2. Vůle

26. června 2016 v 22:38 |  Spoutaní

WATTPAD

2. Vůle

Pokud byla nepříčetná ve chvíli, kdy jí otec oznámil, že se bude brát, pak nevěděla, jaká slova by ji popisovala v tuhle chvíli. Její "snoubenec" sice byl Smrtijed (ostatně jak předpokládala), ovšem zdaleka ne takový, jakého si představovala.

Byla smířená s tím, že se vdá, co jiného jí také zbývalo, že? Přenesla se i přes to, že bude pravděpodobně starší než ona a z druhého konce Anglie. Byla připravená bojovat další bitvu o svou důstojnost na jiném místě, než na panství Morganů.

Měl to být někdo z užšího kruhu Voldemorta, což ji děsilo a zároveň lákalo stejnou měrou. Vybudovala by si lepší postavení, když se má vdát za někoho, kdo už na tom místě je? Nedělala to pro slávu nebo potěšení, ale z logického instinktu přežít.

V blízkosti Temného Pána bude dostávat nebezpečné úkoly, bude pod neustálým ohledem, ale její šance se dožít nějakého šťastného konce se rapidně zvýší. Ostatně - a to věděli všichni sluhové - Voldemort nezabíjel své nejoddanější.

Úkosem pohlédla na svého otce, jenž lhostejně sledoval mučení před sebou. Neobtěžovala se ho ptát na jméno jejího nastávajícího, stejně by jí to neřekl a pravděpodobně by ji ještě pro jistotu proklel, aby věděla, že se nemá ptát.

Proto ve chvíli, kdy vstoupil do místnosti - se zpožděním, samozřejmě - si nemohla pomoci. Jako by jejími žilami proplul jed, když ho spatřila. Protože to byl on - muž, který jí zničil jedinou šanci na únik.
A nebyl to nikdo jiný, než Severus Snape.

Byla naprosto znechucená. Očekávala snad úplně všechno, ovšem doufala, že se jí smůla tentokrát nebude lepit na paty. Bohužel to vypadalo, že se ji tentokrát pokouší rovnou celou obalit a postupně udusit.

Skoro neposlouchala, co si spolu s Temným pánem Snape povídá a pohnula se až ve chvíli, kdy zavolal ji a jejího otce. Když strhávala masku, setkala se s naprosto stejnou měrou nenávisti. Dobře, pomyslela si se zvráceným potěšením, můžeme se nenávidět otevřeně a navzájem.

Po tomto vnitřním ustanovením si pročistila mysl a s naučenou lhostejností očekávala další dění této narychlo svolané schůzky. Byla ráda, když ji Voldemort propustil a ona se mohla znovu skrýt ve stínech na rohu místnosti.

Ani nemrkla, když se první Cruciatus zabořil do Snapeova těla a ani neodvrátila pohled. Neměla ho ráda, spíš k němu cítila zvláštní nenávist - něco, co ji tak trochu hnalo dopředu. Bylo to šílené, ale svým způsobem ji dokázal ukotvit. Protože byl momentálně její jedinou jistotou.

Přimhouřila oči, protože Voldemortovo kouzlo trvalo již dobrou minutu a Snape tohle utrpení snášel tiše. Bylo to svým zvráceným způsobem fascinující, protože za celou svou kariéru Smrtijedky ještě nepotkala nikoho, kdo by nevydal ani hlásku při mučící kletbě.

A naštvalo ji to.
Mělo ho to zlomit - minimálně natolik, aby se zmohl k výkřiku. Věděla totiž, že další na řadě bude ona. Nebylo jediné rodinné setkání, na kterém by nebyla zasažena Cruciatem, ale tohle bylo poprvé, kdy se vůči tomu necítila lhostejně.

Nechtěla být tou, která bude slabá. Nesnášela to.

"Omlouvám se, Severusi," přerušil tok jejích myšlenek Voldemort. "Ale jak jistě víš - nedochvilnost je zlozvyk, který nemám v lásce. Povstaň."

Snape se zvedl ze země, jako by minuta a půl mučícího kouzla byla na jeho denním pořádku a jen lehce se mu třásla levá noha. Stále byla naštvaná, ale zapůsobilo to na ni.

"Můj pane," uklonil se a jeho sametový baryton se rozlehl tichou síní.
"Catherine," zcela ignoroval jeho odpověď a otočil se na ni. "Zdá se ti nyní tvůj snoubenec hoden tvého srdce?"

"Neměla jsem tušení, že se jedná o rytířské klání," odpověděla bezmyšlenkovitě a na otcův pohled spěšně dodala. "Můj pane."

Voldemort natočil mírně hlavu a Catherine silou vůle zastavila třes, který se už už snažil rozběhnout po jejím těle. Její srdce se rozbušilo rychleji, když se na ni chladně usmál.

"Inu, víš přece, že mi záleží na tvém blahobytu a byl bych samozřejmě nerad, kdyby tvůj ženich neodpovídal tvým představám a schopnostem."

"Chápu, pane."
"Nuže přistup, dítě," pobídl ji a přesunul se ke svému trůnu. Nagini zvedla hlavu a nechala se pohladit.

Catherine vystoupila ze svého skromného a zbytečného úkrytu. Vydala se rychlým, ale ne uspěchaným krokem ke středu místnosti. Tentokrát se neostýchala postavit přímo vedle Snapea. Chtěla ukázat, že nemá strach a je silná.

Voldemort nevypadal, že by čemukoliv věnoval pozornost, když laskal svého mazlíčka a oba na sebe spokojeně syčeli. Ale to on klidně mohl; nikdo by se neodvážil dožadovat jeho plné pozornosti.

"Doufám, že víš, jak moc je Severus pro naši komunitu důležitý," promluvil neosobně ke Catherine, aniž by se přestal věnovat hadovi a aniž by čekal na její odpověď, pokračoval. "Jistě si jsi vědoma, že se již brzy staneš ženou velmi mocného čaroděje a Mistra lektvarů?"

"Ano, pane."
"Pak by jsi měla vědět, že se o tebe bude schopen skvěle postarat," opáčil rychle. "Crucio!"

I když víte, že bolest přijde, stejně se na ni nedokážete připravit. Byla zvyklá na otcova mučící kouzla všeho druhu, takže její práh bolesti byl již velmi dalece překonán. Ale být zasažená Cruciatem Temného pána? Na to ji nemohlo připravit nic.

Padla k zemi téměř okamžitě a jakákoliv myšlenka o tichém utrpení byla zcela vytlačena z její mysli. Nebylo nic, jen bolest v každém nervu jejího těla a byla si vzdáleně vědoma, že nemohla jinak, než vydat ze sebe první bolestný výkřik toho večera.

Zatnula ruce v pěst a zkousla ret, když kouzlo ukončil. Těžce vydechla a pokusila se zaostřit svůj zrak. Několikrát zakašlala a nebyla překvapená, když se na jejím rtu, objevila krev. Pokud je nepromíjitelná správně provedená, rozhodně budete krvácet.

Třicet vteřin. Po prvních deseti ji zlomil.

"Ber to jako přivítání do naší početné společnosti. Neměl jsem tu čest ti darovat Znamení a jsem rád, že Sebastian za mě tuto záležitost vyřídil. Nyní jsi oficiálně Smrtijedkou," ozval se líný hlas jejího Pána. Nebyla s to se pohnout, natož ze sebe dostat odpověď.

"Vidím, že jsem se vyjádřil velmi jednoznačně."
To vyvolalo krátký smích jednoho Smrtijeda. Ucítila vedle sebe pohyb, ale stále nebyla schopná pořádně zaostřit.
"Crucio!"

Zavřela oči a bolestně napjala tělo v očekávání bolesti, jenže kouzlo nebylo mířeno na ni. Za pár vteřin už slyšela mučivý skřek muže, který se prve zasmál. Donutila se posadit a opřít roztřesenýma rukama o podlahu.

Když zvedla pohled a její vidění se konečně začalo ostřit, byla v šoku. Smrtijed, který se evidentně skvěle bavil jejím mučením, se nyní kroutil v křečích pod Cruciatem. A nevyvolal ho nikdo jiný, než Snape.

Neviděla mu do obličeje, protože k ní stál zády, ale sílu jeho kouzla viděla z perfektního úhlu. Mělo by jí to lichotit, že tu brání její čest, ovšem věděla, že to dělá čistě ze sobeckých důvodů. Nikdo ze Smrtijedů by nesnesl reputaci, kde by ho viděli jako slabý článek.

A tím by Snape byl, jelikož Catherine byla nyní součástí jeho života.

Zatnula zuby i ruce v pěst a sykla, když ucítila bolest v dlaních. Když je rozevřela, měla na nich krvavé půlměsícové prohlubně od svých nehtů. Rozhlédla se, ale všichni byli zaujatí Snapem, který sice ukončil Cruciatus, ale seslal na muže u svých nohou řezací kletbu.

"Severusi," požádal ho po chvíli Voldemort a Snape sklonil svou hůlku. Muž na zemi sebou škubal a těžce lapal po dechu.
Snape se otočil k Temnému pánovi, ale nijak se nepokoušel ospravedlnit. To na ni chtě nechtě opět udělalo dojem. Proto překvapeně zamrkala, když na něj Voldemort pouze potěšeně kývl a otočil se zpět k davu.

"Ticho!" štěkl po nich a předchozí vzrušený hovor okamžitě utichl.
Voldemort se otočil k ležícímu muži a natočil hlavu na stranu.

"Snad si pro příště budeš pamatovat, Marcusi, že není moudré urážet ženu někoho, kdo tě dokáže zabít dřív, než mrkneš okem," prohodil konverzačním tónem Voldemort.

"Ano, pane," procedil uctivě a vyplivl krev.
Jakmile kolem něj jeho Pán prošel, zaměřil svůj pohled na Kate a nenávistně přimhouřil oči. Nenechala se vyvést z míry a pohled mu oplácela, dokud si přede ni nestoupl Snape a nezakryl jí tak výhled.

"Avery, McNaire, Malfoyi! Zadní místnost; ostatní máte volno," vyštěkl znovu Voldemort a zatímco všichni rychle spěchali pryč z místnosti, tři zvolení Smrtijedi se loudali za Temným pánem do další místnosti.

Rychle si nahmatala svou hůlku v kapse u opasku a teprve poté se pokusila dostat na roztřesené nohy. V té chvíli se před jejím obličejem objevila natažená ruka s dlouhými bledými prsty. To ji rozohnilo.

Tvrdohlavě vstala sama a ignorovala bolest v celém těle, načež se jí zamotala hlava a nebýt jeho rychlého reflexu, skončila by opět na zemi. Chytil ji pevně pod loktem, až musela zasyčet, nad jeho pevným stiskem.

"Pusťte," sykla a vytrhla se mu, zatímco si masírovala ruku.
"Prosté děkuji by postačilo," protáhl ledově a její reakce ho nijak nezarazila.
"Nedělejte si starosti, umím se o sebe postarat sama," odsekla a poprvé se mu podívala do očí.

Měly podivnou barvu. Z dálky vypadaly jako černé uhlíky uprostřed bledého obličeje, ale z této blízkosti měly jasně tmavě hnědou barvu. Nyní na ni shlížely s opovržením a arogancí.

"Samozřejmě," ušklíbl se a ona se zamračila nad ironií v jeho hlase. "Jsem si jist, že není nutné trpět formalitami a můžeme přejít k tykání, jelikož se příští týden budeme brát."

"Příští týden?" vyhrkla s knedlíkem v krku, aniž by stihla kontrolovat svůj výraz.
"Nevěděla jsi to?" zeptal se a třebaže stále zněl odtažitě, tentokrát jeho poznámka postrádala jedovatost.
"Ne," odvětila a nasadila lhostejný pohled. "V tom případě počítám, že vá- tě potkám velmi brzy."

Pokusila se ho obejít a ignorovala bolest i náhlou nevolnost z pohybu. Hrdinsky se napřímila a vydala se rychlým krokem do chodby, která vedla pryč z tohoto místa. Byla ráda, když po cestě nepotkala ani toho nepříjemného vrátného.

Venku si znovu nasadila kápi, aby splynula se zbylými Smrtijedy, co ještě zůstali na pozemku a zřejmě domlouvali nějaké rodinné obchody. Věděla, že by ji někteří zastavovali a vyptávali se nebo si ji dobírali.

Nakopala by jim všem zadek, pokud by byla ve své normální formě. A taky že to všichni věděli, proto si na ni netroufali v běžném střetu. Ovšem byli to Zmijozelové a v tuto chvíli byla bezbranná, čili perfektní cíl.

Ušklíbla se a sykla, když si tím znovu připomněla bolestné tepání ve spáncích. Chodila do Kruvalu, což bylo v mnoha ohledech mnohem tvrdší školení, než o jakém se Zmijozelům může zdát. Nebylo tu moc těch, kteří by do Kruvalu chodili, takže v tomto ohledu byli vůči ní obezřetní.

Dostala se rychle na konec pozemku, třebaže někteří vypadali, že ji zastaví a přemístila se ve chvíli, kdy překročila hranici Fideliova zaklínadla.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Dopadla na zem, na všechny čtyři, jak jí síla přemístění vyčerpala. Několikrát se zhluboka nadechla, aby překonala další závrať, než se opatrně postavila na nohy a uhladila si plášť. Vykročila směrem k budově naproti ní, ovšem zarazila se.
Takhle tam jít nemohla.

Rozhlédla se kolem a zamířila do jedné z postranních uliček této zapadlé čtvrti. Nebylo pravděpodobné, že by se tu někdo v tuto hodinu procházel, ale byla raději přehnaně obezřetná, než kdyby se musela vypořádat s paměťovými kouzly.

Použila jedno ze svých zastíracích kouzel a rychlým švihem zápěstí změnila své oblečení na přístojné kouzelnické. Vytáhla z malé kabelky zrcátko a spěšně na sebe použila krycí kouzlo, aby nevypadala jako zbité děcko.

Narovnala se a prosila Merlina, aby ještě tuto cestu vydržela, než vyrazí domů. Znovu se ušklíbla, tentokrát se vyhnula závrati, a ironicky nad sebou zavrtěla hlavou. Domů. To byl opravdu pouze pojem pro dům, v němž žila. Nic jiného v tom nebylo.

A teď bude doma jinde, pomyslela si kousavě, zatímco se vracela na hlavní cestu a téměř poklusávala na vysokých podpatcích ke staré brance na konce ulice. U té se zastavila a znova se několikrát rozhlédl kolem, než vytáhla hůlku a přiložila ji k jedné větvičce keře.

Ta modře zazářila, načež se branka se zavrzáním pootevřela a ona mohla vstoupit. Nechala se vtáhnout příjemnou vůní bylinek, přírody a klidu, když proplouvala Fideliovým zaklínadlem. Stáhla si svůj klobouk mírně do čela a použila další kouzlo na svůj obličej.

Usmála se, když uviděla postaršího pána, který se skláněl ke kopytu jednoho z testrálů, kteří byli v ohradě hned u vchodu. Zvířata se na ni chvíli dívala, protože věděla, že je může vidět, než se vrátila ke žvýkání syrového masa.

Catherine bez zaváhání vešla na cestičku vedoucí kole ohrady a zvolala hlasitě, aby ji stařík slyšela.
"Zdravím, Felixi!"

Stařec se zvedl a zamával ji v zakrvácené rukavici, což přinutilo nejbližšího testrála mu po ní chňapnout, jakmile ucítil vůni krve.

"Fuj, potvoro," okřikl ho hrubě, ale poplácal zvíře bodře po kostnatém těle, než se otočil ke Kate. "Zdravíčko, slečno Em! Dneska nějak pozdě."
"To víte, práce," odmávla jeho starost, vepsanou ve tváři. "Paní Lesterová je uvnitř?"

"Jasná věc, slečno Em. Řek bych, že Harvey chytil jakous vampíří kopřivku... Chudák ani nevohne levý křídlo. Určitě je v sovinci u něj."
"Děkuji Felixi," usmála se naposled a spěšně zamířila kolem patrového domu k přilehlé "Kleci".

"Klec" byla ve skutečnosti bývalá hangárová budova předělaná na sovinec spojený se stájí. Ovšem střechu vystřídala železná klec, aby sovy mohly sedět na jednotlivých rámech a létat volně tam i zpět, zatímco testrálové mohli klidně spát pod její střechou zabezpečenou kouzlem.

Vešla dovnitř a pohladila malou sovičku, která se jí ihned po příchodu okamžitě snesla na rameno a zahoukala. Bylo to ještě mládě - celé opelichané, s pisklavým hláskem a rozespalýma očima. Neubránila se dalšímu úsměvu a nadechla se vůně kolem.

"Copak se děje, že jdete tak pozdě?" ozvalo se za ní vesele.
"Dobrý den, paní Lesterová," oplatila jí úsměv a vzala jednu z tašek, které žena nesla.

"Děkuji," vydechla namáhavě nepřestávaje se usmívat paní Lesterová. "Vás nám byl Merlin dlužen. Hoďte to těm nenažrancům do koryta, ať si to vezmou samy, potvory."

Kate udělala, jak jí bylo řečeno a protože měla pouze jednu tašku, posadila se na jednu ze stoliček a sledovala starší ženu, jak obratně háže krmivo testrálům, kteří zrovna spokojeně odpočívali v koutech budovy.

Paní Lesterové bylo něco málo přes čtyřicet a byla to čarodějka s energií dvacetiletého děvčete. Odjakživa byla energická a veselá, ale také si šla cíleně za svým a jakmile dostudovala, koupila tohle místo a založila podnik.

Kate byla překvapená, neboť paní Lesterová v Bradavicích patřila do Mrzimoru, ale přesto se jevila jako typický Zmijozel, když došlo na vážná témata. Ovšem jakmile došlo na její povahu, byla typickým dobrákem.

"Přespíte tu dnes?" zeptala se jí majitelka se zářivým úsměvem, který by jí závidělo Slunce.
"Bohužel," odmítla lítostivě Catherine a vstala. "Ještě musím něco zařídit... Chtěla jsem se jen podívat, jak se vám daří a také vám předat tohle."

S tím vytáhla z kabelky nadutou obálku, kterou předala druhé ženě. Ta na chvíli zaváhala a podívala se na Kate, která pouze přikývla a o krok odstoupila, aby jí dokázala, že to myslí vážně a nehodlá si ji vzít zpět.

"Velice si ceníme vaší podpory," začala tiše a váhavě paní Lesterová. "Ale tohle... opravdu je to-"
"Jen to nechte," přerušila ji Kate mávnutím ruky a věnovala jí další úsměv. "Však se vám to bude hodit daleko víc, než mě."

Vypadalo to, že znovu začne protestovat, ale nakonec jen potřásla hlavou a zamrkala, aby z očí vyhnala tvořící se slzy. Přistoupila ke Catherine a zadívala se jí do očí.

"Děkuji. Jste zlatý člověk," řekla jí tedy a stiskla ruce, než se jí na tváři znovu objevil veselý úsměv. "Tak vám přeji šťastnou cestu domů a budeme se na vás těšit."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Poslední přemístění toho dne bylo opravdu zážitkem. Nejprve měla pocit, že se někde rozpůlí a když se dostala (na druhý pokus) do svého pokoje, padla na zem a pár minut jen ležela a lapala po dechu.

Vstát ji donutilo teprve rozbouření jejího žaludku, takže se vymrštila ze své pozice vleže a vběhla do koupelny, kde se sesunula před záchodovou mísu a vyzvracela se. Ještě několik minut poté, co se vyzvracela naposledy, ještě čekala s hlavou opřenou o chladivou stěnu koupelny, než se odhodlala zvednout a jít do pokoje.

Musela se po cestě chytit několika kusů nábytku a donutit své nohy k tomu, aby podnikly ještě jednu cestu do postele, na níž se poté bez okolků svalila. Jakákoliv myšlenka na převlečení byla okamžitě zamítnuta a jediné, co si přála, byl spánek.

Natáhla se k nočnímu stolku, aby zhasnula stolní lampičku, zcela zapomínaje, že by to mohla udělat kouzlem a zarazila se, když její prsty nahmataly podivnou látku. Rozlepila těžká víčka a se sténáním se posadila.

Zaostřila na noční stolek a podezíravě přimhouřila oči. Na vrcholku stála malá lahvička s lektvarem a vedle ní složená látka hedvábí v níž ležel pergamen. Okamžitě si ho přitáhla a zamračila se, když nepoznala písmo.
Vše jí bylo jasné, jakmile dopis rozložila.

Catherine,

jsem si jist, že jsi dospělý člověk a dokážeš konat svá vlastní rozumná rozhodnutí. Nicméně budu rád, když si laskavě dovolíš poslechnout mou radu a využiješ lektvaru, jenž jsem ti nemohl dát osobně, neboť si musela dokázat, jak šíleně samostatná osoba jsi a odejít i přes své zjevné nepohodlí.

Je proti bolesti, takže bych ocenil, kdybys nepokoušela mou trpělivost a vypila ho ihned, abych nemusel zítra poslouchat tvé kňourání. Tví rodiče mě pozvali na večeři.

Severus Snape

Zaskřípala zuby nad jeho jasnou urážkou a zmačkala papír, který okamžitě zapálila a vhodila do krbu naproti posteli. Idiot jeden, pomyslela si a natáhla se, aby zhasla, ale zaváhala při pohledu na lahvičku na stole.

"Parchant zatracenej," zasípala a jediným mávnutím zhasla.

Rychle se otočila na druhou stranu od lákavého vysvobození z jejího utrpení a pokusila se usnout. Nebyla ještě jeho ženou a už jí tu komandoval. Neměla to zapotřebí a bude si dělat věci po svém. Nepotřebuje ten lektvar. S tímto rozhodnutím zavřela oči.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Bylo to o hodinu a tři minuty později. Bolest se stala natolik nesnesitelnou, že stočená do klubíčka prolévala slzy a občasné zasténání uniklo z jejích zatnutých zubů. Třepající se rukou poslepu nahmatala lahvičku na stolku.

Její tělo rozhodlo za ni. Jako obvykle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama