8. (Ne)slučitelné živly

11. září 2016 v 19:57 |  Spoutaní

WATTPAD

8. (Ne)slučitelné živly

Nejdůležitější na každé akci byl plán.

Pokud byla určená výborná strategie, všichni znali svou roli, pak nebylo pochyb o jejich vítězství. Právě proto jen stěží skrývala svou nevěřícnost, když se chystali na přepadení Harryho Pottera a jeho ochranky.

Temný Pán byl velmi mocný kouzelník a manipulátor. Obdobně jako Brumbál, třebaže si to kouzelnická společnost odmítla přiznat. Ovšem pokud se cokoliv týkalo jeho obsese s Harrym Potterem, jeho skvostná mysl šla stranou.

Jeho odhodlání chytit toho kluka přesahovalo všechny logické bariéry a dělalo z něj... pouhého psychopata s mocnou armádou. Kate ovšem nebyla hloupá a proto nemohla vzdorovat. Ani teď, ani před lety.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Její nepohodlí bylo zřejmé v každém pohledu, který vyslala jeho směrem. Popravdě mu taky nebylo nijak do smíchu a nebyl nadšený ze zbrklosti Voldemorta, ale nemohl jít proti jeho příkazu. Nikdo nemohl.

Severusovi bylo okamžitě jasné, že celá tato akce skončí katastrofou, a věděl to ještě dlouho předtím, než jim bylo oznámeno, jak mají pronásledovat svůj cíl. Nebo lépe řečeno - na čem je mají pronásledovat.

Košťata.

Pokud Severus něco nenáviděl víc, než své studenty a Poberty, pak to byla košťata. Ne že by nebyl schopný létat - nebyl přece žádný moták - ale jeho schopnosti se dalece vzdalovali schopnému letci.

Přesto byli všichni tak zkoprnělí z nadcházející akce, že nebyli schopni si ho dobírat. Pouze Avery si ho chvíli posměšně prohlížel, než ho omylem udeřila násada Catherinina koštěte. Severus se ani nesnažil smazat svůj posměšný úšklebek z tváře.

Jeho manželka na něj vrhla jeden ze svých nečitelných pohledů, než nasedla a vzlétla. Nemělo by být nijak překvapený, když pozoroval, jak provádí několik krkolomnýh akrobacií a pálí jedno kouzlo za druhým na figuríny, seskládané na zemi.

Od chvíle, co se k němu nastěhovala, Snape pozoroval, jak velké jsou mezi nimi rozdíly s mnohem větší naléhavostí. Byl rozdíl v tom ji vidět na schůzi a večeři nebo s ní trávit celý den. V jejich případě spíše večer.

Snažil se necítit mrzutě, když trefovala jeden cíl za druhým se smrtící přesností a poté ladně přistála na zemi. Spousta smrtijedů na ni se závistí a tichým respektem zírala, zatímco se marně snažili trefovat se stejnou přesností.

Severus od ní okamžitě odtrhl pohled, neboť se do jeho pocitů vloudila jakási podivná parodie na hrdost a s tím se nehodlal smířit. Nebo si ji přiznat; alespoň teď ne. Další pohled po jeho okolí mu připomněl druhý nepříjemný pocit, který od chvíle, kdy odešel ze školy, zcela potlačil.

Byla to žárlivost, jak mu jeho mozek jedovatě a se samolibostí sobě vlastní našeptával. Byl si vědom toho, že Kate je nádherná, mladá a talentovaná žena. A rozhodně nebyl jediný a spousta jeho kolegů (i ženatých) ji okukovala, když si mysleli, že se Severus nedívá.

K jeho škodolibému potěšení - a také uhlazení jeho ega a mužské ješitnosti - těm zoufalcům Kate nevěnovala sebemenší pozornost. Bylo to sice kvůli tomu, aby Temný pán nepojal podezření, že mu není věrná, ale přinášelo mu to pocit klidu.

A také primární instinkt muže, co předvádí svůj úspěch lovce. Nebyl na to nijak hrdý.
"Snape!"

Otočil se k Malfoyovi, jenž nasedl na koště a pokynul mu vzhůru. Severus přikývl a nasedl na koště. Pevně se zachytil nohama i rukama celá skupina černých plášťů se v děsivé synchronizaci zvedla ze země.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Vítr i počasí jim hrálo ve prospěch. Jejich moment překvapení by byl dokonalý, kdyby jeden ze smrtijedů neztratil kontrolu nad svým koštětem a nezačal s výkřikem čirého překvapení padat k zemi.

Členové Řádu okamžitě zabezpečili Pottera a přerovnali své pozice, načež se dali do rychlostního úprku. Severus se opatrně pustil za nimi a začal také metat kletby s velkou přesností. Nikdo ho v zápalu boje nesledoval, takže si mohl dovolit střílet na své "kolegy".

Samozřejmě nemohl zabránit tomu, aby několik desítek kouzel zamířilo na jejich oběti, ovšem tomu nemohl zabránit. Bylo by to podezřelé a navíc nemohl být na dvou místech zároveň, ať už byl jakkoliv dobrým bojovníkem.

Blížili se k ochranným bariérám kolem okolí Grimmauldova náměstí, které tu umístil Brumbál a Snape takticky přestával s šílenou palbou kouzel a soustředil se na své okolí, aby neudělal předčasný manévr a neprozradil se.

Mělo ho napadnout, že se mu to nepovede tak, jak by si to představoval a něco se pokazí. Ve chvíli, kdy členové Řádu mizeli za bariérou a první Smrtijedi, co je pronásledovali začali narážet do bariéry a padat, ti vzadu zpanikařili.

Zda- li to bylo kvůli strachu z toho, jak je vytrestá Voldemort pro nesplnění akce nebo čistě jejich hloupost, to nevěděl. Ovšem byli natolik hloupí, že vypálili několik kouzel po posledních členech Potterovy ochranky.

Někdo vykřikl a několik smrtijedů se pokusilo kouzla blokovat. Pár z nich se jim podařilo zadržet, ovšem těch deset posledních neomylně vrazilo do bariéry a odrazilo se zpět a sráželo všechno, co jim stálo v cestě.

Avery s Lestrangeovou schytali ošklivé řezací kletby a s klením a pomocí několika smrtijedů (kromě Bellatrix, jež na všechny syčela jako bazilišek, když se k ní přiblížili) se jim podařilo udržet na koštěti.

Jones, Kale, Crabbe a Goyle se chytali za obličeje a snažili se potlačit kyselinovou kletbu, zatímco Dester, Pollainová a McNair se mrtví řítili i s košťaty k zemi v divokých vývrtkách. Smrtící kletba je neomylně poslala na onen svět.

Severus ovšem viděl jedinou osobu přímo před sebou a když sklouzla po koštěti, začala se nebezpečně naklánět vpravo a sklouzla jí maska, skutečně ho zamrazilo. Okamžitě vystřelil k ní a odhodil z cesty Averyho.

Zachytil ji těsně předtím, než stihla sjet po násadě dolů a zamířit k zemi. Chytil ji pevně a uložil ji před sebe, aby mu nespadla. Koště se pod náporem dvou těl nebezpečně prohnulo a slétlo o pár metrů a proto na něj Severus umístil zpevňující kouzlo.

"Pomoz jí," vykřikla na něj Viviene, aby přehlušila hluk kolem sebe, když přiletěla k němu a strhla si masku. Její tvář brázdily starostlivé vrásky. "Vysvětlím to."

Zadíval se na nehybnou a mrtvolně bledou tvář své ženy. Z koutku úst jí stékal pramínek krve a přišlo se mu, že bledne každou vteřinu alespoň o dva odstíny a z jejího těla sálá chlad. Musel ji dostat okamžitě domů.

Přikývl Viviene a dopředu ji litoval, že se musí vrátit na setkání. Také mu bylo jasné, že aˇuž Viviene řekne cokoliv, stejně Voldemort vytrestá jeho i Kate. Možná ale bude v o něco lepší náladě, až na to přijde.

Rychle koště nasměroval k jejich domu v Tkalcovské a opatrně balancoval na násadě s mrtvou vahou v jeho náručí. Vyžadovalo to trpělivost a jedno velmi krkolomné přistání, ale povedlo se mu dostat až do jejich předzahrádky.

Odhodil od sebe koště, aniž by se staral, že se zničí nebo ho někdo ukradne. Pevně chytil Kate a zvedl ji ze země, zatímco si přivolával různé lektvary z laboratoře a mířil do jejich ložnice. Tam ji položil na postel a zběžně zkontroloval puls.

Byl velmi slabý a nepravidelný. Její dýchání bylo velmi mělké a občas jí trvalo, než se znovu dlouze nadechla. Severus jí začal podávat do těla stabilizující lektvary a pohledem se snažil přijít na původ kletby.

Skoro by si nakopal, že ho nenapadlo jednoho z těch idiotů skřípnout a vymlátit z něj, co použil za kouzlo. Samozřejmě by mu mohl nahlédnout do mysli, ale v tu chvíli měl prostě jen náladu někoho uhodit.

Na to ovšem teď nebyl prostor; Kate byla sice v jakémsi stabilizovaném a uměle navoděném stavu, ovšem její dech ani puls se neobrátili k lepšímu. Vytáhl svou hůlku a posadil se vedle ní. Pevně ji stiskl a zavřel oči, aby si vyčistil mysl.

Dělal to nerad a nehledal v tom potěšení, hrabat se v cizí mysli, ale v tuhle chvíli neměl na výběr. Potřeboval jen vědět, o jakou jde kletbu a poté jí může pomoci. Otevřel oči a položil svou hůlku k jejímu pravému spánku.

"Legilimens!" zašeptal.
Vstoupil do její mysli a téměř uskočil zpět, když ho zachvátil žár, jenž vyzařoval z celého jejího bytí. Oheň se rozpínal po celém jejím magickém jádru, ale neubližoval ji. Ve skutečnosti byl tím jediným, co ji ještě drželo při životě.

Severus se nechal uchvátit svou bezbřehou hladinou a obrněl se proti žáru její duše. Ušklíbl se a nechal se vtáhnout přímo do jejího jádra. Samozřejmě, že její nitrobranou bude oheň.

Měla kolem své mysli neuvěřitelně komplikované bariéry prokládané ohněm. Vypadaly, že by spálily cokoliv, co se k nim byť jen přiblížilo. Severus ale neměl strach, neboť to jen bylo psychologické nutkání.

Nitrobrana, jakožto obrana mysli, měla několik stupňů, kterých jste mohli dosáhnout. Dokonalá iluze byla nejvyšším bodem - navodila vám pocit, že vše, co vidíte je reálné a - v mnoha případech - vám může ublížit.

Díky tomu jste byli chráněni vůči vpádu nezkušeného nitrozpytce a snadno jste ho mohli odradit od toho, aby se pokoušel číst vám myšlenky. Jen opravdový mistr byl schopen tyto obrany vystavět a také je přejít.

Znovu si prohlédl celé složité členění její mysli a stále procházel svou vlastní nitrobranou, když pocítil žár příliš blízko. Potil se. Byla opravdu dobrá, když na něj dokázala útočit i v tak špatném zdravotním stavu.

Musela tu mít ovšem nějakou skulinku. Severus nemohl ztrácet čas hledáním každého zákoutí této složité pavoučí sítě a proto na její podvědomí zaútočil kouzlem, aby prolomil její obrany. Kouzlo se neškodně odrazilo a oheň zazářil jasnější barvou.

Věděl, že musí začít s drastičtějšími kouzly a vložil od svého dalšího užitečného kouzla větší část svého magické jádra. Téměř frustrovaně zavrčel, když se kouzlo opět jen bezúhonně opřelo o její mysl.

Tentokrát ovšem nestihl znovu zaútočit, neboť se proti němu rozletěla ohnivá střela. Rychle napjal své obrany a ponořil se do nekonečných břehů své vodní hladiny. Přesto nezavřel oči, protože by tím zrušil jejich spojení.

A přesně o to jí šlo. Jakmile do něj koule vrazila, pocítil nepříjemné pálení na své hrudi, ale stále se držel při svém zdravém rozumu. Tohle nebylo reálné, čistě psychické. Znovu pozvedl hůlku a zaútočil.

Opět se stejnou odezvou, tentokrát mnohem nepříjemnější, než tou první. Začal se ho zmocňovat neblahý pocit, že je lepší nitrozpytec, než si o ní myslel a že se jí brzy povede ho ze své hlavy vyhodit.

Po několika dalších pokusech si ale povšiml, jakým způsobem po něm střílela. Bylo to koordinované a přesné - neuvěřitelně přesné. Přimhouřil oči a místo toho, aby vypálil další útočné kouzlo si položil hůlku na dlaň.

"Ukaž mi Catherine!" přikázal jí.
Hůlka se mu rozechvěla na dlani, několikrát se splašeně otočila, než opatrně zamířila na vzdálený roh, zaplavený rudým žárem.

Ihned na to místo zamířil a tentokrát se musel dobře krýt, když po něm znovu začaly létat ohnivé střely. Spěšně se jim vyhýbal a když konečně dorazil k temně ozářenému koutu, zahlédl za ohnivými mřížemi jakési světlo a pohyb.

"Catherine!" křikl a pokusil se uhasit plameny, co se k němu přibližovaly a nutily ho ustupovat. "Musíš převzít kontrolu nad svou myslí. Jinak tě sežehne zaživa."

Jedinou odpovědí mu bylo ticho. Vztekle zničil plameny před sebou, jen aby jim znovu ustoupil, když vyšlehly ještě výš, než předtím.

"Zabiješ nás, pokud nic neuděláš," zkusil jinou taktiku a zvažoval, že schová hůlku, aby viděla, že to myslí vážně, ale když se k němu znovu přiblížily plameny, opustil od té myšlenky.
"Zabila jsem ji."

Snape se zamračil a poprvé ji zahlédl v záři plamenů, jako v její osobní kobce v nějakém vězení. Seděla tam ztracená a očividně naprosto omámená. Chtěl po ní křiknout, ať se sebere a něco s tím udělá.

"Koho jsi zabila?" zeptal se místo toho, když si uvědomil, že jinak se nikam nedostanou.
"Tu ženu," řekla mdle a její tvář se k němu otočila. Oči zastřené a zcela rudé i s bělmem.

"Jakou ženu?"
"V Canterbury. Oba jsou mrtví."

Snape ji chvíli pozoroval a poté vzteky pevně stisknul hůlku. Jeden z těch idiotů se musel pokusit zastavit Řád svazovacím kouzlem. Pokud se to kouzlo odrazí zpět, magicky změní svou podstatu a váže člověka.

V jeho hlavě, k nejhorším vzpomínkám jeho života. Ale v případě nitrozpytce se proti vám postaví vaše vlastní vědomí. To, v čem se nejvíce chráníte, se obrátí proti vám. Oheň ji nyní sice chránil před smrtí, ovšem věznil ji v sobě.

"Musíš se tomu okamžitě postavit, Kate. Tohle je pouze klam - nic z toho, co vidíš, není-"
"Není reálné?" zeptala se ploše a postavila se. Mezi nimi plápolal obří oheň. "Jsou mrtví a já je zabila."

"Jsou to pouze tvé vzpomínky," odpověděl klidně, aniž by mrkl okem. "Pouze ty je můžeš znovu potlačit a osvobodit se."
"Nemůžu si pomoct."
"Dobře. V tom případě oba zemřeme."

Podíval se na něj - opravdu podívala. Bariéry kolem ní se chvěly, třebaže tu nebyl vítr. V jejích očích se znovu začala objevovat jasnost a rozum. Vypadala ztracená a mladá, jako vyplašená zvěř ve světle reflektorů.

Potom, aniž by se stihl jakkoliv ubránit, ho ze své mysli neoblomně vyhostila. Poslední, co viděl, byl oheň, který se rozhořel s mnohem větší intenzitou, než kdy předtím

Prudce se nadechl a začal mrkat, když se znovu dostal do jejich ložnice. Těžce dýchal, jako by uběhl maraton a když se konečně trochu vzpamatoval, napřímil se, protože se jejich obličeje téměř dotýkali, když jí vlezl do hlavy.

Poté si ji znovu prohlédl a snažil se zjistit, jestli se její stav změnil. Když jí chtěl zkontrolovat puls, teprve si všiml, že jí držel za ruku. Okamžitě ji pustil a sledoval, jak jí na místech, kde ji tak pevně drtil, vznikají rudé otlaky.

Vyléčil je jednoduchým kouzlem a poté se znovu pokusil vstoupit do její mysli. Tentokrát mu přístup okamžitě odepřela a on si netrpělivě začal podupovat nohou. Její hodnoty se stále neměnily - a to mohlo znamenat pouze to, že ji to kouzlo stále drží a ona se mu brání nebo ji pomalu zabíjí.

Nelíbila se mu ani jedna možnost a byl by rád, kdyby jí mohl pomoci s touto kletbou, ale nebylo jak. Žádné kouzlo ji nemohlo zastavit, lektvar neexistoval a do její hlavy se znovu dostat nemohl. Ne bez jejího svolení.
A tak čekal.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Trvalo to dlouhých osmatřicet minut, během nichž se Snape nepohnul a intenzivně sledoval její obličej. Pak se zničehonic teplota v místnosti změnila na nepříjemně horkou a její tep se zrychlil. Snape okamžitě přivolal další lektvary spolu s jeho nouzovými záchrannými lektvary.

Buď se jí dařilo ničit kletbu nebo mu právě umírala před očima.

Odhodlaně drtil lahvičky lektvarů a svou hůlku, na jazyku připravena resuscitační kouzla. Kate se zničehonic prohnula, až měl Severus strach, že se jí zlomí páteř, než sebou mrskla zpět na postel a poté se s výkřikem a do široka otevřenýma očima vymrštila do sedu.

Snape byl chvíli v naprostém šoku, takže jen koukal na její hrůzou zbrázděnou tvář, než odložil lektvary i hůlku a chytil její obličej do dlaní.

Okamžitě s ním začala bojovat. Pokusila se ho poškrábat, bít pěstmi a dokonce kousat, když kolem ní obtočil své ruce, aby ji udržel v klidu. Stále křičela a byl to hrozný zvuk. Hlas někoho, kdo zažívá své nejhorší noční můry.

Nedělal to rád, ale nebylo zbití. Jakmile se mu trochu vysmekla, napřáhl se a vrazil jí facku. Instinktivně se chytila za tvář a její křik se změnil na němé otevírání úst. Poté jí ruka bezvládně sklouzla do klína.

Z očí ji tekly proudy slz, její dýchání bylo nekontrolovatelné potlačovanými vzlyky a dřívějším křikem. Zírala na Snapea a on na ni. Pálila ho ruka při pohledu na její tvář, kde měla jasný otisk jeho dlaně.

"Neměl jsem v úmyslu ti ublížit, omlou-"

Nestihl svou větu dokončit, když se na něj opět vrhla. Nejprve se ji pokusil zachytit a odstrčit ji od sebe, než ho nebo sebe vážně zraní, ale poté si uvědomil, že to nemá v plánu. Neútočila, hledala u něj útěchu.

Přestože celé její tělo vibrovalo, snažila se být naprosto nehybná a pouze pevně svírala záhyby jeho pláště. Dostala ho tak do nepříjemné situace, kdy jeho ruce neohrabaně spočívaly na jejích zádech a znovu ho během té chvíle, co ji znal, dokázala zcela ohromit a znehybnět.

Začala se pomalu odtahovat, v obličeji zahlédl její zničený výraz kolouška, kterému zabili matku vlci. V tu chvíli se doslova vykašlal na svou reputaci a přitáhl ji do svého náručí, trochu nejistě, protože stále nevěřil, že by hledala útěchu u něj.

Bylo smutné, že vlastně očekával, kdy se od něj odtáhne a vysměje se mu za to, jak je šíleně hloupý a že to celé byl jen vtip. Proto se překvapeně nadechl, když mu ruce obtočila kolem krku a zabořila svou tvář do ohbí jeho krku.

Stále se třásla a její slzy mu stékaly po kůži. Objal ji, tentokrát jistěji, přesto stále nezvyklý na takový typ fyzického kontaktu a zamumlal jí do vlasů.
"Jsi v pořádku."

Neutěšoval nikoho v posledních letech a proto nenacházel slova. Ale doufal, že ji tím ujistil, že je naprosto v bezpečí a nemusí se před ním schovávat.
"Děkuju."

Tichá omluva i prosba zároveň, ale než jí mohl odpovědět, rozvzlykala se. Rozpadala se před ním na kousky a on byl tou osobou, kterou chtěla mít po svém boku a vkládala do ní důvěru, že ji poskládá zpět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama