35. Lucidní

26. března 2016 v 20:26 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


35. Lucidní

Znovu to začalo chladem.

Zakousával se do každého milimetru mého mrtvého těla, skoro jako by si mě chtěla k sobě smrt opatrně přivinout, ale nejdřív se potřebovala ujistit, že už nebudu tak lidsky teplá. Což jsem ve své podstatě také nebyla.

Byl tohle posmrtný život - chlad a prázdno? To by bylo opravdu jedno velké zklamání. Nic jsem necítila, což byla zprvu příjemná změna, oproti mým střetům se Silver. Ale po pár minutách (nebo hodinách?!) už to tak uklidňující nebylo.

Rozlepila jsem oční víčka a zamrkala. Všude bylo bílo, ale nikdo další tu se mnou nebyl. Posadila jsem se a ruka mi automaticky vyletěla ke krku, abych zkontrolovala, jaké škody napáchaly Embryho zuby.

Necítila jsem krev, ani jizvy. Prostě nic. Stejně jako můj dotek - ať jsem tlačila na svou tvrdou pokožkou sebevíc, necítila jsem nic. Vstala jsem tedy, ale když jsem se podívala dolů, začala jsem uvažovat, jestli jsem vůbec někdy seděla na nějaké zemi.

Podlaha byla taky bílá a téměř působila, jako bych se vznášela v jakémsi meziprostoru. Pokud to tak bylo, smrt je tedy opravdu podivná a matoucí.

"Haló?," zavolala jsem do prostoru, doufajíc v odpověď.
Tu mi ale přinesla pouze ozvěna.
"Haló... haló... haló...," vrátila se mi posměšně můj zvonivý hlas.

I když tu nikdo nebyl a nebyla vidět ani žádná úniková cesta, měla jsem svého nicnedělání už dost. Rázně jsem vykročila vpřed směrem, kterým jsem ležela a doufala, že je ten správný. A zřejmě nebyl, protože po pár krocích, jako by mé nohy vrostly do země a odmítaly se pohnout.

"Sakra. No tak," promlouvala jsem ke svým tvrdohlavým končetinám, ale byly pochopitelně hluché k mým prosbám.
"Uvízla jsi."

Otočila jsem se, ale nikdo za mnou nestál. Rychle jsem se rozhlédla kolem dokola, ale znovu jsem nikoho neviděla. Přimhouřila jsem oči a odpověděla.
"Kdo jsi?"

"Jen vzpomínka," promluvil hlas a tentokrát, když jsem se otočila, spatřila jsem Tobyho, jak sedí pár metrů ode mě, zády opřený o neviditelný sloup. Otočil ke mně hlavu, když vycítil, že na něj koukám a zabodl do mě svůj krvelačný pohled. "Jsi šťastlivec."

"Šťastlivec?," zopakovala jsem a nemusela se ani snažit o sarkasmus, kterým to jedno slovo přetékalo.

Přikývl a usmál se než si začal pohazovat s jakýmsi neviditelným předmětem. Zamžourala jsem, ale neviděla nic, než prázdnotu. Otočila jsem se tedy k němu a posadila se mu naproti tak, abych mu viděla do tváře.

"Co tím myslíš?," domáhala jsem se odpovědi a potlačila nutkání mu vyškubnout tu neviditelnou věc.

"Někdo tě zřejmě nechce pustit," odpověděl se svým patentovaným úsměvem lamače srdcí a dál si vesele pohrával s neexistujícím předmětem.
"Proč?"

"To se ptáš mě?," usmál se výsměšně. "Já jsem tvá vzpomínka. Pokud to nevíš ty sama, tak já ti to určitě nepovím."
"Proč jsi má vzpomínka ty?," ignorovala jsem jeho shození mé inteligence.
"Protože jsem první věc, na kterou myslíš, když zavřeš oči," přišla prostá odpověď.

Uhnula jsem pohledem a přitáhla si kolena k sobě. Opřela si o ně hlavu a zadívala se na jeho rytmické pohazování.
"To je hloupý."
"Možná. Ale přece to funguje."

"Tak jak se odsud dostanu?," zeptala jsem se a byla jsem odměněna tím stejným výsměšným úsměvem i odpovědí.
"Já jsem tvá vzpomínka."
"Jo to už jsi říkal," poklepala jsem netrpělivě nohou a zadívala se na něj. "Tím spíš bys mi měl pomoct, ne?"

"To nemůžu. Jsem-"
"-má vzpomínka, já vím," přerušila jsem ho již značně frustrovaná.

On se na mě jen chvíli díval - dokonce i přerušil svou hloupou hru s neviditelným předmětem - a poté přikývl. Tak jednoduché to pro něj bylo.

"Takže," začala jsem nahlas uvažovat. "jsem se zasekla někde ve své hlavě a nemůžu umřít?"
"Ne tak docela," zněla váhavá odpověď.

To mě zaujalo.
"Ne tak docela? Co to znamená?"

"Někdo tě nechce pustit," zopakoval znovu s úsměvem a začal si zase pohazovat se svou hračkou. "Já jsem jen tvá vzpomínka."
A já vybouchla, protože už jsem z tohohle místa byla absolutně na nervy.

"Jo to už jsi mi říkal - třikrát! A zatím to tedy nevedlo vůbec k ničemu. Neměl by ses mi snažit spíš pomoci, když jsi tak trochu mé druhé já? Nebo jsi jen...," nechala jsem větu vyznít do prázdna. I vztek mě přešel.

"Nejsem mrtvá," zašeptala jsem a zvedla k němu pohled.
Přikývl a usmál se. Nepřestal si s tou věcí házet.

"Ale ona je. Silver," skoro jsem se zatřásla jen to jméno vyslovit. "Embry ji zabil... ne mě. Což znamená, že můžu být pořád naživu. Mrtví přece nemají vzpomínky nebo ano?"
"To ti nemůžu povědět. Ještě jsem mrtvý nebyl."

"To mi úplně stačí," s tím jsem se zvedla a začala pochodovat po své bílé kleci bez mříží. "Musím se prostě jenom probudit, najít cestu zpět ze své hlavy do svého těla. Správně?"

"Přesně tak," zněla další odpověď, ale jeho postava, jako by mi už nevěnovala pozornost. Pomalu blikal, mizel z mého dohledu i se svou hloupou hračkou.

Dívala jsem se na místo, kde zmizel a začala znovu přemýšlet, jak se odsud dostat. Nebyla jsem mrtvá - to jsem si opakovala jako záchranou mantru, i když se to zdálo být zbytečné, dokázalo mě to udržet v naději.
"No tak, no tak - probuď se," opakovala jsem sama sobě. Bezvýsledně.

Zkoušela jsem obejít každý roh té podivné místnosti, ale nenašla nic. Vůbec nic - jen bílou prázdnotu. Vztekle jsem se pokusila kopnout do něčeho, co mi bránilo jít dál, ale nikdy to neublížilo ani mně, ani mému vězniteli.

Zamířila jsem tedy k místu, kde Toby zmizel (zapamatovala jsem si ho pro případ, kdybych na nic nepřišla) a chvíli jsem zkoušela jeho vzpomínkové já k sobě přivolat. Najednou by mi nevadilo jeho hloupé opakování jedné věty.

Chtěla jsem se odsud dostat a pokud by mi to mělo trvat delší dobu, neměla jsem nejmenší chuť ji strávit zavřená sama. Poklepávala jsem o zem, jež nikdy nevydala ani hlásku a opřená o neviditelnou zeď jsem se snažila nepodlehnout dalšímu návalu šílenství.

"Toby?," volala jsem do prázdna, na pokraji slz, které jsem ale už nedokázala ronit. "Vrať se zpět. Nechci tu být sama, v téhle neviditelné kobce."

Otevřela jsem oči a prudce se posadila. To bylo ono, muselo být. Začala jsem zuřivě osahávat každý milimetr podlahy kolem sebe, dokud jsem bříšky prstů nenarazila na chladný a neviditelný kovový předmět.

Opatrně jsme ho vzala do rukou a když jsem přejížděla přes všechny jeho záhyby a dlouhý stříbrný řetízek, na němž visel, konečně jsem pochopila. Nahmatala jsem jeho zapínání a nasadila si ho. Necítila jsem jeho chlad - měli jsme stejnou teplotu.

Zhluboka jsem se nadechla, znovu se opřela o svůj záchranný bod a pevně chytila mámin náhrdelník do obou rukou.
"Jsem připravená jít domů."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Zpočátku jsem necítila žádnou změnu. Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem tam seděla opřená o neviditelný sloup, v rukou pevně svírajíc stříbrný náhrdelník a rty tiše opakujíc stejná slova, jako dětskou ukolébavku.

Můj sladce zvonivý hlas se rozléhal po nekonečném prostoru a vracel se mi výsměšnou ozvěnou. Pak jsem ucítila něco, jako slabý vánek a hlavou mi proběhlo pár vzpomínek - některé z lidského života, jiné z upírského.

A vítr kolem mě začal nabírat na síle; čím víc jsem cítila jeho poryv, tím rychleji se mi před očima míhaly obrazy a slova, které najednou nedávaly žádný smysl. A i když jsem byla vyděšená, nechala jsem se tím proudem strhnout.

Pomalu se přese mě přehnal šimravý pocit. Začal v konečcích prstů na rukou i nohou a během okamžiku projel celým mým tělem. A pak už to bylo jako by na mě shodili celý kýbl emocí jako ledovou vodu na probuzení.

Bolest, strach, úzkost, láska a nejsilněji pocit bezpečí. Cítila jsem se bezpečně a neměla jsem tušení proč. Jen jsem věděla, že ať už jsem kdekoliv, všechno bude v pořádku. A tohle ujištění mě dokázalo zcela uklidnit.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

První věc, co jsem si všimla, když se má hlava zcela vyčistila, bylo to, že jsem ležela na zádech na něčem měkkém. Pravděpodobně postel. Necítila jsem vedle sebe ničí přítomnost, ale nepohnula jsem se. Ještě ne.

Jemně a tiše jsem pohnula prsty na rukou a dotkla se jimi svých dlaní zevnitř. Cítila jsem to. Otevřela jsem oči a nadechla se. Věděla jsem naprosto přesně, kde jsem se nacházela a to vědomí mě uvedlo do klidu. Ale také přivolalo zmatek.

Jak jsem se dostala ke Callovým domů? Kdo mě sem odnesl? Jak mě zachránili? A co se stalo?
"Erin?"

Jako čerstvě probuzený pacient z kómatu jsem se mátožně otočila ke Carlisleovi, jenž stál na prahu pokoje. Přehodila jsem nohy přes okraj lůžka a pevně zaryla prsty vedle sebe do matrace. Podívala jsem se na zem, ale bála jsem se udělat první krok.

Zvedla jsem tedy znovu svůj pohled a zahleděla se do těch zlatých očích, protkaných starostí.
"Co se stalo?," zeptala jsem se. Tiše. Nejistě.

"Jak se cítíš?," ignoroval mou otázku.
"Já-," začala jsem a pak se odmlčela. Znovu jsem pokrčila prsty a narovnala je. "Nemám tušení."

Velmi pomalu ke mně přešel, jako bych se měla vyděsit, kdyby udělal rychlejší pohyb a vzal si malou baterku. Očima se mě ptal na svolení a já klidně přikývla. Prstem mi tedy zvedl bradu, i když se mě sotva dotkl a posvítil mi baterkou do očí.

"Co se stalo?," zopakovala jsem znovu svou otázku, odhodlaná získat odpověď.
"Co si pamatuješ?," vyhnul se přímé odpovědi, zatímco zkoušel mé reflexy.
"Že mě Embry kousl do krku a pak nic," řekla jsem upřímně a sledovala jeho tvář.

Provinile se na mě podíval a chvíli to vypadalo, že mě obejme neb alespoň pohladí po tváři, ale jako by si to na poslední chvíli rozmyslel. Položil svou baterku vedle mě a zadíval se mi do očí.

"Když jsi utekla, Embry se za tebou pustil tak rychle, jak jen se dokázal dostat z bitevního pole," začal. "Pobili jsme je všechny, ale než jsme se k tobě mohli vydat, Alice měla vizi. Přišli Volturiovi."
"Jste v pořádku?," přerušila jsem ho úzkostlivě.

"Ano," usmál se, ale jeho úsměv nedosáhl k očím. "Nicméně nám Aro dal ultimátum. Do roka se musí z Belly stát upírka."
"A Edward?"
"Není šťastný, ale ví, že je to naše jediná možnost."

Věděla jsem, že se takhle bude cítit, ale Carlisle měl pravdu. Copak nám Volturiovi dali na výběr? A jít proti nim, to nebyla zrovna má ideální představa budoucnosti. Ne že bych tedy ještě před pár hodinami čekala, že se jí vůbec dočkám.

"Nicméně, než přišli tak se Jacob zranil. Jeden z novorozených mu polámal žebra. Nemohl jsem s ním okamžitě jít do La Push a ošetřit ho, když k nám mířili Volturiovi, takže jsem se tam vydal poté, co odešli. Přišel jsem k Blackovým a pomohl mu, když mi Sam řekl, co se stalo u Callových."

Podíval se na mě, ale já stále nevěděla, co si mám přesně myslet nebo jak reagovat, takže jsem jen přikývla a čekala, jak bude pokračovat.

"Když jsem přišel ke Callům domů, otevřeli mi Tiffany. Bylo na ní vidět, že nemá daleko k tomu, aby se zhroutila. Ale já jsem měl jen plnou hlavu toho, co se ti mohlo stát, takže jsem jen rychle zamířil do poschodí k Embryho pokoj. On...," odmlčel se, s malým povzdechem zavřel oči a zavrtěl hlavou.

Když je otevřel a znovu se na mě zadíval, zasáhla mě syrová bolest, kterou v nich měl vepsanou. Natáhla jsem ruku a opatrně si ji dala do svého klína. Vypadal, že ho to ukotvilo.

"Bylo tam spousta krve. Neměl jsem tušení, že většina z toho patřila tobě. Embry seděl na konci pokoje a tisknul tvé tělo k sobě. Nejdřív jsem si myslel, že jsi jen omdlela vysílením, ale stačil mi jediný pohled na jeho tvář a věděl jsem, co se stalo."

"Jak...?," zavrtěla jsem taky hlavou.

"Zpočátku jsem se k tobě ani nemohl dostat. Embry jen vrčel a vzlykal. Pokusil se na mě zaútočit, když jsem se dostal moc blízko, ale poté si uvědomil, že drží tvé tělo a ani se nehnul. Přemluvil jsem ho až ve chvíli, kdy jsem řekl, že bych tě mohl oživit," cítila jsem to sebeobvinění. "A lhal jsem."

"Ale jsem naživu," poznamenala jsem, abych mu ulevila, ale on jen zavrtěl hlavou.
"Nevěděl jsem, že to bude fungovat. Že tě mé kousnutí zase promění," řekl a oči mu zběhly k mému krku.

Jedna z mých rukou tam okamžitě vystřelila a já velmi jasně nahmatala otisky zubů. Upířích i vlčích. Jedny mi vzaly život a druhý mi ho vdechly.

"Byl jsem prostě sobecký a chtěl jsem mu vzít i to jediné, co mu zbylo," řekl a sklopil pohled. Stiskla jsem jeho ruku pevněji. "Ale byl jsem i zoufalý. Takže jsem tě kousl a vložil do tvého hrdla tolik jedu, kolik jsem jen byl schopný ze sebe dostat. Zbledla jsi - šíleně. Jako bych z tebe vysál i poslední kousky lidskosti. Ale pak se stal malý zázrak. Tvé srdce se rozběhlo."

A znovu zamířilo ke své vlastní zkáze, domyslela jsem si.
"Proč jsi mě nevzal domů?," zeptala jsem se a překvapila ho.

Dloho jsem Cullenovic dům nenazývala svým domovem a v posledních týdnech jsem si připadala jako cizinec v jejich rodině. Přesto to teď dávalo perfektní smysl.

"Chtěl jsem, ale Embry se odmítl od tebe hnout. Takže jsem požádal Tiffany, abych tu po dobu tvé přeměny mohl zůstat a ty ses pak mohla sama rozhodnout, kam budeš chtít jít."
"Chci jít domů," oznámila jsem, třebaže to znělo spíše jako úpěnlivá prosba.

"Samozřejmě," souhlasil ihned, ale mrkl ke dveřím. "Ale Embry by s tebou chtěl mluvit. Pokud ti to nevadí."
"Jasně že ne," odpověděla jsem, i když to nebyla tak úplně pravda a velká část mého já chtěla prostě utéct.. Ale věděla jsem, že tohle Embrymu nemůžu udělat.

"Dobře," řekl a naposledy mi stiskl ruku, než vyšel na chodbu.

Netrvalo to dlouho a za okamžik ho ve dveřích střídal Embry, jenž bez váhání přešel místnost a sevřel mě v náručí.Trochu nemotorně jsem mu objetí vrátila a počkala, až se odtáhne. Byl příliš horký.

"Měl jsem o tebe takový strach," řekl a posadil se mi k nohám, jednu z mých rukou stále držel ve dlani. "Jak se cítíš?"
"Nemám tušení," zopakovala jsem ploše stejná slova, jakými jsem odpovídala Carlisleovi.
"No... to je asi normální," pokusil se o úsměv. Cítila jsem z něj nejistotu.

"Promiň Embry, ale jsem dost unavená a vážně bych šla ráda domů," řekla jsem a snažila jsem se sobě namluvit, že ho tím nechci ranit.

Jeho oči viditelně pohasly, ale z tváře mu nezmizel přátelský úsměv.
"Co jen budeš chtít."

Na to jsem pouze přikývla, protože jsem nevěděla, co bych mu řekla. Byla jsem ztracená - ve vlastní hlavě, ve všem kolem. Byla jsem konečně volná, ale přesto jsem se sama zapletla do další sítě ve své hlavě.

"Počkej," zastavila jsem ho, když se rozešel ke dveřím, aby zavolal Carlislea.

Otočil se znovu ke mně, v očích naději. Nadechla jsem se a propustila svou sílu. Doufala jsem, že to co cítím, je správné a nestane se nic hrozného. Otevřela jsem oči až ve chvíli, kdy jsem věděla, že se mi to podařilo.

Zamrkala jsem a chvíli zírala na stříbřitého vlka, co na mě koukal chytrýma očima, které byly identické s mýma. Byla to Silver, o tom nebylo pochyb. Ovšem pouze jako připomínka mého dalšího já. Tentokrát bezpečná.

"Dokázalas to," řekl tiše Embry, v hlase neskutečnou hrdost.
"Asi jo," připustila jsem váhavě, stejně tichým hlasem a donutila vlka zmizet. Otočila jsem se k němu. "Omluvám se. Opravdu musím jít. Já... až si to všechno vyřeším sama se sebou, přijdu. Slibuju."

"Budu na tebe čekat," řekl a váhavě ke mně přistoupil. "Můžu tě ještě obejmout?"
"Samozřejmě," řekla jsem a konečně vstala z lůžka.

Na trochu nejistých nohách jsem udělala dva kroky a nechala se zabalit do jeho horkého objetí. Až příliš horkého. Neklidnilo vroucí adrenalin v mé kůži, protože už ve mně žádný nebyl. Necítila jsem tu nutkavou potřebu se v jeho objetí ztratit.

Odtáhla jsem se a věnovala mu jakousi parodii na úsměv, než jsem se kolem něj protáhla a na chodbě se přilepila ke Carlisleově chladné a nezlomné postavě. Tentokrát už kolem mých ramen jistě přehodil svou ruku a odvedl mě s posledním rozloučením s Tiffany z domu.

Byla jsem víc než překvapená, když jsem uviděla jeho auto, protože jsem čekala, že půjdeme pěšky, ale nijak jsem neprotestovala a zapadla na sedadlo spolujezdce. Pomalu jsme zamířili na známou cestu k domu a v autě vládlo ohlušující ticho.

Byla jsem smířená s tím, že tak budeme muset vydržet celou cestu, dokud se nám před autem neobjevila postava člověka a Carlisle dupnul na brzdu. Zachytila jsem se palubní desky a vyryla do ní menší důlky svými prsty.
"Jsi v pořádku?," zeptal se a zkontroloval mě pohledem, než se otočil k postavě na silnici.

I já jsem zvedla pohled a naprosto jsem ztuhla. Ale nebylo pochyb, že postava před naším autem nebyla halucinace. Protože ho viděl i Carlisle.

Před naším autem nestál nikdo jiný, než Toby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama