1. Nepříjemná setkání

19. června 2016 v 23:01 |  Spoutaní

WATTPAD

1. Nepříjemná setkání

Severus Snape nikdy neměl lehký život. Ať už se jednalo o jeho otce alkoholika, Poberty na škole nebo jeho pověstnou dráhu Smrtijeda. Celý jeho život se ukazoval jako jedno mylné rozhodnutí za druhým, ale nutno podotknout, že to tento silný muž snášel s neuvěřitelnou trpělivostí.

Dávno se ze svých letitých zkušeností dozvěděl, že život nebude nikdy fér - a obzvlášť pro něj. Opravdu přemýšlel, zda-li byl dobrý nápad se opět přidat k Temnému pánovi jako špeh pro Brumbála. Povzdechl si. Jistěže neměl na výběr. Za svou chybu ve svých devatenácti letech bude muset pykat do konce života.

Ano, až do konce. I kdyby se stalo, že Pána zla ten spratek Potter zabije, on sám nemá moc šancí, že se dožije konce této války. Nebyl natolik pošetilý, že by věřil v takový zázrak, který by ho nějak zachránil před jeho otrokářem nebo jeho posluhovači. Obzvlášť na Bellatrix by si měl dávat pozor.

Ta proradná mrcha byla totiž opět na svobodě poté, co ji její Pán vytáhl z Azkabanu spolu s dalšími Smrtijedy. Bylo mu jasné, že mu nebude věřit a bude se ho snažit zahnat do kouta a co nejdříve ho předhodit Jemu. Ačkoliv byla Bella jednou z nejschopnějších Smrtijedek, nikdy nebyla v nejužším kruhu Pánových stoupenců.

Do největší blízkosti Pána zla a jeho nejvěrnějších se dostalo jen poskrovnu Smrtijedů, mezi nimiž měl Severus velmi pevné místo. Ovšem přístup ke všem plánům také znamenal jistou obezřetnost vůči tomu, co bude řediteli předkládat, aby Pán zla nepojal podezření. I proto se Voldemortovi občas podařilo dosáhnout hrůzných věcí, přestože Severus dělal, co mohl, aby předal zprávu řediteli.

Zatřepal hlavou, aby odehnal nepříjemné myšlenky a nasadil svůj obvyklý hrozivý výraz, když zahlédl skupinku nebelvírských, co se pošťuchovali s jeho háďaty. Narovnal se do své impozantní výšky a použil svůj dobře naučený trik s lokty, aby mu jeho plášť dělal ještě hrozivější entreé.

Zmijozelové - ač byli teprve ve druhém ročníku - velmi dobře poznali, kdy se hlava jejich koleje blíží a se svou potlučkou okamžitě přestali. Severus se ušklíbl, neboť Minervina lvíčata měla stěží obdobnou kázeň a smysl pro detail.

"Copak se tu děje, pane Hollisi?," otázal se klidným hlasem, aniž bylo nutné ho zvyšovat, svého žáka.

"Vraceli jsme se pro naše knihy do podzemí a když jsme se vraceli zpět, zaútočili na nás," oznámil mu poslušně blonďák s tvrdě řezanou bradou.

"Opravdu?," pozvedl Snape obočí a svůj pohled zabodl do nebelvírů, kteří naštvaně hleděli na zmijozelské chlapce. Severus chvíli počkal, neboť věděl, že nebelvíři nedokáží udržet svůj temperament na uzdě.

"To vůbec není pravda!," vybuchl jako první Bennet, černovlasý klučina, jenž byl podle Minervy přirozený talent na Přeměňování.

Snape ale její nadšení nesdílel. Schopnosti toho kluka v Lektvarech se pomalu blížily k Longbottomovým a to bylo pro Severuse již velké sousto.

"Není? Pak mi tedy povězte vaši verzi, pane Bennete, nemohu se dočkat," odvětil sladce Snape a zkřížil ruce na hrudi.
"Přicházeli jsme z Velké síně a tihle idioti tu začali pomlouvat Cedrica a jeho rodinu!"

"Pět bodů dolů, pane Bennete za vědomé urážení spolužáků. Započítá se vám to již do dalšího školního roku-"
"To je absolutně nefér!," přidal se na jeho obranu jeho věrný přítel Peterson a Snape se ušklíbl.

"Dalších pět bodů i za vás. Gratuluji, dostali jste vaši kolej do mínusu a ještě ani nezačal nový školní rok. Odejděte ke kočárům, všichni už na vás jistě budou čekat," protáhl Snape.

Tentokrát mu ani jeden z nich neodporoval, i když Bennet vypadal, že bude mít ještě nějakou připomínku. Peterson ho raději chytil za rameno a něco mu pošeptal. Snape se znovu ušklíbl a pozvedl obočí, když se neměli k odchodu.

Oba se tedy otočili společně a když se k nim obrátil zády, aby promluvil se svými hady, ošklivě se na něj podívali, než jejich kroky utichly v chodbách. Neobtěžoval se je zastavit a vynutit si pozdrav, dnes to neměl zapotřebí.

"Co se týče vás pánové, jsem si jist, že si příště dobře uvědomíte, kdy je dobré někoho popichovat a kdy je lepší si své poznámky nechat pro sebe," pronesl chladně. "Ať už vám navážení se do druhých přijde jakkoli zábavné, musím vám připomenout, že Bradavické zdi mají uši. Nečekal bych, že budu muset přednášku o Zmijozelském kodexu dávat žákům druhého ročníku. Nenáviďte pana Diggoryho jak chcete, nicméně respektujte alespoň jeho památku, jako kterýkoliv čaroděj na této škole."

Oba chlapci poníženě zrůžověli a sklopili pohledy, ale udrželi své výrazy kontrolované. Snape opět pozdvihl obočí a oba tedy vzhlédli.

"Rozuměli jste mi?"
"Ano, pane," ozvalo se unisono a Snape spokojeně přikývl.

"Běžte si pro knihy a do deseti minut ať jste v kočárech. Zmijozelové nikdy nechodí pozdě a něco jako elegantní zpoždění je pouze výmyslem havraspárských dívek," vyštěkl, když stále zůstali na místě.

S dalším Ano pane se otočili a rychlým krokem zamířili do sklepení. Neodvážili se běžet, na to je měl Severus až velmi dobře vycvičené.

Sám počkal, dokud nezmizeli za rohem a vydal se dlouhými kroky do ředitelny na svou očekávanou návštěvu. Ještě se podíval na Bradavická počítadla a srovnal je do nulových řad. Nechtěl si kazit večer Minerviným kázáním o předsudcích.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Severusi - jen pojď dál! Už tě v napětí očekávám."
"Albusi," odvětil sametově a s ironickým úšklebkem se posadil do nabízeného křesla.
"Citrónový drops?," zamrkal na něj Brumbál a Snape zadržel své podrážděné zavrčení. Zavrtěl hlavou.

Brumbál tedy postavil misku s bonbony na stůl a položil své prsty do stříšky, jako to obvykle dělával, když nad něčím začal přemýšlet. Snape se zamračil, jelikož z ředitelova "zamýšlení" nikdy nevzešlo nic dobrého.

Alespoň ne v Severusův prospěch.
"Jak jistě víš, situace se velice nepříjemně vyvinula," začal Brumbál a z jeho obličeje zmizela veškerá veselost. Severus se na židli napnul. "Není třeba si mazat med kolem pusy. Nastanou nám těžké časy Severusi."

"Nic, co by tu již nebylo," odvětil Snape a v jeho hlase nezazněl žádný náznak strachu.
"Vím, že jsi již zažil velmi bolestných okamžiků," podíval se na něj soucitně ředitel.

"Není třeba bazírovat na detailech minulosti," procedil Snape zamračeně a změnil téma. "Ani nemusím hádat, že se naše konverzace bude týkat Potterovic spratka, nemám-li pravdu?"

"Severusi, takhle nemluv," pokáral ho jemně Albus, ale přikývl. "Ano je to tak. Je mi jasné, že není možné, aby trávil celé prázdniny u svých příbuzných. Navíc potřebujeme spoustu věcí zařídit a svolat starou partu."
Severus pozdvihl obočí a nedal na sobě znát své nepohodlí. Věděl, kam tohle všechno směřovalo.

"Tím myslíš vpustit do hry zablešence a vlkodlaka. Proč ne řediteli. Vždycky jsem věděl, že ti jednou přeskočí, ovšem doufal jsem, že v té době již budu daleko od Bradavic a ty v domově pro kouzelnické seniory."

"Legrační Severusi, velmi legrační. Ovšem ať se ti to zdá třeba neuvěřitelné, opravdu mi nepřeskočilo a stále mám všech pět pohromadě - jak říká jedno mudlovské úsloví. A co se týče Fénixova řádu, pak jistě víš, že jeho členy nebyli pouze Sirius a Remus-"

"Máte pravdu. Také tam byl Pettigrew, Potter-"
"Ale i Lily," přerušil ho vědoucně a se smutným pohledem Albus.

Severus polkl a odtrhl pohled od modrých očí ředitele. Zadíval se na Fawkese, jenž zatrylkoval.
"Výborně," odtušil Snape, aniž by se vracel k tématu. "Kde se tedy hodláte scházet?"

"Sirius nabídl svůj starý domek na Grimmauldově náměstí. Já sám jsem strážcem tajemství, takže nemusíš pochybovat o jeho bezpečnosti."
"Nehodláš po mně doufám požadovat, abych s těmi idioty setrval v jedné místnosti."

"Severusi, nechovej se jako malý," zamračil se Brumbál a pohladil Fawkese, jenž mu přistál na opěradle křesla, po hlavě. "Jistěže budeš. Jste dospělí lidé a já věřím, že jste se přes své dětské šarvátky již dostali a jste schopni spolupracovat. Pro dobro nás všech."

Snape si odfrkl a Brumbál neupustil od svého zamračení.
"Byl bych rád, kdybyste se k sobě dokázali alespoň slušně chovat," oznámil mu trochu přísně.
"Budu se chovat tak, jak se ke mně bude chovat Black," pronesl s jedovatým uspokojením Snape.

"Víc od tebe nemůžu očekávat," povzdechl si ředitel a najednou opravdu vypadal staře, pomyslel si Severus. "Kdy Voldemort svolal setkání?"

Snape sebou trochu cukl a pod kůží se mu usadil nepříjemný pocit, jenž započal na levém předloktí. Třináct let měl na chvíli zpět něco podobného jako život. Teď se situace znovu opakovala a on byl zase hrací figurkou dvou mocných čarodějů.

"Za patnáct minut," odvětil suše.
"Severusi-"

"Opravdu si nemusíte dělat starosti. Jak jsem slíbil, budu pokračovat ve své práci, jako bych s ní nikdy nepřestal," přerušil ho s klidem, ale ostrou hranou ve svém hlase Snape.

"Dobře," povzdechl si Brumbál a opřel se do křesla. "Jakmile se vrátíš ze setkání, rád bych tě provedl po Grimmauldově náměstí a svolal menší radu, abychom se začali trochu organizovat. Kingsley mi pomůže sezvat všechny bývalé členy, kteří mají stále zájem a také nabrat pár nových sil."

"Které chudáky hodlá dotáhnout tentokrát? Další ministerské zaměstnance, co neviděli kouzelnický souboj ani v učebnici?," podotkl kousavě Snape.

"Každá ruka se hodí, Severusi. Navíc ochota do podobného projektu vstoupit a odhodlání je přesně to, co nás činí dobrými kouzelníky."

"Když to říkáš," nehodlal se pouštět do další hádky Snape a neklidně mrkl směrem ke krbu. "Pokud dovolíš, rád bych ještě odešel do sklepení a vzal si pár potřebných věcí."
Plášť, pár léčivých lektvarů... masku.

Tu zatracenou věc, kterou pohřbil na dně svého šatníku a pouze na Brumbálův příkaz (i když to formuloval jako "dobrou radu") ji nerozmetal na kousky a nespálil.

"Samozřejmě," kývl Brumbál a Snape se zvedl a zamířil ke dveřím, aby nemusel čelit jeho soucitnému pohledu a zabručel přes rameno. "Později předám zprávu."

"Severusi."
Zastavil se u dveří a ohlédl se. Ředitelova tvář byla vážná a modré tůně byly vědoucí.

"Dávej na sebe pozor."
Otočil se a vyrazil ze dveří. Na tuto větu se nikdy nepokoušel reagovat. Bylo to zbytečné a oba to věděli.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Přemístil se až ve chvíli, kdy si třikrát zkontroloval celý svůj sklepní byt a ujistil se, že mu jeho smrtijedský háv i maska za ta léta stále sedí. Seděli mu dokonale, jako by je nikdy nesundal z těla.

Místo, které mu Nitrobranou sdělil jeho Pán, bylo naprosto zdevastované. Na rozlehlém prostranství byla zničena celá příroda a to takovým způsobem, že ze zeminy nevyrostl ani plevel. Skutečná příroda začínala až za hranicemi Fideliova zaklínadla.

Jakmile vstoupil do vyhraněného prostoru, přísahal by, že cítil, jako by se po něm plazila Nagini. Odporný pocit ovšem rychle zahnal a zabarikádoval se zpět ve své klidné hladině Nitrobrany, aby na sobě nedal nic znát.

Svižným krokem zamířil k prostornému panství uprostřed prázdnoty. Bylo už z dálky vidět, že má svá nejlepší léta za sebou a očividně se o něj nikdo dobrých pár desítek let nestaral. Jeho barva, i když dříve natřena kouzlem, se odlupovala a masivní dveře z figraldýnu už obydloval kůrovec.

Snape letmo mávl hůlkou, když došel ke vstupu a na dveřích se objevila hadí hlava. Neotálel a zaklepal s ní o dveře. Jeho rychlé zaklepání se ozvěnou rozlehlo po pustém nádvoří a znělo hrozivě. Ovšem on měl daleko větší hrůzu z bytosti, jež někde za dveřmi čekala jako hladový sup.

Dveře se po chvíli pootevřely a v malé škvírce se objevily nedůvěřivé oči a mužský plnovous.
"Kdo jste?," zavrčel hrubým a zjevně dlouho nepoužívaným chraplákem muž.
"Severus Snape. Pán mě již očekává," pronesl chladně Snape.

Mužík si ho jediným okem, které bylo vidět, přejel od hlavy k patě a zabouchl. Poté se ozvalo lehce zamumlané kouzlo, ovšem s jeho hlasem bylo zřetelně slyšet, a dveře se odemkly a otevřely.

Snape do domu vkročil jednou nohou a už ho vrátný domu zkoumal identifikačním kouzlem a prohlížel si ho přimhouřeným výrazem. Nenechal se vyvést z míry, Pán zla byl vždy velmi podezíravý, co se týkalo jeho přisluhovačů a Severus si byl téměř jist, že se jeho paranoia zhoršila s jeho posledním pádem.

"V pořádku," zahučel nakonec muž neochotně a špinavou rukou mávl k zadní místnosti, jež byla pod tišícím kouzlem a svítilo se v ní.

Snape mu nevěnoval další pohled a vyrazil ke dveřím. Naposledy se před nimi zastavil a dopřál si milisetinu zaváhání (protože v zádech stále cítil nedůvěřivý pohled vrátného), než pozvedl ruku s hůlkou a obkreslil Hadí znamení, které se ze zasyčením vpilo do dveří.

Dalších patnáct vteřin bylo mučednicky nekonečných a Snapeovi se poprvé od dob, kdy byl mladík, začaly potit ruce. Prošel tedy znovu Nitrobranou a dveře se před ním otevřely v okamžiku, kdy znovu nabyl svou kamennou tvář.

Bez otálení vstoupil a dveře se za ním nemilosrdně zabouchly a odřízly mu tak jedinou únikovou cestu. Nerozhlížel se, nemeškal, zamířil doprostřed místnosti před vyvýšené místo, na němž si v křesle hověl jeho Pán.
Znal pravidla. Nechtěl být potrestaný.

Poklekl na jedno koleno a neodvážil se zvednout pohled. Prosil Merlina, aby mu jeho krytí ještě protentokrát vyšlo. S ironií sobě vlastní se v duchu ušklíbl, protože jeho mantra se za těch patnáct let také z jeho hlavy nevytratila.

"Můj pane," prohlásil jasně a zřetelně. Ne šeptem, ne nahlas.
"Severusssi," ozvala se automatická odpověď se syčivými koncovkami a Snape si v mysli gratuloval, že se rozhodl vynechat oběd.

Neotřepal se. Neměl odvahu se ani hnout. Nemrkal a stále nezvedal pohled. Trpělivě čekal na další pokyny jako dobrý sluha.

"Jsem velmi rád, že mí drazí a věrní stále zůstávají. Velmi dobře. Povstaň příteli, rozhlédni se, kolik věrných mi tu zůstalo," pronesl Voldemort líně.

Teprve tehdy zvedl pohled, ale na Voldemorta se nezadíval. Udělal, jak mu bylo řečeno a rozhlédl se. Opravdu tu chybělo poměrně velké množství jeho přívrženců. Byli to zbabělci a pokud si mysleli, že se zachránili, tak byli ještě naivnější, než myslel.

Cítil na sobě pohledy. Většina byla pouze pouhou oddaností k Pánovi a tak se neodvážili vypadat znuděně, ovšem našlo se tu pár jedinců, kteří ho sledovali se závistí. Také chtěli být v úzkém kruhu stoupenců a nebylo jim přáno.

Jeden pohled nedokázal nikam zařadit. Smrtijed skrytý v stínech se na něj díval jiným pohledem. Více žhnoucím, jako by si přál, aby ho tu teď zmučili. Byl si jistý, že toho člověka tu neviděl. Ještě projel pohledem zbytek skupiny a setkal se i s dalšími páry očí, které nebyl schopen nikam zařadit.

Smrtijed schovaný v rohu místnosti, ale měl pohled nejintenzivnější.
Otočil se tedy ke svému Pánovi a strhl si masku. Díval se do těch rudých očí a poprvé si Toma Raddlea v jeho novém těle prohlédl.

Byl ohavný, o tom nebylo pochyb.

Jeho tělo bylo popelavě bledé, což vynikalo ještě více v jeho černém plášti. Na jeho kostru byla obalena kůže a pnula se při každém pohybu. Cévy a tepny skoro neviditelné, jako by jeho tělo zamrzlo i uvnitř. Severus by nebyl překvapen, kdyby tomu tak bylo.

V pravé ruce pevně svíral svou hůlku a držel ji kostnatými prsty s příšerně dlouhými zplesnivělými nehty. Ale nejodpornější byl jeho obličej, z něhož zíraly prázdné a bezduché rudé oči. Vypadal jako živoucí mrtvola a nebyl jediný Smrtijed, jenž by se ho neštítil dotknout.

Snad kromě Bellatrix, ale to byl případ sám o sobě.

"Zdá se mi, že spousta... věrných byla zbabělá čelit vašemu hněvu," odpověděl tiše na Voldemortovu předešlou otázku Snape a znovu mrkl do prořídlých řad.

"Ano, ano," přitakal rádoby zamyšleně Voldemort a povstal ze svého trůnu. Něco sykl na Nagini, která mu zasyčela v odpověď a složila své tělo vedle trůnu. Vypadala, že spí, ale Severus moc dobře věděl, že sleduje každý jeho pohyb.

"Jak se ti vedlo Severusi?"
Věděl, na co se ptá.

"Rozhodl jsem se pokračovat ve své práci pro tebe spolehlivějším způsobem, můj pane."
"A to jest?"
"Přesvědčil jsem Brumbála, že jsem na jeho straně a začal jsem pro něj pracovat."

Pár přihlížejících se zasmálo, ale ihned ztichli, jakmile se na ně jen podíval žhnoucí krvavý pohled. Když Snape znovu zachytil pohled svého Pána, nepřikrčil se nad tím fanatickým pohledem.

"Jsem si jist, že jsi svého volného času využil moudře," poznamenal a na Snapeovo Ano pane si pro sebe kývnul. "Děkuji ti, že alespoň jeden z mých stoupenců byl ochoten pro mne riskovat svůj život a udělal něco užitečného, co se bude v budoucnu hodit pro naši věc."

Zpočátku tichý proslov, byl ke konci vyštěknut a všichni přítomní sebou trhli. Voldemort potřásl hlavou a mávl hůlkou. Tentokrát ignoroval těch pár škubnutí, co projelo davem a otočil se zpět ke Snapeovi.

"Máme velké plány, Severusi, velké a jsem si jist, že budeš i nadále se mnou spolupracovat."
"Jinak si to nedovedu ani představit," odpověděl Snape přesvědčivě. Doufal, že sarkasmus z jeho hlasu nebyl znát.

"Výborně. Mám pro tebe velmi dobrou zprávu, Severusi," pronesl Voldemort a věnoval mu podivně hrůzný úsměv.
"Pane?," optal se nechápavě Snape a nedal na sobě znát nervozitu.

"Za tvé věrné služby, oddanost a výtečné schopnosti jsem ochoten ti dát jaksi menší... rozptýlení," ozval se smích a Voldemort tentokrát nijak nezakročil, "Byl jsem osloven mým dalším věrným a jeho prosba se mi zdála velmi... perspektivní."

"Jsem si jist, že to nebude nutné-"
"Můj drahý," přerušil ho rádoby nedbale, ovšem Snape v tom viděl jasnou výhružkou, "tento malý dar si zasloužíš."

"Jistě, můj pane," pronesl tedy Snape.
"Znáš Sebastiana, mám pravdu?," otázal se a jmenovaný předstoupil společně s dalšími dvěma Smrtijedy vedle sebe.

"Znám," odtušil Snape a měl nepříjemný pocit o tom, kam se tato konverzace ubírá.
"Sebastian byl tak prozíravý, že se rozhodl věnovat svou budoucnost do tvých rukou," řekl Voldemort.
"Jsem poctěn..."

"Teprve všichni budeme poctěni, za pár měsíců nebo let... Dovol mi představit ti Catherine Morganovou, Sebastianovu dceru, tvou nastávající," prohodil s pobaveným úsměvem Voldemort a díval se na Severuse, jako by od něj čekal vděk za to, jakou službu mu prokázal.

Snape se tedy otočil zpět k Morganovým, jak tušil a neodvážil se odporovat. Svůj prvotní šok perfektně skryl pod maskou Nitrobrany a věděl, že protest je zcela zbytečný. Bude si tu ženskou pro záchranu vlastního život a Albusovo "větší dobro" muset vzít.

Sebastian svou masku odložil, ale jeho žena, kterou držel v ocelovém stisku měla svou hlavu i s maskou poslušně sklopenou. Sebastian netrpělivě zakašlal a stiskl svou manželku. Ani nemrkla.

Smrtijedka za ním nakonec s očividnou špatně skrytou neochotou sundala masku a nevraživě se na Snapea zadívala. Tak to jsme dva, co máme takové pocity, pomyslel si kysele Severus a okamžitě věděl, že je to ona, kdo mu zabodávala dýky do zad svým pohledem.

Byla dospělá (díky Merlinovi) a Snape tak nemusel mít výčitky, že by do svých hříchů musel počítat i styk s nezletilou. Ovšem byla mladá - alespoň o deset let, ne-li víc, pokud mohl soudit podle jejího obličeje.

Měla velice hezkou aristokratickou tvář. Krátké tmavě hnědé vlasy střižené nad ramena rámovaly její oválný obličej, z něhož ho propaloval kalně hnědý pohled. Skoro jako by se její oči nemohly rozhodnout, jakou barvu skutečně ukážou.

Vypadala jako andělská postava, ovšem její oči prozrazovaly, že pod tou perfektní maskou se skrývá kudlanka, co mu utrhne hlavu, jakmile si nebude dávat dobrý pozor. Vzdorně pozvedla hlavu, když si uvědomila jeho půlminutové prohlížení a v jejích očích se objevil odpor.

Snape jí také věnoval jeden ze svých mrazivých pohledů a vnitřně se ušklíbl jejímu očividnému nepohodlí. Věděl, že ji odpuzuje, ale nějak neměl chuť se zajímat jejími potřebami. Taky mu byl tento svazek proti srsti, ale uměl to hrát lépe.

"Sebastiane, Viviene - pokud byste byli tak laskavi a na chvíli odstoupili," zněla žádost Temného pána formulovaná jako rozkaz.

Oba se poklonili a ustoupili. Catherine mezitím přepnula svůj výraz na mírně zaujatý a Severus přeci jen trochu přehodnotil její schopnost předstírání. Udělala jeho směrem dva kroky. Pak jako by si to rozmyslela a zadívala se raději na svého Pána a udržovala si od Severuse odstup.

"Snad se nebudeme stydět?," otočil se na ni Voldemort, který se celou situací evidentně bavil.
Udělala jeho směrem další dva kroky. Teď, když od sebe stáli půl metru, skoro cítil její nechutenství, ale nedělal si z toho těžkou hlavu. Byl na takové reakce zvyklý - od studentů, kolegů i neznámých kouzelníků nebo mudlů.

"Rád bych vám dopřál chvíli volného času, abyste se navzájem poznali, ovšem tlačí nás čas. Proto jsem si jist, že se spolu dokážete sami domluvit na přijatelném datu schůzky," prohodil naprosto znuděně, než svůj pohled zabodl do Catherine.

"Kdybys byla tak laskava a na moment se vzdálila. Vrátím ti tvého snoubence, jak jen to bude možné."
"Ano pane," pronesla uctivě a poklonila se. Měla hebký hlas, ovšem ne vysoce postavený a typicky ženský. Severus byl rád, protože by nepřežil, kdyby to byla nějaká pisklavá káča.

Jakmile se vzdálila - ladným a naučeným krokem - věnoval Voldemort svou pozornost opět Snaepovi. V jeho pohledu bylo cosi tvrdého a temného a Snape věděl, co bude následovat, ještě než Voldemort vyřkl další slovo.
"Crucio!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama