5. Vystačit s dechem

22. srpna 2016 v 10:16 |  Spoutaní

WATTPAD

5. Vystačit s dechem

"Nikdy jsem nevěřila, že se jednoho dne stanu svědkem toho, jak se Severus Snape chystá na svou vlastní svatbu."
"Své poznámky si nechej pro sebe a raději pokračuj ve své práci."

"Omlouvám se, Severusi, ale tohle je pro mě jedinečná příležitost a já si ji prostě nemohu nechat ujít."
"Jsem velmi rád, že jsem tě pobavil."
"Jak Albusovi pořád říkám, nejsi tak špatný, za jakého se snažíš působit. V jádru jsi jistě velice jemný a citlivý člověk-"

"A dost ženská!" zavrčel Snape a vytrhl se ze spárů své kolegyně, jež se mu snažila připnout malou bílou růži na klopu společenského hábitu.

"V takový významný a šťastný den by ses neměl zlobit - tvoje nevěsta by se tě mohla zaleknout," cukal pobaveně koutek Minervě McGonnagalové.
Snape vyčkal, dokud květinu nepřipíchla a přimhouřil oči.

"Jak jsi se dostala do nebelvírské koleje mě nikdy nepřestane upřímně překvapovat Minervo. Tvé hadí chování je vidět s každým krokem," utrousil jejím směrem a nevědomky si upravoval rukávy.

"Snad to nebyla lichotka, co vyšla z tvých úst, Severusi?"
"Opovaž se, Minervo..."
"Mladá láska je vždy léčivý balzám na mrzutou duši," bezostyšně se uculila, až jí zmizely ustarané vrásky na čele.

Snape na ni pouze zavrčel, čímž dosáhl pobaveného uchechtnutí a raději se otočil k obrovskému zrcadlu přímo před sebou. Nepříjemně se zamračil na svůj vlastní odraz. Nerad si prohlížel svou tvář a postavu, ale musel uznat, že se Minervě podařilo alespoň trochu jeho vzhled vylepšit.

Také se mu pokusila učesat jeho vlasy do jejího představeného účesu, ale pod hrozbou prokletí Cruciatem si to rozmyslela. Nehodlal se přede všemi přítomnými ještě ztrapnit a navíc si potřeboval udržet svoji hrůznou autoritu. Dávno se již smířil, že pro krásu se budou dívat po jeho boku.

Ani nemusel čekat k oltáři, aby ji spatřil, aby věděl, že bude vypadat božsky. Nikdy by to nevyslovil nahlas, samozřejmě, ale Catherine byla nádherná žena - jedna z těch, co by jí neuvěřitelně slušel i pytel na odpadky.
"Nerada tě vytrhávám ze snění, ovšem už je skoro čas, aby ses přemístil k Morganovým."

Odvrátil se od svého odrazu a otočil se k ní. Tentokrát jí z tváře vymizely veškeré známky předešlého veselí a vystřídala ji opravdová starost. Odfrkl si, když ten výraz rozpoznal a ona se na něj zamračila.

"Buď tak laskavá a ušetři mě těch lítostivých pohledů. Stačí, že je musím každý den snášet od Albuse," zavrčel na ni podrážděně.

Chvíli to vypadalo, že na něj také vyjede, ale pohled v jejích očích zjihl a když k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno, zvážněl i on. V jejích očích byla vepsána dlouhá léta bolestivých zkušeností a mateřské starostlivosti, kterou nikdy neměla šanci předat.

"Je mi líto, že si kolem sebe stavíš tak obrovskou bariéru, za níž se bojíš kohokoliv pustit, Severusi," začala tiše a hleděla mu zpříma do očí. "Byla bych ráda, kdybys viděl, kolika lidem na tobě záleží a rádi by ti pomohli."

Nevěděl, jak na to má odpovědět, protože na takové výlevy srdcí nebyl zvyklý a tak mlčel. Doufal ale, že alespoň v jeho očích dokázala vyčíst nejistý vděk. Soudě dle jejího krátkého úsměvu a poplácání tomu tak bylo.

"Dávej na sebe pozor, Severusi," řekla, načež vyrazila ke dveřím, u nichž se naposledy zastavila a otočila se k němu. "Pokus se s ní alespoň trochu vyjít. Také neměla na výběr."

"Samozřejmě," odvětil kousavě, ale pak potichu, ale upřímně dodal. "Děkuji za pomoc, cením si toho."
"Kdykoliv."

Neslyšně za sebou zavřela dveře a nechala ho osamělého stát v obří místnosti. Jemu ale připadalo, že se k němu stěny přibližují a dusí ho. Zatřepal hlavou a prošel nitroklidem. Nebyl čas na takové pošetilosti. Nasadil kontrolovaný výraz a vyrazil ze dveří.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Panství Morganů, kam se přemístil, se mu zdálo daleko honosnější, než když ho navštívil prve. Možná to bylo pompézní výzdobou jejího okolí nebo prostě jeho vnitřním pocitem z toho, co se tu dnes mělo odehrát.

Rychlým krokem zamířil obří branou k masivním dveřím a proti své vůli si se zájmem a potěšením prohlédl černobílou výzdobu venkovního prostranství. Rozhodl se nějakého skřítka zeptat, kdo stál za výběrem barev.

"Pan Snape?" ozvalo se uctivě z jeho leva, kde stál stejný skřítek, který ho tu vítal prve.
"Správně," přikývl.
"Následujte mne prosím, pane," uklonil se mu a spěšně mířil k domu.

Snapeovi nedělalo sebemenší problém udržet s malým stvořením krok. Sluha ho vedl spletitými chodbami panství do jedné z velkých prosklených místností s výhledem na altánek se zahradou. Ten byl momentálně vyzdoben černými a bílými stuhami.

Byl vzdálen asi sto metrů od domu a již od jeho začátku vedlo několik stovek vzácných židlí. Uprostřed bylo nataženo hedvábí, pokryté okvětními lístky rudých, bílých a černých růží a tvořilo tak cestičku pro nevěstu.

Všude kolem byly různé druhy květin, váz a ozdobných sošek, ovšem zachovávaly stejnou barevnost - černou, bílou a červenou. Celkově to působilo honosně a zároveň ne tolik vtíravě a arogantně, jak se Snape obával.
"Jak se vám líbí výzdoba?" ozvalo se tiše za jeho zády.

Otočil se k lady Morganové a políbil jí hřbet ruky. Postavila se vedle něj a dívala se do dáli k altánu, takže ho tím ušetřila přímé konverzaci z očí do očí.

"Velice elegantní," ohodnotil trochu neurčitě, ale doufal, že ji tím nijak neurazí. "Vybrala jste skvělé barvy."
Potutelně se usmála, což prozářilo její unavenou tvář a zavrtěla hlavou.

"Já je nevybírala. Catherine se zhostila plánů výzdoby i místa."
"Ach tak."

Pokusil se zamračit, ale byl příliš překvapen, jak dobrý smysl pro estetiku Kate měla. Nehledě na to, že ho velmi překvapilo, že se na něčem vůbec podílela. Většina takových paniček, které díky svým smrtijedským přátelům poznal, by nehnula ani prstem.

"Není, jako všechny ostatní," přerušila jeho myšlenky a když se na ní podíval, zatřepala hlavou, "vím, že se vám to bude zdát otřepané. Říkají to všechny matky o svých dcerách. Ale Kate... vím, že ona není, jako všechny ostatní. Nikdy nebyla. Má svou hlavu a možná se vám bude zdát, že jí na nikom a ničem nezáleží, ale tak to není."

"A jaká tedy je?" otázal se s opravdovým zájmem Snape.

Usmála se a už mu chtěla odpovědět, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil její manžel. Ihned zmizela z její tváře veškerá pohoda a klid, zatímco strach a starosti se znovu objevily. Uklonila se svému muži, jenž jí nevěnoval žádnou pozornost a přešel rovnou ke svému budoucímu zeti.

"Jsem rád, že jsi dorazil včas, Severusi - smíme se tykat?," adresoval ho okamžitě a oba muži si stiskli pevně ruce.
"Samozřejmě, Sebastiane," odpověděl hladce Snape a na vteřinu se zadíval na ruku svého tchána, jenž ji okamžitě stáhnul. Jeho klouby byly lehce sedřené a na dvou z nich bylo ještě pár kapek krve.

"Výtečně," prohodil bez zájmu a naznačil mu, aby ho následoval rozlehlým sálem do vedlejší místnosti.
Snape se za ním vydal, ale naposledy se otočil k jeho ženě a lehce kývnul hlavou. Ona se na něj posmutněle usmála, než nenápadně vyklouzla ze dveří.

Sebastian ho přivedl do jedné z knihoven, které tu na panství měli. Rozlohou by ovšem s přehledem předčila tu Bradavickou. Snapeovi stačil jeden pohled na pár titulů a ihned věděl, že cenou by ho předběhla několikanásobně.

"Ještě jsem si s tebou chtěl promluvit, než bude obřad a vše se stane tak... oficiální," ironie z jeho hlasu přímo čišela.
Snape si založil ruce na hrudi a usadil se v něm nepříjemný pocit, kam tahle konverzace bude směřovat. Sebastian jeho gesto nijak nekomentoval a opřel se o křeslo naproti němu.

"Jsem si jist, že víš, jaké plány má náš Pán," začal Sebastian.
"Pokud je mi známo, náš Pán své plány nikomu nesvěřuje - nejméně těm, kteří nejsou v jeho nejužším kruhu," neubránil se podrýt jeho autoritu.

"Samozřejmě," přešel to ostřeji Sebastian a v jeho očích se zlostně zablýsklo. "Měl jsem ovšem na mysli tebe a Catherine."

Teď už bylo Snapeovi jasné, kam tím míří.
"Moje dcera je poněkud... temperamentní, ovšem nemám pochyb, že ty jistě zvládneš někoho tak vzpurného dostat pod kontrolu."

"Snad tě nezklamu, ale neberu si tvou dceru z vlastní vůle a ona si mě jistě nezvolila za ženicha. Rád bych ti tedy osvětlil, že nehodlám dělat její chůvu a očekávám, že bude schopná se o sebe sama postarat, aniž bych ji musel vodit za ručičku."

"To jistě nebude nutné. Catherine moc dobře ví, co si smí a nesmí dovolit," ujistil ho arogantně jeho tchán.
Nebylo pochyb, jak to Sebastian myslel. Snape se neodvážil dát na sobě znát své emoce, ale uvnitř něho to vřelo. Pokud něco nesnášel, pak to bylo muže, jenž bili své děti a navíc ženy.

"To bych nebral za podstatnou příčku v žebříčku hodnot," odvětil se skrytou opatrností Snape a poté dodal. "Nerad bych se oženil s další ovečkou ve stádu."

Další Sebastionovu poznámku přerušilo zaklepání na dveře.
"Dále," vyštěkl chladně a dveře se tiše otevřely a objevila se jeho žena.
"Hosté se již scházejí. Bylo by dobré, kdyby-"

"Samozřejmě. Jdi je uvést na místa," zarazil ji okamžitě Morgan.
Snape se zamračil a otočil se ke své budoucí tchýni.

"Děkujeme. Rád vás budu následovat," odvětil sametově, aniž by se díval na Sebastiana a lehce vyvedl Viviene z pokoje a zavřel dveře.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Kate se vypotácela z koupelny a snažila se silou vůle uklidnit svůj jíž tak rozbouřený žaludek. Byly to nervy, to si byla naprosto jistá, ale nahlas by to nikdy nepřiznala. Poslala si pro skřítka, aby jí donesl lektvar, ale ten se zatím nevrátil.

Přešla tedy k oknu, stále ještě oděná ve svých obvyklých kouzelnických hávech a posadila se na menší římsu s výhledem na příjezdovou cestu. Útrpně zavřela oči - nejen nad svou nevolností, ale také čekáním nevyhnutelného sňatku.

Za těch pár dní si prostě nemohla zvyknout na to, že její svoboda tímto dnem bude končit a bude muset poslouchat dalšího nafoukaného troubu.

Z těchto myšlenek ji vytrhl zvuk přemístění a ona okamžitě sáhla po hůlce a prudce rozevřela oči. Po příjezdové cestě kráčela tmavě oděná postava, k níž okamžitě vyrazil skřítek, kterého poslala pro svůj lektvar.

Zaskřípala zuby, když si uvědomila, že je to její snoubenec a třebaže obřad ještě neproběhl a ani spolu nepromluvili, už ji stihl pořádně namíchnout. Se zamračením sledovala, jak ho sluha odvedl do domu a netrpělivě poklepávala prsty po římse okna.

Když se za pár minut ozvalo přemístění i za ní, vyskočila a zamířila ke skřítkovi, jenž se bázlivě přikrčil a žmoulal roh svého prostěradla, co měl na sobě.

"Watty se omlouvá slečně. Watty musel doprovodit pana Snapea, jak pan Morgan nařídil. Watty-"
"Ten lektvar," sykla na něj bolestně a natáhla ruku, jež se mírně třepala.

Stvoření jí okamžitě lahvičku podalo a chtělo se znovu omlouvat, takže ho jen mávnutím ruky odehnala pryč a kopla do sebe lektvar. Slastně zavřela oči, když po prvotní odporné chuti se jí tělem okamžitě rozlila úleva.

"Vidím, že se nemůžeš dočkat vteřiny, kdy se staneš paní Snapeovou," uslyšela chladně hlas svého otce a okamžitě se k němu otočila.

Stál ve dveřích, již oblečený ve svých společenských šatech a s obvyklým arogantně zamračeným výrazem ve tváři. Mimikovala jeho zamračení a založila ruce na hrudi.

"Jak by ne," odvětila sladkým sarkasmem a odolala protočení očí.
Jasně viděla, jak mu zacukalo v pevně sevřené čelisti a v jeho očích se objevila čirá nenávist a zlost.

"Raději bych se uklidnil děvenko. Jsem rád, že si tě do péče nevezme nikdo jiný, než Snape," zavrčel na ni.
"Vážně?," ušklíbla se. "Pokud si myslíš, že ze mě dokáže vymlátit neposlušnost, pak jsi na omylu. Nepovedlo se to tobě a jemu to nedovolím."

Ani se nestihla otočit nebo zvednout ruku, když jí pěstí jednu vrazil. Ucítila lehké křupnutí a okamžitě ucukla. Rukou se okamžitě chytila za nos a jasně cítila jeho zlomeninu. Očividně mu to ale nestačilo.

Chytil ji pevně za ruku, až jasně cítila, kde bude mít brzy modřinu a přitáhl si ji k sobě blíž.
"Začni se chovat slušně a s respektem. Já ti pouze mohu udělit lekci, která tě bude bolet fyzicky, ale jsem si jist, že Snape tě dokáže zlomit. Daleko. Hůř."

S tím ji od sebe odstrčil a kdyby se nezachytila rámu postele, spadla by na zem. Znechuceně si odfrkl a s prásknutím dveří odešel z místnosti. Tentokrát svůj vztek a bezmoc nedokázala ovládnout a malá lahvička od lektvaru se jí roztříštila v ruce, zatímco ona se svezla k zemi.

Rozevřela dlaň a střepy, které jí nezůstaly zabodnuté v dlani, se sesypaly na zem. Z očí ji vytrysklo pár zrádných slz, které naštvaně otřela hřbetem ruky, aby si po tváři nerozmazala krev.

Ani se nestihla zvednout, když uslyšela další otevírání dveří a její tělo se automaticky napjalo v očekávání další bolesti. Ovšem neobjevil se její otec, ale matka.
"Je čas, aby ses- promerlina! Co se tu stalo?" vyjekla a okamžitě k ní poklekla a vzala její tvář do dlaní.

"Co mám udělat, aby tohle všechno skončilo?" zeptala se místo odpovědi zoufale Catherine a poprvé během deseti let se schoulila do náruče své matky.

"Poklade," zašeptala stejně bezmocně její matka a Kate se neuvěřitelně ulevilo, když uslyšela svou dávnou dětskou přezdívku a nebyla odstrčena od útěchy, kterou tolik potřebovala.

Chvíli si jen obě užívaly blízkost té druhé, než ji matka opatrně odtáhla od sebe a pořádně se podívala na její zlomený nos.

"Watty!" zvolala ostře a skřítek se ihned objevil po jejím boku. "Přines lékárničku a přivolej Robin a Holly, aby pomohli Catherine do šatů a také s účesem."

"Ano paní," uklonil se jí uctivě a znovu zmizel.
"Tvoje šaty," ozvala se omluvně Kate s pohledem na zakrvácený společenský hábit své matky.

"Vezmu si jiný," ujistila ji s malým úsměvem Viviene a vytáhla svou hůlku společně s lektvary, které ji přinesl skřítek, aby Kate vyléčila.

Ta poslušně držela a nechala se ošetřovat. Ani necekla, když jí rovnala nos a čistila ho od krve. Její matka měla talent na lékouzelnictví, takže neměla strach, že by se jí něco nepovedlo. Navíc celou operaci prováděla s preciznosti a zároveň mateřskou starostí.

"Hotovo," zašeptala a pohladila ji po tváři. Její tvář zvážněla a podívala se jí zpříma do očí. "Vím, že je to pro tebe těžké, ale byla bych ráda, kdybys mu alespoň dala šanci."

"To po mně nemůžeš chtít. Je to naprostý pitomec a stejný, jako všichni ostatní."
"A to víš, protože jsi s ním strávila již takovou dobu, mám pravdu?" pozvedla Viviene obočí.

Kate na ni vrhla zamračený pohled a jako uražené děcko se od ní odvrátila. Viviene se nepatrně usmála a zavrtěla hlavou, než vstala z pokleku.

"Je mi jasné, že mi nebudeš věřit a rozhodně mě neposlechneš, ale kdybys to alespoň zkusila... jsem si jistá, že by to pomohlo vám oběma," pronesla nakonec.

Když jí Kate neodpověděla, ale v jejích očích se cosi zalesklo, sama pro sebe si přikývla a otočila se k odchodu.
"Matko," zastavila ji u dveří Kate, takže se na ni otočila. "Děkuji."
"Není za co."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Kate neměla tu odvahu se na sebe podívat do zrcadla. Bylo jí špatně jen při tom pomyšlení, že když se uvidí, všechno bude najednou až příliš reálné. Věděla, že skřítci odvedli skvělou práci a bude vypadat nádherně.

Nedovolili by si ji nějak zneuctit a byli by potrestáni, kdyby se tak stalo. Opatrně si dlaněmi uhladila suknici po bocích a nechala ruce volně splývat podél těla. Nedívala se dolů. Cítila, jak ji korzet tlačí a ruce se jí třepou.

"Potřebuje od Holly slečna ještě něco?"
Nadechla se k odpovědi, ale někdo ji předběhl.
"Ne. Zmiz."

Všichni skřítci okamžitě poslechli a jí přeběhl mráz po zádech, když ucítila pohyb a po jejím boku se postavil její otec.
"Tvá matka má vkus," byla jediná pochvala, na kterou se zmohl.

Nehnula brvou a snažila se potlačit automatickou reakci ucuknout, když se postavil za její záda a vzal do rukou šňůrky od jejího korzetu.

"Před chvíli jsem mluvil s tvým ženichem," začal nenuceně konverzaci a zatáhl za první šňůrku. "Jsem potěšen, že chápe své povinnosti v manželství."
Utažení. Letmý nádech.

"A nemá zábrany, aby ti ukázal, jak se máš chovat."
Utažení. Zalapání po dechu.

"Brzy budeš Snapeovou a já očekávám, že nezklameš ani mě. Ani svého Pána. Ani Snapea."
Každé jméno zdůraznil utažením a tentokrát neměla sílu ani nabrat dech. Naklonil se k jejímu uchu a nedbal na to, že ji dusí.

"Douám, že nyní jsi pochopila, co se od tebe očekává a budeš to dodržovat do posledního puntíku. Náš Pán očekává, že se staneš Snapeovou družkou - což zahrnuje to, že mu přivedeš na svět tolik dědiců, kolik se mu jen zlíbí. Uděláš, co ti řekne a jak ti to řekne. Pokud se jen doslechnu, že ses mu pokusila odporovat, pak tě bude čekat nepříjemné setkání se mnou. Rozumíš tomu?"

Bez odporu přikývla, protože se nemohla nadechnout a do jejích očí se hrnuly slzy. Teprve v tu chvíli povolil své sevření a dovolil jí znovu nabrat vzduch, ovšem poté korzet zase utáhl, takže mohla dýchat, ale velmi nepohodlně.

"Víš, co říkají?" zeptal se jí a v jeho hlase slyšela ironický posměch. "Dýchej mělce."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Snape se cítil jako zvířátko na výstavě. Stál v altánku spolu s knězem a všechny oči přítomných hostů (a bylo jich přes tři sta) byli stočeny na něj. Snažil se udržet si neutrální výraz a nemračit se tolik, ale bylo to těžké, když se díval na potutelné obličeje svých smrtijedských kolegů.

Jeho oči zachytily pohyb na levé straně a do první řady tiše prošla Viviene, tentokrát ovšem v odlišném společenském hábitu. Snape trochu přimhouřil oči a přemýšlel, co to všechno má znamenat. Pohled své tchýně ale nezachytil.

V ten moment se rozezněly svatební zvony a ze všech koutů se linula líbezná melodie svatebního pochodu. Snape se napřímil a všechny pohledy se jako na povel stočily dozadu, odkud vyšlo několik malých děvčátek v šatečkách a začaly rozhazovat malé květiny po cestě vpřed.

Za okamžik se ozval pokyn pro všechny přítomné, aby povstali a vzadu se objevili otec s nevěstou. Pomalým tempem do rytmu hudby se rozešli směrem k oltáři, zatímco je celou cestu provázely oči všech přítomných.

Teprve až ji uviděl zblízka, si ji mohl dobře prohlédnout. Byla opravdu nádherná a její šaty dokonale konturovaly její postavu. Daleko za sebou zanechávala všechny přítomné ženy, byť se snažily vypadat perfektně.

Její andělský vzhled měl jedinou vadu, která se odrážela v jejích očích. Nepohodlí a bolest měla jasně vepsanou v jejích hloubkách. Přesto byl rád, že jí tvář nezakrýval žádný závoj a díval se přímo na ni.

Co se mu ovšem nezdálo, byl až příliš samolibý pohled jejího otce, když ji dovedl až k němu. Pevně ji proto chytil za nabízenou ruku, jež se i v jeho stisku nepatrně třásla. Tentokrát si byl jist, že to nebude pouze nervozita nebo nechuť, ale bude v tom něco jiného.

Obřad byl na jeho vkus příliš dlouhý a z letmého pohledu na Catherininu tvář o tom měla stejné mínění. Kazatel ke konci ještě několikrát vyzval všechny přítomné, jestli mají nějaké námitky, než je nechal vyslovit sliby.

"A nyní, když byly sliby proneseny, prohlašuji vás za muže a ženu, rovnocenné kouzelnické bytosti a nechť Merlin stojí při vás v dobrých i špatných chvílích. Milý ženichu, polibte prosím svou vyvolenou," ukončil svůj dlouhý konečný proslov farář a poodstoupil.

Přestože neměli skoro vůbec čas cokoliv domluvit nebo si něco vybírat. Oba se výslovně shodli, že tato část obřadu nebude nutná a zcela ji vynechají. Snape už skoro začal protestovat, když se k němu Kate bez zaváhání obrátila a políbila ho.

Na chvíli šokovaně rozevřel oči s úmyslem ji od sebe odstrčit, než pochopil, že s ní musí pokračovat ve hře a místo toho své ruce klidně obtočil kolem jejího pasu a polibek jí opětoval. Když ho při polibku několikrát kousla, věděl, že alespoň některé věci zůstávají při starém.

Poté, co se odtáhli, nastalo šokované ticho, které zřejmě trvalo již od momentu, kdy se políbili. Pomalu se rozezněl potlesk, který bez překvapení začal u Viviene a podnítil všechny hosty ke stejnému manévru.

Když se Snape rozhlédl, povšiml si zamračeného výrazu Sebastiana a bylo mu ihned jasné, kdo faráři dovolil poslední dovětek. Nemohl si ho ovšem prohlížet dlouho, protože Catherine se o něj pevně opřela a teprve v tu chvíli pochopil, v čem byl problém.

Nemohla dýchat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama