Červen 2016

2. Vůle

26. června 2016 v 22:38 Spoutaní

WATTPAD

2. Vůle

Pokud byla nepříčetná ve chvíli, kdy jí otec oznámil, že se bude brát, pak nevěděla, jaká slova by ji popisovala v tuhle chvíli. Její "snoubenec" sice byl Smrtijed (ostatně jak předpokládala), ovšem zdaleka ne takový, jakého si představovala.

Byla smířená s tím, že se vdá, co jiného jí také zbývalo, že? Přenesla se i přes to, že bude pravděpodobně starší než ona a z druhého konce Anglie. Byla připravená bojovat další bitvu o svou důstojnost na jiném místě, než na panství Morganů.

Měl to být někdo z užšího kruhu Voldemorta, což ji děsilo a zároveň lákalo stejnou měrou. Vybudovala by si lepší postavení, když se má vdát za někoho, kdo už na tom místě je? Nedělala to pro slávu nebo potěšení, ale z logického instinktu přežít.

V blízkosti Temného Pána bude dostávat nebezpečné úkoly, bude pod neustálým ohledem, ale její šance se dožít nějakého šťastného konce se rapidně zvýší. Ostatně - a to věděli všichni sluhové - Voldemort nezabíjel své nejoddanější.

Úkosem pohlédla na svého otce, jenž lhostejně sledoval mučení před sebou. Neobtěžovala se ho ptát na jméno jejího nastávajícího, stejně by jí to neřekl a pravděpodobně by ji ještě pro jistotu proklel, aby věděla, že se nemá ptát.

Proto ve chvíli, kdy vstoupil do místnosti - se zpožděním, samozřejmě - si nemohla pomoci. Jako by jejími žilami proplul jed, když ho spatřila. Protože to byl on - muž, který jí zničil jedinou šanci na únik.
A nebyl to nikdo jiný, než Severus Snape.

Byla naprosto znechucená. Očekávala snad úplně všechno, ovšem doufala, že se jí smůla tentokrát nebude lepit na paty. Bohužel to vypadalo, že se ji tentokrát pokouší rovnou celou obalit a postupně udusit.

Skoro neposlouchala, co si spolu s Temným pánem Snape povídá a pohnula se až ve chvíli, kdy zavolal ji a jejího otce. Když strhávala masku, setkala se s naprosto stejnou měrou nenávisti. Dobře, pomyslela si se zvráceným potěšením, můžeme se nenávidět otevřeně a navzájem.

Po tomto vnitřním ustanovením si pročistila mysl a s naučenou lhostejností očekávala další dění této narychlo svolané schůzky. Byla ráda, když ji Voldemort propustil a ona se mohla znovu skrýt ve stínech na rohu místnosti.

Ani nemrkla, když se první Cruciatus zabořil do Snapeova těla a ani neodvrátila pohled. Neměla ho ráda, spíš k němu cítila zvláštní nenávist - něco, co ji tak trochu hnalo dopředu. Bylo to šílené, ale svým způsobem ji dokázal ukotvit. Protože byl momentálně její jedinou jistotou.

Přimhouřila oči, protože Voldemortovo kouzlo trvalo již dobrou minutu a Snape tohle utrpení snášel tiše. Bylo to svým zvráceným způsobem fascinující, protože za celou svou kariéru Smrtijedky ještě nepotkala nikoho, kdo by nevydal ani hlásku při mučící kletbě.

A naštvalo ji to.
Mělo ho to zlomit - minimálně natolik, aby se zmohl k výkřiku. Věděla totiž, že další na řadě bude ona. Nebylo jediné rodinné setkání, na kterém by nebyla zasažena Cruciatem, ale tohle bylo poprvé, kdy se vůči tomu necítila lhostejně.

Nechtěla být tou, která bude slabá. Nesnášela to.

"Omlouvám se, Severusi," přerušil tok jejích myšlenek Voldemort. "Ale jak jistě víš - nedochvilnost je zlozvyk, který nemám v lásce. Povstaň."

Snape se zvedl ze země, jako by minuta a půl mučícího kouzla byla na jeho denním pořádku a jen lehce se mu třásla levá noha. Stále byla naštvaná, ale zapůsobilo to na ni.

"Můj pane," uklonil se a jeho sametový baryton se rozlehl tichou síní.
"Catherine," zcela ignoroval jeho odpověď a otočil se na ni. "Zdá se ti nyní tvůj snoubenec hoden tvého srdce?"

"Neměla jsem tušení, že se jedná o rytířské klání," odpověděla bezmyšlenkovitě a na otcův pohled spěšně dodala. "Můj pane."

Voldemort natočil mírně hlavu a Catherine silou vůle zastavila třes, který se už už snažil rozběhnout po jejím těle. Její srdce se rozbušilo rychleji, když se na ni chladně usmál.

"Inu, víš přece, že mi záleží na tvém blahobytu a byl bych samozřejmě nerad, kdyby tvůj ženich neodpovídal tvým představám a schopnostem."

"Chápu, pane."
"Nuže přistup, dítě," pobídl ji a přesunul se ke svému trůnu. Nagini zvedla hlavu a nechala se pohladit.

Catherine vystoupila ze svého skromného a zbytečného úkrytu. Vydala se rychlým, ale ne uspěchaným krokem ke středu místnosti. Tentokrát se neostýchala postavit přímo vedle Snapea. Chtěla ukázat, že nemá strach a je silná.

Voldemort nevypadal, že by čemukoliv věnoval pozornost, když laskal svého mazlíčka a oba na sebe spokojeně syčeli. Ale to on klidně mohl; nikdo by se neodvážil dožadovat jeho plné pozornosti.

"Doufám, že víš, jak moc je Severus pro naši komunitu důležitý," promluvil neosobně ke Catherine, aniž by se přestal věnovat hadovi a aniž by čekal na její odpověď, pokračoval. "Jistě si jsi vědoma, že se již brzy staneš ženou velmi mocného čaroděje a Mistra lektvarů?"

"Ano, pane."
"Pak by jsi měla vědět, že se o tebe bude schopen skvěle postarat," opáčil rychle. "Crucio!"

I když víte, že bolest přijde, stejně se na ni nedokážete připravit. Byla zvyklá na otcova mučící kouzla všeho druhu, takže její práh bolesti byl již velmi dalece překonán. Ale být zasažená Cruciatem Temného pána? Na to ji nemohlo připravit nic.

Padla k zemi téměř okamžitě a jakákoliv myšlenka o tichém utrpení byla zcela vytlačena z její mysli. Nebylo nic, jen bolest v každém nervu jejího těla a byla si vzdáleně vědoma, že nemohla jinak, než vydat ze sebe první bolestný výkřik toho večera.

Zatnula ruce v pěst a zkousla ret, když kouzlo ukončil. Těžce vydechla a pokusila se zaostřit svůj zrak. Několikrát zakašlala a nebyla překvapená, když se na jejím rtu, objevila krev. Pokud je nepromíjitelná správně provedená, rozhodně budete krvácet.

Třicet vteřin. Po prvních deseti ji zlomil.

"Ber to jako přivítání do naší početné společnosti. Neměl jsem tu čest ti darovat Znamení a jsem rád, že Sebastian za mě tuto záležitost vyřídil. Nyní jsi oficiálně Smrtijedkou," ozval se líný hlas jejího Pána. Nebyla s to se pohnout, natož ze sebe dostat odpověď.

"Vidím, že jsem se vyjádřil velmi jednoznačně."
To vyvolalo krátký smích jednoho Smrtijeda. Ucítila vedle sebe pohyb, ale stále nebyla schopná pořádně zaostřit.
"Crucio!"

Zavřela oči a bolestně napjala tělo v očekávání bolesti, jenže kouzlo nebylo mířeno na ni. Za pár vteřin už slyšela mučivý skřek muže, který se prve zasmál. Donutila se posadit a opřít roztřesenýma rukama o podlahu.

Když zvedla pohled a její vidění se konečně začalo ostřit, byla v šoku. Smrtijed, který se evidentně skvěle bavil jejím mučením, se nyní kroutil v křečích pod Cruciatem. A nevyvolal ho nikdo jiný, než Snape.

Neviděla mu do obličeje, protože k ní stál zády, ale sílu jeho kouzla viděla z perfektního úhlu. Mělo by jí to lichotit, že tu brání její čest, ovšem věděla, že to dělá čistě ze sobeckých důvodů. Nikdo ze Smrtijedů by nesnesl reputaci, kde by ho viděli jako slabý článek.

A tím by Snape byl, jelikož Catherine byla nyní součástí jeho života.

Zatnula zuby i ruce v pěst a sykla, když ucítila bolest v dlaních. Když je rozevřela, měla na nich krvavé půlměsícové prohlubně od svých nehtů. Rozhlédla se, ale všichni byli zaujatí Snapem, který sice ukončil Cruciatus, ale seslal na muže u svých nohou řezací kletbu.

"Severusi," požádal ho po chvíli Voldemort a Snape sklonil svou hůlku. Muž na zemi sebou škubal a těžce lapal po dechu.
Snape se otočil k Temnému pánovi, ale nijak se nepokoušel ospravedlnit. To na ni chtě nechtě opět udělalo dojem. Proto překvapeně zamrkala, když na něj Voldemort pouze potěšeně kývl a otočil se zpět k davu.

"Ticho!" štěkl po nich a předchozí vzrušený hovor okamžitě utichl.
Voldemort se otočil k ležícímu muži a natočil hlavu na stranu.

"Snad si pro příště budeš pamatovat, Marcusi, že není moudré urážet ženu někoho, kdo tě dokáže zabít dřív, než mrkneš okem," prohodil konverzačním tónem Voldemort.

"Ano, pane," procedil uctivě a vyplivl krev.
Jakmile kolem něj jeho Pán prošel, zaměřil svůj pohled na Kate a nenávistně přimhouřil oči. Nenechala se vyvést z míry a pohled mu oplácela, dokud si přede ni nestoupl Snape a nezakryl jí tak výhled.

"Avery, McNaire, Malfoyi! Zadní místnost; ostatní máte volno," vyštěkl znovu Voldemort a zatímco všichni rychle spěchali pryč z místnosti, tři zvolení Smrtijedi se loudali za Temným pánem do další místnosti.

Rychle si nahmatala svou hůlku v kapse u opasku a teprve poté se pokusila dostat na roztřesené nohy. V té chvíli se před jejím obličejem objevila natažená ruka s dlouhými bledými prsty. To ji rozohnilo.

Tvrdohlavě vstala sama a ignorovala bolest v celém těle, načež se jí zamotala hlava a nebýt jeho rychlého reflexu, skončila by opět na zemi. Chytil ji pevně pod loktem, až musela zasyčet, nad jeho pevným stiskem.

"Pusťte," sykla a vytrhla se mu, zatímco si masírovala ruku.
"Prosté děkuji by postačilo," protáhl ledově a její reakce ho nijak nezarazila.
"Nedělejte si starosti, umím se o sebe postarat sama," odsekla a poprvé se mu podívala do očí.

Měly podivnou barvu. Z dálky vypadaly jako černé uhlíky uprostřed bledého obličeje, ale z této blízkosti měly jasně tmavě hnědou barvu. Nyní na ni shlížely s opovržením a arogancí.

"Samozřejmě," ušklíbl se a ona se zamračila nad ironií v jeho hlase. "Jsem si jist, že není nutné trpět formalitami a můžeme přejít k tykání, jelikož se příští týden budeme brát."

"Příští týden?" vyhrkla s knedlíkem v krku, aniž by stihla kontrolovat svůj výraz.
"Nevěděla jsi to?" zeptal se a třebaže stále zněl odtažitě, tentokrát jeho poznámka postrádala jedovatost.
"Ne," odvětila a nasadila lhostejný pohled. "V tom případě počítám, že vá- tě potkám velmi brzy."

Pokusila se ho obejít a ignorovala bolest i náhlou nevolnost z pohybu. Hrdinsky se napřímila a vydala se rychlým krokem do chodby, která vedla pryč z tohoto místa. Byla ráda, když po cestě nepotkala ani toho nepříjemného vrátného.

Venku si znovu nasadila kápi, aby splynula se zbylými Smrtijedy, co ještě zůstali na pozemku a zřejmě domlouvali nějaké rodinné obchody. Věděla, že by ji někteří zastavovali a vyptávali se nebo si ji dobírali.

Nakopala by jim všem zadek, pokud by byla ve své normální formě. A taky že to všichni věděli, proto si na ni netroufali v běžném střetu. Ovšem byli to Zmijozelové a v tuto chvíli byla bezbranná, čili perfektní cíl.

Ušklíbla se a sykla, když si tím znovu připomněla bolestné tepání ve spáncích. Chodila do Kruvalu, což bylo v mnoha ohledech mnohem tvrdší školení, než o jakém se Zmijozelům může zdát. Nebylo tu moc těch, kteří by do Kruvalu chodili, takže v tomto ohledu byli vůči ní obezřetní.

Dostala se rychle na konec pozemku, třebaže někteří vypadali, že ji zastaví a přemístila se ve chvíli, kdy překročila hranici Fideliova zaklínadla.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Dopadla na zem, na všechny čtyři, jak jí síla přemístění vyčerpala. Několikrát se zhluboka nadechla, aby překonala další závrať, než se opatrně postavila na nohy a uhladila si plášť. Vykročila směrem k budově naproti ní, ovšem zarazila se.
Takhle tam jít nemohla.

Rozhlédla se kolem a zamířila do jedné z postranních uliček této zapadlé čtvrti. Nebylo pravděpodobné, že by se tu někdo v tuto hodinu procházel, ale byla raději přehnaně obezřetná, než kdyby se musela vypořádat s paměťovými kouzly.

Použila jedno ze svých zastíracích kouzel a rychlým švihem zápěstí změnila své oblečení na přístojné kouzelnické. Vytáhla z malé kabelky zrcátko a spěšně na sebe použila krycí kouzlo, aby nevypadala jako zbité děcko.

Narovnala se a prosila Merlina, aby ještě tuto cestu vydržela, než vyrazí domů. Znovu se ušklíbla, tentokrát se vyhnula závrati, a ironicky nad sebou zavrtěla hlavou. Domů. To byl opravdu pouze pojem pro dům, v němž žila. Nic jiného v tom nebylo.

A teď bude doma jinde, pomyslela si kousavě, zatímco se vracela na hlavní cestu a téměř poklusávala na vysokých podpatcích ke staré brance na konce ulice. U té se zastavila a znova se několikrát rozhlédl kolem, než vytáhla hůlku a přiložila ji k jedné větvičce keře.

Ta modře zazářila, načež se branka se zavrzáním pootevřela a ona mohla vstoupit. Nechala se vtáhnout příjemnou vůní bylinek, přírody a klidu, když proplouvala Fideliovým zaklínadlem. Stáhla si svůj klobouk mírně do čela a použila další kouzlo na svůj obličej.

Usmála se, když uviděla postaršího pána, který se skláněl ke kopytu jednoho z testrálů, kteří byli v ohradě hned u vchodu. Zvířata se na ni chvíli dívala, protože věděla, že je může vidět, než se vrátila ke žvýkání syrového masa.

Catherine bez zaváhání vešla na cestičku vedoucí kole ohrady a zvolala hlasitě, aby ji stařík slyšela.
"Zdravím, Felixi!"

Stařec se zvedl a zamával ji v zakrvácené rukavici, což přinutilo nejbližšího testrála mu po ní chňapnout, jakmile ucítil vůni krve.

"Fuj, potvoro," okřikl ho hrubě, ale poplácal zvíře bodře po kostnatém těle, než se otočil ke Kate. "Zdravíčko, slečno Em! Dneska nějak pozdě."
"To víte, práce," odmávla jeho starost, vepsanou ve tváři. "Paní Lesterová je uvnitř?"

"Jasná věc, slečno Em. Řek bych, že Harvey chytil jakous vampíří kopřivku... Chudák ani nevohne levý křídlo. Určitě je v sovinci u něj."
"Děkuji Felixi," usmála se naposled a spěšně zamířila kolem patrového domu k přilehlé "Kleci".

"Klec" byla ve skutečnosti bývalá hangárová budova předělaná na sovinec spojený se stájí. Ovšem střechu vystřídala železná klec, aby sovy mohly sedět na jednotlivých rámech a létat volně tam i zpět, zatímco testrálové mohli klidně spát pod její střechou zabezpečenou kouzlem.

Vešla dovnitř a pohladila malou sovičku, která se jí ihned po příchodu okamžitě snesla na rameno a zahoukala. Bylo to ještě mládě - celé opelichané, s pisklavým hláskem a rozespalýma očima. Neubránila se dalšímu úsměvu a nadechla se vůně kolem.

"Copak se děje, že jdete tak pozdě?" ozvalo se za ní vesele.
"Dobrý den, paní Lesterová," oplatila jí úsměv a vzala jednu z tašek, které žena nesla.

"Děkuji," vydechla namáhavě nepřestávaje se usmívat paní Lesterová. "Vás nám byl Merlin dlužen. Hoďte to těm nenažrancům do koryta, ať si to vezmou samy, potvory."

Kate udělala, jak jí bylo řečeno a protože měla pouze jednu tašku, posadila se na jednu ze stoliček a sledovala starší ženu, jak obratně háže krmivo testrálům, kteří zrovna spokojeně odpočívali v koutech budovy.

Paní Lesterové bylo něco málo přes čtyřicet a byla to čarodějka s energií dvacetiletého děvčete. Odjakživa byla energická a veselá, ale také si šla cíleně za svým a jakmile dostudovala, koupila tohle místo a založila podnik.

Kate byla překvapená, neboť paní Lesterová v Bradavicích patřila do Mrzimoru, ale přesto se jevila jako typický Zmijozel, když došlo na vážná témata. Ovšem jakmile došlo na její povahu, byla typickým dobrákem.

"Přespíte tu dnes?" zeptala se jí majitelka se zářivým úsměvem, který by jí závidělo Slunce.
"Bohužel," odmítla lítostivě Catherine a vstala. "Ještě musím něco zařídit... Chtěla jsem se jen podívat, jak se vám daří a také vám předat tohle."

S tím vytáhla z kabelky nadutou obálku, kterou předala druhé ženě. Ta na chvíli zaváhala a podívala se na Kate, která pouze přikývla a o krok odstoupila, aby jí dokázala, že to myslí vážně a nehodlá si ji vzít zpět.

"Velice si ceníme vaší podpory," začala tiše a váhavě paní Lesterová. "Ale tohle... opravdu je to-"
"Jen to nechte," přerušila ji Kate mávnutím ruky a věnovala jí další úsměv. "Však se vám to bude hodit daleko víc, než mě."

Vypadalo to, že znovu začne protestovat, ale nakonec jen potřásla hlavou a zamrkala, aby z očí vyhnala tvořící se slzy. Přistoupila ke Catherine a zadívala se jí do očí.

"Děkuji. Jste zlatý člověk," řekla jí tedy a stiskla ruce, než se jí na tváři znovu objevil veselý úsměv. "Tak vám přeji šťastnou cestu domů a budeme se na vás těšit."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Poslední přemístění toho dne bylo opravdu zážitkem. Nejprve měla pocit, že se někde rozpůlí a když se dostala (na druhý pokus) do svého pokoje, padla na zem a pár minut jen ležela a lapala po dechu.

Vstát ji donutilo teprve rozbouření jejího žaludku, takže se vymrštila ze své pozice vleže a vběhla do koupelny, kde se sesunula před záchodovou mísu a vyzvracela se. Ještě několik minut poté, co se vyzvracela naposledy, ještě čekala s hlavou opřenou o chladivou stěnu koupelny, než se odhodlala zvednout a jít do pokoje.

Musela se po cestě chytit několika kusů nábytku a donutit své nohy k tomu, aby podnikly ještě jednu cestu do postele, na níž se poté bez okolků svalila. Jakákoliv myšlenka na převlečení byla okamžitě zamítnuta a jediné, co si přála, byl spánek.

Natáhla se k nočnímu stolku, aby zhasnula stolní lampičku, zcela zapomínaje, že by to mohla udělat kouzlem a zarazila se, když její prsty nahmataly podivnou látku. Rozlepila těžká víčka a se sténáním se posadila.

Zaostřila na noční stolek a podezíravě přimhouřila oči. Na vrcholku stála malá lahvička s lektvarem a vedle ní složená látka hedvábí v níž ležel pergamen. Okamžitě si ho přitáhla a zamračila se, když nepoznala písmo.
Vše jí bylo jasné, jakmile dopis rozložila.

Catherine,

jsem si jist, že jsi dospělý člověk a dokážeš konat svá vlastní rozumná rozhodnutí. Nicméně budu rád, když si laskavě dovolíš poslechnout mou radu a využiješ lektvaru, jenž jsem ti nemohl dát osobně, neboť si musela dokázat, jak šíleně samostatná osoba jsi a odejít i přes své zjevné nepohodlí.

Je proti bolesti, takže bych ocenil, kdybys nepokoušela mou trpělivost a vypila ho ihned, abych nemusel zítra poslouchat tvé kňourání. Tví rodiče mě pozvali na večeři.

Severus Snape

Zaskřípala zuby nad jeho jasnou urážkou a zmačkala papír, který okamžitě zapálila a vhodila do krbu naproti posteli. Idiot jeden, pomyslela si a natáhla se, aby zhasla, ale zaváhala při pohledu na lahvičku na stole.

"Parchant zatracenej," zasípala a jediným mávnutím zhasla.

Rychle se otočila na druhou stranu od lákavého vysvobození z jejího utrpení a pokusila se usnout. Nebyla ještě jeho ženou a už jí tu komandoval. Neměla to zapotřebí a bude si dělat věci po svém. Nepotřebuje ten lektvar. S tímto rozhodnutím zavřela oči.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Bylo to o hodinu a tři minuty později. Bolest se stala natolik nesnesitelnou, že stočená do klubíčka prolévala slzy a občasné zasténání uniklo z jejích zatnutých zubů. Třepající se rukou poslepu nahmatala lahvičku na stolku.

Její tělo rozhodlo za ni. Jako obvykle.

1. Nepříjemná setkání

19. června 2016 v 23:01 Spoutaní

WATTPAD

1. Nepříjemná setkání

Severus Snape nikdy neměl lehký život. Ať už se jednalo o jeho otce alkoholika, Poberty na škole nebo jeho pověstnou dráhu Smrtijeda. Celý jeho život se ukazoval jako jedno mylné rozhodnutí za druhým, ale nutno podotknout, že to tento silný muž snášel s neuvěřitelnou trpělivostí.

Dávno se ze svých letitých zkušeností dozvěděl, že život nebude nikdy fér - a obzvlášť pro něj. Opravdu přemýšlel, zda-li byl dobrý nápad se opět přidat k Temnému pánovi jako špeh pro Brumbála. Povzdechl si. Jistěže neměl na výběr. Za svou chybu ve svých devatenácti letech bude muset pykat do konce života.

Ano, až do konce. I kdyby se stalo, že Pána zla ten spratek Potter zabije, on sám nemá moc šancí, že se dožije konce této války. Nebyl natolik pošetilý, že by věřil v takový zázrak, který by ho nějak zachránil před jeho otrokářem nebo jeho posluhovači. Obzvlášť na Bellatrix by si měl dávat pozor.

Ta proradná mrcha byla totiž opět na svobodě poté, co ji její Pán vytáhl z Azkabanu spolu s dalšími Smrtijedy. Bylo mu jasné, že mu nebude věřit a bude se ho snažit zahnat do kouta a co nejdříve ho předhodit Jemu. Ačkoliv byla Bella jednou z nejschopnějších Smrtijedek, nikdy nebyla v nejužším kruhu Pánových stoupenců.

Do největší blízkosti Pána zla a jeho nejvěrnějších se dostalo jen poskrovnu Smrtijedů, mezi nimiž měl Severus velmi pevné místo. Ovšem přístup ke všem plánům také znamenal jistou obezřetnost vůči tomu, co bude řediteli předkládat, aby Pán zla nepojal podezření. I proto se Voldemortovi občas podařilo dosáhnout hrůzných věcí, přestože Severus dělal, co mohl, aby předal zprávu řediteli.

Zatřepal hlavou, aby odehnal nepříjemné myšlenky a nasadil svůj obvyklý hrozivý výraz, když zahlédl skupinku nebelvírských, co se pošťuchovali s jeho háďaty. Narovnal se do své impozantní výšky a použil svůj dobře naučený trik s lokty, aby mu jeho plášť dělal ještě hrozivější entreé.

Zmijozelové - ač byli teprve ve druhém ročníku - velmi dobře poznali, kdy se hlava jejich koleje blíží a se svou potlučkou okamžitě přestali. Severus se ušklíbl, neboť Minervina lvíčata měla stěží obdobnou kázeň a smysl pro detail.

"Copak se tu děje, pane Hollisi?," otázal se klidným hlasem, aniž bylo nutné ho zvyšovat, svého žáka.

"Vraceli jsme se pro naše knihy do podzemí a když jsme se vraceli zpět, zaútočili na nás," oznámil mu poslušně blonďák s tvrdě řezanou bradou.

"Opravdu?," pozvedl Snape obočí a svůj pohled zabodl do nebelvírů, kteří naštvaně hleděli na zmijozelské chlapce. Severus chvíli počkal, neboť věděl, že nebelvíři nedokáží udržet svůj temperament na uzdě.

"To vůbec není pravda!," vybuchl jako první Bennet, černovlasý klučina, jenž byl podle Minervy přirozený talent na Přeměňování.

Snape ale její nadšení nesdílel. Schopnosti toho kluka v Lektvarech se pomalu blížily k Longbottomovým a to bylo pro Severuse již velké sousto.

"Není? Pak mi tedy povězte vaši verzi, pane Bennete, nemohu se dočkat," odvětil sladce Snape a zkřížil ruce na hrudi.
"Přicházeli jsme z Velké síně a tihle idioti tu začali pomlouvat Cedrica a jeho rodinu!"

"Pět bodů dolů, pane Bennete za vědomé urážení spolužáků. Započítá se vám to již do dalšího školního roku-"
"To je absolutně nefér!," přidal se na jeho obranu jeho věrný přítel Peterson a Snape se ušklíbl.

"Dalších pět bodů i za vás. Gratuluji, dostali jste vaši kolej do mínusu a ještě ani nezačal nový školní rok. Odejděte ke kočárům, všichni už na vás jistě budou čekat," protáhl Snape.

Tentokrát mu ani jeden z nich neodporoval, i když Bennet vypadal, že bude mít ještě nějakou připomínku. Peterson ho raději chytil za rameno a něco mu pošeptal. Snape se znovu ušklíbl a pozvedl obočí, když se neměli k odchodu.

Oba se tedy otočili společně a když se k nim obrátil zády, aby promluvil se svými hady, ošklivě se na něj podívali, než jejich kroky utichly v chodbách. Neobtěžoval se je zastavit a vynutit si pozdrav, dnes to neměl zapotřebí.

"Co se týče vás pánové, jsem si jist, že si příště dobře uvědomíte, kdy je dobré někoho popichovat a kdy je lepší si své poznámky nechat pro sebe," pronesl chladně. "Ať už vám navážení se do druhých přijde jakkoli zábavné, musím vám připomenout, že Bradavické zdi mají uši. Nečekal bych, že budu muset přednášku o Zmijozelském kodexu dávat žákům druhého ročníku. Nenáviďte pana Diggoryho jak chcete, nicméně respektujte alespoň jeho památku, jako kterýkoliv čaroděj na této škole."

Oba chlapci poníženě zrůžověli a sklopili pohledy, ale udrželi své výrazy kontrolované. Snape opět pozdvihl obočí a oba tedy vzhlédli.

"Rozuměli jste mi?"
"Ano, pane," ozvalo se unisono a Snape spokojeně přikývl.

"Běžte si pro knihy a do deseti minut ať jste v kočárech. Zmijozelové nikdy nechodí pozdě a něco jako elegantní zpoždění je pouze výmyslem havraspárských dívek," vyštěkl, když stále zůstali na místě.

S dalším Ano pane se otočili a rychlým krokem zamířili do sklepení. Neodvážili se běžet, na to je měl Severus až velmi dobře vycvičené.

Sám počkal, dokud nezmizeli za rohem a vydal se dlouhými kroky do ředitelny na svou očekávanou návštěvu. Ještě se podíval na Bradavická počítadla a srovnal je do nulových řad. Nechtěl si kazit večer Minerviným kázáním o předsudcích.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Severusi - jen pojď dál! Už tě v napětí očekávám."
"Albusi," odvětil sametově a s ironickým úšklebkem se posadil do nabízeného křesla.
"Citrónový drops?," zamrkal na něj Brumbál a Snape zadržel své podrážděné zavrčení. Zavrtěl hlavou.

Brumbál tedy postavil misku s bonbony na stůl a položil své prsty do stříšky, jako to obvykle dělával, když nad něčím začal přemýšlet. Snape se zamračil, jelikož z ředitelova "zamýšlení" nikdy nevzešlo nic dobrého.

Alespoň ne v Severusův prospěch.
"Jak jistě víš, situace se velice nepříjemně vyvinula," začal Brumbál a z jeho obličeje zmizela veškerá veselost. Severus se na židli napnul. "Není třeba si mazat med kolem pusy. Nastanou nám těžké časy Severusi."

"Nic, co by tu již nebylo," odvětil Snape a v jeho hlase nezazněl žádný náznak strachu.
"Vím, že jsi již zažil velmi bolestných okamžiků," podíval se na něj soucitně ředitel.

"Není třeba bazírovat na detailech minulosti," procedil Snape zamračeně a změnil téma. "Ani nemusím hádat, že se naše konverzace bude týkat Potterovic spratka, nemám-li pravdu?"

"Severusi, takhle nemluv," pokáral ho jemně Albus, ale přikývl. "Ano je to tak. Je mi jasné, že není možné, aby trávil celé prázdniny u svých příbuzných. Navíc potřebujeme spoustu věcí zařídit a svolat starou partu."
Severus pozdvihl obočí a nedal na sobě znát své nepohodlí. Věděl, kam tohle všechno směřovalo.

"Tím myslíš vpustit do hry zablešence a vlkodlaka. Proč ne řediteli. Vždycky jsem věděl, že ti jednou přeskočí, ovšem doufal jsem, že v té době již budu daleko od Bradavic a ty v domově pro kouzelnické seniory."

"Legrační Severusi, velmi legrační. Ovšem ať se ti to zdá třeba neuvěřitelné, opravdu mi nepřeskočilo a stále mám všech pět pohromadě - jak říká jedno mudlovské úsloví. A co se týče Fénixova řádu, pak jistě víš, že jeho členy nebyli pouze Sirius a Remus-"

"Máte pravdu. Také tam byl Pettigrew, Potter-"
"Ale i Lily," přerušil ho vědoucně a se smutným pohledem Albus.

Severus polkl a odtrhl pohled od modrých očí ředitele. Zadíval se na Fawkese, jenž zatrylkoval.
"Výborně," odtušil Snape, aniž by se vracel k tématu. "Kde se tedy hodláte scházet?"

"Sirius nabídl svůj starý domek na Grimmauldově náměstí. Já sám jsem strážcem tajemství, takže nemusíš pochybovat o jeho bezpečnosti."
"Nehodláš po mně doufám požadovat, abych s těmi idioty setrval v jedné místnosti."

"Severusi, nechovej se jako malý," zamračil se Brumbál a pohladil Fawkese, jenž mu přistál na opěradle křesla, po hlavě. "Jistěže budeš. Jste dospělí lidé a já věřím, že jste se přes své dětské šarvátky již dostali a jste schopni spolupracovat. Pro dobro nás všech."

Snape si odfrkl a Brumbál neupustil od svého zamračení.
"Byl bych rád, kdybyste se k sobě dokázali alespoň slušně chovat," oznámil mu trochu přísně.
"Budu se chovat tak, jak se ke mně bude chovat Black," pronesl s jedovatým uspokojením Snape.

"Víc od tebe nemůžu očekávat," povzdechl si ředitel a najednou opravdu vypadal staře, pomyslel si Severus. "Kdy Voldemort svolal setkání?"

Snape sebou trochu cukl a pod kůží se mu usadil nepříjemný pocit, jenž započal na levém předloktí. Třináct let měl na chvíli zpět něco podobného jako život. Teď se situace znovu opakovala a on byl zase hrací figurkou dvou mocných čarodějů.

"Za patnáct minut," odvětil suše.
"Severusi-"

"Opravdu si nemusíte dělat starosti. Jak jsem slíbil, budu pokračovat ve své práci, jako bych s ní nikdy nepřestal," přerušil ho s klidem, ale ostrou hranou ve svém hlase Snape.

"Dobře," povzdechl si Brumbál a opřel se do křesla. "Jakmile se vrátíš ze setkání, rád bych tě provedl po Grimmauldově náměstí a svolal menší radu, abychom se začali trochu organizovat. Kingsley mi pomůže sezvat všechny bývalé členy, kteří mají stále zájem a také nabrat pár nových sil."

"Které chudáky hodlá dotáhnout tentokrát? Další ministerské zaměstnance, co neviděli kouzelnický souboj ani v učebnici?," podotkl kousavě Snape.

"Každá ruka se hodí, Severusi. Navíc ochota do podobného projektu vstoupit a odhodlání je přesně to, co nás činí dobrými kouzelníky."

"Když to říkáš," nehodlal se pouštět do další hádky Snape a neklidně mrkl směrem ke krbu. "Pokud dovolíš, rád bych ještě odešel do sklepení a vzal si pár potřebných věcí."
Plášť, pár léčivých lektvarů... masku.

Tu zatracenou věc, kterou pohřbil na dně svého šatníku a pouze na Brumbálův příkaz (i když to formuloval jako "dobrou radu") ji nerozmetal na kousky a nespálil.

"Samozřejmě," kývl Brumbál a Snape se zvedl a zamířil ke dveřím, aby nemusel čelit jeho soucitnému pohledu a zabručel přes rameno. "Později předám zprávu."

"Severusi."
Zastavil se u dveří a ohlédl se. Ředitelova tvář byla vážná a modré tůně byly vědoucí.

"Dávej na sebe pozor."
Otočil se a vyrazil ze dveří. Na tuto větu se nikdy nepokoušel reagovat. Bylo to zbytečné a oba to věděli.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Přemístil se až ve chvíli, kdy si třikrát zkontroloval celý svůj sklepní byt a ujistil se, že mu jeho smrtijedský háv i maska za ta léta stále sedí. Seděli mu dokonale, jako by je nikdy nesundal z těla.

Místo, které mu Nitrobranou sdělil jeho Pán, bylo naprosto zdevastované. Na rozlehlém prostranství byla zničena celá příroda a to takovým způsobem, že ze zeminy nevyrostl ani plevel. Skutečná příroda začínala až za hranicemi Fideliova zaklínadla.

Jakmile vstoupil do vyhraněného prostoru, přísahal by, že cítil, jako by se po něm plazila Nagini. Odporný pocit ovšem rychle zahnal a zabarikádoval se zpět ve své klidné hladině Nitrobrany, aby na sobě nedal nic znát.

Svižným krokem zamířil k prostornému panství uprostřed prázdnoty. Bylo už z dálky vidět, že má svá nejlepší léta za sebou a očividně se o něj nikdo dobrých pár desítek let nestaral. Jeho barva, i když dříve natřena kouzlem, se odlupovala a masivní dveře z figraldýnu už obydloval kůrovec.

Snape letmo mávl hůlkou, když došel ke vstupu a na dveřích se objevila hadí hlava. Neotálel a zaklepal s ní o dveře. Jeho rychlé zaklepání se ozvěnou rozlehlo po pustém nádvoří a znělo hrozivě. Ovšem on měl daleko větší hrůzu z bytosti, jež někde za dveřmi čekala jako hladový sup.

Dveře se po chvíli pootevřely a v malé škvírce se objevily nedůvěřivé oči a mužský plnovous.
"Kdo jste?," zavrčel hrubým a zjevně dlouho nepoužívaným chraplákem muž.
"Severus Snape. Pán mě již očekává," pronesl chladně Snape.

Mužík si ho jediným okem, které bylo vidět, přejel od hlavy k patě a zabouchl. Poté se ozvalo lehce zamumlané kouzlo, ovšem s jeho hlasem bylo zřetelně slyšet, a dveře se odemkly a otevřely.

Snape do domu vkročil jednou nohou a už ho vrátný domu zkoumal identifikačním kouzlem a prohlížel si ho přimhouřeným výrazem. Nenechal se vyvést z míry, Pán zla byl vždy velmi podezíravý, co se týkalo jeho přisluhovačů a Severus si byl téměř jist, že se jeho paranoia zhoršila s jeho posledním pádem.

"V pořádku," zahučel nakonec muž neochotně a špinavou rukou mávl k zadní místnosti, jež byla pod tišícím kouzlem a svítilo se v ní.

Snape mu nevěnoval další pohled a vyrazil ke dveřím. Naposledy se před nimi zastavil a dopřál si milisetinu zaváhání (protože v zádech stále cítil nedůvěřivý pohled vrátného), než pozvedl ruku s hůlkou a obkreslil Hadí znamení, které se ze zasyčením vpilo do dveří.

Dalších patnáct vteřin bylo mučednicky nekonečných a Snapeovi se poprvé od dob, kdy byl mladík, začaly potit ruce. Prošel tedy znovu Nitrobranou a dveře se před ním otevřely v okamžiku, kdy znovu nabyl svou kamennou tvář.

Bez otálení vstoupil a dveře se za ním nemilosrdně zabouchly a odřízly mu tak jedinou únikovou cestu. Nerozhlížel se, nemeškal, zamířil doprostřed místnosti před vyvýšené místo, na němž si v křesle hověl jeho Pán.
Znal pravidla. Nechtěl být potrestaný.

Poklekl na jedno koleno a neodvážil se zvednout pohled. Prosil Merlina, aby mu jeho krytí ještě protentokrát vyšlo. S ironií sobě vlastní se v duchu ušklíbl, protože jeho mantra se za těch patnáct let také z jeho hlavy nevytratila.

"Můj pane," prohlásil jasně a zřetelně. Ne šeptem, ne nahlas.
"Severusssi," ozvala se automatická odpověď se syčivými koncovkami a Snape si v mysli gratuloval, že se rozhodl vynechat oběd.

Neotřepal se. Neměl odvahu se ani hnout. Nemrkal a stále nezvedal pohled. Trpělivě čekal na další pokyny jako dobrý sluha.

"Jsem velmi rád, že mí drazí a věrní stále zůstávají. Velmi dobře. Povstaň příteli, rozhlédni se, kolik věrných mi tu zůstalo," pronesl Voldemort líně.

Teprve tehdy zvedl pohled, ale na Voldemorta se nezadíval. Udělal, jak mu bylo řečeno a rozhlédl se. Opravdu tu chybělo poměrně velké množství jeho přívrženců. Byli to zbabělci a pokud si mysleli, že se zachránili, tak byli ještě naivnější, než myslel.

Cítil na sobě pohledy. Většina byla pouze pouhou oddaností k Pánovi a tak se neodvážili vypadat znuděně, ovšem našlo se tu pár jedinců, kteří ho sledovali se závistí. Také chtěli být v úzkém kruhu stoupenců a nebylo jim přáno.

Jeden pohled nedokázal nikam zařadit. Smrtijed skrytý v stínech se na něj díval jiným pohledem. Více žhnoucím, jako by si přál, aby ho tu teď zmučili. Byl si jistý, že toho člověka tu neviděl. Ještě projel pohledem zbytek skupiny a setkal se i s dalšími páry očí, které nebyl schopen nikam zařadit.

Smrtijed schovaný v rohu místnosti, ale měl pohled nejintenzivnější.
Otočil se tedy ke svému Pánovi a strhl si masku. Díval se do těch rudých očí a poprvé si Toma Raddlea v jeho novém těle prohlédl.

Byl ohavný, o tom nebylo pochyb.

Jeho tělo bylo popelavě bledé, což vynikalo ještě více v jeho černém plášti. Na jeho kostru byla obalena kůže a pnula se při každém pohybu. Cévy a tepny skoro neviditelné, jako by jeho tělo zamrzlo i uvnitř. Severus by nebyl překvapen, kdyby tomu tak bylo.

V pravé ruce pevně svíral svou hůlku a držel ji kostnatými prsty s příšerně dlouhými zplesnivělými nehty. Ale nejodpornější byl jeho obličej, z něhož zíraly prázdné a bezduché rudé oči. Vypadal jako živoucí mrtvola a nebyl jediný Smrtijed, jenž by se ho neštítil dotknout.

Snad kromě Bellatrix, ale to byl případ sám o sobě.

"Zdá se mi, že spousta... věrných byla zbabělá čelit vašemu hněvu," odpověděl tiše na Voldemortovu předešlou otázku Snape a znovu mrkl do prořídlých řad.

"Ano, ano," přitakal rádoby zamyšleně Voldemort a povstal ze svého trůnu. Něco sykl na Nagini, která mu zasyčela v odpověď a složila své tělo vedle trůnu. Vypadala, že spí, ale Severus moc dobře věděl, že sleduje každý jeho pohyb.

"Jak se ti vedlo Severusi?"
Věděl, na co se ptá.

"Rozhodl jsem se pokračovat ve své práci pro tebe spolehlivějším způsobem, můj pane."
"A to jest?"
"Přesvědčil jsem Brumbála, že jsem na jeho straně a začal jsem pro něj pracovat."

Pár přihlížejících se zasmálo, ale ihned ztichli, jakmile se na ně jen podíval žhnoucí krvavý pohled. Když Snape znovu zachytil pohled svého Pána, nepřikrčil se nad tím fanatickým pohledem.

"Jsem si jist, že jsi svého volného času využil moudře," poznamenal a na Snapeovo Ano pane si pro sebe kývnul. "Děkuji ti, že alespoň jeden z mých stoupenců byl ochoten pro mne riskovat svůj život a udělal něco užitečného, co se bude v budoucnu hodit pro naši věc."

Zpočátku tichý proslov, byl ke konci vyštěknut a všichni přítomní sebou trhli. Voldemort potřásl hlavou a mávl hůlkou. Tentokrát ignoroval těch pár škubnutí, co projelo davem a otočil se zpět ke Snapeovi.

"Máme velké plány, Severusi, velké a jsem si jist, že budeš i nadále se mnou spolupracovat."
"Jinak si to nedovedu ani představit," odpověděl Snape přesvědčivě. Doufal, že sarkasmus z jeho hlasu nebyl znát.

"Výborně. Mám pro tebe velmi dobrou zprávu, Severusi," pronesl Voldemort a věnoval mu podivně hrůzný úsměv.
"Pane?," optal se nechápavě Snape a nedal na sobě znát nervozitu.

"Za tvé věrné služby, oddanost a výtečné schopnosti jsem ochoten ti dát jaksi menší... rozptýlení," ozval se smích a Voldemort tentokrát nijak nezakročil, "Byl jsem osloven mým dalším věrným a jeho prosba se mi zdála velmi... perspektivní."

"Jsem si jist, že to nebude nutné-"
"Můj drahý," přerušil ho rádoby nedbale, ovšem Snape v tom viděl jasnou výhružkou, "tento malý dar si zasloužíš."

"Jistě, můj pane," pronesl tedy Snape.
"Znáš Sebastiana, mám pravdu?," otázal se a jmenovaný předstoupil společně s dalšími dvěma Smrtijedy vedle sebe.

"Znám," odtušil Snape a měl nepříjemný pocit o tom, kam se tato konverzace ubírá.
"Sebastian byl tak prozíravý, že se rozhodl věnovat svou budoucnost do tvých rukou," řekl Voldemort.
"Jsem poctěn..."

"Teprve všichni budeme poctěni, za pár měsíců nebo let... Dovol mi představit ti Catherine Morganovou, Sebastianovu dceru, tvou nastávající," prohodil s pobaveným úsměvem Voldemort a díval se na Severuse, jako by od něj čekal vděk za to, jakou službu mu prokázal.

Snape se tedy otočil zpět k Morganovým, jak tušil a neodvážil se odporovat. Svůj prvotní šok perfektně skryl pod maskou Nitrobrany a věděl, že protest je zcela zbytečný. Bude si tu ženskou pro záchranu vlastního život a Albusovo "větší dobro" muset vzít.

Sebastian svou masku odložil, ale jeho žena, kterou držel v ocelovém stisku měla svou hlavu i s maskou poslušně sklopenou. Sebastian netrpělivě zakašlal a stiskl svou manželku. Ani nemrkla.

Smrtijedka za ním nakonec s očividnou špatně skrytou neochotou sundala masku a nevraživě se na Snapea zadívala. Tak to jsme dva, co máme takové pocity, pomyslel si kysele Severus a okamžitě věděl, že je to ona, kdo mu zabodávala dýky do zad svým pohledem.

Byla dospělá (díky Merlinovi) a Snape tak nemusel mít výčitky, že by do svých hříchů musel počítat i styk s nezletilou. Ovšem byla mladá - alespoň o deset let, ne-li víc, pokud mohl soudit podle jejího obličeje.

Měla velice hezkou aristokratickou tvář. Krátké tmavě hnědé vlasy střižené nad ramena rámovaly její oválný obličej, z něhož ho propaloval kalně hnědý pohled. Skoro jako by se její oči nemohly rozhodnout, jakou barvu skutečně ukážou.

Vypadala jako andělská postava, ovšem její oči prozrazovaly, že pod tou perfektní maskou se skrývá kudlanka, co mu utrhne hlavu, jakmile si nebude dávat dobrý pozor. Vzdorně pozvedla hlavu, když si uvědomila jeho půlminutové prohlížení a v jejích očích se objevil odpor.

Snape jí také věnoval jeden ze svých mrazivých pohledů a vnitřně se ušklíbl jejímu očividnému nepohodlí. Věděl, že ji odpuzuje, ale nějak neměl chuť se zajímat jejími potřebami. Taky mu byl tento svazek proti srsti, ale uměl to hrát lépe.

"Sebastiane, Viviene - pokud byste byli tak laskavi a na chvíli odstoupili," zněla žádost Temného pána formulovaná jako rozkaz.

Oba se poklonili a ustoupili. Catherine mezitím přepnula svůj výraz na mírně zaujatý a Severus přeci jen trochu přehodnotil její schopnost předstírání. Udělala jeho směrem dva kroky. Pak jako by si to rozmyslela a zadívala se raději na svého Pána a udržovala si od Severuse odstup.

"Snad se nebudeme stydět?," otočil se na ni Voldemort, který se celou situací evidentně bavil.
Udělala jeho směrem další dva kroky. Teď, když od sebe stáli půl metru, skoro cítil její nechutenství, ale nedělal si z toho těžkou hlavu. Byl na takové reakce zvyklý - od studentů, kolegů i neznámých kouzelníků nebo mudlů.

"Rád bych vám dopřál chvíli volného času, abyste se navzájem poznali, ovšem tlačí nás čas. Proto jsem si jist, že se spolu dokážete sami domluvit na přijatelném datu schůzky," prohodil naprosto znuděně, než svůj pohled zabodl do Catherine.

"Kdybys byla tak laskava a na moment se vzdálila. Vrátím ti tvého snoubence, jak jen to bude možné."
"Ano pane," pronesla uctivě a poklonila se. Měla hebký hlas, ovšem ne vysoce postavený a typicky ženský. Severus byl rád, protože by nepřežil, kdyby to byla nějaká pisklavá káča.

Jakmile se vzdálila - ladným a naučeným krokem - věnoval Voldemort svou pozornost opět Snaepovi. V jeho pohledu bylo cosi tvrdého a temného a Snape věděl, co bude následovat, ještě než Voldemort vyřkl další slovo.
"Crucio!"

45. Srdcem i duší

5. června 2016 v 22:09 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

WATTPAD

Je to neuvěřitelné, že už je tu další příběh, u něhož jsem se dostal k (doufám) úspěšnému konci. Opravdu nevím, jak vám všem poděkovat, že jste tu stále se mnou, čtete a prožíváte spolu se mnou všechny zápletky, co se mi rodí v hlavě. Děkuju za vaši podporu a doufám, že se vám má další díla budou také líbit!

45. Srdcem i duší

Když jsem byla dítě, měla jsem o lásce jasno. Nikdy jsem nechtěla žádného kluka políbit a máma se mým výrokům smála. Poté mi vzala tvář do dlaní, s jemným úsměvem zašeptala, že se mě na stejnou otázku zeptá za patnáct let a políbila mě na čelo.

V pubertě se můj názor pohnul, ovšem lepší otáčky také nenabral. Byla jsem v děcáku a stýkala jsem se pouze s kluky z party odtud, neboť dívek mého věku tu bylo pomálu a navíc už měly své vlastní aliance.

Ne že bych se k nim chtěla přidat, i kdyby neměly - nikdy jsem se nezajímala o čistě holčičí věci. Moje matka byla v léčebně, takže tu nebyla, aby mě mohla zasvětit do dívčích tajemství šminek, šatů a flirtování.

A já zapadla mezi ty kluky, co stříleli ze vzduchovek a praků, povídali sprosté historky a občas chodili krást ve městě. To byly časy, kdy jsem na lásku zcela zapomněla, protože jediné, čehož jsem si v tu chvíli vážila bylo přátelství. A každý věděl, že přátelé se nelíbají.

Ve čtrnácti jsem potkala Kennyho - vysokého blonďáka, co mi slíbil, že spolu utečeme a společně si koupíme ranč v jižní Kalifornii. Možná jsem byla tak naivní nebo jsem jen opravdu toužila, alespoň na chvíli se ocitnout ve svém snu.

Na jednom z našich úspěšných lupů jednoho zbohatlého staříka jsme vyrazili na malou oslavu do nedalekého klubu. Kennymu bylo osmnáct, takže nás bez problému dostal dovnitř. Nabízel mi drinky i trávu, ale já obojí odmítla. Nechtěla jsem skončit jako moje matka.

Pozdě v noci mě vytáhl na střechu toho polorozpadlého baráku a políbil mě. Byl to můj první polibek, což pochopil ve chvíli, kdy jsem strnula a nebyla schopná zareagovat. Napůl jsem očekávala, že se mi vysměje do obličeje a najde si nějakou, co bude zkušenější, ale on se jen usmál a naučil mě své triky.

Jsem si jistá, že jsem ho nemilovala a ani on mne, ale začali jsme se na drobné vloupačky scházet jen my dva a ostatní nás rádi popichovali, když jsme mizeli z místností společně. Hrál si na drsňáka, ale nikdy na mě nezkusil víc, než jsem mu byla ochotná dovolit.

Po dvou týdnech mi nabídl svůj známý útěk do Kalifornie a já souhlasila. Klapalo nám to - jak jen to dvěma zlodějům, co se navzájem drží nad vodou, může jít. Stanovil datum a pověřil mě, abych si sbalila všechny věci a byla připravená.

Toho večera jsem musela utéct oknem, neboť naše pokoje již vychovatelka zamykala. Neměla jsem ale nejmenší problém - byla jsem na tyto situace zvyklá. Celá nadšená jsem s taškou a pár ukradenými hodinkami doběhla na místo určení.

Čekala jsem na něj dlouho - nejméně čtyři hodiny, protože ač jsme věděla, že opravdu nejsme pár, doufala jsem, že mi pomůže vypadnout z tohohle města. Nestalo se tomu tak a v pět ráno mě chytila policie a odvezla do děcáku.

Tam byli všichni příjemně naladění, až mě to překvapilo. Do chvíle, než jsem uviděla svou matku, co mi slibovala novou budoucnost po boku svého snoubence. Poprvé jsem cítila štěstí a také hlubokou náklonnost, protože ona byla tou osobou, co pro mě přišla.

Teprve po měsíci jsem zjistila, co se doopravdy stalo té noci. Kennyho a jeho partu chytila policie a poslala je do vězení, protože již byli trestáni a v očích zákona nebyli nezletilí. Bůhví, jak by to dopadlo, kdyby se tam objevil.

V těch chvílích jsem začala policii proklínat. Z Davida se totiž vyklubal násilník a když jsem je poprvé přivolala, skoro jako by mhouřili očima nad tím, co se děje v jejich čtvrti. Nenáviděla jsem je, že mi zmařili můj útěk a zabásli Kennyho. A taky jsem je nenáviděla, že mi nejsou schopni pomoci ani teď.

Slíbila jsem si, že lásku již nikdy nechci potkat a že je to věc, co mě pouze oslabí a zpomalí. Zničí můj postup a nakonec mě pomalu udusí, jako to dělala s mojí matkou. Rozhodla jsem se, že až se mám vyléčí alespoň natolik, aby byla schopna chodit, utečeme.

Jenže toho okamžiku jsem se nedočkala. Propadla jsem panice a zaútočila na Davida, protože mi ničil mou možnost na svobodu. A tak se postaral i o to, aby nezničil život jen mé matce, ale i mně, když mě na kraji silnice zmlátil a znásilnil.

Byla jsem si jistá, že zemřu.

Bez rodiny, bez přátel a bez lásky. Kupodivu jsem ani nebyla příliš rozhozená tou myšlenkou. Zemřít je totiž snadné, ale žít? To chce pořádnou dávku odvahy. A dva andělé, co nechtěli vidět umírat tak mladou duši, mi dali šanci tu odvahu najít.

Ty roky strávené s Cullenovými mě naučili lásce znovu důvěřovat - alespoň té, co se týkala rodiny. Pomohli mi zapomenout na hrůzy z lidského života a já byla ráda, že si je nedokážu vybavit tak přesně, ale s mlhavou zástěrou.

Nebyla jsem připravená potkat někoho, kdo by za mě obětoval svůj život a svou lásku mi předávala v takovém množství, jako to dokázali Toby s Embrym. Každý svým osobitým způsobem, ale ve stejně šílené míře.

Milovala jsem je oba, také svým podivným způsobem. Embrymu jsem se cítila oddaná - nejen za záchranu svého lidského života, ale hlavně toho vlčího. Věděla jsem, že bez něj bych nedokázala bojovat po boku Silver.

Byl mi oddaný do konce života, protože neměl jinou možnost. Ano, mohla bych se mu líbit jako člověk, ale nikdy by to nedosáhlo takových měřítek jako skutečnost, že jsem jeho otiskem. Byl donucen mě milovat a místo, aby mě za to nenáviděl, mě miloval ještě víc.

Toby byl mé záchranné lano. Kdykoliv jsem byla na pokraji smrti, vytáhl mě přes sráz znovu zpět do života. A mou odpovědí bylo držet si od něj odstup. Protože by se mohl dostat blízko. Protože bych se mohla zamilovat.

Ale i kdybych to svému srdci milionkrát rozkázala, stejně by neposlechlo. Nikdy se lásce nemůžete ubránit. Někdy si ani nevšimnete, že si vás pomalu obmotává kolem prstu a poté zjistíte, že už jste tak zamotaní v síti, že není cesty zpět.

Myslela jsem, že mě láska spoutá, stáhne ke dnu a zapříčiní mou smrt. Ale ve skutečnosti mi láska vždy dokázala zachránit život. A když jsem si tohle všechno konečně uvědomila, stála jsem tváří v tvář smrti, co mi chtěla vše vzít.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Znovu jsem se zhluboka nadechla a pozorně naslouchala. Ještě nebyl čas vyjít, ještě chvilku.
Embry vedle mě zamrskal ocasem a jeho čumák se zatřepal, když nabral další vzduch do plic. Trochu se mu zkroutil obličej, ale jinak na sobě nedal nic znát. Ovšem otočil se ke mně, když vycítil můj pohled a kývl na mě svou vlčí hlavou.

Zvládneme to.
Nemáme na vybranou, pomyslela jsem si, ale nechala jsem si tuhle myšlenku pro sebe. Rozhlédla jsem se kolem sebe a nepřestala být udivená oddanosti smečky. Nemuseli, ale rozhodli se za nás položit životy.

Znovu jsem se otočila vpřed, když jsem uslyšela několik set párů nohou a narovnala se. Měkký sníh jim křoupal pod nohama, i když se pohybovali s grácií a elegancí. Došli na konec mýtiny a zastavili se. Překvapeni.

Podívala jsem se na Sama a Embryho a kývnula, když jsem zaslechla Carlisleův jasný hlas. Všichni se rozešli vpřed; rozdělili se po skupinách vlevo, vpravo a do středu, kde jsem zůstala já a po boku mi kráčel Embry.

Dávala jsem si dobrý pozor, abych se uctivě držela za Samem a nechala ho vést smečku. Já nebyla jejich Alfou, to on. Jakmile jsme vešli na zasněžené prostranství, ozvalo se několikeré zasyčení a zalapání po dechu z Volturijských řad.

Bez zaváhání jsme společně s Embrym vystoupili z řady a přidali se k upírům z našich řad. Prošli jsme dopředu a já se postavila k Tobymu, jenž si mě k sobě okamžitě přitáhl a svou ruku mi jemně položil na kříž.

Mrkla jsem na Carlislea a z jeho obličeje jsem jasně vyčetla jedinou emoci. Nebyl si jistý, jestli byl rád, že jsem tu vedle něj a může na mou bezpečnost dohlédnout nebo by byl raději, kdybych zůstala skrytá v lesích společně s vlky.

Poté jsem se znovu zadívala vpřed a ocitla se pod Arovým nepříjemným pohledem. Nikdy si na ten pohled nezvyknu. Ovládla jsem se, abych se neotřásla a dál jsem na něj koukala s kamenným pohledem.
Ticho protrhl teprve Aro.

"Tak se mi zdá, že se tvá rodina teprve postupně objevuje," pronesl přemýšlivě a očima pátral v našich řadách. Hledal v nich Alice a soudě dle jeho zklamaného výrazu, nebyl spokojen, že tu nebyla.

"A to jsem si myslel, že se pouze potkáme jako staří známí, Carlisle. Nečekal jsem, že si proti mně a mé rodině vybuduješ armádu z upírů i vlkodlaků."

"Nevybudoval jsem armádu," opáčil klidně Carlisle. "Jsou to pouze mí přátelé, kteří byli ochotní tu s námi zůstat jako svědci. Stejně jako tví lidé."

"Svědci?," chytil se okamžitě jeho slov Aro a i z té dálky jsem viděla fanatický lesk v jeho očích. "Pokud, jak tvrdíš, jste se ty a tvá rodina nedopustili žádného přestupku, není přece nutné mít nějaké svědky, nemám pravdu?"

Z řad černých plášťů se ozvalo souhlasné mručení a já potlačila touhu zavrčet. Stejně jako většina našich přátel. Embry výhružně vycenil zuby, ale jinak se nehnul.
"A pokud, jak tvrdíš ty, jsi chtěl pouze zdvořilostní návštěvu, pak také nevidím důvod, proč přijít v tak hojném počtu."

Na Arovi bylo vidět, že si vší té pozornosti náležitě užívá. A bylo mu absolutně jedno, že měl Carlisle logické argumenty a ty jeho jednoduše smetl ze stolu. Byl to prostě herec a potřeboval vytvořit své malé divadlo, aby byl spokojen.
"Erin! Má drahá, jak se daří?," otočil se ke mně.

"Bylo by mi lépe, kdybys naši rodinu nestavěl do této situace," oznámila jsem a snažila se nasadit stejný tón, jako Carlisle. Ten se na mě hrdě podíval.
"Mé dítě," zasmál se Aro. "Jsem si jist, že se dokážeme na všem rozumně domluvit a nebude třeba žádného... násilí."

"To by jsi měl povědět hlavně svým lidem," řekla jsem klidně a svůj pohled zabodla do Jane, jež mě propalovala pohledem a jediné Bellin štít ji držel od toho, abych měla tu čest znovu zakusit její dar.

"Jane, miláčku," prohodil, aniž by se na ni podíval, ovšem s jasnou výhružkou v hlase. Jane neochotně sklopila pohled, ale její ruce se sbalily v malé pěstičky po jejích bocích.

"Nyní bych tedy rád poznal tvou dceru, Edwarde. Pokud je tedy tomu opravdu tak...," pozdvihl obočí směrem k Edwardovi a mávl rukou ke své gardě.

Po jeho boku se objevili Dmitri, Felix i Jane s Alecem. Všichni se pomalu rozešli doprostřed louky; do země nikoho. Stejně jsem nevěřila, že nebudou útočit a proto jsem se přidala K Belle, Edwardovi, Nessie, Jacobovi a Emmettovi, abych vyrovnala počty.

Společně jsme došli doprostřed louky a Reneesmé pomalu přistoupila k Arovi a položila mu ruku na tvář. Chvíli na ni fascinovaně hleděl, než se v jeho očích objevil zasněný výraz a on prožíval její vzpomínky a myšlenky tak, jak mu je ukazovala.

Já se ale poté pozorně zahleděla na Jane, jež na mě sice neútočila, ale vypadala, že to udělá každým okamžikem. Byla jsem ráda, když se po chvíli Nessie odtáhla a Bella si ji okamžitě přitáhla ochranitelsky k sobě, zatímco Aro na ni zíral v úžasu.

"Neuvěřitelné," zamumlal a zabodl svůj pohled do Belly. "Musím říct, že mě neustále překvapuješ, má drahá. Tvoje odvaha je vskutku nedocenitelná."

Bella mu na to nic neřekla a pouze kývla. Všichni jsme na sebe zírali, než se Aro bezstarostně otočil a zamířil zpět. My ostatní jsme ale chvíli pozpátku couvali, než jsme se odhodlali otočit zády k nepříteli.

Uvědomila jsem si svou chybu pozdě. Stála jsem totiž nekrytá vzadu a Jane mě zastihla nepřipravenou. Zbaběle mě zasáhla svou mocí a já jen zalapala po dechu, než jsem padla k zemi. Zaostala jsem tím pár kroky za naší skupinou a Alec je svou schopností rychle odtrhl ode mě.

Vyskočila jsem na nohy, protože Silver ji začala blokovat a se zavrčením jsem po ní skočila. Nepřemýšlela jsem nad tím, co bych mohla způsobit, protože můj vlk i upír byli rozčilení a já Jane nenáviděla, takže to bylo nevyhnutelné.

Bylo vidět, že je překvapená, protože zprvu nebojovala (asi nebyla zvyklá na to, že se z její moci dokáže někdo osvobodit bez jejího svolení), ale poté se do bitky pustila s takovou vervou, na níž jsem u ní nebyla zvyklá.

Byly jsme si rovny. Každý zásah jsme si stejnou měrou oplácely a každých pár minut měla navrch ta druhá. Jenže Jane byla podvodnice a nechala si od Aleca pomoci, když jsem se přiblížila jeho kouřové stěně a a chvíli mě oslepil.

Hned se na mě Jane vrhla a když jsem ucítila její prsty sevřené kolem mého krku, neváhala jsem. Silver vyletěla ve své děsivé velikosti a doslova ji zahnala zpět na její pole působiště. Mlha kolem mě se stáhla pryč a vedle mě se objevil Embry, jenž varovne vrčel.

Opatrně jsem mu svou ruku zamotala do srsti a pevně stiskla. Začali jsme společně couvat, zatímco Silver byla před námi a ujišťovala se, že se mě nikdo nepokusí znovu napadnout. Embryho horká kůže mě příjemně uklidňovala a já sevřela pevněji a chladným kovem na svém prstu ho pálila.

Nevydal žádný zvuk bolesti, jen tiše kráčel, dokud jsme se nedostali do bezpečí Bellina štítu a kolem mého břicha se obmotala Tobyho ruka. Opatrně mě stáhl k sobě a já pustila Embryho ze svého sevření a omluvně se na něj podívala a na místo za jeho krkem, kde byla vypálená tenká linka z mého prstenu.

Podívala jsem se na svou ruku a nechala se přitáhnout k Tobyho straně. Chytil mě za mou ruku a přejel po mém prsteníčku a stříbrném kovu na něm.

Napořád.
Navždycky.

"Ocenil bych Aro, kdyby se vaše útoky na mou rodinu neopakovaly," pronesl úsečně a s jasnou tvrdostí Carlisle.

"Znáš děvčata. Trocha škádlení přece nikomu neublížila," odpověděl mu Aro a neztrácel úsměv, zatímco pohladil Jane po hlavě, jako nějakého psa. "Ale nyní zpět k věci. Nejsem si jist, že by bylo... bezpečné pro další vývoj situace. Jak jistě chápeš, nemůžeme nijak určit, jakou rychlostí drahá Reneesmé bude dospívat, ani schopností, které by se u ní mohly projevit."

"Jsem si jistý, že by to nijak neohrožovaly naši komunitu-"

"A já si jsem jist, že umím nejlépe rozhodnout, co pro nás bude nejlepší," přerušil ho sladce Aro, ale v jeho hlase bylo slyšet varování, které nás všechny donutilo se napnout. "Ale vše samozřejmě proberu se svými bratry, abychom vám... neuškodili."

Společně s Markem a Caiem se uskupili do uzavřeného kruhu a já mrkla na rodiče, než jsem se plně točila k Tobymu. Chytil můj obličej do dlaní a dlouze se na mě zadíval. Věřila bych, že kdybychom mohli, tak bychom oba brečeli.

"Miluju tě. Nikdy na to nezapomeň a nemusíme být svoji oficiálně, aby to něco změnilo," pronesl vážně, s potlačovanou vášní.

"To se nikdy nestane," odpověděla jsem pevně šeptem a chytila jeho ruce na mé tváři. Naše prsteny o sebe cinknuly. "Taky tě miluju."

Náš polibek nepřestal být pomalý a něžný; přesto v sobě měl všechnu lásku, vášeň a všudypřítomnou bolest loučení. Dokázala jsem se od něj odtáhnout pouze natolik, že se naše čela dotýkala a společně jsme proti sobě dýchali, bez potřeby kyslíku.

Natočila jsem hlavu a natáhla ruku k Embrymu, jenž ke mně otočil hlavu a posadil se vedle mě, s mou rukou zabořenou v jeho srsti. A v ten moment jsem cítila lásku i smrt v prominentní blízkosti a na chvíli jsem zavřela oči a nechala svou mysl plout v klidu a míru.

Pokud tohle byl ten okamžik, kdy jsem měla umřít, pak to rozhodně nebude na útěku se staženým ocasem nebo zvednutýma rukama a bílou vlajkou. Byla jsem bojovník. Tak jako má máma a nyní má rodina.

Poté jsem odhodlaně otevřela oči a vyzývavě se podívala na Jane. Rozhodla jsem se, že ta bude první, kdo půjde k zemi. Zapáleně mi pohled opětovala a vycenila zuby. Věděla, jaké bude jejich rozhodnutí.

Než ale Volturiovi stihli rozpustit svou schůzi, uslyšeli jsme tři páry nohou a jeden tlukot srdce. S tempem skoro stejným, jako měla Reneesmé. A když se z lesa vynořila Alice a Jasper, mé srdce zaplesalo a zároveň strnulou hrůzou.

"Ještě se nemůžete rozhodnout," zazněl její hlas jasně a autoritativně. Arův pohled byl pouze na ní. "A já vám předvedu proč."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Přemýšlel jsi někdy..."
"Nad čím?"

"Je to hloupé."
"To každopá- au! Tak promiň. Povídej."
"Co kdyby se nám to opravdu nepovedlo?"

Cítila jsem jeho úsměv ve svých vlasech a donutila se zvednout hlavu a otevřít oči, abych se zadívala do těch zlatavých hlubin, v nichž jsem se viděla.

"Bojoval bych až do posledního dechu a zabil bych kohokoliv, kdo by se tě pokusil jenom dotknout."
"To zní docela barbarsky."

"Chtěla jsi to vědět," zasmál se, ale poté zvážněl. "Nedokázal bych snést, kdyby se ti něco stalo."
"Já vím," uklidnila jsem ho. "Jsem na tom úplně stejně."

"Jsem rád, že jsme si to ujasnili," zabručel a převalil se na mě a sklonil hlavu k mému krku. "Tak to abych," polibek, "tě ujistil," kousnutí, "že tě miluju."

"Ehm," zamručela jsem nesoustředěně. "Poslouchej... Toby... počkej chvíli."
"Jestli mi teď řekneš, že tě bolí hlava," zavrčel a nepřestával se věnovat kousání mého krku.
"Ne, jen jsme minuli pokoj..."

"..."
"..."

"Emmett?"
"Pravděpodobně?"

"Možná bysme-"
"Jo to je dobrý nápad-"

Rychle jsme vyletěli z postele a vyskočili oknem, když jsme zaslechly těžké kroky a se smíchem jsme se rozběhli do lesa.

"Zase v mé posteli?! Já vás zabiju!"