7. Líbánky v Tkalcovské

5. září 2016 v 20:12 |  Spoutaní

WATTPAD

7. Líbánky v Tkalcovské

Bylo více než zřejmé, že si snaží udržet zdravý rozum a pokouší se ji neuřknout. Což na ní udělalo celkem dojem. Byla si jistá, že ji zabije v okamžiku, kdy mu zničila jeho připravený vzdělávací program do Bradavic.

Přece jen na něm pracoval přes tři měsíce, během nichž si musel seskládat všechny informace o magických schopnostech jeho studentů, zkombinovat je s nároky ministerstva a nechat je schválit. Cítila se trochu provinile, ovšem jeden pohled do jeho tváře, když zíral na ohořelý pergamen, byl k nezaplacení.

Byl nepříčetný, ale přesto na ni nekřičel, když se ptal, co se stalo. Uklízela krb od sazí a omylem zavadila o ještě rozžhavené uhlíky, co zapálily jeho dokumenty. I pro její uši ta výmluva zněla uboze a proto na něj nevěřícně zírala, když pouze přikývl a odešel.

Z jeho pohledu také vyčetla, že pokud si přeje, aby to takhle pokračovalo, bude si na něj muset dávat pozor. Přišlo jí to extrémně zábavné a vzrušující, neboť on tiše zuřil, zatímco ona se královsky bavila.

Byl na ni příliš měkký. Myslel si, že ji vytrestá tím, když ji zaúkoluje úklidem domu nebo krájením přísad lektvarů. Proto se rozhodla přejít ve svém plánu na další fázi. V době, kdy měl ve škole schůzi kvůli nadcházejícímu školnímu roku, se vkradla do jeho pokoje a vzala mu prádlo.

A obarvila je velice nestabilním kouzelnickým práškem v pračce. Když je ze stroje vytáhla, sama ztuhla hrůzou a šokem. Upřímně? Skutečně chtěla aby jeho oblečení dostalo růžový nádech, ale očividně to přehnala s dávkováním, protože všechno prádlo bylo neonově růžové. A třpytilo se.

Odmítla se poddat strachu a srovnala mu prádlo do úhledné hromádky na postel, načež raději odešla do kuchyně, kde vydrhla celý dřez od plísně. Během těch dvou hodin, které tu strávila, se tajně modlila, aby ta barva trochu vybledla nebo se alespoň přestala třpytit.

Polekaně nadskočila, když uslyšela zvuk přemístění a následné otevírání vchodových dveří. Postavila se s grimasou, když jí přeskočilo v koleni a otřela si pot z čela. Jako vždy vešel do místnosti, kde zrovna pobývala, aby ji pozdravil a dal jí tak na vědomí, že je zpátky.

"Stále tě baví si hrát na Popelku?"
Dobře. Většinou ji pozdravil.

"Vzhledem k tomu, jak jsi svou kuchyň nechal chátrat během posledních let, tak ano," usmála se sladce a mávnutím hůlky odstranila špinavou vodu v kýblu.

"Dojemné, že se staráš, ovšem s tím dřezem ses drhla zbytečně, neboť jsem již objednal nový," odpověděl s jízlivým úšklebkem a otočil se na patě.

Odolala nutkání hodit mu kýbl na hlavu a raději prostřela stůl a položila na něj polévku, kterou uvařila. Když se posadila, neměla ani tolik strach, že se jí bude vysmívat za její kulinářské umění, ale bála se jeho reakce na prádlo.

Nahoře bylo opravdu příšerné ticho, tak hrobové, že slyšela hodiny z předsíně, jak skřípavě tikají. Po deseti minutách neslyšně vklouzl do místnosti, na tváři nečitelnou masku a posadil se ke stolu, kde si beze slova nabral menší porci do talíře a přisunul vařící nádobu k ní.

Bez hnutí na něj zírala, ale on stále nepromluvil. Nakonec odtrhl pohled od talíře a pozvedl obočí, když se na ni podíval.
"Nebudeš jíst?" zněla jeho klidně položená otázka.

Opatrně si tedy také nabrala svou porci a začala jíst. Nebyla dobrá kuchařka ani ve svých nejlepších dnech, ale dnes to bylo opravdu příšerné. Ale on si nestěžoval a s naprostým klidem pojídal svůj příděl.

Popravdě řečeno, i když měl své poznámky k jejímu vaření, nikdy své jídlo z talíře nevyhodil a vše snědl. Byla překvapená, protože to bylo poprvé, kdy jídlo připravovala sama a bylo jí jasné, že to nedopadne dobře. Ale on tu skřítka neměl a tak se to stalo jednou z jejích povinností.

Když si zničehonic odkašlal, leknutím jí spadla lžička do talíře a jen silou vůle se přinutila zvednout pohled. Byla si jistá, že tentokrát jí to už neprojde.

"Podala bys mi sůl?"
Cože?!

"Prosím?"
"Sůl," zopakoval jako by mluvil se svěřencem ústavu. "Je to málo slané, podala bys mi tedy solničku?"

Bez odporu udělala, oč ji požádal a podezřívavě sledovala, jak si solí pokrm a pokračuje v jídle, jako by se nechumelilo. Nemohla to vydržet.

"Nebyla to čistě moje vina," oznámila mu na rovinu a hrdě se napřímila. Tentokrát v jeho očích viděla, že ví přesně, o čem mluví. "Nemělo to chytit takovou barvu. To nebylo v plánu."

"Chápu."
"Je to nezvratný proces."

"Vím."
"A to je vše?" nevěřícně se na něj zadívala a dál sledovala jeho kamennou tvář.

"A co si přeješ, abych ještě dodal?"
"To se nenaštveš? Nezačneš po mně metat kletby? Já nevím, co přesně, ale určitě mě musíš chtít zabít nebo aspoň dlouho mučit."

"Možná sis nevšimla, ale nijak se nevyžívám v mučení někoho, kdo je slabším protivníkem," poznamenal ironicky, což ji trochu uklidnilo, protože se zčásti vrátilo jeho staré já. "Navíc jsem si jist, že už se tato situace nebude opakovat."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nepochybovala o tom, že to bylo naposledy, co takovou pitomost udělala. Pokud netrávila chvíle objímáním záchodové mísy a dávením, pak seděla opřená o chladné kachličky a snažila se hydratovat.

Sama si nadávala, že si přestala dávat pozor a opravdu věřila, že jí to zase projde. Oba strávili zbytek večera v knihovně, kde mu na rádoby omluvu otevřela láhev červeného a váhavě souhlasila, že se napijí spolu, když jí to nabídl.

Překvapivě to byl hezký večer - oba si četli, sotva prohodili pár vět a popíjeli dobré víno z jednoho italského kouzelnického obchodu ve Veroně. Musel jí ten lektvar nějak nenápadně dát do pití, když se nedívala, jinak si to nedovedla vysvětlit.

Měla tušit, že se něco děje, když jí popřál dobrou noc takovým sladkým hlasem. Na její obranu - byla už trochu podnapilá, takže její mysl nebyla tak čistá a koncentrovaná, jako tomu bývalo obvykle.

Mělo by ji to donutit přestat s tou dětinskou válkou, ona ale cítila potřebu mu dokázat, že bude mít poslední slovo. Ďábelsky s usmála a vzápětí zasténala, zezelenala a znovu se vrhla k záchodu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Další den ráno jí bolelo celé tělo - žaludek od neustálého zvracení, krk ze stejného důvodu a zbytek těla proto, že usnula v podivné poloze na zemi v koupelně.

Jediné pozitivum bylo, že vstala kolem páté - o hodinu dřív, než obvykle vstával Snape - a mohla rychle provést svou ranní očistu, a zároveň odstranit veškeré důkazy o své včerejší noci strávené v téhle místnosti.

Dnes mu dá chvíli pokoj, promýšlela důkladně svůj bojový plán, zatímco chystala snídani a vařila kávu. Posadila se tedy ke stolu, kde si přitáhla pergameny s bankovnictvím a zatímco proškrtávala dluhopis jednoho z klientů, okusovala svůj toast.

Když se Snape objevil v kuchyni, už měla svou kávu vypitou a on ji beze slova šálek doplnil a spolu se svou kávou a snídaní se posadil na opačný konec stolu, kde se pustil do čtení Denního věštce a ranní pošty.

Bylo to jejich nepsané pravidlo. Ani jeden z nich nebyl ranní člověk, takže jim vyhovovalo tiché posnídaní, během kterého si každý vyřizoval své vlastní záležitosti. Nemělo ji překvapit, když zjistila, že je stejně závislý na kávě, jako ona.

Za ten týden, co se k němu přistěhovala, se víceméně naučila jeho denní rutinu o prázdninách. Ne proto, že by ji bavilo ho sledovat a dělat si poznámky o jeho aktivitách, ale proto, aby si dobře rozplánovala svůj den.

Oba vstávali časně, což později označila jako výhodu - ráno se spolu nasnídali a vypili kávu a ona se mohla dozvědět, pokud by nastala nějaká změna v jeho plánech nebo nečekaná akce. Poté odcházel do školy nebo na schůze, které mu byly jako profesorovi zadány.

V té době ona měla čas pro sebe. Během dopoledne si stihla vyřídit veškeré papírování spojené se společností jejího otce, uvařila si něco malého k obědu a pustila se do práce na domě. A že jí bylo hodně.

První dva dny prostě jen uklízela místnosti a zbavovala je starobylého zápachu, sazí a prachu. Třebaže jí to zabralo dvě celá odpoledne, v domě to nevypadalo o moc lépe. To si alespoň myslela, když se druhý den usadili se Snapem u večeře.

Odhodlaně, ovšem se vší opatrností, mu nadhodila, že by ráda provedla nějaké změny - nakoupila nějaké barvy, nářadí a pokusila se zrenovovat interiér. Prozatím se nehodlala zmiňovat o plánech, které měla s předzahrádkou a exteriérem.

"Vidím, že už jsi dávno začala," prohodil a v jeho hlase zachytila cosi jako příjemné překvapení. "Bylo by ode mě neomalené a pokrytecké, kdybych ti zakazoval upravit dům, v němž žiješ. Byl bych ovšem neskonale vděčný, kdybys mě informovala o tom, jak bude rekonstrukce probíhat."

S tím bylo jednoduché souhlasit. A tak se zavedla další rutina v jejich životech. Jakmile Snape přišel z práce, Kate už měla na stole v obýváku připravenou kávu a plány na další den. Obvykle je spolu prošli a poté večeřeli, ale stalo se, že Snape přišel domů pozdě a tak plány probírali až po večeři.

Chtěla být obezřetná a opatrná, co se týče představování svých plánů na domě, ale nemohla si pomoci a s nadšením mu vysvětlovat své ideje. Třebaže ji hodně posměšně kritizoval, nechával jí volnou ruku a rozhodně nedokázal tu vášeň v jejím srdci uhasit.

Po jejich debatách a večeři se Snape uchýlil do své laboratoře a Kate do pokoje nebo knihovny, kde si četla a dál plánovala. Byly to sice stereotypní dny, ale naplňovaly ji pocitem pohody a nutily ji vstát každý den a znovu se pustit do práce.

Ale to by nebylo její štěstí, kdyby se neobjevily i ty špatné dny, kdy se konala schůze smrtijedů. Stejně jako toho rána, kdy se sotva mohla pohnout po Snapeově pomstě za jeho oblečení.

Ve chvíli, kdy se jejich Znamení na levém předloktí rozpálilo, oba sebou cukli a Kate tiše sykla. Oba vzhlédli a společně se zvedli. Kate přivolala jejich pláště, do nichž se oblékli a Snape jí podal její masku, načež vyrazili ze dveří a přemístili se.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Vypadáš unaveně, má drahá Catherine."
"Avery. Je zde nějaký důvod, kvůli němuž máš potřebu kazit mi zbytek dne?" sjela ho automaticky, aniž by svůj pohled odtrhla od svého manžela.

"Také tě rád vidím," odsekl sarkasticky, ale nepřestal se jedovatě usmívat, jak zjistila koutkem oka. Dodávalo jí to neblahý pocit.

"Co chceš?" zeptala se ho bez obalu a upřímně doufala, že Snape brzy vyřeší s Nottem a Malfoyem záležitost, kvůli které byli nuceni se rozdělit.

"Jen jsem ti chtěl sklonit poklonu, jak jsi... zútulnila vaše hnízdečko lásky."
Ztuhla tak, že by se v ní krve nedořezal.
"O čem to mluvíš?" zeptala se ostře s nebezpečným nádechem.

"O Snapeově domě - tedy o vašem domě - v Tkalcovské ulici. Opravdu se mi líbí, jaký plot jsi vystavěla. A během jednoho odpoledne? Velice působivé."

"Nemáš nic lepšího na práci, než sledovat své kolegy v jejich volném čase?" ušklíbla se posměvačně a skryla svůj děs a znechucení z toho, že ji někdo sledoval.

"Vzhledem k tomu, že jsem tím byl pověřen naším Pánem, tak nikoliv," zazubil se na ni, až se zhnuseně odtáhla, když ucítila nechutný pach whiskey a cigaret.

"Proč by takovou věc svěřoval zrovna tobě?"
"Protože nejlíp ví, jaké sympatie k sobě my dva chováme," odvětil a s leností si obrušoval svou dýku. "Takže ho jistě nepotěší, když zjistí, že neplníš své povinnosti."

"Zpochybňuješ mou důvěru našemu Pánovi?" odfrkla si vzdorně a zabodla do něj svůj chladný pohled. "Pak jsi mnohem hloupější, než vypadáš. Jen hlupák by se pokoušel zradit důvěru Temného Pána a porušit přísahu."
"Měl jsem na mysli tvé manželské povinnosti," opravil ji a sjel její tělo oplzlým pohledem.

Téměř na něj vytasila hůlku, když se jí kolem pasu obtočila elegantní ruka a Snape si ji majetnicky přitáhl k sobě. Poté se otočil k Averymu, jenž ztratil svou sebedůvěru a chvěl se ponížením i vzteky. Očividně nezapomněl na jejich poslední střet.

"Je tu nějaký problém, Avery?"
"Ne, my jsme jen-"

"Pak nevidím jediný důvod, proč setrváváš ve společnosti mé ženy. Rád bych tě upozornil, že mi Temný Pán zakázal tě zabít, nicméně o dalších nepromíjitelných nepadlo ani slovo," varoval ho chladně a vložil do svého pohledu notnou dávku arogance.

"To jistě nebude zapotřebí, Snape," zaskřípal zuby a zaťal ruce v pěst.

"Pak bych ti rázně doporučil, abys okamžitě odešel," prohlásil autoritativně a když se Avery beze slova otočil a rázoval pryč, ještě ho vražedným tónem zastavil. "Poslední věc - pokud tě ještě jednou přichytím, jak chlípně smýšlíš nad Catherine, osobně tě vykastruji."

Avery podstatně zblednul a rychle se přemístil pryč. Kate, která byla zvyklá na tyhle kohoutí zápasy, nevěnovala tolik pozornosti Averyho urážkám nebo Snapeově ješitnosti, ovšem Averyho slova jí zněla v hlavě.

"Oč šlo tentokrát?" zeptal se jí s afektovaným podrážděním, zatímco mířili ke svému obvyklému přemisťovacímu místu.
"Nic zvláštního."

Nedůvěra v jeho očích byla téměř hmatatelná, ale přesto na ni netlačil. Oba byli unavení a rozbolavělí z dnešního setkání a další debata tak byla odložena na neurčito.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byla pěkný zbabělec.

Představovala si to tak, že si s ním další ráno promluví a sdělí mu, co má v plánu. Jeden pohled do jeho vražedně přimhouřených očí ji přesvědčil o opaku. Raději mu tedy dolila kávu a pokračovala v napjatém tichu, jenž se mezi nimi rozhostilo.

Jakmile odešel, rozhodla se dát do akce. Koneckonců - musí s tím něco udělat a nebude se ho ptát na svolení. To by bylo hloupé. Dělá to vlastně pro jejich dobro a ne proto, že by to tak chtěla. Spokojeně se tedy narovnala a prohlédla si své dílo, nad nímž strávila poslední tři hodiny.

Snapeova ložnice - momentálně už jejich společná ložnice - nyní vypadala trochu útulněji, když do ní zasáhla ženská ruka. Všude po pokoji byly její věci a v dříve prázdném rohu nyní stál její toaletní stolek.

Averyho slova ji zasáhla natolik, že raději do každé z místností dala něco, co jí patřilo. Už jen pro pocit, že tak všude kolem zanechá důkazy, že tu se Snapem žije. Ale to by samotné nestačilo, neboť Avery věděl, že každý z nich spí v jiném pokoji.

A jak by taky ne, když oba měli po večerech rozsvíceno ve svých ložnicích a nedbali na zastírací kouzla, protože je ani jednoho nenapadlo že by je Temný Pán mohl dát sledovat. A obzvlášť takovým slídivým idiotem, jako je Avery.

Za svou neopatrnost si chtěla nakopat zadek, ale místo toho se chytila svého zdravého rozumu a rychlého myšlení a vrhla se do akce. Přestěhovat se do jeho ložnice byla hračka - koneckonců neměla moc svých věcí, co byla potřeba stěhovat. Měla jen jedinou obavu.

Jak na to bude reagovat Snape.

Snažila se proto udělat dobrou večeři, aby ho nějak ukonejšila, takže ji samozřejmě připálila a poté už byla tak zoufalá, že si dezerty raději objednala a dál se ke kuchyni nepřibližovala. Měla zrovna prostřeno a usedla ke stolu, když vešel do domu.

Nevypadal vyloženě v dobré náladě, ale ani kolem sebe neplival jed, takže to považovala za malou výhru. Sama sobě si dala za úkol se v něm vyznat a začínala trochu chápat rozdíly v jeho nespočetných výrazech naštvání.

Pozvedl obočí, když uviděl dezerty, ale dál to nekomentoval. Jako obvykle se pustili v tichosti do jídla, ovšem Kate raději po pár soustech svůj i jeho talíř odstranila a podala mu dezert. Zabodl do něj vidličku a podíval se na ni.

"Vím, že toho budu později litovat - ale co se děje?"
"Udělala jsem menší změnu," začala opatrně. "Bez tvého vědomí."

Pozvednutí obočí.
"Bylo to nutné."

Položil vidličku a složil své ruce na prsou. Zamračil se, ale ještě ne natolik, aby ztratila odvahu.
"A měl jsi pravdu," dodala neochotně.

"Jsem polichocen," odvětil sarkasticky a ona se na něj zamračila. "Co tedy Avery chtěl?"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Je opravdu tak neuvěřitelně náročné respektovat osobní prostor?"
"Nechovej se jak malý děcko. Sotva jsem se tě dotkla."

"Mrzí mě, že tě zklamu, ale modřina na mé ruce mluví o něčem jiném. Uvědomuješ si doufám, že pouze tvá naprostá paranoia nás dostala do této situace?"

"Paranoia?! A co bys čekal, když teď vím, že tu někde na ulici právě postává Avery a špehuje nás? Mám snad být klidná?!"
"Rozhodně by to bylo lepší, než tvé hysterické výlevy."

"Já nejsem hysterická!" vyštěkla po něm, sebrala přikrývku a otočila se k němu zády.
Slyšela jeho odfrknutí a ucítila tah na dece, kterou držela. Chytila ji ve smrtelném stisku a odmítala mu uhnout byť jen o milimetr.

"To už snad přeháníš!" zavrčel na ni a znovu se pokusil získat alespoň kousek přikrývky. "Měla by sis uvědomit, že je naprosto irelevantní mě poučovat o tom, že se chovám jako malé děcko, když mi takové chování právě sama demonstruješ."

Neochotně upustila od svého stisku, ovšem jen natolik, aby si vzal tolik deky, kolik jí přišlo vhodné. Potěšeně se ušklíbla, když ho uslyšela skřípat zuby, načež se od ní otočil a mlčel.

Měla chuť si nahlas povzdechnout, protože byla mrzutá a doufala, že to od něj vyloudí nějakou reakci, ale byla už příliš unavená a nechtěla se hádat. Ne, když si konečně prosadila svou.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Další ráno se s trhnutím probudila a zmateně zamžourala kolem sebe. Snape už tu nebyl, takže mrkla na budík na jeho nočním stolku, který ukazoval pár minut po sedmé hodině. Překvapeně se posadila a se zívnutím se protáhla.

Cítila se poprvé za několik týdnů pořádně vyspaná, což ji mírně řečeno udivilo. Teprve poté si uvědomila, že ležela zcela roztažená po celé šířce posteli. Přivřela oči a donutila se uklidnit - pokud by Snape nějak vystrčila z postele, jistě by ji neváhal uřknout.

Takže se do středu postele jistě dostala, až odešel. Spokojená se svým vlastním závěrem vylezla z postele a z šatníku vylovila jeden ze svých oblíbených hábitů. Dnes hodlala zajít do Příčné a nakoupit nové čistící prostředky a zajít Snapeovi pro přísady do lektvarů.

Když se konečně spokojila se svým zevnějškem a dostatečně se upravila, sešla do jejich malé jídelny, kde už Snape zahajoval svou ranní rutinu. Celý se schoval za svůj výtisk Denního věštce; káva téměř vypitá.

Kate mu bezeslova dolila a sama se obsloužila, načež se posadila naproti a pustila se do korespondence a snídaně. Než se stihla byť jen dotknout své kávy, Znamení na levé ruce se rozpálilo a oba okamžitě vyskočili na nohy.

Byla zmatená, ale pod Smrtijedskou maskou to nebylo vidět, takže se mohla vyhnout Snapeovým nepříjemným dotazům, zatímco se přemístili na schůzi. Všichni Smrtijedi spěchali, aby nebyli poslední, kdo dorazí a seřadili se do úhledného kroužku.

Voldemort, který stál uprostřed a líně hladil Nagini, se rozhlédl a poté spokojeně kývnul, když zjistil, že jsou všichni přítomní. Kate se téměř zachvěla, když uviděla v jeho očích fanatický lesk a nadšení.

"Mí drazí," začal a všichni ztichli. Na jeho tváři se objevil hrůzostrašný škleb, který měl nejspíš připomínat úsměv. "Dnes je ten den, kdy budeme slavit vítězství. Z mého důvěrného zdroje vím, že se Potter má přemístit na ústřednu Řádu."

Mezi smrtijedy to zašumělo, ale ztichli, když Nagini zasyčela a obtočila svou hlavu kolem ruky svého pána.
"A kdy bude lepší příležitost zabít Harryho Pottera, než v den jeho narozenin?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Inka | E-mail | 24. února 2017 v 15:46 | Reagovat

...Auch. Som zvyknutá na severity, friendship Harry/Severus, ale tých poviedok je tak málo, že ujo Google mi ponachádzal aj všeličo iné, čo som pôvodne čítať ani neplánovala. Nemám rada ani nové postavy vo svete Harryho Pottera, avšak... som sa... začítala a ani som si neuvedomila, že sa do príbehu ponáram. A prečo? Lebo štylizácia je výborná, príbeh nekĺže po povrchu, len tvoj štýl písania ma povzbudil do čítania. Takže tie postavy Ti naozaj verím. Idem čítať ďalej. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama