před něj dřepnula. Vzala jsem jeho tlapu a rychlým pohybem srovnala jeho kost. Zavrčel a postavil se na ni.

Věděla jsem, že to musí bolet jako čert, ale kvůli jeho rychlému uzdravování jsem ji musela dát na své místo, než by mu srostla špatně a někdo by mu ji musel znovu zlomit a narovnat. Oba jsme se vydali k rezervaci, když nás zastavili Jasperův hlas.

"Edward ti to nedává za vinu. Chtěl, abys to věděla."
Zastavila jsem a ohlédla se přes rameno, na tváři smutný úsměv.
"Ale měl by."

xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad."
"Erin, je to v pohodě. Je to jen má máma."

"No právě," trvala jsem na svém. "Co asi řekne na to, když jí do domu přivedeš upírku, co se pokouší zabít všechno v dosahu třiceti kilometrů?!"
Protočila očima a stoupnul si přede mě, čímž mě donutil zastavit také. Vážně se na mě podíval.

"Ví všechno," řekl mi a přikývl, když jsem mrkl na jeho ruku obtočenou kolem mého zápěstí. "I o tom, že jsi můj otisk. Nemohl jsem jí lhát a ani jsem nechtěl. Jasně, nebyla kdovíjak nadšená, ale která matka vlkodlaka by byla? Ví, že jsi skvělá holka a že bys nikomu vědomě neublížila a to jí stačí. Mohla bys teda prosím přestat vyšilovat a jít se mnou dovnitř, protože mám opravdu hlad."

Proti své vůli jsem se musela usmát a trochu nejistě jsem přikývla. Což mu jako nadšená odpověď stačila, protože se rozzářil jako sluníčko a doslova mě táhl za sebou ke dveřím jedoduchého patrového domku.

Callovi bydleli v rezervaci nejdál od ostatních, jak mě Embry ujistil. Proto byl také většinou on na nočních hlídkách v okolí hranic, protože to měl nejblíže domů. Neměla jsem čas si prohlédnout venkovní okolí, jelikož mě vtáhnul do vchodové haly.

Okamžitě do mě udeřila vůně pečeného masa, spousty dalších jídel a také krve. Podívala jsem se na Embryho, ale ten mě jen ujistil dalším sebevědomým pohledem a stisknutím mé ruky, jež si pevně vložil do své.

"Mami? Jsem doma a vedu návštěvu," zvolal a zamířil se mnou v závěsu do jídelničky.
Okamžitě se mu v odpověď ozval hlas jeho matky.

"Proč jsi mi nezavolal?! Víš přece, že když kluci přijdou, tak vyjí celou-," lamentovala paní Callová, když vcházela do jídelny stále v zástěře, ovšem zarazila se, když mě uviděla přešlapovat za Embrym.

Byla sice člověk, ale stačil ji na mě jediný pohled, aby věděla, co jsem zač. Trochu jsem čekala, že na mě vyjede, když se otočila k Embrymu a pozvedla obočí.

"Tak kde máš vychování, ty holomku?," obořila se na něj a dala si ruce v bok.
"Má drahá matinko," začal slavnostně Embry, ovšem přestal, když přišla blíž a praštila ho utěrkou, jež držela v ruce. "Au- sakra!... Mami, to je ona. Erin."

Stále jsem nebyla zvyklá na ten zbožný tón a trochu se začervenala, když se její pohled znovu usadil na mě. Mile mě překvapila, když se usmála a natáhla ke mně ruku.

"Tiffany Callová," představila se. "Ale my už jsme se potkali, viď? Na tom pohřbu."
"Přesně tak," odpověděla jsem pro její uši sotva slyšitelně.
Její pohled upadl a ona se na mě zadívala provinile.

"Omlouvám se, Erin, to ode mě bylo nezdvořilé," omluvila se a otočila se k Embrymu. "Tak našeho hosta proveď a já zatím nachystám večeři."

Embry otevřel pusu, aby protestoval, ale ona ho s dalším úsměvem přerušila.
"Můžeš si ji vzít s sebou do postele," řekla a pak mu dala další pohlavek, když se uchechtl a já zrudla. "Myslela jsem večeři!"

Otočila se a potichu utrousila teenageři, než odešla do kuchyně.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Embryho pokoj byl velice jednoduše zařízen. Měl svou skříň, stolek s trochu rozvrzanou židlí a obří postel. Na stěnách mu viseli ještě jakési plakáty rockových kapel, jenž měl pravděpodobně rád jako dítě.

Posadila jsem se na postel a opřela se o pelest. Embry odešel před pár minutami a já už znovu pocítila, jak malou kontrolu nad Silver mám, když jsem osaměla. Cítila jsem se, jako by mě někdo dusil, i když jsem kyslík nepotřebovala.

"Promiň, že to tak trvalo," kopl do dveří Embry, protože v jeho náruči byla variace několika jídel v různých talířích a miskách.

Bylo celkem obdivuhodné, že mu z toho nic nespadlo. Uchechtla jsem se a vyskočila z postele, abych mu sebrala alespoň nějaký cenný náklad. Vše jsme společnými silami seskládali na stůl vedle postele, jenž pod náporem jídla vypadal mnohem menší, než byl.

"Jsi v pohodě?," zeptal se a bez okolků se pustil do první misky, jež si přitáhl k sobě. "Nabídl bych ti, ale..."
Praštila jsem ho do ramene a odfrkla si, než jsem se znovu uvelebila v čele postele a sledovala jeho barbarské stolování na posteli.

"Nejsem," odpověděla jsem po pravdě a na jeho ublížený pohled, jsem rychle dodala. "Ale není to tvoje chyba!"
"Promiň," řekl mi a zatřepal hlavou, jako by mu to mohlo nějak pomoci. "Nedokážu to úplně ovládat."
"Já vím," usmála jsem se dalším smutným úsměvem a nechala ho v klidu jíst.

Pomalu jsem se uklidňovala, když jsem naslouchala jeho pravidelnému rytmu srdce a s pobavením sledovala, jak pořádá jednu misku za druhou, aniž by se nějak pozastavil nad jejich obsahem.

Když dojedl, odložil všechny misky na svůj psací stůl a nad mým návrhem, že je můžu umýt jen mávl rukou. Pustil jakýsi film na své televizi a rychle odběhl do vedlejší místnosti popřát své mámě dobrou noc.

"Jsi si jistý, že jí nebude vadit, když tu zůstanu?," ujišťovala jsem se znovu, když vešel do místnosti, zhasnul a přilehl si ke mně.
Protočil očima a protáhl se, než se otočil na bok - čelem ke mně - a odpověděl.

"Nevadí. Máma ví všechno o tom, jak to probíhá. Byla u toho, když se Sam otiskl do Emily a ti dva prvních pár měsíců nevytáhl paty z ložnice," zakřenil se a poté ztuhnul. "Promiň, takhle jsme to teda-"

"V pohodě," přerušila jsem ho a zavřela oči. Znovu jsem cítila, jak mi pod kůží bublá energie.
"Určitě?," zeptal se a položil mi ruku na rameno.
Šokovaně jsem otevřela oči a podívala se na jeho ruku a zpět na něj. Rychle svou ruku stáhl, jako by se popálil.

"Erin-"
"Je pryč."
"Cože?"

"Tedy ne úplně," připustila jsem, ale neubránila se úlevnému úsměvu. "Poslední dobou ji nedokážu kontrolovat, ale teď..."
Kousla jsem se do jazyka, ale podívala se na něj s odhodláním.

"Mohly bys mě obejmout, když budu spát?," zeptala jsem se šeptem a skoro se zasmála, když se jeho oči komicky rozšířily.
"Jestli chceš...," řekl nejistě a otevřel svou náruč, do níž jsem rychle vklouzla.

Úlevně jsem zavřela oči, když jsem necítila neustály nátlak Silver a poprvé během posledních týdnů jsem konečně cítila, že se můžu v klidu vyspat a nemít strach, že někomu ublížím.

32. Stín

4. března 2016 v 16:08 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


32. Stín

Bylo až neuvěřitelné, jak spěšně jsem vyskočila na nohy a rozběhla se z pláže takovou rychlostí, že jsem se Embrymu, jenž se rozběhl hned za mnou, vzdalovala každou vteřinou víc a víc. Nedbala jsem na jeho zoufalé vlčí vytí a jen utíkala.
Jako obvykle.

Moc mě nepřekvapilo, když mě bez zaváhání následoval přes hranici La Push, ale stejně jsem tajně doufala, že se svým pronásledováním přestane. Zřejmě byl odhodlanější, než jsem čekala. Změnila jsem tedy trasu a místo domů jsem zamířila víc k horám.

Věděla jsem tentokrát s jistotou, že mě nehodlá pustit z dohledu. A tehdy mi začaly docházet všechny důležité momenty, jimž jsem nepřikládala žádný důraz. Celá tahle situace dávala mnohem větší smysl, když jsem nyní věděla, co je za Embryho náklonností.

Proč mě nevyhodil z Maríina pokoje, proč jsem viděla šedého vlka poblíž našeho domu, proč se neštítil mého dotyku, proč se mnou souhlasil a chránil před svou smečkou...

Frustrovaně jsem zavrčela a začala šplhat na skálu, k níž jsem doběhla. Doufala jsem, že alespoň tím pochopí, že nechci, aby mě následoval. Byla jsem dvě stě metrů nad zemí, když jsem uslyšela jeho kňučení, ale nezpomalila jsem. Ani jsem mu nevěnovala pohled. Jen jsem šplhala dál.

Přestože jsem věděla, že je stále ve své vlčí podobě a nepokouší se ke mně dostat, měla jsem pocit, že musím utéct a že pokud se zastavím, tak mě dostihne. Přehoupla jsem se přes vrcholek jednoho výklenku a vlezla dovnitř.

Posadila jsem se zády ke stěně, k níž jsem nevědomky zacouvala a objala si kolena. Pevně jsem zavřela oči a snažila se uklidnit příval myšlenek a také Silver, jež se doslova tlačila z mé mysli. Chytila jsem svou hlavu do dlaní a nechala stéct pár slz.

Když znovu zavyl, praštila jsem do skály vedle sebe a prudce rozevřela oči.
"Jdi pryč!," křikla jsem, třebaže by mě slyšel velmi dobře i šeptat. Snažila jsem se pravidelně nadechovat a uklidnit se. "Uteč odsud, Embry. Nechci ti ublížit, tak se drž dál!"

Zmučeně zakňučel a já zavrčela, když jsem uslyšela jak se jeho drápy zatínají do skály. Cítila jsem, že pokud se okamžitě neuklidním, tak znovu ztratím kontrolu a nebyla jsem si úplně jistá, že by to Embry přežil.

Ztuhla jsem, když jsem zapátrala v mysli a vzpomněla si na úryvek o otisknutí. Odlepila jsem se od stěny a vykoukla přes převis dolů. Embryho oči byly upřené na mě a několikrát zavrtěl ocasem, když mě uviděl.

"Odejdi zpátky do La Push a počkej, než se ti ozvu," poručila jsem a snažila se do svého hlasu dát jasný rozkazu.

Viditelně se přikrčil a zatřepal ušima. Viděla jsem mu na očích, že svádí vnitřní boj se svým vlkem, jenž mu říkal, aby udělal přesně to, co po něj žádám, zatímco jeho lidská část se snažila zůstat a vylákat mě dolů. Což momentálně nepřicházelo v úvahu.

"Udělej to pro mě Embry," přitlačila jsem a vloudila do svého hlasu prosebný tón.

Zakňučel znovu, ale poté se začal vzdalovat. Opatrně a neochotně zacouval, než se otočil a zmizel v keřích. Čekala jsem, dokud zvuk jeho těžkých tlap zcela nevymizel. Teprve tehdy jsem si dovolila se uvolnit a znovu se opřít o skálu za sebou.

Nadskočila jsem, když mi v kapse zavibroval mobil. Aniž bych se podívala na číslo majitele, jsem ho vypla. Tušila jsem, že to bude Alice a upřímně jsem doufala, že v jejích vizích uvidí i to, že nechci, aby se ke mně teď někdo přibližoval.
Zaklonila jsem hlavu, opřela ji o chladný kámen a zavřela oči.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Neodvažovala jsem se pohnout ze svého místa, dokud jsem si nebyla stoprocentně jistá, že mám Silver pod kontrolou. Věděla jsem, že se nedokážu zbavit vzteku, strachu a křivdy, jež jsem cítila, ovšem musela jsem své city potlačit, abych jí nedala šanci uniknout.

Vylezla jsem ze svého úkrytu a nadechla se okolního vzduchu, abych se ujistila, že tu jsem opravdu sama a teprve tehdy jsem seskočila dolů. Tiše jsem zarazila svůj pád a rozběhla jsem se směrem ke Cullenovým.

Ještě se ani nezačalo stmívat, takže jsem odhadovala, že jsem byla pryč tak dvě, maximálně tři hodiny. Stále jsem si netroufala vytáhnout mobil a pátrat po tom, kdo mi volal. Stejně mě bude konfrontovat hned, jakmile dorazím domů.

Byla jsem proto překvapená, když jsem již zdálky ucítila Bellinu vůni. To mě donutilo na chvíli zpomalit a přejít jen do rychlé chůze, když jsem si uvědomila, že budu muset čelit Edwardovi, jelikož jsem porušila svůj slib s ní být každou vteřinu jejího pobytu v La Push.

Donutila jsem se ale vypadat co nejklidněji, když jsem vstoupila dovnitř. Byla jsem překvapená, když se na mě okamžitě Alice nevrhla a když i nikdo jiný nezareagoval na mou přítomnost, znejistěla jsem.

"Ahoj Erin," ozval se za mnou Bellin hlas a já se s nuceným úsměvem otočila.
"Ahoj," odpověděla jsem a rozšířily se mi oči, při pohledu na její ruku, jež měla v dlaze. "Co se ti stalo?"
Na to jsem dostala dvě reakce.

"Praštila jsem Jacoba," zamumlala Bella a ve stejnou chvíli jsem uslyšela i zavrčení Edwarda, jenž bylo ale nezachytitelné pro Bellin sluch. Vykřesala jsem další poloúsměv.
"Omlouvám se, měla jsem-"

"Můžeme si prosím promluvit?," přerušil mě Edward, jenž se zjevil a Bellou, jednu ruku ochranitelsky přehozenou kolem jejích ramen.
"Jistě," odtušila jsem a s posledním pohledem na Bellu jsem následovala Edwarda po schodech nahoru.

Tak trochu jsem čekala, že půjdeme do jeho nebo mého pokoje a proto jsem ho trochu opatrně následovala do Carlisleovy kanceláře. Bez ohlédnutí vešel dovnitř a já ho následovala, než jsem stihla třeba jen pozdravit Carlislea, se Edward otočil ke mně.

"Zbláznila ses nechat Bellu samotnou s tím zatraceným čoklem?," obořil se na mě.
"Co prosím?"
"Slíbila jsi mi, že ji nespustíš z očí, Erin. Mohlo se jí stát něco mnohem horšího, než naražená ruka."

"To byla její volba," odsekla jsem. "Chtěla jsem ji následovat, ale chtěla s ním být o samotě. Tak se omlouvám, že jsem brala ohled na to, co si samostatná a odpovědná osoba přeje."
"Víš, čeho je Jacob schopný a o co se snaží tak slepě, že nevidí, co se může stát Belle! Kde jsi byla?"

"No pokud tě to tak šíleně zajímá, tak nevidím jediný důvod, proč by ses mě měl ptát a nezjistil si to sám, jak to s oblibou děláš každý den!"
"Erin-," přerušil nás Carlisle, jenž vstal od stolu a snažil se vstoupit do naší rozepře.

"Ne Carlisle!," vyštěkla jsem a a otočila jsem se k Edwardovi, z jehož tváře byla čitelná vina. "Protože tys to věděl, že?"
"Erin-"

"Věděl jsi to a stejně si mi nic neřekl. Třebaže víš, jak moc to všechno ovlivňuje a co se mohlo stát, kdybych před ním dneska neutekla!"
"Poslouchej mě, prosím-"

"A proč bych měla?! Celou dobu jsi mi lhal!"
"Jsem si jistý, že to můžeme vyřešit klidně, Erin, prosím?," vložil se do naší konverzace znovu Carlisle.

Když jsem se otočila, abych mu odsekla, že to v žádném případě, pořádně jsem se podívala do jeho tváře a pochopila jsem, co ten výraz znamenal. Nevěřícně jsem přeskočila pohledem mezi nimi a zavrtěla hlavou. Odstoupila jsem, když se Carlisle pokusil ke mně udělat krok.

"Řekni mi, žes to nevěděl. Žes přede mnou netajil to, že se do mě Embry otiskl," zašeptala jsem a zamrkávala další hloupé slzy. "Řekni mi to!"
"Erin...," promluvil zlomeným a prosebným hlasem.

"Ne, myslím, že už mám pro dnešní den lží dost," zastavila jsem ho chladně a snažila se polknout vinu, když se viditelně napjal. "Jdu si zalovit. Uspořádat myšlenky. To je fuk. Chci být sama."

Zamířila jsem ke dveřím a prudce se ohnala s tesáky nebezpečně vysunutými a v nakrčeném postoji, když se mě pokusil zastavit.

"Nesahej na mě," zasyčela jsem a cítila se špatně již v okamžiku, kdy jsem viděla ublíženost v jeho pohledu. "Nemůžu tu teď být."

S tím jsem vrhla poslední pohled na Edwarda a vyletěla ze dveří zpět do chladného večera. Když jsme si po třech hodinách zapnula mobil, nikdo se mi už nepokoušel dovolat nebo napsat. Snažila jsem se to brát jako dobrou věc, ale pocítila jsem v srdci bodnutí lítosti a soustředila se na svůj lov ještě víc, než předtím.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Řekla jsem ti, abys mě nenásledoval."
Povzdechla jsem si a lehla si zpět na trávu.

"Vím, že jsi tady. Slyším tvoje srdce," dodala jsem trochu otráveně a natočila hlavu ke keři, z něhož na mě obezřetně zíraly velké oči.

Opatrně vystrčil hlavu ze svého úkrytu v keři a tiše zakňučel. Poté udělala několik váhavých kroků, než se položil na břicho a začal se ke mně plazit. To už jsem nevydržela a rozesmála se nahlas, což bral jako dobré znamení, protože se postavil a přiklusal ke mně.

"Proč mě sleduješ?," zeptala jsem se.

Posadil se a natočil hlavu a mrkl na mě trochu rozpačitým pohledem. Neměl na vybranou. Přikývla jsem a cítila, jak se uvolnil, když si lehl ke mně. Ne natolik blízko, aby narušoval můj osobní prostor, ale ne tak daleko, aby se mě nemohl dotknout, kdyby svou tlapu natáhl.

"Omlouvám se," dodala jsem po pár minutách ticha a jeho hlava, opřená o tlapy, se ke mně natočila. "Za to předtím. Že jsem tak utekla a pak tě donutila jít zpátky do rezervace. Fakt mě to mrzí, ale nebyla jsem si jistá, jestli ti něco neudělám a nechtěla jsem to riskovat.

Skepticky se na mě podíval a já se neubránila úsměvu. Znovu jsem se zadívala na hvězdy a povzdechla si. I já jsem to cítila - to pouto mezi námi.

"Víš, že nás to pravděpodobně zabije," oznámila jsem mu klidně a byla jsem odměněna dloubnutím jeho čumáku do mého ramene. "Myslím to vážně, Embry. Tohle... tohle je hodně špatný."

Znovu zakňučel a já cítila jeho teplý dech na svém krku. Byla to bizardní podívaná. Navzdory tomu, že jsme byli rození nepřátelé, jsme tu vedle sebe leželi, povídali si (tedy já mluvila a on poslouchal) a jakékoliv instinkty byly pryč.

Neměla jsem strach, když jsem se otočila na bok, zády k němu a potlačila zívnutí. Věděla jsem, že na mě nezaútočí. Zírala jsem chvíli do tmy a poslouchala jeho bušící srdce a vyrovnaný dech. Já jsem nedýchala a ležela jako socha.

"Nechci se teď vrátit domů," svěřila jsem se a objala se rukama.
Znovu mě dloubl, tentokrát do lopatky a já protočila očima.
"Ani do rezervace se mi nechce."

Znovu jsem se zaposlouchala do klidné přírody kolem a jeho rytmického nadechování. Zavřela jsem oči a poddala se rostoucí únavě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Vzbudilo mě tiché vyzvánění mého mobilu. Rozlepila jsem víčka, a zvedla ho, aniž bych se hnula z příjemného teplého místa.

"Ano?"
"Erin? Mohli byste se s námi potkat na mýtině na rozcestí Forks?,"odpověděl mi Alicin zpěvavý hlas.
"My?," zeptala jsem se hloupě a teprve tehdy si uvědomila, proč mi bylo takové teplo.

Během noci jsem se musela nějak přemístit k Embrymu. Nebo on ke mně. Každopádně jsem používala jeho přední tlapu a krk jako polštář, zatímco jeho vlčí tělo kolem mě bylo pečlivě obtočeno.

Zrudla jsem a mrkla na jeho spící vlčí tvář. Vypadal klidně, pravidelně oddechoval a jeho uši občas zastříhaly směrem nějakého zvuku z lesa. Zvedla jsem se do polosedu a uvědomila si, že mám stále na mobilu Alice, jež na mě mluví.

"Cože?," zeptala jsem se a přerušila tak její mumlání.
"Nic," prohodila s pobavením hlase. "Mohli byste se k nám tak do deseti minut přidat?"
"Jasně, budeme tam," odpověděla jsem a zavěsila.

Pokusila jsem se opatrně vystoupit z jeho vlčího objetí, ovšem když jsem položila ruku vedle jeho těla, jeho pravá noha sebou ve spánku zaškubala a podrazila mi ji, takže jsem spadla přímo na něj a prsty mu zabořila do jeho srsti, abych ho nezalehla.

Okamžitě otevřel oči a natočil hlavu ke mně tak rychle, že jsem se málem nestihla vyhnout srážce. Opatrně jsem se od něj odklonila a udělala mezi námi menší rozestup, zatímco se snažil probrat ze svého polospánku.

"Promiň," řekla jsem, vstala a oprášila si džíny. "Nechtěla jsem tě vzbudit. No vlastně chtěla. Volala Alice, nejspíš je nějaká schůze s vlky. Teda s vámi."

Přikývl a narovnal se do své úctyhodné výšky. Já jsem si trochu urovnala oblečení, zatímco se Embry otřepával a poté jsme se oba rozběhli směrem k mýtině, jež Alice zmiňovala.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nebylo třeba mít Alicino vidění nebo Jasperovu schopnost cítit emoce, aby se dalo z dálky velmi dobře poznat, že nevládne zrovna nejpříjemnější atmosféra. Byli jsme s Embrym tak sto metrů před naším cílem a oba jsme se na sebe podívali.

Ani jeden jsme nechtěli jít dál a když už jsem znovu uvažovala, že uteču pryč, jsem uviděla tvrdohlavé odhodlání v Embryho očích. Já bych utéct mohla a nikdo by mě nezastavil, ale Embry byl loajální ke své smečce a nemohl jen tak utéct.

Proto jsem jen kývla a oba jsme pokračovali v cestě. Měla bych přestat řešit své problémy útěkem, pomyslela jsem si, když jsme vstoupili na mýtinku a všechny pohledy se stočily na nás. Ignorovala jsem je a zamířila ke kameni hned vedle sebe, jenž byl na půlce území.

Neměla jsem nejmenší chuť se připojit k Edwardovi nebo Carlisleovi; stále jsem na ně byla naštvaná. Embry udělal pár kroků k vlkům, než ke mně otočil hlavu a sváděl vnitřní boj se svým vlkem.

Jenž k mému překvapení volil opět mě. Embry se otočil a přiklusal ke mně, než se posadil vedle mě z pravé strany, blíž ke Cullenovým. Bylo to jasné znamení, že věří víc své smečce, než nám. A i když seděl, byl vyšší než já na kameni a shlížel obezřetným pohledem na Carlislea.

Já jsem si prohlížela všechny členy smečky a otočila se vpravo až ve chvíli, kdy se Embry nakrčil a zavrčel. Uviděla jsem Esmé, jež se v půli cesty ke mně zastavila a zvedla ruce na znamení, že nám nechce ublížit.

Jen jsem natáhla ruku, vpletla prsty do Embryho srsti a jemně zatáhla dozadu, aby ji nechal projít. Podíval se na mě a ustoupil ze svého otevřeně nepřátelského postoje na varovný. Esmé Embryho obešla a posadila se vedle mě.

V tu chvíli vyběhl ze zadních řad vlků i Seth a klidně se rozplácl přímo pod mé a Esméiiny nohy. Bylo jasně vidět, že by se napětí dalo krájet a já chvíli přemýšlela, jestli se na nás Leah vrhne nebo zůstane na místě.

"Děkuji, že jste přišli," postoupil dopředu Carlisle, jenž vycítil, že je třeba začít. "Jsem rád, že jste přijali naše pozvání a byli tak ochotní se s námi sejít. Zjistili jsme díky Alicině vizi, že Victoria plánuje zaútočit na Forks spolu se svou armádou novorozených v čele s Rileym."

Po téhle zprávě se ozývali jemné vrčení a pohyby ze strany vlků. Vedle Carlislea se postavil Edward, jenž jak jsem pochopila, četl Samovy myšlenky a přednášel je nahlas.

"Ptají se, jaký je rozdíl mezi nimi a námi."
"Na tyhle otázky vám odpoví Jasper, jelikož má s novorozenými největší zkušenosti z nás všech," odpověděl s malým úsměvem Carlisle a nechal Jaspera postoupit kupředu.

"Děkuji. Jako upíři jsme nejnebezpečnější právě prvních deset let našeho života. Máme větší sílu, větší žízeň a větší rychlost - vše díky tomu, že je v nás stále ještě spousta lidských instinktů. Jsou to nejnebezpečnější roky pro kořist-"

Vlci zavrčeli.

"-ale také pro ně samotné," dokončil klidně Jasper a nevěnoval jejich reakci žádnou větší pozornost. "Jako novorození nemají žádné zkušenosti, pouze upíří instinkty. Což je pro ně většinou kámen úrazu. Pokud potkají staršího upíra, bezhlavě se na něj vrhnou, pohánění instinktem zabíjet a zvítězit. Jenže nemají téměř žádnou koordinaci a takováto setkání končí jejich smrtí. To je také důvod, proč se naše populace nezvětšuje nijak znepokojivě."

Vlci se po sobě podívali a Sam se otočil k Edwardovi.
"Sama zajímá, jak je můžou zabít."

"Stejně jako běžného upíra. Odtržení hlavy od těla a pak spálení jeho ostatků," zodpověděl Jasper a poté se rozhlédl po vlcích. "Ještě nějaké otázky?"
Když nikdo nevyhledal Edwarda pohledem, Jasper pro sebe přikývl a pokračoval.

"Nejspíš víte, jak bojuje běžný upír, ale přesto bych vám chtěl ukázat rozdíly mezi stylem boje novorozeného a zkušeného upíra," řekl a kývl na Emmetta.

Ten s nadšením vběhl do prostoru a skoro začal poskakovat na místě nadšením a adrenalinem. Vrhal na své okolí divoký a vyzývavý pohled, čímž byl zcela v kontrastu s naprosto stoickým Jasperem.

Ten na něj kývl a oba se proti sobě rozběhli. Přestože Emmett měl navrch v síle, Jasper ho naprosto válcoval v rychlosti a taktice. Během pár minut boe ho položil na lopatky a varovně mu obtočil ruce kolem krku.

Odstoupil od něj a natáhl k němu ruku, kterou trucující Emmet jen odstrčil a při své cestě pět do řady nakopnul strom, jenž se roztřásl. Zavrtěla jsem hlavou s malým úsměvem, jenž zmizel ve chvíli, kdy jsem se podívala zpět na Jaspera.

"Tohle byl běžný souboj. Nyní bych vám chtěl ukázat i styl novorozeného," řekl a otočil se ke mně. "Erin? Mohl bych tě poprosit?"