43. Vůle

22. května 2016 v 20:58 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

43. Vůle

"Nás jsi tady nečekala co?"
"Javiere!," rozzářila jsem se a okamžitě mu skočila kolem krku.

Zasmál se a objal mě zpět, zatímco Jolene zachvátila v objetí Tobyho a poté se přesunula zdravit ostatní členy rodiny a Marwickovi.
"Myslel jsem, že hledáte svědky, ne armádu," prohodil pohrdavě mým směrem Christian.

Odtáhla jsem se od Javiera a zastavila ho předtím, než se do něj pustil. Cenila jsem si jeho starosti, ale byla jsem zvyklá si svoje bitvy vyhrávat sama a nehodlala jsem na tom nic měnit.

"Taky že potřebujeme jen svědky," odpověděla jsem relativně klidně, ovšem s podmračeným pohledem.
"To ale neznamená, že nepotřebujeme větší počet lidí pro to, abychom donutili Volturiovi zastavit a poslechnout si naši verzi," doplnil mě Carlisle a já se na něj vděčně usmála.

To ho donutilo sklapnout a následoval příkladu svého bratra a alespoň se pokoušel o zdvořilé představení. Čímž ovšem nezměnil Javierův názor na jeho osobu - chvíli to vypadalo, že mu uštědří pěknou nakládačku.

S Tobym jsme se přesunuli ke Carlisleovi, kde jsme jemu a Esmé, jež se k nám připojila, osvětlili všechny detaily naší cesty do Montany a následné hledání svědků. Připustila jsem, že Marwickovi znají spoustu dalších upírů (včetně svých podřízených), ovšem nechtěla jsem riskovat jejich přítomnost, pokud by se něco zvrtlo.

Carlisle mou domněnku pouze podpořil. Poslední, co bychom tu potřebovali, by byl nějaký útok novorozených.
"Máte tu vysoké poháry?," otočil se znenadání Christian k překvapené Esmé v průběhu naší konverzace.

"Ale jistěže," odpověděla zmateně a vstala, aby mu je přinesla.
"Zadrž," okamžitě jsem se do toho vložila, jakmile jsem pochopila jeho skrytý význam.

Chytila jsem Esmé a donutila ji si znovu sednout, načež jsem zamířila na opačnou stranu místnosti a doslova vykopla Christiana ze dveří.

"Běž si něco ulovit, pokud máš žízeň, ale zapomeň, že tu budeš pít lidskou krev ze sklenic."
"No ty jsi mi teda hostitelka," ozvalo se posměšně, zatímco se zvedal ze země.

"Nemám tě tu ráda jako hosta Christiane. Trpím tě tu pouze proto, že nechci, aby se mé rodině něco stalo a tak potřebuje každou pomoc, kterou jsem schopna obstarat. Takže pokud opravdu nedokážeš vydržet, tak si jdi něco ulovit, ale daleko odsud," odpověděla jsem mrazivě.

Vycenil zuby, ale rychle se znovu narovnal, když se po mém boku objevil Embry, s pěstmi výhružně zaťatými podél boků. Pochopil jeho zprávu a bez dalšího slova zmizel v lese. Zavrtěla jsem hlavou a otočila se, abych vešla dovnitř, když mě zastavil Embry.

"Erin, měla bys minutku?," zeptal se.
"Jasně," přikývla jsem s malým úsměvem, když jsem si všimla vážnosti jeho tváře. "Děje se něco?"

"Ani ne," připustil trochu zahanbeně a poškrábal se na krku. "Jen jsi byla... dlouho pryč."
Chvíli jsem na něj jen zmateně mrkla, než mi to došlo.

"Ou, jasně - promiň! Úplně jsem zapomněla," věnovala jsem mu jeden ze svých omluvných psích pohledů, nad nímž protočil očima, ale v jeho tváři byla vidět úleva.
"Kam se půjdeme projít?"

"Vlastně...," znovu se zarazil, než se odhodlal. "Chtěl jsem se tě zeptat, jestli by nevadilo, kdybych si tě vypůjčil na dnešní večer."
" Aha," znovu jsem zamrkala a ohlédla se k domu. "Tak mi nech si vzít pár věcí a můžeme vyrazit."

Dlužila jsem mu to. Věděla jsem, že beze mě nemůže jeho vlk dlouho vydržet a pokud tohle byla cena za to, že budu mít stále jeho přátelství a on nebude mít zlomené srdce (nebo ne tak příliš), pak to byla cena, jíž jsem byla ochotná splatit.

Věnovala jsem mu tedy další úsměv a vběhla do domu, abych si do batohu hodila jen mikinu, něco na čtení a telefon. V obýváků jsem to pouze sdělila rodičům a vyletěla po schodech do svého pokoje, kde na mě ovšem čekal Toby.

"Někam jdeš?," zeptal se dotčeně a já pozvedla obočí.
"Ano," odpověděla jsem a snažila se potlačit ironii, jež se mi vkrádala do hlasu. "Ale to jsi ovšem před malou chvilkou slyšel, když jsem mluvila s Embrym venku."

Vytáhla jsem ze skříně menší batůžek, do něhož jsem v rychlosti naházela potřebné věci a zapnula ho. Když jsem se otočila k Tobymu, stále se nehnul ze svého místa u dveří. Ruce měl založené na hrudi a na tváři podmračený výraz.

"Už jsem ti o tom říkala," povzdechla jsem si a položila na chvíli tašku na postel. Tohle rozhodně nebylo jen na minutku. "Nemůžu se prostě od něj vzdálit a ani nechci. Pokud tohle nedokážeš respektovat, pak..."

Neurčitě jsem pokrčila rameny, i když jsem cítila všechno, jen ne lhostejnost. Záleželo mi na Tobym, ovšem záleželo mi i na Embrym a nechtěla jsem ublížit ani jednomu. Bohužel se mi začalo zdát, že jsem se dostala akorát tak do začarovaného kruhu a ne k porozumění.

"Já vím," připustil trochu mrzutě a přešlápl. "Jen na to prostě nejsem zvyklý. A moc se mi to nelíbí."

"Žárlivý," usmála jsem se škádlivě, ale hned zvážněla, když se jeho zamračení pouze prohloubilo. "Podívej Toby - nejsem prostě obyčejný upír, to už přece víš. A velmi si vážím toho, že jsem mi podal svůj náhled na celou tuhle situaci, ale já s ní prostě nemůžu udělat to, co po mně chceš. Takhle to nefunguje. Jednou mám v sobě vlčí gen a musím se tomu přizpůsobit."

Viděla jsem mu na očích, že by chtěl zároveň protestovat a zároveň mě obejmout a ujistit, že mě chápe. Nakonec pouze přikývl, i když mu z očí stále nemizela zloba.

"Vím, že to vůči tobě není fér, ale myslím, že Embry je na tom daleko hůř. A pokud je tohle to jediné, co potřebuje k tomu, aby mohl alespoň trochu klidně žít, pak se na mě nezlob, ale musím mu to dopřát."

"Já tomu rozumím. Ale neznamená to, že s tvým názorem souhlasím nebo se mi líbí."
"Já vím a jsem za to vděčná. Nechci tě ztratit," přistoupila jsem k němu a pohladila ho po tváři. "Ale nechci ztratit ani Embryho."

"Jo, já to chápu."
Usmála jsem se a políbila ho na tvář.

"Tak si tu zatím můžeš udělat pohodlí a počkat, než se vrátím," řekla jsem a když jsem uviděla, že chce protestovat, okamžitě jsem ho zarazila. "Ne, nemůžeš jít se mnou. Za prvé byste se s Embrym pobili, za druhé nesnesete pach jeden druhého a za třetí se nehodlám koukat na to, jak si dokazujete, kdo je mě hoden."

"Je to tvé poslední slovo?," zkusil ještě a na mé pozdvižené obočí a zvednutí batohu si povzdechl. "Dobře. Počkám tady na tebe jako hodný pejsek."

Zvenčí se ozvalo podrážděné zavrčení a já ho praštila, když se samolibě uculil. Varovně jsem se na něj podívala, než jsem vyšla z pokoje a zavřela dveře. Rychle jsem vyběhla ven, abych se vyhnula dalším otázkám a následovala Embryho v jeho vlčí podobě k rezervaci.

A snažila se ignorovat, když ke mně přistoupil blíž a otíral se o mě svou dlouhou srstí, zatímco se mi za zády ozývalo další, tentokrát upíří vrčení.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Vůbec nevím, co mám dělat," přiznala jsem zoufale a svalila se do jednoho z Carlisleových křesel v pracovně.
"Rád bych ti poradil, ale s takovou situací se nikdo z nás ještě nesetkal," odvětil otcovsky, aniž by zdvihl pohled od svých papírů na stole.

Zamračila jsem se, ale musela uznat, že má pravdu. Byla jsem jediný poloupír/polovlkodlak, kterého znali. Což mě také trochu stavělo do znevýhodněné pozice vzhledem k příchodu Volturiových.

Ale překvapivě to nebyl problém, který byl na prvním bodě mého seznamu. Tam se skvělo neustálé bojování Embryho a Tobyho. Třebaže jsem jim oběma již tisíckrát vysvětlila, jak se situace má. Toby pošťuchoval Embryho, že jsem si vybrala jeho, zatímco Embry se mu posmíval, že jsem s ním spojená do konce života.

Lezli mi na nervy - oba. A pěkně.

"Alespoň nějakou malou radu, jak je přimět, aby to své hašteření aspoň trochu umírnili? Myslím, že nedokážu snést další "procházku", kdy nás bude Toby sledovat nebo další lov, kde se náhodou Embry objeví," postěžovala jsem si a začala si hrát s tužkou.

"Rozumím ti," odpověděl laskavě Carlisle. "Ale obávám se, že mé prosby padnou na stejně neúrodnou zem, jako tvoje. A já nad nimi nemám vůbec žádný vliv."

"Tím jsi mě velmi uklidnil. Děkuji tati," prohodila jsem kousavě.
"Rádo se stalo."

Nevěřícně jsem na něj otevřela pusu a odfrkla si.
"Odkdy se z tebe stal ironik?," zeptala jsem se a stěží skrývala pobavení.

Na chvíli zvedl pohled od svých papírů a podíval se na mě skrze brýle. Sice je vůbec nepotřeboval, ale byl zvyklý si je nasazovat v práci, aby působil patřičným dojmem stárnoucího lékaře a zvykl si na ně natolik, že je nasazoval pokaždé, když se vrhl do práce.

"Nějak se přece musím vypořádat se vším, co se tu děje. Navíc je tu spousta lidí, od nichž se mám co učit."
"Prosím řekni mi, že se Christian nepokoušel znovu flirtovat s Esmé," zavřela jsem útrpně a zahanbeně oči.

"Počtvrté od té doby, co jsi ho na to znovu upozornila," potvrdil mé obavy, ale poté se do jeho hlasu vloudil pobavený tón, jenž mě donutil otevřít oči. "Ovšem řekl bych, že toho na delší chvíli nechá."

"Tys...?," nedokončila jsem a pozvedla obočí.
"Emmett."

Oba jsme se na sebe spokojeně usmáli a já se znovu pohodlně usadila. V tu chvíli jsem uslyšela zdálky auto. Šerifovo auto. Mrkla jsem na Carlislea a oba jsme vyskočili na nohy a vystřelili z pracovny směrem k mému pokoji.

Rychle jsem tam vešla a zavřela za Carlislem dveře. Jeden pohled na nás Tobymu stačil, aby pochopil, co se děje a tiše zanadával. Posadila jsem se k němu na postel a chytila ho za ruku, zatímco jsem mrkla na Carlislea, jenž se mu postavil k druhému boku.

"Nemáme ještě čas-?," zkusila jsem se zeptat, ale byla jsem rychle odmítnuta.
"Ne. Charlieho pach teď bude všude kolem domu. Nemůžeme riskovat útěk oknem, to by bylo daleko horší, než kdybychom tu zůstali," zavrtěl Carlisle hlavou a zaposlouchal se do zvuků pneumatik na našem štěrku.

"Vždyť nezavolal," zasyčela jsem nabroušeně, ale znovu se zasoustředila, když mi Toby naléhavě stiskl ruku.
"S tím bohužel nic nenaděláme," začal Carlisle šeptat, když se z přízemí ozval Charlieho hlas, následovaný Belliným a Edwardovým.

Já jsem mezitím pevně chytila Tobyho a pohledem zastavila Carlislea, který se pokusil o totéž. Nesouhlasně se na mě podíval, ale nijak nezasahoval a nezpochybňoval můj úsudek a přemístil se ke dveřím.

Mrkla jsem znovu na Tobyho, jenž na mě zíral široce rozevřenýma rudýma očima. Lačně se díval na místo, které mu blokoval Carlisle a co chvíli sebou trhl, když bojoval se svým přirozeným instinktem zabít.

Byla jsem na něj hrdá. Co jsme se dali dohromady se mnou znovu přešel na vegetariánskou stravu. Lovil se mnou srnky, někdy medvědy nebo pumy a pomalu se znovu přeorientovával na tento životní styl.

Ovšem jak mu řekl Carlisle, tentokrát ta cesta nebude tak lehká, jako prvně. Protože už dříve znovu podlehl lidské krvi, přirovnal ho táta k feťákovi. Což bylo nehezky řečeno, ovšem perfektně popisovalo Tobyho situaci.

Znal tedy všechna rizika a věděl, že to bude opět běh na dlouhou trať. Dalo by se dokonce říct, že mnohem větší, než když se o stejnou změnu životního stylu pokusil, zatímco jsme byli v Montaně.

Jistěže - byl úspěšný, ale potom znovu propadl a to je stejně jako u jakýchkoliv jiných závislostí největší problém. Děsila jsem se, kdy se to stane a Toby znovu uklouzne, možná mnohem více než on sám.

Nevěděla jsem, co bych si počala, kdyby se nedokázal ovládat a nebyl by schopne se přizpůsobit našemu způsobu žití. Milovala jsem ho a cítila jsem, že by mě zabilo, kdybych ho měla opustit.

A tak jsme čekali, snažili se ho pomalu znovu dostat na správnou cestu a snažili se nahlas vyhýbat jako čert kříži pouze vyslovení naší největší obavy.
Relapsu.

"Arrgh!"

Okamžitě jsem přitiskla přes jeho rty svou ruku a Carlisle se okamžitě přesunul a přitlačil ho pevněji k čelu postele, o něž se opíral. V tichosti se otevřely dveře a dovnitř vklouzl Embry, jenž si stoupl před dveře a zkřížil ruce na prsou.

Toby přestal vrčet, jakmile ho do pachu udeřil pach vlkodlaka. Okamžitě znechuceně nakrčil nos a vycenil tesáky Embryho směrem, jenž na něj nepříjemně zahlížel, ale jinak se nehnul ze svého místa.

Stiskla jsem Tobymu ruku, kterou držel ve svém ocelovém sevření a na chvíli zahlédla v jeho divokých očích poznání, které se ovšem rychle znovu změnilo na divokou žízeň, když se dole ozval bodrý smích policejního ředitele Swana.

"Musíš se uklidnit Toby a snaž se nedýchat," radila jsem mu jemně, zatímco jsem mu volnou rukou odhrnula vlasy z čela. Věřila jsem, že kdyby byl schopen se potit, tak ho můžu ždímat.

"Soustřeď se na něco jiného. Vytěsni z mysli lov a zadrž dech," přidal se Carlisle, ale nepřestával ho pevně držet.
"Jo, já vím," procedil mezi pevně zaťatými zuby a jeho zvlčilý pohled trochu ubral na síle.

Nepokoušela jsem se na něj usmát nebo ho konejšit jemnými slovy chvály. Věděla jsem, že by nejenže neměly žádný efekt, ale dokonce by ho ještě více rozohnily. Zůstala jsem tedy u hlazení jeho paže a nechala mu svou druhou ruku, kterou drtil ve svém sevření.

"Jak dlouho tu bude?," zašeptala jsem ke Carlisleovi.
"Nemám ponětí. Ale Edward se ho pokusí zbavit co nejrychleji," pokusil se mě uklidnit.

Přikývla jsem, ale z jeho odpovědi jsem nebyla nijak nadšená. Stejně jako Toby, který dělal co mohl, aby se s námi nezačal doopravdy prát.

Nakonec to bylo dobrých pětadvacet minut, než odjel Charlise společně s Bellou a Reneesmé do jeho domu. Pro nás to ale byla opravdu věčnost, protože ať se Toby snažil jak chtěl, nedokázal to úplně potlačit a párkrát se nám pokusil vysmeknout.

Poslední tři minuty už nám s jeho imobilizací musel pomoci i Embry. Ten ovšem rád držel svého soka v lásce proti jeho vůli, takže jsem ho párkrát musela mírnit, aby Tobymu nedržel nohy tak pevně.

Na konci tohoto vystupu jsem byla na pokraji svých psychických sil, neboť jsem měla plné zuby Embryho vystupování a poté Tobyho komentářů, když by Charlie z dohledu. Carlisle se na mě soucitně díval z druhé strany místnosti, než jejich krátkou hádku přerušil.

"Pánové," zahřměl, čímž si okamžitě získal jejich pozornost. "Pokud se hodláte mezi sebou handrkovat, pak to neprovádějte v mé domě a už vůbec ne v přítomnosti mé dcery. Nejen že ji tím nedokážete ani jedne zaimponovat, nýbrž ji nutíte, aby vybírala strany a pokud jste si nevšimli, tak je na pokraji svých sil."

Oba se na mě provinile podívali a já jim věnovala nazlobený pohled, než Carlisle pokračoval.

"Proto bych vás pro dnešní den rád poprosil, abyste z našeho domu odešli, v nejlepším možném případě si vše vyříkali mimo tyto čtyři stěny a vrátili se zpět jako rozumní mladí muži, o nichž budu vědět, že je bezpečné nechat v jednom pokoji s mou dcerou."

S očekáváním se na ně podíval a dodal.
"Vyjádřil jsem se jasně?"

"Ano pane."
"Samozřejmě pane Cullene."

"Výborně," přikývl s krátkým zdvořilým úsměvem Carlisle, než přistoupil ke dveřím mého pokoje a otevřel je v jasném gestu k oběma kohoutům.

Ti se naposledy podívali mým směrem, než se vydali k východu. K mému překvapení dokázali odejít, aniž by se u toho pozabíjeli a pokud se na sebe vrhli, pak to bylo daleko od našeho domu, neboť jsem neslyšela žádné zvuky bitky.

"Děkuju," otočila jsem se k tátovi s vděčným úsměvem a posadila se na kraj postele. "Zachránils mi život."
"Za málo," usmál se na mě vřele a posadil se vedle mě.
"Jak dlouho myslíš, že to bude trvat?," zeptala jsem se rovnou, místo abych chodila kolem horké kaše.

"Nemám tušení," odpověděl popravdě, aniž by se musel ptát, o čem mluvím. "Ale doufám, že jeho... uklouznutí bylo poslední. Z toho dalšího by se už totiž nemusel vůbec dostat."

"To není to co jsem chtěla slyšet, ale máš pravdu," povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. "Ale Toby má odvahu a pevnou vůli. To už mi předvedl."
"Dělá to pro tebe. Láska dokáže člověka změnit."

Usmáli jsme se na sebe a ozvalo se zaklepání na dveře, než vešel zachmuřený Edward. Okamžitě mě z jeho pohledu zamrazilo.

"Děje se něco?," zeptal se Carlisle obezřetně.
"Volturiovi zrychlili svůj postup. Budou tu pozítří, s prvním napadeným sněhem."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama