40. Střípky duší

1. května 2016 v 14:28 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

40. Střípky duší

Chvíli jsme jen všichni tiše stáli, než jsem se odhodlala udělat první krok do domu, abych se ujistila, že je Bella v pořádku. Cítila jsem se, jako bych nesla na zádech tíhu světa a nevěděla, co s ní naložit.

Tak nějak jsem čekala, že mě někdo z rodiny zastaví, ale byla jsem překvapena, když se ozval jiný zvonivý hlas.
"Jsi v pořádku?"
Otočila jsem se mátožně po zvuku a zaregistrovala ji.

Nebylo pochyb, že je to Michelle. Viděla jsem ji pouze na svatbě a to zdálky, zatímco ke mně byla díky Tobymu otočena zády. Teď jsem si ji konečně mohla poprvé dobře prohlédnout. První mě samozřejmě zaujal její zásnubní prsten.

Donutila jsem se ale svůj pohled zvednout a do srdce se mi zakousla závist i žal. Byla nádherná, o tom nebylo pochyb. Toby ji převyšoval o hlavu a ona po jeho boku vypadala doslova jako mrkací panenka.

Na chvíli se mi naježily chlupy a užuž jsem zavrčela nad vzpomínkou, jež vyvolaly její ohnivé vlasy. Ale zadržela jsem se a nutila se nemyslet na Victorii a přenést se přes svou averzi k zrzavým dívkám.

Bylo to ironické - přišlo mi totiž, že je zcela jiná, než jsem já. Jako by se na mě Toby snažil za každou cenu zapomenout a vybral si někoho, kdo mu nebude připomínat jeho dávnou láskou, co mu zlomila srdce.

To vše se odehrálo během dvou vteřin, než jsem odpověděla.
"Ne," a překvapila sama sebe, když ze mě vyšla pravda. "Co jsi čekala?"

Viděla jsem, jak se Toby naježil. Ale Emmett se ke mně mezitím postavil a snažil se působit co nejděsivěji to šlo. To mu při jeho dvou metrech a několika kilech svalů nedělalo žádný problém.

"Omlouvám se," zněla její zkroušená odpověď a já se proti své vůli cítila špatně. "Nechtěla jsem se tě dotknout. Jsem Michelle."

Představila se a přistoupila ke mně plavným krokem, že jsem doslova cítila, jak na ni Alice kvůli tomu zlostně zírá. Překonat Alice v plavnosti, to je naprosto nepřípustné.
"Erin," potřásla jsem jí rukou, abych nebyla nezdvořilá. "Díky za pomoc."

Dodala jsem, když jsem se rozhlédla kolem a všimla si jejich pošramoceného oblečení. Zjevně nezůstali pouze u toho, že mi dali echo, ale dokonce se přidali k naší rodině. Začínala jsem nenávidět, že té holce ještě něco dlužím.
"O nic nejde," usmála se. "Vždycky je dobré bojovat za správnou věc."

S tím se znovu přitulila k Tobymu, jenž jí to dovolil, ale v jeho tváři bylo znát mírné napětí. Mrkla jsem vedle sebe na Emmetta a poté znovu na dům. Přemýšlela jsem, jak se jich co nejzdvořileji zbavit, ale Carlisle to vyřešil za mě.

"Děkujeme, že jste naší rodině pomohli," promluvil laskavě. "Pokud by vám to nevadilo, rádi bychom se postarali ještě o Bellu..."
"V pořádku," pochopila rychle Michelle a já byla vděčná. "Kdybyste cokoliv potřebovali."

S tím mi do ruky vrazila kousek papíru s jejím jménem. I písmo měla hezké, pomyslela jsem si hořce a snažila se svoje díky říct jinak, než kysele. Vzhledem k tomu, že se Toby znovu zamračil, se mi to nepodařilo.

Oba se rychle rozloučili a zamířili směrem k městu. Rychle jsem strčila ten kus papíru Emmettovi, protože jsem si byla jistá, že bych ho jinak rozcupovala na kousky. Tentokrát mě před domem opravdu zastavil někdo z rodiny.

"Bella je teď v bezvědomí a brzy započne její přeměna. Teď už budeme muset jen čekat," vysvětlil mi Carlisle s rukou na mém rameni.
"Musím ji vidět," řekla jsem mu a podívala se na Edwarda, protože jsem cítila, že potřebuju jeho svolení.

V jeho očích jsem znovu viděla tu mučednickou bolest, ale tentokrát byla velmi jasně znásobená a já se bála zeptat nahlas. Bylo to opravdu tak příšerné? Jeho přikývnutí mi dalo odpověď na obě mé otázky.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nevěděla jsem, co čekat, když jsem vešla do místnosti, která byla ve spěchu předělána na Carlisleovu menší pohotovost. Okamžitě jsem si všimla lehátka, na němž Bella ležela a kdybych toho byla schopná, tak bych se rozbrečela nebo omdlela.

Byla naprosto bez života a kdybych neslyšela její bijící srdce, tak bych věřila tomu, že je mrtvá. Po rukou, nohou i krku měla kousance od zubů, jenž musely patřit Edwardovi. Přestože jsem ji viděla ráno, připadala mi jako neznámý cizinec v našem domě.

Její vyhublost, jež přišla společně s těhotenstvím, byla nyní šíleně viditelná. Teď, když se její tělo neschovávalo za těhotenské bříško, jsem ji poprvé viděla. A zdálo se mi, že to je přesně to, co Edward viděl každý den.

Byla tak bledá, nezdravě nemocnou barvou a její kosti napínaly její kůži. Přišlo mi, že se snad koukám na jednu z fotek v historické knize, kde ukazovali vězně z koncentračních táborů za druhé světové války. Bylo hrozné si to nejen pomyslet, ale vidět to v realitě.

"Panebože," vydechla jsem a opatrně ji vzala za ruku ve strachu, že ji zlomím, když ji sevřu pevněji. Pod prsty jsem cítila její tep. "Neměla jsem nikam chodit, měla jsem tu s ní zůstat."

"Není to tvá vina," ujistil mě tiše Edward a vzal si do svých dlaní její druhou ruku. "I kdybys tu byla... nic by to nezměnilo."

Nehodlala jsem se vyptávat. Nejen, že jsem na všechny podrobnosti nebyla psychicky připravená, ale také proto, že by si to Edward jistě nepřál znovu vyprávět. Pohladila jsem ji po tváři a děkovala všem svatým, že to přežila do chvíle, než ji byl Edward schopný změnit.

"Měl jsem štěstí," odpověděl tím tichým bolestným hlasem. Poté na chvíli odtrhl oči od své nehybné manželky a zadíval se na mě. "Měla by sis odpočinout."

"Jsem v pohodě," odpověděla jsem automaticky a trochu se zamračila. "Ve skutečnosti jsem nic neudělala. Nejsem unavená."

Z té myšlenky, čím vším si tu prošli, zatímco já jsem se loudala po Embryho pokoji mi bylo špatně od žaludku. Edward si povzdechl a položil Belliny ruce na její břicho, když vypáčil její dlaň z mého sevření a poté se na mě přísně podíval.

"Jdi se vysprchovat a na chvíli si odpočiň. Prosím."
Nejistě jsem se podívala na Bellu a zpět na něj.

"Její stav se za těch pár minut nezmění a ty tu koupel potřebuješ. Bella by nechtěla, abys kvůli ní zanedbávala sebe," zatlačil na mě a já se podvolila, protože zahrál nebezpečnou kartu.

Ve dveřích jsem se naposledy otočila a stiskla Edwardovi, jenž mě doprovodil ke dveřím, rameno ve znamení podpory. Chabě se usmál a pokynul mi směrem k mému pokoji. Doplahočila jsem se tam a bodlo mě u srdce, když jsem míjela postel a raději zamířila do sprchy.

Musela jsem uznat, že měli oba dva pravdu. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, popadlo mě nutkání ze sebe strhat to staré a zakrvácené oblečení, které mi přinášelo spoustu nelichotivých vzpomínek.

Ani jsem se neobtěžovala je házet do koše na prádlo a rozhodla se je rovnou vyhodit. Už napáchalo dost škody. Dlouhá sprcha, kterou jsem poté absolvovala byla opravdu osvobozující a uvolňující. Přestože nevyprchalo veškeré napětí, bylo mi lépe.

Spěšně jsme se převlékla do pohodlných tepláků a svetru. Jakmile jsem vstoupila dolů do místnosti, Alice na mě pouze mrkla, ale nijak můj výběr oblečení nekomentovala. Všichni stáli v kruhu kolem pohovky a skláněli se k Rose.

Teprve v tu chvíli jsem se rozpomněla, co se tu vlastně stalo a zaznamenala jsem novou vůni. Byla sladká a nepříliš se lišila od naší, ale byl v ní cítit i člověk. A také jsem velmi dobře slyšela lehounce třepetající srdce.

Zahlédla jsem ji na pár vteřin a byla jsem zcela okouzlená. Během toho okamžiku její oči našly moje a ona se usmála. Vydala vzrušený skřek, který by u jiných dětí zněl pištivě, a společně s ní se ke mně všichni otočili.

Reneesmé netrpělivě položila ručku na Rosaliinu tvář a chvíli na ni soustředěně hleděla, než se odtáhla a s očekáváním se na Rose podívala. Ta se jen jemně usmála a zavrtěla hlavou.
"To není ona."

Takže myslela na Bellu, domyslela jsem si a letmým pohledem na Edwarda, jenž se tu objevil, jsem si to potvrdila. Reneesmé znovu vypískla a natáhla své drobné ručičky mým směrem. Trochu vyplašeně jsem mrkla na Rose, která lehkým krokem ke mně zamířila.

"Neublížíš jí," ujistila mě, když si správně přečetla mou obavu v tváři a opatrně mi předala batole.
Co nejšetrněji jsem si ji složila do náruče a překvapeně sledovala kontury jejího obličeje. Nevypadala jako čerstvě narozené dítě a v jejím pohledu bylo cosi dospělého, rozumného. Usmála jsem se na ni.

Měla stejně teplé čokoládové oči, jaké měla Bella. Její vlasy byly nazlátlé, ale také držely svou původní hnědou, kterou po Belle zdědila. Její tvář byla směsicí Edwarda i Belly a vypadala tak neuvěřitelně nádherně.

Zasmála se a všichni v místnosti se doslova koupali v tom lahodném zvuku. Vytáhla svou malou ručku a rozprostřela ji na mé tváři. Chvíli jsem nechápavě hleděla, než mě najednou vtáhla do svých myšlenek.

Viděla jsem Bellu, Edwarda i Rose. Nejprve jako rozostřené obrysy a poté výkřik, lámající se kost, což mě instinktivně nutilo se krčit. Pak se záběr dostal na Bellu; unavenou a strhanou, která s úsměvem koukala přímo na Reneesmé.

Obraz zablikal a objevil se Jacob. Bylo doslova cítit z jejích vzpomínek, jak jí na něm záleží a že si je vědoma toho, co pro něj znamená. Jakmile se ovšem její vzpomínka změnila a objevil se Jacob ve své podobě vlka, okamžitě jsem se pokusila naše spojení zrušit.

Cítila jsem, že se mi stahují ruce k sobě a byla jsem ráda, když mi někdo vytrhl malou z náruče, takže jsem jí nemohla ublížit. V hlavě se mi znovu rozeznělo úporné vytí, mnohem silnější, než kdy dřív a jeho síla mě doslova srazila na kolena.

Vzdáleně jsem slyšela pláč, který mě bodal do uší i do srdce, ale nemohla jsem ji uklidnit. Cítila jsem tlak na svých rukou, kterými jsem si vjela do vlasů ve snaze ulevit třeštící hlavě. Nedokázala jsem rozlišit jednotlivá slova, co mi říkali.

Reneesmé byla pryč, její pláč jsem slyšela pouze vzdáleně; někdo ji odnesl. Stále jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na bolest v mé mysli a na neutichající vytí. Myslela jsem, že se z toho nesnesitelného pekla nedostanu, ale chytily mě ruce. Ohnivě pálivé.

Doširoka jsem otevřela oči, aniž bych si byla vědoma toho, že jsem je předtím zavřela. Pevně jsem zatnula pěst do košile přede mnou a cítila to sálající teplo, nepříjemný pach, ale podivně mě to uklidnilo.

Mé myšlenky jako by se pohybovaly s bušením srdce, které jsem cítila pod svou dlaní. Embry, Embry, Embry.
"...můžeš něco dělat?!"

"Není stroj, aby to vypnula!"
"Sežeň ho!"

Pak jsem cítila, jako bych se dusila. Nemohla jsem nabrat dech, který jsem nepotřebovala. Ale dusila jsem se. Z mé dlaně vyklouzlo oblečení, jenž jsem trhala, ale než mi stihla ruka dopadnout k zemi nebo se pohnout k mé hrudi, držel ji ve svém horkém sevření.

"Poslouchej mě, poslala jsem Setha, aby Embryho co nejrychleji přivedl sem, ale je pravděpodobný, že mu to bude trvat nebo ho nebude vůbec poslouchat. Ale tebe uslyší, rozumíš? Musíš ho k sobě přivolat."

Neodkázala jsem odpovědět. Vyšlo ze mě pouze trýznivé sténání skrz pevně zaťaté zuby. Cítila jsem, jak mě opatrně ve svém sevření Carlisle hladí. Nepomáhalo to. Doufala jsem, že je Edward poblíž. Jak ho mám přivolat?!

"Chce vědět, jak to má udělat," ozval se k mé chabé úlevě Edwardův hlas.
"Soustřeď se na jeho vlka."

To nebyla moc velká pomoc, pomyslela jsem si. Neměla jsem nejmenší tušení, jak se k jeho vlkovi dostat nebo co to vůbec znamená, natož abych ho k sobě nějakým zázračným způsobem dokázala přivolat.

"Nemůžu," dostala jsem mezi jednotlivými bolestnými návaly vztekle se zazmítala. Carlisle nepovolil.
"Pokud můžeš mluvit, můžeš ho zavolat!," štěkl po mně okamžitě Jacob a já byla ráda, že mě přidržuje i Edward, jinak bych ho bývala byla praštila.

Ale bylo to patrně vše, co jsem potřebovala. Celé mé myšlení se přesunulo k Silver a jakmile se stříbrná vlčice vedle mě zhmotnila, zaklonila hlavu, přitlačila uši k hlavě a začala výt tak naléhavě, že jsem skoro cítila, jak jdu do mdlob.
"Erin!"

Byl to Carlisleův starostlivý hlas. Ztěžkla jsem v jeho náručí a byla jsem pár vteřin od toho, abych se té temnotě poddala, když se rozrazily vchodové dveře a nový vlčí pach, jenž se mi zabodl do nosu mě vyzvedl z mého polobezvědomí.

Slepě jsem se natáhla po jeho původci a byla jsem ráda, když mě upíří ruce pustily a Embryho teplá náruč mě zachvátila. Okamžitě jsem mu své prsty zaryla do nahé kůže jeho hrudi, naprosto lhostejná k tomu, že bych tím působila bolest.

Byl to tak silný pocit úlevy, že jsem si nemohla pomoct a rozbrečela se. Byly to pouze vzlyky bez reálných slz, neboť toho jsem již nebyla schopná, ale jejich bolest byla stejně živá, jako kdykoliv jindy v minulosti.

"Omlouvám se Embry, odpusť mi to, prosím, neměla jsem to dělat, nemohla jsem jinak, odpusť mi to, prosím...," mluvila jsem k němu mezi jednotlivými vzlyky a cítila, jak se jeho ruce kolem mě obtočily pevněji.

"Já vím, Erin, já vím. Odpouštím ti, jo? Jen neplač, prosím, už neplakej," snažil se mě uklidnit a já cítila jen další bolest, co jsem jeho vlku působila, což mě nutilo brečet i dál.
Odtáhla jsem se, abych mu mohla koukat do očí a položila mu dlaně na tváře.

"Slib mi, že už neutečeš, prosím. Nemůžeš mě tu nechat..."
"Samozřejmě. Cokoliv budeš chtít, jen už neplač, nikam neodcházím. Slibuju, Erin, slibuju."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když jsem se později ptala Carlislea, jak se na tu situaci díval on, odpověděl mi, že to byly nejdelší dvě hodiny v jeho životě. Od chvíle, kdy vstoupil do našeho domu jsem se od něj po celou tu dobu ani nehnula.

Oba jsme tam jen seděli na zemi a objímali se, zatímco mě Embry ujišťoval, že mě neopouští a prosil, abych už nebyla smutná. Posléze nás nechali všichni o samotě. Ať už z důvodu, že nás nechtěli rušit nebo že na ně bylo příliš poslouchat tu ryzí bolest z nás obou.

Nebylo tedy velkým překvapením, když jsme se s Embrym přesunuli do patra (kam mě odnesl, protože jsem se třásla tak, že jsem sotva stála) a celou noc mě držel v náručí, zatímco jsem si usilovně přála, abych byla znova schopná spát.

Nemluvili jsme. Po dvou hodinách ujišťování v obýváku jsme neměli potřebu mluvit. Nechtěla jsem se ho na nic vyptává a on projevil stejnou velkorysost vůči mně. Nevyřešili jsme vlastně vůbec nic, pouze jsme si konečně uvědomili, že neexistuje způsob, abychom si nebyli na blízku.

Jediný, kdo do mého pokoje vstoupil, byla Rose, která držela malou Reneesmé v náruči. Ta si u ní vydupala, aby mě mohla navštívit a omluvit se. Okamžitě jsme ji ujistila, že nic z toho není její vina a že nemohla vědět co se stane.

Nakonec položila ruce na mou i Embryho tváři a zeptala se ho, zatímco já jsem byla divákem.
Jsi její vlk?

Znělo to tak majetnicky a dětsky upřímně. Chtěla jsem Embryho předejít, abych ho ušetřila tohohle křížového výslechu, když mě překvapil.
"Ano jsem."

Nebylo to mezi námi skvělé. Nemohli jsme se vrátit k tomu, jaké to bylo, než jsem zemřela. Ale byli jsme ochotní se pokusit poslepovat naše rozbité duše a vrátit se k normálu. A to nám oběma v ten moment naprosto stačilo.

Netrvalo dlouho (snad jeden den) a opět se na nás pořádal další vlčí útok. Samova smečka pravděpodobně přes vlčí telekomunikaci pochytila od Embryho, že se se mnou znovu usmířil a je teď oficiálně na naší straně.

Technicky vzato totiž byl stále členem Samovy smečky a ke mně byl pouze loajálně svázaný jako ke svému otisku. Vlkům se tedy stačilo napojit na jeho linku myšlenek a nebylo těžké poté zjistit, co se tu děje.

Jakmile jsme odolali prvnímu útoku, Embry vystoupil ze Samovy smečky a přetrhal s nimi jakákoliv další pouta. Tím bohužel nechtěně dotlačil svou matku, aby se vystěhovala z La Push do Forks, protože mezi vlky rodina Callových nebyla vítána.

Jacob se proto cítil špatně, jelikož jeho otce z rezervace nikdo nevyhnal. Ale Embry mu pokojně vysvětlil, že Blackové mají pro La Push i vlkodlačí komunitu mnohem větší důležitost, než by si kdy Callovi mohli přisvojit.

Embry se také připojil k Jacobově smečce a stal se druhým Betou a odsunul tím Setha na nižší příčku v jejich vlčí hierarchii. Leah se tehdy skoro pobila s Jacobem, ale ten ji ujistil, že je teď Seth v menším nebezpečí, než jsou oni tři a tím ji dostatečně sklapl. Seth to přijal naprosto bezstarostně.

Po zabezpečení Embryho mysli ztratili vlci kuráž a do další bitky s námi se nepustili. Ovšem s jejich útlumem přišli do našeho domu opět Toby a Michelle, protože s námi proti nim stáli již dříve a stále byli s námi zajedno.

I když se mi to nelíbilo, musela jsem připustit, že máme větší šance, když zvětšíme náš počet. Tobymu jsem se vyhýbala, stejně jako on mě, ale k mé smůle se Michelle rozhodla, že se z nás stanou přítelkyně.

Nejvíc jsem na tom nenáviděla ten fakt, že na té holce nebylo nic, co bych jí mohla vytknout. Protože byla opravdu stejně milá a hodná za jakýchkoliv okolností. Nakonec nám i prozradila, že má podobně založenou moc, jako Bella.

Ta se také během dalšího dne probudila do svého novorozeného já a k všeobecnému překvapení byla velice odolná vůči krvi a byla schopná se skvěle ovládat. Dokonce ani Jacoba nezabila, když zjistila, že se otiskl do její dcery.

Reneesmé měla samozřejmě největší radost, že konečně vidí svou matku - živou a zdravou; tedy na upírské poměry. Bylo skvělé ji vidět, jak konečně může Belle ukázat vše, co se za doby její nepřítomnosti dělo.

Jediné, co nás trápilo, byl její rychlý růst. Carlisle si pečlivě všechny poznámky zapisoval a snažil se nějakým způsobem odhadnout, jakou rychlostí bude i nadále dospívat. Všichni jsme se shodli na tom, že bude nejlepší, když odjedeme.

Ať už šlo o vlky, jenž na nás mohli opět kdykoliv zaútočit nebo o Charlieho, jenž se zoufale snažil spojit s Bellou, protože o ni měl strach. Náš plán útěku ovšem zcela pokazil Jacob, který nehodlal pustit Reneesmé ze svého dosahu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Musíš mrkat."
"Hýbej rameny, aby to vypadalo, že dýcháš."
"Občas si přesedni nebo zkřiž kotníky; lidé nejsou tak strnulí."

Bella vypadala, že se brzy zhroutí ze všech našich rad, co jsme na ni chrlili. Bohužel jsme neměli na výběr - Charlie byl na cestě a my jsme měli pouze pár minut, abychom z Belly udělali alespoň vzdálenou podobu člověka.

"Nechceš už rovnou sedět?," zeptala jsem se jemně a snažila se nedat do svého hlasu jasné zoufalství z toho, jak jí nejde pomalá chůze.
"Skvělý nápad," chytil se toho okamžitě Edward a přidal okouzlující úsměv.

Posadil se tedy s Bellou na pohovku zrovna ve chvíli, kdy jsme uslyšeli Charlieho auto přijíždět k našemu domu. Naposledy jsem na ně ukázala zdvižené palce a utekla prosklenými dveřmi do lesa, abych je neznervózňovala.

"Kam máš namířeno?"
"Toby?," otočila jsem se a zastavila se v běhu lesem. "Potřebuješ něco?"
"Mohl bych se s tebou projít?"

Na chvíli jsem zaváhala, než jsem přikývla. Byla jsem z něho celá nesvá a nevěděla jsem, co po mně bude chtít. Jakmile jsme spolu vyšli, neřekl ani slovo a to mě znervózňovalo ještě víc.

"Je tu nějaký důvod, proč ses rozhodl se mnou někam jít," obvinila jsem ho tichým hlasem; nechtěla jsem ho naštvat, ale potřebovala jsem vědět, co chce.
"Chtěl jsem tě vidět," odpověděl a když jsem se pátravě zahleděla do jeho tváře, dalo se z ní vyčíst, že říká pravdu.

Přikývla jsem tedy a pokračovala v cestě. Když jsme došli na malé prostranství poblíž menší tůňky, posadila jsem se na jeden z kamenů vedle ní. Toby napodobil mou akci a občas hodil do vody nějaký kamínek.

"Omlouvám se," řekla jsem a překvapila sama sebe.
"Za co?"
"Montanu."

Viditelně ztuhl a v obličeji se mu objevila kamenná maska. Lhostejně pokrčil rameny, ale jeho postoj byl daleko od uvolněného. Znovu jsem se zadívala na vodní hladinu.

"Vím, že nechceš nic slyšet, ale nějak cítím, že ti tu omluvu dlužím. Neměla jsem jen tak odjet pryč a nechat tě tam. Ale v té chvíli jsem to viděla jako jediné východisko."

"Teď už na tom nezáleží."
"Vím, že tobě ne, ale já chtěla ulehčit svému svědomí. I když mi to nikdy neodpustíš."

"Když myslíš."
"Michelle je moc milá," řekla jsem a sledovala jeho reakci.

"To Embry taky," ucedil s kyselým úšklebkem a otočil se ke mně.
Odvrátila jsem se od něj. Zamračila jsem se a položila hlavu na kolena.

"To bys prostě nepochopil."
"Tak mě zasvěť."

"Pomohl mi. Hodně. A zatímco já jsem mu jen ubližovala, vždycky stál při mně. On mě miluje, ale já jeho nedokážu milovat. Jenže kvůli tomu otisku ani jeden z nás nebude mít svobodu."

"Nemiluješ ho?," zeptal se a marně se snažil skrývat naději a podezření.
"Ne," odpověděla jsem po pravdě a pokračovala. "To ovšem neznamená, že mi na něm nezáleží."

Bylo na něm vidět, že se mi chystá něco říct, když ho přerušilo zašustění v křoví, které nás donutilo se postavit do pozoru v postoji, kterým jsme byli schopní krýt záda tomu druhému. Jenže nakonec vyšla z křoví pouze Michelle.

Zmateně se zastavila, když nás uviděla, ale poté se zasmála a přiběhla k Tobymu, aby ho mohla políbit. Odvrátila jsem se a snažila si namluvit, že to dělám proto, abych jim dala soukromí a ne proto, abych se nemusela dívat na Michelle a přát si být na jejím místě.

"Myslela jsem, že jí to půjdeme říct společně," prohodila lehce mrzutě Michelle a já se k nim otočila.
"Říct mi co?," zeptala jsem se zmateně.

Michellina tvář se rozjasnila a věnovala mi oslnivý úsměv. Poté vytáhla z kapsy obálku a podala mi ji. Byla v ní zlatá kartička s dvěma natištěnými jmény. Zvedla jsem pohled a zadívala se na Tobyho a skoro přeslechla Michelle.

"Budeme se brát!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama