38. Zlomené srdce a rozbitá duše

17. dubna 2016 v 20:58 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


38. Zlomené srdce a rozbitá duše

Hrát si před ostatními na schovávanou nakonec nebylo tak těžké, jak jsem si myslela. Teď, když tu nebyl Edward, který by nám četl myšlenky, jsme se museli vypořádat pouze s jedním členem rodiny, co by náš plán mohl prokouknout - Jasperem.

Jeho schopnost ovládat a vycítit pocity kolem něho by náš plán rychle odkryla a na takovou chybu jsme bohužel neměly nárok. Proto jsme s Rose vymyslely ne příliš spásné, ovšem důvěryhodné krytí.

Bylo nám jasné, že se naše emoce budou podivně měnit a k tomu, aby nás Jasper nepodezříval, jsme udělaly něco, na co čekali všichni v rodině, jen se o tom báli zmínit nahlas. Na nejbližším lovu jsme zmizely s Rose ve stejné lesní oblasti a vyletěly po sobě.

Třebaže to bylo jen nahrané, potřebovaly jsme, aby nám to všichni spolkli, takže jsme se do toho pustili s vervou. Byla to naše největší hádka a boj, jaký se mezi námi kdy udál a já trochu Rose podezřívala, že si to vybití energie užívá až příliš.

Když se k nám dostali ostatní, dalo jim to zabrat patnáct minut, než nás od sebe odtrhli a dalších dvacet, než jsme na sebe přestaly vrčet. Pak ale Rose zvolila slovní bitvu a pustila se do mě takovým způsobem, že jsem málem vypadla z role a chvíli na ni jen zírala. Pak jsem jí vše nemilosrdně vrátila zpět a nebyla jsem překvapená, když nás od sebe izolovali nadobro.

Den předtím, než jsme měli přijet pro Edwarda a Bellu na letiště, jsem málem všechno odpískala, protože jsme se cítila špatně, když jsem viděla, jak je ze mě a z Rose Jasper celý nesvůj. Ale Rose mi to vymluvila - přes esemesku, protože jinak jsme se snažili dodržovat Carlisleova pravidla a nevídat se.

Když jsme se konečně vynořili na letišti, chovaly jsme se s Rose naprosto lhostejně a trpělivě čekaly, než uvidíme ty dvě známé tváře. Nikdo nám stejně nevěnoval příliš pozornost, protože myšlenky všech se točily kolem Belly a byli jen rádi, že mezi námi zavládla jakási forma míru.

Bella vypadala opravdu příšerně, když jsem ji konečně zahlédla - pod očima měla tmavé kruhy, oči rudé, plné neprolitých slz. Věděla jsem, že Rose myslí na to stejné; kdyby nedokázala Edwarda blokovat ze své mysli, náš plán by šel do kytek již na jejich líbánkách.

Jakmile nás zahlédla, její uměle vytvořená maska se zcela rozpadla a ona vklouzla do Roseina připraveného náručí. Když jsem uviděla Edwardův zmatený výraz, jenž se pomalu mění na nevěřícný a zlostný, váhala jsem, zda jsem udělala dobře.

Ale nemohla jsem se ubránit úlevnému pocitu, že už nemusím nic předstírat a ve chvíli, kdy se Edward s napjatým výrazem pokusil přiblížit k Rose, jsem se k objímajícím se dívkám přistoupila. S jednou rukou v Bellině pevném stisku jsem zvedla pohled k Edwardovi.

Znovu jsem viděla záblesk šoku a nevěřícnosti, jenž se pomalu rozpustil v další zlobě a také zklamání. Neuhnula jsem pohledem a prosila ho očima, aby se nás snažil pochopit a aby chápal, co si přeje jeho manželka.

Cesta domů byla doslova fiasko. Kdyby Bella netrvala na tom, abychom s ní v autě jely já i Rose, nepochybovala jsem o tom, že by nás Edward nejradši nechal na letišti, jen aby odvezl Bellu a poté nás přijel seřvat zpět. V tom nejlepším scénaři samozřejmě.

Takže jsme se do jeho připraveného Volva naskládali spolu s jeho manželkou a já, protože se Bella zcela odmítla pustit Rose, jsem musela absolvovat šibeniční jízdu na místě spolujezdce. Jakmile Bella vyčerpaně zavřela oči, protože věděla, že je tu s námi dvěma v bezpečí, jsem se pokusila dostat Edwarda k hovoru.

"Než nás odsoudíš, mohl bys mě prosím vyslechnout," začala jsem šeptat k Edwardovi, když jsem se ujistila, že Bella opravdu spí. "Bella-"
"Erin," procedil mezi zaťatými zuby varovně a pevně stiskl volant, až jsem se bála, že ho utrhne. Po chvíli stisk povolil.

Jeho zprávu jsem pochopila a nepokoušela jsem se na něj znovu promluvit. Ale věděla jsem, že poslouchá moje i Roseiné myšlenky. A věděla jsem, že se mu ani trochu nelíbí, když co chvíli drtil volant nebo vrčel - ovšem tiše, aby nebudil Bellu.

Před domem jsme se objevili z naší výpravy jako poslední, protože Edward řídil tak nejopatrněji, jak jen ve svém stavu dokázal. Ovšem když zaparkoval, jemně, aby Belle neublížil, ale dostatečně trhaně, aby dal Rose a mně najevo, že zuří, ji vytáhl z auta a zanesl do domu.

Mlčky jsem následovala Roseina příkladu a když jsme se všichni poskládali kolem pohovky, na níž Edward Bellu položil, čekala jsem, kdo z nich po nás začne řvát jako první. Ale zachránila nás právě Bella, jež se probrala ze svého chvilkového spánku.

"Edwarde," zakňourala a s rukou pevně obmotanou kolem pasu se na něj zadívala s uslzenýma očima. "Já jsem je k tomu přemluvila."
"Bello...," vydechl Edward zdrceně a padl na kolena vedle ní. "Copak ses pomátla? Tohle tě může zabít, lásko."

"Já... Omlouvám se, Edwarde. Ale nemůžu ho zabít, já prostě nemůžu," rozvzlykala se a i když ji Edward chtěl očividně ještě přemlouvat, rozmyslel si to, posadil se k ní a vzal ji do náruče.

"Bello," upoutal její pozornost profesionálně uklidňujícím hlasem Carlisle a počkal, dokud se neuklidnila natolik, aby ho byla schopná vnímat. "Než budeme dělat unáhlené závěry, rád bych se ujistil, že jsme se jen nedopustili určitého nedorozumění."

"Nedorozumění?!," sykla Rose, ruce sbalené v pěst.
Edward na ni zavrčel a Rose mu to oplatila, zatímco se Emmett přesunul blíž a trochu se na Edwarda zamračil. Rozhodla jsem se od situace raději vstoupit, než se vyhrotí ještě víc.

"Můžeš udělat testy?," zeptala jsem se Carlislea.
Otočil se ke mně a přikývl. V jeho očích jsem nenašla vůbec nic a to mě děsilo. Raději bych věděla, na čem jsem, než abych tápala ve tmě.

"Můžu je udělat ihned, pokud dovolíš?," otočil se zpět k Belle.
Ta pouze přikývla, stále neschopná slov. Edward ji opatrně zdvihl, ale ona natáhla ruku k Rose, zatímco se v jejích očích zjevila panika. Edward nijak nereagoval, když se k nim Rose připojila a společně s Carlislem se vydali nahoru.

Všichni jsme zůstali na místě a tiše poslouchali, jak Carlisle nahoře zapíná ultrazvuk, který si obstaral z nemocnice den před jejich příletem. Cítila jsem na sobě pohledy všech a nejtíživěji Esméin, ale neodvážila jsem se ohlédnout.

Když jsme po pár chvílích uslyšeli tichý tlukot srdce, uslyšeli jsme seshora další tichá vrčení i Bellina tichá slova. Po pár minutách se vrátili zpět dolů a Edward Bellu položil na pohovku, kde kolem ní rozestlal několik přikrývek a polštářů.

Carlisle bezeslov vyběhl nahoru a vrátil se s několika kapačkami, podle jejichž vůně jsem určila pouze tekutiny a vitamíny. Bella se naprosto nebránila jehle, což bylo znepokojující, vzhledem k její panické hrůze z takovýchto předmětů.

Brzy ovšem usnula a vypadala, jako by nespala již několik týdnů, ne dní. I ve spánku ale nepustila Roseinu ruku a ta se usadila vedle ní a opatrně jí prohrabovala vlasy. Carlisle něco pošeptal Edwardovi a vyběhl znovu do své kanceláře, kde podle tichých klapání něco hledal.

"Erin."
Otočila jsem se k Edwardovi, jenž na mě promluvil hlasem prostým emocí a zmizel venku. Neváhala jsem a vyrazila za ním, ale když jsem míjela pohovku, ucítila jsem na své ruce jemné pohlazení od Rose.

Bylo to k neuvěření, že osoba, s níž jsme se vždy nejvíc hádali a vypadali, že se během pár dní zabijeme, stala momentálně mou největší oporou. Rychle jsem se na ni usmála a rozběhla se do lesa za Edwardem.
Věděla jsem, že to nebude pěkné.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Vybral malinkou loučku, jež jsem si s bodnutím u srdce uvědomila, byla ta, na níž mě kdysi učil bojovat. A opravdu to bylo tak dlouho?

Stál na jejím konci, ale já se k němu nepřibližovala a zastavila se v půli. Bylo na něm vidět, že je naštvaný, takže jsem se uvolnila a čekala, co hodlá udělat. Věděla jsem, že si zasloužím veškerou jeho zlobu a tak že bude lepší, když si to odbude teď a ne později.

"Nemůžu uvěřit, že tohle děláš."
Na to jsem nebyla připravená. Čekala jsem křik, házení nejbližším stromem, cokoliv. Ne tohle tiché zašeptané a hlavně zlomené prohlášení. Srdce se mi rozpadalo na další milion kousků, když jsem ta slova slyšela.

"Edwarde-"
"Nemůžu uvěřit, že mi ji opravdu chceš vzít. Věděla jsi, jak dlouho jsem na Bellu čekal, až ji budu moci milovat a chránit před celým světem. A teď ji mám vidět umírat pro něco, s čímž souhlasíš."

"Takhle to není," odporovala jsem tiše a přistoupila blíž, když se stále neotáčel. "Je to její volba, Edwarde. Je to vaše dítě a ona ho miluje. V tomhle jí nemůžeš nijak bránit."

"Takže mám radši sledovat dívku, co miluji, jak umírá?," zeptal se trpce. Prudce se otočil. "Mám jít zpět a říct, jak jsem na ni hrdá, že chce umřít, abych tu já mohl zůstat a dívat se na něco, co mi ji vzalo?!"

"Jak tohle můžeš říct?," zeptala jsem se nevěřícně a jen těsně uhnula, když po mě vyletěl první strom.
"A co ode mě čekáš, že řeknu Erin?! Jaký budu hrdý otec?! Ona má možnost - a ta možnost je žít!"

"A zeptal ses Belly, jaký má na to názor? Ne. Prostě jsi jí sbalil věci, přiletěl sem, připravený na to, aby Carlisle mohl vaše dítě zabít," oponovala jsem, ale držela jsem svůj tón co nejklidněji.

"Nemáš žádné právo mě soudit pro to, že Bellu miluju!"
"Ne to nemám. Ale mám právo jí říct, že je tohle nejen tvé rozhodnutí, ale i její. A že by sis ty měl jejího názoru vážit nebo jsi snad váš manželský slib odříkal jen tak?"

Přiběhl ke mně, ale neustoupila jsem. V jeho očích se blýskalo.
"Miluju ji celým svým bytím a zaprodal bych z ani duši, to víš moc dobře. Ale asi je toho příliš žádat, abys pochopila, co to znamená, když nedokážeš někoho milovat tímto způsobem!"

Nebrala jsem jeho slova vážně, mluvil ze vzteku.
"Možná ne. Nemám odkud bych brala dobré zkušenosti, ale jedno vím, Edwarde. Pokud budeš takto pokračovat, tak ji ztratíš. Nedělej stejnou chybu, jakou jsem udělala já."

"Kterou z nich? Protože mi přijde, že bys mohla soutěžit na olympiádě v kategorii ubližování druhým."

"Víš ty co? Je mi fuk, co si o tom myslíš. Jsi naštvaný? Prosím. Já i Rose jsme vás obelhaly, abychom pomohly Belle, protože hádej co? Nám záleží na tom, co si Bella myslí a asi je jediná, která váš vztah myslí vážně a její svatební slib opravdu něco znamená."

Ani jsem nestihla zareagovat, když mi jednu vrazil, až se mi celá tvář otočila vpravo. Nebolelo to, samozřejmě že ne. Kameni přece neublížíš. Otočila jsem hlavu zpět k němu.
"Ty o lásce nevíš vůbec nic Erin. Ani jako člověk, ani jako upír."

S tím rychlými kroky zmizel známou cestou k domu, aniž by se za mnou ohlédl. Raději bych dostala další facku, než tohle slyšet. Pevně jsem zatnula zuby a uvolnila tvář, než jsem se otočila na podpatku a zamířila za ním.

Vklouzla jsem do domu a zatímco mě Edward zcela ignoroval a hypnotizoval spící Bellu, postavila jsem se k proskleným dveřím a zírala na západ slunce. Ani jeden z nás to téma už nevytáhl, třebaže nás všichni pozorovali a přemýšleli, co se mezi námi událo.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Jak dny pokračovaly, Belle bylo čím dál tím hůř. Ne že bychom to všichni nečekali, ale stejně to přišlo jako ledová sprcha. Bella zatím držela svou rodinu v odstupu tím, že chytila jakousi virózu a je v nemocnici.

Volturiovi zase neměli nejmenší možnost se o Belle dozvědět a nikomu jinému jsme nic neřekli. Jediný, o koho jsme se všichni báli, byl Jacob. Bylo to naprosto nevyhnutelné, že se tu každým dnem objeví, aby zjistil, co je s Bellou.

Vypadala příšerně. Kruhy pod očima byly ještě viditelnější a její tělo jako by soustředilo veškerou energii do jejího lůna. Bylo to příliš rychlé, protože i když tu byla jen pár týdnů, už vypadala, jako by měla brzy rodit.

Všichni jsme o ni měli strach a ať jsme hledali o upířích hybridech jakýkoliv článek, legendu nebo pověst, nikde jsme nic nenacházeli. Carlisle by to nepřiznal, ale věděla jsem, že je se svými možnostmi v koncích.

Bella slábla, dítě na ni bylo příliš silné, bralo ji všechnu energii a na jejím břiše byla vidět spousta modřin. Snažila se být před Edwardem silná, ale i jen slabá grimasa zcela ničila Edwardovu psychiku.

Když jsem viděla, jak její těhotenství pokračuje, bála jsem se Carlislea zeptat, jak by mohl probíhat její porod. Podle ultrazvuku totiž zjistil, že má kolem sebe dítě velmi pevný obal, který rozhodně nevypadá příliš poškoditelně.

To, že by Bellu při přirozeném poradu její vlastní dítě nejspíše zabilo, až by se dostávalo ven, citlivě vynechal. To jsme si bohužel všichni dokázali domyslet sami.

Bella se na mně a Rosalií stala závislou a já byla ráda, protože mi to alespoň trochu pomohlo upustit od všech těch obviňujících pohledů. Proto jsme se u ní střídali - jakmile jedna z nás už dlouho nebyla na lovu, šla lovit a druhá byla s Bellou.

Ta byla díky tomu klidnější, neboť třebaže ji Carlisle ujistil několikrát za sebou, že nehodlá nic udělat proti její vůli, nedokázala svou paranoiu opustit. Obvykle jsem vedle ní seděla a občas ji držela za ruku, když jí nebyla taková zima, aby se musela zahrabat do velkého množství přikrývek.

"Jak jsi to zvládla?," zeptala se mě v jedné z těch chvil, kdy byla Rosalie lovit.
"Co myslíš?," otočila jsem k ní hlavu, aniž bych jí přestala masírovat chodidla.
"Embryho."

Na chvíli jsem zaváhala, než jsem se vrátila zpět ke svému rytmu. Byly jsme tu pouze dvě, protože zatímco Carlisle s Edwardem jeli pro další krev do nemocnice (i když jsem si byla jistá, že je to pouze záminka, aby mohli něco řešit) a ostatní se tentokrát přidali k Rose.

"Nezvládla," usmála jsem se smutně. "A Embry by mě teď nejradši viděl mrtvou."
"Jacob mě teď taky nenávidí...," povzdechla si stejně smutně.

"Tak to určitě není," odporovala jsem jemně a navlékla ji ponožky. Zabalila jsem jí do další deky a přešla ke stolku, kde jsem jí nalila sklenici vlažné vody.

"Vážně? Využívala jsem ho, když tu nebyl Edward jenom proto, že jsem tu nechtěla být sama a když se ke mně Edward vrátil, tak jsem Jacoba naprosto odkopla stranou. Vždycky jsem si vybrala Edwarda, ale Jacob tu při mně stejně vždycky stál..."

Uslyšela jsem Carlisleovo auto, jak parkuje v garáži a věděla jsem, že je po klidu. Bella ale auto neslyšela, protože byla příliš zahloubaná do svých myšlenek. Přešla jsem k ní a opatrně jí dala napít vody.

"Dobře, asi jsi mu zlomila srdce, ale pořád má před sebou šanci, že najde svůj otisk. Co jsem já udělala Embrymu... to je neomluvitelné. Roztříštila jsem ho a zničila to, čemu věřil. Protože se do mě otiskl a nemá žádné východisko. Protože i když jsem ta poslední osoba na světě, kterou by chtěl milovat, nemůže tomu zabránit."

Nezvedla jsem pohled, když vešli, i když jsem věděla, že slyšeli každé slovo.
"Jak se s tím vyrovnáváš?"

"Snažím se to popřít - celou svou vlčí stránku, i když vím, že to nefunguje. Silver je možná pryč, ale ten vlk ve mně prostě nezmizí."
"Takž to cítíš?," zeptala se a já se na ni zmateně otočila. "To vaše pouto. Otisk."

Zastavili se ve své tiché činnosti rovnání krve. Stále jsem jen zírala na Bellu a opatrně přikývla.
"Celou dobu," připustila jsem tiše. "Cítím i Embryho, ať je sebevíc daleko. Slyším ho výt každý den a vím, že za tu bolest v jeho hlase můžu já."

Bella se nadechovala k další otázce, ale Edward k ní pomalu přešel a políbil ji na tvář.
"Jsme zpátky," zamumlal tiše. Bylo to očividné, že chce nějak přerušit tuhle konverzaci. Proč, to jsem asi nechtěla vědět.

"Dost brzy," řekla Bella a zívla. "Já zrovna dostala tu nejlepší masáž nohou."
"O tom nepochybuju," zašeptal jí s těžce vykřesaným úsměvem Edward. Ale pak se překvapivě otočil ke mně. "Můžeme si promluvit?"

Váhala jsem, jestli je to dobrý nápad, ale v tu chvíli již vcházeli do místnosti i ostatní, takže jsem jen přikývla a následovala ho ven. Tentokrát mě nevzal k loučce. Zastavil se, až jsme byli z doslechu ostatních a poprvé po těch týdnech se na mě opravdu podíval.

"Cítím se jako naprostý pitomec. A vím, že ať už řeknu cokoliv, nebude to stačit, abys mi odpustila, jak jsem se choval. Chtěl jsem jen, abys věděla, že Bellu miluju a proto ji chci přede vším ochránit. I když se mi to nedaří... Ale ty jsi pro mě také důležitá. Jsi moje sestra, miluju tě a stydím se, že jsem na to v posledních chvílích zapomněl."

"Nemusíš se mnou souhlasit. Nebo s Rose, Bellou... vím, že si nemyslíš, že je to správné a že mi na Belle nezáleží, ale tak to není. Vím, že Bellu miluješ. A taky mě i Rose. Já tě také miluju a vždycky budeš můj starší tvrdohlavý bratr. Ale chci, abys dokázal respektovat naše názory, přestože s nimi nebudeš souhlasit."

"Udělám, co bude v mých silách," řekl upřímně.
"Pak je to vše, oč žádám."
"Takže... je mezi námi všechno v pořádku?"

Usmála jsem se prvním spontánním úsměvem a povytáhla obočí.
"Sklapni a obejmi mě."

To bylo zřejmě vše, nač čekal, protože během vteřiny jsem byla v jeho náručí. Objala jsem ho zpět a konečně v obě cítila alespoň trochu klidu. Nebyli jsme naprosto v pořádku a oba jsme to věděli. Ale pro tuhle chvíli to bylo nejlepší, co jsme mohli udělat.

"Lidi?," křikla na nás Alice a něco v jejím tónu nás donutilo se po ní rychle podívat.
Edward zatnul pěsti a zavrčel. Nechápavě jsem mrkla na něj a na Alice, než jsem očima vyžadovala po Edwardovi odpověď. Ten ale spěšně zamířil zpět k domu.

"Co se děje?," naléhala jsem a rychle ho dohnala.
"Jacob," bylo vše, co řekl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama