42. Ryze ženské intriky

15. května 2016 v 22:23 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD


42. Ryze ženské intriky

"Musíme jít," vyhrkla jsem okamžitě a vysmekla se z jeho objetí, abych co nejrychleji zamířila zpět do Forks.
"Počkej," zachytil mě jemně, ale přesto důrazně Toby. "Potřebujeme pomoci, ne se vrátit do chaosu a litovat se."

"Co tím jako myslíš?," ozvala jsem se dopáleně a ruce sbalila v pěst. Embry se naježil a jemně vycenil zuby Tobyho směrem nad mým rozhořčením.

Ten pouze protočil očima a podal mi můj mobil, který jsem si vzala a netrpělivě jsem se na něj podívala.
"Mám lepší plán," prohodil nakonec.

"Máš plán? Chceš říct, že se hodláš dobrovolně zapojit do vzpoury proti Volturiovým nebo co?"
"Přesně to mám v plánu," utnul mě s takovou upřímností a razancí, že jsem nebyla s to mu odpovědět.
Usmál se, přešel ke mně a chytil mé ruce do svých.

"Jo, byl jsem idiot a bohužel jsem dost drsně naletěl," zamračil se a v očích se mu mihla bolest, která okamžitě zmizela. "Měl jsem pocit, že musím Michelle milovat, abych zapomněl na tebe, ale jak jsi říkala - takhle láska nefunguje a srdci poručit nemůžeš. Takže ano, smiř se s tím, že se od tebe dlouhou dobu nehnu ani na krok."

"Fajn," vydechla jsem a jemně vyprostila své ruce z jeho sevření. "Sem s ním."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Mohu vám nějak pomoci slečno?"
"Jistě. Zavolejte mi své nadřízené a to rychle."
"Je mi líto, ale momentálně mají neodkladnou schůzi a jak jistě chápete-"

"Tak jinak," přerušila jsem upírského posluhovače a odmlčela ho rychlým a nebezpečným problesknutím v mých očích, když vypadal, že chce něco namítnout. "Vy jste tu nejspíš nový, tak vám to odpustím. Abyste věděl, potřebuju pouze malou laskavost a jsem si jistá, že jakmile se dozví mé jméno, milerádi opustí od své schůzky."

Zcela viditelně se napjal a prohlédl si mě, jako by zvažoval moje slova. Věnovala jsem mu ledový úsměv a naklonila hlavu.

"Ovšem pokud je to pro vás opravdu takový problém, nevidím jediný důvod, proč bych celou situaci nešla vyřešit sama."
To ho donutilo konat. Okamžitě mi zatarasil cestu a s úslužným úsměvem se lehce uklonil.

"Hned jsem zpět, slečno...?"
"Cullenová. Erin Cullenová."

"Zajisté."
Přikývla jsem a počkala, než zmizel znovu uvnitř domu a poté jsem se otočila k Tobymu, jenž stál vedle mě.

"Zavolal jsem Edwardovi z tvého mobilu. Embry už dorazil," informoval mě a pod mým netrpělivým výrazem pokračoval. "Jacobova smečka se snaží přesvědčit vlky, aby se přidali na stranu Cullenových a zabránili masakru. Podle všeho se ostatní snaží dohledat pomoc od všech možných upírských přátel, které máte."

"Bude to potřeba," pronesla jsem zachmuřeně. "Už odjeli na Aljašku k Denalijským?"
"Chystají se na cestu, během hodiny vyrazí... A taky bys něco měla vědět?," dokončil opatrně.

"Co?"
"Alice a Jasper zmizeli."

"Jak to myslíš zmizeli?!," zeptala jsem se a sotva se ubránila nevěřícnému zírání s otevřenou pusou.
"Nechali pouze vzkaz a když se je ostatní pokusili sledovat podle pachu, nemohli je zachytit. Skryli své pachy a zmizeli."

Znovu jsem se otočila čelem ke dveřím a skousla si ret, zatímco jsem zpracovávala tuhle informaci. Toby si povzdechl, přešel blíž a objal mě kolem ramen.

"Erin, jsem si jistý-"
"Tohle se jim nepodobá. Za tím vězí něco jiného Toby," řekla jsem mu přesvědčeně a když se pokusil argumentovat, jediný pohled do mé tváře ho od toho rychle odradil.

V ten okamžik se znovu otevřely dveře velkého paláce a objevil se znovu úslužný upír s nečitelným výrazem, ovšem jemně se třesoucí figurou. Pozvedla jsem obočí, ale on jen ustoupil stranou a otevřel nám dveře, abychom mohli vejít.
"Pracovna v prvním patře, druhé dveře po levé straně," oznámil ploše a chvatným krokem zmizel v blízké hale.

Podívali jsme se s Tobym po sobě, ale bez dalšího slova jsem zamířili ke schodišti a poté do uvedených dveří. Měla jsem chuť tam vtrhnout, ale Toby můj nápad přečetl, předešel mě a zaklepal. Na odpověď jsem už ale nečekala, odsunula ho od dveří a pod jeho nesouhlasným pohledem vešla.

Byla to - jak jinak - snobsky vyzdobená místnost příliš velká na to, aby se nazývala pracovna. Do tohohle pokoje by se klidně vešel malý apartmán. Všemu dominoval obří lustr, jenž byl obtěžkán zlatými řetězy, o nichž jsem nepochybovala, že jsou pravé.

Všechny stěny byly zaplněny obrazy a kabinety, takže zcela zastiňovali střed pokoje, jemuž vládla obří sedačka z jakési zvířecí kůže. Kolem byly ještě další křesla z téhož materiálu a před nimi prostorný konferenční stolek.

"Jakmile se objeví duo Cullenová/Campbell, nikdy to nevěstí nic dobrého," ozvalo se z křesla, jenž k nám bylo otočené zády, sametovým hlasem.

"Alespoň máme nějakou reputaci, což se o tobě říct nedá," odvětila jsem sladce a zamračila se na Tobyho, jenž mě jemně praštil do nohy.

Z křesla se ozval neupřímný smích a jeho majitel se líně protáhl, než konečně vstal. Ale místo toho, aby přešel k nám, zamířil ke konferenčnímu stolku a ze džbánku si do pohárku nalil krev. Znechuceně jsem nakrčila nos.

"Koukám, že jsi stále stejný barbar," neodolala jsem a rýpla si, navzdory Tobyho varovnému pohledu.
"A ty stejná matka Tereza, jako dřív," odtušil Christian a s klidem si upil ze skleničky. Potom se svalil na pohovku a líně protáhl. "Co vlastně chcete?"

"Tvou pomoc," odpověděl okamžitě Toby.
"Přesněji řečeno tvou a tvé rodiny," opravila jsem Tobyho s pohledem upřeným na Christiana.

"A proč přesně bych měl něco takového já nebo můj milovaný bratr dělat?," ozvala se rádoby výsměšná otázka.
"Protože mi to dlužíte a ty to moc dobře víš," řekla jsem sebejistě a založila ruce na hrudi.

Zamračil se a viditelně upustil od svého nedotknutelného postoje. Chvíli zíral do své skleničky, jako by ji zkoumal, než ji pozvedl k ústům a vypil, zatímco mi zíral přímo do očí. Odfrkla jsem si.

"Přestaň se svými odpornými zvyky a raději zavolej svého bratra. Chci mluvit s někým, kdo má v hlavě alespoň trochu rozumu."
"Má zrovna jednání," ušklíbl se jízlivě. "Při kterém by byl nerad rušen."

"Tím jsem si jistá," pronesla jsem stejně jízlivě. "Pokud ovšem má tak velký problém sem přijít sám, nevidím jediný důvod, proč bych-"

"Myslím, že to stačí Erin," utnul mě Embry, jemuž bylo jasné, k čemu se snažím dopracovat.
S posledním varovným pohledem na mě se otočil zpět ke Christianovi, který se na mě s chlípným pobavením koukal.

"Pokud si chceš hrát na drsného hocha, kterého absolutně nic nerozhodí, posluž si. Ovšem nic to nemění na situaci, že Erin dlužíte ty, tvůj bratr i jeho manželka za život. Chtěli jsme vás poprosit o laskavost, jenž jsme považovali za samozřejmost, ale vzhledem k tvému přístupu, nám nedáváš na výběr. Na rozdíl od Erin jsem ale ochotný ještě jednou smlouvat - zajdi pro svého bratra, protože pokud to neuděláš, tak mi věř, že se znovu potkáš se Erininým alter egem, které tě straší od té události v leteckém hangáru."

To vše bylo proneseno hladce, jasně a bez jakékoliv viditelné výhružky. Bylo to překvapivě klidné, ovšem dopad Tobyho slov byl doslova meteorický. Pokud to bylo možné, tak Christian zbledl a rychle zabloudil pohledem ke mně, než se otočil zpět k Tobymu.

"Počkejte tady," bylo vše, co řekl, než s hraným klidem odešel z místnosti.

Otočila jsem se k Tobymu a neskrývala na své tváři, jaký dojem na mě udělal. Jen se pokřiveně usmál a svalil se na pohovku, kde před okamžikem seděl Christian a poklepal na místo vedle sebe. Jen jsem s úsměvem zavrtěla hlavou a přisedla si.

"Nechci vůbec vědět, kde ses učil takhle vyhrožovat lidem."
"To nebylo vyhrožování," odtušil s pobaveným úsměvem. "Pouze jsem mu jasně vysvětlil, jaké jsou jeho možnosti."
"Jasně."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Přestaň s tím."
"Nic nedělám!"

"Jasně. Proto se tak šíleně mračíš, drtíš svůj mobil v ruce a zlostně zíráš do zpětného zrcátka, jako by sis představovala, že jejich auto má v kufru nainstalovanou bombu, která každým okamžikem vybuchne."

Uraženě a trochu zahanbeně jsem se na něj podívala, protože měl zčásti pravdu. Povzdechla jsem si a pokusila se tvářit mírumilovněji.

"Nemyslím si, že to byl až tak dobrý nápad ty dva zatahovat do našich problémů," přiznala jsem mu své obavy a znovu mrkla do zpětného zrcátka.

"Já vím," povzdechl si Toby a učinil stejné ohlédnutí, než se znovu zasoustředil na silnici před sebou. "Ale jsou naše nejlepší šance. A každopádně nám zvýší počty."

"To je jediný důvod, proč jsem ochotná toho idiota tolerovat," zamručela jsem a skoro nadskočila, když se mi rozezvonil telefon.

Podívala jsem se na displej a trochu křečově se pousmála.
"Drž mi pěsti," zamumlala jsem.

Mrkl také na displej a ušklíbl se, než přikývl a ztichl, zatímco jsem si přiložila zařízení k uchu.
"Erin? Jsi v pořádku?," ozval se okamžitě Carlisleův starostlivý hlas.

Toby, jenž ho samozřejmě lehce slyšel, se uchechtl a já ho s malým úsměvem na tváři praštila.
"Jasně že jsem. Včera jsem volala Edwardovi i tobě a Esmé," odtušila jsem klidně a znovu se podmračeně zadívala do zpětného zrcátka. "A mám dobré zprávy. Tedy, jak se to vezme."

"Ano?"
"Sehnali jsme s Tobym další svědky - jak jsem ti o nich říkali. Bratři Marwickovi z Montany."

"To jsem rád," řekl a bylo to z jeho hlasu poznat, poté ale znovu zastřely jeho hlas obavy. "Ale pokud jim nedůvěřuješ nebo se v jejich blízkosti necítíš bezpečně-"

"Bezpečně," zašeptal nevěřícně a stěží zadržujíc smích Toby.
"-samozřejmě jim můžeš říct, že sis to rozmyslela."

"Ne," odpověděla jsem pevně a odtrhla pohled od auta za námi. "Potřebujeme je a já své antipatie vůči nim nějak překousnu. Přece jen jsem už nějakou dobu přežila s Rosalie a to byly tehdy časy..."

Carlisle se zasmál a já se také usmála, protože to byl jeho první opravdový smích za posledních pár týdnů. Hned ale zase zvážněl.

"Jak dlouho vám ještě zabere cesta?"
"Asi tak," mrkla jsem na Tobyho, jenž ústy naznačil čtyři, "čtyři hodiny. Jak jste na tom vy, vracíte se z Aljašky?" Jestli úspěšně jsem nedodala, ale bylo to jasně slyšet.

"Ano. Třebaže byli Denalijští velmi překvapeni a zprvu vyděšeni, po Reneesméiném vysvětlení s nimi můžeme počítat."
"Ještěže tak."
"Ano. Jak si myslíš, že to vezmou tví... přátelé?"

"Nejsou to mí přátelé, neboj," usmála jsem se nad jeho zaváháním a nutností být zdvořilý. "A i kdyby se jim něco nelíbilo, dluží mi to."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byla jsem ráda, když jsem uviděla Carlisleovo i Edwardovo auto bezpečně zaparkované v garáži, zatímco Emmettův jeep chyběl. Bude snazší, když se nejdřív setkají umírnění členové rodiny a horké hlavy zůstanou chvíli mimo hrací plochu.

Emmett by vše bral velmi vážně a doslovně, takže by se na jednoho z nich ve vteřině, kdy by povýšeně promluvili vrhl a Rosalie by jim utrhla hlavu v okamžiku, kdy by urazili Reneesmé, Bellu, Esmé nebo mě.

Nikdy by to nepřiznala, ale byla to zapálená feministka, co se týče upíří rovnosti. Ovšem dle její minulosti se tomu jen těžko můžeme divit. A já s ní a jejími názory na upírskou společnost celkem často v duchu souhlasila.

Toby zaparkoval hned vedle aut Cullenových, zatímco Marwickovi v bezpečnější vzdálenosti od domu a autem otočeným k cestě. Neměla jsem tušení, jestli kvůli paranoi nebo protože hodlají utéct, jakmile se naskytne příležitost.

"Tak ať to máme za sebou," povzdechla jsem si a společně jsme vylezli z auta a vzali tašky z kufru.
Přešla jsem k Marwickovým, zatímco vystupovali a odolávala nutkání Christianovi, jenž se znechuceně zatvářil, jakmile vylezl z auta, praštit.

"Vážně? V téhle díře žijete?," odfrkl si po milisetině a obhlédl celou parcelu.
"Pokud se ti to nelíbí, klidně můžeš kempovat v korunách stromů," prohodila jsem jízlivě a ignorovala Tobyho varovné zavrčení.

"Pokud mě doprovodíš," pronesl sugestivně a já už neodolala a praštila ho přímo do nosu.
Christian se zapotácel, chytil se za tvář a zlostně na mě zazíral. Poté se otočil ke svému bratrovi, jenž pouze pozvedl obočí v jasném "jsi idiot a neměl sis začínat" gestu a přitiskl si svou manželku blíže k sobě.

"Jsme ochotni vyslyšet vaše požadavky," prohodil povýšeně James.
"Jak šlechetné," ozval se za mnou štěkavý hlas Embryho.

Usmála jsem se, otočila a objala příchozího vlkodlaka, jenž mi mé objetí dlouze vrátil. Rychle jsem se očima ujistila, že je v pořádku, než jsem se znovu otočila k našim "hostům". Ignorovala jsem Christianův ještě znechucenější výraz a rozhodla se mluvit pouze s Jackie, jelikož vypadala nejrozumněji.

"Ostatní jsou uvnitř, tam vám vše vysvětlíme," vloudila jsem do svého hlasu lehkou prosbu a Jackie se usmála.
"Samozřejmě."

Očividně jí nedělalo problém být v blízkosti vlkodlaka, jelikož se bez problémů přidala ke mně, zatímco mi po boku šel Embry. Dvojčata společně s Tobym nás následovala, takže jsem si byla jistá, že nikam neutečou.

Otevřela jsem vchodové dveře a teprve až byli všichni vevnitř je zavřela. Rukou jsem naznačila k obýváku, kde stáli všichni členové naší rodiny kromě Belly a Reneésmé. A také Jacoba, jenž se od ní nehnul ani na krok.

Zatímco Embry ležérně přešel ke krbu, o nějž se opřel, naši hostě poněkud strnule stáli. Jako první se samozřejmě oklepala Jackie, jež všem věnovala jemný úsměv. Přestože její oči rudě zářily, nevypadala nijak nebezpečně.

"Vítejte. Tohle je Carlisle a jeho žena Esmé; mí rodiče. Nakonec mí sourozenci: Alice a Jasper tu momentálně nejsou, Rosalie a Emmett přijedou zítra a tohle je Edward," představila jsem všechny a pak se otočila k hostům. "Tohle je Jacqueline, James a Christian Marwickovi."

"Těší mě," přešla okamžitě do hostitelského módu Esmé a potřásla si rukou nejprve s Jackie, jelikož působila nejméně hrozivě.

James jí k mému překvapení mile pozdravení oplatil a políbil ruku, zatímco jeho bratr neotřele flirtoval, za což se mu dostalo dvou nepříliš nadšených pohledů od Carlislea a Edwarda.

"Důvod, proč Toby s Erin požádali o vaši pomoc je prostý," chopil se poté slova Edward, jenž se postavil a mluvil klidně, ovšem neméně nebezpečně. "Jde o mou dceru."
Nastala vteřina ticha.

"Dceru?," zopakoval James a zatvářil se podezíravě.
"Ano dceru," potvrdil Edward a mrkl na mě. Přikývla jsem a on pokračoval. "Nedávno jsem se oženil s Bellou, kterou jsem proměnil v upírku, ovšem než byla proměněna, otěhotněla a porodila dítě. Mé dítě."

Teď už se tvářili i nevěřícně, ale Edward pokračoval, protože i tak mu naslouchali a zatím nezačali útočit, na což jsme byli také připraveni.
"Porodila zdravou holčičku, která je napůl upír a napůl člověk-"

"To není možné," sykl Christian a šokovaně na Edwarda zíral.
"Můžu tě ujistit, že je," odtušil stále klidný a zavolal do vedlejší místnosti. "Bello? Mohla bys přivést Reneesmé?"

Z vedlejšího pokoje se ozvaly kroky - ženské a jemné, mužské a těžkotonážní a poté drobné, jako u baletky. Následoval jemný motýlí tlukot srdce a poté zpoza rohu vyšla Bella, jež za ruku vedla malou Reneesmé.

Ta se usmála, jakmile mě spatřila, ale uklidnila se a nerozběhla ke mně, protože věděla, že máme návštěvu. Marwickovi na ni nevěřícně zírali, ale neútočili a vypadali, že docela věří našemu tvrzení. Ale Jackie vypadala nedotknutě, skoro jako by hluboce přemýšlela.

Poté se usmála, vyvlékla z Jamesova sevření a poklekla, aby byla ve stejné výši jako malá. Naklonila hlavu a vyslala jejím směrem další úsměv.
"Nemusíš se nás bát, bambina," pronesla vřele a tentokrát jsem slyšela její italský přízvuk i v angličtině.

Na to se Reneesmé usmála také a přitančila k ní. Okamžitě jí položila ručku na tvář, když ji Jackie přivinula do náruče a soustředěně se na ni zadívala.

Trvalo to pouze pár minut, než svou ručku složila a Jackie několikrát zamrkala, než se znovu zorientovala ve svém prostředí. Poté se zadívala na holčičku ve svém náručí a přikývla na její otázku.

"Samozřejmě, že vám pomůžeme," odpověděla, postavila ji na zem a naposledy jí věnovala úsměv, než se otočila ke svému manželovi a jeho bratru. "Nemám snad pravdu?"
Oba přikývli a já se s těžce skrývajícím úsměvem ohlédla na Tobyho, v jehož výraze jsem našla totéž. Podpantofláci.

Když jsme uslyšeli v blízkosti neznámý zvuk motoru, všichni jsme zpozorněli a Edward rychle klidil Bellu s Reneesmé do vedlejší místnosti a já zamířila ke dveřím, připravená útočit, když mě zachytila Tobyho ruka.

Překvapeně jsem pohlédla do jeho usměvavé tváře.
"Zavolal jsem ještě někoho, kdo je ochotný se k nám přidat."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama