36. Rivalové

3. dubna 2016 v 22:16 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


36. Rivalové

Bylo to, jako by se zastavil čas. Nikdo z nás se ani nehnul. Carlisle zřejmě zvažoval, co by měl podniknout jako další krok, ale já s Tobym jsme na sebe jen v transu zírali. Samozřejmě, že vypadal naprosto stejně jako v momentě, kdy jsem ujela z Montany. Až na jediný detail.

Byla jsem ráda, že nevypadá nijak agresivně nebo naštvaně. Možná jsem i v jeho očích zahlédla trochu starosti, ale nemohla jsem si být jistá. Přestala jsem drtit palubní desku ve svých prstech, třebaže škody už jsem dávno napáchala a natáhla jsem ruku k sedadlu, abych se odpoutala, když mi ji zachytila Carlisleova dlaň.

"To je on? Toby?," zeptal se klidně, s náznakem zvědavosti, ale i trochu namířené zlosti.

Nevěřila jsem svému hlasu, takže jsem jen přikývla a odpoutala se, když mi v tom již nebránil a odtáhl se. Nepřekvapilo mě, když mou akci napodobil a nestěžovala jsem si, když jsme oba vystoupili.

"Co tu děláš?," zeptala jsem se Tobyho přímo a nehnula se od auta.
"Slyšel jsem, že se tu zastavili Volturiovi," odpověděl a mrkl na Carlislea. "Novinky se šíří rychle - obzvlášť ty špatné."

"Můžu tě ujistit, že jsme se o všechny problémy postarali a není důvod se obávat jejich další návštěvy. Ne v nejbližší době," odpověděl mile Carlisle, ale v jeho očích jsem jasně viděla nesouhlas, když se díval na Tobyho.

"Vidím, že jsi změnil svůj životní styl," poznamenala jsem při pohledu na jeho rudé zorničky.
"Jo, věci se změnily, cos byla naposledy v Montaně."

Jasně jsem slyšela v jeho hlase obvinění a s přikývnutím jsem jeho nevyslovenou žalobu akceptovala. Věděla jsem, že si ji zasloužím. Zato Carlisle z ní nebyl nijak viditelně nadšený.

"Je tu ještě nějaký důvod, pro návštěvu Forks?," zeptal se Tobyho a přesunul se ke mně, takže jsem stála mírně za ním.
"Ani ne," pokrčil Toby rameny až příliš nenuceně a podíval se na mě. "Hádám, že jsem se jen chtěl ujistit, že ti ještě nikdo neutrhl hlavu."

"Ne, stejně nudný stereotyp, jako obvykle," předběhla jsem Carlislea, jenž se napjal, svou odpovědí. "A to jsi cestoval z Montany až sem, abys viděl, že má hlava je stále na svém místě?"

"Byl jsem poblíž Seattlu... zařizovat nějaké věci," vyhnul se přímé odpovědi. Nelhal, tedy ne úplně.
"V tom případě, víš všechno, cos chtěl a-"

"Můžeme si promluvit?," přerušil mě poněkud netrpělivě a mrkl na Carlislea. "O samotě?"
"Jasně-"

"Nepřipadá v úvahu."
Podívala jsem se nevěřícně na Carlislea, který ale zdaleka neskončil.

"Nemyslím si, že je to dobrý nápad," zopakoval Carlisle, tentokrát byla ostrost v jeho hlase velmi zřetelná. "Erin má za sebou dlouhý týden a jsem si jistý, že nepotřebuje další dávku stresu."

"Myslím, že to si dokáže rozhodnout sama," zamračil se na něj Toby.
"Samozřejmě že ano. Ale neznamená to, že povolím tobě, aby ses znovu dostal do její blízkosti. Stačilo mi vidět, co si prožila v Montaně, když jsi ji odvedl."

"V tom případě jste asi neslyšel celý příběh, pane Cullene," zablýsklo se mu v očích a ruce se mu sbalily v pěst. "Nemyslím si, že je to Erin, kdo byl Montanou nejvíc zasažený. Nebo tu část, kdy beze slova utekla a nechala mě tam hnít jako největší odpad, vám zapomněla zmínit?"

"Předpokládám, že k tomu měla důvod a zdá se, že mohl být založený na podložitelných faktech," odpověděl odměřeně Carlisle. "Ale pokud ti tak příšerně ublížila, nevidím jediný důvod, proč bys tu měl být. Navíc, abys žádal o to, aby s tebou zase někde byla sama, když jediné, co jsi na její adresu prozatím vypustil byly pouze urážky, mi nepřijde logické. S čímž bys, pokud víš, co je pro tebe dobré, měl také přestat, protože já na rozdíl od tebe Erin znám a hodlám ji bránit před kýmkoliv, kdo jen pomyslí na to, aby jí zkřivil jediný vlas na hlavě."

"Fajn, myslím, že to pochopil, můžeme-," pokusila jsem se přerušit Carlislea a zatáhla ho za paži.
"To upřímně doufám," neupustil ze své ostrosti Carlisle. "Takže může zase opustit Seattle a vrátit se do Montany."

"Nejste můj otec, abyste mi poroučel, co mám dělat," odsekl Toby. "Pokud vím, tohle je svobodná země a není zakázáno se pohybovat volně po amerických státech."

"Můžu tě ujistit, že bych z toho pravidlo dokázal udělat."
"Vyhrožujete mi?"

"Řekl bych, že je to jen přátelské varování. Pokud ovšem-"
"Tati."

Otočil se a zcela zapomněl na svůj úmysl Tobyho vystrnadit. Přidala jsem prosebný pohled a pokračovala.
"Můžeme prostě jet?"
"Jistě," usmál se Carlisle, ale nezamířil ke straně řidiče.

Otevřel mi dveře spolujezdce a vrhl na mě významný pohled. Pochopila jsem, že mě nenechá být s Tobym o samotě - alespoň ne teď. A když jsem konečně nasedla do auta a připoutala se, tak nějak jsem mu byla vděčná, že tu chvíli, než se s ním budu muset potkat odložil za mě.

Viděla jsem, jak ještě přešel k Tobymu a celá jsem se napjala, ovšem on mu jen něco tiše řekl a vrátil se zpět do auta. Byly zavřeny dveře a mluvili opravdu potichu, takže jsem neměla tušení, o co šlo.

Bez jakéhokoliv zaváhání se rozjel vpřed a Toby rychle ustoupil. Věděla jsem, že by ho nepřejel, ale bylo na něm vidět, že své tvrzení o mé ochraně myslel zcela vážně.

"Nemusel jsi to dělat."
"Já vím."

"Ale děkuju."
"Nemáš zač."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když jsme dojeli domů, cítila jsem se jako veterán, který přišel domů z války. Esmé mě spolu s Alice skoro umačkaly v objetí a stále opakovaly, ať už nikdy nic podobného nedělám. Jasper s Emmettem mě naopak přivítali krátce, ale o nic méně vřeleji.

Byla jsem překvapená, když ke mně přišla Rose a s tichým "jsem rád, že jsi v pořádku" mě také objala. Neměly jsme mezi sebou všechno vyřešené, ale upřímně jsem doufala, že se spolu konečně dostáváme na správnou cestu.

Zato Edward vypadal jako chodící vina. Postával v povzdálí a tiše sledoval, jak mě vítají ostatní a viditelně váhal, zda se má ke mně přiblížit. Zda je toho hoden. Rozhodla jsem to za něj, když jsem mu poslala malý a unavený úsměv, který ho povzbudil k prvnímu kroku a zanedlouho jsme byli v objetí uprostřed místnosti.

Neměla jsem energii na to, abych jim vše převyprávěla, takže jsem jen stručně popsala, jak jsem dostala Silver pod kontrolu a vypustila jsem její neškodnou vlčí podobu. Nikdo se mě neptal na detaily, ani na to, co se dělo po tom, co jsem zemřela.

A já byla ráda. Věděla jsem, že jsem teď stejný upír, jako oni a přestože jsem už nemohla spát, byla jsem šíleně unavená. Carlisle mě tedy brzy zachránil od nucené konverzace v přízemí a dovedl mě do pokoje, kde mě nechal o samotě s mými myšlenkami.

Byla jsem tak nějak ztracená, když jsem se posadila doprostřed pokoje na vlněný koberec a chvíli jen zírala z proskleného okna do stromů. Nic se tu nezměnilo a třebaže jsem tu nebyla jen pouhých pár týdnů, bylo to jako roky.

Poprvé za celou dobu věčnosti, do níž jsem vstoupila, jsem si opravdu připadala na svůj pravý věk. Cítila jsem se stará, unavená a rozbolavělá; skoro jako bych prožila několik životů za sebou a ne jen jeden šílený upírský.

Zvažovala jsem, že si přečtu nějakou knih, jenž mi tu nachystal Carlisle, ale brzy jsem to zavrhla. Věděla jsem, že bych si je perfektně zapamatovala, ale neměla bych z nich požitek. Byly by to prostě jen informace uložené v mé hlavě. A to jsem nechtěla.

Přešla jsem tedy ke svému vlastnímu rádiu a pustila si tiché klavírní tóny, abych nikoho nerušila. Vrátila jsem se na své místo na koberci a dál zírala do nekonečna lesů. Byla jsem unavená, ale tentokrát tu pro mě nebyl žádný spánek, co by mě z toho stavu dostal.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Bylo zvláštní, jak jsem dokázala v jediné poloze vydržet až do rána a přestože jsem byla sama, nebyla jsem osamělá. Věděla jsem, že mi stačí jen zavolat do prázdna a někdo by za mnou přišel. Já ale ani nevěděla, co sama chci.

Z mého transu mě probral až zvuk motoru auta, jenž jsem nepoznávala. Byla jsem si jistá, že to není jedno z našich aut, ani Bellin náklaďáček. I když ten zvuk se mu poněkud podobal. Vstala jsem ze svého místa a vypnula stereo.

Spěšně jsem se převlékla, abych nebyla v tom oblečení, které bylo skoro cítit smrtí a vyrazila jsem se podívat, kdo k nám přijel. Po cestě ze schodů jsem zachytila nezaměnitelný vlčí pach a okamžitě jsem věděla identitu našeho návštěvníka.

Byla jsem ráda, když mě nechali dojít ke dveřím, třebaže všichni v domě to mohli udělat. Opatrně jsem otevřela dveře a pousmála se na Embryho, jenž se rozzářil, jakmile mě uviděl.

"Děje se něco?," zeptala jsem se mile.
"Ne... Teda," začal a poškrábal se na hlavě. Do nosu mě udeřila příjemná vůně růží a lilií.

"Pro mě?," usmála jsem se, opřela se o rám dveří a mrkla na jeho ruku schovanou za zády.
"Přesně tak," nenechal se vyvést z míry a předal mi je. "Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku."

Přijala jsem je a předala je Esmé, jenž se vedle mě objevila a věnovala Embrymu malý úsměv, jenž jí k mému překvapení opětoval. Otočila jsem se k němu, ruce založené na hrudi a pozvedla jsem obočí.

"A jsi si jistý, že to je vše, co jsi mi přišel říct?," zeptala jsem se pobaveně.
"No tak trochu jsem doufal, že bych tě vytáhl na chvíli do města. Trochu se projít pročistit myšlenky. Nebo k oceánu, stačí říct."

"Embry...," začala jsem nejistě a neochotně. Jeho obličej pohasl a já mrkla do domu, než jsem se otočila s rozhodnou tváří. "Víš co? Vlastně jo. Chci si pročistit myšlenky. Dej mi chvilku, než si vezmu bundu."
"Jasně," usmál se tak, že by mohl konkurovat slunci v jeho záři.

Nechtěla jsem být nezdvořilá, takže jsem ho pozvala dovnitř a rychle vyběhla schody, aby se necítil v přítomnosti tolika upírů stísněně. A taky aby se vyhnul všem těm varovným pohledům (a výhružkám v Emmettově případě) mužské části naší rodiny.

"Zastavím se pro tebe v nemocnici a můžem zajít na lov," navrhla jsem Carlisleovi jako ústupek, když jsme se loučili.
"Odcházím ve tři," odpověděl s pohledem upřeným na Embryho.
"Spolehni se," odtušila jsem a líbla ho na tvář. "Budu tam včas."

Nakonec jsme já i Embry byli rádi, když jsme byli v bezpečí jeho auta a mířili k dálnici, co nás navede do Seattlu. Rozhodla jsem se promluvit až po pěti minutách jízdy, kdy jsem uklidnila svou paranoidní mysl a nikde neviděla sledovací četu složenou z mých bratrů.

"Promiň za tátu," zamumlala jsem a odtrhla pohled od krajiny vedle sebe. "Má o mě jen starost."
"Chápu to," znovu se usmál a mrkl na mě, než znovu věnoval pozornost řízení. "Máš tu nějaké místo, kam by ses ráda podívala nebo to necháš na mě?"

"Nechám to na tobě. V Seattlu jsem byla párkrát a vždy jsem jen projížděla," připustila jsem.
"V tom případě jsem k službám jako tvůj průvodce," mrkl na mě a já se usmála.

Nečekala jsem, že to vezme až tak doslovně. Opravdu byl skvělý průvodce a já jsem kolem poledne byla ráda, že nejsem člověk, jelikož bych nedokázala dál chodit bez úpění a naříkání. Měla jsem ale starost o Embryho a tak když jsme procházeli kolem další restaurace, jemně jsme ho k ní navedla. Z budovy se linula vůně pečeného masa. Embry během okamžiku naznal, že je načase, aby si našel něco na zub.

Po téhle pauze jsme se vydali do nedalekého lesa a pomalu si vyšlapovali po cestě, zatímco Embry ještě dojídal zbytky, co si nechal zabalit. Jeho apetit byl opravdu k neutišení, ovšem naprosto výstižný vzhledem k jeho postavě.

"Díky Embry," řekla jsem po dvaceti minutách chůze v lese.
"Za co?," zeptal se trochu zmateně a já se uchechtla.

"Žes mě vytáhl na chvíli ven a pomohl mi přijít na jiné myšlenky."
"Něco tě trápí?," zeptal se okamžitě s patrnou starostí.

"Ani ne," zaváhala jsem a nakopla kamínek, co mi stál v cestě. "Jen mi trochu připadá, že nejsem ve své kůži. Trochu si říkám, jestli jsem to vůbec já, a pak se zase ptám sama sebe, jestli vůbec vím, kdo jsem."
"No, měla jsi v sobě své šílené dvojče, takže bych řekl, že máš právo se cítit zmatená."

"Jo, já vím, jen je to prostě všechno matoucí a najednou vůbec nevím, co mám dělat," přiznala jsem a kopla do dalšího kamene, který vletěl do křoví, ale jeho náraz se nepodobal ničemu, co by bylo z lesního materiálu.

Okamžitě jsme se s Embrym zastavili a když jsem konečně vdechla vzduch, chtěla jsem si nafackovat, že jsem tak nepozorná. Embry se mezitím strnule zastavil, ruce sbalené v pěst a výhružně zavrčel na křoví před námi.

"Vylez ven pijavice nebo máš strach?!," procedil mezi zatnutými zuby a téměř to znělo jako zavrčení.
"Uklidni se pse," ozvalo se z křoví a za okamžik se na lesní cestě objevil Toby. "Pokud máš problém s upíry, pak nechápu, co tu děláš s ní."

"Nevím, kdo má potřebu stalkovat."
"Nic takového nedělám, to je zakázané se tu potulovat. Neměl jsem tušení že tu bude ona-"

"Ona je tu s vámi a slyší každé slovo," přerušila jsem jejich hloupou hádku okamžitě a otočila se k Tobymu. "Co tu děláš?"
"Procházím se."

"Vážně?," odfrkla jsem si. "Náhodou se procházíš ve stejném místě, kde jsem já? To je mi vážně náhoda."
"Vracel jsem se z lovu a ucítil jsem čokla co tě následuje. Tak jsem se přišel podívat, do čeho ses to namočila tentokrát," ušklíbl se a zcela ignoroval Embryho vrčení a vzrůstající třes.

"Nikdo se tě o dohled neprosil," zchladila jsem ho a složila ruce na hrudi.
"Kdo to odnesl tentokrát?," předběhl Tobyho odpověď Embry. "Měl bys vědět, pitomče, že tahle část Washingtonu je naše místo a takoví jako ty u nás rozhodně nemají místo."

"Nelovil jsem tady, štěně. I když nemám tušení, co ti je do toho."
"Docela dost, Toby. Embry má pravdu - nemůžeš tady lovit." Neměl bys lidi lovit vůbec.

"Takže od teď posloucháš čokla?"
Embry zavrčel a já se zamračila.

"Ne že by ti do toho něco bylo," zopakovala jsem jeho obranou strategii, "ale jeho důvody jsou rozumné. Měl bys respektovat pravidla."

"Jak už jsem říkal - tady jsem nelovil a lovit nebudu. Nepotřebuju sledovat tvoje vycvičené štěně. Otisk je pěkná svině viď, Embry?"

"Toby!"
"Neměl bys teď být někde se svou přítelkyní - pardon, snoubenkou - vybírat místo, kam pojedete na líbánky, Toby?"

Překvapeně jsem zamrkala a zadívala jsem se na Tobyho, jenž vypadal, že se po Embrym brzy vrhne. Ne že by ten pocit nebyl vzájemný. Po chvíli ticha jsem si pročistila hrdlo a zeptala se.

"Zasnoubil ses?"
"Před nějakým časem," připustil nechtíc a vrhal na Embryho další naštvané pohledy.

"Co se děje?," poškleboval se teď naopak Embry. "Jaktože se nechlubíš se svou budoucí ženou? Že ses Erin ani nezmínil."
"Embry!"

"Zavři hubu, čokle. Nemáš tušení o čem mluvíš."
"Myslím, že má pijavice. Jediný problém na tvojí nevěstičce je to, že to není Erin a štve tě, že tráví čas se mnou."

"Nebuď směšný. Je tu s tebou jenom proto, aby neranila tvé křehké city. Nemiluje tě, jsi vlkodlak proboha - tak se prober!"
"Ty-"

"Přestaňte oba!," křikla jsem konečně a získala jejich pozornost. "Nebo víte co? Je mi to fuk. Dělejte si co chcete, třeba se tu navzájem pozabíjejte. Já odcházím, protože tu nehodlám trávit ani minutu s dvěma pitomci, co se hádají jako malí haranti o hračku. Nejsem žádná trofej, co si jeden z vás odnese. Takže si běž užívat se svou snoubenkou, Toby a ty se mi ani neukazuj na oči, Embry."

S tím jsem se otočila a rozběhla se zpátky do města k nemocnici. Byla jsem nesmírně ráda, že bylo pár minut před třetí a nemusela jsem někde sama čekat na Carlislea. Jistě, mohla bych za ním zajít a určitě by nebyl problém ho vytáhnout dřív, ale nechtěla jsem ho ještě zatěžovat svými problémy, které se opět nebezpečně kupily.

"Jsi tu brzo," poznamenal, když jsem mu šla naproti ke dveřím. "Něco se stalo?"
"Nic, s čím by sis měl dělat starosti," řekla jsem a naskočila na sedadlo spolujezdce.

"Takže nemám zalarmovat rychlým telefonátem tvé bratry?," zeptal se obezřetně, když vlezl na sedadlo řidiče.
"Rozhodně ne!," zastavila jsem ho zhrozeně.

"Dobrá," odpověděl pomalu a zamířil k horám.
"Toby má snoubenku," poznamenala jsem po půlhodině jízdy, kdy už jsem jeho nesnesitelné mlčení nedokázala dál snášet.

"Toby?," zamračila se a trochu pevněji stiskl volant. "Jak tohle víš?"

"Potkali jsme se v lese," odpověděla jsem upřímně a rozhodla se vyklopit celou pravdu. "Pak se tam dohádal spolu s Embrym a já prostě zdrhla, protože jsem odmítala poslouchat jejich dětinskou rvačku o moji přízeň. Nejsem žádná trofej, co si pověsí na stěnu nebo položí na poličku."

"Chápu," pronesl soucitně, ale jasně jsem viděla záblesk spokojeného úsměvu.
"Hej!," praštila jsem ho do ramene a zavrtěla hlavou. "Tvoje přehnaná starostlivost mi jde proti srsti."

"Kdyby nešla, nebyl bych dobrým otcem."
Zasmáli jsme se a já se poněkud uvolněněji opřela. Pak jsem se trochu zmateně podívala z okénka a zpět na Carlislea.
"Nejedeme nějak daleko?"

"Musíme si dát jeden velký lov, než si nás vezme do parády Alice," usmál se na mě Carlisle. "Edward s Bellou už stanovili datum svatby a my musíme začít s přípravami."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama