Květen 2016

44. V pravý čas

29. května 2016 v 17:40 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

44. V pravý čas

Smrt.
To slovo viselo ve vzduchu, aniž by ho někdo z nás vyslovil nahlas. Ale byl vidět ve všech očích, které netrpělivě těkaly kolem. Ať už byly rudé a nemilosrdné; zlatavé, jako včelí med, ale přesto tak chladné nebo teplé lidské.

Byla jsem realistka. Třebaže jsem před svými problémy mnohokrát utekla, jakmile mě dostihly, znamenaly pro měl lítý boj, v němž budu bojovat o svůj holý život. Uměla jsme se bít, ovšem tato situace mě děsila.

Ne proto, že bych při ní mohla přijít o život - to byl prakticky můj denní chleba, co se týkalo mých útěků - ale tentokrát by mohl zemřít někdo, na kom mi opravdu záleží. A to byla myšlenka, která (kdybych mohla) mi nedávala spát. Nebo alespoň přemýšlet.

Také jsem se snažila necítit sobecky a nevděčně, když mé první myšlenky putovaly směrem k Tobymu, Embrymu a poté až ke Cullenovým. Ale jak mě Carlisle stihl uklidnit - mohli jsme být upíry, ale lidskost v sobě prostě nezapřeme.

Souhlasila jsem s ním, i když mi přišlo, že on i Esmé z této řady vybočují a nejraději by položili své životy před nás všechny - před svou rodinu i nepřáteli a nehnuli by brvou. Já si byla jistá, že bych se vydala na útěk v okamžiku, kdy bych věděla, že jsou všichni v bezpečí.

Tu část se ve mně zase snažil omlouvat Embry a s trpělivostí mi vysvětloval, že prvotní instinkt vlka je stejný, jako u kteréhokoliv jiného zvířete - utéct před nebezpečím a zachránit si krk. Když jsem ale vypíchla jeho otisk, neměl pro mě vhodnou odpověď.

Protože by pro mě umřel, stejně obětavě, jako mí rodiče.
Kvůli tomu jsem se rozhodla ze svých slabostí udělat přednosti. Využívala jsem při našich cvičebních bojích vše, co jsem mohla - sílu, rychlost a Silver. To byly mé největší zbraně a k mému potěšení fungovaly velmi efektivně.

Jenže to bylo proti spolku upírů, kteří nemají tak šílené schopnosti, jako někteří v Arově gardě, s níž k nám míří. U nás tu byla pouze Kate, Benjamin, Toby a já, kdo jsme mohli naši schopnost využít jako fyzickou obranu.

Edward, Bella a Reneesmé měli pouze mentální výhody a mohli je využít pouze jako taktickou zbraň. Jenže oba zavrhli - a my nemohli nic jiného než souhlasit - návrh, aby se Nessie pouštěla do jakéhokoliv boje.

V Edwardově případě to byla spíše minimalistická výhoda - než by stihl přečíst něčí myšlenku, mohl by na něj dotyčný upír dávno seslat svou moc. Bella sice měla svou schopnost štítu, který ji před takovým útokem dovedl ochránit, ovšem neuměla s ní zacházet.

Proto jsme se jí ujaly já společně s Kate (Toby s Edwardem a Emmettem nám dělali pomocníky nebo spíše fackovací panáky) a byly rozhodnuté její sílu rozšířit alespoň na pár metrů a trochu nám zvednout šance, pokud by se opravdu uchýlilo k boji.

Trénovali jsme v lese, kde byl dostatek místa a klidu, pokud by se něco pokazilo. Zpravidla začínala Kate s lehkými elektrošoky na Edwardovi (nebo Tobym, jelikož Emmett se stihl vždy někam vypařit) a snažila se donutit Bellu k reakci.

Jenže jediné, k čemu jsme se vždy dopracovaly, byla frustrovaná Bella a zbídačený Edward, který se i přesto snažil vypadat, jako by mu nedělalo menší problém stát se obětí Kateina daru. Všimla jsem si matného záblesku grimasy pouze jednou, kdy už byla naštvaná i Kate a trochu přidala na voltech.

Poté jsem přešla na řadu já a Edwarda střídal Toby (pokud se nevystřídali již při elektrošocích) a já na něj vypouštěla Silver. Bylo překvapivé, jak silná byla má mlhou stvořená stříbrná vlčice. Netřeba dodat, že k těmto minutám tréninku rád přihlížel Embry.

Párkrát se Toby nedokázal ovládnout a zastavil Silver svou silou, která ji zmrazila v pohybu a když si uvědomil, co udělal, neochotně ji stáhl a znovu se ocitl na zádech s vlkem na hrudi a Bella se mu omlouvala.

Doufaly jsme, že z ní vyloudíme reakci, která nám dvěma byla přirozená - ochránit svou silou někoho, komu je ubližováno a záleží nám na něm. Jenže Bella pouze trpěla psychicky při pohledu na zmítajícího se Edwarda nebo sténajícího Tobyho a její štít zůstával skrytý.

"Takhle to vážně nejde," poznamenala Kate a stáhla svou ruku z Edwardova zápěstí.
Ten se úlevně sesunul na zem a pokusil se nabrat ztracený dech, zatímco ukázal Belle svůj pokřivený úsměv, aby ji ujistil, že se mu nic vážného nestalo.

"Já vím. Ale poraď mi, co s tím mám dělat?," zeptala se již zoufale Bella a omluvně se koukala na Edwarda, jenž se právě sbíral za Tobyho pomoci ze země.

"Očividně ti výhružky vůbec nepomáhají," poznamenala jsem přemýšlivě. "Ale opravdu nevím, jak jinak přimět tvou moc, aby se sama objevila ve své plné síle. Chci říct - mně obvykle stačí vidět toho, koho miluju na zemi a prostě ze mě vyletí."

"To je ono."
Otočila jsem se ke Kate rozhodnutá ji oponovat, když jsem si všimla výrazu na její tváři. Nepotřebovala jsem ani Edwardovo varovné zavrčení, abych si domyslela, že její myšlenka nebude nijak příjemná.

"Je tu někdo, koho jsme ještě nepřizvali do našich zkoušek," řekla a usmála se nebezpečně směrem k domu. "Zajímalo by mě, jestli je Reneesmé již vzhůru...?"

"Kate," zavrčela na ni varovně Bella, ruce zaťaté v pěst. "Ani náhodou."
"Jsem si jistá, že by nám ráda pomohla."

"Na to zapomeň! Je to dítě!"
"Fajn," zarazila její nával vzteku Kate a plně se k ní otočila. "Naposledy a tentokrát s plným napětím."

"Kate-," začala jsem nesouhlasně, ale její pohled mě umlčel.
Mrkla jsem na Edwarda, jenž na mě povzbudivě mrkl, ale v jeho tváři byl znát trochu panický podtón. Nedivila jsem se, okusila jsem Kateinu moc jen párkrát a pokaždé mě dokázala dostat na zadek, třebaže nepoužila ani polovinu své moci.

Edward se tedy znovu postavil před Bellu, která se na něj soustředěně a odhodlaně zadívala, natáhl svou ruku ke Kate a přikývl. Zadržela jsem dech, když se k nim kate přiblížila a musela jsem zavřít oči, když se dotkla konečky prstů jeho dlaně.

Ale nic se nestalo. Tedy nic viditelného. Edward pořád stál na nohou a s mírným zamračením se díval na Kate, jejíž ruka posílala jeden volt za druhým do jeho těla. Bella se pevně dívala na místo, kde se jejich ruce dotýkali.

"Funguje to?," zeptala se skrz mírně zaťaté zuby.
"Ano," odpověděl okouzleně Edward a zíral na svou ruku. "Chci říct, cítím menší bolest, ale nic, co by se nedalo vydržet."
"Výborně," usmála se Kate a pustila ho.

Bella Edwardovi šťastně skočila kolem krku a my jsme na sebe s Kate spokojeně kývly. Konečně šlo něco podle plánu. Teď už jen stačilo naučit Bellu za 16 hodin tomu, aby svůj štít dokázala obmotat kolem asi padesáti lidí.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Já to prostě nezvládnu!"
"Bello miláčku, zvládla jsi to před čtyřmi hodinami, teď to zvládneš taky - jen s více lidmi."

"Znovu?," přerušila novomanžele trochu unuděně Kate.
"Jasně," předběhl Bellu se svou odpovědí Edward a postavil se před ni, zatímco znovu podal ruku směrem ke Kate.

"Tak fajn. Střední zátěž," oznámila Belle Kate a chytila Edwardovu ruku.
Ten se bolestně zašklebil a padl na jedno koleno. Když jsem uviděla, jak Kate přidává na voltech a Edwardovy oči se začínají protáčet, vstoupila jsem mezi ně.

"Stačí Kate," zavrčela jsem, vytrhla Edwarda z jejího sevření nedbajíc na bolest, která mi tělem projela.

Ta přikývla a zamračila se na Bellu, jež vypadala, že se za chvíli sesype. Bylo mi jí líto, na druhou stranu jsem souhlasila s Kate. Nebyla jiná možnost, než na to jít tvrdě a co nejrychleji ji dostat do bodu, kdy dokáže zaštítit alespoň polovinu z nás.

Jenže při téhle rychlosti, kdy Bella nedokázala udržet ani obyčejný štít kolem Edwardova těla, to byla spíš verze " jeden krok vpřed, tři kroky zpátky". Viděla jsem na ní, že je frustrovaná a ničí ji sledovat Edwarda v bolestech, ale i tak ji to nedonutilo zcela vypustit její štít.

Podívala jsem se odhodlaně na Kate, zatímco se Edward tentokrát s Bellinou pomocí sbíral na nohy a na její nevěřícný pohled jsem jen přikývla. Nebyla čas hrát si na písečku s bábovkami, když jsme potřebovali pořádný písečný palác v poušti.

Nestihli nás zastavit, protože nečekali, že na ně zaútočíme. Kate se vrhla na Edwarda, jenž se nemohl ubránit, když do jeho těla vpustila další volty. Bella zuřivě zavrčela a já po ní skočila, aby se nemohla dostat k Edwardovi.

"Zbláznili jste se?! Přestaňte!," vykřikla a marně se pokoušel zmítat v mé náruči. Novorozená nebo ne, stále jsem měl k dobru Silver, jež ji držela, i když byla stále schovaná ve mně.
"Donuť nás," ohlédla se po ní Kate a vycenila zuby, zatímco zvýšila napětí.

Nenáviděla jsem se jen za svůj nápad, ale potřebovali jsme se hnout kupředu, ne dozadu. I pro mě bylo neuvěřitelně útrpné sledovat Edwarda, jenž se nemohl bránit a musel snášet bolest z rukou Kate.

"Prosím! Nechte ho být!"
"Bojuj!"

"Nemůžu Kate! Snažím se! Nech ho, prosím!"
"Fajn!," štěkla jsem nakonec a odhodila Bellu od sebe. Musela jsem zariskovat. "Očividně pro tebe Edward není dostatečná motivace!"

Vycenila jsem zuby a a rozběhla se k domu. Nehodlala bych Reneesmé ublížit, ani kdyby mě k tomu nutili při mučení a byla by to má jediná šance na záchranu, ale potřebovala jsem nějak Bellu postrčit.

Věděla jsem, že se mi to daří, když jsem ji uslyšela za sebou a jenom jsem doufala, že se Kate a Edward zvedli ze země a následují nás, neboť jsem nepochybovala, že by mě Bella zabila, pokud by se jí k tomu naskytla možnost.

Zrychlila jsem ještě víc, třebaže jsem věděla, že zcela zbytečně. Bellu hnala zuřivost, byla novorozená, ale co mě děsilo ještě víc, byla její mateřská láska. Ne nadarmo se říká, že mateřská láska je ten nejsilnější cit na světě.

Byla jsem u domu, když do mě narazila a povalila mě k zemi. Matně jsem slyšela, jak se z domu ozývají kroky a všichni se jdou podívat, co se tu děje. Bella byla ale nepříčetná a ihned mi šla po krku. Doslova.

Odhodila jsem ji a postavila se na nohy. V jejích očích jsem neviděla nic, co by naznačovala, že je alespoň trochu koherentní, takže jsem ji svými slovy nehodlala ani uklidňovat, ani dráždit. Jenže ji zřejmě iritovala samotná moje přítomnost.

Znovu proti mně vyrazila a já její ataky pouze odkopávala a blokovala - nechtěla jsem jí ublížit ale také jsem nehodlala nastavit svůj vlastní krk jen proto, abych dokázala svou pravdu.

Ucítila jsem Embryho přítomnost a věděla jsem okamžitě, že je vteřinu od toho, aby po Belle skočil, takže jsem se natáhla po Silver a myšlenkou mu poslala, ať se do toho kouká neplést. V tom momentě jsem ale ucítila silné škubnutí ve svých mentálních lanech a na chvíli ztuhla.

Čehož k mé smůle využila Bella a obmotala mi ruce kolem krku. Dál se naštěstí nedostala, neboť ji ze mě Toby, Edward a Carlisle rychle sundali. Ovšem ten podivný brnící pocit z mého krku nezmizel.

"Jsi v pořádku?," sklonil se ke mně okamžitě Embry a já si odkašlala, abych pročistila hrdla, ale nakonec jsem pouze přikývla.

Ještě jsem slyšela Bellu chvíli vrčet, než se úplně uklidnila. Sáhla jsem si třesoucí se rukou na hrdlo a vnímala to brnění najednou zcela jinak. Tentokrát jsem věděla, co je to za pocit. V mžiku mé ruce ale vystřídaly Carlisleovy, které mi ohmataly krk a hledaly nějaké poškození.

"Jsem v pohodě," ujistila jsem ho trochu chraplavě.
"Chci se jen ujistit," řekl mi v tom bolestném málem-jsem-tě-ztratil tónu hlasu, že jsem se neodvážila protestovat jeho prohlídce.

"Vše vypadá v pořádku," konstatoval, když byl spokojen, ale své ruce pouze přesunul na má ramena. "Co se stalo?"
"Byla to moje chyba," uznala jsem svou vinu a mrkla na Bellu, jež na mě zahlížela s kamenným výrazem ve své tváři.

"To není tak úplně pravda," vložila se do toho Kate, jež stála za Embrym. "Já s tím začala."
"Dobře, vinu můžeme nechat až na potom. Co se stalo?," vložil se do toho Carlisle, aby utnul naši debatu.

"Chtěli dělat ty svoje pokusy na Reneesmé," sykla Bella a v jejích očích se znovu objevil vztek. Edward se ji pokusil pohladit po rameni, ale ona se mu vytrhla.

Tentokrát se na nás pohoršeně podívala i Esmé a Rose. Mrkla jsem na Kate a zpět na Bellu, než jsem začala vysvětlovat svůj pohled na věc.

"Nechtěly- počkej!," zarazila jsem Bellin další protest. "Nechtěly jsme dělat nic. Potřebovaly jsme ti pouze vsugerovat tu myšlenku, abys byla schopná svůj tít zrealizovat."

"Erin...," začal Carlisle zklamaně.
"Počkej - já vím, nepromyslely jsme to a mrzí nás to. Promiň Bello."

Stroze přikývla. Znovu jsem si promasírovala krk a stoupla si na nohy. Embry, Toby i Carlisle byli okamžitě u mě, kdybych se náhodou skácela zpět k zemi, ale to se nestalo. Přešla jsem k Belle, která se naježila, ale neucukla.

"A taky že to fungovalo," řekla jsem jí.
Její tvář se zformovala do nechápavého výrazu, který přešel do nevěřícného poznání. Natáhla jsem k ní ruku a byla jsem ráda, když ji bez zaváhání vzala. Znovu jsem spustila své štíty a zachytila Silver.

Jakmile jsem to udělala, okamžitě se objevila vedle mě mnohem zářivější než kdy předtím a z Belly vyletěl obrovský štít, který zachytil všechny naše svědky, kteří vyšli na verandu, aby zjistili, co se stalo.

Bella se chvíli šokovaně (stejně jako většina ostatních) dívala střídavě na štít a na Silver, než se znovu zaměřila na mě.
"Soustřeď se jenom na ten pocit, Bello," řekla jsem jí vážně a uvolnila svůj stisk, takže jsme se dotýkaly pouze konečky prstů.

Bella chvíli vypadala nejistě, ale poté soustředěně přikývla a já jsme začala pomalu odstupovat. Jakmile se naše prsty rozpojily, štít i Silver mírně ztratily na síle, ale Bella se zamračila, úsilím se jí na čele objevila vráska, a štít se znovu rozzářil.

Když jsme od sebe byly vzdálené dobrých dvacet metrů, spustila jsem Silver a Bella udělala totéž. Obě jsme unaveně klesly na zem, ale neubránily jsme se šťastnému úsměvu, který se nám rozprostřel na tvářích. Zvládly jsme to. Měly jsme šanci.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Nemůžu tě nechat ani pár minut samotnou co?"
Otočila jsem se na Tobyho a nevinně jsem se usmála. Protočil očima a vešel do pokoje. Pozvedla jsem obočí, když zavřel dveře a vážně se na mě podíval. Trochu jsem strnula, takže se rychle pustil do vysvětlování.

"Nejde o nic vážného," ujistila mě rychle a poškrábal se nejistě na bradě. "Teda... Vlastně jde. Mohla bys jít se mnou na chvíli dolů?"

"Někam míříme," zeptala jsem se ho, když jsem mrkla na jeho košili a společenské kalhoty.
"Můžeme jít?," neodpověděl a otevřel mi dveře.

Přikývla jsem tedy a potlačila svou zvědavou stránku, protože podle odhodlání na jeho tváři jsem věděla, že bych z něj stejně nic nevytáhla. Chytila mě za ruku a neuspěchaně se mnou vešel do obýváku, kde byla většina našich hostů.

Poté zamířil ke Carlisleovi.
"Pane Cullene," oslovil ho, což mě donutilo (ostatně i Carlislea) pozvednout obočí.

"Toby?," otočil se k nám tedy a jeho zmatení udělalo z oznamovací věty otázku. Mrkl na mě a zpět na Tobyho. "Děje se něco?"
"Chci tímto požádat vaši dceru o ruku a rád bych dostal vaše požehnání."

Vytřeštila jsem oči a byla si jistá, že jsem v šoku i otevřela pusu. Čekala jsem všechno možné, tohle ne. Carlisle několikrát zamrkal, než rozvážně odpověděl.
"Jsem si jistý, že by se našla vhodnější doba-"

"Omlouvám se, ale myslím, že nenašla. Ztratil jsem Erin od chvíle, kdy jsem ji poznal, již mockrát a nehodlám stejnou chybu udělat i teď. Je možné, že nás Volturiovi vyslechnou a nezaútočí na nás, ale nechci riskovat své šance. Tohle je perfektní doba. Obzvlášť, pokud už žádná další nemusí být."

Carlisle na něj mlčky chvíli zíral.
"Pokud je to tvé přání," začal pomalu. "A pokud se rozhodne Erin tvou nabídku přijmout... Pak máte mé požehnání."

Podali si ruce, načež se Toby otočil ke mně, klekl na jedno koleno a vytáhl z kapsy svých kalhot krabičku. Otevřel ji a zadíval se mi do očí.

"Nikdy jsem si nemyslel, že bych ještě někdy mohl milovat na světě někoho tak moc, jako jsem kdysi miloval Kathryn. Ale pak jsi do mého života vtrhla ty a já tě začal milovat ještě víc, než bych kdy byl schopen Kathryn. Vím, že mé dokazování lásky skončilo ve většině případů naprostým fiaskem a že bys mě občas měla místo lásky nenávidět... Ale to se nikdy nestalo. Ty ses stala mým záchytným bodem a já vím, že bych tu bez tebe teď nebyl. Miluju tě a chci ti vrátit vše, cos pro mě kdy udělala, pokud mi to dovolíš. Erin Mario Swansenová-Cullenová; staneš se mou ženou?"

43. Vůle

22. května 2016 v 20:58 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

43. Vůle

"Nás jsi tady nečekala co?"
"Javiere!," rozzářila jsem se a okamžitě mu skočila kolem krku.

Zasmál se a objal mě zpět, zatímco Jolene zachvátila v objetí Tobyho a poté se přesunula zdravit ostatní členy rodiny a Marwickovi.
"Myslel jsem, že hledáte svědky, ne armádu," prohodil pohrdavě mým směrem Christian.

Odtáhla jsem se od Javiera a zastavila ho předtím, než se do něj pustil. Cenila jsem si jeho starosti, ale byla jsem zvyklá si svoje bitvy vyhrávat sama a nehodlala jsem na tom nic měnit.

"Taky že potřebujeme jen svědky," odpověděla jsem relativně klidně, ovšem s podmračeným pohledem.
"To ale neznamená, že nepotřebujeme větší počet lidí pro to, abychom donutili Volturiovi zastavit a poslechnout si naši verzi," doplnil mě Carlisle a já se na něj vděčně usmála.

To ho donutilo sklapnout a následoval příkladu svého bratra a alespoň se pokoušel o zdvořilé představení. Čímž ovšem nezměnil Javierův názor na jeho osobu - chvíli to vypadalo, že mu uštědří pěknou nakládačku.

S Tobym jsme se přesunuli ke Carlisleovi, kde jsme jemu a Esmé, jež se k nám připojila, osvětlili všechny detaily naší cesty do Montany a následné hledání svědků. Připustila jsem, že Marwickovi znají spoustu dalších upírů (včetně svých podřízených), ovšem nechtěla jsem riskovat jejich přítomnost, pokud by se něco zvrtlo.

Carlisle mou domněnku pouze podpořil. Poslední, co bychom tu potřebovali, by byl nějaký útok novorozených.
"Máte tu vysoké poháry?," otočil se znenadání Christian k překvapené Esmé v průběhu naší konverzace.

"Ale jistěže," odpověděla zmateně a vstala, aby mu je přinesla.
"Zadrž," okamžitě jsem se do toho vložila, jakmile jsem pochopila jeho skrytý význam.

Chytila jsem Esmé a donutila ji si znovu sednout, načež jsem zamířila na opačnou stranu místnosti a doslova vykopla Christiana ze dveří.

"Běž si něco ulovit, pokud máš žízeň, ale zapomeň, že tu budeš pít lidskou krev ze sklenic."
"No ty jsi mi teda hostitelka," ozvalo se posměšně, zatímco se zvedal ze země.

"Nemám tě tu ráda jako hosta Christiane. Trpím tě tu pouze proto, že nechci, aby se mé rodině něco stalo a tak potřebuje každou pomoc, kterou jsem schopna obstarat. Takže pokud opravdu nedokážeš vydržet, tak si jdi něco ulovit, ale daleko odsud," odpověděla jsem mrazivě.

Vycenil zuby, ale rychle se znovu narovnal, když se po mém boku objevil Embry, s pěstmi výhružně zaťatými podél boků. Pochopil jeho zprávu a bez dalšího slova zmizel v lese. Zavrtěla jsem hlavou a otočila se, abych vešla dovnitř, když mě zastavil Embry.

"Erin, měla bys minutku?," zeptal se.
"Jasně," přikývla jsem s malým úsměvem, když jsem si všimla vážnosti jeho tváře. "Děje se něco?"

"Ani ne," připustil trochu zahanbeně a poškrábal se na krku. "Jen jsi byla... dlouho pryč."
Chvíli jsem na něj jen zmateně mrkla, než mi to došlo.

"Ou, jasně - promiň! Úplně jsem zapomněla," věnovala jsem mu jeden ze svých omluvných psích pohledů, nad nímž protočil očima, ale v jeho tváři byla vidět úleva.
"Kam se půjdeme projít?"

"Vlastně...," znovu se zarazil, než se odhodlal. "Chtěl jsem se tě zeptat, jestli by nevadilo, kdybych si tě vypůjčil na dnešní večer."
" Aha," znovu jsem zamrkala a ohlédla se k domu. "Tak mi nech si vzít pár věcí a můžeme vyrazit."

Dlužila jsem mu to. Věděla jsem, že beze mě nemůže jeho vlk dlouho vydržet a pokud tohle byla cena za to, že budu mít stále jeho přátelství a on nebude mít zlomené srdce (nebo ne tak příliš), pak to byla cena, jíž jsem byla ochotná splatit.

Věnovala jsem mu tedy další úsměv a vběhla do domu, abych si do batohu hodila jen mikinu, něco na čtení a telefon. V obýváků jsem to pouze sdělila rodičům a vyletěla po schodech do svého pokoje, kde na mě ovšem čekal Toby.

"Někam jdeš?," zeptal se dotčeně a já pozvedla obočí.
"Ano," odpověděla jsem a snažila se potlačit ironii, jež se mi vkrádala do hlasu. "Ale to jsi ovšem před malou chvilkou slyšel, když jsem mluvila s Embrym venku."

Vytáhla jsem ze skříně menší batůžek, do něhož jsem v rychlosti naházela potřebné věci a zapnula ho. Když jsem se otočila k Tobymu, stále se nehnul ze svého místa u dveří. Ruce měl založené na hrudi a na tváři podmračený výraz.

"Už jsem ti o tom říkala," povzdechla jsem si a položila na chvíli tašku na postel. Tohle rozhodně nebylo jen na minutku. "Nemůžu se prostě od něj vzdálit a ani nechci. Pokud tohle nedokážeš respektovat, pak..."

Neurčitě jsem pokrčila rameny, i když jsem cítila všechno, jen ne lhostejnost. Záleželo mi na Tobym, ovšem záleželo mi i na Embrym a nechtěla jsem ublížit ani jednomu. Bohužel se mi začalo zdát, že jsem se dostala akorát tak do začarovaného kruhu a ne k porozumění.

"Já vím," připustil trochu mrzutě a přešlápl. "Jen na to prostě nejsem zvyklý. A moc se mi to nelíbí."

"Žárlivý," usmála jsem se škádlivě, ale hned zvážněla, když se jeho zamračení pouze prohloubilo. "Podívej Toby - nejsem prostě obyčejný upír, to už přece víš. A velmi si vážím toho, že jsem mi podal svůj náhled na celou tuhle situaci, ale já s ní prostě nemůžu udělat to, co po mně chceš. Takhle to nefunguje. Jednou mám v sobě vlčí gen a musím se tomu přizpůsobit."

Viděla jsem mu na očích, že by chtěl zároveň protestovat a zároveň mě obejmout a ujistit, že mě chápe. Nakonec pouze přikývl, i když mu z očí stále nemizela zloba.

"Vím, že to vůči tobě není fér, ale myslím, že Embry je na tom daleko hůř. A pokud je tohle to jediné, co potřebuje k tomu, aby mohl alespoň trochu klidně žít, pak se na mě nezlob, ale musím mu to dopřát."

"Já tomu rozumím. Ale neznamená to, že s tvým názorem souhlasím nebo se mi líbí."
"Já vím a jsem za to vděčná. Nechci tě ztratit," přistoupila jsem k němu a pohladila ho po tváři. "Ale nechci ztratit ani Embryho."

"Jo, já to chápu."
Usmála jsem se a políbila ho na tvář.

"Tak si tu zatím můžeš udělat pohodlí a počkat, než se vrátím," řekla jsem a když jsem uviděla, že chce protestovat, okamžitě jsem ho zarazila. "Ne, nemůžeš jít se mnou. Za prvé byste se s Embrym pobili, za druhé nesnesete pach jeden druhého a za třetí se nehodlám koukat na to, jak si dokazujete, kdo je mě hoden."

"Je to tvé poslední slovo?," zkusil ještě a na mé pozdvižené obočí a zvednutí batohu si povzdechl. "Dobře. Počkám tady na tebe jako hodný pejsek."

Zvenčí se ozvalo podrážděné zavrčení a já ho praštila, když se samolibě uculil. Varovně jsem se na něj podívala, než jsem vyšla z pokoje a zavřela dveře. Rychle jsem vyběhla ven, abych se vyhnula dalším otázkám a následovala Embryho v jeho vlčí podobě k rezervaci.

A snažila se ignorovat, když ke mně přistoupil blíž a otíral se o mě svou dlouhou srstí, zatímco se mi za zády ozývalo další, tentokrát upíří vrčení.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Vůbec nevím, co mám dělat," přiznala jsem zoufale a svalila se do jednoho z Carlisleových křesel v pracovně.
"Rád bych ti poradil, ale s takovou situací se nikdo z nás ještě nesetkal," odvětil otcovsky, aniž by zdvihl pohled od svých papírů na stole.

Zamračila jsem se, ale musela uznat, že má pravdu. Byla jsem jediný poloupír/polovlkodlak, kterého znali. Což mě také trochu stavělo do znevýhodněné pozice vzhledem k příchodu Volturiových.

Ale překvapivě to nebyl problém, který byl na prvním bodě mého seznamu. Tam se skvělo neustálé bojování Embryho a Tobyho. Třebaže jsem jim oběma již tisíckrát vysvětlila, jak se situace má. Toby pošťuchoval Embryho, že jsem si vybrala jeho, zatímco Embry se mu posmíval, že jsem s ním spojená do konce života.

Lezli mi na nervy - oba. A pěkně.

"Alespoň nějakou malou radu, jak je přimět, aby to své hašteření aspoň trochu umírnili? Myslím, že nedokážu snést další "procházku", kdy nás bude Toby sledovat nebo další lov, kde se náhodou Embry objeví," postěžovala jsem si a začala si hrát s tužkou.

"Rozumím ti," odpověděl laskavě Carlisle. "Ale obávám se, že mé prosby padnou na stejně neúrodnou zem, jako tvoje. A já nad nimi nemám vůbec žádný vliv."

"Tím jsi mě velmi uklidnil. Děkuji tati," prohodila jsem kousavě.
"Rádo se stalo."

Nevěřícně jsem na něj otevřela pusu a odfrkla si.
"Odkdy se z tebe stal ironik?," zeptala jsem se a stěží skrývala pobavení.

Na chvíli zvedl pohled od svých papírů a podíval se na mě skrze brýle. Sice je vůbec nepotřeboval, ale byl zvyklý si je nasazovat v práci, aby působil patřičným dojmem stárnoucího lékaře a zvykl si na ně natolik, že je nasazoval pokaždé, když se vrhl do práce.

"Nějak se přece musím vypořádat se vším, co se tu děje. Navíc je tu spousta lidí, od nichž se mám co učit."
"Prosím řekni mi, že se Christian nepokoušel znovu flirtovat s Esmé," zavřela jsem útrpně a zahanbeně oči.

"Počtvrté od té doby, co jsi ho na to znovu upozornila," potvrdil mé obavy, ale poté se do jeho hlasu vloudil pobavený tón, jenž mě donutil otevřít oči. "Ovšem řekl bych, že toho na delší chvíli nechá."

"Tys...?," nedokončila jsem a pozvedla obočí.
"Emmett."

Oba jsme se na sebe spokojeně usmáli a já se znovu pohodlně usadila. V tu chvíli jsem uslyšela zdálky auto. Šerifovo auto. Mrkla jsem na Carlislea a oba jsme vyskočili na nohy a vystřelili z pracovny směrem k mému pokoji.

Rychle jsem tam vešla a zavřela za Carlislem dveře. Jeden pohled na nás Tobymu stačil, aby pochopil, co se děje a tiše zanadával. Posadila jsem se k němu na postel a chytila ho za ruku, zatímco jsem mrkla na Carlislea, jenž se mu postavil k druhému boku.

"Nemáme ještě čas-?," zkusila jsem se zeptat, ale byla jsem rychle odmítnuta.
"Ne. Charlieho pach teď bude všude kolem domu. Nemůžeme riskovat útěk oknem, to by bylo daleko horší, než kdybychom tu zůstali," zavrtěl Carlisle hlavou a zaposlouchal se do zvuků pneumatik na našem štěrku.

"Vždyť nezavolal," zasyčela jsem nabroušeně, ale znovu se zasoustředila, když mi Toby naléhavě stiskl ruku.
"S tím bohužel nic nenaděláme," začal Carlisle šeptat, když se z přízemí ozval Charlieho hlas, následovaný Belliným a Edwardovým.

Já jsem mezitím pevně chytila Tobyho a pohledem zastavila Carlislea, který se pokusil o totéž. Nesouhlasně se na mě podíval, ale nijak nezasahoval a nezpochybňoval můj úsudek a přemístil se ke dveřím.

Mrkla jsem znovu na Tobyho, jenž na mě zíral široce rozevřenýma rudýma očima. Lačně se díval na místo, které mu blokoval Carlisle a co chvíli sebou trhl, když bojoval se svým přirozeným instinktem zabít.

Byla jsem na něj hrdá. Co jsme se dali dohromady se mnou znovu přešel na vegetariánskou stravu. Lovil se mnou srnky, někdy medvědy nebo pumy a pomalu se znovu přeorientovával na tento životní styl.

Ovšem jak mu řekl Carlisle, tentokrát ta cesta nebude tak lehká, jako prvně. Protože už dříve znovu podlehl lidské krvi, přirovnal ho táta k feťákovi. Což bylo nehezky řečeno, ovšem perfektně popisovalo Tobyho situaci.

Znal tedy všechna rizika a věděl, že to bude opět běh na dlouhou trať. Dalo by se dokonce říct, že mnohem větší, než když se o stejnou změnu životního stylu pokusil, zatímco jsme byli v Montaně.

Jistěže - byl úspěšný, ale potom znovu propadl a to je stejně jako u jakýchkoliv jiných závislostí největší problém. Děsila jsem se, kdy se to stane a Toby znovu uklouzne, možná mnohem více než on sám.

Nevěděla jsem, co bych si počala, kdyby se nedokázal ovládat a nebyl by schopne se přizpůsobit našemu způsobu žití. Milovala jsem ho a cítila jsem, že by mě zabilo, kdybych ho měla opustit.

A tak jsme čekali, snažili se ho pomalu znovu dostat na správnou cestu a snažili se nahlas vyhýbat jako čert kříži pouze vyslovení naší největší obavy.
Relapsu.

"Arrgh!"

Okamžitě jsem přitiskla přes jeho rty svou ruku a Carlisle se okamžitě přesunul a přitlačil ho pevněji k čelu postele, o něž se opíral. V tichosti se otevřely dveře a dovnitř vklouzl Embry, jenž si stoupl před dveře a zkřížil ruce na prsou.

Toby přestal vrčet, jakmile ho do pachu udeřil pach vlkodlaka. Okamžitě znechuceně nakrčil nos a vycenil tesáky Embryho směrem, jenž na něj nepříjemně zahlížel, ale jinak se nehnul ze svého místa.

Stiskla jsem Tobymu ruku, kterou držel ve svém ocelovém sevření a na chvíli zahlédla v jeho divokých očích poznání, které se ovšem rychle znovu změnilo na divokou žízeň, když se dole ozval bodrý smích policejního ředitele Swana.

"Musíš se uklidnit Toby a snaž se nedýchat," radila jsem mu jemně, zatímco jsem mu volnou rukou odhrnula vlasy z čela. Věřila jsem, že kdyby byl schopen se potit, tak ho můžu ždímat.

"Soustřeď se na něco jiného. Vytěsni z mysli lov a zadrž dech," přidal se Carlisle, ale nepřestával ho pevně držet.
"Jo, já vím," procedil mezi pevně zaťatými zuby a jeho zvlčilý pohled trochu ubral na síle.

Nepokoušela jsem se na něj usmát nebo ho konejšit jemnými slovy chvály. Věděla jsem, že by nejenže neměly žádný efekt, ale dokonce by ho ještě více rozohnily. Zůstala jsem tedy u hlazení jeho paže a nechala mu svou druhou ruku, kterou drtil ve svém sevření.

"Jak dlouho tu bude?," zašeptala jsem ke Carlisleovi.
"Nemám ponětí. Ale Edward se ho pokusí zbavit co nejrychleji," pokusil se mě uklidnit.

Přikývla jsem, ale z jeho odpovědi jsem nebyla nijak nadšená. Stejně jako Toby, který dělal co mohl, aby se s námi nezačal doopravdy prát.

Nakonec to bylo dobrých pětadvacet minut, než odjel Charlise společně s Bellou a Reneesmé do jeho domu. Pro nás to ale byla opravdu věčnost, protože ať se Toby snažil jak chtěl, nedokázal to úplně potlačit a párkrát se nám pokusil vysmeknout.

Poslední tři minuty už nám s jeho imobilizací musel pomoci i Embry. Ten ovšem rád držel svého soka v lásce proti jeho vůli, takže jsem ho párkrát musela mírnit, aby Tobymu nedržel nohy tak pevně.

Na konci tohoto vystupu jsem byla na pokraji svých psychických sil, neboť jsem měla plné zuby Embryho vystupování a poté Tobyho komentářů, když by Charlie z dohledu. Carlisle se na mě soucitně díval z druhé strany místnosti, než jejich krátkou hádku přerušil.

"Pánové," zahřměl, čímž si okamžitě získal jejich pozornost. "Pokud se hodláte mezi sebou handrkovat, pak to neprovádějte v mé domě a už vůbec ne v přítomnosti mé dcery. Nejen že ji tím nedokážete ani jedne zaimponovat, nýbrž ji nutíte, aby vybírala strany a pokud jste si nevšimli, tak je na pokraji svých sil."

Oba se na mě provinile podívali a já jim věnovala nazlobený pohled, než Carlisle pokračoval.

"Proto bych vás pro dnešní den rád poprosil, abyste z našeho domu odešli, v nejlepším možném případě si vše vyříkali mimo tyto čtyři stěny a vrátili se zpět jako rozumní mladí muži, o nichž budu vědět, že je bezpečné nechat v jednom pokoji s mou dcerou."

S očekáváním se na ně podíval a dodal.
"Vyjádřil jsem se jasně?"

"Ano pane."
"Samozřejmě pane Cullene."

"Výborně," přikývl s krátkým zdvořilým úsměvem Carlisle, než přistoupil ke dveřím mého pokoje a otevřel je v jasném gestu k oběma kohoutům.

Ti se naposledy podívali mým směrem, než se vydali k východu. K mému překvapení dokázali odejít, aniž by se u toho pozabíjeli a pokud se na sebe vrhli, pak to bylo daleko od našeho domu, neboť jsem neslyšela žádné zvuky bitky.

"Děkuju," otočila jsem se k tátovi s vděčným úsměvem a posadila se na kraj postele. "Zachránils mi život."
"Za málo," usmál se na mě vřele a posadil se vedle mě.
"Jak dlouho myslíš, že to bude trvat?," zeptala jsem se rovnou, místo abych chodila kolem horké kaše.

"Nemám tušení," odpověděl popravdě, aniž by se musel ptát, o čem mluvím. "Ale doufám, že jeho... uklouznutí bylo poslední. Z toho dalšího by se už totiž nemusel vůbec dostat."

"To není to co jsem chtěla slyšet, ale máš pravdu," povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. "Ale Toby má odvahu a pevnou vůli. To už mi předvedl."
"Dělá to pro tebe. Láska dokáže člověka změnit."

Usmáli jsme se na sebe a ozvalo se zaklepání na dveře, než vešel zachmuřený Edward. Okamžitě mě z jeho pohledu zamrazilo.

"Děje se něco?," zeptal se Carlisle obezřetně.
"Volturiovi zrychlili svůj postup. Budou tu pozítří, s prvním napadeným sněhem."

42. Ryze ženské intriky

15. května 2016 v 22:23 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


42. Ryze ženské intriky

"Musíme jít," vyhrkla jsem okamžitě a vysmekla se z jeho objetí, abych co nejrychleji zamířila zpět do Forks.
"Počkej," zachytil mě jemně, ale přesto důrazně Toby. "Potřebujeme pomoci, ne se vrátit do chaosu a litovat se."

"Co tím jako myslíš?," ozvala jsem se dopáleně a ruce sbalila v pěst. Embry se naježil a jemně vycenil zuby Tobyho směrem nad mým rozhořčením.

Ten pouze protočil očima a podal mi můj mobil, který jsem si vzala a netrpělivě jsem se na něj podívala.
"Mám lepší plán," prohodil nakonec.

"Máš plán? Chceš říct, že se hodláš dobrovolně zapojit do vzpoury proti Volturiovým nebo co?"
"Přesně to mám v plánu," utnul mě s takovou upřímností a razancí, že jsem nebyla s to mu odpovědět.
Usmál se, přešel ke mně a chytil mé ruce do svých.

"Jo, byl jsem idiot a bohužel jsem dost drsně naletěl," zamračil se a v očích se mu mihla bolest, která okamžitě zmizela. "Měl jsem pocit, že musím Michelle milovat, abych zapomněl na tebe, ale jak jsi říkala - takhle láska nefunguje a srdci poručit nemůžeš. Takže ano, smiř se s tím, že se od tebe dlouhou dobu nehnu ani na krok."

"Fajn," vydechla jsem a jemně vyprostila své ruce z jeho sevření. "Sem s ním."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Mohu vám nějak pomoci slečno?"
"Jistě. Zavolejte mi své nadřízené a to rychle."
"Je mi líto, ale momentálně mají neodkladnou schůzi a jak jistě chápete-"

"Tak jinak," přerušila jsem upírského posluhovače a odmlčela ho rychlým a nebezpečným problesknutím v mých očích, když vypadal, že chce něco namítnout. "Vy jste tu nejspíš nový, tak vám to odpustím. Abyste věděl, potřebuju pouze malou laskavost a jsem si jistá, že jakmile se dozví mé jméno, milerádi opustí od své schůzky."

Zcela viditelně se napjal a prohlédl si mě, jako by zvažoval moje slova. Věnovala jsem mu ledový úsměv a naklonila hlavu.

"Ovšem pokud je to pro vás opravdu takový problém, nevidím jediný důvod, proč bych celou situaci nešla vyřešit sama."
To ho donutilo konat. Okamžitě mi zatarasil cestu a s úslužným úsměvem se lehce uklonil.

"Hned jsem zpět, slečno...?"
"Cullenová. Erin Cullenová."

"Zajisté."
Přikývla jsem a počkala, než zmizel znovu uvnitř domu a poté jsem se otočila k Tobymu, jenž stál vedle mě.

"Zavolal jsem Edwardovi z tvého mobilu. Embry už dorazil," informoval mě a pod mým netrpělivým výrazem pokračoval. "Jacobova smečka se snaží přesvědčit vlky, aby se přidali na stranu Cullenových a zabránili masakru. Podle všeho se ostatní snaží dohledat pomoc od všech možných upírských přátel, které máte."

"Bude to potřeba," pronesla jsem zachmuřeně. "Už odjeli na Aljašku k Denalijským?"
"Chystají se na cestu, během hodiny vyrazí... A taky bys něco měla vědět?," dokončil opatrně.

"Co?"
"Alice a Jasper zmizeli."

"Jak to myslíš zmizeli?!," zeptala jsem se a sotva se ubránila nevěřícnému zírání s otevřenou pusou.
"Nechali pouze vzkaz a když se je ostatní pokusili sledovat podle pachu, nemohli je zachytit. Skryli své pachy a zmizeli."

Znovu jsem se otočila čelem ke dveřím a skousla si ret, zatímco jsem zpracovávala tuhle informaci. Toby si povzdechl, přešel blíž a objal mě kolem ramen.

"Erin, jsem si jistý-"
"Tohle se jim nepodobá. Za tím vězí něco jiného Toby," řekla jsem mu přesvědčeně a když se pokusil argumentovat, jediný pohled do mé tváře ho od toho rychle odradil.

V ten okamžik se znovu otevřely dveře velkého paláce a objevil se znovu úslužný upír s nečitelným výrazem, ovšem jemně se třesoucí figurou. Pozvedla jsem obočí, ale on jen ustoupil stranou a otevřel nám dveře, abychom mohli vejít.
"Pracovna v prvním patře, druhé dveře po levé straně," oznámil ploše a chvatným krokem zmizel v blízké hale.

Podívali jsme se s Tobym po sobě, ale bez dalšího slova jsem zamířili ke schodišti a poté do uvedených dveří. Měla jsem chuť tam vtrhnout, ale Toby můj nápad přečetl, předešel mě a zaklepal. Na odpověď jsem už ale nečekala, odsunula ho od dveří a pod jeho nesouhlasným pohledem vešla.

Byla to - jak jinak - snobsky vyzdobená místnost příliš velká na to, aby se nazývala pracovna. Do tohohle pokoje by se klidně vešel malý apartmán. Všemu dominoval obří lustr, jenž byl obtěžkán zlatými řetězy, o nichž jsem nepochybovala, že jsou pravé.

Všechny stěny byly zaplněny obrazy a kabinety, takže zcela zastiňovali střed pokoje, jemuž vládla obří sedačka z jakési zvířecí kůže. Kolem byly ještě další křesla z téhož materiálu a před nimi prostorný konferenční stolek.

"Jakmile se objeví duo Cullenová/Campbell, nikdy to nevěstí nic dobrého," ozvalo se z křesla, jenž k nám bylo otočené zády, sametovým hlasem.

"Alespoň máme nějakou reputaci, což se o tobě říct nedá," odvětila jsem sladce a zamračila se na Tobyho, jenž mě jemně praštil do nohy.

Z křesla se ozval neupřímný smích a jeho majitel se líně protáhl, než konečně vstal. Ale místo toho, aby přešel k nám, zamířil ke konferenčnímu stolku a ze džbánku si do pohárku nalil krev. Znechuceně jsem nakrčila nos.

"Koukám, že jsi stále stejný barbar," neodolala jsem a rýpla si, navzdory Tobyho varovnému pohledu.
"A ty stejná matka Tereza, jako dřív," odtušil Christian a s klidem si upil ze skleničky. Potom se svalil na pohovku a líně protáhl. "Co vlastně chcete?"

"Tvou pomoc," odpověděl okamžitě Toby.
"Přesněji řečeno tvou a tvé rodiny," opravila jsem Tobyho s pohledem upřeným na Christiana.

"A proč přesně bych měl něco takového já nebo můj milovaný bratr dělat?," ozvala se rádoby výsměšná otázka.
"Protože mi to dlužíte a ty to moc dobře víš," řekla jsem sebejistě a založila ruce na hrudi.

Zamračil se a viditelně upustil od svého nedotknutelného postoje. Chvíli zíral do své skleničky, jako by ji zkoumal, než ji pozvedl k ústům a vypil, zatímco mi zíral přímo do očí. Odfrkla jsem si.

"Přestaň se svými odpornými zvyky a raději zavolej svého bratra. Chci mluvit s někým, kdo má v hlavě alespoň trochu rozumu."
"Má zrovna jednání," ušklíbl se jízlivě. "Při kterém by byl nerad rušen."

"Tím jsem si jistá," pronesla jsem stejně jízlivě. "Pokud ovšem má tak velký problém sem přijít sám, nevidím jediný důvod, proč bych-"

"Myslím, že to stačí Erin," utnul mě Embry, jemuž bylo jasné, k čemu se snažím dopracovat.
S posledním varovným pohledem na mě se otočil zpět ke Christianovi, který se na mě s chlípným pobavením koukal.

"Pokud si chceš hrát na drsného hocha, kterého absolutně nic nerozhodí, posluž si. Ovšem nic to nemění na situaci, že Erin dlužíte ty, tvůj bratr i jeho manželka za život. Chtěli jsme vás poprosit o laskavost, jenž jsme považovali za samozřejmost, ale vzhledem k tvému přístupu, nám nedáváš na výběr. Na rozdíl od Erin jsem ale ochotný ještě jednou smlouvat - zajdi pro svého bratra, protože pokud to neuděláš, tak mi věř, že se znovu potkáš se Erininým alter egem, které tě straší od té události v leteckém hangáru."

To vše bylo proneseno hladce, jasně a bez jakékoliv viditelné výhružky. Bylo to překvapivě klidné, ovšem dopad Tobyho slov byl doslova meteorický. Pokud to bylo možné, tak Christian zbledl a rychle zabloudil pohledem ke mně, než se otočil zpět k Tobymu.

"Počkejte tady," bylo vše, co řekl, než s hraným klidem odešel z místnosti.

Otočila jsem se k Tobymu a neskrývala na své tváři, jaký dojem na mě udělal. Jen se pokřiveně usmál a svalil se na pohovku, kde před okamžikem seděl Christian a poklepal na místo vedle sebe. Jen jsem s úsměvem zavrtěla hlavou a přisedla si.

"Nechci vůbec vědět, kde ses učil takhle vyhrožovat lidem."
"To nebylo vyhrožování," odtušil s pobaveným úsměvem. "Pouze jsem mu jasně vysvětlil, jaké jsou jeho možnosti."
"Jasně."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Přestaň s tím."
"Nic nedělám!"

"Jasně. Proto se tak šíleně mračíš, drtíš svůj mobil v ruce a zlostně zíráš do zpětného zrcátka, jako by sis představovala, že jejich auto má v kufru nainstalovanou bombu, která každým okamžikem vybuchne."

Uraženě a trochu zahanbeně jsem se na něj podívala, protože měl zčásti pravdu. Povzdechla jsem si a pokusila se tvářit mírumilovněji.

"Nemyslím si, že to byl až tak dobrý nápad ty dva zatahovat do našich problémů," přiznala jsem mu své obavy a znovu mrkla do zpětného zrcátka.

"Já vím," povzdechl si Toby a učinil stejné ohlédnutí, než se znovu zasoustředil na silnici před sebou. "Ale jsou naše nejlepší šance. A každopádně nám zvýší počty."

"To je jediný důvod, proč jsem ochotná toho idiota tolerovat," zamručela jsem a skoro nadskočila, když se mi rozezvonil telefon.

Podívala jsem se na displej a trochu křečově se pousmála.
"Drž mi pěsti," zamumlala jsem.

Mrkl také na displej a ušklíbl se, než přikývl a ztichl, zatímco jsem si přiložila zařízení k uchu.
"Erin? Jsi v pořádku?," ozval se okamžitě Carlisleův starostlivý hlas.

Toby, jenž ho samozřejmě lehce slyšel, se uchechtl a já ho s malým úsměvem na tváři praštila.
"Jasně že jsem. Včera jsem volala Edwardovi i tobě a Esmé," odtušila jsem klidně a znovu se podmračeně zadívala do zpětného zrcátka. "A mám dobré zprávy. Tedy, jak se to vezme."

"Ano?"
"Sehnali jsme s Tobym další svědky - jak jsem ti o nich říkali. Bratři Marwickovi z Montany."

"To jsem rád," řekl a bylo to z jeho hlasu poznat, poté ale znovu zastřely jeho hlas obavy. "Ale pokud jim nedůvěřuješ nebo se v jejich blízkosti necítíš bezpečně-"

"Bezpečně," zašeptal nevěřícně a stěží zadržujíc smích Toby.
"-samozřejmě jim můžeš říct, že sis to rozmyslela."

"Ne," odpověděla jsem pevně a odtrhla pohled od auta za námi. "Potřebujeme je a já své antipatie vůči nim nějak překousnu. Přece jen jsem už nějakou dobu přežila s Rosalie a to byly tehdy časy..."

Carlisle se zasmál a já se také usmála, protože to byl jeho první opravdový smích za posledních pár týdnů. Hned ale zase zvážněl.

"Jak dlouho vám ještě zabere cesta?"
"Asi tak," mrkla jsem na Tobyho, jenž ústy naznačil čtyři, "čtyři hodiny. Jak jste na tom vy, vracíte se z Aljašky?" Jestli úspěšně jsem nedodala, ale bylo to jasně slyšet.

"Ano. Třebaže byli Denalijští velmi překvapeni a zprvu vyděšeni, po Reneesméiném vysvětlení s nimi můžeme počítat."
"Ještěže tak."
"Ano. Jak si myslíš, že to vezmou tví... přátelé?"

"Nejsou to mí přátelé, neboj," usmála jsem se nad jeho zaváháním a nutností být zdvořilý. "A i kdyby se jim něco nelíbilo, dluží mi to."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byla jsem ráda, když jsem uviděla Carlisleovo i Edwardovo auto bezpečně zaparkované v garáži, zatímco Emmettův jeep chyběl. Bude snazší, když se nejdřív setkají umírnění členové rodiny a horké hlavy zůstanou chvíli mimo hrací plochu.

Emmett by vše bral velmi vážně a doslovně, takže by se na jednoho z nich ve vteřině, kdy by povýšeně promluvili vrhl a Rosalie by jim utrhla hlavu v okamžiku, kdy by urazili Reneesmé, Bellu, Esmé nebo mě.

Nikdy by to nepřiznala, ale byla to zapálená feministka, co se týče upíří rovnosti. Ovšem dle její minulosti se tomu jen těžko můžeme divit. A já s ní a jejími názory na upírskou společnost celkem často v duchu souhlasila.

Toby zaparkoval hned vedle aut Cullenových, zatímco Marwickovi v bezpečnější vzdálenosti od domu a autem otočeným k cestě. Neměla jsem tušení, jestli kvůli paranoi nebo protože hodlají utéct, jakmile se naskytne příležitost.

"Tak ať to máme za sebou," povzdechla jsem si a společně jsme vylezli z auta a vzali tašky z kufru.
Přešla jsem k Marwickovým, zatímco vystupovali a odolávala nutkání Christianovi, jenž se znechuceně zatvářil, jakmile vylezl z auta, praštit.

"Vážně? V téhle díře žijete?," odfrkl si po milisetině a obhlédl celou parcelu.
"Pokud se ti to nelíbí, klidně můžeš kempovat v korunách stromů," prohodila jsem jízlivě a ignorovala Tobyho varovné zavrčení.

"Pokud mě doprovodíš," pronesl sugestivně a já už neodolala a praštila ho přímo do nosu.
Christian se zapotácel, chytil se za tvář a zlostně na mě zazíral. Poté se otočil ke svému bratrovi, jenž pouze pozvedl obočí v jasném "jsi idiot a neměl sis začínat" gestu a přitiskl si svou manželku blíže k sobě.

"Jsme ochotni vyslyšet vaše požadavky," prohodil povýšeně James.
"Jak šlechetné," ozval se za mnou štěkavý hlas Embryho.

Usmála jsem se, otočila a objala příchozího vlkodlaka, jenž mi mé objetí dlouze vrátil. Rychle jsem se očima ujistila, že je v pořádku, než jsem se znovu otočila k našim "hostům". Ignorovala jsem Christianův ještě znechucenější výraz a rozhodla se mluvit pouze s Jackie, jelikož vypadala nejrozumněji.

"Ostatní jsou uvnitř, tam vám vše vysvětlíme," vloudila jsem do svého hlasu lehkou prosbu a Jackie se usmála.
"Samozřejmě."

Očividně jí nedělalo problém být v blízkosti vlkodlaka, jelikož se bez problémů přidala ke mně, zatímco mi po boku šel Embry. Dvojčata společně s Tobym nás následovala, takže jsem si byla jistá, že nikam neutečou.

Otevřela jsem vchodové dveře a teprve až byli všichni vevnitř je zavřela. Rukou jsem naznačila k obýváku, kde stáli všichni členové naší rodiny kromě Belly a Reneésmé. A také Jacoba, jenž se od ní nehnul ani na krok.

Zatímco Embry ležérně přešel ke krbu, o nějž se opřel, naši hostě poněkud strnule stáli. Jako první se samozřejmě oklepala Jackie, jež všem věnovala jemný úsměv. Přestože její oči rudě zářily, nevypadala nijak nebezpečně.

"Vítejte. Tohle je Carlisle a jeho žena Esmé; mí rodiče. Nakonec mí sourozenci: Alice a Jasper tu momentálně nejsou, Rosalie a Emmett přijedou zítra a tohle je Edward," představila jsem všechny a pak se otočila k hostům. "Tohle je Jacqueline, James a Christian Marwickovi."

"Těší mě," přešla okamžitě do hostitelského módu Esmé a potřásla si rukou nejprve s Jackie, jelikož působila nejméně hrozivě.

James jí k mému překvapení mile pozdravení oplatil a políbil ruku, zatímco jeho bratr neotřele flirtoval, za což se mu dostalo dvou nepříliš nadšených pohledů od Carlislea a Edwarda.

"Důvod, proč Toby s Erin požádali o vaši pomoc je prostý," chopil se poté slova Edward, jenž se postavil a mluvil klidně, ovšem neméně nebezpečně. "Jde o mou dceru."
Nastala vteřina ticha.

"Dceru?," zopakoval James a zatvářil se podezíravě.
"Ano dceru," potvrdil Edward a mrkl na mě. Přikývla jsem a on pokračoval. "Nedávno jsem se oženil s Bellou, kterou jsem proměnil v upírku, ovšem než byla proměněna, otěhotněla a porodila dítě. Mé dítě."

Teď už se tvářili i nevěřícně, ale Edward pokračoval, protože i tak mu naslouchali a zatím nezačali útočit, na což jsme byli také připraveni.
"Porodila zdravou holčičku, která je napůl upír a napůl člověk-"

"To není možné," sykl Christian a šokovaně na Edwarda zíral.
"Můžu tě ujistit, že je," odtušil stále klidný a zavolal do vedlejší místnosti. "Bello? Mohla bys přivést Reneesmé?"

Z vedlejšího pokoje se ozvaly kroky - ženské a jemné, mužské a těžkotonážní a poté drobné, jako u baletky. Následoval jemný motýlí tlukot srdce a poté zpoza rohu vyšla Bella, jež za ruku vedla malou Reneesmé.

Ta se usmála, jakmile mě spatřila, ale uklidnila se a nerozběhla ke mně, protože věděla, že máme návštěvu. Marwickovi na ni nevěřícně zírali, ale neútočili a vypadali, že docela věří našemu tvrzení. Ale Jackie vypadala nedotknutě, skoro jako by hluboce přemýšlela.

Poté se usmála, vyvlékla z Jamesova sevření a poklekla, aby byla ve stejné výši jako malá. Naklonila hlavu a vyslala jejím směrem další úsměv.
"Nemusíš se nás bát, bambina," pronesla vřele a tentokrát jsem slyšela její italský přízvuk i v angličtině.

Na to se Reneesmé usmála také a přitančila k ní. Okamžitě jí položila ručku na tvář, když ji Jackie přivinula do náruče a soustředěně se na ni zadívala.

Trvalo to pouze pár minut, než svou ručku složila a Jackie několikrát zamrkala, než se znovu zorientovala ve svém prostředí. Poté se zadívala na holčičku ve svém náručí a přikývla na její otázku.

"Samozřejmě, že vám pomůžeme," odpověděla, postavila ji na zem a naposledy jí věnovala úsměv, než se otočila ke svému manželovi a jeho bratru. "Nemám snad pravdu?"
Oba přikývli a já se s těžce skrývajícím úsměvem ohlédla na Tobyho, v jehož výraze jsem našla totéž. Podpantofláci.

Když jsme uslyšeli v blízkosti neznámý zvuk motoru, všichni jsme zpozorněli a Edward rychle klidil Bellu s Reneesmé do vedlejší místnosti a já zamířila ke dveřím, připravená útočit, když mě zachytila Tobyho ruka.

Překvapeně jsem pohlédla do jeho usměvavé tváře.
"Zavolal jsem ještě někoho, kdo je ochotný se k nám přidat."

41. Tajemství nevěsty

8. května 2016 v 16:11 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

41. Tajemství nevěsty

"Gratuluju?," vyšlo ze mě ploše s náznakem zmatené otázky.

Michelle se ale pouze rozzářila a objala mě. Než jsem stihla zareagovat, byla opět v Tobyho náručí a já na ni stále opařeně hleděla. Toby se díval všude, jen ne na mě.

"Plánovali jsme ti to říct osobně a trochu civilizovaněji," naoko se zamračila na Tobyho, než se ke mně s oslňujícím úsměvem znovu otočila. "Vím, že Tobymu na tobě hodně záleží, takže mě napadlo - nechtěla bys mi jít za svědkyni?"

"Cože?!," vyhrkli jsme společně s Tobym a Michelle znejistěla.
"Myslela jsem, že se vám ten nápad bude líbit," prohodila a její nadšení z tváře opadlo.

"Michelle, tohle jsme spolu neprobírali," řekl Toby a bylo vidět, že se zlobí.
"Já vím a mrzí mě to, ale chtěla jsem ti jen udělat radost."

Nevěděla jsem, jestli se mám v tu chvíli hystericky rozesmát nebo rozbrečet. Na Tobym bylo jasně poznat, že nestojí o to, abych šla na jeho svatbu jako svědkyně. Nevěděla jsem, jestli kvůli naší minulosti nebo něčemu jinému, ale chápala jsem jeho postoj.

"Nemyslím, že je to dobrý nápad," začala jsem opatrně a trochu mě zamrzelo, jak nadějně se Toby zatvářil.
"No, dobře," promluvila sklesle Michelle, ale poté vykřesala úsměv. "A budeš o tom prosím přemýšlet?"

"Samozřejmě," potvrdila jsem a s nuceným úsměvem jsem se k ní obrátila. "Každopádně gratuluju a tak... Já už, ehm, půjdu domů. Zjistit jak to dopadlo."

"Nebudeme tě zdržovat," přerušil Michelle Toby.
"Děkuju," řekla jsem mu. Děkovala jsem hlavně za to, že mi poskytnul východisko.

Rychle jsem se otočila a bez dalšího slova zmizela z jejich dohledu. Ale nemířila jsem k domu. Utíkala jsem lesem zcela bezcílně a tiše se ve mně hromadil vztek. Jakmile jsem byla dost daleko a měla jsem už po krk běhání, zastavila jsem se a praštila do stromu takovou silou, až se celý roztřásl.

Vycenila jsem zuby a svou akci zopakovala ještě pětkrát, než jsem se uklidnila natolik, abych se posadila pod něj a se zavřenýma očima se opřela o jeho kmen. Netrvalo dlouho a uslyšela jsem vlčí tlapy, které se o pár vteřin později změnily v lidské kroky.

"Nemusel jsi se obtěžovat," prohodila jsem kysele, aniž bych otevřela oči.
"Těžko můžu odolávat tvému vlkovi, když mě volá," zněla Embryho odpovědět.

Otevřela jsem oči a odvrátila se od stříbřité vlčice, jež se na mě dívala obviňujícím pohledem. Povzdechla jsem si a potlačila nutkání se odklonit, když se vedle mě Embry neelegantně rozplácl a opřel si hlavu o mé stehno.

"Promiň," zmohla jsem se nakonec a svolala Silver zpět do své mysli. "Asi bych se ji měla naučit ovládat."
"Nemusíš se omlouvat, je to instinkt," pokrčil rameny, ale jasně jsem cítila jeho ztuhlý postoj.

"A pěkně pitomej," zamumlala jsem a chytila Embryho za rameno, když se pokoušel zvednout. "Počkej. Nemyslím to tak, že nejsem ráda, že jsi tu - protože jsem. Jde o to, že jsem tě k sobě svázala a ty nemůžeš udělat nic svobodně."

"Otisk se nedá ovlivnit, je to prostě předurčeno. Každý vlk si vybere druha podle toho, jak moc je k němu kompatabilní."
"Možná, ale já si tě nezasloužím."

"To není pravda," uklidňoval mě okamžitě. "Máme stejné názory, dynamiku, dokážeme spolu bojovat. Kdybys byla vlk..."
Utichl a v jeho očích se objevila ta stará nostalgie ke dnům, kdy tomu tak opravdu bylo. Smutně jsem se usmála a chytila ho za ruku.

"Kdybych byla vlk," začala jsem vážně a dívala se mu do očí. "Milovala bych tě."
Pevně mě stiskl a v tichu, které narušovalo pouze cvrlikání ptáků, jsme ze sebe nespustily oči. Po chvíli jsem svůj pohled odtrhla a znovu se opřela o strom.

"Ale já nejsem vlk."
Pokud ticho, které mi bylo jeho odpovědí, nebylo dostatečné jako ukázka toho, co jsem zničila, pak vytí Silver v mé hlavě to dokonale vykrylo.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Nemám ji ráda."
Usmála jsem se a zavrtěla hlavou.

"Říkáš to jen proto, že se bude s Tobym brát."
"Neříkám, prostě ji nemám ráda. Něco na ní je prostě divného."
"Vážím si toho," řekla jsem a chytila její ruce do svých. "Ale nemusíš se kvůli mně trápit."

"Jsi má dcera, samozřejmě, že se kvůli tobě budu trápit," načertila se okamžitě Esmé a já byla ráda, že nepřidala nějaký výchovný pohlavek.

I když jsem se zapřísáhla, že už jsem s Tobym definitivně skončila - obzvlášť poté, co jsem se dozvěděla, že se budou brát - stejně jsem Michellino pozvání neodmítla. Ano, naprosto jsem zavrhla její nápad s tím, že budu svědkyně, ale pozvání na svatbu jsem nakonec přijala.

Michelle byla vytrvalá. Nevěděla jsem, jestli jí Toby řekl něco o našem vztahu nebo byla prostě jen umíněná, abychom se spolu usmířili. Každopádně jsem jí pomáhala s přípravami na svatbu a dokonce jsem s ní šla na zkoušku šatů.
Po téhle akci mě Alice nazvala masochistkou a já nemohla jinak, než souhlasit.

Byla jsem odhodlaná, aby byla Tobyho svatba dokonalá a třebaže bych byla nejradši na Michelliném místě, přála jsem mu, aby jim to spolu vydrželo. Protože Toby potřeboval někoho, na koho se může spolehnout a kdo neuteče při první katastrofě, co se přes ně převalí.

Dokonce jsme se dostala do fáze, kdy jsem začala trávení času s Michelle brát jako terapii na mé zlomené srdce. Bizardní, jistěže, ovšem do určité míry to bylo mé osobní peklo, které jsem si tak nějak zasloužila.

A mohla jsem si za to sama.
"Opravdu tam nemusíš jít," pokusila se mě znovu Esmé přesvědčit, když mi znova upravila šaty.

"Já vím," potvrdila jsem s malým úsměvem a nechala se lehce obejmout. "Ale slíbila jsem to. Navíc tam se mnou bude Embry. Všechno bude v pohodě."

Embry byl nadšený z toho, že jsem s ním trávila více času. Byla jsem jeho otiskem, takže samozřejmě dělal vše, co mohl, abych byla šťastná. A já se jen mohla cítit hůř a hůř, když jsem ho jen využívala, abych se necítila sama.

Nelíbila se mu myšlenka, že půjdu na upíří svatbu a trochu neochotněji (vzhledem k jeho vlastní bezpečnosti se to dalo pochopit) souhlasil s tím, že mě doprovodí. A já se snažila sama sobě namluvit, že ho tam nechci jen proto, aby Toby žárlil.

"Vrátíme se brzy," řekla jsem jí, když jsem uslyšela troubení Embryho půjčeného auta.

Nechala jsem se políbit na tváři a vyprovodit k autu, kde už na mě čekal můj doprovod. Gentlemansky mi otevřel dveře a zabouchl je za mnou, než vklouzl na místo řidiče a rozjel se směrem k malému městečku, vzdáleného 40 kilometrů od Forks.

Pronajali si malý ranč s nádhernou zahradou, na které se měla ceremonie odehrát. Byla to nádherná a romantická scenérie - kolem byly rozkvetlé louky a blízký les, kolem nějž protékala mála říčka a ohraničovala celý pozemek.

Viděla jsem již dříve dekorace, které se chystala Michelle na oslavu použít. Byla to pouze jednoduché motivy, vše v modrých barvách a dokonale ladící. Také mě překvapilo, že pozvala poměrně málo hostů.

Byla to pouze malá skupinka upírů, kteří se s Michelle znali a poté Tobyho přátelé spolu s Javierem a Jolene. Byli opravdu překvapeni, když jsem s nimi naposledy hovořila, že se Toby plánuje oženit. Moc mi nepomohl ani fakt, že Jolene odmítavě prohlásila, že si na Michelliném místě stejně představuje mě.

Cesta uběhla překvapivě rychle. Embry se mě nepokoušel ani rozmluvit, bylo na mě velmi jasně vidět, jak jsem nesvá a nejradši bych utekla dobrých pár kilometrů pryč od toho místa. Ale sama jsem se ujišťovala, že potřebuju na vlastní oči vidět, jak je šťastný, abych se posunula dál.

A to byla samozřejmě naprostá lež.

Ovšem všechny mé myšlenky vyletěly z okna, když jsme dorazili. Spousta hostů pochodovala sem a tam, u ucha telefon, jak se snažili někomu dovolat. Většina z nich se na mě a na Embryho dívala zhnuseným rudým pohledem, než se otočili a zmizeli o pár metrů dál.

Okamžitě jsme tedy společně zamířili na druhý konec pozemku, kde stál Toby společně s Jolene a Javierem kteří se ho očividně snažili uklidnit.

"Co se děje?," zeptala jsem se přímo když jsem k nim došla.
"Co jsi jí řekla?," obořil se na mě okamžitě Toby, aniž by dal šanci komukoliv něco vysvětlit.

"O čem to mluvíš?," zeptala jsem se nechápavě.
"Jako bys to nevěděla," odsekl, chytil mou ruku do pevného stisku a zatřásl se mnou. "Tak kde je?"

"Hej! Dej z ní ty pracky pryč," štěkl po něm Embry a vythrl mě z jeho sevření, aby mě mohl skrýt za sebe a čelit mu. "Přestaň vyvádět a řekni, co se tu stalo."

"Michelle je pryč! Nenechala tu žádný vzkaz a prostě zmizela. Někdo," blýskl ke mně očima, "jí musel něco říct, jinak by to neudělala."

"Já ji nic neřekla," bránila jsem se. "Takže se laskavě uklidni. Pomůžeme ti ji najít, ale nemusíš se hned obořovat, když neznáš žádné detaily."

"Fajn!"
"Fajn!"

Oba jsme se od sebe otočili a každý zamířili na opačnou stranu. Snažila jsem se necenit zuby na každého, kdo kolem mě prošel a pokusila se uklidnit natolik, abych mohla s Embrym probrat naši strategii.

"Znáš její pach?," ujišťovala jsem se, zatímco jsme se blížili k okraji lesa.
"Jasně," kývl a poté se na mě nejistě podíval. "Chceš se rozdělit, viď?"

"Bude to tak nejlepší," připustila jsem a pokusila se na něj povzbudivě usmát. "Nebudeme od sebe tak daleko a kdyby něco, tak máme mobily."

"Dávej na sebe pozor."
"Ty taky."

Rychle vběhl do keře, z nějž se po chvíli vynořil ve své vlčí podobě a než se rozeběhl na východ, otočil se ke mně a očima mě prosil, abych byla opatrná. Přikývla jsem a on spokojeně kývl, než se vydal pryč.

Já sama jsem se ihned rozběhla a pokusila se stopovat Michelle podle jejího pachu, jenž jsem tu kolem celého pozemku cítila. Vnitřně jsem zaklela, protože bylo jasné, že bude všude její pach, když tu chystala celou oslavu.

Nechápala jsem to. Proč by utekla od oltáře a od Tobyho, když spolu byli očividně šťastní? Tedy alespoň ona se mi zdála šťastná, Toby... ne tak moc. Začala jsem přemýšlet, kdo by jí mohl co navykládat, že se rozhodla k tak razantnímu kroku, ale nemohla jsem na nikoho přijít. Tohle se jí prostě nepodobalo.

Zastavila jsem se, když se mi rozvibroval telefon. Neznámé číslo společně se zprávou.

Máme nevyřízené účty z Montany. Přijď sama nebo tvoje malá kamarádka umře.
Christian

Zaskřípala jsem zuby a zaklapla mobil takovou silou, že se skoro rozbil. Měla jsem tušit, že tom bude něco takového. Na chvíli jsem zvažovala, že se vrtím, varuju Tobyho a půjdeme spolu. Poté jsem si ale vybavila nenávistný obličej mladšího z Marwicků a rozhodla se.

Nebyla šance, že by to nemyslel vážně. Zrovna teď někde držel Michelle v její svatební den a za všechno jsem mohla já. Rozběhla jsem se na místo určené dle mého mobilu a doufala, že se s ním bude dát rozumně mluvit.

Nesnesla jsem pomyšlení na to, že by Michelle zabil. Nedovedla jsem si představit, jak bych se potom mohla na Tobyho byť i jen podívat, kdybych jeho nastávající nedokázala zachránit a musela mu oznámit, že je mrtvá.

Rozběhla jsem se ještě rychleji a snažila se zahnat nepříjemný pocit, když jsme snižovala vzdálenost mezi mnou a Forks. Nečekala jsem, že vybere místo někde poblíž; trochu jsem počítala s Montanou. Ovšem Christian měl asi nějakou exhibicionistickou stránku, o níž jsem dosud neměla tušení.

Vběhla jsem na prostranství, na němž bylo pouze pět upírů. Všichni byli rozestoupeni a mezi nimi ležela schoulená postava ve svatebních šatech. Bylo mi ihned jasné, že jeden z těch upírů má nějakou moc, kterou dokáže omráčit upíra, protože Michelle jen tak ležela na zemi.

Jakmile jsem se k nim rozběhla, neváhala jsem a zaútočila na prvního, který se rozběhl proti mně. Christian tu nikde nebyl, takže jsem veškeré myšlenky na to, že bych s nimi vyjednávala okamžitě zavrhla.

Michelle byla v nebezpečí a já jsem nehodlala dopustit, aby kvůli mně někdo další zemřel. Proto jsem byla docela překvapená, že upíři bojující proti mně byli dost slabí. Vypadali, jako by několik týdnu nelovili.

Jejich pohyby byly podivně nemířené, často zakopávali nebo se na mě vrhali s příliš nadměrnou silou. Chvíli jsem zvažovala, že je nezabiju a pokusím se s Michelle utéct, jenže koutkem oka jsem ji sledovala a nevypadala, že by byla schopná se i sama zvednout.

Navíc jsem musel zničit toho, kdo nad ní držel moc. V kapse jsem nahmatala zapalovač a vhodila ho na dřevěné klacky pod jedním ze stromů. Ty okamžitě chytily a já už během pár vteřin házela jednotlivé upíry do spáleniště.

Byli divocí, neuvážení a snažila jsem se všelijak omlouvat své okamžité chování. Ale tohle nebyla situace, kdy bych si mohla dovolit nějak dlouze přemýšlet nad rozhodnutím, které jsem měla udělat. Musela jsem se rozhodnout hned.

Jakmile jsem se jich zbavila, ihned jsem poklekla k Michelle a opatrně ji zvedla do sedu. Moc toho cizího upíra na ni zjevně ještě působila, protože se trochu třásla.
"Je to v pořádku Michelle, všichni jsou mrtví," uklidňovala jsem ji a přehodila přes ni můj lehký kabát.

"Měla jsem takový strach," řekla mi a chytila mě za ruku. "Nemohla jsem se ani hnout - prostě najednou vběhli na pozemek a než jsem se stihla začít bránit, jeden z nich na mě použil svou moc."

"Já vím," mluvila jsem klidně a snažila se znít co nejpříjemněji. "Pomůžu ti na nohy a vydáme se zpátky. Toby už má o tebe příšerný strach."

"Nemůžu se vrátit," rozvzlykala se. "Všechno jsem zničila! Nemůžu ještě zničit jeho život!"
"Jsem si jistá, že takhle to Toby nevidí," pokusila jsem se ji uklidnit. "Jen uvidíš, až se dostaneme zpátky."

"Mohla bys zavolat Embryho? Nechci jít samotná," naléhavě se ke mně otočila a přestala vzlykat.
Kousla jsem se do jazyka, abych se na ni obořila, že jsem tu přece já, ale ovládla jsem se. Byla v šoku, nemusela jsem to ještě zhoršovat. Přikývla jsem tedy a sáhla pro mobil do kabátu kolem jejích ramen, ale ona ho ihned odhodila pryč.

"Můžou sledovat tvůj mobil!," sykla a podívala se na mě prosebnýma očima. "Jen ho zavolej, tak jak jsi to udělala dřív."
Zaváhala jsem. Věděla jsem, co po mně chce, ale nerada jsem k sobě Embryho volala pomocí Silver. Měla jsem pocit, že ho tím k sobě nutím, než když jsem mu volala mobilem, kdy mi to připadalo v pořádku.

Ovšem jediný pohled na zničenou a otřesenou Michelle přede mnou mě donutil změnit názor. Zavřela jsem oči a soustředila se na svou moc. Jakmile jsem si byla jistá, že je vedle mě, pokusila jsem se do ní vcítit.

"Pěkné," uslyšela jsem mlhavě a omámeně otevřela oči.
"Nikdy jsem nevěřila, že to bude tak snadné."

Než jsem stihla cokoliv udělat, byla jsem sražena k zemi a přes mé rty a nos byla přitisknuta látka. Nadechla jsem se, abych vyjela na Michelle, co blázní, když jsem se rozkašlala a znovu cítila pocit dušení.

Rozšířily se mi oči, když jsem identifikovala příšernou vůni, co byla na jejím šátku. Oměj. Zpanikařeně jsem se pokusila odstrčit její ruce, ale ona své ocelové sevření nepovolila. Pocítila jsem první příznaky.

Když ode mě konečně odstoupila, sotva jsem se otočila na bok, abych se mohla rozkašlat a marně se pokoušela dostat oměj z mých plic. Natáhla jsem roztřepanou ruku po mobilu, jenž ležel vedle mě, ale Michelle ho odkopla.

"Proč tohle děláš?," zasípala jsem a nepoznávala tu osobu před sebou. "Pokud jsi... pokud jsi chtěla Tobyho... stačilo říct."

"Tobyho?," zasmála se a na její tváři se usadil nepěkný úšklebek. "Nikdy jsem nechtěla Tobyho. Potřebovala jsem se jen dostat k tobě natolik blízko, abych mohla uskutečnit svůj plán. Nikdy jsem ho nemilovala, ale bylo výhodné si ho držet u sebe."

Dřepla si přede mě a skoro mateřsky mi odhrnula pramen vlasů z čela. Odtáhla jsem se. Ušklíbla se a vstala.
"Co chceš?"

"Vlka," odpověděla prostě, ale v jejich očích se leskla fanatická nadšenost. Připomínala mi Ara.
"Pokud je to tvůj plán, pak tě musím zklamat. Když zemřu já, zemře i vlk."

"Nebuď naivní," odfrkla si a začala se procházet kolem mě v hladových kruzích. "Oměj tě pouze otráví a taky vlka. Takže nebude schopný si zavolat tvého poslušného pejska. A jakmile budeš ve svém nejslabším bodě, tak bude patřit mně."

"Jak to myslíš?," vydechla jsem a snažila se zahnat hrůzu z jejích slov.
"Jednoduše," sladce se usmála a zastavila ve svém pochodování. "Moje moc neblokuje pouze ostatní dary. Moje moc je zcela jiná. Já si totiž vybírám, který dar se mi hodí a který ne a ty si pak vezmu."

"Sama jsi to nahrála. Ten únos. I to ochromení," pochopila jsem a znovu se rozkašlala.

"Přesně tak," potvrdila a pokračovala. "Ani nevíš, jak mě lákala moc té tvojí drahé sestry - Alice. Vidět budoucnost, kdo by si to nepřál? Už jsem chtěla naplánovat, jak ji k sobě dostat, abych si její moc mohla vzít, když jsem tě uviděla s tím čoklem. Tvá moc je daleko silnější a ohromnější, než koukání do budoucnosti kdy může být. A já ji chci."

"Co jim hodláš říct?," zvedla jsem těžce svůj pohled.
"Já se už ale nehodlám vracet," zasmála se. "Já mířím k Volturiovým."

Z toho mi zatrnulo a ona si toho všimla. Jedovatě se na mě usmívala a skoro si pobrukovala písničku, když mluvila.
"Přesně tak, Erin. Já budu ta, co nejdřív zničí tebe a potom celou tvou rodinu. Jakmile budu mít tvou moc, vydám se za Arem, dostanu se do jeho rodiny a vyzradí mu všechny ty nádherné detaily o tvé neteřince."

"Ale neprozradíš."

Skoro jsem odpadla úlevou, když jsem uslyšela Tobyho naštvaný hlas. Michelle mě okamžitě vytáhla za vlasy, takže jsem byla nucena klečet, s krkem zranitelně vystvaeným. Cítila jsem její dech a jedové zuby, jak se lehce opíraly o mou tepnu.

"Ale ano budu," zavrčela. "Raději zmiz, než tvou milovanou roztrhám na kousíčky."
"Udělala jsi chybu," odpověděl jí poměrně klidně a nepohnul se.

"Proč myslíš?," zeptala se sebevědomě.
"Podcenila jsi vlčí otisk."

Cítila jsem ho ještě dřív, než ji ze mě strhnul a oba dva se do ní společně pustili. Spadla jsem na lokty na zem a znovu se rozkašlala. Cítila jsem pálení ve svém krku a plicích, jak můj jed ničil oměj, jenž se tam usadil.

Během pár minut, při níž se ozývala spousta vrčení a poté známé skřípění upířího těla, bylo po všem. Její mrtvola byla hozena do spáleniště, jež jsem vytvořila a oba dva ke mně přiběhli. Embry stále ve své vlčí podobě.

Budeš v pořádku, tvůj jed oměj zničí, ujistil mě jemně Embry skrze své myšlenky a já vděčně přikývla, zatímco mě Toby opatrně přítáhl k sobě a zabalil do svého saka.

"Jsi v pořádku?," zeptal se s úzkostí.
"Budu," zachraptěla jsem.

"Mohlo tě to zabít," vydechl.
"Já vím," unaveně jsem se usmála. "Ale nejsem vlk."

Embry vyštěkl zvířecím smíchem a Toby se usmál. Stále ale měl v obličeji starost. Okamžitě jsem zvážněla.
"Jak jste mě našli?"

"Alice měla vize."
Toho jsem se zachytila a zmateně se dívala na jejich starostí stažené tváře.
"O čem?"

"Volturiovi," odpověděl nakonec Toby. "Irina odjela do Volterry a prohlásila, že je Reneesmé nesmrtelné dítě. Jdou si pro nás."

40. Střípky duší

1. května 2016 v 14:28 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

40. Střípky duší

Chvíli jsme jen všichni tiše stáli, než jsem se odhodlala udělat první krok do domu, abych se ujistila, že je Bella v pořádku. Cítila jsem se, jako bych nesla na zádech tíhu světa a nevěděla, co s ní naložit.

Tak nějak jsem čekala, že mě někdo z rodiny zastaví, ale byla jsem překvapena, když se ozval jiný zvonivý hlas.
"Jsi v pořádku?"
Otočila jsem se mátožně po zvuku a zaregistrovala ji.

Nebylo pochyb, že je to Michelle. Viděla jsem ji pouze na svatbě a to zdálky, zatímco ke mně byla díky Tobymu otočena zády. Teď jsem si ji konečně mohla poprvé dobře prohlédnout. První mě samozřejmě zaujal její zásnubní prsten.

Donutila jsem se ale svůj pohled zvednout a do srdce se mi zakousla závist i žal. Byla nádherná, o tom nebylo pochyb. Toby ji převyšoval o hlavu a ona po jeho boku vypadala doslova jako mrkací panenka.

Na chvíli se mi naježily chlupy a užuž jsem zavrčela nad vzpomínkou, jež vyvolaly její ohnivé vlasy. Ale zadržela jsem se a nutila se nemyslet na Victorii a přenést se přes svou averzi k zrzavým dívkám.

Bylo to ironické - přišlo mi totiž, že je zcela jiná, než jsem já. Jako by se na mě Toby snažil za každou cenu zapomenout a vybral si někoho, kdo mu nebude připomínat jeho dávnou láskou, co mu zlomila srdce.

To vše se odehrálo během dvou vteřin, než jsem odpověděla.
"Ne," a překvapila sama sebe, když ze mě vyšla pravda. "Co jsi čekala?"

Viděla jsem, jak se Toby naježil. Ale Emmett se ke mně mezitím postavil a snažil se působit co nejděsivěji to šlo. To mu při jeho dvou metrech a několika kilech svalů nedělalo žádný problém.

"Omlouvám se," zněla její zkroušená odpověď a já se proti své vůli cítila špatně. "Nechtěla jsem se tě dotknout. Jsem Michelle."

Představila se a přistoupila ke mně plavným krokem, že jsem doslova cítila, jak na ni Alice kvůli tomu zlostně zírá. Překonat Alice v plavnosti, to je naprosto nepřípustné.
"Erin," potřásla jsem jí rukou, abych nebyla nezdvořilá. "Díky za pomoc."

Dodala jsem, když jsem se rozhlédla kolem a všimla si jejich pošramoceného oblečení. Zjevně nezůstali pouze u toho, že mi dali echo, ale dokonce se přidali k naší rodině. Začínala jsem nenávidět, že té holce ještě něco dlužím.
"O nic nejde," usmála se. "Vždycky je dobré bojovat za správnou věc."

S tím se znovu přitulila k Tobymu, jenž jí to dovolil, ale v jeho tváři bylo znát mírné napětí. Mrkla jsem vedle sebe na Emmetta a poté znovu na dům. Přemýšlela jsem, jak se jich co nejzdvořileji zbavit, ale Carlisle to vyřešil za mě.

"Děkujeme, že jste naší rodině pomohli," promluvil laskavě. "Pokud by vám to nevadilo, rádi bychom se postarali ještě o Bellu..."
"V pořádku," pochopila rychle Michelle a já byla vděčná. "Kdybyste cokoliv potřebovali."

S tím mi do ruky vrazila kousek papíru s jejím jménem. I písmo měla hezké, pomyslela jsem si hořce a snažila se svoje díky říct jinak, než kysele. Vzhledem k tomu, že se Toby znovu zamračil, se mi to nepodařilo.

Oba se rychle rozloučili a zamířili směrem k městu. Rychle jsem strčila ten kus papíru Emmettovi, protože jsem si byla jistá, že bych ho jinak rozcupovala na kousky. Tentokrát mě před domem opravdu zastavil někdo z rodiny.

"Bella je teď v bezvědomí a brzy započne její přeměna. Teď už budeme muset jen čekat," vysvětlil mi Carlisle s rukou na mém rameni.
"Musím ji vidět," řekla jsem mu a podívala se na Edwarda, protože jsem cítila, že potřebuju jeho svolení.

V jeho očích jsem znovu viděla tu mučednickou bolest, ale tentokrát byla velmi jasně znásobená a já se bála zeptat nahlas. Bylo to opravdu tak příšerné? Jeho přikývnutí mi dalo odpověď na obě mé otázky.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nevěděla jsem, co čekat, když jsem vešla do místnosti, která byla ve spěchu předělána na Carlisleovu menší pohotovost. Okamžitě jsem si všimla lehátka, na němž Bella ležela a kdybych toho byla schopná, tak bych se rozbrečela nebo omdlela.

Byla naprosto bez života a kdybych neslyšela její bijící srdce, tak bych věřila tomu, že je mrtvá. Po rukou, nohou i krku měla kousance od zubů, jenž musely patřit Edwardovi. Přestože jsem ji viděla ráno, připadala mi jako neznámý cizinec v našem domě.

Její vyhublost, jež přišla společně s těhotenstvím, byla nyní šíleně viditelná. Teď, když se její tělo neschovávalo za těhotenské bříško, jsem ji poprvé viděla. A zdálo se mi, že to je přesně to, co Edward viděl každý den.

Byla tak bledá, nezdravě nemocnou barvou a její kosti napínaly její kůži. Přišlo mi, že se snad koukám na jednu z fotek v historické knize, kde ukazovali vězně z koncentračních táborů za druhé světové války. Bylo hrozné si to nejen pomyslet, ale vidět to v realitě.

"Panebože," vydechla jsem a opatrně ji vzala za ruku ve strachu, že ji zlomím, když ji sevřu pevněji. Pod prsty jsem cítila její tep. "Neměla jsem nikam chodit, měla jsem tu s ní zůstat."

"Není to tvá vina," ujistil mě tiše Edward a vzal si do svých dlaní její druhou ruku. "I kdybys tu byla... nic by to nezměnilo."

Nehodlala jsem se vyptávat. Nejen, že jsem na všechny podrobnosti nebyla psychicky připravená, ale také proto, že by si to Edward jistě nepřál znovu vyprávět. Pohladila jsem ji po tváři a děkovala všem svatým, že to přežila do chvíle, než ji byl Edward schopný změnit.

"Měl jsem štěstí," odpověděl tím tichým bolestným hlasem. Poté na chvíli odtrhl oči od své nehybné manželky a zadíval se na mě. "Měla by sis odpočinout."

"Jsem v pohodě," odpověděla jsem automaticky a trochu se zamračila. "Ve skutečnosti jsem nic neudělala. Nejsem unavená."

Z té myšlenky, čím vším si tu prošli, zatímco já jsem se loudala po Embryho pokoji mi bylo špatně od žaludku. Edward si povzdechl a položil Belliny ruce na její břicho, když vypáčil její dlaň z mého sevření a poté se na mě přísně podíval.

"Jdi se vysprchovat a na chvíli si odpočiň. Prosím."
Nejistě jsem se podívala na Bellu a zpět na něj.

"Její stav se za těch pár minut nezmění a ty tu koupel potřebuješ. Bella by nechtěla, abys kvůli ní zanedbávala sebe," zatlačil na mě a já se podvolila, protože zahrál nebezpečnou kartu.

Ve dveřích jsem se naposledy otočila a stiskla Edwardovi, jenž mě doprovodil ke dveřím, rameno ve znamení podpory. Chabě se usmál a pokynul mi směrem k mému pokoji. Doplahočila jsem se tam a bodlo mě u srdce, když jsem míjela postel a raději zamířila do sprchy.

Musela jsem uznat, že měli oba dva pravdu. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, popadlo mě nutkání ze sebe strhat to staré a zakrvácené oblečení, které mi přinášelo spoustu nelichotivých vzpomínek.

Ani jsem se neobtěžovala je házet do koše na prádlo a rozhodla se je rovnou vyhodit. Už napáchalo dost škody. Dlouhá sprcha, kterou jsem poté absolvovala byla opravdu osvobozující a uvolňující. Přestože nevyprchalo veškeré napětí, bylo mi lépe.

Spěšně jsme se převlékla do pohodlných tepláků a svetru. Jakmile jsem vstoupila dolů do místnosti, Alice na mě pouze mrkla, ale nijak můj výběr oblečení nekomentovala. Všichni stáli v kruhu kolem pohovky a skláněli se k Rose.

Teprve v tu chvíli jsem se rozpomněla, co se tu vlastně stalo a zaznamenala jsem novou vůni. Byla sladká a nepříliš se lišila od naší, ale byl v ní cítit i člověk. A také jsem velmi dobře slyšela lehounce třepetající srdce.

Zahlédla jsem ji na pár vteřin a byla jsem zcela okouzlená. Během toho okamžiku její oči našly moje a ona se usmála. Vydala vzrušený skřek, který by u jiných dětí zněl pištivě, a společně s ní se ke mně všichni otočili.

Reneesmé netrpělivě položila ručku na Rosaliinu tvář a chvíli na ni soustředěně hleděla, než se odtáhla a s očekáváním se na Rose podívala. Ta se jen jemně usmála a zavrtěla hlavou.
"To není ona."

Takže myslela na Bellu, domyslela jsem si a letmým pohledem na Edwarda, jenž se tu objevil, jsem si to potvrdila. Reneesmé znovu vypískla a natáhla své drobné ručičky mým směrem. Trochu vyplašeně jsem mrkla na Rose, která lehkým krokem ke mně zamířila.

"Neublížíš jí," ujistila mě, když si správně přečetla mou obavu v tváři a opatrně mi předala batole.
Co nejšetrněji jsem si ji složila do náruče a překvapeně sledovala kontury jejího obličeje. Nevypadala jako čerstvě narozené dítě a v jejím pohledu bylo cosi dospělého, rozumného. Usmála jsem se na ni.

Měla stejně teplé čokoládové oči, jaké měla Bella. Její vlasy byly nazlátlé, ale také držely svou původní hnědou, kterou po Belle zdědila. Její tvář byla směsicí Edwarda i Belly a vypadala tak neuvěřitelně nádherně.

Zasmála se a všichni v místnosti se doslova koupali v tom lahodném zvuku. Vytáhla svou malou ručku a rozprostřela ji na mé tváři. Chvíli jsem nechápavě hleděla, než mě najednou vtáhla do svých myšlenek.

Viděla jsem Bellu, Edwarda i Rose. Nejprve jako rozostřené obrysy a poté výkřik, lámající se kost, což mě instinktivně nutilo se krčit. Pak se záběr dostal na Bellu; unavenou a strhanou, která s úsměvem koukala přímo na Reneesmé.

Obraz zablikal a objevil se Jacob. Bylo doslova cítit z jejích vzpomínek, jak jí na něm záleží a že si je vědoma toho, co pro něj znamená. Jakmile se ovšem její vzpomínka změnila a objevil se Jacob ve své podobě vlka, okamžitě jsem se pokusila naše spojení zrušit.

Cítila jsem, že se mi stahují ruce k sobě a byla jsem ráda, když mi někdo vytrhl malou z náruče, takže jsem jí nemohla ublížit. V hlavě se mi znovu rozeznělo úporné vytí, mnohem silnější, než kdy dřív a jeho síla mě doslova srazila na kolena.

Vzdáleně jsem slyšela pláč, který mě bodal do uší i do srdce, ale nemohla jsem ji uklidnit. Cítila jsem tlak na svých rukou, kterými jsem si vjela do vlasů ve snaze ulevit třeštící hlavě. Nedokázala jsem rozlišit jednotlivá slova, co mi říkali.

Reneesmé byla pryč, její pláč jsem slyšela pouze vzdáleně; někdo ji odnesl. Stále jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na bolest v mé mysli a na neutichající vytí. Myslela jsem, že se z toho nesnesitelného pekla nedostanu, ale chytily mě ruce. Ohnivě pálivé.

Doširoka jsem otevřela oči, aniž bych si byla vědoma toho, že jsem je předtím zavřela. Pevně jsem zatnula pěst do košile přede mnou a cítila to sálající teplo, nepříjemný pach, ale podivně mě to uklidnilo.

Mé myšlenky jako by se pohybovaly s bušením srdce, které jsem cítila pod svou dlaní. Embry, Embry, Embry.
"...můžeš něco dělat?!"

"Není stroj, aby to vypnula!"
"Sežeň ho!"

Pak jsem cítila, jako bych se dusila. Nemohla jsem nabrat dech, který jsem nepotřebovala. Ale dusila jsem se. Z mé dlaně vyklouzlo oblečení, jenž jsem trhala, ale než mi stihla ruka dopadnout k zemi nebo se pohnout k mé hrudi, držel ji ve svém horkém sevření.

"Poslouchej mě, poslala jsem Setha, aby Embryho co nejrychleji přivedl sem, ale je pravděpodobný, že mu to bude trvat nebo ho nebude vůbec poslouchat. Ale tebe uslyší, rozumíš? Musíš ho k sobě přivolat."

Neodkázala jsem odpovědět. Vyšlo ze mě pouze trýznivé sténání skrz pevně zaťaté zuby. Cítila jsem, jak mě opatrně ve svém sevření Carlisle hladí. Nepomáhalo to. Doufala jsem, že je Edward poblíž. Jak ho mám přivolat?!

"Chce vědět, jak to má udělat," ozval se k mé chabé úlevě Edwardův hlas.
"Soustřeď se na jeho vlka."

To nebyla moc velká pomoc, pomyslela jsem si. Neměla jsem nejmenší tušení, jak se k jeho vlkovi dostat nebo co to vůbec znamená, natož abych ho k sobě nějakým zázračným způsobem dokázala přivolat.

"Nemůžu," dostala jsem mezi jednotlivými bolestnými návaly vztekle se zazmítala. Carlisle nepovolil.
"Pokud můžeš mluvit, můžeš ho zavolat!," štěkl po mně okamžitě Jacob a já byla ráda, že mě přidržuje i Edward, jinak bych ho bývala byla praštila.

Ale bylo to patrně vše, co jsem potřebovala. Celé mé myšlení se přesunulo k Silver a jakmile se stříbrná vlčice vedle mě zhmotnila, zaklonila hlavu, přitlačila uši k hlavě a začala výt tak naléhavě, že jsem skoro cítila, jak jdu do mdlob.
"Erin!"

Byl to Carlisleův starostlivý hlas. Ztěžkla jsem v jeho náručí a byla jsem pár vteřin od toho, abych se té temnotě poddala, když se rozrazily vchodové dveře a nový vlčí pach, jenž se mi zabodl do nosu mě vyzvedl z mého polobezvědomí.

Slepě jsem se natáhla po jeho původci a byla jsem ráda, když mě upíří ruce pustily a Embryho teplá náruč mě zachvátila. Okamžitě jsem mu své prsty zaryla do nahé kůže jeho hrudi, naprosto lhostejná k tomu, že bych tím působila bolest.

Byl to tak silný pocit úlevy, že jsem si nemohla pomoct a rozbrečela se. Byly to pouze vzlyky bez reálných slz, neboť toho jsem již nebyla schopná, ale jejich bolest byla stejně živá, jako kdykoliv jindy v minulosti.

"Omlouvám se Embry, odpusť mi to, prosím, neměla jsem to dělat, nemohla jsem jinak, odpusť mi to, prosím...," mluvila jsem k němu mezi jednotlivými vzlyky a cítila, jak se jeho ruce kolem mě obtočily pevněji.

"Já vím, Erin, já vím. Odpouštím ti, jo? Jen neplač, prosím, už neplakej," snažil se mě uklidnit a já cítila jen další bolest, co jsem jeho vlku působila, což mě nutilo brečet i dál.
Odtáhla jsem se, abych mu mohla koukat do očí a položila mu dlaně na tváře.

"Slib mi, že už neutečeš, prosím. Nemůžeš mě tu nechat..."
"Samozřejmě. Cokoliv budeš chtít, jen už neplač, nikam neodcházím. Slibuju, Erin, slibuju."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když jsem se později ptala Carlislea, jak se na tu situaci díval on, odpověděl mi, že to byly nejdelší dvě hodiny v jeho životě. Od chvíle, kdy vstoupil do našeho domu jsem se od něj po celou tu dobu ani nehnula.

Oba jsme tam jen seděli na zemi a objímali se, zatímco mě Embry ujišťoval, že mě neopouští a prosil, abych už nebyla smutná. Posléze nás nechali všichni o samotě. Ať už z důvodu, že nás nechtěli rušit nebo že na ně bylo příliš poslouchat tu ryzí bolest z nás obou.

Nebylo tedy velkým překvapením, když jsme se s Embrym přesunuli do patra (kam mě odnesl, protože jsem se třásla tak, že jsem sotva stála) a celou noc mě držel v náručí, zatímco jsem si usilovně přála, abych byla znova schopná spát.

Nemluvili jsme. Po dvou hodinách ujišťování v obýváku jsme neměli potřebu mluvit. Nechtěla jsem se ho na nic vyptává a on projevil stejnou velkorysost vůči mně. Nevyřešili jsme vlastně vůbec nic, pouze jsme si konečně uvědomili, že neexistuje způsob, abychom si nebyli na blízku.

Jediný, kdo do mého pokoje vstoupil, byla Rose, která držela malou Reneesmé v náruči. Ta si u ní vydupala, aby mě mohla navštívit a omluvit se. Okamžitě jsme ji ujistila, že nic z toho není její vina a že nemohla vědět co se stane.

Nakonec položila ruce na mou i Embryho tváři a zeptala se ho, zatímco já jsem byla divákem.
Jsi její vlk?

Znělo to tak majetnicky a dětsky upřímně. Chtěla jsem Embryho předejít, abych ho ušetřila tohohle křížového výslechu, když mě překvapil.
"Ano jsem."

Nebylo to mezi námi skvělé. Nemohli jsme se vrátit k tomu, jaké to bylo, než jsem zemřela. Ale byli jsme ochotní se pokusit poslepovat naše rozbité duše a vrátit se k normálu. A to nám oběma v ten moment naprosto stačilo.

Netrvalo dlouho (snad jeden den) a opět se na nás pořádal další vlčí útok. Samova smečka pravděpodobně přes vlčí telekomunikaci pochytila od Embryho, že se se mnou znovu usmířil a je teď oficiálně na naší straně.

Technicky vzato totiž byl stále členem Samovy smečky a ke mně byl pouze loajálně svázaný jako ke svému otisku. Vlkům se tedy stačilo napojit na jeho linku myšlenek a nebylo těžké poté zjistit, co se tu děje.

Jakmile jsme odolali prvnímu útoku, Embry vystoupil ze Samovy smečky a přetrhal s nimi jakákoliv další pouta. Tím bohužel nechtěně dotlačil svou matku, aby se vystěhovala z La Push do Forks, protože mezi vlky rodina Callových nebyla vítána.

Jacob se proto cítil špatně, jelikož jeho otce z rezervace nikdo nevyhnal. Ale Embry mu pokojně vysvětlil, že Blackové mají pro La Push i vlkodlačí komunitu mnohem větší důležitost, než by si kdy Callovi mohli přisvojit.

Embry se také připojil k Jacobově smečce a stal se druhým Betou a odsunul tím Setha na nižší příčku v jejich vlčí hierarchii. Leah se tehdy skoro pobila s Jacobem, ale ten ji ujistil, že je teď Seth v menším nebezpečí, než jsou oni tři a tím ji dostatečně sklapl. Seth to přijal naprosto bezstarostně.

Po zabezpečení Embryho mysli ztratili vlci kuráž a do další bitky s námi se nepustili. Ovšem s jejich útlumem přišli do našeho domu opět Toby a Michelle, protože s námi proti nim stáli již dříve a stále byli s námi zajedno.

I když se mi to nelíbilo, musela jsem připustit, že máme větší šance, když zvětšíme náš počet. Tobymu jsem se vyhýbala, stejně jako on mě, ale k mé smůle se Michelle rozhodla, že se z nás stanou přítelkyně.

Nejvíc jsem na tom nenáviděla ten fakt, že na té holce nebylo nic, co bych jí mohla vytknout. Protože byla opravdu stejně milá a hodná za jakýchkoliv okolností. Nakonec nám i prozradila, že má podobně založenou moc, jako Bella.

Ta se také během dalšího dne probudila do svého novorozeného já a k všeobecnému překvapení byla velice odolná vůči krvi a byla schopná se skvěle ovládat. Dokonce ani Jacoba nezabila, když zjistila, že se otiskl do její dcery.

Reneesmé měla samozřejmě největší radost, že konečně vidí svou matku - živou a zdravou; tedy na upírské poměry. Bylo skvělé ji vidět, jak konečně může Belle ukázat vše, co se za doby její nepřítomnosti dělo.

Jediné, co nás trápilo, byl její rychlý růst. Carlisle si pečlivě všechny poznámky zapisoval a snažil se nějakým způsobem odhadnout, jakou rychlostí bude i nadále dospívat. Všichni jsme se shodli na tom, že bude nejlepší, když odjedeme.

Ať už šlo o vlky, jenž na nás mohli opět kdykoliv zaútočit nebo o Charlieho, jenž se zoufale snažil spojit s Bellou, protože o ni měl strach. Náš plán útěku ovšem zcela pokazil Jacob, který nehodlal pustit Reneesmé ze svého dosahu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Musíš mrkat."
"Hýbej rameny, aby to vypadalo, že dýcháš."
"Občas si přesedni nebo zkřiž kotníky; lidé nejsou tak strnulí."

Bella vypadala, že se brzy zhroutí ze všech našich rad, co jsme na ni chrlili. Bohužel jsme neměli na výběr - Charlie byl na cestě a my jsme měli pouze pár minut, abychom z Belly udělali alespoň vzdálenou podobu člověka.

"Nechceš už rovnou sedět?," zeptala jsem se jemně a snažila se nedat do svého hlasu jasné zoufalství z toho, jak jí nejde pomalá chůze.
"Skvělý nápad," chytil se toho okamžitě Edward a přidal okouzlující úsměv.

Posadil se tedy s Bellou na pohovku zrovna ve chvíli, kdy jsme uslyšeli Charlieho auto přijíždět k našemu domu. Naposledy jsem na ně ukázala zdvižené palce a utekla prosklenými dveřmi do lesa, abych je neznervózňovala.

"Kam máš namířeno?"
"Toby?," otočila jsem se a zastavila se v běhu lesem. "Potřebuješ něco?"
"Mohl bych se s tebou projít?"

Na chvíli jsem zaváhala, než jsem přikývla. Byla jsem z něho celá nesvá a nevěděla jsem, co po mně bude chtít. Jakmile jsme spolu vyšli, neřekl ani slovo a to mě znervózňovalo ještě víc.

"Je tu nějaký důvod, proč ses rozhodl se mnou někam jít," obvinila jsem ho tichým hlasem; nechtěla jsem ho naštvat, ale potřebovala jsem vědět, co chce.
"Chtěl jsem tě vidět," odpověděl a když jsem se pátravě zahleděla do jeho tváře, dalo se z ní vyčíst, že říká pravdu.

Přikývla jsem tedy a pokračovala v cestě. Když jsme došli na malé prostranství poblíž menší tůňky, posadila jsem se na jeden z kamenů vedle ní. Toby napodobil mou akci a občas hodil do vody nějaký kamínek.

"Omlouvám se," řekla jsem a překvapila sama sebe.
"Za co?"
"Montanu."

Viditelně ztuhl a v obličeji se mu objevila kamenná maska. Lhostejně pokrčil rameny, ale jeho postoj byl daleko od uvolněného. Znovu jsem se zadívala na vodní hladinu.

"Vím, že nechceš nic slyšet, ale nějak cítím, že ti tu omluvu dlužím. Neměla jsem jen tak odjet pryč a nechat tě tam. Ale v té chvíli jsem to viděla jako jediné východisko."

"Teď už na tom nezáleží."
"Vím, že tobě ne, ale já chtěla ulehčit svému svědomí. I když mi to nikdy neodpustíš."

"Když myslíš."
"Michelle je moc milá," řekla jsem a sledovala jeho reakci.

"To Embry taky," ucedil s kyselým úšklebkem a otočil se ke mně.
Odvrátila jsem se od něj. Zamračila jsem se a položila hlavu na kolena.

"To bys prostě nepochopil."
"Tak mě zasvěť."

"Pomohl mi. Hodně. A zatímco já jsem mu jen ubližovala, vždycky stál při mně. On mě miluje, ale já jeho nedokážu milovat. Jenže kvůli tomu otisku ani jeden z nás nebude mít svobodu."

"Nemiluješ ho?," zeptal se a marně se snažil skrývat naději a podezření.
"Ne," odpověděla jsem po pravdě a pokračovala. "To ovšem neznamená, že mi na něm nezáleží."

Bylo na něm vidět, že se mi chystá něco říct, když ho přerušilo zašustění v křoví, které nás donutilo se postavit do pozoru v postoji, kterým jsme byli schopní krýt záda tomu druhému. Jenže nakonec vyšla z křoví pouze Michelle.

Zmateně se zastavila, když nás uviděla, ale poté se zasmála a přiběhla k Tobymu, aby ho mohla políbit. Odvrátila jsem se a snažila si namluvit, že to dělám proto, abych jim dala soukromí a ne proto, abych se nemusela dívat na Michelle a přát si být na jejím místě.

"Myslela jsem, že jí to půjdeme říct společně," prohodila lehce mrzutě Michelle a já se k nim otočila.
"Říct mi co?," zeptala jsem se zmateně.

Michellina tvář se rozjasnila a věnovala mi oslnivý úsměv. Poté vytáhla z kapsy obálku a podala mi ji. Byla v ní zlatá kartička s dvěma natištěnými jmény. Zvedla jsem pohled a zadívala se na Tobyho a skoro přeslechla Michelle.

"Budeme se brát!"