41. Tajemství nevěsty

8. května 2016 v 16:11 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

41. Tajemství nevěsty

"Gratuluju?," vyšlo ze mě ploše s náznakem zmatené otázky.

Michelle se ale pouze rozzářila a objala mě. Než jsem stihla zareagovat, byla opět v Tobyho náručí a já na ni stále opařeně hleděla. Toby se díval všude, jen ne na mě.

"Plánovali jsme ti to říct osobně a trochu civilizovaněji," naoko se zamračila na Tobyho, než se ke mně s oslňujícím úsměvem znovu otočila. "Vím, že Tobymu na tobě hodně záleží, takže mě napadlo - nechtěla bys mi jít za svědkyni?"

"Cože?!," vyhrkli jsme společně s Tobym a Michelle znejistěla.
"Myslela jsem, že se vám ten nápad bude líbit," prohodila a její nadšení z tváře opadlo.

"Michelle, tohle jsme spolu neprobírali," řekl Toby a bylo vidět, že se zlobí.
"Já vím a mrzí mě to, ale chtěla jsem ti jen udělat radost."

Nevěděla jsem, jestli se mám v tu chvíli hystericky rozesmát nebo rozbrečet. Na Tobym bylo jasně poznat, že nestojí o to, abych šla na jeho svatbu jako svědkyně. Nevěděla jsem, jestli kvůli naší minulosti nebo něčemu jinému, ale chápala jsem jeho postoj.

"Nemyslím, že je to dobrý nápad," začala jsem opatrně a trochu mě zamrzelo, jak nadějně se Toby zatvářil.
"No, dobře," promluvila sklesle Michelle, ale poté vykřesala úsměv. "A budeš o tom prosím přemýšlet?"

"Samozřejmě," potvrdila jsem a s nuceným úsměvem jsem se k ní obrátila. "Každopádně gratuluju a tak... Já už, ehm, půjdu domů. Zjistit jak to dopadlo."

"Nebudeme tě zdržovat," přerušil Michelle Toby.
"Děkuju," řekla jsem mu. Děkovala jsem hlavně za to, že mi poskytnul východisko.

Rychle jsem se otočila a bez dalšího slova zmizela z jejich dohledu. Ale nemířila jsem k domu. Utíkala jsem lesem zcela bezcílně a tiše se ve mně hromadil vztek. Jakmile jsem byla dost daleko a měla jsem už po krk běhání, zastavila jsem se a praštila do stromu takovou silou, až se celý roztřásl.

Vycenila jsem zuby a svou akci zopakovala ještě pětkrát, než jsem se uklidnila natolik, abych se posadila pod něj a se zavřenýma očima se opřela o jeho kmen. Netrvalo dlouho a uslyšela jsem vlčí tlapy, které se o pár vteřin později změnily v lidské kroky.

"Nemusel jsi se obtěžovat," prohodila jsem kysele, aniž bych otevřela oči.
"Těžko můžu odolávat tvému vlkovi, když mě volá," zněla Embryho odpovědět.

Otevřela jsem oči a odvrátila se od stříbřité vlčice, jež se na mě dívala obviňujícím pohledem. Povzdechla jsem si a potlačila nutkání se odklonit, když se vedle mě Embry neelegantně rozplácl a opřel si hlavu o mé stehno.

"Promiň," zmohla jsem se nakonec a svolala Silver zpět do své mysli. "Asi bych se ji měla naučit ovládat."
"Nemusíš se omlouvat, je to instinkt," pokrčil rameny, ale jasně jsem cítila jeho ztuhlý postoj.

"A pěkně pitomej," zamumlala jsem a chytila Embryho za rameno, když se pokoušel zvednout. "Počkej. Nemyslím to tak, že nejsem ráda, že jsi tu - protože jsem. Jde o to, že jsem tě k sobě svázala a ty nemůžeš udělat nic svobodně."

"Otisk se nedá ovlivnit, je to prostě předurčeno. Každý vlk si vybere druha podle toho, jak moc je k němu kompatabilní."
"Možná, ale já si tě nezasloužím."

"To není pravda," uklidňoval mě okamžitě. "Máme stejné názory, dynamiku, dokážeme spolu bojovat. Kdybys byla vlk..."
Utichl a v jeho očích se objevila ta stará nostalgie ke dnům, kdy tomu tak opravdu bylo. Smutně jsem se usmála a chytila ho za ruku.

"Kdybych byla vlk," začala jsem vážně a dívala se mu do očí. "Milovala bych tě."
Pevně mě stiskl a v tichu, které narušovalo pouze cvrlikání ptáků, jsme ze sebe nespustily oči. Po chvíli jsem svůj pohled odtrhla a znovu se opřela o strom.

"Ale já nejsem vlk."
Pokud ticho, které mi bylo jeho odpovědí, nebylo dostatečné jako ukázka toho, co jsem zničila, pak vytí Silver v mé hlavě to dokonale vykrylo.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Nemám ji ráda."
Usmála jsem se a zavrtěla hlavou.

"Říkáš to jen proto, že se bude s Tobym brát."
"Neříkám, prostě ji nemám ráda. Něco na ní je prostě divného."
"Vážím si toho," řekla jsem a chytila její ruce do svých. "Ale nemusíš se kvůli mně trápit."

"Jsi má dcera, samozřejmě, že se kvůli tobě budu trápit," načertila se okamžitě Esmé a já byla ráda, že nepřidala nějaký výchovný pohlavek.

I když jsem se zapřísáhla, že už jsem s Tobym definitivně skončila - obzvlášť poté, co jsem se dozvěděla, že se budou brát - stejně jsem Michellino pozvání neodmítla. Ano, naprosto jsem zavrhla její nápad s tím, že budu svědkyně, ale pozvání na svatbu jsem nakonec přijala.

Michelle byla vytrvalá. Nevěděla jsem, jestli jí Toby řekl něco o našem vztahu nebo byla prostě jen umíněná, abychom se spolu usmířili. Každopádně jsem jí pomáhala s přípravami na svatbu a dokonce jsem s ní šla na zkoušku šatů.
Po téhle akci mě Alice nazvala masochistkou a já nemohla jinak, než souhlasit.

Byla jsem odhodlaná, aby byla Tobyho svatba dokonalá a třebaže bych byla nejradši na Michelliném místě, přála jsem mu, aby jim to spolu vydrželo. Protože Toby potřeboval někoho, na koho se může spolehnout a kdo neuteče při první katastrofě, co se přes ně převalí.

Dokonce jsme se dostala do fáze, kdy jsem začala trávení času s Michelle brát jako terapii na mé zlomené srdce. Bizardní, jistěže, ovšem do určité míry to bylo mé osobní peklo, které jsem si tak nějak zasloužila.

A mohla jsem si za to sama.
"Opravdu tam nemusíš jít," pokusila se mě znovu Esmé přesvědčit, když mi znova upravila šaty.

"Já vím," potvrdila jsem s malým úsměvem a nechala se lehce obejmout. "Ale slíbila jsem to. Navíc tam se mnou bude Embry. Všechno bude v pohodě."

Embry byl nadšený z toho, že jsem s ním trávila více času. Byla jsem jeho otiskem, takže samozřejmě dělal vše, co mohl, abych byla šťastná. A já se jen mohla cítit hůř a hůř, když jsem ho jen využívala, abych se necítila sama.

Nelíbila se mu myšlenka, že půjdu na upíří svatbu a trochu neochotněji (vzhledem k jeho vlastní bezpečnosti se to dalo pochopit) souhlasil s tím, že mě doprovodí. A já se snažila sama sobě namluvit, že ho tam nechci jen proto, aby Toby žárlil.

"Vrátíme se brzy," řekla jsem jí, když jsem uslyšela troubení Embryho půjčeného auta.

Nechala jsem se políbit na tváři a vyprovodit k autu, kde už na mě čekal můj doprovod. Gentlemansky mi otevřel dveře a zabouchl je za mnou, než vklouzl na místo řidiče a rozjel se směrem k malému městečku, vzdáleného 40 kilometrů od Forks.

Pronajali si malý ranč s nádhernou zahradou, na které se měla ceremonie odehrát. Byla to nádherná a romantická scenérie - kolem byly rozkvetlé louky a blízký les, kolem nějž protékala mála říčka a ohraničovala celý pozemek.

Viděla jsem již dříve dekorace, které se chystala Michelle na oslavu použít. Byla to pouze jednoduché motivy, vše v modrých barvách a dokonale ladící. Také mě překvapilo, že pozvala poměrně málo hostů.

Byla to pouze malá skupinka upírů, kteří se s Michelle znali a poté Tobyho přátelé spolu s Javierem a Jolene. Byli opravdu překvapeni, když jsem s nimi naposledy hovořila, že se Toby plánuje oženit. Moc mi nepomohl ani fakt, že Jolene odmítavě prohlásila, že si na Michelliném místě stejně představuje mě.

Cesta uběhla překvapivě rychle. Embry se mě nepokoušel ani rozmluvit, bylo na mě velmi jasně vidět, jak jsem nesvá a nejradši bych utekla dobrých pár kilometrů pryč od toho místa. Ale sama jsem se ujišťovala, že potřebuju na vlastní oči vidět, jak je šťastný, abych se posunula dál.

A to byla samozřejmě naprostá lež.

Ovšem všechny mé myšlenky vyletěly z okna, když jsme dorazili. Spousta hostů pochodovala sem a tam, u ucha telefon, jak se snažili někomu dovolat. Většina z nich se na mě a na Embryho dívala zhnuseným rudým pohledem, než se otočili a zmizeli o pár metrů dál.

Okamžitě jsme tedy společně zamířili na druhý konec pozemku, kde stál Toby společně s Jolene a Javierem kteří se ho očividně snažili uklidnit.

"Co se děje?," zeptala jsem se přímo když jsem k nim došla.
"Co jsi jí řekla?," obořil se na mě okamžitě Toby, aniž by dal šanci komukoliv něco vysvětlit.

"O čem to mluvíš?," zeptala jsem se nechápavě.
"Jako bys to nevěděla," odsekl, chytil mou ruku do pevného stisku a zatřásl se mnou. "Tak kde je?"

"Hej! Dej z ní ty pracky pryč," štěkl po něm Embry a vythrl mě z jeho sevření, aby mě mohl skrýt za sebe a čelit mu. "Přestaň vyvádět a řekni, co se tu stalo."

"Michelle je pryč! Nenechala tu žádný vzkaz a prostě zmizela. Někdo," blýskl ke mně očima, "jí musel něco říct, jinak by to neudělala."

"Já ji nic neřekla," bránila jsem se. "Takže se laskavě uklidni. Pomůžeme ti ji najít, ale nemusíš se hned obořovat, když neznáš žádné detaily."

"Fajn!"
"Fajn!"

Oba jsme se od sebe otočili a každý zamířili na opačnou stranu. Snažila jsem se necenit zuby na každého, kdo kolem mě prošel a pokusila se uklidnit natolik, abych mohla s Embrym probrat naši strategii.

"Znáš její pach?," ujišťovala jsem se, zatímco jsme se blížili k okraji lesa.
"Jasně," kývl a poté se na mě nejistě podíval. "Chceš se rozdělit, viď?"

"Bude to tak nejlepší," připustila jsem a pokusila se na něj povzbudivě usmát. "Nebudeme od sebe tak daleko a kdyby něco, tak máme mobily."

"Dávej na sebe pozor."
"Ty taky."

Rychle vběhl do keře, z nějž se po chvíli vynořil ve své vlčí podobě a než se rozeběhl na východ, otočil se ke mně a očima mě prosil, abych byla opatrná. Přikývla jsem a on spokojeně kývl, než se vydal pryč.

Já sama jsem se ihned rozběhla a pokusila se stopovat Michelle podle jejího pachu, jenž jsem tu kolem celého pozemku cítila. Vnitřně jsem zaklela, protože bylo jasné, že bude všude její pach, když tu chystala celou oslavu.

Nechápala jsem to. Proč by utekla od oltáře a od Tobyho, když spolu byli očividně šťastní? Tedy alespoň ona se mi zdála šťastná, Toby... ne tak moc. Začala jsem přemýšlet, kdo by jí mohl co navykládat, že se rozhodla k tak razantnímu kroku, ale nemohla jsem na nikoho přijít. Tohle se jí prostě nepodobalo.

Zastavila jsem se, když se mi rozvibroval telefon. Neznámé číslo společně se zprávou.

Máme nevyřízené účty z Montany. Přijď sama nebo tvoje malá kamarádka umře.
Christian

Zaskřípala jsem zuby a zaklapla mobil takovou silou, že se skoro rozbil. Měla jsem tušit, že tom bude něco takového. Na chvíli jsem zvažovala, že se vrtím, varuju Tobyho a půjdeme spolu. Poté jsem si ale vybavila nenávistný obličej mladšího z Marwicků a rozhodla se.

Nebyla šance, že by to nemyslel vážně. Zrovna teď někde držel Michelle v její svatební den a za všechno jsem mohla já. Rozběhla jsem se na místo určené dle mého mobilu a doufala, že se s ním bude dát rozumně mluvit.

Nesnesla jsem pomyšlení na to, že by Michelle zabil. Nedovedla jsem si představit, jak bych se potom mohla na Tobyho byť i jen podívat, kdybych jeho nastávající nedokázala zachránit a musela mu oznámit, že je mrtvá.

Rozběhla jsem se ještě rychleji a snažila se zahnat nepříjemný pocit, když jsme snižovala vzdálenost mezi mnou a Forks. Nečekala jsem, že vybere místo někde poblíž; trochu jsem počítala s Montanou. Ovšem Christian měl asi nějakou exhibicionistickou stránku, o níž jsem dosud neměla tušení.

Vběhla jsem na prostranství, na němž bylo pouze pět upírů. Všichni byli rozestoupeni a mezi nimi ležela schoulená postava ve svatebních šatech. Bylo mi ihned jasné, že jeden z těch upírů má nějakou moc, kterou dokáže omráčit upíra, protože Michelle jen tak ležela na zemi.

Jakmile jsem se k nim rozběhla, neváhala jsem a zaútočila na prvního, který se rozběhl proti mně. Christian tu nikde nebyl, takže jsem veškeré myšlenky na to, že bych s nimi vyjednávala okamžitě zavrhla.

Michelle byla v nebezpečí a já jsem nehodlala dopustit, aby kvůli mně někdo další zemřel. Proto jsem byla docela překvapená, že upíři bojující proti mně byli dost slabí. Vypadali, jako by několik týdnu nelovili.

Jejich pohyby byly podivně nemířené, často zakopávali nebo se na mě vrhali s příliš nadměrnou silou. Chvíli jsem zvažovala, že je nezabiju a pokusím se s Michelle utéct, jenže koutkem oka jsem ji sledovala a nevypadala, že by byla schopná se i sama zvednout.

Navíc jsem musel zničit toho, kdo nad ní držel moc. V kapse jsem nahmatala zapalovač a vhodila ho na dřevěné klacky pod jedním ze stromů. Ty okamžitě chytily a já už během pár vteřin házela jednotlivé upíry do spáleniště.

Byli divocí, neuvážení a snažila jsem se všelijak omlouvat své okamžité chování. Ale tohle nebyla situace, kdy bych si mohla dovolit nějak dlouze přemýšlet nad rozhodnutím, které jsem měla udělat. Musela jsem se rozhodnout hned.

Jakmile jsem se jich zbavila, ihned jsem poklekla k Michelle a opatrně ji zvedla do sedu. Moc toho cizího upíra na ni zjevně ještě působila, protože se trochu třásla.
"Je to v pořádku Michelle, všichni jsou mrtví," uklidňovala jsem ji a přehodila přes ni můj lehký kabát.

"Měla jsem takový strach," řekla mi a chytila mě za ruku. "Nemohla jsem se ani hnout - prostě najednou vběhli na pozemek a než jsem se stihla začít bránit, jeden z nich na mě použil svou moc."

"Já vím," mluvila jsem klidně a snažila se znít co nejpříjemněji. "Pomůžu ti na nohy a vydáme se zpátky. Toby už má o tebe příšerný strach."

"Nemůžu se vrátit," rozvzlykala se. "Všechno jsem zničila! Nemůžu ještě zničit jeho život!"
"Jsem si jistá, že takhle to Toby nevidí," pokusila jsem se ji uklidnit. "Jen uvidíš, až se dostaneme zpátky."

"Mohla bys zavolat Embryho? Nechci jít samotná," naléhavě se ke mně otočila a přestala vzlykat.
Kousla jsem se do jazyka, abych se na ni obořila, že jsem tu přece já, ale ovládla jsem se. Byla v šoku, nemusela jsem to ještě zhoršovat. Přikývla jsem tedy a sáhla pro mobil do kabátu kolem jejích ramen, ale ona ho ihned odhodila pryč.

"Můžou sledovat tvůj mobil!," sykla a podívala se na mě prosebnýma očima. "Jen ho zavolej, tak jak jsi to udělala dřív."
Zaváhala jsem. Věděla jsem, co po mně chce, ale nerada jsem k sobě Embryho volala pomocí Silver. Měla jsem pocit, že ho tím k sobě nutím, než když jsem mu volala mobilem, kdy mi to připadalo v pořádku.

Ovšem jediný pohled na zničenou a otřesenou Michelle přede mnou mě donutil změnit názor. Zavřela jsem oči a soustředila se na svou moc. Jakmile jsem si byla jistá, že je vedle mě, pokusila jsem se do ní vcítit.

"Pěkné," uslyšela jsem mlhavě a omámeně otevřela oči.
"Nikdy jsem nevěřila, že to bude tak snadné."

Než jsem stihla cokoliv udělat, byla jsem sražena k zemi a přes mé rty a nos byla přitisknuta látka. Nadechla jsem se, abych vyjela na Michelle, co blázní, když jsem se rozkašlala a znovu cítila pocit dušení.

Rozšířily se mi oči, když jsem identifikovala příšernou vůni, co byla na jejím šátku. Oměj. Zpanikařeně jsem se pokusila odstrčit její ruce, ale ona své ocelové sevření nepovolila. Pocítila jsem první příznaky.

Když ode mě konečně odstoupila, sotva jsem se otočila na bok, abych se mohla rozkašlat a marně se pokoušela dostat oměj z mých plic. Natáhla jsem roztřepanou ruku po mobilu, jenž ležel vedle mě, ale Michelle ho odkopla.

"Proč tohle děláš?," zasípala jsem a nepoznávala tu osobu před sebou. "Pokud jsi... pokud jsi chtěla Tobyho... stačilo říct."

"Tobyho?," zasmála se a na její tváři se usadil nepěkný úšklebek. "Nikdy jsem nechtěla Tobyho. Potřebovala jsem se jen dostat k tobě natolik blízko, abych mohla uskutečnit svůj plán. Nikdy jsem ho nemilovala, ale bylo výhodné si ho držet u sebe."

Dřepla si přede mě a skoro mateřsky mi odhrnula pramen vlasů z čela. Odtáhla jsem se. Ušklíbla se a vstala.
"Co chceš?"

"Vlka," odpověděla prostě, ale v jejich očích se leskla fanatická nadšenost. Připomínala mi Ara.
"Pokud je to tvůj plán, pak tě musím zklamat. Když zemřu já, zemře i vlk."

"Nebuď naivní," odfrkla si a začala se procházet kolem mě v hladových kruzích. "Oměj tě pouze otráví a taky vlka. Takže nebude schopný si zavolat tvého poslušného pejska. A jakmile budeš ve svém nejslabším bodě, tak bude patřit mně."

"Jak to myslíš?," vydechla jsem a snažila se zahnat hrůzu z jejích slov.
"Jednoduše," sladce se usmála a zastavila ve svém pochodování. "Moje moc neblokuje pouze ostatní dary. Moje moc je zcela jiná. Já si totiž vybírám, který dar se mi hodí a který ne a ty si pak vezmu."

"Sama jsi to nahrála. Ten únos. I to ochromení," pochopila jsem a znovu se rozkašlala.

"Přesně tak," potvrdila a pokračovala. "Ani nevíš, jak mě lákala moc té tvojí drahé sestry - Alice. Vidět budoucnost, kdo by si to nepřál? Už jsem chtěla naplánovat, jak ji k sobě dostat, abych si její moc mohla vzít, když jsem tě uviděla s tím čoklem. Tvá moc je daleko silnější a ohromnější, než koukání do budoucnosti kdy může být. A já ji chci."

"Co jim hodláš říct?," zvedla jsem těžce svůj pohled.
"Já se už ale nehodlám vracet," zasmála se. "Já mířím k Volturiovým."

Z toho mi zatrnulo a ona si toho všimla. Jedovatě se na mě usmívala a skoro si pobrukovala písničku, když mluvila.
"Přesně tak, Erin. Já budu ta, co nejdřív zničí tebe a potom celou tvou rodinu. Jakmile budu mít tvou moc, vydám se za Arem, dostanu se do jeho rodiny a vyzradí mu všechny ty nádherné detaily o tvé neteřince."

"Ale neprozradíš."

Skoro jsem odpadla úlevou, když jsem uslyšela Tobyho naštvaný hlas. Michelle mě okamžitě vytáhla za vlasy, takže jsem byla nucena klečet, s krkem zranitelně vystvaeným. Cítila jsem její dech a jedové zuby, jak se lehce opíraly o mou tepnu.

"Ale ano budu," zavrčela. "Raději zmiz, než tvou milovanou roztrhám na kousíčky."
"Udělala jsi chybu," odpověděl jí poměrně klidně a nepohnul se.

"Proč myslíš?," zeptala se sebevědomě.
"Podcenila jsi vlčí otisk."

Cítila jsem ho ještě dřív, než ji ze mě strhnul a oba dva se do ní společně pustili. Spadla jsem na lokty na zem a znovu se rozkašlala. Cítila jsem pálení ve svém krku a plicích, jak můj jed ničil oměj, jenž se tam usadil.

Během pár minut, při níž se ozývala spousta vrčení a poté známé skřípění upířího těla, bylo po všem. Její mrtvola byla hozena do spáleniště, jež jsem vytvořila a oba dva ke mně přiběhli. Embry stále ve své vlčí podobě.

Budeš v pořádku, tvůj jed oměj zničí, ujistil mě jemně Embry skrze své myšlenky a já vděčně přikývla, zatímco mě Toby opatrně přítáhl k sobě a zabalil do svého saka.

"Jsi v pořádku?," zeptal se s úzkostí.
"Budu," zachraptěla jsem.

"Mohlo tě to zabít," vydechl.
"Já vím," unaveně jsem se usmála. "Ale nejsem vlk."

Embry vyštěkl zvířecím smíchem a Toby se usmál. Stále ale měl v obličeji starost. Okamžitě jsem zvážněla.
"Jak jste mě našli?"

"Alice měla vize."
Toho jsem se zachytila a zmateně se dívala na jejich starostí stažené tváře.
"O čem?"

"Volturiovi," odpověděl nakonec Toby. "Irina odjela do Volterry a prohlásila, že je Reneesmé nesmrtelné dítě. Jdou si pro nás."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama