32. Stín

4. března 2016 v 16:08 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


32. Stín

Bylo až neuvěřitelné, jak spěšně jsem vyskočila na nohy a rozběhla se z pláže takovou rychlostí, že jsem se Embrymu, jenž se rozběhl hned za mnou, vzdalovala každou vteřinou víc a víc. Nedbala jsem na jeho zoufalé vlčí vytí a jen utíkala.
Jako obvykle.

Moc mě nepřekvapilo, když mě bez zaváhání následoval přes hranici La Push, ale stejně jsem tajně doufala, že se svým pronásledováním přestane. Zřejmě byl odhodlanější, než jsem čekala. Změnila jsem tedy trasu a místo domů jsem zamířila víc k horám.

Věděla jsem tentokrát s jistotou, že mě nehodlá pustit z dohledu. A tehdy mi začaly docházet všechny důležité momenty, jimž jsem nepřikládala žádný důraz. Celá tahle situace dávala mnohem větší smysl, když jsem nyní věděla, co je za Embryho náklonností.

Proč mě nevyhodil z Maríina pokoje, proč jsem viděla šedého vlka poblíž našeho domu, proč se neštítil mého dotyku, proč se mnou souhlasil a chránil před svou smečkou...

Frustrovaně jsem zavrčela a začala šplhat na skálu, k níž jsem doběhla. Doufala jsem, že alespoň tím pochopí, že nechci, aby mě následoval. Byla jsem dvě stě metrů nad zemí, když jsem uslyšela jeho kňučení, ale nezpomalila jsem. Ani jsem mu nevěnovala pohled. Jen jsem šplhala dál.

Přestože jsem věděla, že je stále ve své vlčí podobě a nepokouší se ke mně dostat, měla jsem pocit, že musím utéct a že pokud se zastavím, tak mě dostihne. Přehoupla jsem se přes vrcholek jednoho výklenku a vlezla dovnitř.

Posadila jsem se zády ke stěně, k níž jsem nevědomky zacouvala a objala si kolena. Pevně jsem zavřela oči a snažila se uklidnit příval myšlenek a také Silver, jež se doslova tlačila z mé mysli. Chytila jsem svou hlavu do dlaní a nechala stéct pár slz.

Když znovu zavyl, praštila jsem do skály vedle sebe a prudce rozevřela oči.
"Jdi pryč!," křikla jsem, třebaže by mě slyšel velmi dobře i šeptat. Snažila jsem se pravidelně nadechovat a uklidnit se. "Uteč odsud, Embry. Nechci ti ublížit, tak se drž dál!"

Zmučeně zakňučel a já zavrčela, když jsem uslyšela jak se jeho drápy zatínají do skály. Cítila jsem, že pokud se okamžitě neuklidním, tak znovu ztratím kontrolu a nebyla jsem si úplně jistá, že by to Embry přežil.

Ztuhla jsem, když jsem zapátrala v mysli a vzpomněla si na úryvek o otisknutí. Odlepila jsem se od stěny a vykoukla přes převis dolů. Embryho oči byly upřené na mě a několikrát zavrtěl ocasem, když mě uviděl.

"Odejdi zpátky do La Push a počkej, než se ti ozvu," poručila jsem a snažila se do svého hlasu dát jasný rozkazu.

Viditelně se přikrčil a zatřepal ušima. Viděla jsem mu na očích, že svádí vnitřní boj se svým vlkem, jenž mu říkal, aby udělal přesně to, co po něj žádám, zatímco jeho lidská část se snažila zůstat a vylákat mě dolů. Což momentálně nepřicházelo v úvahu.

"Udělej to pro mě Embry," přitlačila jsem a vloudila do svého hlasu prosebný tón.

Zakňučel znovu, ale poté se začal vzdalovat. Opatrně a neochotně zacouval, než se otočil a zmizel v keřích. Čekala jsem, dokud zvuk jeho těžkých tlap zcela nevymizel. Teprve tehdy jsem si dovolila se uvolnit a znovu se opřít o skálu za sebou.

Nadskočila jsem, když mi v kapse zavibroval mobil. Aniž bych se podívala na číslo majitele, jsem ho vypla. Tušila jsem, že to bude Alice a upřímně jsem doufala, že v jejích vizích uvidí i to, že nechci, aby se ke mně teď někdo přibližoval.
Zaklonila jsem hlavu, opřela ji o chladný kámen a zavřela oči.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Neodvažovala jsem se pohnout ze svého místa, dokud jsem si nebyla stoprocentně jistá, že mám Silver pod kontrolou. Věděla jsem, že se nedokážu zbavit vzteku, strachu a křivdy, jež jsem cítila, ovšem musela jsem své city potlačit, abych jí nedala šanci uniknout.

Vylezla jsem ze svého úkrytu a nadechla se okolního vzduchu, abych se ujistila, že tu jsem opravdu sama a teprve tehdy jsem seskočila dolů. Tiše jsem zarazila svůj pád a rozběhla jsem se směrem ke Cullenovým.

Ještě se ani nezačalo stmívat, takže jsem odhadovala, že jsem byla pryč tak dvě, maximálně tři hodiny. Stále jsem si netroufala vytáhnout mobil a pátrat po tom, kdo mi volal. Stejně mě bude konfrontovat hned, jakmile dorazím domů.

Byla jsem proto překvapená, když jsem již zdálky ucítila Bellinu vůni. To mě donutilo na chvíli zpomalit a přejít jen do rychlé chůze, když jsem si uvědomila, že budu muset čelit Edwardovi, jelikož jsem porušila svůj slib s ní být každou vteřinu jejího pobytu v La Push.

Donutila jsem se ale vypadat co nejklidněji, když jsem vstoupila dovnitř. Byla jsem překvapená, když se na mě okamžitě Alice nevrhla a když i nikdo jiný nezareagoval na mou přítomnost, znejistěla jsem.

"Ahoj Erin," ozval se za mnou Bellin hlas a já se s nuceným úsměvem otočila.
"Ahoj," odpověděla jsem a rozšířily se mi oči, při pohledu na její ruku, jež měla v dlaze. "Co se ti stalo?"
Na to jsem dostala dvě reakce.

"Praštila jsem Jacoba," zamumlala Bella a ve stejnou chvíli jsem uslyšela i zavrčení Edwarda, jenž bylo ale nezachytitelné pro Bellin sluch. Vykřesala jsem další poloúsměv.
"Omlouvám se, měla jsem-"

"Můžeme si prosím promluvit?," přerušil mě Edward, jenž se zjevil a Bellou, jednu ruku ochranitelsky přehozenou kolem jejích ramen.
"Jistě," odtušila jsem a s posledním pohledem na Bellu jsem následovala Edwarda po schodech nahoru.

Tak trochu jsem čekala, že půjdeme do jeho nebo mého pokoje a proto jsem ho trochu opatrně následovala do Carlisleovy kanceláře. Bez ohlédnutí vešel dovnitř a já ho následovala, než jsem stihla třeba jen pozdravit Carlislea, se Edward otočil ke mně.

"Zbláznila ses nechat Bellu samotnou s tím zatraceným čoklem?," obořil se na mě.
"Co prosím?"
"Slíbila jsi mi, že ji nespustíš z očí, Erin. Mohlo se jí stát něco mnohem horšího, než naražená ruka."

"To byla její volba," odsekla jsem. "Chtěla jsem ji následovat, ale chtěla s ním být o samotě. Tak se omlouvám, že jsem brala ohled na to, co si samostatná a odpovědná osoba přeje."
"Víš, čeho je Jacob schopný a o co se snaží tak slepě, že nevidí, co se může stát Belle! Kde jsi byla?"

"No pokud tě to tak šíleně zajímá, tak nevidím jediný důvod, proč by ses mě měl ptát a nezjistil si to sám, jak to s oblibou děláš každý den!"
"Erin-," přerušil nás Carlisle, jenž vstal od stolu a snažil se vstoupit do naší rozepře.

"Ne Carlisle!," vyštěkla jsem a a otočila jsem se k Edwardovi, z jehož tváře byla čitelná vina. "Protože tys to věděl, že?"
"Erin-"

"Věděl jsi to a stejně si mi nic neřekl. Třebaže víš, jak moc to všechno ovlivňuje a co se mohlo stát, kdybych před ním dneska neutekla!"
"Poslouchej mě, prosím-"

"A proč bych měla?! Celou dobu jsi mi lhal!"
"Jsem si jistý, že to můžeme vyřešit klidně, Erin, prosím?," vložil se do naší konverzace znovu Carlisle.

Když jsem se otočila, abych mu odsekla, že to v žádném případě, pořádně jsem se podívala do jeho tváře a pochopila jsem, co ten výraz znamenal. Nevěřícně jsem přeskočila pohledem mezi nimi a zavrtěla hlavou. Odstoupila jsem, když se Carlisle pokusil ke mně udělat krok.

"Řekni mi, žes to nevěděl. Žes přede mnou netajil to, že se do mě Embry otiskl," zašeptala jsem a zamrkávala další hloupé slzy. "Řekni mi to!"
"Erin...," promluvil zlomeným a prosebným hlasem.

"Ne, myslím, že už mám pro dnešní den lží dost," zastavila jsem ho chladně a snažila se polknout vinu, když se viditelně napjal. "Jdu si zalovit. Uspořádat myšlenky. To je fuk. Chci být sama."

Zamířila jsem ke dveřím a prudce se ohnala s tesáky nebezpečně vysunutými a v nakrčeném postoji, když se mě pokusil zastavit.

"Nesahej na mě," zasyčela jsem a cítila se špatně již v okamžiku, kdy jsem viděla ublíženost v jeho pohledu. "Nemůžu tu teď být."

S tím jsem vrhla poslední pohled na Edwarda a vyletěla ze dveří zpět do chladného večera. Když jsme si po třech hodinách zapnula mobil, nikdo se mi už nepokoušel dovolat nebo napsat. Snažila jsem se to brát jako dobrou věc, ale pocítila jsem v srdci bodnutí lítosti a soustředila se na svůj lov ještě víc, než předtím.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Řekla jsem ti, abys mě nenásledoval."
Povzdechla jsem si a lehla si zpět na trávu.

"Vím, že jsi tady. Slyším tvoje srdce," dodala jsem trochu otráveně a natočila hlavu ke keři, z něhož na mě obezřetně zíraly velké oči.

Opatrně vystrčil hlavu ze svého úkrytu v keři a tiše zakňučel. Poté udělala několik váhavých kroků, než se položil na břicho a začal se ke mně plazit. To už jsem nevydržela a rozesmála se nahlas, což bral jako dobré znamení, protože se postavil a přiklusal ke mně.

"Proč mě sleduješ?," zeptala jsem se.

Posadil se a natočil hlavu a mrkl na mě trochu rozpačitým pohledem. Neměl na vybranou. Přikývla jsem a cítila, jak se uvolnil, když si lehl ke mně. Ne natolik blízko, aby narušoval můj osobní prostor, ale ne tak daleko, aby se mě nemohl dotknout, kdyby svou tlapu natáhl.

"Omlouvám se," dodala jsem po pár minutách ticha a jeho hlava, opřená o tlapy, se ke mně natočila. "Za to předtím. Že jsem tak utekla a pak tě donutila jít zpátky do rezervace. Fakt mě to mrzí, ale nebyla jsem si jistá, jestli ti něco neudělám a nechtěla jsem to riskovat.

Skepticky se na mě podíval a já se neubránila úsměvu. Znovu jsem se zadívala na hvězdy a povzdechla si. I já jsem to cítila - to pouto mezi námi.

"Víš, že nás to pravděpodobně zabije," oznámila jsem mu klidně a byla jsem odměněna dloubnutím jeho čumáku do mého ramene. "Myslím to vážně, Embry. Tohle... tohle je hodně špatný."

Znovu zakňučel a já cítila jeho teplý dech na svém krku. Byla to bizardní podívaná. Navzdory tomu, že jsme byli rození nepřátelé, jsme tu vedle sebe leželi, povídali si (tedy já mluvila a on poslouchal) a jakékoliv instinkty byly pryč.

Neměla jsem strach, když jsem se otočila na bok, zády k němu a potlačila zívnutí. Věděla jsem, že na mě nezaútočí. Zírala jsem chvíli do tmy a poslouchala jeho bušící srdce a vyrovnaný dech. Já jsem nedýchala a ležela jako socha.

"Nechci se teď vrátit domů," svěřila jsem se a objala se rukama.
Znovu mě dloubl, tentokrát do lopatky a já protočila očima.
"Ani do rezervace se mi nechce."

Znovu jsem se zaposlouchala do klidné přírody kolem a jeho rytmického nadechování. Zavřela jsem oči a poddala se rostoucí únavě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Vzbudilo mě tiché vyzvánění mého mobilu. Rozlepila jsem víčka, a zvedla ho, aniž bych se hnula z příjemného teplého místa.

"Ano?"
"Erin? Mohli byste se s námi potkat na mýtině na rozcestí Forks?,"odpověděl mi Alicin zpěvavý hlas.
"My?," zeptala jsem se hloupě a teprve tehdy si uvědomila, proč mi bylo takové teplo.

Během noci jsem se musela nějak přemístit k Embrymu. Nebo on ke mně. Každopádně jsem používala jeho přední tlapu a krk jako polštář, zatímco jeho vlčí tělo kolem mě bylo pečlivě obtočeno.

Zrudla jsem a mrkla na jeho spící vlčí tvář. Vypadal klidně, pravidelně oddechoval a jeho uši občas zastříhaly směrem nějakého zvuku z lesa. Zvedla jsem se do polosedu a uvědomila si, že mám stále na mobilu Alice, jež na mě mluví.

"Cože?," zeptala jsem se a přerušila tak její mumlání.
"Nic," prohodila s pobavením hlase. "Mohli byste se k nám tak do deseti minut přidat?"
"Jasně, budeme tam," odpověděla jsem a zavěsila.

Pokusila jsem se opatrně vystoupit z jeho vlčího objetí, ovšem když jsem položila ruku vedle jeho těla, jeho pravá noha sebou ve spánku zaškubala a podrazila mi ji, takže jsem spadla přímo na něj a prsty mu zabořila do jeho srsti, abych ho nezalehla.

Okamžitě otevřel oči a natočil hlavu ke mně tak rychle, že jsem se málem nestihla vyhnout srážce. Opatrně jsem se od něj odklonila a udělala mezi námi menší rozestup, zatímco se snažil probrat ze svého polospánku.

"Promiň," řekla jsem, vstala a oprášila si džíny. "Nechtěla jsem tě vzbudit. No vlastně chtěla. Volala Alice, nejspíš je nějaká schůze s vlky. Teda s vámi."

Přikývl a narovnal se do své úctyhodné výšky. Já jsem si trochu urovnala oblečení, zatímco se Embry otřepával a poté jsme se oba rozběhli směrem k mýtině, jež Alice zmiňovala.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nebylo třeba mít Alicino vidění nebo Jasperovu schopnost cítit emoce, aby se dalo z dálky velmi dobře poznat, že nevládne zrovna nejpříjemnější atmosféra. Byli jsme s Embrym tak sto metrů před naším cílem a oba jsme se na sebe podívali.

Ani jeden jsme nechtěli jít dál a když už jsem znovu uvažovala, že uteču pryč, jsem uviděla tvrdohlavé odhodlání v Embryho očích. Já bych utéct mohla a nikdo by mě nezastavil, ale Embry byl loajální ke své smečce a nemohl jen tak utéct.

Proto jsem jen kývla a oba jsme pokračovali v cestě. Měla bych přestat řešit své problémy útěkem, pomyslela jsem si, když jsme vstoupili na mýtinku a všechny pohledy se stočily na nás. Ignorovala jsem je a zamířila ke kameni hned vedle sebe, jenž byl na půlce území.

Neměla jsem nejmenší chuť se připojit k Edwardovi nebo Carlisleovi; stále jsem na ně byla naštvaná. Embry udělal pár kroků k vlkům, než ke mně otočil hlavu a sváděl vnitřní boj se svým vlkem.

Jenž k mému překvapení volil opět mě. Embry se otočil a přiklusal ke mně, než se posadil vedle mě z pravé strany, blíž ke Cullenovým. Bylo to jasné znamení, že věří víc své smečce, než nám. A i když seděl, byl vyšší než já na kameni a shlížel obezřetným pohledem na Carlislea.

Já jsem si prohlížela všechny členy smečky a otočila se vpravo až ve chvíli, kdy se Embry nakrčil a zavrčel. Uviděla jsem Esmé, jež se v půli cesty ke mně zastavila a zvedla ruce na znamení, že nám nechce ublížit.

Jen jsem natáhla ruku, vpletla prsty do Embryho srsti a jemně zatáhla dozadu, aby ji nechal projít. Podíval se na mě a ustoupil ze svého otevřeně nepřátelského postoje na varovný. Esmé Embryho obešla a posadila se vedle mě.

V tu chvíli vyběhl ze zadních řad vlků i Seth a klidně se rozplácl přímo pod mé a Esméiiny nohy. Bylo jasně vidět, že by se napětí dalo krájet a já chvíli přemýšlela, jestli se na nás Leah vrhne nebo zůstane na místě.

"Děkuji, že jste přišli," postoupil dopředu Carlisle, jenž vycítil, že je třeba začít. "Jsem rád, že jste přijali naše pozvání a byli tak ochotní se s námi sejít. Zjistili jsme díky Alicině vizi, že Victoria plánuje zaútočit na Forks spolu se svou armádou novorozených v čele s Rileym."

Po téhle zprávě se ozývali jemné vrčení a pohyby ze strany vlků. Vedle Carlislea se postavil Edward, jenž jak jsem pochopila, četl Samovy myšlenky a přednášel je nahlas.

"Ptají se, jaký je rozdíl mezi nimi a námi."
"Na tyhle otázky vám odpoví Jasper, jelikož má s novorozenými největší zkušenosti z nás všech," odpověděl s malým úsměvem Carlisle a nechal Jaspera postoupit kupředu.

"Děkuji. Jako upíři jsme nejnebezpečnější právě prvních deset let našeho života. Máme větší sílu, větší žízeň a větší rychlost - vše díky tomu, že je v nás stále ještě spousta lidských instinktů. Jsou to nejnebezpečnější roky pro kořist-"

Vlci zavrčeli.

"-ale také pro ně samotné," dokončil klidně Jasper a nevěnoval jejich reakci žádnou větší pozornost. "Jako novorození nemají žádné zkušenosti, pouze upíří instinkty. Což je pro ně většinou kámen úrazu. Pokud potkají staršího upíra, bezhlavě se na něj vrhnou, pohánění instinktem zabíjet a zvítězit. Jenže nemají téměř žádnou koordinaci a takováto setkání končí jejich smrtí. To je také důvod, proč se naše populace nezvětšuje nijak znepokojivě."

Vlci se po sobě podívali a Sam se otočil k Edwardovi.
"Sama zajímá, jak je můžou zabít."

"Stejně jako běžného upíra. Odtržení hlavy od těla a pak spálení jeho ostatků," zodpověděl Jasper a poté se rozhlédl po vlcích. "Ještě nějaké otázky?"
Když nikdo nevyhledal Edwarda pohledem, Jasper pro sebe přikývl a pokračoval.

"Nejspíš víte, jak bojuje běžný upír, ale přesto bych vám chtěl ukázat rozdíly mezi stylem boje novorozeného a zkušeného upíra," řekl a kývl na Emmetta.

Ten s nadšením vběhl do prostoru a skoro začal poskakovat na místě nadšením a adrenalinem. Vrhal na své okolí divoký a vyzývavý pohled, čímž byl zcela v kontrastu s naprosto stoickým Jasperem.

Ten na něj kývl a oba se proti sobě rozběhli. Přestože Emmett měl navrch v síle, Jasper ho naprosto válcoval v rychlosti a taktice. Během pár minut boe ho položil na lopatky a varovně mu obtočil ruce kolem krku.

Odstoupil od něj a natáhl k němu ruku, kterou trucující Emmet jen odstrčil a při své cestě pět do řady nakopnul strom, jenž se roztřásl. Zavrtěla jsem hlavou s malým úsměvem, jenž zmizel ve chvíli, kdy jsem se podívala zpět na Jaspera.

"Tohle byl běžný souboj. Nyní bych vám chtěl ukázat i styl novorozeného," řekl a otočil se ke mně. "Erin? Mohl bych tě poprosit?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama