Září 2016

9. První dotek

24. září 2016 v 21:44 Spoutaní

9. První dotek

První věc, kterou zaznamenal, když se probouzel z blaženého spánku, bylo teplo. Ne takové, když se během noci vzbudíte a potřebujete vystrčit nohu zpod deky, abyste se zchladili. Cítil ho přímo na své hrudi a do nosů ho přitom šimralo cosi s příjemnou kokosovou vůní.

Okamžitě otevřel oči a pokusil se odtáhnout od záplavy tmavých vlasů své ženy. Naneštěstí v tom momentě se mu pohnula v náručí a Severus ztuhnul a pokusil se nehýbat. Ostatně jak jen to bylo možné, když si ji tiskl k hrudi a ona mu svírala ruku položenou na svém srdci.

Čekal, kdy se mu vytrhne a začne na něj ječet, takže už si v hlavě sestavil několik velice důmyslných urážek a vysvětlení, ale Kate se pouze zavrtěla, povzdechla si a přitáhla si jeho ruku blíž ke svému obličeji.

Cítil její teplý dech na pevně zatnutých kloubech své ruky a její rty se s každým nádechem jemně otřely o jeho kůži. Nebyla vzhůru, jinak by se nic z toho nebylo stalo, tím si byl mistr lektvarů naprosto jistý.

Mohl spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát se probudil s nějakou ženou v náručí. Většina z jeho krátkých známostí preferovala rychlé pomilování v zákrytu noci, aby se mu nemusely dívat do očí a pod záštitou noci utekly.

Těch pár dívek, které směl takto držet v náručí to s ním velmi brzy skončily, neboť "nevyhovoval jejich požadavkům". Horší, než chování těch žen, byl ovšem jeho přístup; byl smířený s tím, že se jim všem prostě a jednoduše hnusil.

Věděl, že by se měl cítit špatně, protože Kate vlastně ani neví, co se děje a on ji využívá, ale nedokázal to. Cloumalo jím jen zvrácené potěšení, že díky plánu Temného pána mohl být v blízkosti ženy, aniž by ho po chvíli odhodila jako starou hračku.

Ale stejně, zaskřípal zuby, když se pokusil znovu marně uvolnit z jejího sevření, to nebylo její svobodné rozhodnutí. A Snape nebyl jedním z mužů, co si ženy hodlá podrobit za každou cenu a bez jejich svolení.

Takový nebyl a nikdy nebude.

Ucítil další její nedbalé zavrtění, a když na okamžik povolila svůj drtivý stisk, využil toho a vyklouzl na druhou stranu jejich lože. Odolal přitom nutkání znovu se nadechnout její exotické vůně a zatnul ruce v pěst.

Kate nespokojeně zamručela a do svých rukou si přitáhla jeden z polštářů po jejím boku. Severus se ironicky ušklíbl a nedbale přes ni přehodil deku. Rozhodně si nenechá ujít příležitost si z ní dělat legraci.

I kdyby se měl uchýlit ke slovním spojení jako je tulící medvídek. S dalším potměšilým šklebem vytáhl ze skříně své oblečení a zamířil do koupelny. Cestou tam už ale jeho obličej ztratil veškeré stopy veselí. Měl před sebou velice náročný den.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Věděla, jak vypadá bolest.

Za svůj život si jí užila až dost. Jistě, někteří si vytrpěli daleko víc, než ona, ovšem pro průměrného kouzelníka by to stačilo na další tři životy. Jenže to by se musela umět dobře narodit, což se jí nepovedlo.

Od otce se velmi rychle naučila vnímat tento stav. Každým rokem se v poznávání této skutečnosti zdokonalila a byla schopná se udržet při smyslech mnohem déle, než většina jejích kolegů Smrtijedů.

Proto byla zaskočena kletbou, která ji srazila při pronásledování Potterovic kluka. Neviděla, kdo tu kletbu vrhl, pouze jí bylo jasné, že se srážce s ní nevyhne a pokusila se ochránit nejsilnějším štítem, na nějž si v tu chvíli vzpomněla.

Bohužel k její smůle bylo odrazové kouzlo reversováno do psychické podoby a její štít sloužil jako pramalá ochrana před tímto vpádem. Dokonce by si troufla říct, že byl skvělým katalyzátorem pro znásobení magie. Poté už cítila jen tmu, černo, ale pocit volného pádu se již jaksi nedostavil.

Pokoušela se s tou temnotou bojovat a znovu nabrat vědomí, aby jí mohla čelit. Skoro se jí to podařilo, ovšem ve chvíli, kdy její mozek začal znovu pracovat a ona se skoro probudila, znásobené kouzlo ji zastihlo nepřipravenou.

Byla to svazovací kletba, uvědomila si okamžitě a s ironií sobě vlastní, když se kolem ní stáhly její ohnivé zábrany nitrobrany. Bylo smutné, že věc, na níž byla neskonale pyšná a dávala jí pocit bezpečí, se kolem ní stáhla jako hlubina černého jezera odhodlaná ji udusit.

Poté se jí před očima roztáhla rudá mlha a nadále o sobě znovu nevěděla.

Žena, zoufale volající Merlina o milost... dětský křik, vibrujicí ze všech stěn uzavřeného pokojíčku... dým, kouře, další křik a zápach...

"...oba zemřeme."
Snape?
"Tohle je pouze klam... musíš se tomu postavit, Kate... pouze tvé vzpomínky... Kate... potlač je... osvoboď se... Kate!"

Nemohla ho nechat umřít, tohle byl její boj, on tu neměl co dělat. Zvedla hlavu, nebo se o to alespoň pokusila - už nevěděla, co je reálné a co ne. Ovšem vykopnout někoho ze své mysli, to znala bezpodmínečně.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byl v půli přípravy nové dávky vlkodlačího lektvaru, když uslyšel nervydrásající křik z ložnice. Okamžitě zastavil přípravu a obtěžoval se pouze s tím, aby zajistil svou laboratoř proti výbuchu. O lektvar toho pitomého vlka se nijak nestaral.

Doslova letěl po schodech nahoru a jeho krev tuhla důsledkem nefalšované bolesti v jejím hlase křičícím o pomoc. Rozrazil dveře a nepřekvapilo ho, že sebou zmítá na posteli, oči zavřené. Dvěma kroky přešel místnost a jediným kouzlem změnil její sen.

Nemohl zjistit, co se jí zdá, aniž by jí vstoupil do mysli, ale mohl její sen posunout do jiné části. O té samozřejmě také nic nevěděl, ale když se ihned po jeho kouzlu přestala vzmítat neviditelným poutům a nehnutě ležela, věděl, že se mu podařilo ji dostat z jedné z mnoha nočních můr, které ji ještě čekají.

Natáhl svou chladnou dlaň a položil ji na její zpocené čelo. Hřála. Ne nebezpečně, ale s náznakem přicházející horečky. Snažil se nevnímat, jak se instinktivně opřela o jeho ledové prsty a už vůbec ne její vůni, co se vznášela kolem, když se její magie hladově natahovala po kouzelníkovi svázaném k její majitelce.

Přivolal si několik lektvarů a zahájil další fázi Catherininé léčby. Se zatnutou čelistí jí vpravoval lektvary do žaludku, mírnil její sny a snažil se necuknout pokaždé, když sebou zničehonic pohnula nebo vydala tiché zasténání.

V té chvíli mu bylo jasné, že smrtijed, co kletbu vypálil, bude mít co do činění s ním. A rozhodně z toho nevyjde se zdravou kůží.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Mami?"

Severus bezděky zvedl pohled od rozečtené knihy a zadíval se vedle sebe. Kate ležela schoulená na boku, oči doširoka otevřené a lesklé stoupající horečkou. Zvedl se z pohodlného křesla, které si přistavil k jejich posteli a položil ji chladnou dlaň na čelo.

"Byl tam bubák. Za těmi dveřmi."
"Samozřejmě," odpověděl briskně a zkontroloval její tep.
"Je mi zima," zamumlala.

Severus přes ní položil ještě jednu deku a použil na ni zahřívací kouzlo. Dalším mávnutím hůlky znovu změřil její teplotu a jeho zamračení se prohloubilo při pohledu na výsledné číslo. Přivolal si lektvary ze své laboratoře a znovu je vpravil do jejího organismu.

Nepříjemně se zavrtěla a zasténala. Severus okamžitě podal kbelík, postavený vedle postele a odhrnul jí vlasy z čela, když znovu vyprázdnila obsah svého žaludku. Pokusil se odtáhnout, ona ovšem sevřela kbelík pevněji a začala nanovo.

Snape zamumlal jednoduché odstraňující kouzlo a v hlavě již sestavoval upravený lektvar proti horečce s takovou látkou, z níž Kate nebude na zvracení. Měl ovšem obavy nechat ji v tomto stavu samotnou v ložnici.

Její halucinace se za poslední tři hodiny rapidně zhoršily, stejně jako jí vystoupala teplota. Zamračil se, odsunul kbelík a pomohl jí do polosedu. Opatrně ji podepřel polštáři a pokusil se jí podat další lektvar.

Její slabá ruka se pokusila odstrčit jeho, když přiblížil lektvar k jejím ústům. Zavrtěla hlavou a na jejím obličeji bylo vidět, jak jí ten malý pohyb způsobil závrať.

"Pokud ti horečka neklesne, začnou ti selhávat orgány a upadneš do bezvědomí. Pak už ti ani já, ani žádný jiný kouzelník nebude schopen pomoci."

"Proč se tak mračíš mami? Udělala jsem všechno, cos chtěla."
Ignoroval její zmatené blábolení.
"Nedáváš mi na výběr, Kate."

S tím se Snape postavil a odhrnul všechny deky, v nichž byla zabalená. Kate zasténala a roztřásla se, zatímco se pokoušela dostat zpět pod deky do tepla. Severus ji ale neoblomně zastavil při jejích pokusech, vsunul své ruce pod její kolena a záda a zvedl ji.

"Všechno se točí. Musíme už na setkání? Nemám je ráda," zakňučela do jeho krku, kam stulila svou hlavu. Cítil žár, který sálal z jejího těla a rychle vyrazil do koupelny.
"To rozhodně nemusíme," ujistil ji a neverbálně zapnul sprchu.

Na okamžik zvažoval, jestli by bylo dobré ji nejprve svléknout, ale když se mu v náručí začala kroutit, zavrhl to. Její mysl možná byla zastřená a měla halucinace, její tělo ovšem cítilo chlad z rohu místnosti, kde tekla voda a začalo se bránit.

Udělal těch pár kroků k vaně a položil ji do ledové vody. V ten okamžiku se jí doširoka otevřely oči, vykřikla a automaticky se pokusila vyklouznout z jeho pevného sevření. Bohužel v tom byla neúspěšná, to ale neznamenalo, že se s ním nebyla jako bazilišek o své mládě.

Během vteřiny, byl skoro stejně zmáčený, jako ona a s povzdechem, co vyšel ven jako zavrčení, odkopl své boty i s ponožkami stranou a oblečený stoupl do vany k ní. Zachytil její ruce, ovšem Kate do něj z posledních sil vrazila a poslala je oba k zemi.

Severus ji k sobě přitáhl a přitáhl si její hlavu k hrudi, takže nemohl nijak zmírnit pád a na chvíli si vyrazil dech o zeď a poté se šplouchnutím spadli do vody. Kate vrčela a třásla se mu v náručí, zatímco se snažil popadnout dech.

Zaklonil hlavu a zavřel oči. Chladné kapky se mu zabodávaly do těla, které se třáslo zimou. Kate přestala se svým pokusem o únik i vrčením a instinktivně se k němu otočila a pokoušel se zahřát o jeho tělo.

Tiskla se k němu, jako by na tom závisel její život a v rukou svírala promočené kusy jeho pláště. Nebylo to více než pět minut, když se její třes zmírnil a přestalo z ní sálat horko. Dalším neverbálním kouzlem vypnul sprchu a pokusil se zvednout.

Stálo ho to dost úsilí se postavit, když jeho naražená záda protestovala při každém pohybu a Kate se naprosto odmítala pustit jeho šatů. Nakonec se mu to ale povedlo a dával si dobrý pozor, aby neuklouzl, neboť jeho záda by další takový příspěvek neocenila, stejně jako Kate, kterou držel v náručí.

Jediným vysušovacím kouzlem vyřešil problém s mokrou podlahou a jejich šaty a zamířil zpět do ložnice. Stále se ho držela jako klíště, když se ji pokusil složit na lůžko a zkusil na ní svůj nejlepší posměšný tón, na jaký se zmohl, ale bylo mu to k ničemu.

Jestli proto, že byla stále napůl ztracená ve svých halucinacích nebo že jí prostě bylo jedno, co si on přeje, to mu už nestihla říct. Usnula, zatímco se nad ní neobratně skláněl a donutila ho podrážděně zavrčet.

Po dalších pěti neúspěšných pokusech to zcela vzdal a přesunul se na svou půlku jejich manželského lože, zatímco se Kate spokojeně stulila k jeho boku; jednu ruku obtočenou kolem jeho trupu a hlavu na jeho hrudi.

S kamenným výrazem si přivolal svou knihu z křesla a pustil se do čtení. A když si jeho ruka našla cestu do jejích jemných kadeří a začala se probírat jednotlivými prameny - to už se nikdo kromě Kate nemohl dozvědět.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"To je naprosto nechutný. Nemůžu uvěřit, že jsi něco takovýho schopný namíchat. Nejsi náhodou Mistr lektvarů? Neměl bys mít všechny svoje přísady do lektvarů v malíku a vylepšit chuť těch odpornejch blivajzů?"

"Jsem velice rád, že se cítíš lépe," utrousil Snape, jakmile vešel do pokoje a odlevitoval na noční stolek čaj společně s dalšími lektvary a talířem s toasty.

"Nemám hlad," oznámila mu okamžitě a s menším třesem v rukou si k sobě přitáhla hrníček s kouřící se tekutinou. Foukla do něj, lokla si a zamračila se. "A cukr?"

Zaskřípal zuby a po jejím boku se objevila cukřenka. Nabrala si vrchovatou lžíci a s potměšilým úsměvem si jí nasypala do hrníčku a zamíchala. Snape odolal nutkání obrátit celou cukřenku do jejího čaje a posadil se do křesla u lůžka.

"Rád tě vyvedu z omylu a třebaže nemáš hlad, ten toast sníš, neboť lektvar na zklidnění žaludku nemůžeš vypít nalačno," spražil ji okamžitě a položil si do klína svou knihu. "A přestaň se tak kysele šklebit."

"Jak můžeš vědět-"

"Nepotřebuju se dívat na tvůj obličej, abych poznal, jak se tváříš," usadil ji a tentokrát zvedl pohled. Setkal se s jejím pobouřeným a vzteklým pohledem s ledovým klidem. "Na tebe člověk ani nepotřebuje nitrozpyt; jsi jako otevřená kniha pro všechny, co se kolem tebe mihnou."

"Opravdu?" zasyčela sladce a přešla do útoku. "Spíš mi připadá, že se snažíš skrýt svou neschopnost prorazit mé vnitřní bariéry a aby ses cítil líp, tak mě tu ponižuješ. Víš moc dobře, že kdokoliv by mi zkusil číst v mysli, bude mrtvý dřív, než se stačí vzpamatovat."

"Jaká pocta, že jsem živ," odfrkl si Snape a poslal tác s lektvary přímo před ni. "Nejdřív ten modrý, poté fialový a až sníš svůj toast, vezmi ten zelený, ale protřepej ho, než ho vypiješ."

"Jaká škoda, že nejsi schopný udělat jeden lektvar, co by zastavil tu kletbu, co?" rýpla si do něj, ale bez dalšího odmlouvání si vzala první dva lektvary a poté se neochotně zakousla do toastu.

"Když vidím, že nedokážeš rozeznat jednotlivé lektvary od sebe a nevzpomínáš si na první ročník, kde ti tvůj profesor musel velice jasně oznámit, že každý lektvar je specifický pro svou potřebu a tudíž ho nemůžeš smíchat s dalším, aniž bys poškodila jeho účinky, pak jsem rád, že jsem tě nikdy neměl za žačku."

"Pokud se mě snažíš urazit tím, že mě nařkneš z toho, že jsem naprosto nemožná v lektvarech, pak mi dovol ti oznámit, že je to zbytečné. Lektvary jsou pitomý předmět."

"Od ignoranta jako jsi ty, mě tato slova nemohou překvapovat."
"Snad jsem se nedotkla tvé lektvaristické dušičky milý manželi?" zavrněla sladce, ale poté najednou zbledla.

Snape, který s ní strávil celou noc nad záchodovou mísou nebo kbelíkem, ji okamžitě chytil za loket a odvlekl do koupelny, kde se svalila k toaletě a vyzvracela vše, co byl schopen do ní v posledních dvou hodinách dostat.

Odhrnul jí vlasy z tváře a položil ruku na její záda, kdyby se jí udělalo mdlo. Kate ovšem jen nesrozumitelně zavrčela, než se začala opět dávit a přestala se svými pokusy ho od sebe odehnat. Severus se ani nehnul, dokud neskončila a poté od ní odstoupil.

S rukama založenýma na hrudi sledoval její pokusy zvednout se z chladné země na roztřesené nohy. Byla slabá, ovšem příšerný paličák a Snape byl zmijozel, takže ji v tom s ledovým klidem nechal vykoupat.

"Ten lektvar se má pít ještě za tepla," poznamenal, zatímco se Kate opírala o zeď a nabírala síly k tomu se rozejít zpět do ložnice.

"Výborně. Ještě nějakou povzbuzující řeč máš pro mě připravenou?" sykla a obtočila jednu ruku kolem svého břicha. Nevypadala ovšem, že by jí bylo znovu na zvracení.
"Pokud se nepohneš, pak si tu klidně ustel na zemi, jelikož bez Klidnícho lektvaru se tvůj žaludek bude bouřit i nadále."

"Jsi příšernej."
"Říká se to o mně. Musí ti být opravdu zle, pokud jsi schopná mi skládat takové poklony."

Zírali na sebe dobrou minutu, než se Kate zhluboka nadechla s klonila hlavu. Vlasy jí přepadly přes zpocené čelo do obličeje. Klouby na jejích prstech zbělely, jak pevně se přidržovala stěny.

"...fajn. Pomůžeš mi?"
"A s čím přesně?"

Podívala se na něj vražedným pohledem. Když jí ho bez váhání oplácel, povzdechla si a odvrátila se od něj. Místo, aby se ho zeptala znovu, pokusila se rozejít a jak Snape předpokládal, její nohy okamžitě vypověděly službu.

Její překvapený pohled, když se sesunula na zem ho donutil se krátce zlomyslně pousmát. Očividně nečekala, že ji nechá spadnout na zem a měla připravenou hromadu urážek na okamžik, kdy by se vydal na její záchranu.

"Doufám, že se bavíš."
"Přímo královsky. Nemohu se dočkat tvého dalšího povedeného kousku, drahá ženo."

Ironie z jeho hlasu přímo odkapávala. Kate se s námahou pokusila znovu postavit a když se jí to nepovedlo, vrhla na Snapea jasný pohled. Ten se na ni bezvýrazně díval, než protočil očima a nepříliš jemně ji vytáhl na nohy.

V tu chvíli už Kate kašlala na veškerou svou hrdost, protože se jí zamotala hlava a pevně se proto opřela o Snapea. Stěží skryla překvapení na své tváři, když ji nezahrnul obvyklou měrou nadávek a místo toho ji zvedl do náruče a odnesl do pokoje.

"Hej!" zaprotestovala, když jí bez okolků hodil do polštářů a strčil ji do rukou poslední lektvar.
"Vypít," nakázal jí nekompromisně.

"Spokojen?"
"Téměř," utrousil a posadil se naproti ní. V jeho očích se usadilo pevné odhodlání. "Pociťuješ nějaké halucinace?"

"Ne," začala opatrně a nedbala jeho netrpělivého výrazu. Namáhavě polkla a donutila se mu podívat do očí. "Byl jsi někdy v Godrikově dole?"

8. (Ne)slučitelné živly

11. září 2016 v 19:57 Spoutaní

WATTPAD

8. (Ne)slučitelné živly

Nejdůležitější na každé akci byl plán.

Pokud byla určená výborná strategie, všichni znali svou roli, pak nebylo pochyb o jejich vítězství. Právě proto jen stěží skrývala svou nevěřícnost, když se chystali na přepadení Harryho Pottera a jeho ochranky.

Temný Pán byl velmi mocný kouzelník a manipulátor. Obdobně jako Brumbál, třebaže si to kouzelnická společnost odmítla přiznat. Ovšem pokud se cokoliv týkalo jeho obsese s Harrym Potterem, jeho skvostná mysl šla stranou.

Jeho odhodlání chytit toho kluka přesahovalo všechny logické bariéry a dělalo z něj... pouhého psychopata s mocnou armádou. Kate ovšem nebyla hloupá a proto nemohla vzdorovat. Ani teď, ani před lety.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Její nepohodlí bylo zřejmé v každém pohledu, který vyslala jeho směrem. Popravdě mu taky nebylo nijak do smíchu a nebyl nadšený ze zbrklosti Voldemorta, ale nemohl jít proti jeho příkazu. Nikdo nemohl.

Severusovi bylo okamžitě jasné, že celá tato akce skončí katastrofou, a věděl to ještě dlouho předtím, než jim bylo oznámeno, jak mají pronásledovat svůj cíl. Nebo lépe řečeno - na čem je mají pronásledovat.

Košťata.

Pokud Severus něco nenáviděl víc, než své studenty a Poberty, pak to byla košťata. Ne že by nebyl schopný létat - nebyl přece žádný moták - ale jeho schopnosti se dalece vzdalovali schopnému letci.

Přesto byli všichni tak zkoprnělí z nadcházející akce, že nebyli schopni si ho dobírat. Pouze Avery si ho chvíli posměšně prohlížel, než ho omylem udeřila násada Catherinina koštěte. Severus se ani nesnažil smazat svůj posměšný úšklebek z tváře.

Jeho manželka na něj vrhla jeden ze svých nečitelných pohledů, než nasedla a vzlétla. Nemělo by být nijak překvapený, když pozoroval, jak provádí několik krkolomnýh akrobacií a pálí jedno kouzlo za druhým na figuríny, seskládané na zemi.

Od chvíle, co se k němu nastěhovala, Snape pozoroval, jak velké jsou mezi nimi rozdíly s mnohem větší naléhavostí. Byl rozdíl v tom ji vidět na schůzi a večeři nebo s ní trávit celý den. V jejich případě spíše večer.

Snažil se necítit mrzutě, když trefovala jeden cíl za druhým se smrtící přesností a poté ladně přistála na zemi. Spousta smrtijedů na ni se závistí a tichým respektem zírala, zatímco se marně snažili trefovat se stejnou přesností.

Severus od ní okamžitě odtrhl pohled, neboť se do jeho pocitů vloudila jakási podivná parodie na hrdost a s tím se nehodlal smířit. Nebo si ji přiznat; alespoň teď ne. Další pohled po jeho okolí mu připomněl druhý nepříjemný pocit, který od chvíle, kdy odešel ze školy, zcela potlačil.

Byla to žárlivost, jak mu jeho mozek jedovatě a se samolibostí sobě vlastní našeptával. Byl si vědom toho, že Kate je nádherná, mladá a talentovaná žena. A rozhodně nebyl jediný a spousta jeho kolegů (i ženatých) ji okukovala, když si mysleli, že se Severus nedívá.

K jeho škodolibému potěšení - a také uhlazení jeho ega a mužské ješitnosti - těm zoufalcům Kate nevěnovala sebemenší pozornost. Bylo to sice kvůli tomu, aby Temný pán nepojal podezření, že mu není věrná, ale přinášelo mu to pocit klidu.

A také primární instinkt muže, co předvádí svůj úspěch lovce. Nebyl na to nijak hrdý.
"Snape!"

Otočil se k Malfoyovi, jenž nasedl na koště a pokynul mu vzhůru. Severus přikývl a nasedl na koště. Pevně se zachytil nohama i rukama celá skupina černých plášťů se v děsivé synchronizaci zvedla ze země.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Vítr i počasí jim hrálo ve prospěch. Jejich moment překvapení by byl dokonalý, kdyby jeden ze smrtijedů neztratil kontrolu nad svým koštětem a nezačal s výkřikem čirého překvapení padat k zemi.

Členové Řádu okamžitě zabezpečili Pottera a přerovnali své pozice, načež se dali do rychlostního úprku. Severus se opatrně pustil za nimi a začal také metat kletby s velkou přesností. Nikdo ho v zápalu boje nesledoval, takže si mohl dovolit střílet na své "kolegy".

Samozřejmě nemohl zabránit tomu, aby několik desítek kouzel zamířilo na jejich oběti, ovšem tomu nemohl zabránit. Bylo by to podezřelé a navíc nemohl být na dvou místech zároveň, ať už byl jakkoliv dobrým bojovníkem.

Blížili se k ochranným bariérám kolem okolí Grimmauldova náměstí, které tu umístil Brumbál a Snape takticky přestával s šílenou palbou kouzel a soustředil se na své okolí, aby neudělal předčasný manévr a neprozradil se.

Mělo ho napadnout, že se mu to nepovede tak, jak by si to představoval a něco se pokazí. Ve chvíli, kdy členové Řádu mizeli za bariérou a první Smrtijedi, co je pronásledovali začali narážet do bariéry a padat, ti vzadu zpanikařili.

Zda- li to bylo kvůli strachu z toho, jak je vytrestá Voldemort pro nesplnění akce nebo čistě jejich hloupost, to nevěděl. Ovšem byli natolik hloupí, že vypálili několik kouzel po posledních členech Potterovy ochranky.

Někdo vykřikl a několik smrtijedů se pokusilo kouzla blokovat. Pár z nich se jim podařilo zadržet, ovšem těch deset posledních neomylně vrazilo do bariéry a odrazilo se zpět a sráželo všechno, co jim stálo v cestě.

Avery s Lestrangeovou schytali ošklivé řezací kletby a s klením a pomocí několika smrtijedů (kromě Bellatrix, jež na všechny syčela jako bazilišek, když se k ní přiblížili) se jim podařilo udržet na koštěti.

Jones, Kale, Crabbe a Goyle se chytali za obličeje a snažili se potlačit kyselinovou kletbu, zatímco Dester, Pollainová a McNair se mrtví řítili i s košťaty k zemi v divokých vývrtkách. Smrtící kletba je neomylně poslala na onen svět.

Severus ovšem viděl jedinou osobu přímo před sebou a když sklouzla po koštěti, začala se nebezpečně naklánět vpravo a sklouzla jí maska, skutečně ho zamrazilo. Okamžitě vystřelil k ní a odhodil z cesty Averyho.

Zachytil ji těsně předtím, než stihla sjet po násadě dolů a zamířit k zemi. Chytil ji pevně a uložil ji před sebe, aby mu nespadla. Koště se pod náporem dvou těl nebezpečně prohnulo a slétlo o pár metrů a proto na něj Severus umístil zpevňující kouzlo.

"Pomoz jí," vykřikla na něj Viviene, aby přehlušila hluk kolem sebe, když přiletěla k němu a strhla si masku. Její tvář brázdily starostlivé vrásky. "Vysvětlím to."

Zadíval se na nehybnou a mrtvolně bledou tvář své ženy. Z koutku úst jí stékal pramínek krve a přišlo se mu, že bledne každou vteřinu alespoň o dva odstíny a z jejího těla sálá chlad. Musel ji dostat okamžitě domů.

Přikývl Viviene a dopředu ji litoval, že se musí vrátit na setkání. Také mu bylo jasné, že aˇuž Viviene řekne cokoliv, stejně Voldemort vytrestá jeho i Kate. Možná ale bude v o něco lepší náladě, až na to přijde.

Rychle koště nasměroval k jejich domu v Tkalcovské a opatrně balancoval na násadě s mrtvou vahou v jeho náručí. Vyžadovalo to trpělivost a jedno velmi krkolomné přistání, ale povedlo se mu dostat až do jejich předzahrádky.

Odhodil od sebe koště, aniž by se staral, že se zničí nebo ho někdo ukradne. Pevně chytil Kate a zvedl ji ze země, zatímco si přivolával různé lektvary z laboratoře a mířil do jejich ložnice. Tam ji položil na postel a zběžně zkontroloval puls.

Byl velmi slabý a nepravidelný. Její dýchání bylo velmi mělké a občas jí trvalo, než se znovu dlouze nadechla. Severus jí začal podávat do těla stabilizující lektvary a pohledem se snažil přijít na původ kletby.

Skoro by si nakopal, že ho nenapadlo jednoho z těch idiotů skřípnout a vymlátit z něj, co použil za kouzlo. Samozřejmě by mu mohl nahlédnout do mysli, ale v tu chvíli měl prostě jen náladu někoho uhodit.

Na to ovšem teď nebyl prostor; Kate byla sice v jakémsi stabilizovaném a uměle navoděném stavu, ovšem její dech ani puls se neobrátili k lepšímu. Vytáhl svou hůlku a posadil se vedle ní. Pevně ji stiskl a zavřel oči, aby si vyčistil mysl.

Dělal to nerad a nehledal v tom potěšení, hrabat se v cizí mysli, ale v tuhle chvíli neměl na výběr. Potřeboval jen vědět, o jakou jde kletbu a poté jí může pomoci. Otevřel oči a položil svou hůlku k jejímu pravému spánku.

"Legilimens!" zašeptal.
Vstoupil do její mysli a téměř uskočil zpět, když ho zachvátil žár, jenž vyzařoval z celého jejího bytí. Oheň se rozpínal po celém jejím magickém jádru, ale neubližoval ji. Ve skutečnosti byl tím jediným, co ji ještě drželo při životě.

Severus se nechal uchvátit svou bezbřehou hladinou a obrněl se proti žáru její duše. Ušklíbl se a nechal se vtáhnout přímo do jejího jádra. Samozřejmě, že její nitrobranou bude oheň.

Měla kolem své mysli neuvěřitelně komplikované bariéry prokládané ohněm. Vypadaly, že by spálily cokoliv, co se k nim byť jen přiblížilo. Severus ale neměl strach, neboť to jen bylo psychologické nutkání.

Nitrobrana, jakožto obrana mysli, měla několik stupňů, kterých jste mohli dosáhnout. Dokonalá iluze byla nejvyšším bodem - navodila vám pocit, že vše, co vidíte je reálné a - v mnoha případech - vám může ublížit.

Díky tomu jste byli chráněni vůči vpádu nezkušeného nitrozpytce a snadno jste ho mohli odradit od toho, aby se pokoušel číst vám myšlenky. Jen opravdový mistr byl schopen tyto obrany vystavět a také je přejít.

Znovu si prohlédl celé složité členění její mysli a stále procházel svou vlastní nitrobranou, když pocítil žár příliš blízko. Potil se. Byla opravdu dobrá, když na něj dokázala útočit i v tak špatném zdravotním stavu.

Musela tu mít ovšem nějakou skulinku. Severus nemohl ztrácet čas hledáním každého zákoutí této složité pavoučí sítě a proto na její podvědomí zaútočil kouzlem, aby prolomil její obrany. Kouzlo se neškodně odrazilo a oheň zazářil jasnější barvou.

Věděl, že musí začít s drastičtějšími kouzly a vložil od svého dalšího užitečného kouzla větší část svého magické jádra. Téměř frustrovaně zavrčel, když se kouzlo opět jen bezúhonně opřelo o její mysl.

Tentokrát ovšem nestihl znovu zaútočit, neboť se proti němu rozletěla ohnivá střela. Rychle napjal své obrany a ponořil se do nekonečných břehů své vodní hladiny. Přesto nezavřel oči, protože by tím zrušil jejich spojení.

A přesně o to jí šlo. Jakmile do něj koule vrazila, pocítil nepříjemné pálení na své hrudi, ale stále se držel při svém zdravém rozumu. Tohle nebylo reálné, čistě psychické. Znovu pozvedl hůlku a zaútočil.

Opět se stejnou odezvou, tentokrát mnohem nepříjemnější, než tou první. Začal se ho zmocňovat neblahý pocit, že je lepší nitrozpytec, než si o ní myslel a že se jí brzy povede ho ze své hlavy vyhodit.

Po několika dalších pokusech si ale povšiml, jakým způsobem po něm střílela. Bylo to koordinované a přesné - neuvěřitelně přesné. Přimhouřil oči a místo toho, aby vypálil další útočné kouzlo si položil hůlku na dlaň.

"Ukaž mi Catherine!" přikázal jí.
Hůlka se mu rozechvěla na dlani, několikrát se splašeně otočila, než opatrně zamířila na vzdálený roh, zaplavený rudým žárem.

Ihned na to místo zamířil a tentokrát se musel dobře krýt, když po něm znovu začaly létat ohnivé střely. Spěšně se jim vyhýbal a když konečně dorazil k temně ozářenému koutu, zahlédl za ohnivými mřížemi jakési světlo a pohyb.

"Catherine!" křikl a pokusil se uhasit plameny, co se k němu přibližovaly a nutily ho ustupovat. "Musíš převzít kontrolu nad svou myslí. Jinak tě sežehne zaživa."

Jedinou odpovědí mu bylo ticho. Vztekle zničil plameny před sebou, jen aby jim znovu ustoupil, když vyšlehly ještě výš, než předtím.

"Zabiješ nás, pokud nic neuděláš," zkusil jinou taktiku a zvažoval, že schová hůlku, aby viděla, že to myslí vážně, ale když se k němu znovu přiblížily plameny, opustil od té myšlenky.
"Zabila jsem ji."

Snape se zamračil a poprvé ji zahlédl v záři plamenů, jako v její osobní kobce v nějakém vězení. Seděla tam ztracená a očividně naprosto omámená. Chtěl po ní křiknout, ať se sebere a něco s tím udělá.

"Koho jsi zabila?" zeptal se místo toho, když si uvědomil, že jinak se nikam nedostanou.
"Tu ženu," řekla mdle a její tvář se k němu otočila. Oči zastřené a zcela rudé i s bělmem.

"Jakou ženu?"
"V Canterbury. Oba jsou mrtví."

Snape ji chvíli pozoroval a poté vzteky pevně stisknul hůlku. Jeden z těch idiotů se musel pokusit zastavit Řád svazovacím kouzlem. Pokud se to kouzlo odrazí zpět, magicky změní svou podstatu a váže člověka.

V jeho hlavě, k nejhorším vzpomínkám jeho života. Ale v případě nitrozpytce se proti vám postaví vaše vlastní vědomí. To, v čem se nejvíce chráníte, se obrátí proti vám. Oheň ji nyní sice chránil před smrtí, ovšem věznil ji v sobě.

"Musíš se tomu okamžitě postavit, Kate. Tohle je pouze klam - nic z toho, co vidíš, není-"
"Není reálné?" zeptala se ploše a postavila se. Mezi nimi plápolal obří oheň. "Jsou mrtví a já je zabila."

"Jsou to pouze tvé vzpomínky," odpověděl klidně, aniž by mrkl okem. "Pouze ty je můžeš znovu potlačit a osvobodit se."
"Nemůžu si pomoct."
"Dobře. V tom případě oba zemřeme."

Podíval se na něj - opravdu podívala. Bariéry kolem ní se chvěly, třebaže tu nebyl vítr. V jejích očích se znovu začala objevovat jasnost a rozum. Vypadala ztracená a mladá, jako vyplašená zvěř ve světle reflektorů.

Potom, aniž by se stihl jakkoliv ubránit, ho ze své mysli neoblomně vyhostila. Poslední, co viděl, byl oheň, který se rozhořel s mnohem větší intenzitou, než kdy předtím

Prudce se nadechl a začal mrkat, když se znovu dostal do jejich ložnice. Těžce dýchal, jako by uběhl maraton a když se konečně trochu vzpamatoval, napřímil se, protože se jejich obličeje téměř dotýkali, když jí vlezl do hlavy.

Poté si ji znovu prohlédl a snažil se zjistit, jestli se její stav změnil. Když jí chtěl zkontrolovat puls, teprve si všiml, že jí držel za ruku. Okamžitě ji pustil a sledoval, jak jí na místech, kde ji tak pevně drtil, vznikají rudé otlaky.

Vyléčil je jednoduchým kouzlem a poté se znovu pokusil vstoupit do její mysli. Tentokrát mu přístup okamžitě odepřela a on si netrpělivě začal podupovat nohou. Její hodnoty se stále neměnily - a to mohlo znamenat pouze to, že ji to kouzlo stále drží a ona se mu brání nebo ji pomalu zabíjí.

Nelíbila se mu ani jedna možnost a byl by rád, kdyby jí mohl pomoci s touto kletbou, ale nebylo jak. Žádné kouzlo ji nemohlo zastavit, lektvar neexistoval a do její hlavy se znovu dostat nemohl. Ne bez jejího svolení.
A tak čekal.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Trvalo to dlouhých osmatřicet minut, během nichž se Snape nepohnul a intenzivně sledoval její obličej. Pak se zničehonic teplota v místnosti změnila na nepříjemně horkou a její tep se zrychlil. Snape okamžitě přivolal další lektvary spolu s jeho nouzovými záchrannými lektvary.

Buď se jí dařilo ničit kletbu nebo mu právě umírala před očima.

Odhodlaně drtil lahvičky lektvarů a svou hůlku, na jazyku připravena resuscitační kouzla. Kate se zničehonic prohnula, až měl Severus strach, že se jí zlomí páteř, než sebou mrskla zpět na postel a poté se s výkřikem a do široka otevřenýma očima vymrštila do sedu.

Snape byl chvíli v naprostém šoku, takže jen koukal na její hrůzou zbrázděnou tvář, než odložil lektvary i hůlku a chytil její obličej do dlaní.

Okamžitě s ním začala bojovat. Pokusila se ho poškrábat, bít pěstmi a dokonce kousat, když kolem ní obtočil své ruce, aby ji udržel v klidu. Stále křičela a byl to hrozný zvuk. Hlas někoho, kdo zažívá své nejhorší noční můry.

Nedělal to rád, ale nebylo zbití. Jakmile se mu trochu vysmekla, napřáhl se a vrazil jí facku. Instinktivně se chytila za tvář a její křik se změnil na němé otevírání úst. Poté jí ruka bezvládně sklouzla do klína.

Z očí ji tekly proudy slz, její dýchání bylo nekontrolovatelné potlačovanými vzlyky a dřívějším křikem. Zírala na Snapea a on na ni. Pálila ho ruka při pohledu na její tvář, kde měla jasný otisk jeho dlaně.

"Neměl jsem v úmyslu ti ublížit, omlou-"

Nestihl svou větu dokončit, když se na něj opět vrhla. Nejprve se ji pokusil zachytit a odstrčit ji od sebe, než ho nebo sebe vážně zraní, ale poté si uvědomil, že to nemá v plánu. Neútočila, hledala u něj útěchu.

Přestože celé její tělo vibrovalo, snažila se být naprosto nehybná a pouze pevně svírala záhyby jeho pláště. Dostala ho tak do nepříjemné situace, kdy jeho ruce neohrabaně spočívaly na jejích zádech a znovu ho během té chvíle, co ji znal, dokázala zcela ohromit a znehybnět.

Začala se pomalu odtahovat, v obličeji zahlédl její zničený výraz kolouška, kterému zabili matku vlci. V tu chvíli se doslova vykašlal na svou reputaci a přitáhl ji do svého náručí, trochu nejistě, protože stále nevěřil, že by hledala útěchu u něj.

Bylo smutné, že vlastně očekával, kdy se od něj odtáhne a vysměje se mu za to, jak je šíleně hloupý a že to celé byl jen vtip. Proto se překvapeně nadechl, když mu ruce obtočila kolem krku a zabořila svou tvář do ohbí jeho krku.

Stále se třásla a její slzy mu stékaly po kůži. Objal ji, tentokrát jistěji, přesto stále nezvyklý na takový typ fyzického kontaktu a zamumlal jí do vlasů.
"Jsi v pořádku."

Neutěšoval nikoho v posledních letech a proto nenacházel slova. Ale doufal, že ji tím ujistil, že je naprosto v bezpečí a nemusí se před ním schovávat.
"Děkuju."

Tichá omluva i prosba zároveň, ale než jí mohl odpovědět, rozvzlykala se. Rozpadala se před ním na kousky a on byl tou osobou, kterou chtěla mít po svém boku a vkládala do ní důvěru, že ji poskládá zpět.

7. Líbánky v Tkalcovské

5. září 2016 v 20:12 Spoutaní

WATTPAD

7. Líbánky v Tkalcovské

Bylo více než zřejmé, že si snaží udržet zdravý rozum a pokouší se ji neuřknout. Což na ní udělalo celkem dojem. Byla si jistá, že ji zabije v okamžiku, kdy mu zničila jeho připravený vzdělávací program do Bradavic.

Přece jen na něm pracoval přes tři měsíce, během nichž si musel seskládat všechny informace o magických schopnostech jeho studentů, zkombinovat je s nároky ministerstva a nechat je schválit. Cítila se trochu provinile, ovšem jeden pohled do jeho tváře, když zíral na ohořelý pergamen, byl k nezaplacení.

Byl nepříčetný, ale přesto na ni nekřičel, když se ptal, co se stalo. Uklízela krb od sazí a omylem zavadila o ještě rozžhavené uhlíky, co zapálily jeho dokumenty. I pro její uši ta výmluva zněla uboze a proto na něj nevěřícně zírala, když pouze přikývl a odešel.

Z jeho pohledu také vyčetla, že pokud si přeje, aby to takhle pokračovalo, bude si na něj muset dávat pozor. Přišlo jí to extrémně zábavné a vzrušující, neboť on tiše zuřil, zatímco ona se královsky bavila.

Byl na ni příliš měkký. Myslel si, že ji vytrestá tím, když ji zaúkoluje úklidem domu nebo krájením přísad lektvarů. Proto se rozhodla přejít ve svém plánu na další fázi. V době, kdy měl ve škole schůzi kvůli nadcházejícímu školnímu roku, se vkradla do jeho pokoje a vzala mu prádlo.

A obarvila je velice nestabilním kouzelnickým práškem v pračce. Když je ze stroje vytáhla, sama ztuhla hrůzou a šokem. Upřímně? Skutečně chtěla aby jeho oblečení dostalo růžový nádech, ale očividně to přehnala s dávkováním, protože všechno prádlo bylo neonově růžové. A třpytilo se.

Odmítla se poddat strachu a srovnala mu prádlo do úhledné hromádky na postel, načež raději odešla do kuchyně, kde vydrhla celý dřez od plísně. Během těch dvou hodin, které tu strávila, se tajně modlila, aby ta barva trochu vybledla nebo se alespoň přestala třpytit.

Polekaně nadskočila, když uslyšela zvuk přemístění a následné otevírání vchodových dveří. Postavila se s grimasou, když jí přeskočilo v koleni a otřela si pot z čela. Jako vždy vešel do místnosti, kde zrovna pobývala, aby ji pozdravil a dal jí tak na vědomí, že je zpátky.

"Stále tě baví si hrát na Popelku?"
Dobře. Většinou ji pozdravil.

"Vzhledem k tomu, jak jsi svou kuchyň nechal chátrat během posledních let, tak ano," usmála se sladce a mávnutím hůlky odstranila špinavou vodu v kýblu.

"Dojemné, že se staráš, ovšem s tím dřezem ses drhla zbytečně, neboť jsem již objednal nový," odpověděl s jízlivým úšklebkem a otočil se na patě.

Odolala nutkání hodit mu kýbl na hlavu a raději prostřela stůl a položila na něj polévku, kterou uvařila. Když se posadila, neměla ani tolik strach, že se jí bude vysmívat za její kulinářské umění, ale bála se jeho reakce na prádlo.

Nahoře bylo opravdu příšerné ticho, tak hrobové, že slyšela hodiny z předsíně, jak skřípavě tikají. Po deseti minutách neslyšně vklouzl do místnosti, na tváři nečitelnou masku a posadil se ke stolu, kde si beze slova nabral menší porci do talíře a přisunul vařící nádobu k ní.

Bez hnutí na něj zírala, ale on stále nepromluvil. Nakonec odtrhl pohled od talíře a pozvedl obočí, když se na ni podíval.
"Nebudeš jíst?" zněla jeho klidně položená otázka.

Opatrně si tedy také nabrala svou porci a začala jíst. Nebyla dobrá kuchařka ani ve svých nejlepších dnech, ale dnes to bylo opravdu příšerné. Ale on si nestěžoval a s naprostým klidem pojídal svůj příděl.

Popravdě řečeno, i když měl své poznámky k jejímu vaření, nikdy své jídlo z talíře nevyhodil a vše snědl. Byla překvapená, protože to bylo poprvé, kdy jídlo připravovala sama a bylo jí jasné, že to nedopadne dobře. Ale on tu skřítka neměl a tak se to stalo jednou z jejích povinností.

Když si zničehonic odkašlal, leknutím jí spadla lžička do talíře a jen silou vůle se přinutila zvednout pohled. Byla si jistá, že tentokrát jí to už neprojde.

"Podala bys mi sůl?"
Cože?!

"Prosím?"
"Sůl," zopakoval jako by mluvil se svěřencem ústavu. "Je to málo slané, podala bys mi tedy solničku?"

Bez odporu udělala, oč ji požádal a podezřívavě sledovala, jak si solí pokrm a pokračuje v jídle, jako by se nechumelilo. Nemohla to vydržet.

"Nebyla to čistě moje vina," oznámila mu na rovinu a hrdě se napřímila. Tentokrát v jeho očích viděla, že ví přesně, o čem mluví. "Nemělo to chytit takovou barvu. To nebylo v plánu."

"Chápu."
"Je to nezvratný proces."

"Vím."
"A to je vše?" nevěřícně se na něj zadívala a dál sledovala jeho kamennou tvář.

"A co si přeješ, abych ještě dodal?"
"To se nenaštveš? Nezačneš po mně metat kletby? Já nevím, co přesně, ale určitě mě musíš chtít zabít nebo aspoň dlouho mučit."

"Možná sis nevšimla, ale nijak se nevyžívám v mučení někoho, kdo je slabším protivníkem," poznamenal ironicky, což ji trochu uklidnilo, protože se zčásti vrátilo jeho staré já. "Navíc jsem si jist, že už se tato situace nebude opakovat."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nepochybovala o tom, že to bylo naposledy, co takovou pitomost udělala. Pokud netrávila chvíle objímáním záchodové mísy a dávením, pak seděla opřená o chladné kachličky a snažila se hydratovat.

Sama si nadávala, že si přestala dávat pozor a opravdu věřila, že jí to zase projde. Oba strávili zbytek večera v knihovně, kde mu na rádoby omluvu otevřela láhev červeného a váhavě souhlasila, že se napijí spolu, když jí to nabídl.

Překvapivě to byl hezký večer - oba si četli, sotva prohodili pár vět a popíjeli dobré víno z jednoho italského kouzelnického obchodu ve Veroně. Musel jí ten lektvar nějak nenápadně dát do pití, když se nedívala, jinak si to nedovedla vysvětlit.

Měla tušit, že se něco děje, když jí popřál dobrou noc takovým sladkým hlasem. Na její obranu - byla už trochu podnapilá, takže její mysl nebyla tak čistá a koncentrovaná, jako tomu bývalo obvykle.

Mělo by ji to donutit přestat s tou dětinskou válkou, ona ale cítila potřebu mu dokázat, že bude mít poslední slovo. Ďábelsky s usmála a vzápětí zasténala, zezelenala a znovu se vrhla k záchodu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Další den ráno jí bolelo celé tělo - žaludek od neustálého zvracení, krk ze stejného důvodu a zbytek těla proto, že usnula v podivné poloze na zemi v koupelně.

Jediné pozitivum bylo, že vstala kolem páté - o hodinu dřív, než obvykle vstával Snape - a mohla rychle provést svou ranní očistu, a zároveň odstranit veškeré důkazy o své včerejší noci strávené v téhle místnosti.

Dnes mu dá chvíli pokoj, promýšlela důkladně svůj bojový plán, zatímco chystala snídani a vařila kávu. Posadila se tedy ke stolu, kde si přitáhla pergameny s bankovnictvím a zatímco proškrtávala dluhopis jednoho z klientů, okusovala svůj toast.

Když se Snape objevil v kuchyni, už měla svou kávu vypitou a on ji beze slova šálek doplnil a spolu se svou kávou a snídaní se posadil na opačný konec stolu, kde se pustil do čtení Denního věštce a ranní pošty.

Bylo to jejich nepsané pravidlo. Ani jeden z nich nebyl ranní člověk, takže jim vyhovovalo tiché posnídaní, během kterého si každý vyřizoval své vlastní záležitosti. Nemělo ji překvapit, když zjistila, že je stejně závislý na kávě, jako ona.

Za ten týden, co se k němu přistěhovala, se víceméně naučila jeho denní rutinu o prázdninách. Ne proto, že by ji bavilo ho sledovat a dělat si poznámky o jeho aktivitách, ale proto, aby si dobře rozplánovala svůj den.

Oba vstávali časně, což později označila jako výhodu - ráno se spolu nasnídali a vypili kávu a ona se mohla dozvědět, pokud by nastala nějaká změna v jeho plánech nebo nečekaná akce. Poté odcházel do školy nebo na schůze, které mu byly jako profesorovi zadány.

V té době ona měla čas pro sebe. Během dopoledne si stihla vyřídit veškeré papírování spojené se společností jejího otce, uvařila si něco malého k obědu a pustila se do práce na domě. A že jí bylo hodně.

První dva dny prostě jen uklízela místnosti a zbavovala je starobylého zápachu, sazí a prachu. Třebaže jí to zabralo dvě celá odpoledne, v domě to nevypadalo o moc lépe. To si alespoň myslela, když se druhý den usadili se Snapem u večeře.

Odhodlaně, ovšem se vší opatrností, mu nadhodila, že by ráda provedla nějaké změny - nakoupila nějaké barvy, nářadí a pokusila se zrenovovat interiér. Prozatím se nehodlala zmiňovat o plánech, které měla s předzahrádkou a exteriérem.

"Vidím, že už jsi dávno začala," prohodil a v jeho hlase zachytila cosi jako příjemné překvapení. "Bylo by ode mě neomalené a pokrytecké, kdybych ti zakazoval upravit dům, v němž žiješ. Byl bych ovšem neskonale vděčný, kdybys mě informovala o tom, jak bude rekonstrukce probíhat."

S tím bylo jednoduché souhlasit. A tak se zavedla další rutina v jejich životech. Jakmile Snape přišel z práce, Kate už měla na stole v obýváku připravenou kávu a plány na další den. Obvykle je spolu prošli a poté večeřeli, ale stalo se, že Snape přišel domů pozdě a tak plány probírali až po večeři.

Chtěla být obezřetná a opatrná, co se týče představování svých plánů na domě, ale nemohla si pomoci a s nadšením mu vysvětlovat své ideje. Třebaže ji hodně posměšně kritizoval, nechával jí volnou ruku a rozhodně nedokázal tu vášeň v jejím srdci uhasit.

Po jejich debatách a večeři se Snape uchýlil do své laboratoře a Kate do pokoje nebo knihovny, kde si četla a dál plánovala. Byly to sice stereotypní dny, ale naplňovaly ji pocitem pohody a nutily ji vstát každý den a znovu se pustit do práce.

Ale to by nebylo její štěstí, kdyby se neobjevily i ty špatné dny, kdy se konala schůze smrtijedů. Stejně jako toho rána, kdy se sotva mohla pohnout po Snapeově pomstě za jeho oblečení.

Ve chvíli, kdy se jejich Znamení na levém předloktí rozpálilo, oba sebou cukli a Kate tiše sykla. Oba vzhlédli a společně se zvedli. Kate přivolala jejich pláště, do nichž se oblékli a Snape jí podal její masku, načež vyrazili ze dveří a přemístili se.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Vypadáš unaveně, má drahá Catherine."
"Avery. Je zde nějaký důvod, kvůli němuž máš potřebu kazit mi zbytek dne?" sjela ho automaticky, aniž by svůj pohled odtrhla od svého manžela.

"Také tě rád vidím," odsekl sarkasticky, ale nepřestal se jedovatě usmívat, jak zjistila koutkem oka. Dodávalo jí to neblahý pocit.

"Co chceš?" zeptala se ho bez obalu a upřímně doufala, že Snape brzy vyřeší s Nottem a Malfoyem záležitost, kvůli které byli nuceni se rozdělit.

"Jen jsem ti chtěl sklonit poklonu, jak jsi... zútulnila vaše hnízdečko lásky."
Ztuhla tak, že by se v ní krve nedořezal.
"O čem to mluvíš?" zeptala se ostře s nebezpečným nádechem.

"O Snapeově domě - tedy o vašem domě - v Tkalcovské ulici. Opravdu se mi líbí, jaký plot jsi vystavěla. A během jednoho odpoledne? Velice působivé."

"Nemáš nic lepšího na práci, než sledovat své kolegy v jejich volném čase?" ušklíbla se posměvačně a skryla svůj děs a znechucení z toho, že ji někdo sledoval.

"Vzhledem k tomu, že jsem tím byl pověřen naším Pánem, tak nikoliv," zazubil se na ni, až se zhnuseně odtáhla, když ucítila nechutný pach whiskey a cigaret.

"Proč by takovou věc svěřoval zrovna tobě?"
"Protože nejlíp ví, jaké sympatie k sobě my dva chováme," odvětil a s leností si obrušoval svou dýku. "Takže ho jistě nepotěší, když zjistí, že neplníš své povinnosti."

"Zpochybňuješ mou důvěru našemu Pánovi?" odfrkla si vzdorně a zabodla do něj svůj chladný pohled. "Pak jsi mnohem hloupější, než vypadáš. Jen hlupák by se pokoušel zradit důvěru Temného Pána a porušit přísahu."
"Měl jsem na mysli tvé manželské povinnosti," opravil ji a sjel její tělo oplzlým pohledem.

Téměř na něj vytasila hůlku, když se jí kolem pasu obtočila elegantní ruka a Snape si ji majetnicky přitáhl k sobě. Poté se otočil k Averymu, jenž ztratil svou sebedůvěru a chvěl se ponížením i vzteky. Očividně nezapomněl na jejich poslední střet.

"Je tu nějaký problém, Avery?"
"Ne, my jsme jen-"

"Pak nevidím jediný důvod, proč setrváváš ve společnosti mé ženy. Rád bych tě upozornil, že mi Temný Pán zakázal tě zabít, nicméně o dalších nepromíjitelných nepadlo ani slovo," varoval ho chladně a vložil do svého pohledu notnou dávku arogance.

"To jistě nebude zapotřebí, Snape," zaskřípal zuby a zaťal ruce v pěst.

"Pak bych ti rázně doporučil, abys okamžitě odešel," prohlásil autoritativně a když se Avery beze slova otočil a rázoval pryč, ještě ho vražedným tónem zastavil. "Poslední věc - pokud tě ještě jednou přichytím, jak chlípně smýšlíš nad Catherine, osobně tě vykastruji."

Avery podstatně zblednul a rychle se přemístil pryč. Kate, která byla zvyklá na tyhle kohoutí zápasy, nevěnovala tolik pozornosti Averyho urážkám nebo Snapeově ješitnosti, ovšem Averyho slova jí zněla v hlavě.

"Oč šlo tentokrát?" zeptal se jí s afektovaným podrážděním, zatímco mířili ke svému obvyklému přemisťovacímu místu.
"Nic zvláštního."

Nedůvěra v jeho očích byla téměř hmatatelná, ale přesto na ni netlačil. Oba byli unavení a rozbolavělí z dnešního setkání a další debata tak byla odložena na neurčito.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byla pěkný zbabělec.

Představovala si to tak, že si s ním další ráno promluví a sdělí mu, co má v plánu. Jeden pohled do jeho vražedně přimhouřených očí ji přesvědčil o opaku. Raději mu tedy dolila kávu a pokračovala v napjatém tichu, jenž se mezi nimi rozhostilo.

Jakmile odešel, rozhodla se dát do akce. Koneckonců - musí s tím něco udělat a nebude se ho ptát na svolení. To by bylo hloupé. Dělá to vlastně pro jejich dobro a ne proto, že by to tak chtěla. Spokojeně se tedy narovnala a prohlédla si své dílo, nad nímž strávila poslední tři hodiny.

Snapeova ložnice - momentálně už jejich společná ložnice - nyní vypadala trochu útulněji, když do ní zasáhla ženská ruka. Všude po pokoji byly její věci a v dříve prázdném rohu nyní stál její toaletní stolek.

Averyho slova ji zasáhla natolik, že raději do každé z místností dala něco, co jí patřilo. Už jen pro pocit, že tak všude kolem zanechá důkazy, že tu se Snapem žije. Ale to by samotné nestačilo, neboť Avery věděl, že každý z nich spí v jiném pokoji.

A jak by taky ne, když oba měli po večerech rozsvíceno ve svých ložnicích a nedbali na zastírací kouzla, protože je ani jednoho nenapadlo že by je Temný Pán mohl dát sledovat. A obzvlášť takovým slídivým idiotem, jako je Avery.

Za svou neopatrnost si chtěla nakopat zadek, ale místo toho se chytila svého zdravého rozumu a rychlého myšlení a vrhla se do akce. Přestěhovat se do jeho ložnice byla hračka - koneckonců neměla moc svých věcí, co byla potřeba stěhovat. Měla jen jedinou obavu.

Jak na to bude reagovat Snape.

Snažila se proto udělat dobrou večeři, aby ho nějak ukonejšila, takže ji samozřejmě připálila a poté už byla tak zoufalá, že si dezerty raději objednala a dál se ke kuchyni nepřibližovala. Měla zrovna prostřeno a usedla ke stolu, když vešel do domu.

Nevypadal vyloženě v dobré náladě, ale ani kolem sebe neplival jed, takže to považovala za malou výhru. Sama sobě si dala za úkol se v něm vyznat a začínala trochu chápat rozdíly v jeho nespočetných výrazech naštvání.

Pozvedl obočí, když uviděl dezerty, ale dál to nekomentoval. Jako obvykle se pustili v tichosti do jídla, ovšem Kate raději po pár soustech svůj i jeho talíř odstranila a podala mu dezert. Zabodl do něj vidličku a podíval se na ni.

"Vím, že toho budu později litovat - ale co se děje?"
"Udělala jsem menší změnu," začala opatrně. "Bez tvého vědomí."

Pozvednutí obočí.
"Bylo to nutné."

Položil vidličku a složil své ruce na prsou. Zamračil se, ale ještě ne natolik, aby ztratila odvahu.
"A měl jsi pravdu," dodala neochotně.

"Jsem polichocen," odvětil sarkasticky a ona se na něj zamračila. "Co tedy Avery chtěl?"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Je opravdu tak neuvěřitelně náročné respektovat osobní prostor?"
"Nechovej se jak malý děcko. Sotva jsem se tě dotkla."

"Mrzí mě, že tě zklamu, ale modřina na mé ruce mluví o něčem jiném. Uvědomuješ si doufám, že pouze tvá naprostá paranoia nás dostala do této situace?"

"Paranoia?! A co bys čekal, když teď vím, že tu někde na ulici právě postává Avery a špehuje nás? Mám snad být klidná?!"
"Rozhodně by to bylo lepší, než tvé hysterické výlevy."

"Já nejsem hysterická!" vyštěkla po něm, sebrala přikrývku a otočila se k němu zády.
Slyšela jeho odfrknutí a ucítila tah na dece, kterou držela. Chytila ji ve smrtelném stisku a odmítala mu uhnout byť jen o milimetr.

"To už snad přeháníš!" zavrčel na ni a znovu se pokusil získat alespoň kousek přikrývky. "Měla by sis uvědomit, že je naprosto irelevantní mě poučovat o tom, že se chovám jako malé děcko, když mi takové chování právě sama demonstruješ."

Neochotně upustila od svého stisku, ovšem jen natolik, aby si vzal tolik deky, kolik jí přišlo vhodné. Potěšeně se ušklíbla, když ho uslyšela skřípat zuby, načež se od ní otočil a mlčel.

Měla chuť si nahlas povzdechnout, protože byla mrzutá a doufala, že to od něj vyloudí nějakou reakci, ale byla už příliš unavená a nechtěla se hádat. Ne, když si konečně prosadila svou.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Další ráno se s trhnutím probudila a zmateně zamžourala kolem sebe. Snape už tu nebyl, takže mrkla na budík na jeho nočním stolku, který ukazoval pár minut po sedmé hodině. Překvapeně se posadila a se zívnutím se protáhla.

Cítila se poprvé za několik týdnů pořádně vyspaná, což ji mírně řečeno udivilo. Teprve poté si uvědomila, že ležela zcela roztažená po celé šířce posteli. Přivřela oči a donutila se uklidnit - pokud by Snape nějak vystrčila z postele, jistě by ji neváhal uřknout.

Takže se do středu postele jistě dostala, až odešel. Spokojená se svým vlastním závěrem vylezla z postele a z šatníku vylovila jeden ze svých oblíbených hábitů. Dnes hodlala zajít do Příčné a nakoupit nové čistící prostředky a zajít Snapeovi pro přísady do lektvarů.

Když se konečně spokojila se svým zevnějškem a dostatečně se upravila, sešla do jejich malé jídelny, kde už Snape zahajoval svou ranní rutinu. Celý se schoval za svůj výtisk Denního věštce; káva téměř vypitá.

Kate mu bezeslova dolila a sama se obsloužila, načež se posadila naproti a pustila se do korespondence a snídaně. Než se stihla byť jen dotknout své kávy, Znamení na levé ruce se rozpálilo a oba okamžitě vyskočili na nohy.

Byla zmatená, ale pod Smrtijedskou maskou to nebylo vidět, takže se mohla vyhnout Snapeovým nepříjemným dotazům, zatímco se přemístili na schůzi. Všichni Smrtijedi spěchali, aby nebyli poslední, kdo dorazí a seřadili se do úhledného kroužku.

Voldemort, který stál uprostřed a líně hladil Nagini, se rozhlédl a poté spokojeně kývnul, když zjistil, že jsou všichni přítomní. Kate se téměř zachvěla, když uviděla v jeho očích fanatický lesk a nadšení.

"Mí drazí," začal a všichni ztichli. Na jeho tváři se objevil hrůzostrašný škleb, který měl nejspíš připomínat úsměv. "Dnes je ten den, kdy budeme slavit vítězství. Z mého důvěrného zdroje vím, že se Potter má přemístit na ústřednu Řádu."

Mezi smrtijedy to zašumělo, ale ztichli, když Nagini zasyčela a obtočila svou hlavu kolem ruky svého pána.
"A kdy bude lepší příležitost zabít Harryho Pottera, než v den jeho narozenin?"