39. Nutná oběť

23. dubna 2016 v 14:57 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


39. Nutná oběť

Stáli jsme kolem Belly, jež ležela na pohovce, jako hlídací psi. Což - velmi špatně formulováno, vzhledem k tomu, že jediný pravý "pes" právě vcházel do dveří. Zpevnila jsem svůj postoj, ale mě si Jacob vůbec nevšímal.

Jeho oči byly fixovány na Belle a držely v sobě směsici úlevy a starostí, když ji uviděly. Chápala jsem ho - Bella byla stále člověk, ale opravdu vypadala nemocně. Rose stála vedle ní způsobem, jenž jasně vyzařoval potlačovanou agresí.

"Slyšel jsem že jsi nemocná. Vypadáš příšerně," řekl Belle Jacob, zatímco Rose ignoroval.
Bella se jemně zasmála a přikývla.

"Promiň, že jsem nezavolala," vydechla tiše.
"Vím, že jsi Charliemu navykládala, že máš nějakou nemoc nebo tak něco. Co se děje?," zamračil se v zamyšlení.

Neodpověděla, jen vzhlédla do jeho tváře a dívala se na něj unavenýma očima. Poté se opatrně nadzvedla a zašeptala, když nebyla schopná se sama příliš hnout.
"Rose? Pomohla bys mi vstát?"

Ta poněkud upustila od svého agresivního postoje a otočila se k Belle. Opatrně z ní sundávala deku a zvedla ji. Pevně, ale ne natolik, aby ublížila, ji přidržela, když se jí začaly chvět nohy. Hubené ruce si položila na své břicho v mateřském gestu, jako by držela nemluvně.

Přesně se dal určit okamžik, kdy si Jacob spočítal dva a dva. V jedné chvíli se díval na Bellino nepřirozeně vypouklé břicho a poté na sebe s Edwardem zlostně zírali. Edward s těžkým zničením a bolestí v očích, zatímco Jacob vypadal, že by ho nejradši zabil na místě.

"Ven," zavrčel na něj Edward.
"Ne," zasténala Bella a pokusila se Edwarda zachytit za zápěstí. Ten se k ní s bolestným výrazem otočil.
"Chci si s ním jen promluvit," ujistil ji tiše a teprve až přikývla, vyšel ven s Jacobem v patách.

Otočila jsem se k Belle a zaujala Edwardovo předešlé místo po její straně. Opatrně jsem zachytila její chvějící se dlaň a přála si, aby ji mohla také hřát, jako ta teplá lidská. Zvedla jsem pohled a snažila se působit povzbudivě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Jakmile se ti dva vrátili, poprosil nás Edward, abychom nechali Jakea a Bellu o samotě. Nepotřebovala jsem vědět, o čem se bavili, abych to věděla. Pokoušel se pomocí Jacoba Bellu přesvědčit.

Zamračila jsem se v nesouhlasu, ale věděla jsem, že to dělá pouze pro to, že ji nechce ztratit za žádnou cenu. Jasně jsem mu to ovšem dala najevo ve svých myšlenkách a zmizela ve vedlejším pokoji. Rose se chvíli bránila, ale když se k přesvědčování přidala i Bella, poddala se.

Mluvili mezi sebou tak tiše, že jsme je neslyšeli a já si nebyla jistá, jestli je to dobře nebo ne. Přestože jsem chápala strach ostatních o Bellin život, rozuměla jsem i Belle. Také jsem měla strach, že ji to dítě zabije, ale copak můžete jít proti budoucí matce s tím, že by měla své dítě zabít?

Do reality mě z mého hloubání dostalo až tiché Bellino zvolání mého jména. Ani jsem nad tím neuvažovala a rychle se objevila po jejím boku v obýváku se sklenicí vody, kterou jsem jí stihla napustit v kuchyni.

Podepřela jsem ji, aby se byla schopna napít a velmi dobře cítila Jacobův nenávistný pohled v zádech. Zdálo se mi, že měl Edward pravdu a já bych si měla zařídit svou kategorii na olympiádě v ubližování.

Když dopila, odložila jsem sklenici a soudě dle jejího výrazu, mi bylo jasné, že Jacob nepochodil. Byla jsem na ni pyšná, že se nedala zviklat, ale kus mě byl strachy bez sebe, že její trápení bude probíhat až do porodu.

"Měl bych jít," zabručel skrze zaťaté zuby a vyskočil na nohy, aby zamířil ke dveřím.
"Vrátíš se?," zeptala se s úzkostí Bella.

Čekala jsem, že jí řekne, že už se nikdy nevrátí. A měl to v plánu, vzhledem k tomu, jak jeho tvář vypadala. Ale stačil mu jeden pohled na Bellu a ten výraz se změnil na stejně mučednický, jaký jsem viděla poslední dobou u Edwarda.

"Uvidíme," zahučel tedy, ale i Bella v jeho hlase i výrazu tváře slyšela kladnou odpověď.
Do místnosti se pomalu nevraceli i ostatní členové rodiny a tím donutili Jacoba ustoupit z jejich dosahu. Vyskočila jsem za ním, jakmile jsem se ujistila, že je Bella v bezpečí vedle Rosalie a zastihla jsem ho ještě dřív, než se stihl proměnit.

"Jacobe!"
"Co chceš pijavice?," sykl.

Byly jsme na doslech naší rodiny, pouze Bella byla ochuzena o naši konverzaci, jelikož neměla takový sluch.
"Viděl jsi Embryho?"

"Nějak nevidím důvod, proč by ses o něj měla zajímat."
"Jacobe prosím, mám o něj strach-"

"Očividně," odfrkl si a založil ruce na hrudi. "Nechce tě vidět. Tak sis to stejně přála, když jsi ho vykopla ze svýho života, ne snad? Nech ho na pokoji. Srovná se s tím, zase bude žít."
Ale ne v klidu. Ne naplno. Nikdy.

"Já vím, že mě nechce vidět a nedivím se mu. Ale potřebuju s ním mluvit. Jeho matka má strach-"
"Tak ty ho špehuješ i doma a ještě chceš věšet bulíky na nos Tiffany? Zapomeň."

"Jacobe-"
"Cítíš to?"
Věděla jsem o čem mluví. Přikývla jsem a tiše zašeptala ano.

"Tak přesně takhle se cítí. Zabila jsi ho uvnitř, co ještě víc potřebuješ vzít? Jednoho máš z krku, tak se teď přesuneš i na mě? Proč ji v tomhle sakra podporujete?! Zbláznily jste se? Zabije ji to!"

"Pokusila bych se ti to vysvětlit, ale myslím, že stejně nejsi ochotný mi teď naslouchat," řekla jsem a snažila se zbavit knedlíku v krku. "Nikdy jsem nikomu nechtěla ublížit - zejména ne Embrymu. Vím, že ty to takhle nevidíš a celá tvá smečka by mě nejradši roztrhala na kusy, ale je to tak. Cítím, jak moc trpí a věř mi, že jeho bolest mě ničí stejně jako jeho. Ale nemůžu pouhým rozumem přesvědčit mé srdce, abych ho milovala. Sám víš, že takhle to nefunguje."

Jeho čelist zacukala a on stroze přikývl, než vyrazil mezi stromy. Po chvíli už jsem slyšela jen rychlý dusot těžkých tlap po lesní pěšině. Šlo to dokonce lépe, než jsem čekala. Vrátila jsem se do domu a tiše doufala, že budeme mít alespoň chvíli klid.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Má představa ovšem netrvala dlouho.
Byla jsem na lovu pár dní poté, co přišel za Bellou Jacob. Rose zrovna měla svou pohotovost u Belly (kterou navíc začala zvyšovat, když zjistila, o co se Edward pokoušel s Jacobem a já byla na řadě s uhašením žízně.

Skolila jsem teprve druhou srnku, když jsem ucítila nezaměnitelný pach vlka a spěšně se postavila do pozoru. Neměla jsem v plánu útočit a porušit tak naši smlouvu, ovšem pokud by na mě zaútočili, bránila bych se.

Na chvíli jsem bláznivě zadoufala, že to bude Embry, ale tenhle pach byl jiný, nebyla jsem si ani jistá, že jsem ho už někdy potkala. Byl mladý, to se dalo poznat, když na mě vyskočil z křoví a já mu pouze odstoupila z cesty, abych se vyhnula jeho cvakající čelisti.

Narovnala jsem se a varovně zavrčela, aby se už o nic nepokoušela. To už jsem ucítila i další vlky a když jsem viděla, kterým směrem mají namířeno, okamžitě jsem zapomněla na lov. Mladého vlčka, co se na mě znovu pokusil skočit, jsem pouze odhodila z cesty a rychle se hnala k domu.

Byla jsem překvapivě rychlejší, než vlci, ale neměla jsem čas zalarmovat ostatní mobilem, protože by mě to zpomalilo. Když jsem ovšem byla v Edwardově doslechu, vyslala jsem své splašené myšlenky k němu.

Než jsem doběhla na verandu, už tam stáli s Jasperem a Emmettem. Spěšně jsem mrkla na Bellu uvnitř, abych se ujistila, že je v pořádku a zkusila se postavit vedle nich, jen aby mě odstavili za sebe.

"Pokud na nás zaútočí, tady vzadu nebudu platná," sykla jsem na Edwarda, jenž mě za sebe postavil spolu s Emmettem.
"Doufám, že k boji nedojde," řekl stejně tiše.
"To bych také nerada, ovšem ten mladý vlk nevypadal, že by si se mnou chtěl poklábosit nad šálkem kávy."

Nakonec ale překvapivě vyšel z křoví Jacob, následovaný pískově žlutým vlkem, v němž jsem poznala Setha. Chvíli jsme naslouchali Edwardově a Jacobově jednosměrné konverzaci a marně se snažili zachytit jakýkoliv smysl.
"Chtějí ji zabít!," naježil se najednou Edward a zlostně zaťal pěsti.

Já jsem se společně s bratry okamžitě vrhla do obranného postoje a vycenili jsme jedové zuby na vlky před námi. Seth poplašeně ustoupil a já přestala s vrčením.

"Ne oni," zavrtěl hlavou Edward, aby nás zadržel a my se mohli uvolnit.
"Vlci," vyslovili jsme s Edwardem myšlenku všech.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Bylo prapodivné, jak dobře jsme se dokázali sehrát, jakožto odvěcí nepřátelé. Stejně jako Bella jsem neměla dobrý pocit z toho, že je v Jacobově smečce Leah, ovšem musela jsem svou nechuť překonat, stejně jako ona.

Stále mi dávala za vinu Embryho zmizení a já s ní vnitřně souhlasila. Za každou cenu jsme se tedy jedna druhé vyhýbaly a snažily se kooperovat alespoň v rámci našeho dočasného příměří. Ale to byla naše nejmenší starost.

Bella zeslábla natolik, že už jsme si opravdu nevěděli rady a nakonec nás zachránila Jacobova sarkastická myšlenka, jíž se Edward chytil jako záchytného lana. Zkusit dát Belle pít to, co chce upír v ní - krev.

Ta změna byla šokující, když vypila svou první sklenici s nulou negativní. Její tváře nabraly barvu, oči jako by ožily a její srdce bušilo zdravěji. Byl to moment, kdy jsme si všichni oddechli a nechali se ukolébat levou z toho malého zázraku.

Tahle potlačovaná euforie ovšem trval pouze do chvíle, než dítě v Bellině břiše vykoplo a zlomilo jí žebro. A přesně, jako to řekl Jacob - nemůžeš nechat hladovět jednoho, aniž by hladověl druhý. A v tomto případě šlo o to stejné i při uzdravování.

Ale my jsme museli vytrvat, nemohli jsme tohle vzdát. Takže jsme stáli na hlídkách, chodili na obchůzky a střídali se v péči o Bellu. A všechno se tedy vrátilo k té zaběhlé rutině, jež jsme tu uměle vytvořili.
"Erin?"

Automaticky jsem se otočila k Belle, zcela ztracená v myšlenkách. Přešla jsem k ní a posadila se vedle ní. Seth ležel u jejich nohou a chrápal, zatímco si o něj Bella nestydatě zahřívala nohy.

"Mluvila jsem na tebe asi pět minut," řekla pobaveně a trochu se zašklebila, když se pohnula a uložila váhu na stranu se zlomeným žebrem.

Rychle jsem pod ni přiložila další polštář a starostlivě se nad ní skláněla, než mě jemným, ale přesto důrazným odstrčením donutila se stáhnout. Byla již v hodně pokročilém stádiu těhotenství a její porod jsme očekávali každým dnem.

"Potřebuješ něco? Vodu, jídlo nebo...?," nedokončila jsem, protože stejně ví, na co se ptám.
Zavrtěla hlavou a ukázala na můj mobil, jenž ležel na stole.

"Přišla ti zpráva, zatímco jsem tě tu unavovala svým příběhem o Charliem," usmála se.
"Omlouvám se Bello," rychle jsem řekla a natáhla se mdle po mobilu.

"Nevěděla jsem, že se i upíři můžou tak strašně zamyslet a nedělat tolik věcí naráz- Děje se něco?," zarazila se, když se mi na tváři usadil zvláštní výraz a celá jsem ztuhla.
"Jsou všichni v pořádku?," zeptala se úzkostně a myslela na ostatní, co vyrazili na lov.

"To není zpráva od nich," odpověděla jsem pomalu a znovu si četla zprávu, i když jsem ji už měla zcela zafixovanou v hlavě.
"Je od Embryho."

"A co píše?"
"Chce mě vidět."
"Tak na co čekáš? Napiš mu, že přijdeš a jakmile tu bude Rose, jdi za ním," nařídila mi hned Bella unaveným hlasem.

"Cože? Ne, to je pitomost," odložila jsem mobil a přisunula k ní kousek sendviče. "Nemůžu tě tu nechat a navíc nevím, jestli bych měla..."

"Vždyť už od naší svatby čekáš na chvíli, kdy se s ním budeš moct setkat a všechno vyřešit," konstatovala a vzala si nabízené jídlo. "A sama tu přece nebudu."

Došly mi argumenty, protože měla pravdu. A já se jenom bála setkání s ním a chtěla jsem to jako vždy řešit útěkem. Podívala jsem se na ni a podala jí kelímek s krví.
"Máš pravdu."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Embry? To jsem já, Erin," zavolala jsem do domu, když jsem ke Callovým dorazila.
Vešla jsem a zavřela za sebou dveře. V domě bylo nezvyklé ticho, ale já uslyšela zvuky z kuchyně a vešla dovnitř. Byla tam ale pouze Tiffany.

"Ahoj," řekla jsem a Tiffany již na mě zvyklá se ani nelekla. "Embry je nahoře?"
"Nahoře?," zeptala se zmateně. "Není, před chvíli někam šel, ale slíbil mi, že je za pět minut zpět."

Přikývla jsem tedy a posadila se, když mě nasměrovala k jídelnímu stolu.
"Tak se tedy konečně umoudřil," povzdychla si a vypadala, jako by jí ze srdce spadl velký balvan.

"Hádám, že ano," odpověděla jsem trochu nejistě a pokusila se o úsměv. "Ráda bych si s ním promluvila a snažila se vše vyřešit. Byla jsem celkem překvapená, že mi napsal."

"Ale to je celý Embry," mávla nad tím rukou Tiffany, přičemž míchala omáčku na sporáku. "Nejdřív ze všeho nadělá velký humbuk, pak se celý zamkne do sebe, ale nakonec všemu čelí. A jedno ti povím - stejně jsem věděla, že mu to nevydrží. Vždyť není den, kdy by se nezavřel u sebe v pokoji, aby mohl koukat na tu vaši fotku, co si nechal vyvolat."

"On si nechal vyvolat fotku?," zeptala jsem se překvapeně a zároveň dojatě.
"Ale jistě," otočila se ke mně a věnoval mi úsměv. "Klidně se běž podívat, než přijde."

Neváhala jsem a okamžitě jsem vystřelila do patra a vešla do Embryho pokoje. Bylo zvláštní tam přijít, když jsem v něm naposledy byla v okamžiku, kdy jsem byla znovu přeměněna. Chodila jsem sice Tiffany navštěvovat, ovšem do Embryho pokoje jsem se neodvážila.

Teď jsem stála na prahu a zamířila k posteli, kde na nočním stolku opravdu ležela fotka. Vzala jsem ji do rukou a pohladila její dřevěný rám. Vzpomněla jsem si, že ji vyfotil někdo z kluků, když jsme byli na pláži.

Seděli jsme na písku a koukali na vlny, když mi Embry řekl nějaký vtip a oba jsme se začali smát. Byla jsem usazená mezi jeho nohama a on, pevně přilepený k mým zádům, aby na mě nefoukal studený vítr, mě držel kolem pasu. Mé ruce byly na jeho v pevném stisku.

Položila jsem fotku, když jsem uslyšela svůj mobil vyzvánět a překvapeně se podívala. Neznámé číslo.
"Prosím?"

"Erin?," zazněl dívčí hlas.
"Ano?," zeptala jsem se obezřetně s jemným podezřením.

"Díky bohu," vydechla úlevně žena a pokračovala. "Vím, že jsme se ještě nestihli seznámit, ale jsem Michelle - Tobyho snoubenka-"
Byla jsem vteřinu od toho s telefonem praštit dokud jsem neuslyšela její další slova.

"-potkali jsme s Tobym smečku vlků a mířili k vašemu domu. Toby se za nimi vydal a já jsem jen chtěla varovat-"
"Díky, jsem na cestě," utnula jsem ji prudce, zamáčkla hovor a strčila mobil do kapsy.

Skoro jsem vyběhla z místnosti, když mě upoutala kožená bunda ležící na židli u stolku. Byla moje, o tom jsem nepochybovala, protože jsem si ji pamatovala ze dne, kdy jsme bojovali s novorozenými a já umřela.

Skoro mě porazilo uvědomění. Embry nechtěl, abychom si promluvili, ale aby mě vylákal pryč z domu. Ne, abych o ničem nevěděla a snížil jim počet. Ale abych byla v bezpečí a on mi nemusel čelit, neboť věděl, že by to nedokázal.
Vystřelila jsem ze dveří se zakrváceným kusem oblečení a modlila se, abych nepřišla pozdě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Běžela jsem tak rychle, jak jen mi moje síly dovolovaly, nemohla jsem zastavit a modlila jsem se, abych nepřišla pozdě. Protože jsem je tam nechala samotné a nezodpovědně jsem zmizela. Vlci měli náskok a velký.

Proto jsem nepočítala s tím, že se na mě jeden vrhne dva kilometr od našeho domu. Překvapil mě, takže se mu podařilo mě svalit na zem, ale než mi stihl zakousnout hrdlo, probudila jsem se a odhodila ho od sebe.

Zavrčela jsem a rozběhla se zpět k domu, protože jsem nemohla ztrácet čas s tímhle štěnětem, když má rodina byla v obklíčení a dost možná bojovala o život. Ale po pár krocích jsem byla znova stržena k zemi dalším vlkem.

Znovu jsem ho od sebe pouze odstrčila, ale než jsem mohla vstát, přiběhl druhý a vyjel mi po krku. Pouze jsem zachytila jeho hlavu, než se mi sithla dostat ke kůži, ale během vteřiny ho ze mě shodila obří síla.

Posadila jsem se a srdce se mi rozbušilo.
"Embry!," zvolala jsem.
Prosebně. Zoufale. Nenech je umřít.

Otočil se, ale nakonec zatřepal hlavou a rozběhl se k našemu domu. Vyskočila jsem na nohy, hodila kolem svých ramen zmačkanou a zakrvácenou bundu a běžela. Chystala jsem se mu znova zlomit srdce, ale neměla jsem na výběr.

Už zdálky bylo slyšet vrčení a zvuky bitky. Byla jsem strachy bez sebe a sotva jsem dávala pozor na své okolí natolik, abych sama neskončila na několik částí.

"Stůjte! Pokud zabijete ji, zabijete mě!"
Jacob.

Do nosu mě udeřila nová vůně a bez jakéhokoliv zkoumání jsem věděla. Bellino děťátko. A podle Jacobova tónu jsem i věděla, že je jeho otiskem. Ale nezastavili se, cítila jsem je svou vlčí stránkou. Nehodlali se kvůli nim zastavit, chtěli nás všechny zabít.

Uviděla jsem jednoho z vlků, co se v zápalu boje dostal ke Carlisleovi, jenž odhazoval jednoho z vlků pryč od Edwarda. Neváhala jsem a odkopla ho od něj, než stihl zaútočit.

"Počkejte! Zastavte, nechte toho!," vykřikla jsem a vběhla vedle Jacoba.
Očima jsem ve smečce vyhledala Embryho pohled. Zděšený a zároveň odhodlaný. Zíral na mě, v mé zakrvácené kožené bundě a já věděla na co myslí. Vlk reaguje na svůj otisk, který je v nebezpečí. Krvácí.

"Tohle nemůžete udělat! Nikdo z nás neudělal nic špatného. Prosím," promluvila jsem ke skupině a zírala do Samových rozzuřených očí.

Jeden z vlků se proti mně rozběhl, ale Jasper ho odklidil, než mě stihl jakkoliv ohrozit. Vrčení se spustilo nanovo. Tentorát se vlci povzbuzeni naším jednáním znovu pustili do bitvy. Uslyšela jsem hromové zavrčení a otočila se vlevo.
Proti mně běžel Jared.

Kluk s nímž jsem v rezervaci šprýmovala, kterému jsem pomáhala upéct dort pro Kim. Teď proti mně ale běžel chladnokrevný vrah. Viděla jsem to v jeho očích. Vsadila jsem tedy na jedinou kartu a zůstala nehnutě stát.

Ztratila jsem naději, když metr ode mě vyskočil, připravený zahryznout mi hrdlo. Uslyšela jsem výkřiky mého jména z naší rodiny a také Tobyho? Zavřela jsem oči, ale až jsem ucítila horký dech, vteřinu před tím, než mi měl rozkousnout hrdlo, zmizel.

Otevřela jsem oči a zírala stejně jako všichni ostatní, co se zastavili, na Jared, jenž se rval do krve s Embrym. Po chvíli ho Embry dokázal odstrčit a vlci se zformovali znovu naproti nám. Sam v čele hrozivě zavrčel s pohledem upřeným na Embryho.

Ten udělal pár nejistých kroků k němu, než se obrátil, stoupnul si ochranitelsky přede mě a zavyl. Zvuk plný zoufalé prosby a bolesti. Tolik bolesti. Vlci se kromě Sama, jenž sklopil uši, přitlačili k zemi a kňučeli.

Sam nakonec věnoval Embrymu i Jacobovi dlouhý pohled, než zavyl sám a spolu s celou smečkou zmizel zpět v lesích. Embry popošel vpřed na místo, kde před chvíli stála jeho smečka a ztraceně se rozhlédl kolem.

"Embry," zašeptala jsem a udělala krok vpřed.
Otočil na mě svou hlavu. Velké vlčí oči se leskly a byl v nich tak hluboký žal. Těžce oddechoval a nehýbal se.

"Neměla jsem na výběr," pokračovala jsem chabě ve svém vysvětlování. "Musela jsem něco udělat, nemohla jsem je nechat umřít."

Koukal na mě a vinil mě. Cítila jsem to i jeho bolest, jak už dlouho ne. Protože už neměl co potlačovat. Donutila jsem ho vybrat si mou stranu, aby se nikomu nic nestalo a znovu jsem ho jen využila.

Zaklonil hlavu a úpěnlivě zavyl se syrovou bolestí v hlase, jenž se lámal. Pak se rozběhl - ne ke smečce, ale pryč odsud.
"Embry!," křikla jsem bezúčelně a udělala dalších pár kroků. "Odpusť mi to."

Než jsem se znovu mohla někam vydat, objevil se přede mnou Seth se staženým ocasem a sklopenýma ušima. Jemně mi strčil čumákem do dlaně a k mému překvapení se za mnou ozval Jacob.

"Vrátí se."
"Já vím," odpověděla jsem zbědovaně a otočila se k ostatním, jenž na mě koukali se směsicí vděku a lítosti. "Nemá totiž na výběr."

Vysoukala jsem se z bundy a hodila ji na zem, než jsem se naposledy otočila k místu, kde Embry zmizel.
"Tak moc mě to mrzí."

Odpovědí mi bylo vzdálené vytí, jenž pomalu ustávalo, jak jeho majiteli docházela energie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama