34. Slib

19. března 2016 v 16:49 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


34. Slib

Během několika dní se ze mě a Embryho stala siamská dvojčata. Nedokázala jsem se od něj odtrhnout ani na pár minut, aniž bych začala vyšilovat a to mě děsilo. Ovšem Embry byl spokojený a zářil jako sluníčko, protože jeho vlk byl potěšený z mé blízkosti.

Bylo neuvěřitelné, jak rychle jsem si zvykla na sálavé teplo jeho kůže a on na můj ledový dotek. Nebyla noc, kdy bych neusínala v jeho náručí. Což byl další problém, jelikož jsem byla unavená a bez spánku jsem nevydržela déle než 36 hodin.

Nechtěla jsem, aby si Cullenovi s mojí situací dělali starosti, ale držet to v tajnosti nepřipadalo v úvahu. Od tréninku na mýtině, kdy jsem vypustila své šílené dvojče, jsem se v jejich domě ale neukázala.

Jediný člen rodiny, se kterým jsem udržovala kontakt, byl Jasper. A to jen párkrát během dne, když jsem se s Embrym procházela při jeho hlídce; nedokázala jsem se od něj totiž ze strachu, že se znovu objeví Silver vzdálit.

Byl to naprosto bezútěšný stav a třebaže se mě Embry i Jasper snažili udržet na pozitivní vlně, nemohli sebe ani mě oklamat. Zhoršovalo se to. Hodně rychle. A naší situaci to nijak neulehčilo, jak se brzy ukázalo.

Alice měla další vizi, tentokrát s konkrétním datem, kdy se Victorie se svou armádou rozhodne zaútočit. Edward, Carlisle a Jasper zatím vymysleli strategii, jak udržet Bellu v bezpečné vzdálenosti od Victorie.
A taky ode mě.

I když to nikdo neřekl nahlas, mysleli jsme si to všichni. A k jejich překvapení jsem to s největším nadšením nakonec přivítala já. Nemohla jsem riskovat, že by se situace na tréninku zopakovala přímo na bojišti.

Ale čím víc se kalendář posouval k onomu datu, tím hůř a nejistěji ve vlastní kůži jsem se cítila. Neměla jsem tušení, co bych bez Embryho neustálého ujišťování a rozptylování dělala. Věděla jsem jen, že se mu musím celou dobu držet v patách, aby se mi nic nevymklo z rukou.

"Měli bysme jít."
"Jo, já vím."

Mrkla jsem v zrcadle na jeho postavu opřenou o koupelnové dveře a pozvedla obočí nad jeho téměř dětsky nadšeným výrazem ve tváři.
"Co?," zeptal se, když si všiml mého pohledu a prohlédl se, jestli na sobě něco nemá.

"Aspoň jeden z nás se už nemůže dočkat," utrousila jsem a protáhla se kolem něj zpět do jeho pokoje, kde jsem ze židle vzala svoji koženou bundu.

"Vážně?," zeptal se podrážděně, ale podle jiskřiček v jeho očích jsem věděla, že si ze mě jen utahuje. "Jdeš na módní přehlídku nebo co?"

"Vítězové přece vždycky vypadají dobře," zavtipkovala jsem, ale postrádalo to jakoukoliv humornou notu.
"Erin...," začal a já se na něj trpělivě podívala. "Víš, že bych tě nejradši nechal tady, ale-"

"Já vím," přerušila jsem ho netrpělivě a mávla rukou. "Určitě bych vyletěla a někomu by se mohlo něco stát. Takhle... se ta šance alespoň o něco zmenší."

Přikývl, ale i v jeho očích se odrážela špetka nedůvěry. Pokusila jsme se o drobný úsměv a přešla pokoj, abych ho jemně objala. To mi okamžitě dovolil a přitáhl si mě k sobě. Zavřela jsem oči a na chvíli jen vnímala jeho pravidelný rytmus bijícího srdce.

"Teď už vážně musíme jít," připomněl mi po chvíli a já se s těžkým srdcem odtáhla.
"Já vím," řekla jsem a když se rozešel ke dveřím, rychle jsem ho zastavila. "Embry!"

"Ano?," otočil se zpět ke mně a hned mu jeho úsměv zmizel z tváře, když viděl můj obličej. "Ať už je to cokoliv-"
"Chci, abys mi něco slíbil," přerušila jsem ho tak pevně, jak jsem jen dokázala.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

I když byl napjatý a očividně naštvaný, přesto mě neodstrčil, když jsem propletla naše ruce a vydala se s ním z domu. Automaticky mě chytil a přitáhl blíž. Nějak jsem si nedovedla představit, že bychom měli bojovat, když se od něj sotva hnu.

"Embry, děkuju-"
"Prosím. Neděkuj mi. Za tohle ne," přerušil mě.

Okamžitě jsem pocítila vinu, když jsem viděla, jak těžce ta slova z sebe dostává a jenom jsem přikývla, aby viděl, že rozumím.
"Myslíš, že to zvládneme?," změnila jsem tedy téma a byla ráda, když se alespoň o trochu uvolnil.

"Upřímně?," zeptal se a mrkl na mě, než se znovu soustředil na krajinu před námi. "Nemám tušení... Chci říct - víš, co říkají vlci, že? Jako by se nic nedělo a byla to pro nás úplně obyčejná situace. Ale podle mě chce Sam jen přesvědčit všechny mladší, aby se necítili tak vyděšeně."

Přikývla jsem a začala cítit nervozitu, když jsem ucítila další pachy - vlků i Cullenů. Znovu jsem se vrátila do reality, když mě Embry pevně stiskl a já mu poslala malý úsměv. Byla jsem si jistá jedinou věcí - že na něj musím dávat stejný pozor, jaký on dává na mě.

Bylo dobré vědět, že mi bude stále v patách, aby se mi nic nestalo. Jenže mi bude v patách. Neustále. Takže když se na mě někdo vrhne, on se vrhne na něj. Věděla jsem, že není lehkomyslný bojovník, ale přeci jen se choval jinak, když byl se mnou.

Ostatní vlci tento problém neměli, protože jejich otisky byly bezpečně doma a jediné, o co se strachovali - i když ani to ve většině případů - byli pouze oni sami. Spousta z nich myslela jen na to, že musí přežít, aby se dokázali postarat o své družky.

Embry mi ani sám nemusel říkat, protože jsem to na jeho očích poznala, že je v tomhle názoru s nimi zajedno. A to mě donutilo se cítit ještě provinileji, než kdykoliv předtím. Byla jsem si jistá, že si tohle Embry nezaslouží.

"Edward, Bella, Seth i Jake jsou na místě. Už jen čekáme, kdy je Alice uvidí," přerušil můj tok myšlenek Paul, jenž k nám přiběhl, když nás spatřil na cestě.

"Jasně," odpověděl mu Embry a společně jsme ho následovali k vlkům, jenž přešlapovali skrytí za obřími balvany u mýtiny.

Sam měl velmi dobře propracovaný plán a myslím, že udělal dojem nejenom na mě. Hodlali se využít moment překvapení a zaskočit novorozené v okamžiku, kdy se celí zběsilí vrhnou na Cullenovi. Také jim to dá příležitost se lépe zorientovat a neublížit nikomu z našich řad.

Lehkým přikývnutím a malým úsměvem jsem se přivítala s vlky a všichni, kromě Leah, mi můj pozdrav oplatili. Ta si jen odfrkla a poodešla. Zachytila jsem pevněji Embryho, když na ni vycenil zuby a pokusila se ho zklidnit.

Věděla jsem, že o mně už musí Cullenovi dávno vědět a potřebovala jsem ještě Jaspera obeznámit s posledními změnami, než začne boj. Takže jsem pustila Embryho a vydala se zpoza balvanu, ale neušla jsem ani pár kroků a už mi stál v cestě.

"Potřebuju se ještě domluvit s Jasperem," zopakovala jsem to, co jsem mu říkala již v domě a pozvedla obočí. "Myslíš, že bys mě mohl pustit? Budu jen pár metrů od tebe."

"Cítím se líp, když jsi nablízku," zamračil se a střelil pohledem k mýtině za sebou a zpět ke mně.
"Fajn," povzdechla jsem si, když jsem pochopila, že se s ním nemá cenu hádat.

Vydala jsem se zpoza menších skalisk a třebaže jsem to nepřiznala, taky jsem se cítila líp, když si znovu vložil mou ruku majetnicky do své. Oba jsme tedy pokračovali ke Cullenovým, jenž se otočili, když uslyšeli naše kroky.

Pokud byli překvapení tím, že jsme si byli tak blízko a drželi se za ruce, nedali to nijak najevo. Tedy až na Emmettovy varovné pohledy a Rosaliino cukání v levé ruce.

Proto jsem byla ráda, když se od nich Jasper odpojil, prohodil pár slov s Carlislem a vydal se nám naproti. Vypadal taky napjatě a když jsme od sebe byli necelý metr, všichni jsme se zastavili a Jasper si Embryho obezřetně prohlédl.

"Jak se cítíš?," zeptal se mě a na Embryho pouze kývl.
"Nechci ti lhát," odpověděla jsem upřímně. "Je to dost zlý. Nemůžu se od Embryho hnout na víc než deset metrů."

Nepotřebovala jsem Jasperovy schopnosti, abych vycítila, jak se všichni upíři napjali a Esmé se na mě starostlivě zadívala. Mrkla jsem na ni, ale nějak jsem neměla žádná slova útěchy, co bych jí nabídla, takže jsem mlčela a vrátila svou pozornost k Jasperovi.

"Pokud mi budeš nablízku i ty, neměl by být žádný problém," dokončila jsem svou myšlenku.
"Budu se držet blízko," přikývl Jasper a otočil se k Embrymu. "Budeme si krýt záda."
"Nepotřebuju chůvu," zavrčel na něj Embry a já mu pevně stiskla ruku, dokud se na mě nepodíval.

Chápala jsem, že se oba dva moc nemusí, ale Jasper mu doslova nabídl mír. Protože on rozhodně nepotřeboval nikoho, kdo by mu kryl záda. Vložila jsem tedy do svého pohledu prosbu a on neochotně přikývl na jeho nabídku.

"Výborně," pochopil Jasper a ukončil naši diskuzi. "Měli by tu být do dvou minut."
"Hodně štěstí," řekla jsem hlasitěji a zahrnula do toho i ostatní.

Tentokrát mi překvapivě spolu s ostatními i Rose přikývla na oplátku. To bylo nejlepší, co jsem za daných okolností mohla udělat. Otočili jsme se s Embrym zcela synchronně tak, že jsme se sice pustili, ale během vteřiny jsem měla jeho ruku obtočenou kolem pasu.

"Potřebuju ještě jednu věc..."
"Budu toho litovat, že?"

"Ne," ujistila jsem ho okamžitě a zkousla si ret, když jsme byli znovu bezpečně schovaní. "Nesnaž se přede mě skočit pokaždé, když na mě někdo zaútočí."

"To nejde," odporoval okamžitě a viděla jsem zlobu v jeho očích.
"Embry," poprosila jsem ho a chytila ho za ruku. "Pokud se budeš soustředit jen na mě, tak se můžeš zranit nebo někdo jiný ze smečky."

"Díky za povzbudivou řeč, kouči," ozvala se za mnou kousavě Leah a Embry na ni zavrčel.
"Ty zmlkni," štěkl na ni varovně a otočil se zpět ke mně. "Nechám ti volnost, pokud to nebude vážné a budu si myslet, že se ti nic nestane."

"Fajn," souhlasila jsem hned, protože jsem věděla, že je to to nejlepší, co od něj můžu dostat.
Přistoupila jsem ke skále a nechala ostatním vlkům jejich prostor, aby se vysvlékli z oblečení a přeměnili se do své vlčí formy. Dvě minuty nám totiž bleskurychle ubíhali a já už spolu s ostatními zdálky slyšela dusot nohou.

Bylo jednoduché poznat na vlcích, že se novorození dostali až k mýtině, protože všichni nakrčili své čumáky a někteří z nich přešlápli na místě nebo pod tím návalem nepříjemného pachu zacouvali o pár kroků vzad.

Nakrčila jsem se a jakmile jsem uviděla Samův jasný signál tlapou, všichni jsme se rozběhli a vrhli se přes náš skalnatý úkryt na bitevní pole.
Bylo to šílené.

Z mé zkušenosti v Montaně jsem čekala lítý boj a byla jsem připravena na agresi, ale ve srovnání s tímto, byla Montana pouze lehká rozcvička. Tihle upíři byli zcela zasaženi vůni Belliné krve a naprosto beze smyslů se vrhali na cokoliv, co se hnulo.

Vycenila jsem zuby, zavrčela a rychle se situovala mezi Jaspera a Embryho. Vrhla jsem se hned na prvního, jenž se snažil zastihnout Jaspera nepřipraveného. Odkopla jsem ho pár metrů dozadu a ihned se začala bránit, když vyskočil na nohy a rozběhl se proti mně.

Držel jsem Silver pevně na uzdě, zatímco jsem trhala jednu část těla upírů přede mnou za druhou a byla vděčná za Jasperovu i Embryho přítomnost. Držet přehled o tom, kolik jich je mrtvých, kolik jich po nás ještě jde, mi přišlo zcela zbytečné.

Byli jsme silnější, mrštnější a dokázali jsme logicky přemýšlet. Stejně mě ale překvapilo, v jaké synchronizaci bojovali vlci spolu s námi upíry. Věřila jsem, že za tím vším vězí Jasper, jenž i když mě stále kontroloval, odkázal pomáhat každému kolem sebe.

Odtrhla jsem upírce, jež se pokoušela skočit na Embryho, hlavu, ale nestihla jsem zachytit dalšího upíra, co kolem mě proběhl. Věnovala jsem mu pozornost až tehdy, když jsem uslyšela zakňučení, jež patřilo Leah.

Prudce jsem se otočila a se zavrčením se bez rozmýšlení vrhla na upíra, jenž spolu s dalšími dvěma se pokoušel ji zabít. Bez problémů jsem ho sťala a odtrhla z Leahiných zad dalšího, co vypadal, že jí chce zlomit žebra.

Odhodila jsem ho stranou a pokusila se mu utrhnout hlavu, když do mě vrazil další z nich a obmotal mi ruce kolem krku. Praštila jsem ho loktem a pokusila se uvolnit z jeho stisku, když jsem ucítila, jak stahuje své ruce.

V tu chvíli jsem se znovu ocitla na zemi, když po nás skočila Leah a úspěšně mu odtrhla hlavu, takže jsem jen strhla jeho ruce z jeho mrtvého těla a odvalila se pryč. Nestihla jsem Leah varovat, když její nepozornosti využil upíra, jehož jsem poslala k zemi jako prvního.

Podkopl jí nohy a praštil jí do páteře u zadních nohou, než jsem k nim stihla doběhnout. Leah zavyla bolestí a svalila se k zemi, zjevně paralyzovaná, dalo-li se soudit dle otřesného lámavého zvuku.

Zavrčela jsem a celá vzteklá jsem se ho pokusila shodit do ohniště, které tu někdo z našich již založil. Ovšem vyškubl se mi a já se rychle otočila k Leah, když jsem ucítila dalšího upíra a věděla jsem, že by proti němu - neschopná pohnout zadníma nohama - rozhodně neměla sebemenší šanci.

Odhodila jsem ho a na všechny kolem zavrčel v jasném znamení, že kdo by se k ní chtěl dostat, bude muset přese mě. V obranném postoji jsem stála před ní a odkopávala každého, kdo se přiblížil, dokud jsem neuslyšela její slabé zavrčení.

Otočila jsem se a uviděla, jak se její zadní nohy jemně třepou; získávala do nich zase cit a její páteř srůstala. Zakňučela a pohodila hlavou směrem k lesu, v němž zrovna mizel jeden novorozený. Rozpolceně jsem se podívala na místo, kde zmizel a poté do jejího obličeje.

Znovu jemně zavrčela a pokusila se postavit na nohy. Když se jí rozklepaly a málem znovu padla na zem, proběhl kolem mě Jared a obranně ji zachytil. Bránila se mu nepříliš agresivně, když ji donutil si znovu lehnout a otočil s k příchozím hrozbám.

Podívala jsem se znovu na Leah a přikývla, když jsem uviděla její výraz, který mi jasně říkal, že už se mám za ním krucinál pustit. Mrkla jsem na Jareda a rozběhla se do lesa za uprchlíkem, jenž mířil rovnou do Forks.

"Erin!," uslyšela jsem za sebou ještě Jaspera, ale věděla jsem, že musím dostihnout toho, co nám unikla, než se dostanu k prvnímu domu. A první dům, jenž mu stojí v cestě je Charlieho.

Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla a byla překvapená, když jsem ho po pár minutách dostihla. Byli jsme asi tři kilometry od šerifova domu, ale to byla vzdálenost, jenž by překonal velice snadno a rychle, takže jsem na něj zaútočila v okamžiku, kdy jsem se dostala dostatečně blízko.

Srazila jsem ho k zemi a využila toho, že se mě snaží zachytit rukama a jednu z nich mu nelítostně odtrhla od těla. Zavrčel a přetočil nás, takže jsem ho kopla do břicha, abych se dostala zpod jeho těla a získala znovu kontrolu.

Praštila jsem ho do obličeje a rozkročila se nad jeho pasem. Obratně jsem propletla své ruce za jeho krkem a jednoduchým trhnutím skončila jeho kroucení a pokusy o útěk. Vydechla jsem a odhodila jeho hlavu k jeho ruce, než jsem vstala z jeho těla a odtáhla ho kousek ode mě.

Pečlivě jsem jeho ostatky uložila na místo a zapálila je tak, aby nikde jinde nevznikl požár. Otočila jsem se, abych se ujistila, že nikde nic nezůstalo, když jsem ucítila tlak ve své hlavě a padla na kolena.

Mé vzteklé zavrčení se brzy změnilo na úpěnlivé, když jsem cítila, jak proti mně Silver bojuje a snaží se dostat ven. Položila jsem si ruku na hrudník a pokusila se vstát, což začalo být těžké, když se mi motala hlava a pomalu jsem nic neviděla.

Cítila jsem, že začínám panikařit, protože přesně tohohle jsem se obávala. Věděla jsem, že má nade mnou čím dál tím větší převahu, ale neměla jsem ani nejmenší tušení, že tak velkou. Znovu jsem padla k zemi a cítila horké slzy kanoucí po mé chladné tváři.

Nebyla nejmenší šance, že bych se jakkoliv dokázala vrátit na bojiště - bylo až příliš daleko na to, abych se o to pokoušela, když jsem nebyla schopná ujít ani dva kroky. Stáhnul se mi krk a já se po zvuku praskajícího ohně otočila.

Věděla jsem, že je šíleně sobecké o tom jen smýšlet, ale pomalu jsem přestávala vidět lepší řešení. Nebyla jsem bezpečná a mohla jsem to vše ukončit jednou provždy, abych už nemusela ubližovat ostatním kolem sebe.

Myslela jsme na Embryho a na Cullenovi, když jsem se mučivým tempem plazila k ohni. Budou šíleně naštvaní, že jsem to vzdala a zlomí jim to srdce. Embrymu nejvíc. Ale když jsem vzhlédla do ohně a uviděla ve svém halucinačním stavu tvář, nepatřila nikomu z nich.

Patřila někomu, komu jsem zlomila srdce ještě předtím, než se tohle všechno stalo a jenž se mě pokoušel zachránit, i když jsem o jeho pomoc nestála. Viděla jsem Tobyho; jeho andělsky tesanou tvář a zářící rudé oči.

"Omlouvám se," zachraptěla jsem a zavrtěla hlavou. "Nemůžu..."
"Erin!," vykřikl další hlas a Tobyho tvář zcela zmizela a můj zrak znovu zaplnilo oslepující světlo a prázdno.

Cítila jsem na své tváři jeho teplé ruce a přestože jsem věděla, že mám oči otevřené, nic jsem neviděla. Zvedl mě do jakéhosi polosedu a pokusil se zastavit můj třes, když kolem mě obmotal své ruce.

A v další chvíli jsem pochopila, že to byla pro Silver poslední kapka. Odhodila jsem Embryho silou, jakou jsem neměla tušení, že disponuju. Postavila jsem se a v jeho očích zahlédla svůj odraz. Její odraz s rudýma očima.

"Musíš se uklidnit a získat zpět kontrolu. Vím, že to dokážeš."
"Ne, nedokážu!," sykla jsem a zaťala ruce v pěst. "Všichni to víte. Měl jsi mě nechat být a mohlo být konečně po všem."

Jeho oči se rozšířily a já pochopila, že neměl nejmenší tušení, že se pokouším skočit do ohně za bezejmenným novorozeným. Udělal ke mně krok a já se nakrčila a zavrčela na něj. Silver měla to co chtěla a já s ní nedokázala bojovat.

"Ale to můžu spravit," usmála jsem se svými jedovými tesáky a skočila po něm.
Byl překvapený, takže když jsem ho praštila a hodila o pár metrů dál, vůbec se mi nebránil. Nějak jsem pochybovala, že i kdyby mou ránu čekal, pokusil by se mě zastavit. Vyplivl krev a otřel si roztržený ret.

"Měl jsi vědět, že mě nemůžeš zachránit. Já ti říkala, že nás tohle zabije, ale asi jsem jen lhala a věděla celou dobu, že jediný, kdo skončí jako mrtvola budeš ty."

"Erin, tohle nejsi ty. Vidím ti to na očích. Nenuť mě ti ublížit," začal znovu se mnou rozmlouvat, ale bylo na něm vidět, jak trpí každým mým dalším slovem.

"Ublížit mě?," zasmála jsem se a pomalu jsem se k němu přibližovala. " Nebuď naivní. Mně nedokážeš ublížit a oba to víme. Miluješ mě až příliš na to, abys jen pomyslel, že na mě stáhneš ruku."

Než dokázal znovu cokoliv říct, praštila jsem ho do břicha a pokusila se znovu zasadit úder do jeho tváře, ale vyhnul se mi.

"Ale, ale," ušklíbla jsem se a olízla rty. "Vypadá to, že nakonec nebudeš jenom hodné šťěňátko, co se převalí na záda a nastaví krk."

Klepal se. Jestli vztekem nebo bolestí nad mými slovy; na tom upřímně nezáleželo. Byla jen otázka času, než se jeho krev začne vařit natolik, že se promění.

"To bolelo viď? Neměj obavy, ještě si spolu užijeme spoustu zábavy. Nezabiju tě. Tedy," znovu jsem nasadila ledový úsměv, "ne hned. Nejdřív se spolu proběhneme po La Push a stavíme se k vám domů, co ty na to?"

"Silver," zavrčel a já se překvapeně zastavila a pozvedla obočí. "Vím, že tohle není Erin."
"Na tom nezáleží," štěkla jsem zpět. "Všechny vás zabiju. A začnu s tvojí milovanou matinkou."

Viděla jsem jak se jeho zornice rozšířily a během vteřiny se napjal a jeho oblečení se roztrhalo silou jeho transformace. Vycenil zuby a naježil srst, připravený k nevyhnutelnému boji.
"Dobře, štěně. Uvidíme, jak moc umíš dodržovat svoje sliby."

Byl rychlý. Byla jsem přitlačená na zemi jeho obřími tlapami, než jsem stihla udělat cokoliv na svoji obranu. Jeho vztek ho poháněl a adrenalin, co mu běžel v žilách mu dával výhodu rychlosti a přesnosti.

Ale byl také jeho velkým mínusem, protože s tímhle jeho krokem v mé mysli nastal doslova výbuch a záblesk Silver, jež ho dráždil doposud, zmizel. Jen aby mohla plně vstoupit do mého vědomí a obrovskou silou ho odhodit od sebe.

Narazil do stromu, jenž se zlomil a padl zpět na něj, než se stihl zorientovat. Vstala jsem a přitlačila na kmen, jenž se snažil ze sebe zvednout. Zavrčel naštváním i bolestí.
"Chtěla jsem ti dát náskok, ale když jsi byl zlý pejsek, tak je výhoda na mé straně. Budu tvou matku pozdravovat."

Naposled jsem zatlačila na jeho zmítající se tělo a poté vystřelila k hranicím La Push. Běžela jsem kolem Forks a přestože jsem ještě byla dost daleko od centra, cítila jsem krev. Ale ta bude muset počkat, protože nejprve musí zemřít Tiffany.

Přeskočila jsem řeku, oddělující území Cullenových a Quiletů, když jsem uslyšela Embryho vrčení a rychlé nohy. Udělal na mě dojem, že se dokázal dostat z mé pasti tak rychle. Tím líp pro mě, pokud bude nucen to sledovat.

Dům Callových byl hned na kraji, tak blízko k hranicím, jak jen to šlo. Zakolísala jsem ve svém běhu, když jsem se znovu prala se Silver. Se sebou? Neměla jsem tušení. Ale viděla jsem jasně vzpomínku na Embryho a mě, jak se procházíme po hranicích na stráži.

A stejně jako předtím, malá nepozornost mu stačila k tomu, aby na mě skočil a strhl mě k zemi. Než se mu povedlo mě přitisknout znovu k zemi, praštila jsem ho silně do hrudi, v níž se ozvalo nezaměnitelné prasknutí a odkutálela se zpod něj.

V přikrčení jsem na něj zavrčela a on mi mé zavrčení vrátil. Oba jsem se na sebe vrhli a když jsem se ho pokusila praštit do ramene, ohnal se po mé ruce a cítila jsem jeho zuby, jež se zabořily do mého těla.

Odkopla jsem ho od sebe a podívala se fascinovaně na svou ruku. Věděla jsem, že to, co jsem cítila v posledních dnech, nebyla jen paranoidní představa. Nad mým loktem se táhly deseticentimetrový otisky od zubů.

A jemně po nich stékala krev.
Daleko méně, než u člověka, ale dostatečně natolik, aby tu změnu viděl i Embry. Upíři přece nekrvácí.

Cítila jsem Silver, ohnala se po Embrym, skočila na něj a snažila se zničit a umlátit každou část jeho těla, na níž dosáhla. Ale on se stále držel zpátky.
"Bojuj!," křikla jsem a praštila ho. "Tak bojuj!"

Zavrčel a znovu jsem cítila jeho zuby, tentokrát na svém stehně. Využila jsem toho a praštila ho do zadní nohy, jenž jsem okamžitě svou hrubou silou zlomila. Zakňučel a pustil mě. Odpotácela jsem se a padla na zdravou nohu.

Rukama jsem objala své stehno a sledovala své chladné mramorové prsty, přes něž pomalu stékala rudá krev a zavrčela jsem. Vzhlédla jsem a zadívala se do Embryho zbité vlčí tváře.

"Ta ironie," hekla jsem a s grimasou se znovu postavila na nohy. "Myslíš si, že ji miluješ. Že ji zachráníš. Ale tohle je její skutečná tvář - tenhle zabiják. A ty tomu nemůžeš nijak zabránit."
Zakňučel a postavil se na nohy. Znovu vycenila tesáky, ale jeho oči se prosebně leskly neprolitými slzami.

"Jsi ubohý," zasyčela jsem. "Ani nedokážeš dodržet slib, co jsi dal. Takže mě budeš sledovat, jak budu ničit a zabíjet. Nebo budeš chlap a zastavíš mě?"
Zasmála jsem se a vyplivla krev z úst.

"Tohle mě nezastaví. Jsi příliš slabý na to, abys s tímhle něco udělal. Snaží se mě zničit víš, dostat se ke kontrole. Abych ti neublížila. Abych tě nezabila. Měla by přestat popírat to, čím je. To, co bys ty měl jako zatracenej vlkodlak vědět! Milovat upíra? Žalostné."

Zírali jsme na sebe a byla to skoro věčnost, než zareagoval. Postavil se na všechny čtyři a zcela ignoroval zlomenou končetinu. než zaklonil hlavu a zavyl. Všechnu bolest, hrůzu a vinu dal do svého vlčího hlasu, který rozvibroval každou buňku v mém těle a zformoval se v jednu myšlenku.

Odpusť mi.

Rozběhl se a znovu mě srazil k zemi. Kopla jsem ho do břicha a praštila do tváře, když se mě pokusil přikurtovat k zemi. Bolestně vydechoval a přitlačil mě k zemi. Než jsem mu stihla znovu vrazit pěst do boku, ohnal se po mé ruce a jediným kousnutím ji zlomil. Vykřikla jsem a otočila hlavu ke své končetině.

Začátečnická chyba.

Ucítila jsem ostré zuby, jenž se nemilosrdně sevřely kolem mého krku a má nedotčená ruka vyletěla k jeho krku, zabořila se do měkké srsti a pevně stáhla, ve snaze zlomit vaz. Jeho tlak, ale zesílil a já ucítila krev, co se začala plavit kolem jeho tlamy. Moje krev.

Slabě jsem zanaříkala a stiskla jeho srst, než se jeho třesoucí vlčí podoba změnila v lidskou a já zatnula nehty do jeho ramene. Ucítila jsem stisk na svém krku a prudce se nadechla nad tou bolestí. Opatrně si mě přitáhl k sobě a padl na kolena, se mnou v náručí.

Opřela jsem svou hlavu o jeho hrudník a své slabé ruce obtočila kolem jeho zad.
"Už nejsem.. chladná," zašeptala jsem s námahou a pokusila se zavtipkovat.

"Omlouvám se. Odpusť mi Erin," mluvil horlivě a já zamrkala a namáhavě zvedla pohled, když jsem ucítila jeho slzy.
"Slib..."

"Neměl jsem tě poslouchat," zavrtěl hlavou. "Nemůžu bez tebe žít."
Pokusila jsem se zavrtět hlavou, ale spíš jsem jen trochu pohnula hlavou.

"A nemůžeš žít se mnou," vydechla jsem a zakašlala.
Krev. Všude tolik krve.

"Ne, ne..."
Zburcovala jsem v sobě veškerou sílu a vzala jeho dlaň, jež měl přiloženou k ráně na mém krku. Zatáhla jsem za ni a když nepovolil, zvedla jsem své oči k jeho. Zamrkal a se vzlykem nechal mou slabou ruku stáhnout tu jeho pryč.

Tentokrát jsem už bolest necítila, když se z rány na krku znovu vyvalila krev. Dívala jsem se Embrymu do očí, protože jsem byla zbabělec. Měla jsem strach zemřít sama a nemilovaná. Tak jsem spolu se sebou ničila i poslední kousky Embryho.

Propletla jsem naše spojené ruce, kluzké krví a cítila, jak mě opouští třes. Konečně jsem byla volná, bez přítomnosti někoho cizího ve své mysli. Tohle bylo správné.

"Tvůj... slib..."
"Budu žít," zopakoval pomalu a hlas se mu lámal. "Ať to stojí cokoliv."

Sklonil se a políbil mě na temeno hlavy.
"Miluju tě."

Zavřela jsem oči a opřela se o jeho hrudník.
Jeho bijící srdce. To bylo jediné, na čem záleželo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama