Duben 2016

39. Nutná oběť

23. dubna 2016 v 14:57 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


39. Nutná oběť

Stáli jsme kolem Belly, jež ležela na pohovce, jako hlídací psi. Což - velmi špatně formulováno, vzhledem k tomu, že jediný pravý "pes" právě vcházel do dveří. Zpevnila jsem svůj postoj, ale mě si Jacob vůbec nevšímal.

Jeho oči byly fixovány na Belle a držely v sobě směsici úlevy a starostí, když ji uviděly. Chápala jsem ho - Bella byla stále člověk, ale opravdu vypadala nemocně. Rose stála vedle ní způsobem, jenž jasně vyzařoval potlačovanou agresí.

"Slyšel jsem že jsi nemocná. Vypadáš příšerně," řekl Belle Jacob, zatímco Rose ignoroval.
Bella se jemně zasmála a přikývla.

"Promiň, že jsem nezavolala," vydechla tiše.
"Vím, že jsi Charliemu navykládala, že máš nějakou nemoc nebo tak něco. Co se děje?," zamračil se v zamyšlení.

Neodpověděla, jen vzhlédla do jeho tváře a dívala se na něj unavenýma očima. Poté se opatrně nadzvedla a zašeptala, když nebyla schopná se sama příliš hnout.
"Rose? Pomohla bys mi vstát?"

Ta poněkud upustila od svého agresivního postoje a otočila se k Belle. Opatrně z ní sundávala deku a zvedla ji. Pevně, ale ne natolik, aby ublížila, ji přidržela, když se jí začaly chvět nohy. Hubené ruce si položila na své břicho v mateřském gestu, jako by držela nemluvně.

Přesně se dal určit okamžik, kdy si Jacob spočítal dva a dva. V jedné chvíli se díval na Bellino nepřirozeně vypouklé břicho a poté na sebe s Edwardem zlostně zírali. Edward s těžkým zničením a bolestí v očích, zatímco Jacob vypadal, že by ho nejradši zabil na místě.

"Ven," zavrčel na něj Edward.
"Ne," zasténala Bella a pokusila se Edwarda zachytit za zápěstí. Ten se k ní s bolestným výrazem otočil.
"Chci si s ním jen promluvit," ujistil ji tiše a teprve až přikývla, vyšel ven s Jacobem v patách.

Otočila jsem se k Belle a zaujala Edwardovo předešlé místo po její straně. Opatrně jsem zachytila její chvějící se dlaň a přála si, aby ji mohla také hřát, jako ta teplá lidská. Zvedla jsem pohled a snažila se působit povzbudivě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Jakmile se ti dva vrátili, poprosil nás Edward, abychom nechali Jakea a Bellu o samotě. Nepotřebovala jsem vědět, o čem se bavili, abych to věděla. Pokoušel se pomocí Jacoba Bellu přesvědčit.

Zamračila jsem se v nesouhlasu, ale věděla jsem, že to dělá pouze pro to, že ji nechce ztratit za žádnou cenu. Jasně jsem mu to ovšem dala najevo ve svých myšlenkách a zmizela ve vedlejším pokoji. Rose se chvíli bránila, ale když se k přesvědčování přidala i Bella, poddala se.

Mluvili mezi sebou tak tiše, že jsme je neslyšeli a já si nebyla jistá, jestli je to dobře nebo ne. Přestože jsem chápala strach ostatních o Bellin život, rozuměla jsem i Belle. Také jsem měla strach, že ji to dítě zabije, ale copak můžete jít proti budoucí matce s tím, že by měla své dítě zabít?

Do reality mě z mého hloubání dostalo až tiché Bellino zvolání mého jména. Ani jsem nad tím neuvažovala a rychle se objevila po jejím boku v obýváku se sklenicí vody, kterou jsem jí stihla napustit v kuchyni.

Podepřela jsem ji, aby se byla schopna napít a velmi dobře cítila Jacobův nenávistný pohled v zádech. Zdálo se mi, že měl Edward pravdu a já bych si měla zařídit svou kategorii na olympiádě v ubližování.

Když dopila, odložila jsem sklenici a soudě dle jejího výrazu, mi bylo jasné, že Jacob nepochodil. Byla jsem na ni pyšná, že se nedala zviklat, ale kus mě byl strachy bez sebe, že její trápení bude probíhat až do porodu.

"Měl bych jít," zabručel skrze zaťaté zuby a vyskočil na nohy, aby zamířil ke dveřím.
"Vrátíš se?," zeptala se s úzkostí Bella.

Čekala jsem, že jí řekne, že už se nikdy nevrátí. A měl to v plánu, vzhledem k tomu, jak jeho tvář vypadala. Ale stačil mu jeden pohled na Bellu a ten výraz se změnil na stejně mučednický, jaký jsem viděla poslední dobou u Edwarda.

"Uvidíme," zahučel tedy, ale i Bella v jeho hlase i výrazu tváře slyšela kladnou odpověď.
Do místnosti se pomalu nevraceli i ostatní členové rodiny a tím donutili Jacoba ustoupit z jejich dosahu. Vyskočila jsem za ním, jakmile jsem se ujistila, že je Bella v bezpečí vedle Rosalie a zastihla jsem ho ještě dřív, než se stihl proměnit.

"Jacobe!"
"Co chceš pijavice?," sykl.

Byly jsme na doslech naší rodiny, pouze Bella byla ochuzena o naši konverzaci, jelikož neměla takový sluch.
"Viděl jsi Embryho?"

"Nějak nevidím důvod, proč by ses o něj měla zajímat."
"Jacobe prosím, mám o něj strach-"

"Očividně," odfrkl si a založil ruce na hrudi. "Nechce tě vidět. Tak sis to stejně přála, když jsi ho vykopla ze svýho života, ne snad? Nech ho na pokoji. Srovná se s tím, zase bude žít."
Ale ne v klidu. Ne naplno. Nikdy.

"Já vím, že mě nechce vidět a nedivím se mu. Ale potřebuju s ním mluvit. Jeho matka má strach-"
"Tak ty ho špehuješ i doma a ještě chceš věšet bulíky na nos Tiffany? Zapomeň."

"Jacobe-"
"Cítíš to?"
Věděla jsem o čem mluví. Přikývla jsem a tiše zašeptala ano.

"Tak přesně takhle se cítí. Zabila jsi ho uvnitř, co ještě víc potřebuješ vzít? Jednoho máš z krku, tak se teď přesuneš i na mě? Proč ji v tomhle sakra podporujete?! Zbláznily jste se? Zabije ji to!"

"Pokusila bych se ti to vysvětlit, ale myslím, že stejně nejsi ochotný mi teď naslouchat," řekla jsem a snažila se zbavit knedlíku v krku. "Nikdy jsem nikomu nechtěla ublížit - zejména ne Embrymu. Vím, že ty to takhle nevidíš a celá tvá smečka by mě nejradši roztrhala na kusy, ale je to tak. Cítím, jak moc trpí a věř mi, že jeho bolest mě ničí stejně jako jeho. Ale nemůžu pouhým rozumem přesvědčit mé srdce, abych ho milovala. Sám víš, že takhle to nefunguje."

Jeho čelist zacukala a on stroze přikývl, než vyrazil mezi stromy. Po chvíli už jsem slyšela jen rychlý dusot těžkých tlap po lesní pěšině. Šlo to dokonce lépe, než jsem čekala. Vrátila jsem se do domu a tiše doufala, že budeme mít alespoň chvíli klid.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Má představa ovšem netrvala dlouho.
Byla jsem na lovu pár dní poté, co přišel za Bellou Jacob. Rose zrovna měla svou pohotovost u Belly (kterou navíc začala zvyšovat, když zjistila, o co se Edward pokoušel s Jacobem a já byla na řadě s uhašením žízně.

Skolila jsem teprve druhou srnku, když jsem ucítila nezaměnitelný pach vlka a spěšně se postavila do pozoru. Neměla jsem v plánu útočit a porušit tak naši smlouvu, ovšem pokud by na mě zaútočili, bránila bych se.

Na chvíli jsem bláznivě zadoufala, že to bude Embry, ale tenhle pach byl jiný, nebyla jsem si ani jistá, že jsem ho už někdy potkala. Byl mladý, to se dalo poznat, když na mě vyskočil z křoví a já mu pouze odstoupila z cesty, abych se vyhnula jeho cvakající čelisti.

Narovnala jsem se a varovně zavrčela, aby se už o nic nepokoušela. To už jsem ucítila i další vlky a když jsem viděla, kterým směrem mají namířeno, okamžitě jsem zapomněla na lov. Mladého vlčka, co se na mě znovu pokusil skočit, jsem pouze odhodila z cesty a rychle se hnala k domu.

Byla jsem překvapivě rychlejší, než vlci, ale neměla jsem čas zalarmovat ostatní mobilem, protože by mě to zpomalilo. Když jsem ovšem byla v Edwardově doslechu, vyslala jsem své splašené myšlenky k němu.

Než jsem doběhla na verandu, už tam stáli s Jasperem a Emmettem. Spěšně jsem mrkla na Bellu uvnitř, abych se ujistila, že je v pořádku a zkusila se postavit vedle nich, jen aby mě odstavili za sebe.

"Pokud na nás zaútočí, tady vzadu nebudu platná," sykla jsem na Edwarda, jenž mě za sebe postavil spolu s Emmettem.
"Doufám, že k boji nedojde," řekl stejně tiše.
"To bych také nerada, ovšem ten mladý vlk nevypadal, že by si se mnou chtěl poklábosit nad šálkem kávy."

Nakonec ale překvapivě vyšel z křoví Jacob, následovaný pískově žlutým vlkem, v němž jsem poznala Setha. Chvíli jsme naslouchali Edwardově a Jacobově jednosměrné konverzaci a marně se snažili zachytit jakýkoliv smysl.
"Chtějí ji zabít!," naježil se najednou Edward a zlostně zaťal pěsti.

Já jsem se společně s bratry okamžitě vrhla do obranného postoje a vycenili jsme jedové zuby na vlky před námi. Seth poplašeně ustoupil a já přestala s vrčením.

"Ne oni," zavrtěl hlavou Edward, aby nás zadržel a my se mohli uvolnit.
"Vlci," vyslovili jsme s Edwardem myšlenku všech.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Bylo prapodivné, jak dobře jsme se dokázali sehrát, jakožto odvěcí nepřátelé. Stejně jako Bella jsem neměla dobrý pocit z toho, že je v Jacobově smečce Leah, ovšem musela jsem svou nechuť překonat, stejně jako ona.

Stále mi dávala za vinu Embryho zmizení a já s ní vnitřně souhlasila. Za každou cenu jsme se tedy jedna druhé vyhýbaly a snažily se kooperovat alespoň v rámci našeho dočasného příměří. Ale to byla naše nejmenší starost.

Bella zeslábla natolik, že už jsme si opravdu nevěděli rady a nakonec nás zachránila Jacobova sarkastická myšlenka, jíž se Edward chytil jako záchytného lana. Zkusit dát Belle pít to, co chce upír v ní - krev.

Ta změna byla šokující, když vypila svou první sklenici s nulou negativní. Její tváře nabraly barvu, oči jako by ožily a její srdce bušilo zdravěji. Byl to moment, kdy jsme si všichni oddechli a nechali se ukolébat levou z toho malého zázraku.

Tahle potlačovaná euforie ovšem trval pouze do chvíle, než dítě v Bellině břiše vykoplo a zlomilo jí žebro. A přesně, jako to řekl Jacob - nemůžeš nechat hladovět jednoho, aniž by hladověl druhý. A v tomto případě šlo o to stejné i při uzdravování.

Ale my jsme museli vytrvat, nemohli jsme tohle vzdát. Takže jsme stáli na hlídkách, chodili na obchůzky a střídali se v péči o Bellu. A všechno se tedy vrátilo k té zaběhlé rutině, jež jsme tu uměle vytvořili.
"Erin?"

Automaticky jsem se otočila k Belle, zcela ztracená v myšlenkách. Přešla jsem k ní a posadila se vedle ní. Seth ležel u jejich nohou a chrápal, zatímco si o něj Bella nestydatě zahřívala nohy.

"Mluvila jsem na tebe asi pět minut," řekla pobaveně a trochu se zašklebila, když se pohnula a uložila váhu na stranu se zlomeným žebrem.

Rychle jsem pod ni přiložila další polštář a starostlivě se nad ní skláněla, než mě jemným, ale přesto důrazným odstrčením donutila se stáhnout. Byla již v hodně pokročilém stádiu těhotenství a její porod jsme očekávali každým dnem.

"Potřebuješ něco? Vodu, jídlo nebo...?," nedokončila jsem, protože stejně ví, na co se ptám.
Zavrtěla hlavou a ukázala na můj mobil, jenž ležel na stole.

"Přišla ti zpráva, zatímco jsem tě tu unavovala svým příběhem o Charliem," usmála se.
"Omlouvám se Bello," rychle jsem řekla a natáhla se mdle po mobilu.

"Nevěděla jsem, že se i upíři můžou tak strašně zamyslet a nedělat tolik věcí naráz- Děje se něco?," zarazila se, když se mi na tváři usadil zvláštní výraz a celá jsem ztuhla.
"Jsou všichni v pořádku?," zeptala se úzkostně a myslela na ostatní, co vyrazili na lov.

"To není zpráva od nich," odpověděla jsem pomalu a znovu si četla zprávu, i když jsem ji už měla zcela zafixovanou v hlavě.
"Je od Embryho."

"A co píše?"
"Chce mě vidět."
"Tak na co čekáš? Napiš mu, že přijdeš a jakmile tu bude Rose, jdi za ním," nařídila mi hned Bella unaveným hlasem.

"Cože? Ne, to je pitomost," odložila jsem mobil a přisunula k ní kousek sendviče. "Nemůžu tě tu nechat a navíc nevím, jestli bych měla..."

"Vždyť už od naší svatby čekáš na chvíli, kdy se s ním budeš moct setkat a všechno vyřešit," konstatovala a vzala si nabízené jídlo. "A sama tu přece nebudu."

Došly mi argumenty, protože měla pravdu. A já se jenom bála setkání s ním a chtěla jsem to jako vždy řešit útěkem. Podívala jsem se na ni a podala jí kelímek s krví.
"Máš pravdu."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Embry? To jsem já, Erin," zavolala jsem do domu, když jsem ke Callovým dorazila.
Vešla jsem a zavřela za sebou dveře. V domě bylo nezvyklé ticho, ale já uslyšela zvuky z kuchyně a vešla dovnitř. Byla tam ale pouze Tiffany.

"Ahoj," řekla jsem a Tiffany již na mě zvyklá se ani nelekla. "Embry je nahoře?"
"Nahoře?," zeptala se zmateně. "Není, před chvíli někam šel, ale slíbil mi, že je za pět minut zpět."

Přikývla jsem tedy a posadila se, když mě nasměrovala k jídelnímu stolu.
"Tak se tedy konečně umoudřil," povzdychla si a vypadala, jako by jí ze srdce spadl velký balvan.

"Hádám, že ano," odpověděla jsem trochu nejistě a pokusila se o úsměv. "Ráda bych si s ním promluvila a snažila se vše vyřešit. Byla jsem celkem překvapená, že mi napsal."

"Ale to je celý Embry," mávla nad tím rukou Tiffany, přičemž míchala omáčku na sporáku. "Nejdřív ze všeho nadělá velký humbuk, pak se celý zamkne do sebe, ale nakonec všemu čelí. A jedno ti povím - stejně jsem věděla, že mu to nevydrží. Vždyť není den, kdy by se nezavřel u sebe v pokoji, aby mohl koukat na tu vaši fotku, co si nechal vyvolat."

"On si nechal vyvolat fotku?," zeptala jsem se překvapeně a zároveň dojatě.
"Ale jistě," otočila se ke mně a věnoval mi úsměv. "Klidně se běž podívat, než přijde."

Neváhala jsem a okamžitě jsem vystřelila do patra a vešla do Embryho pokoje. Bylo zvláštní tam přijít, když jsem v něm naposledy byla v okamžiku, kdy jsem byla znovu přeměněna. Chodila jsem sice Tiffany navštěvovat, ovšem do Embryho pokoje jsem se neodvážila.

Teď jsem stála na prahu a zamířila k posteli, kde na nočním stolku opravdu ležela fotka. Vzala jsem ji do rukou a pohladila její dřevěný rám. Vzpomněla jsem si, že ji vyfotil někdo z kluků, když jsme byli na pláži.

Seděli jsme na písku a koukali na vlny, když mi Embry řekl nějaký vtip a oba jsme se začali smát. Byla jsem usazená mezi jeho nohama a on, pevně přilepený k mým zádům, aby na mě nefoukal studený vítr, mě držel kolem pasu. Mé ruce byly na jeho v pevném stisku.

Položila jsem fotku, když jsem uslyšela svůj mobil vyzvánět a překvapeně se podívala. Neznámé číslo.
"Prosím?"

"Erin?," zazněl dívčí hlas.
"Ano?," zeptala jsem se obezřetně s jemným podezřením.

"Díky bohu," vydechla úlevně žena a pokračovala. "Vím, že jsme se ještě nestihli seznámit, ale jsem Michelle - Tobyho snoubenka-"
Byla jsem vteřinu od toho s telefonem praštit dokud jsem neuslyšela její další slova.

"-potkali jsme s Tobym smečku vlků a mířili k vašemu domu. Toby se za nimi vydal a já jsem jen chtěla varovat-"
"Díky, jsem na cestě," utnula jsem ji prudce, zamáčkla hovor a strčila mobil do kapsy.

Skoro jsem vyběhla z místnosti, když mě upoutala kožená bunda ležící na židli u stolku. Byla moje, o tom jsem nepochybovala, protože jsem si ji pamatovala ze dne, kdy jsme bojovali s novorozenými a já umřela.

Skoro mě porazilo uvědomění. Embry nechtěl, abychom si promluvili, ale aby mě vylákal pryč z domu. Ne, abych o ničem nevěděla a snížil jim počet. Ale abych byla v bezpečí a on mi nemusel čelit, neboť věděl, že by to nedokázal.
Vystřelila jsem ze dveří se zakrváceným kusem oblečení a modlila se, abych nepřišla pozdě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Běžela jsem tak rychle, jak jen mi moje síly dovolovaly, nemohla jsem zastavit a modlila jsem se, abych nepřišla pozdě. Protože jsem je tam nechala samotné a nezodpovědně jsem zmizela. Vlci měli náskok a velký.

Proto jsem nepočítala s tím, že se na mě jeden vrhne dva kilometr od našeho domu. Překvapil mě, takže se mu podařilo mě svalit na zem, ale než mi stihl zakousnout hrdlo, probudila jsem se a odhodila ho od sebe.

Zavrčela jsem a rozběhla se zpět k domu, protože jsem nemohla ztrácet čas s tímhle štěnětem, když má rodina byla v obklíčení a dost možná bojovala o život. Ale po pár krocích jsem byla znova stržena k zemi dalším vlkem.

Znovu jsem ho od sebe pouze odstrčila, ale než jsem mohla vstát, přiběhl druhý a vyjel mi po krku. Pouze jsem zachytila jeho hlavu, než se mi sithla dostat ke kůži, ale během vteřiny ho ze mě shodila obří síla.

Posadila jsem se a srdce se mi rozbušilo.
"Embry!," zvolala jsem.
Prosebně. Zoufale. Nenech je umřít.

Otočil se, ale nakonec zatřepal hlavou a rozběhl se k našemu domu. Vyskočila jsem na nohy, hodila kolem svých ramen zmačkanou a zakrvácenou bundu a běžela. Chystala jsem se mu znova zlomit srdce, ale neměla jsem na výběr.

Už zdálky bylo slyšet vrčení a zvuky bitky. Byla jsem strachy bez sebe a sotva jsem dávala pozor na své okolí natolik, abych sama neskončila na několik částí.

"Stůjte! Pokud zabijete ji, zabijete mě!"
Jacob.

Do nosu mě udeřila nová vůně a bez jakéhokoliv zkoumání jsem věděla. Bellino děťátko. A podle Jacobova tónu jsem i věděla, že je jeho otiskem. Ale nezastavili se, cítila jsem je svou vlčí stránkou. Nehodlali se kvůli nim zastavit, chtěli nás všechny zabít.

Uviděla jsem jednoho z vlků, co se v zápalu boje dostal ke Carlisleovi, jenž odhazoval jednoho z vlků pryč od Edwarda. Neváhala jsem a odkopla ho od něj, než stihl zaútočit.

"Počkejte! Zastavte, nechte toho!," vykřikla jsem a vběhla vedle Jacoba.
Očima jsem ve smečce vyhledala Embryho pohled. Zděšený a zároveň odhodlaný. Zíral na mě, v mé zakrvácené kožené bundě a já věděla na co myslí. Vlk reaguje na svůj otisk, který je v nebezpečí. Krvácí.

"Tohle nemůžete udělat! Nikdo z nás neudělal nic špatného. Prosím," promluvila jsem ke skupině a zírala do Samových rozzuřených očí.

Jeden z vlků se proti mně rozběhl, ale Jasper ho odklidil, než mě stihl jakkoliv ohrozit. Vrčení se spustilo nanovo. Tentorát se vlci povzbuzeni naším jednáním znovu pustili do bitvy. Uslyšela jsem hromové zavrčení a otočila se vlevo.
Proti mně běžel Jared.

Kluk s nímž jsem v rezervaci šprýmovala, kterému jsem pomáhala upéct dort pro Kim. Teď proti mně ale běžel chladnokrevný vrah. Viděla jsem to v jeho očích. Vsadila jsem tedy na jedinou kartu a zůstala nehnutě stát.

Ztratila jsem naději, když metr ode mě vyskočil, připravený zahryznout mi hrdlo. Uslyšela jsem výkřiky mého jména z naší rodiny a také Tobyho? Zavřela jsem oči, ale až jsem ucítila horký dech, vteřinu před tím, než mi měl rozkousnout hrdlo, zmizel.

Otevřela jsem oči a zírala stejně jako všichni ostatní, co se zastavili, na Jared, jenž se rval do krve s Embrym. Po chvíli ho Embry dokázal odstrčit a vlci se zformovali znovu naproti nám. Sam v čele hrozivě zavrčel s pohledem upřeným na Embryho.

Ten udělal pár nejistých kroků k němu, než se obrátil, stoupnul si ochranitelsky přede mě a zavyl. Zvuk plný zoufalé prosby a bolesti. Tolik bolesti. Vlci se kromě Sama, jenž sklopil uši, přitlačili k zemi a kňučeli.

Sam nakonec věnoval Embrymu i Jacobovi dlouhý pohled, než zavyl sám a spolu s celou smečkou zmizel zpět v lesích. Embry popošel vpřed na místo, kde před chvíli stála jeho smečka a ztraceně se rozhlédl kolem.

"Embry," zašeptala jsem a udělala krok vpřed.
Otočil na mě svou hlavu. Velké vlčí oči se leskly a byl v nich tak hluboký žal. Těžce oddechoval a nehýbal se.

"Neměla jsem na výběr," pokračovala jsem chabě ve svém vysvětlování. "Musela jsem něco udělat, nemohla jsem je nechat umřít."

Koukal na mě a vinil mě. Cítila jsem to i jeho bolest, jak už dlouho ne. Protože už neměl co potlačovat. Donutila jsem ho vybrat si mou stranu, aby se nikomu nic nestalo a znovu jsem ho jen využila.

Zaklonil hlavu a úpěnlivě zavyl se syrovou bolestí v hlase, jenž se lámal. Pak se rozběhl - ne ke smečce, ale pryč odsud.
"Embry!," křikla jsem bezúčelně a udělala dalších pár kroků. "Odpusť mi to."

Než jsem se znovu mohla někam vydat, objevil se přede mnou Seth se staženým ocasem a sklopenýma ušima. Jemně mi strčil čumákem do dlaně a k mému překvapení se za mnou ozval Jacob.

"Vrátí se."
"Já vím," odpověděla jsem zbědovaně a otočila se k ostatním, jenž na mě koukali se směsicí vděku a lítosti. "Nemá totiž na výběr."

Vysoukala jsem se z bundy a hodila ji na zem, než jsem se naposledy otočila k místu, kde Embry zmizel.
"Tak moc mě to mrzí."

Odpovědí mi bylo vzdálené vytí, jenž pomalu ustávalo, jak jeho majiteli docházela energie.

38. Zlomené srdce a rozbitá duše

17. dubna 2016 v 20:58 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


38. Zlomené srdce a rozbitá duše

Hrát si před ostatními na schovávanou nakonec nebylo tak těžké, jak jsem si myslela. Teď, když tu nebyl Edward, který by nám četl myšlenky, jsme se museli vypořádat pouze s jedním členem rodiny, co by náš plán mohl prokouknout - Jasperem.

Jeho schopnost ovládat a vycítit pocity kolem něho by náš plán rychle odkryla a na takovou chybu jsme bohužel neměly nárok. Proto jsme s Rose vymyslely ne příliš spásné, ovšem důvěryhodné krytí.

Bylo nám jasné, že se naše emoce budou podivně měnit a k tomu, aby nás Jasper nepodezříval, jsme udělaly něco, na co čekali všichni v rodině, jen se o tom báli zmínit nahlas. Na nejbližším lovu jsme zmizely s Rose ve stejné lesní oblasti a vyletěly po sobě.

Třebaže to bylo jen nahrané, potřebovaly jsme, aby nám to všichni spolkli, takže jsme se do toho pustili s vervou. Byla to naše největší hádka a boj, jaký se mezi námi kdy udál a já trochu Rose podezřívala, že si to vybití energie užívá až příliš.

Když se k nám dostali ostatní, dalo jim to zabrat patnáct minut, než nás od sebe odtrhli a dalších dvacet, než jsme na sebe přestaly vrčet. Pak ale Rose zvolila slovní bitvu a pustila se do mě takovým způsobem, že jsem málem vypadla z role a chvíli na ni jen zírala. Pak jsem jí vše nemilosrdně vrátila zpět a nebyla jsem překvapená, když nás od sebe izolovali nadobro.

Den předtím, než jsme měli přijet pro Edwarda a Bellu na letiště, jsem málem všechno odpískala, protože jsme se cítila špatně, když jsem viděla, jak je ze mě a z Rose Jasper celý nesvůj. Ale Rose mi to vymluvila - přes esemesku, protože jinak jsme se snažili dodržovat Carlisleova pravidla a nevídat se.

Když jsme se konečně vynořili na letišti, chovaly jsme se s Rose naprosto lhostejně a trpělivě čekaly, než uvidíme ty dvě známé tváře. Nikdo nám stejně nevěnoval příliš pozornost, protože myšlenky všech se točily kolem Belly a byli jen rádi, že mezi námi zavládla jakási forma míru.

Bella vypadala opravdu příšerně, když jsem ji konečně zahlédla - pod očima měla tmavé kruhy, oči rudé, plné neprolitých slz. Věděla jsem, že Rose myslí na to stejné; kdyby nedokázala Edwarda blokovat ze své mysli, náš plán by šel do kytek již na jejich líbánkách.

Jakmile nás zahlédla, její uměle vytvořená maska se zcela rozpadla a ona vklouzla do Roseina připraveného náručí. Když jsem uviděla Edwardův zmatený výraz, jenž se pomalu mění na nevěřícný a zlostný, váhala jsem, zda jsem udělala dobře.

Ale nemohla jsem se ubránit úlevnému pocitu, že už nemusím nic předstírat a ve chvíli, kdy se Edward s napjatým výrazem pokusil přiblížit k Rose, jsem se k objímajícím se dívkám přistoupila. S jednou rukou v Bellině pevném stisku jsem zvedla pohled k Edwardovi.

Znovu jsem viděla záblesk šoku a nevěřícnosti, jenž se pomalu rozpustil v další zlobě a také zklamání. Neuhnula jsem pohledem a prosila ho očima, aby se nás snažil pochopit a aby chápal, co si přeje jeho manželka.

Cesta domů byla doslova fiasko. Kdyby Bella netrvala na tom, abychom s ní v autě jely já i Rose, nepochybovala jsem o tom, že by nás Edward nejradši nechal na letišti, jen aby odvezl Bellu a poté nás přijel seřvat zpět. V tom nejlepším scénaři samozřejmě.

Takže jsme se do jeho připraveného Volva naskládali spolu s jeho manželkou a já, protože se Bella zcela odmítla pustit Rose, jsem musela absolvovat šibeniční jízdu na místě spolujezdce. Jakmile Bella vyčerpaně zavřela oči, protože věděla, že je tu s námi dvěma v bezpečí, jsem se pokusila dostat Edwarda k hovoru.

"Než nás odsoudíš, mohl bys mě prosím vyslechnout," začala jsem šeptat k Edwardovi, když jsem se ujistila, že Bella opravdu spí. "Bella-"
"Erin," procedil mezi zaťatými zuby varovně a pevně stiskl volant, až jsem se bála, že ho utrhne. Po chvíli stisk povolil.

Jeho zprávu jsem pochopila a nepokoušela jsem se na něj znovu promluvit. Ale věděla jsem, že poslouchá moje i Roseiné myšlenky. A věděla jsem, že se mu ani trochu nelíbí, když co chvíli drtil volant nebo vrčel - ovšem tiše, aby nebudil Bellu.

Před domem jsme se objevili z naší výpravy jako poslední, protože Edward řídil tak nejopatrněji, jak jen ve svém stavu dokázal. Ovšem když zaparkoval, jemně, aby Belle neublížil, ale dostatečně trhaně, aby dal Rose a mně najevo, že zuří, ji vytáhl z auta a zanesl do domu.

Mlčky jsem následovala Roseina příkladu a když jsme se všichni poskládali kolem pohovky, na níž Edward Bellu položil, čekala jsem, kdo z nich po nás začne řvát jako první. Ale zachránila nás právě Bella, jež se probrala ze svého chvilkového spánku.

"Edwarde," zakňourala a s rukou pevně obmotanou kolem pasu se na něj zadívala s uslzenýma očima. "Já jsem je k tomu přemluvila."
"Bello...," vydechl Edward zdrceně a padl na kolena vedle ní. "Copak ses pomátla? Tohle tě může zabít, lásko."

"Já... Omlouvám se, Edwarde. Ale nemůžu ho zabít, já prostě nemůžu," rozvzlykala se a i když ji Edward chtěl očividně ještě přemlouvat, rozmyslel si to, posadil se k ní a vzal ji do náruče.

"Bello," upoutal její pozornost profesionálně uklidňujícím hlasem Carlisle a počkal, dokud se neuklidnila natolik, aby ho byla schopná vnímat. "Než budeme dělat unáhlené závěry, rád bych se ujistil, že jsme se jen nedopustili určitého nedorozumění."

"Nedorozumění?!," sykla Rose, ruce sbalené v pěst.
Edward na ni zavrčel a Rose mu to oplatila, zatímco se Emmett přesunul blíž a trochu se na Edwarda zamračil. Rozhodla jsem se od situace raději vstoupit, než se vyhrotí ještě víc.

"Můžeš udělat testy?," zeptala jsem se Carlislea.
Otočil se ke mně a přikývl. V jeho očích jsem nenašla vůbec nic a to mě děsilo. Raději bych věděla, na čem jsem, než abych tápala ve tmě.

"Můžu je udělat ihned, pokud dovolíš?," otočil se zpět k Belle.
Ta pouze přikývla, stále neschopná slov. Edward ji opatrně zdvihl, ale ona natáhla ruku k Rose, zatímco se v jejích očích zjevila panika. Edward nijak nereagoval, když se k nim Rose připojila a společně s Carlislem se vydali nahoru.

Všichni jsme zůstali na místě a tiše poslouchali, jak Carlisle nahoře zapíná ultrazvuk, který si obstaral z nemocnice den před jejich příletem. Cítila jsem na sobě pohledy všech a nejtíživěji Esméin, ale neodvážila jsem se ohlédnout.

Když jsme po pár chvílích uslyšeli tichý tlukot srdce, uslyšeli jsme seshora další tichá vrčení i Bellina tichá slova. Po pár minutách se vrátili zpět dolů a Edward Bellu položil na pohovku, kde kolem ní rozestlal několik přikrývek a polštářů.

Carlisle bezeslov vyběhl nahoru a vrátil se s několika kapačkami, podle jejichž vůně jsem určila pouze tekutiny a vitamíny. Bella se naprosto nebránila jehle, což bylo znepokojující, vzhledem k její panické hrůze z takovýchto předmětů.

Brzy ovšem usnula a vypadala, jako by nespala již několik týdnů, ne dní. I ve spánku ale nepustila Roseinu ruku a ta se usadila vedle ní a opatrně jí prohrabovala vlasy. Carlisle něco pošeptal Edwardovi a vyběhl znovu do své kanceláře, kde podle tichých klapání něco hledal.

"Erin."
Otočila jsem se k Edwardovi, jenž na mě promluvil hlasem prostým emocí a zmizel venku. Neváhala jsem a vyrazila za ním, ale když jsem míjela pohovku, ucítila jsem na své ruce jemné pohlazení od Rose.

Bylo to k neuvěření, že osoba, s níž jsme se vždy nejvíc hádali a vypadali, že se během pár dní zabijeme, stala momentálně mou největší oporou. Rychle jsem se na ni usmála a rozběhla se do lesa za Edwardem.
Věděla jsem, že to nebude pěkné.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Vybral malinkou loučku, jež jsem si s bodnutím u srdce uvědomila, byla ta, na níž mě kdysi učil bojovat. A opravdu to bylo tak dlouho?

Stál na jejím konci, ale já se k němu nepřibližovala a zastavila se v půli. Bylo na něm vidět, že je naštvaný, takže jsem se uvolnila a čekala, co hodlá udělat. Věděla jsem, že si zasloužím veškerou jeho zlobu a tak že bude lepší, když si to odbude teď a ne později.

"Nemůžu uvěřit, že tohle děláš."
Na to jsem nebyla připravená. Čekala jsem křik, házení nejbližším stromem, cokoliv. Ne tohle tiché zašeptané a hlavně zlomené prohlášení. Srdce se mi rozpadalo na další milion kousků, když jsem ta slova slyšela.

"Edwarde-"
"Nemůžu uvěřit, že mi ji opravdu chceš vzít. Věděla jsi, jak dlouho jsem na Bellu čekal, až ji budu moci milovat a chránit před celým světem. A teď ji mám vidět umírat pro něco, s čímž souhlasíš."

"Takhle to není," odporovala jsem tiše a přistoupila blíž, když se stále neotáčel. "Je to její volba, Edwarde. Je to vaše dítě a ona ho miluje. V tomhle jí nemůžeš nijak bránit."

"Takže mám radši sledovat dívku, co miluji, jak umírá?," zeptal se trpce. Prudce se otočil. "Mám jít zpět a říct, jak jsem na ni hrdá, že chce umřít, abych tu já mohl zůstat a dívat se na něco, co mi ji vzalo?!"

"Jak tohle můžeš říct?," zeptala jsem se nevěřícně a jen těsně uhnula, když po mě vyletěl první strom.
"A co ode mě čekáš, že řeknu Erin?! Jaký budu hrdý otec?! Ona má možnost - a ta možnost je žít!"

"A zeptal ses Belly, jaký má na to názor? Ne. Prostě jsi jí sbalil věci, přiletěl sem, připravený na to, aby Carlisle mohl vaše dítě zabít," oponovala jsem, ale držela jsem svůj tón co nejklidněji.

"Nemáš žádné právo mě soudit pro to, že Bellu miluju!"
"Ne to nemám. Ale mám právo jí říct, že je tohle nejen tvé rozhodnutí, ale i její. A že by sis ty měl jejího názoru vážit nebo jsi snad váš manželský slib odříkal jen tak?"

Přiběhl ke mně, ale neustoupila jsem. V jeho očích se blýskalo.
"Miluju ji celým svým bytím a zaprodal bych z ani duši, to víš moc dobře. Ale asi je toho příliš žádat, abys pochopila, co to znamená, když nedokážeš někoho milovat tímto způsobem!"

Nebrala jsem jeho slova vážně, mluvil ze vzteku.
"Možná ne. Nemám odkud bych brala dobré zkušenosti, ale jedno vím, Edwarde. Pokud budeš takto pokračovat, tak ji ztratíš. Nedělej stejnou chybu, jakou jsem udělala já."

"Kterou z nich? Protože mi přijde, že bys mohla soutěžit na olympiádě v kategorii ubližování druhým."

"Víš ty co? Je mi fuk, co si o tom myslíš. Jsi naštvaný? Prosím. Já i Rose jsme vás obelhaly, abychom pomohly Belle, protože hádej co? Nám záleží na tom, co si Bella myslí a asi je jediná, která váš vztah myslí vážně a její svatební slib opravdu něco znamená."

Ani jsem nestihla zareagovat, když mi jednu vrazil, až se mi celá tvář otočila vpravo. Nebolelo to, samozřejmě že ne. Kameni přece neublížíš. Otočila jsem hlavu zpět k němu.
"Ty o lásce nevíš vůbec nic Erin. Ani jako člověk, ani jako upír."

S tím rychlými kroky zmizel známou cestou k domu, aniž by se za mnou ohlédl. Raději bych dostala další facku, než tohle slyšet. Pevně jsem zatnula zuby a uvolnila tvář, než jsem se otočila na podpatku a zamířila za ním.

Vklouzla jsem do domu a zatímco mě Edward zcela ignoroval a hypnotizoval spící Bellu, postavila jsem se k proskleným dveřím a zírala na západ slunce. Ani jeden z nás to téma už nevytáhl, třebaže nás všichni pozorovali a přemýšleli, co se mezi námi událo.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Jak dny pokračovaly, Belle bylo čím dál tím hůř. Ne že bychom to všichni nečekali, ale stejně to přišlo jako ledová sprcha. Bella zatím držela svou rodinu v odstupu tím, že chytila jakousi virózu a je v nemocnici.

Volturiovi zase neměli nejmenší možnost se o Belle dozvědět a nikomu jinému jsme nic neřekli. Jediný, o koho jsme se všichni báli, byl Jacob. Bylo to naprosto nevyhnutelné, že se tu každým dnem objeví, aby zjistil, co je s Bellou.

Vypadala příšerně. Kruhy pod očima byly ještě viditelnější a její tělo jako by soustředilo veškerou energii do jejího lůna. Bylo to příliš rychlé, protože i když tu byla jen pár týdnů, už vypadala, jako by měla brzy rodit.

Všichni jsme o ni měli strach a ať jsme hledali o upířích hybridech jakýkoliv článek, legendu nebo pověst, nikde jsme nic nenacházeli. Carlisle by to nepřiznal, ale věděla jsem, že je se svými možnostmi v koncích.

Bella slábla, dítě na ni bylo příliš silné, bralo ji všechnu energii a na jejím břiše byla vidět spousta modřin. Snažila se být před Edwardem silná, ale i jen slabá grimasa zcela ničila Edwardovu psychiku.

Když jsem viděla, jak její těhotenství pokračuje, bála jsem se Carlislea zeptat, jak by mohl probíhat její porod. Podle ultrazvuku totiž zjistil, že má kolem sebe dítě velmi pevný obal, který rozhodně nevypadá příliš poškoditelně.

To, že by Bellu při přirozeném poradu její vlastní dítě nejspíše zabilo, až by se dostávalo ven, citlivě vynechal. To jsme si bohužel všichni dokázali domyslet sami.

Bella se na mně a Rosalií stala závislou a já byla ráda, protože mi to alespoň trochu pomohlo upustit od všech těch obviňujících pohledů. Proto jsme se u ní střídali - jakmile jedna z nás už dlouho nebyla na lovu, šla lovit a druhá byla s Bellou.

Ta byla díky tomu klidnější, neboť třebaže ji Carlisle ujistil několikrát za sebou, že nehodlá nic udělat proti její vůli, nedokázala svou paranoiu opustit. Obvykle jsem vedle ní seděla a občas ji držela za ruku, když jí nebyla taková zima, aby se musela zahrabat do velkého množství přikrývek.

"Jak jsi to zvládla?," zeptala se mě v jedné z těch chvil, kdy byla Rosalie lovit.
"Co myslíš?," otočila jsem k ní hlavu, aniž bych jí přestala masírovat chodidla.
"Embryho."

Na chvíli jsem zaváhala, než jsem se vrátila zpět ke svému rytmu. Byly jsme tu pouze dvě, protože zatímco Carlisle s Edwardem jeli pro další krev do nemocnice (i když jsem si byla jistá, že je to pouze záminka, aby mohli něco řešit) a ostatní se tentokrát přidali k Rose.

"Nezvládla," usmála jsem se smutně. "A Embry by mě teď nejradši viděl mrtvou."
"Jacob mě teď taky nenávidí...," povzdechla si stejně smutně.

"Tak to určitě není," odporovala jsem jemně a navlékla ji ponožky. Zabalila jsem jí do další deky a přešla ke stolku, kde jsem jí nalila sklenici vlažné vody.

"Vážně? Využívala jsem ho, když tu nebyl Edward jenom proto, že jsem tu nechtěla být sama a když se ke mně Edward vrátil, tak jsem Jacoba naprosto odkopla stranou. Vždycky jsem si vybrala Edwarda, ale Jacob tu při mně stejně vždycky stál..."

Uslyšela jsem Carlisleovo auto, jak parkuje v garáži a věděla jsem, že je po klidu. Bella ale auto neslyšela, protože byla příliš zahloubaná do svých myšlenek. Přešla jsem k ní a opatrně jí dala napít vody.

"Dobře, asi jsi mu zlomila srdce, ale pořád má před sebou šanci, že najde svůj otisk. Co jsem já udělala Embrymu... to je neomluvitelné. Roztříštila jsem ho a zničila to, čemu věřil. Protože se do mě otiskl a nemá žádné východisko. Protože i když jsem ta poslední osoba na světě, kterou by chtěl milovat, nemůže tomu zabránit."

Nezvedla jsem pohled, když vešli, i když jsem věděla, že slyšeli každé slovo.
"Jak se s tím vyrovnáváš?"

"Snažím se to popřít - celou svou vlčí stránku, i když vím, že to nefunguje. Silver je možná pryč, ale ten vlk ve mně prostě nezmizí."
"Takž to cítíš?," zeptala se a já se na ni zmateně otočila. "To vaše pouto. Otisk."

Zastavili se ve své tiché činnosti rovnání krve. Stále jsem jen zírala na Bellu a opatrně přikývla.
"Celou dobu," připustila jsem tiše. "Cítím i Embryho, ať je sebevíc daleko. Slyším ho výt každý den a vím, že za tu bolest v jeho hlase můžu já."

Bella se nadechovala k další otázce, ale Edward k ní pomalu přešel a políbil ji na tvář.
"Jsme zpátky," zamumlal tiše. Bylo to očividné, že chce nějak přerušit tuhle konverzaci. Proč, to jsem asi nechtěla vědět.

"Dost brzy," řekla Bella a zívla. "Já zrovna dostala tu nejlepší masáž nohou."
"O tom nepochybuju," zašeptal jí s těžce vykřesaným úsměvem Edward. Ale pak se překvapivě otočil ke mně. "Můžeme si promluvit?"

Váhala jsem, jestli je to dobrý nápad, ale v tu chvíli již vcházeli do místnosti i ostatní, takže jsem jen přikývla a následovala ho ven. Tentokrát mě nevzal k loučce. Zastavil se, až jsme byli z doslechu ostatních a poprvé po těch týdnech se na mě opravdu podíval.

"Cítím se jako naprostý pitomec. A vím, že ať už řeknu cokoliv, nebude to stačit, abys mi odpustila, jak jsem se choval. Chtěl jsem jen, abys věděla, že Bellu miluju a proto ji chci přede vším ochránit. I když se mi to nedaří... Ale ty jsi pro mě také důležitá. Jsi moje sestra, miluju tě a stydím se, že jsem na to v posledních chvílích zapomněl."

"Nemusíš se mnou souhlasit. Nebo s Rose, Bellou... vím, že si nemyslíš, že je to správné a že mi na Belle nezáleží, ale tak to není. Vím, že Bellu miluješ. A taky mě i Rose. Já tě také miluju a vždycky budeš můj starší tvrdohlavý bratr. Ale chci, abys dokázal respektovat naše názory, přestože s nimi nebudeš souhlasit."

"Udělám, co bude v mých silách," řekl upřímně.
"Pak je to vše, oč žádám."
"Takže... je mezi námi všechno v pořádku?"

Usmála jsem se prvním spontánním úsměvem a povytáhla obočí.
"Sklapni a obejmi mě."

To bylo zřejmě vše, nač čekal, protože během vteřiny jsem byla v jeho náručí. Objala jsem ho zpět a konečně v obě cítila alespoň trochu klidu. Nebyli jsme naprosto v pořádku a oba jsme to věděli. Ale pro tuhle chvíli to bylo nejlepší, co jsme mohli udělat.

"Lidi?," křikla na nás Alice a něco v jejím tónu nás donutilo se po ní rychle podívat.
Edward zatnul pěsti a zavrčel. Nechápavě jsem mrkla na něj a na Alice, než jsem očima vyžadovala po Edwardovi odpověď. Ten ale spěšně zamířil zpět k domu.

"Co se děje?," naléhala jsem a rychle ho dohnala.
"Jacob," bylo vše, co řekl.

37. Uvrhnuta v nemilost

10. dubna 2016 v 14:50 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

37. Uvrhnuta v nemilost

"Kam s tím zatraceně míříš, Emmette?! Na opačnou stranu - tobě taky něco svěřit do rukou... Ne proboha Jaspere! Lásko, tam to vůbec nedávej, Bella potřebuje mít místo, aby kolem mohla projít! Rose, Erin - ty květiny pověste výš a dejte tam víc těch růží, potřebuje to trochu dostat barvu! Esmé, ty přehozy musíme změnit..."

Raději jsem neriskovala Alice znovu oponovat a povytáhla své girlandy o něco výš, zatímco mi Rose trpělivě podávala více rudých růží. Podívala jsem se na ni ze žebříku, na němž jsem stála a pousmála se jejímu trpitelskému výrazu.

"Jen má prostě radost, že může něco zorganizovat," chlácholila jsem ji a připnula na jeden ze sloupů další květinu.

"Ani na mou svatbu z toho nedělá prezidentskou oslavu jako teď. Ale můžu ti říct, že ji opravdu neznáš a nebyla jsi tu, když mi strojila svatbu poprvé," prohlásila Rose a poté zaváhala, jestli nezašla příliš daleko.

"V pohodě," zasmála jsem se a ona se viditelně uvolnila. "Jsem ráda, že mám s jejím zběsilým manažerováním menší zkušenosti než vy ostatní."

"Erin! To je příliš vysoko, takhle zaniknou ta světla z lampionů!"

"Hned to spravím!," houkla jsem na ni a společně s Rose jsme se zasmály.

Opatrně jsem květiny stáhla níž a s menší pomocí své sestry jsme je obmotaly kolem posledního sloupu. Slezla jsem ze žebříku a kriticky zhodnotila svůj výtvor.

"Je to perfektní. Nepokoušej se to brát stejně puntičkářsky jako Alice," přerušila mé okukování Rose.

"Ne není!," vypískla Alice, jež se za námi zjevila a brala jednotlivé okvětní lístky do svých rukou a přerovnávala je. "Vůbec jste nedodržovaly můj barevný harmonogram! Jak jste-"

Přerušilo ji hlasité vrnění Bellina náklaďáčku, takže Alice málem utrhla jednu z květin, jež držela ve své dlani na inspekci. Okamžitě vyletěla k Belle a musela ji zachytit, když vylezla z auta a vyděsila se nad jejími zběsilými pohyby.

Rychle ji strkala do domu a věnovala mně a Rose jasný pohled, než za sebou a za Bellou zabouchla dveře. Položila jsem uklidňující dlaň na Roseino rameno a usmála se na ni.

"Běž klidně dovnitř a brzdi trochu Alice, já ty květiny dám do jejího abecedního seznamu."

"Přej mi štěstí," zamumlala a ne příliš nadšeně zmizela v patře za dívkami.

Znovu jsem vyšlapala malé schůdky žebříku a přerovnávala květiny podle Aliciné předlohy. Zrovna když jsme stála na jedné noze, abych mohla jednu růži připíchnout na vrcholek sloupu, se kolem mě prohnal Emmett s obřím kmenem stromu, přetvořeného na lavičku a vrazil do žebříku a shodil tím nejen jeho, ale i mě.

Nestihla jsem se ani zorientovat, ale nedopadla jsem na zem, protože Jasper, jenž přerovnával s Esmé stoly se ke mně rozběhl a chytil mě do náruče.

"Emmette!," zaburácela Esmé a vydala se za svým synem, zatímco jsme na sebe s Jasperem chápavě mrkli.

Opatrně mě postavil na zem a zvedl ze země žebřík, zatímco jsem sesbírala všechny spadlé květiny a připnula je na své místo.

"Děkuju," usmála jsem se na něj a následovala ho kolem uměle vyrobené svatební uličky a lavic ze kmenů stromu.

"Každou další takovou událostí je ot horší a horší," ušklíbl se a já se zasmála. "Nemáš ani ponětí, kolik takových svateb jsme už zařizovali pro Rose a Emmetta. Na tenhle blázinec si prostě musíš zvyknout, jinak to nejde."

"To chápu," přikývla jsem a převzala Esméinu práci s ozdobami na stole. Samozřejmě podle Alicina vzoru. "Už se Edward s Carlislem vrátili z města?"

"Neblázni," odfrkl si. "Ti dva tam stráví co nejdelší dobu, aby se nemuseli vracet do Alicina království zmatku, dokud všechno nebude připraveno a bude to pro ně nevyhnutelné."

"Musím přiznat, že se jim vůbec nedivím," přikývla jsem a usmála se na Esmé, jež k nám šla a urovnávala si své šaty a účes.

"Tenhle kluk by mě opravdu přivedl do hrobu a k šedinám, kdybych toho byla schopna," povzdechla si a pohladila mě po tváři. "Děkuju, vypadá to nádherně."

"Nemáš zač," odpověděla jsem a rychle jí pomohla srovnat její účes, který jsem před dvěma hodinami pracně sestrojovala.

"Měla bys jít za dívkami a taky se převléct," oznámila mi a její výraz mi jasně ukázal, že se se mnou o tom nemíní bavit.

"Určitě nepotřebujete ještě s něčím pomoct?," zeptala jsem se přesto a rozhlédla se po okolí.

"Jsem si jistá, že se Emmett bude velmi snažit, aby udělal všechnu práci i za tebe," prohlásila tak, že se Emmett otočil a krotce přikývl.

Skryla jsem pobavený úsměv a kývla na ni, než jsem se vydala do domu a vystoupala po schodech do patra. Nepotřebovala jsem číst myšlenky a Bellin výraz mi řekl vše. Usmála jsem se a pozdravily jsme se, než jsem vzala své šaty z věšáku a zamířila do rohu koupelny, kde jsme se rychle převlékla.

"Rose! Vlasy!," zněl striktní rozkaz Alice a její nedbalý pohyb rukou naším směrem, jakmile jsem byla hotova.

Protočila jsem očima tak, aby mě neviděla a posadila jsem se vedle Belly, aby měla Rose prostor k tvorbě. Povzbudivě jsem na Bellu mrkla v zrcadle, jelikož měla od Alice zakázáno se hýbat a chytila ji chlácholivě za ruku.

"Jen je chyť po bocích a připni je vzadu," poprosila jsem Rose, která kývla a spolu se mnou ignorovala Alicino podrážděné zavrčení.

"Proč taky nemůžeš dělat něco jednoduchého i na mně Alice?," dožadovala se Bella.

"Protože jsi nevěsta," odbyla ji Alice a rychle ji napudrovala tváře. "A přestaň se mračit, nebo budeš mít vrásky."

Bella neochotně poslechla a věnovala mi závistivý pohled, když jsem za pár minut vstávala a vyměnila si s Rose pozici. Opatrně jsem jí prohrábla vlasy a přečesala je na jednu stranu, kde jsem jí vytvořila složitější culík.

"Jak to vypadá?," zeptala jsem se.

"Skvěle," odpověděla Rose, než se do toho stihla vložit Alice a následovala mého příkladu vyskočením ze židle.

Alice nám zatím jen věnovala varovný pohled, než Rose vrazila do rukou spony a hřebeny a jasně ji instruovala k tvorbě na Belliné hlavě. Mně zase vrazila do rukou pozvánky a lístky, určené na stoly a poslala mě z jejího království pryč, protože nalíčená už jsem byla.

Vydechla jsem úlevou, když se za mnou zaklaply dveře a neubránila jsem se úsměvu, když mi jako odpověď přišlo Alicino zavrčení. Vydala jsem se tedy zpět do zahrady, překvapivě jistá na podpatcích, jež mi Alice přikázala obout.

"Edwarde, Emmette! Okamžitě to narovnejte! Víte kolik práce to děvčatům dalo, aby ty sloupy takhle ozdobily?," uslyšela jsem okamžitě Esméin hlas a skryla svůj úsměv, když tak zcela očividně přebrala Alicinu diktátorskou pozici.

Zamířila jsem tedy k Jasperovi a Carlisleovi, jenž instalovali prostor pro hudebníky v bezpečné vzdálenosti od Esmé. Roznesla jsem pozvánky a lístky na stolky, když jsem kolem nich procházela a ujistila se, že jsou přesně tak, jak si to Alice přála.

"Myslím, že ta basa potřebuje víc doprava a ten klavír do popředí, aby trochu vynikl," napodobila jsem Esméin nazlobený hlas a zasmála se jejich výrazům, když polekaně vzhlédli a uviděli, že jsem to jen já.

"Moc vtipné," zamračil se Jasper a postavil basu na své místo.

"Velmi ti to sluší," ohodnotil mě Carlisle a já mu poslala úsměv.

"Děkuji. Narozdíl od Belly a Rose, já měla dovoleno odejít z ďáblova dosahu."

"Nikdy jsem nebyl víc rád, že jediné, co pro svůj vzhled musím udělat je obléct si sako," souhlasil Jasper a vyměnil si s Carlislem potutelný úsměv.

"O tom nepochybuju," usmála jsem se.

"Nestůjte tam - slyším už první auta, tak přívítejte naše hosty!," přerušila nás Esmé ostře a všichni jsme se vydali splnit její příkaz.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Všechno pak probíhalo ve velkém shonu, který jsme ale jako upíři naprosto zvládali organizovat. Usadili jsme všechny svatebčany - upírské, lidské i vlkodlačí - a než jsem se nadála, seděla jsem na jedné z předních lavic vedle Carlislea a Alice, zatímco Rose začala první noty svatebního pochodu na klavíru.

Samozřejmě, že se celý obřad neobešel bez slz lidských hostů, ale věřila jsem, že kdybychom to jako upíři také dokázali, byli bychom na tom obdobně. Pak už se pouze gratulovalo novomanželům, přišly proslovy a zanedlouho jsme obestoupili taneční parket, abychom byli svědky prvního tance.

Bella byla zcela očividně na podpatcích a před tolika lidmi nejistá, ale toho jsem si dokázala všimnout snad jen díky svému vycvičenému upírskému oku, neboť její šaty zcela zahalovaly nohy, takže i když se Edwardovi několikrát trefila podpatkem na nohu, nikdo to nezaznamenal.

Vypadali velice šťastně a já jsem byla za oba ráda. Svůj první tanec jsem věnovala Carlisleovi, jenž si mě okamžitě našel, když mu Esmé odešla tančit s Edwardem a společně jsme proplouvali parketem v rytmu waltzu.

"Jak dlouho ho hodláš ignorovat?"

"Koho?"

"Erin..."

Povzdechla jsem si a zadívala se na Carlislea, jenž zvolnil naše tempo.

"A co mu mám asi jako tak říct?," zašeptala jsem a trochu zpevnila stisk, jako bych se bála, že mě mu hodlá předhodit.

"Nechci tě do ničeho nutit, samozřejmě, je to tvá věc. Jen si myslím, že bys s ním měla promluvit. Opravdu toho lituje a víš přeci, že si nemůže pomoct, když jde o tebe. Tak otisk funguje," namítl jemně Carlisle.

"Nesnáším, když máš pravdu," zabručela jsem, ale přikývla. "Fajn. Jeden tanec."

Usmál se a společně jsme se vydali jeho směrem přes taneční parket, ale než jsme k vlkům na jeho konci stihli dojít, cestu nám zastoupily dvě známé tváře.

"Javiere! Jolene!," rozzářila jsem se a oba je postupně objala. "Nevěděla jsem, jestli to opravdu stihnete!"

"To my taky ne," zasmál se Javier a přitáhl si Jolene k sobě. "Ale takovou událost bychom si nenechali ujít."

"Navíc jsme se museli přijít ujistit, že jsi po tom šíleném zmatku opravdu v pořádku," podotkla Jolene a věnovala mi přísný pohled. "Už nechci ani slyšet o žádných podobných eskapádách, je ti to jasné?"

"Samozřejmě," přikývla jsem rozpačitě.

"Vlastně jsme nepřijeli-"

"Erin! Konečně - kapela už je nachystaná a tys mi slíbila, že zazpíváš," přerušila Javiera Alice a rychle mě táhla pryč směrem ke kapele.

"Řeknete mi to později," usmála jsem se a mávla na ně, než jsem se Alice podvolila a postavila se před mikrofon k hudebníkům.

"Omlouvám se za menší přerušení, doufám, že se všichni skvěle bavíte," začala jsem a pokračovala, když se všechna pozornost upřela ke mně. "Doufám, že vám nebude vadit, když novomanželům popřeju ještě jednou a poněkud osobitějším stylem. A protože jsem to svému bratrovi slíbila, tak už nemůžu couvnout."

Skončila jsme s úsměvem a několika uchechtnutím v publiku. Poté následoval aplaus, jenž počínal u Edwarda, který utichl v okamžiku, kdy se rozezněl první akord.


Parket se nejprve zaplnil naší nejbližší rodinou, kteří mi okamžitě vyjádřili podporu a brzy je následovala i většina hostů. Prvních pár slok jsem zcela věnovala Edwardově rozzářené tváři a poté jsem se necíleně rozhlížela po ostatních.

Ale v půli písni mé oči zachytily něco, co jsem rozhodně vidět nechtěla. Byl to Toby a kolem něj byla obtočená jako liána jeho snoubenka. Nebo jsem to alespoň soudila ze způsobu, jakým se k němu lísala.

I když to bylo zcela přehnané a dětinské, dál jsem věnovala každou sloku jeho neoblomného pohledu. Zírala jsem do jeho hnědých kontaktních čoček, přes něž jsem viděla rudé linie a vyzpívala své srdce.

Samozřejmě, že jsem na povrch nedávala nic vidět, ovšem bylo mi jasné, že si toho přinejmenším všichni upíři v okolí všimnou. Sobecky jsem s potěšením sledovala, jak ani on ze mě není schopen strhnout pohled a jeho milou to začíná viditelně štvát.

Byla to drobná rudovláska s andělskou tváří, ale divokostí v očích, jež se jí také skrývaly pod tmavě hnědými čočkami. Ty jsem zahlédla stejně jen na pár vteřin, jelikož ji Toby při tanci nikdy neotočil mým směrem.

Poděkovala jsem všem, co poslouchali a za dalšího potlesku sestoupila ze schodků dolů. Zamířila jsem co nejrychleji úzkou cestou k lesu a pokusila se rozdýchat vědomí, že se mi to celé jen nezdálo a opravdu tu je. S ní.

Byla jsem ze sebe zklamaná, jak slabou vůli mám, když jsem tu holku nenáviděla každou buňkou ve svém těle. A to jsem ji ani nestihla potkat osobně. Vydechla jsem a urovnala si šaty, připravená se jí vyhýbat třeba celý večer.

Ale když jsem se otočila, málem jsem vrazila do Embryho, který se za mnou zjevil a já si znovu chtěla nakopat za to, jak lehce jsem se nechala otupit a zapomněla na všechny své instinkty. Odstoupila jsem od něj, abych mezi nás vložila nějaký prostor a byla jsem ráda, když ho akceptoval a nepokoušel se ke mně přiblížit.

"Embry," pokusila jsem se o klidný tón. Úsměv jsem ani nezkoušela vytvořit.

"Erin," pousmál se s nadějí v očích. "Jen jsem ti chtěl říct, že mě moc mrzí, jak dopadl náš malý výlet do města. Opravdu jsem tě nechtěl naštvat a už vůbec ne ti nějak ublížit. Já jen... když jsem viděl, jak jsi z toho upíra byla rozhozená... Chtěl jsem se jen ujistit, že ti nikdo a nic nemůže ublížit."

"Jo já vím," potvrdila jsem jemně. "A chápu to, Embry, věř mi, že to chápu víc, než bys myslel. Ale pochop i ty mě... Od té doby, co jsem byla znovu změněná se prostě na spoustu věcí dívám jinak a nedávám smysl sama sobě-"

"Já s tím nemám problém. Pomůžu ti s čímkoliv budeš chtít. Přísahám."

"Já vím, Embry a jsem ti za to moc vděčná, ale-"

"Mohli bychom zase spolu někam vyrazit, kde bychom byli sami a ve větším klidu. Co na to říkáš?"

"Embry, ty mi asi teď nerozumíš. Já bych-"

"Nebudu tě do ničeho nutit-"

"Embry, takhle to-"

"-a mohli bychom být spolu a já bych se postaral, aby se ti nic nestalo. Já-"

"Nemiluju tě!," vybouchla jsem poměrně hlasitě, abych ho konečně zastavila a taky přehlušila hudbu v pozadí.

Stáli jsme naproti sobě a já jsem znovu měla chuť si vytrhnout jazyk. Vypadal zničeně a já se cítila jako ta nejhorší osoba na světě. Ne, byla jsem opravdu ta nejhorší osoba, protože ať už jsem se takhle cítila, mohla jsme to podat jemněji.

"Embry-," začala jsem, ale naprosto netušila, jak pokračovat.

"Já se oml-"

"Ne," utnul mě tiše a když zvedl pohled, jeho oči se leskly neprolitými slzami. A přísahala bych, že jsem viděla, jak se v jeho tváři objevila maska, která sílila každou vteřinu. "Byla hloupost sem přijít."

S tím se otočil a já se rychle vydala za ním do lesa, protože jsem ho nemohla nechat odejít takto. Než jsem ho ale dostihla, uslyšela jsem další hádku mezi Jacobem a Edwardem a matně jsem cítila i Bellinu vůni.

Vydala jsem se tedy rychle opačným směrem a příliš mě nepřekvapilo, když se za mnou rychle vypravil i Embry. I když jsem si tentokrát byla jistá, že se nepokoušel chrínit mě, ale svou smečku a tím pádem i Jacoba.

"Co se děje?," vtrhla jsem k nim a stoupla si vedle Edwarda, jenž spolu s Jacobem vedl tichou nenávistnou bitvu.

"Nic. Jacob právě odchází," procedil tiše, ale výhružně.

"To nemůžeš myslet vážně pijavice. Opravdu se chceš nechat zabít Bello?!," obořil se na nevěstu za mnou, která se již tak třepala.

"Jdeme Jacobe," více nařídil, než poradil jeho alfa Sam, ale věnoval nám znechucený a zlostný pohled. Nemohla jsem ho vinit.

"Má pravdu," přidal se Embry, aniž by na mě upřel jediný pohled.

V tu chvíli Jake vypadal, že vybouchne a promění se, ale naštěstí ho stihli Seth a další vlci odtáhnout pryč, než se něco takového mohlo stát. Zatímco Edward uklidňoval Bellu se k nám přidali Carlisle s Emmettem.

"Alice už na vás čeká," pokusil se uvolnit atmosféru s milým úsměvem Carlisle.

"Už jdeme," zamumlal Edward, políbil Bellu na temeno hlavy a pomalu ji odvedl zpět k domu.

Carlisle se otočil ke mně, ale než se stihl zeptat, rázně jsem zavrtěla hlavou a umlčela ho jediným naštvaným a raněným pohledem. Odkráčela jsem zpět k tanečnímu parketu, ale než jsem stihla zmizet, Carlisle se tiše objevil po mé straně a bezeslov mi nabídl rámě.

Podívala jsem se na něj s jasnou výzvou v očích, aby třeba jen zkusil o Tobym nebo Embrym promluvit, ale když mlčel a v jeho očích se objevil prosebný výraz, nechala jsem se zlomit a znovu se složila v objetí svého otce.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Embry, to jsem zase já... Vím, že se mnou nechceš mít nic společnýho a chápu to, ale mohl bys mi prosím, prosím, zavolat? Opravdu mám o tebe starost a nejenom já, ale i tvá máma."

Položila jsem mobil a chvíli si kousala nehet, než jsem po něm opět sáhla a vytočila jeho číslo znovu.

Od svatby uplynuly dva týdny, během kterých se mi Embry zcela úspěšně vyhýbal. Chtěla jsem si s ním promluvit a alespoň trochu zlepšit naše vztahy, protože díky Tiffany, jež jsem v zoufalství kontaktovala, jsem věděla, že tímhle vyhýbáním nejvíc trpí on a jeho vlk.

Já jeho kontakt nepotřebovala, ale nebyla jsem natolik sobecká, abych ho nechtěla dopřát jemu, protože jsem věděla, že to potřebuje. Ale on byl zhrzený a tvrdohlavý na to, aby si to připustil, takže jsem jen mohla počítat s pravidelnými zprávami od Tiffany, jestli je ještě naživu a zdravý.

Toby byl zcela opačný problém. Tak moc jsem nechtěla být v jeho blízkosti, že jsem ho samozřejmě potkávala snad na každém rohu. Vzhledem k tomu, že si vše vyříkali spolu s Javierem s nimi on a jeho snoubenka přišli na svatbu a trávili s nimi spoustu času.

Nevinila jsem Javiera nebo Jolene, protože opravdu nebyla jejich vina, jak moc jsem si komplikovala svůj život vztahy. Ale pokud jsem je chtěla navštívit, byla jsem nucena strávit alespoň pár minut v Tobyho společnosti. Což logicky zahrnovalo Michelle - jeho snoubenku, která občas vypadala, že je k němu přilepená.

"Stále nic?," zeptal se Carlisle od dveří mého pokoje a já zavrtěla hlavou. "Zase se vrátí. Neřekl bych, že by mu tohle trucování nějak dlouho vydrželo. Musí to pro něj být nesnesitelné-"

"Vypadám, že tohle nevím?!," obořila jsem se na něj a pak zavrtěla hlavou. "Promiň. Ale už vážně nevím, co mám dělat."

"Nemusíš se omlouvat," usmál se chápavě a posadil se vedle mě na postel.

"Mám pocit, že bych se měla omlouvat. Měla jsem někoho, komu na mě záleželo a byla jsem tak blbá, že jsem ho od sebe odkopla kvli někomu, kdo je zasnoubený a nenávidí mě každou setinou svého bytí," promluvila jsem hořce a přitáhla si k sobě kolena, na něž jsem položila hlavu. "A teď nemám ani jednoho."

"Přál bych si, abych ti mohl nějak pomoci."

"To je od tebe milý, ale já už všechno zkazila tak, že se to nedá opravit."

Chtěl něco ještě říct, ale přerušil ho zvuk jeho mobilního telefonu. Podívala jsem se na něj a on zvedl pohled od displeje a naznačil ústy Edward. Přikývla jsem a snažila se potlačit svou žárlivost k jejich štěstí.

"Ano- Bello? Děje se něco?... Mohla bys mi předat Edwarda prosím?... Myslím, že je to víc, než pravděpodobné, synu... Jak dlouho vám zabere, než se dostane zpět?... Ano, budu připraven."

"Stalo se něco?," zeptala jsem se opatrně, ale rychle následovala Carlislea, jenž rychlými kroky mířil do své pracovny. "Carlisle, co se děje?"

"Jde o Bellu," zaváhal, ale pokračoval. "Mám neblahé tušení, že ji Edward přivedl do jiného stavu."

"Cože?!," zeptala jsem se nevěřícně a sledovala, jak upírskou rychlostí skládá na svůj stůl stohy lékařských i historických knih.

"Měl jsem tušit, že se něco podobného může stát..."

Dál jsem neposlouchala a vyběhla jsem z místnosti a nechala Carlislea se trápit nad jeho knihami. Když jsem byla skoro u svého pokoje, uviděla jsem venku pohyb a hřívu blonďatých kudrlinek, jak mizí v křovích u lesa.

Bez váhání jsem vyběhla za Rose a doběhla ve chvíli, kdy pokládala telefon a otočila se ke mně. V očích jasné nebezpečí. Zvedla jsem ruce a věnovala jí zmatený pohled.

"S kým jsi volala?"

"Než ti to povím," začala a vážně se na mě podívala, v očích odhodlanou zář. "Jsi ochotná být v nepřízni celé rodiny, pokud ot bude znamenat udělat dobrou věc a zachránit život?"

36. Rivalové

3. dubna 2016 v 22:16 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


36. Rivalové

Bylo to, jako by se zastavil čas. Nikdo z nás se ani nehnul. Carlisle zřejmě zvažoval, co by měl podniknout jako další krok, ale já s Tobym jsme na sebe jen v transu zírali. Samozřejmě, že vypadal naprosto stejně jako v momentě, kdy jsem ujela z Montany. Až na jediný detail.

Byla jsem ráda, že nevypadá nijak agresivně nebo naštvaně. Možná jsem i v jeho očích zahlédla trochu starosti, ale nemohla jsem si být jistá. Přestala jsem drtit palubní desku ve svých prstech, třebaže škody už jsem dávno napáchala a natáhla jsem ruku k sedadlu, abych se odpoutala, když mi ji zachytila Carlisleova dlaň.

"To je on? Toby?," zeptal se klidně, s náznakem zvědavosti, ale i trochu namířené zlosti.

Nevěřila jsem svému hlasu, takže jsem jen přikývla a odpoutala se, když mi v tom již nebránil a odtáhl se. Nepřekvapilo mě, když mou akci napodobil a nestěžovala jsem si, když jsme oba vystoupili.

"Co tu děláš?," zeptala jsem se Tobyho přímo a nehnula se od auta.
"Slyšel jsem, že se tu zastavili Volturiovi," odpověděl a mrkl na Carlislea. "Novinky se šíří rychle - obzvlášť ty špatné."

"Můžu tě ujistit, že jsme se o všechny problémy postarali a není důvod se obávat jejich další návštěvy. Ne v nejbližší době," odpověděl mile Carlisle, ale v jeho očích jsem jasně viděla nesouhlas, když se díval na Tobyho.

"Vidím, že jsi změnil svůj životní styl," poznamenala jsem při pohledu na jeho rudé zorničky.
"Jo, věci se změnily, cos byla naposledy v Montaně."

Jasně jsem slyšela v jeho hlase obvinění a s přikývnutím jsem jeho nevyslovenou žalobu akceptovala. Věděla jsem, že si ji zasloužím. Zato Carlisle z ní nebyl nijak viditelně nadšený.

"Je tu ještě nějaký důvod, pro návštěvu Forks?," zeptal se Tobyho a přesunul se ke mně, takže jsem stála mírně za ním.
"Ani ne," pokrčil Toby rameny až příliš nenuceně a podíval se na mě. "Hádám, že jsem se jen chtěl ujistit, že ti ještě nikdo neutrhl hlavu."

"Ne, stejně nudný stereotyp, jako obvykle," předběhla jsem Carlislea, jenž se napjal, svou odpovědí. "A to jsi cestoval z Montany až sem, abys viděl, že má hlava je stále na svém místě?"

"Byl jsem poblíž Seattlu... zařizovat nějaké věci," vyhnul se přímé odpovědi. Nelhal, tedy ne úplně.
"V tom případě, víš všechno, cos chtěl a-"

"Můžeme si promluvit?," přerušil mě poněkud netrpělivě a mrkl na Carlislea. "O samotě?"
"Jasně-"

"Nepřipadá v úvahu."
Podívala jsem se nevěřícně na Carlislea, který ale zdaleka neskončil.

"Nemyslím si, že je to dobrý nápad," zopakoval Carlisle, tentokrát byla ostrost v jeho hlase velmi zřetelná. "Erin má za sebou dlouhý týden a jsem si jistý, že nepotřebuje další dávku stresu."

"Myslím, že to si dokáže rozhodnout sama," zamračil se na něj Toby.
"Samozřejmě že ano. Ale neznamená to, že povolím tobě, aby ses znovu dostal do její blízkosti. Stačilo mi vidět, co si prožila v Montaně, když jsi ji odvedl."

"V tom případě jste asi neslyšel celý příběh, pane Cullene," zablýsklo se mu v očích a ruce se mu sbalily v pěst. "Nemyslím si, že je to Erin, kdo byl Montanou nejvíc zasažený. Nebo tu část, kdy beze slova utekla a nechala mě tam hnít jako největší odpad, vám zapomněla zmínit?"

"Předpokládám, že k tomu měla důvod a zdá se, že mohl být založený na podložitelných faktech," odpověděl odměřeně Carlisle. "Ale pokud ti tak příšerně ublížila, nevidím jediný důvod, proč bys tu měl být. Navíc, abys žádal o to, aby s tebou zase někde byla sama, když jediné, co jsi na její adresu prozatím vypustil byly pouze urážky, mi nepřijde logické. S čímž bys, pokud víš, co je pro tebe dobré, měl také přestat, protože já na rozdíl od tebe Erin znám a hodlám ji bránit před kýmkoliv, kdo jen pomyslí na to, aby jí zkřivil jediný vlas na hlavě."

"Fajn, myslím, že to pochopil, můžeme-," pokusila jsem se přerušit Carlislea a zatáhla ho za paži.
"To upřímně doufám," neupustil ze své ostrosti Carlisle. "Takže může zase opustit Seattle a vrátit se do Montany."

"Nejste můj otec, abyste mi poroučel, co mám dělat," odsekl Toby. "Pokud vím, tohle je svobodná země a není zakázáno se pohybovat volně po amerických státech."

"Můžu tě ujistit, že bych z toho pravidlo dokázal udělat."
"Vyhrožujete mi?"

"Řekl bych, že je to jen přátelské varování. Pokud ovšem-"
"Tati."

Otočil se a zcela zapomněl na svůj úmysl Tobyho vystrnadit. Přidala jsem prosebný pohled a pokračovala.
"Můžeme prostě jet?"
"Jistě," usmál se Carlisle, ale nezamířil ke straně řidiče.

Otevřel mi dveře spolujezdce a vrhl na mě významný pohled. Pochopila jsem, že mě nenechá být s Tobym o samotě - alespoň ne teď. A když jsem konečně nasedla do auta a připoutala se, tak nějak jsem mu byla vděčná, že tu chvíli, než se s ním budu muset potkat odložil za mě.

Viděla jsem, jak ještě přešel k Tobymu a celá jsem se napjala, ovšem on mu jen něco tiše řekl a vrátil se zpět do auta. Byly zavřeny dveře a mluvili opravdu potichu, takže jsem neměla tušení, o co šlo.

Bez jakéhokoliv zaváhání se rozjel vpřed a Toby rychle ustoupil. Věděla jsem, že by ho nepřejel, ale bylo na něm vidět, že své tvrzení o mé ochraně myslel zcela vážně.

"Nemusel jsi to dělat."
"Já vím."

"Ale děkuju."
"Nemáš zač."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když jsme dojeli domů, cítila jsem se jako veterán, který přišel domů z války. Esmé mě spolu s Alice skoro umačkaly v objetí a stále opakovaly, ať už nikdy nic podobného nedělám. Jasper s Emmettem mě naopak přivítali krátce, ale o nic méně vřeleji.

Byla jsem překvapená, když ke mně přišla Rose a s tichým "jsem rád, že jsi v pořádku" mě také objala. Neměly jsme mezi sebou všechno vyřešené, ale upřímně jsem doufala, že se spolu konečně dostáváme na správnou cestu.

Zato Edward vypadal jako chodící vina. Postával v povzdálí a tiše sledoval, jak mě vítají ostatní a viditelně váhal, zda se má ke mně přiblížit. Zda je toho hoden. Rozhodla jsem to za něj, když jsem mu poslala malý a unavený úsměv, který ho povzbudil k prvnímu kroku a zanedlouho jsme byli v objetí uprostřed místnosti.

Neměla jsem energii na to, abych jim vše převyprávěla, takže jsem jen stručně popsala, jak jsem dostala Silver pod kontrolu a vypustila jsem její neškodnou vlčí podobu. Nikdo se mě neptal na detaily, ani na to, co se dělo po tom, co jsem zemřela.

A já byla ráda. Věděla jsem, že jsem teď stejný upír, jako oni a přestože jsem už nemohla spát, byla jsem šíleně unavená. Carlisle mě tedy brzy zachránil od nucené konverzace v přízemí a dovedl mě do pokoje, kde mě nechal o samotě s mými myšlenkami.

Byla jsem tak nějak ztracená, když jsem se posadila doprostřed pokoje na vlněný koberec a chvíli jen zírala z proskleného okna do stromů. Nic se tu nezměnilo a třebaže jsem tu nebyla jen pouhých pár týdnů, bylo to jako roky.

Poprvé za celou dobu věčnosti, do níž jsem vstoupila, jsem si opravdu připadala na svůj pravý věk. Cítila jsem se stará, unavená a rozbolavělá; skoro jako bych prožila několik životů za sebou a ne jen jeden šílený upírský.

Zvažovala jsem, že si přečtu nějakou knih, jenž mi tu nachystal Carlisle, ale brzy jsem to zavrhla. Věděla jsem, že bych si je perfektně zapamatovala, ale neměla bych z nich požitek. Byly by to prostě jen informace uložené v mé hlavě. A to jsem nechtěla.

Přešla jsem tedy ke svému vlastnímu rádiu a pustila si tiché klavírní tóny, abych nikoho nerušila. Vrátila jsem se na své místo na koberci a dál zírala do nekonečna lesů. Byla jsem unavená, ale tentokrát tu pro mě nebyl žádný spánek, co by mě z toho stavu dostal.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Bylo zvláštní, jak jsem dokázala v jediné poloze vydržet až do rána a přestože jsem byla sama, nebyla jsem osamělá. Věděla jsem, že mi stačí jen zavolat do prázdna a někdo by za mnou přišel. Já ale ani nevěděla, co sama chci.

Z mého transu mě probral až zvuk motoru auta, jenž jsem nepoznávala. Byla jsem si jistá, že to není jedno z našich aut, ani Bellin náklaďáček. I když ten zvuk se mu poněkud podobal. Vstala jsem ze svého místa a vypnula stereo.

Spěšně jsem se převlékla, abych nebyla v tom oblečení, které bylo skoro cítit smrtí a vyrazila jsem se podívat, kdo k nám přijel. Po cestě ze schodů jsem zachytila nezaměnitelný vlčí pach a okamžitě jsem věděla identitu našeho návštěvníka.

Byla jsem ráda, když mě nechali dojít ke dveřím, třebaže všichni v domě to mohli udělat. Opatrně jsem otevřela dveře a pousmála se na Embryho, jenž se rozzářil, jakmile mě uviděl.

"Děje se něco?," zeptala jsem se mile.
"Ne... Teda," začal a poškrábal se na hlavě. Do nosu mě udeřila příjemná vůně růží a lilií.

"Pro mě?," usmála jsem se, opřela se o rám dveří a mrkla na jeho ruku schovanou za zády.
"Přesně tak," nenechal se vyvést z míry a předal mi je. "Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku."

Přijala jsem je a předala je Esmé, jenž se vedle mě objevila a věnovala Embrymu malý úsměv, jenž jí k mému překvapení opětoval. Otočila jsem se k němu, ruce založené na hrudi a pozvedla jsem obočí.

"A jsi si jistý, že to je vše, co jsi mi přišel říct?," zeptala jsem se pobaveně.
"No tak trochu jsem doufal, že bych tě vytáhl na chvíli do města. Trochu se projít pročistit myšlenky. Nebo k oceánu, stačí říct."

"Embry...," začala jsem nejistě a neochotně. Jeho obličej pohasl a já mrkla do domu, než jsem se otočila s rozhodnou tváří. "Víš co? Vlastně jo. Chci si pročistit myšlenky. Dej mi chvilku, než si vezmu bundu."
"Jasně," usmál se tak, že by mohl konkurovat slunci v jeho záři.

Nechtěla jsem být nezdvořilá, takže jsem ho pozvala dovnitř a rychle vyběhla schody, aby se necítil v přítomnosti tolika upírů stísněně. A taky aby se vyhnul všem těm varovným pohledům (a výhružkám v Emmettově případě) mužské části naší rodiny.

"Zastavím se pro tebe v nemocnici a můžem zajít na lov," navrhla jsem Carlisleovi jako ústupek, když jsme se loučili.
"Odcházím ve tři," odpověděl s pohledem upřeným na Embryho.
"Spolehni se," odtušila jsem a líbla ho na tvář. "Budu tam včas."

Nakonec jsme já i Embry byli rádi, když jsme byli v bezpečí jeho auta a mířili k dálnici, co nás navede do Seattlu. Rozhodla jsem se promluvit až po pěti minutách jízdy, kdy jsem uklidnila svou paranoidní mysl a nikde neviděla sledovací četu složenou z mých bratrů.

"Promiň za tátu," zamumlala jsem a odtrhla pohled od krajiny vedle sebe. "Má o mě jen starost."
"Chápu to," znovu se usmál a mrkl na mě, než znovu věnoval pozornost řízení. "Máš tu nějaké místo, kam by ses ráda podívala nebo to necháš na mě?"

"Nechám to na tobě. V Seattlu jsem byla párkrát a vždy jsem jen projížděla," připustila jsem.
"V tom případě jsem k službám jako tvůj průvodce," mrkl na mě a já se usmála.

Nečekala jsem, že to vezme až tak doslovně. Opravdu byl skvělý průvodce a já jsem kolem poledne byla ráda, že nejsem člověk, jelikož bych nedokázala dál chodit bez úpění a naříkání. Měla jsem ale starost o Embryho a tak když jsme procházeli kolem další restaurace, jemně jsme ho k ní navedla. Z budovy se linula vůně pečeného masa. Embry během okamžiku naznal, že je načase, aby si našel něco na zub.

Po téhle pauze jsme se vydali do nedalekého lesa a pomalu si vyšlapovali po cestě, zatímco Embry ještě dojídal zbytky, co si nechal zabalit. Jeho apetit byl opravdu k neutišení, ovšem naprosto výstižný vzhledem k jeho postavě.

"Díky Embry," řekla jsem po dvaceti minutách chůze v lese.
"Za co?," zeptal se trochu zmateně a já se uchechtla.

"Žes mě vytáhl na chvíli ven a pomohl mi přijít na jiné myšlenky."
"Něco tě trápí?," zeptal se okamžitě s patrnou starostí.

"Ani ne," zaváhala jsem a nakopla kamínek, co mi stál v cestě. "Jen mi trochu připadá, že nejsem ve své kůži. Trochu si říkám, jestli jsem to vůbec já, a pak se zase ptám sama sebe, jestli vůbec vím, kdo jsem."
"No, měla jsi v sobě své šílené dvojče, takže bych řekl, že máš právo se cítit zmatená."

"Jo, já vím, jen je to prostě všechno matoucí a najednou vůbec nevím, co mám dělat," přiznala jsem a kopla do dalšího kamene, který vletěl do křoví, ale jeho náraz se nepodobal ničemu, co by bylo z lesního materiálu.

Okamžitě jsme se s Embrym zastavili a když jsem konečně vdechla vzduch, chtěla jsem si nafackovat, že jsem tak nepozorná. Embry se mezitím strnule zastavil, ruce sbalené v pěst a výhružně zavrčel na křoví před námi.

"Vylez ven pijavice nebo máš strach?!," procedil mezi zatnutými zuby a téměř to znělo jako zavrčení.
"Uklidni se pse," ozvalo se z křoví a za okamžik se na lesní cestě objevil Toby. "Pokud máš problém s upíry, pak nechápu, co tu děláš s ní."

"Nevím, kdo má potřebu stalkovat."
"Nic takového nedělám, to je zakázané se tu potulovat. Neměl jsem tušení že tu bude ona-"

"Ona je tu s vámi a slyší každé slovo," přerušila jsem jejich hloupou hádku okamžitě a otočila se k Tobymu. "Co tu děláš?"
"Procházím se."

"Vážně?," odfrkla jsem si. "Náhodou se procházíš ve stejném místě, kde jsem já? To je mi vážně náhoda."
"Vracel jsem se z lovu a ucítil jsem čokla co tě následuje. Tak jsem se přišel podívat, do čeho ses to namočila tentokrát," ušklíbl se a zcela ignoroval Embryho vrčení a vzrůstající třes.

"Nikdo se tě o dohled neprosil," zchladila jsem ho a složila ruce na hrudi.
"Kdo to odnesl tentokrát?," předběhl Tobyho odpověď Embry. "Měl bys vědět, pitomče, že tahle část Washingtonu je naše místo a takoví jako ty u nás rozhodně nemají místo."

"Nelovil jsem tady, štěně. I když nemám tušení, co ti je do toho."
"Docela dost, Toby. Embry má pravdu - nemůžeš tady lovit." Neměl bys lidi lovit vůbec.

"Takže od teď posloucháš čokla?"
Embry zavrčel a já se zamračila.

"Ne že by ti do toho něco bylo," zopakovala jsem jeho obranou strategii, "ale jeho důvody jsou rozumné. Měl bys respektovat pravidla."

"Jak už jsem říkal - tady jsem nelovil a lovit nebudu. Nepotřebuju sledovat tvoje vycvičené štěně. Otisk je pěkná svině viď, Embry?"

"Toby!"
"Neměl bys teď být někde se svou přítelkyní - pardon, snoubenkou - vybírat místo, kam pojedete na líbánky, Toby?"

Překvapeně jsem zamrkala a zadívala jsem se na Tobyho, jenž vypadal, že se po Embrym brzy vrhne. Ne že by ten pocit nebyl vzájemný. Po chvíli ticha jsem si pročistila hrdlo a zeptala se.

"Zasnoubil ses?"
"Před nějakým časem," připustil nechtíc a vrhal na Embryho další naštvané pohledy.

"Co se děje?," poškleboval se teď naopak Embry. "Jaktože se nechlubíš se svou budoucí ženou? Že ses Erin ani nezmínil."
"Embry!"

"Zavři hubu, čokle. Nemáš tušení o čem mluvíš."
"Myslím, že má pijavice. Jediný problém na tvojí nevěstičce je to, že to není Erin a štve tě, že tráví čas se mnou."

"Nebuď směšný. Je tu s tebou jenom proto, aby neranila tvé křehké city. Nemiluje tě, jsi vlkodlak proboha - tak se prober!"
"Ty-"

"Přestaňte oba!," křikla jsem konečně a získala jejich pozornost. "Nebo víte co? Je mi to fuk. Dělejte si co chcete, třeba se tu navzájem pozabíjejte. Já odcházím, protože tu nehodlám trávit ani minutu s dvěma pitomci, co se hádají jako malí haranti o hračku. Nejsem žádná trofej, co si jeden z vás odnese. Takže si běž užívat se svou snoubenkou, Toby a ty se mi ani neukazuj na oči, Embry."

S tím jsem se otočila a rozběhla se zpátky do města k nemocnici. Byla jsem nesmírně ráda, že bylo pár minut před třetí a nemusela jsem někde sama čekat na Carlislea. Jistě, mohla bych za ním zajít a určitě by nebyl problém ho vytáhnout dřív, ale nechtěla jsem ho ještě zatěžovat svými problémy, které se opět nebezpečně kupily.

"Jsi tu brzo," poznamenal, když jsem mu šla naproti ke dveřím. "Něco se stalo?"
"Nic, s čím by sis měl dělat starosti," řekla jsem a naskočila na sedadlo spolujezdce.

"Takže nemám zalarmovat rychlým telefonátem tvé bratry?," zeptal se obezřetně, když vlezl na sedadlo řidiče.
"Rozhodně ne!," zastavila jsem ho zhrozeně.

"Dobrá," odpověděl pomalu a zamířil k horám.
"Toby má snoubenku," poznamenala jsem po půlhodině jízdy, kdy už jsem jeho nesnesitelné mlčení nedokázala dál snášet.

"Toby?," zamračila se a trochu pevněji stiskl volant. "Jak tohle víš?"

"Potkali jsme se v lese," odpověděla jsem upřímně a rozhodla se vyklopit celou pravdu. "Pak se tam dohádal spolu s Embrym a já prostě zdrhla, protože jsem odmítala poslouchat jejich dětinskou rvačku o moji přízeň. Nejsem žádná trofej, co si pověsí na stěnu nebo položí na poličku."

"Chápu," pronesl soucitně, ale jasně jsem viděla záblesk spokojeného úsměvu.
"Hej!," praštila jsem ho do ramene a zavrtěla hlavou. "Tvoje přehnaná starostlivost mi jde proti srsti."

"Kdyby nešla, nebyl bych dobrým otcem."
Zasmáli jsme se a já se poněkud uvolněněji opřela. Pak jsem se trochu zmateně podívala z okénka a zpět na Carlislea.
"Nejedeme nějak daleko?"

"Musíme si dát jeden velký lov, než si nás vezme do parády Alice," usmál se na mě Carlisle. "Edward s Bellou už stanovili datum svatby a my musíme začít s přípravami."