Listopad 2016

17. Iluze

20. listopadu 2016 v 18:21 Spoutaní

WATTPAD

17. Iluze

Snape tušil, že to bylo jeho znamení k odchodu. Měl by se otočit, zajít do kanceláře vrchní lékouzelnice a nechat ji to s Potterem vyřídit. Mrkl na dveře na konci chodby a poté na chlapce před sebou, jenž měl pohled opět zabodnutý do svých tenisek.

Lektvarista si povzdechl a vytáhl hůlku. Přičaroval si stoličku a posadil se přímo proti Potterovi. Ten se viditelně napjal a zatnul čelist. Severus ale předem věděl, že tato debata bude náročná a nijak ho toto gesto nepřekvapilo.

"Je mi líto, ale nemohu to nechat jen tak," načal znovu konverzaci a pokusil se mluvit klidně. "Můžeme tu klidně sedět až do té doby, než přijde Poppy s Minervou, aby zjistili, zda jsem vás ještě neusmrtil. Rozhodně ale nepočítejte, že z této místnosti odejdete, aniž byste mi pověděl, co se děje."

Žádná odpověď.
"Nenávidíte mě - chápu; nejste první ani poslední, to mi věřte. Je tu dalších milion osob, s nimiž byste chtěl mluvit raději, než se mnou-"

"Nechci s nikým mluvit, pane. Jsem v pořádku a chci jen jít do věže a vyspat se" přerušil ho Potter, ale svůj pohled měl stále sklopený.

"Jste špatný lhář, pane Pottere," obvinil ho Snape.
"Chcete říct, že s vámi chci mluvit?" ušklíbl se na něj student unaveně a potlačil zívnutí.

"Nikoliv. A pokud vás to vnitřně uspokojí, ani já s vámi nemám zájem debatovat," utrousil bezstarostně profesor a urovnal svůj plášť.
Byl si dobře vědom, že ho chlapec zmateně a zároveň zvědavě pozoruje. To byl pokrok. Stále ale mlčel.

"Pokud chcete, mohu přivolat, pana ředitele...," navrhl, ale zarazil se v momentě, kdy Potterova tvář potemněla. "Nechcete mluvit s panem ředitelem?"

"Myslím, pane, že pan ředitel nechce mluvit se mnou," zněla rádoby nenucená odpověď.
Snape si pro sebe přikývl a rozhodl se, že se za Albusem staví a zjistí o této situaci něco víc. I kdyby to mělo znamenat, že toho starého blázna vytáhne z postele. Vlastně ho tato představa celkem těšila.

"Dobře, pane Pottere, uděláme to tedy jinak. Budu vám pokládat otázky a vy budete odpovídat. Pokuste se vaše jednoslovné odpovědi rozšířit do souvětí, buďte tak laskav."

"Nemám zájem," zamračil se na něj a rychle uhnul pohledem ke dveřím na opačné straně.
"Pět bodů dolů z Nebelvíru," zamumlal v odpověď Snape a sledoval, jak v chlapcových očích stoupá hněv.

"To nemůžete!" vyskočil Potter okamžitě na nohy a jedině jeho vztek ho držel vzpřímeného.
"Dalších pět bodů."
"Vždyť nemáte žádný důvod!"

"Opravdu si myslíte, že je to relevantní poznámka? Jsem Zmijozel a jak jste již nezapomněl podotknout, nikdy jsem záminku nepotřeboval, abych vám ze života dělal peklo. Takže - chcete to změnit na padesát?" pozvedl obočí a pokynul studentovi, aby se znovu posadil.

Potter zatnul ruce v pěst, ale posadil se a očividně si oddechl a snažil se potlačit závrať. Snape nehnul ani brvou, ale v případě potřeby byl připraven zasáhnout. Poté se k Severusovu překvapení chlapec lišácky pousmál.

"A za správnou odpověď, mám očekávat deset bodů nahoru?" prohodil drze.
"Vaše pokusy o směňování jsou opravdu chabé. Mohl jste mi tuto nabídku předložit, než jsem vyslovil své podmínky. Nyní je to zbytečné," zchladil ho profesor.

"No, jsem si jist, že bude profesorku McGonnagalovou zajímat, proč jsme uprostřed noci přišli o tolik bodů."
Snape se na toho kluka nevěřícně zadíval. Možná v sobě měl alespoň špetku mazanosti. Odfrkl si, založil ruce na hrudi a promluvil.

"Dostanete bod za každou otázku, kterou budu považovat za přínosnou," oznámil mu.
"To není zrovna moc."

"To ještě není vše. Za každou lež, kterou vyslovíte, vám strhnu pět bodů."
"To je ale naprosto nefér!," vykřikl šokovaně Potter.

"Zmijozel, který s vámi nehraje podle pravidel, jak šokující, pane Pottere. Kdo by to byl čekal, opravdu," nešetřil Snape ironií.

K jeho nemalému překvapení se jeho student krátce nervózně zasmál, než se opřel o pelest a vyčkávavě se na něj zadíval. Snape tedy opět nabral svou rovnováhu a promýšlel své první otázky.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Náhle se probudila a prudce se posadila. Srdce jí bušilo jako o závod a vyplašeně se rozhlížela kolem. Když se ujistila, že ji nehrozí žádné nebezpečí, přivřela oči a několikrát se zhluboka nadechla.

Vůbec nelitovala, že si svou nejnovější noční můru nemohla vybavit. Stačil jí příšerný pocit plný děsu, který z něj měla. Zavrtěla hlavou a vylezla z pohodlné postele. Protáhla se a pořádně rozhlédla.

Byla pravděpodobně ve Snapeově ložnici v Bradavicích. Neodolala posměšnému úšklebku, když se rozhlédla po do zelena laděné místnosti. Opatrně si rukou sáhla na několik podivných předmětů a přemýšlela, k čemu je Snape potřebuje.
Když tak o něm přemýšlela, kde vlastně byl?

Rychle se podívala na budík na nočním stolku a zamračila se. Bylo půl druhé ráno. Vyrazila ze dveří a sebrala svůj hábit přehozený přes židli, načež zamířila k laboratoři, v níž se svítilo. Vzala za kliku a k jejímu překvapení se ocitla v prázdné místnosti.

Bylo očividné, že lektvar v kotlíku je stabilizovaný a podle přísad rozházených všude okolo, tu ještě před nějakou dobou opravdu někdo byl. Kate se zamračila a přemýšlela, kam přesně se její manžel rozhodl odejít takhle pozdě v noci.

Otočila se a vyšla z místnosti. Mohla se vrátit zpět do postele a ještě se několik hodin prospat, ale bylo jí jasné, že by nemohla usnout bez vědomí, kde ten sklepní netopýr vězí.

Rozhlédla se po obýváku a podle mírně rozsypaného letaxu u krbu usoudila, že cestoval přímo odsud. Usmála se. Tím jí rozhodně ulehčil pracné hledání stop po bytě. Vytáhla hůlku a zamumlala tiché kouzlo.

Nad krbem se vznesla cedulka s nápisem Bradavická ošetřovna. Znuděně kouzlo zrušila a hůlku schovala. Mohlo jí to napadnout. Otočila se zpět k ložnici, ale než zatáhla za kliku, mrkla ke dveřím laboratoře.

Na její tváři se objevil zářivý úsměv a nadšeně vletěla do ložnice, kde padla do postele a pročistila svou mysl. Byl čas na práci.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Proč jste bránil pana Malfoye před vaší ředitelkou koleje?"
Potter očividně nebyl překvapen, že Snape ví, kdo mu způsobil zranění.
"Protože se momentálně snažím trochu splynout s davem. A nechci mít nějaké problémy," zněla odpověď.

Snape přikývl, protože mu nezalhal. Jeho motiv se vzhledem k nadvládě Umbridgeové zdál logický. Ovšem lektvarista těžce pochyboval o tom, že to Potterovi vydrží. Nepřekvapilo ho ovšem, že chlapec počítal s tím, že by Snape trestal jeho, nikoliv své zmijozely.

Bylo zřejmé, že toho o svém profesorovi neví tolik, kolik si myslí. Chlapec se na něj s jasným pohledem zadíval a Snape mávl hůlkou směrem k počítadlům.

"Kolik jich bylo?" optal se a na Potterův váhavý pohled dodal. "Pravdu prosím."
"Nejsem práskač."

"Jak šlechetné. Škoda že nežijeme v pohádkovém světě, kde by se viníci dobrovolně hlásili ke svým činům."
Potter po něj šlehl pohledem.

"Asi sedm. Byla tma a moc dobře jsem neviděl do zákoutí. Ve sklepení není moc osvětlení."
"Co po vás chtěli?"
"Nevěděl jsem, že zmijozelové musí mít záminky k tomu, aby něco udělali."

"Každý zmijozel má svou záminku proto, aby dosáhl svého. Jen je nedáváme tak okatě najevo jako vy nebelvíři," usadil ho profesor.

"Rád bych vám odpověděl, ale opravdu si se mnou nepřišli popovídat. Pravděpodobně tam na mě čekali, protože věděli, že jsem s vámi měl trest. Jakmile jsem byl dostatečně blízko, začali na mě pálit kletby."

"Neprovokoval jste je? Neměl své obvyklé připomínky?"
Tentokrát se Potter zjevně stáhl do sebe a nasadil obranný postoj.

"Myslel jsem, že chcete slyšet mou verzi a dopadnout viníky, pane."
Obvinění v jeho hlase bylo evidentní.

"To přesně dělám a k tomu potřebuji všechny detaily které jste mi schopný poskytnout. A upřímně jsem si jist, pane Pottere, že se vzhledem k vaší výbušné povaze tato varianta přímo nabízí."

"Neřekl jsem ani popel. Jen jsem prošel kolem. Teda, pokusil jsem se o to."
"Co se dělo dál?"

Potter se na něj podíval, jako by čekal ještě nějakou poznámku nebo popření, ale když se mu žádné nedostalo, pokračoval.

"Trefily mě asi tři kletby, než jsem zvednul hůlku a uskočil k východní zdi."
"Ke schodišti vedoucí do sklepení?" zeptal se překvapeně Snape.

Potter vypadal poněkud rozpačitě a nerozhodně, zda má pokračovat nebo popřít své tvrzení. Očividně byl připraven pronést nějakou lež, ale jediný pohled do Snapeovy tváře ho od toho odradil.

"Byl jste nejblíž," zamumlal a odmítal se mu podívat do tváře. "Navíc jsem předpokládal, že z vás budou mít alespoň trochu respekt a jakmile se u vás objevím, nebudou na mě útočit. Alespoň ne magií."

"Profesorka McGonnagalová je stejně daleko od místa incidentu jako já. Z ní mají i mí studenti respekt. Přesto jste zamířil ke mně, třebaže jste musel zcela změnit směr. Vycházel jste přeci ze sklepení zpět do nebelvírské věže, nemám pravdu?"

"Měla by otázky, chtěla by potrestat vaše studenty a dozvěděla by se o tom Um- celá škola. Navíc jste mi už několikrát zachránil život, tak počítám, že byste mě nenechal umřít v rukou vašich studentů."

Severus ignoroval jeho menší přeřeknutí, i když mu to v mozku vysílalo varovné signály. Takže ta růžová ropucha s tím má co do činění. Poměrně ho překvapilo, že mu i přes zjevnou nenávist ten kluk věří. Alespoň na určité úrovni.

"To jistě ne. Je z toho zbytečné papírování a Minerva by mi utrhla hlavu."

Potter se na něj nejistě usmál, jako by nevěděl, jestli to byl opravdu vtip. Snape to ocenil, protože si potřeboval získat jeho důvěru. Očividně to fungovalo, protože další pobídku k pokračování v hovoru nepotřeboval.

"Na schodišti jsem pak radši zpomalil, protože brát schody po třech by mě asi stálo zlomený vaz. Vyhýbal jsem se jejich kletbám a kryl jsem se až pod schodištěm u jednoho z brnění, kde jsem si vykouzlil štít a začal jsem opětovat kouzla zpět. Pár z nich jsem trefil - ale jen omračovací kletbou, opravdu. Jenže dole z vaší společenské místnosti zrovna vyšel další z nich a zasáhl mě zezadu kouzlem. Potom jsem ještě trefil... pravděpodobně Notta, ale vložil jsem do toho moc síly a byl blízko, takže to s ním hodilo o zeď. Ale opravdu jsem mu nechtěl ublížit, jenom zneškodnit. Mohl byste zjistit, jestli je v pořádku, pane?"

Ten kluk se mu prostě musel zdát.

Někdo na něj zaútočí v silné přesile a když se jednomu z nich bránil s o něco větší vervou než ostatním - navíc nevědomky -, má ještě o dotyčného obavy. Snape si byl jist, že Notta to bude ještě opravdu mrzet. Nemohl si také nevšimnout toho, jak očividně se Potter vyhýbá jmenování dalších účastníků.

"Po rozhovoru se mnou určitě v pořádku nebude," pronesl temně a neslyšně pro Potterovy uši Snape.
"A řeknete mi, jestli-"

"Zjistím zdravotní stav pana Notta, pokud vám to opravdu nedá spát."
"Děkuji," pronesl úlevně Potter.

"Postarám se, aby příslušní členové mé koleje dostali potřebná varování ohledně útočení na studenty."
Potter chvíli vypadal, že ještě něco přidá, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.

"Děkuji, pane Pottere, to mi prozatím stačí," řekl ohromenému chlapci a postavil se.
"Nezajímá vás, kdo to udělal?" zeptal se Potter bez jakéhokoliv obvinění.

"Znám vše potřebné."
"Neptal jste se mě na jména."

"Ne. Diagnostické kouzlo, které jsem provedl na začátku vaší prohlídky mi viníky prozradilo."
Potter vykulil oči a s jakousi podivnou úctou se na Snapea podíval.
"To opravdu můžete zjistit podle kouzla?"

"Nikoliv. Ovšem kouzla, která používali, jsou specifická pro určité studenty. Navíc si mohu zkontrolovat jejich poslední provedená kouzla a srovnat je s listem kouzel, jenž na vás byly použity."

"Mohli odstranit poslední použitá kouzla a změnit paměť hůlky," překvapil ho svou úvahou Potter.
"To by nepochybně mohli, pokud by na celém hradě nebyla bezpečnostní kouzla, jež tento trik zcela eliminují."
"To jsem nevěděl."

Snape přikývl a přemohl se, aby nepronesl svou obvyklou uštěpačnou poznámku. Ještě nevěděl všechno, ale Poppy s Minervou se brzy vrátí a tak musel jednat rychle. Na další debatu s Potterem bude mít čas při jeho školním trestu.

"Kde jste se dozvěděl o změně paměti hůlek?" optal se ještě svého studenta.
Potter ale uhnul pohledem a sbalil ruce v pěst.

"Od Voldemorta."
Snape sebou škubl a sykl.

"Nevyslovujte jeho jméno nahlas!"
"Pardon," omluvil se Potter automaticky a zadíval se na profesora, jenž si masíroval levé předloktí.

Nadechl se k nějaké otázce, ale naštěstí ho přerušily kroky z druhé strany místnosti a obě ženy k nim hbitě rázovaly. Snape se naposledy otočil ke svému studentovi.

"Váš školní trest stále platí, třebaže je víkend. Přijďte v osm večer. A pokuste se do té doby nezmrzačit, pane Pottere."
"Vynasnažím se. A pane?" zastavil ho ještě před odchodem.

Snape se k němu otočil a pozvedl obočí.
"Body?"

Snape odolala nutkání protočit očima a mávnul hůlkou. Potter se spokojeně uvelebil na lůžku a marně se pokusil zahnat další zívnutí. Otočil se k opačnému východu, aby se ženám vyhnul a vyrazil do sklepení.

"Dobrou noc, pane," ozvalo se ještě za jeho zády.
Otočil se a přikývnul. Poté zmizel a s dramatickým prásknutím dveří odešel z ošetřovny.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byl si zcela jistý, že jeho večer nemůže skončit dobře, když našel Kate v meditující poloze uprostřed jeho postele se soustředěným výrazem na tváři.

"Co tady děláš?" optal se jí a ani se nesnažil svůj posměch vytěsnit z hlasu.
Téměř se nehnula a potvrdila mu tím, že je stále myslí přítomná a zachytila jeho magii v komnatě, aniž by musela otevřít oči.

"No, když ty ses rozhodl jít na procházku, tak ta těžší část lektvaru zůstala na mně."
Podíval se znovu na postel a tentokrát si u jejích nohou všiml malé misky se vzpomínkami. Odložil kabát a prošel nitroklidem.

"Měla jsi počkat," obvinil ji a posadil se naproti ní a vytáhl hůlku.
"Jak jsem mohla tušit, kdy se rozhodneš vrátit? Navíc to nebylo až tak těžké. Tedy až na to si tě představit bez oblečení," prohodila a otevřela oči.

"Velice zábavné," utrousil a spojil jejich hůlky. "Můžeš mi to přenechat, doladím detaily z mé strany."
"Nebo se prostě vysleč a nech to na mně. Ať se taky trochu pobavím," navrhla s jiskřičkami v očích.

"Odmítám se podílet na tvých infantilních hrách," odbyl ji a opatrně si přitáhl vytvořenou vzpomínku.

Zavřel oči a snažil se příliš neobávat, když si všiml výrazu své ženy, ještě než zavřel oči. Poté už zcela propadl do vytvořené iluze.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Měla to být důvěryhodná vzpomínka!"
"Jaká škoda, že nedokážeš ocenit mé detailní zpracování. Mám tu ještě jednu verzi, ale ta je vážně jako z červené knihovny."

"Chceš říct vzpomínku, co nevypadá jako scénář špatného porna?"
"No dovol," obořila se na něj, než jí zajiskřilo v očích a podle se na něj usmála. "Nevěděla jsem, že máš v posteli určité choutky a kde bereš svou inspiraci, drahý manželi. Příště se o BDSM nechám poučit."

Pevně se kousl do jazyka a pokusil se uklidnit.
"Vypadám snad jako násilník? Nebo z čeho jsi při tvoření té vzpomínky vycházela?"

"A já myslela, že si chceš trochu šplhnout. No tak - pochybuju, že by nám někdo uvěřil, kdybychom jim ukázali nějakou šíleně přeslazenou postelovou scénu."

"To nic nemění na tvé zkreslené představě o svazování."
"Byla to pouta. A chci vidět tu tvou předělávku," protočila očima a pohodlně se posadila v křesle.

Snape ji beze slov předal jím pozměněnou iluzi a chvíli počkal, než se z ní vrátila zpět. Chvíli dezorientovaně mrkala, než se na něj podívala. Cukalo jí v koutcích.

"No páni."
"Co zase?" protáhl již pěkně podrážděně.

Sjela ho pohledem, než vstala z křesla a šibalsky na něj mrkla.
"Tak teď se opravdu musíš svléct. Tohle prostě musím vidět na vlastní oči."

16. V pasti

13. listopadu 2016 v 17:03 Spoutaní

WATTPAD

16. V pasti

"Jeho otec předpokládám."
Podíval se na ni, trhaně přikývl a škrtl velký odstavec na čísi eseji. Kate téměř soucítila s žákem, jemuž se pravděpodobně postarala o Trolla.

"A bez svých kamarádíčků si nemohl ani utřít nos," odfrkla si a zapáleně pokračovala. "Něco jako férový souboj jim nic neříká a odváží s do tebe pustit jenom, když jsi sám nebo otočený zády."
Snape po ní pouze loupl pohledem, ale své práce již opravoval o něco klidněji, rozvážněji.

"Nepřišla jsi mě sem utěšovat nebo bezcílně urážet; to děláš i doma. Co potřebuješ?" optal se jí s pohledem upřeným do pergamenu.
"Vyspat se s tebou."

Zcela se zastavil a otočil se k ní. Na její tváři nebylo znát žádné nepohodlí nebo stud. Klidně na něj dál zírala, ale v jejích očích pramenila zloba a vztek.

"Proč?"
"Avery podstrčil Temnému Pánovi informaci o našich oddělených ložnicích. Na příštím setkání nás budou prověřovat."
"Od koho máš tuhle informaci."

"Matka," odpověděla prostě a bezduše se zadívala na protější stěnu. "Hádám, že se jí nás alespoň trochu zželelo, když mi poslala dopis, aby nás varovala."

Neušla mu hořkost v jejím hlase a zamračil se. Viviene mohla být poslušnou manželkou, jíž se Catherine nikdy nechtěla stát, ovšem svou jedinou dceru bezesporu milovala a třebaže jí to nedávala najevo slovy a mnohdy ani gesty, obětovala by pro ni cokoliv.

Jenže Kate na takovou zprávu očividně ještě nebyla připravená a rozhodně by ji nepřijala kladně. Už vůbec ne od svého manžela.

"Můžeme ten test obejít," oznámil jí a odložil brko i pergameny.
Hnědé oči se pevně zabodly do jeho.
"Jak?"

"Vylepšené odhalující kouzlo se dá zmást lektvarem. Ten nabudí v našich tělech dojem... splynutí a poté ve svých myslích stvoříme falešnou vzpomínku, kterou budeme sdílet," vysvětlil pomalu a v duchu již skládal potřebné ingredience.

"Jsi si vědom, že si nás do konce tohohle týdne zavolá a máme na to maximálně den, pokud ne méně,"odvětila. Pochyby v jejím hlase byly evidentní.

"To mi k přípravě stačí. Pokud mi budeš asistovat-"
"Bez problému."

Podíval se na ni a přikývl. Oba vstali od stolu a zamířili do Snapeových komnat na konci chodby ve sklepení. Opatrně přiložil na jeden z kamenů svou dlaň a zanechal svou magickou stopu, než od zdi odstoupil a pokynul Kate.

"Přilož svou dlaň na ten stejný kámen - zapamatuje si tak tvůj magický podpis a vpustí tě dovnitř."

Bez odmlouvání ho poslechla a kámen zeleně zazářil, než opět ztmavl. Ve zdi se pomalu objevily dveře s vyrytým hadem uprostřed, jenž se pohnul a otevřel na ně své rubínové oči. Tiše zasyčel a když si příchozí prohlédl, stáhl se dovnitř a dveře se otevřely.

Kate vstoupila dovnitř a rozhlédla se po jeho interiéru. V hlavě se jí během toho vyrojilo hned několik desítek nápadů, jak místnost přestavět a zútulnit, ale všechny je rozehnala, protože na to neměli ani jeden z nich čas.

Vydala se tedy proto za svým mužem, jenž bezmyšlenkovitě odhodil svůj kabát na sedačku u krbu a zamířil přímo do dveří naproti vstupu. Kate svůj kabát také přehodila přes židli a vešla do jeho laboratoře.

Oba se okamžitě dali do práce a Kate protentokrát krotila své ego, kdykoliv ji Snape v něčem napomenul nebo kritizoval, neboť tento lektvar byl v zájmu jich obou a ona nechtěla riskovat, že by se něco pokazilo.

Stejně jako na konferenci s jistou fascinací sledovala mistrnou práci, kterou lektvarista předváděl a tiše záviděla jeho bezchybným dovednostem v přípravě lektvarů. Snažila se tedy alespoň dobře pokrájet a rozsekat přísady, které před ni pokládal.

Zdálo se jí to jako věčnost, třebaže jim to zabralo jen pár hodin, než se Snape znaveně opřel o desku stolu a temným pohledem sledoval bublající kotlík před sebou. Kate odložila nožík a odstrčila poslední přísadu.

Se zasyknutím si promnula prsty, v nichž tímto neočekávaným pohybem křuplo a ignorovala křeče, které její znavené svaly na rukou vysílaly. Ocenila Snapeovu duchapřítomnost, když jí přes stůl podal láhev s lektvarem a ona ho vděčně vypila.

"Co když to nebude fungovat?" vyslovila svou největší obavu a pevně se zahleděla do manželovy tváře.
"Bude," ujistil ji nekompromisně.
"Jak si můžeš být tak jistý? Už jsi ten lektvar na sobě někdy zkoušel?"

"Jsem mistr lektvarů, rozhodně tě nemusím přesvědčovat o svých schopnostech, které jsou - jak jistě víš - naprosto bezchybné. A ne, tento lektvar jsem na sobě netestoval, neboť jsem to nikdy neměl zapotřebí."

Udržela své další námitky na uzdě a upjatě přikývla. Chvíli se na ni podmračeně díval, než svůj pohled opět zabořil do lektvaru před sebou a osmkrát ho zamíchal, než přidal poslední surovinu a lektvar zabublal a změnil barvu na temně modrou.

"Měla bych tu dnes zůstat," oznámila mu nakonec a donutila se pohlédnout do jeho tváře.
"Lektvar bude fungovat," pronesl opatrně, jako by přemýšlel, jaký je její záměr. "Není třeba, abys měla o jeho funkčnost takové obavy."

"Já...," znovu našla svůj hlas a vsadila na svou otevřenou upřímnost. "Dnes bys domů nepřišel a je pravděpodobné, že o tomhle ví Avery taky. Pokud má tohle působit věrohodně, nemůžu se tam vrátit sama."

Zíral na ni dlouhou dobu, než přikývl. Zdálo se jí ovšem, že jejím slovům příliš nevěří, ale přesto ji potěšilo, že se rozhodl brát ohled na její přání. S daleko větším klidem se posadila na stoličku a opět se zadívala do tmavých hloubek lektvaru.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Kam se poděla jeho bezcitnost, když ji potřeboval?
Chtěl se jí vysmát za její paranoiu a poslat ji domů a místo toho souhlasil, aby zůstala. Co ho to popadlo?! Nevěděl proč ji tu nechal, ale nemohl se přinutit k tomu ji vyhodit, když do něj zabodla svůj pohled.

Oba věděli, že Avery byl pouze záminka a ve skutečnosti neměl sebemenší šanci vědět, v kolik hodin a který den se Severus vrací domů. Přesto ji ale nechal s touhle do očí bijící lží uniknout, aniž by nad tím dlouze přemýšlel.

Znovu zamíchal lektvarem a natáhl se po další přísadě a opatrně ji vytáhl zpod Catherininé paže a vhodil do kotlíku. Mrkl znovu na svou spící manželku a přemýšlel, kdy se z něj stal poctivý muž a přestal uvažovat jako zmijozel.

Mohl jí říct, že žádná jiná možnost neexistuje a pokud je její podezření správné - o čemž ani v nejmenším nepochyboval -, udělají to, co budou muset, aby Voldemort byl spokojen. Nebo alespoň trochu ukolébán jejich lžemi.

Díval se na její klidnou tvář, jenž měla položenou na své levé ruce a spokojeně oddechovala. Bylo zcela očividné, že ji něco trápilo nebo pracovala až příliš, neboť se zdála být velmi vyčerpaná. Tahle myšlenka ho donutila se zamračit, protože nevěděl, co by ji mohlo tak příliš zmáhat.

Během jeho příležitostných návštěv doma se nezdálo, že by dělala něco neobvyklého, kromě své rekonstrukce na domě. Ale jistě se do nich nepouštěla natolik, aby si ničila své zdraví. Nebo snad ano?

Znovu zamíchal lektvarem, než ho odstavil z přímého ohně a vytáhl svou hůlku. Tiše, aby ji nevzbudil, nad ní zakroužil a zamumlal latinská slova diagnostického kouzla, jež se na ni opatrně sneslo.

Chytil pergamen, který se objevil po jeho levé ruce a hledal jakékoliv zvláštní stavy, které se u ní objevily, ale ke své mrzutosti nic nenašel. Což znamenalo pouze to, že byla unavená z fyzických nebo psychických příčin a nikoliv z nemoci, lektvaru či kouzla.

Odstoupil od ní a přelil lektvar do dvou malých sklenic, které zabezpečil kouzlem a položil je na stůl. Bylo na ní vidět, že je naprosto unavená a nemělo smysl ji budit, pokud tohle byl první spánek, který za poslední tři dny co se neviděli, měla.

Obešel ji a opatrně ji zvedl z desky stolu. Zavrtěla se, ale nijak neprotestovala, když ji zdvihl a odnesl do své ložnice, kam ji bezpečně položil na postel. Natáhla se po něm, když se od ní odtáhl a donutila ho tak na moment strnout, než jí do rukou vrazil jeden z polštářů a přikryl ji dekou.

Spokojeně se rozvalila uprostřed jeho lůžka, polštář pevně přitisknutý k tělu a na jejích rtech slabý úsměv. Snape se bleskurychle otočil, když uslyšel hučení krbu a spěchal do obýváku, kde na něj z uhlíků koukala ustaraná tvář madame Pomfreyové.

"Co se stalo?" nezaobíral se zdvořilostmi a nahodil na sebe svůj plášť.
"Jedná se o pana Pottera."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"-naprosto v pořádku a můžu odejít."
Snape odolal nutkáni protočit očima, když uslyšel chlapcův hlas a nemilosrdně si to rázoval mezi nemocničními lůžky na konec místnosti, kde na své již proslavené posteli seděl jeho neoblíbený student.

Nad ním se skláněla Poppy společně s Minervou a očividně se teenagerovi pokoušeli domluvit, aby spolupracoval. Jeden pohled do Potterovy zachmuřené a odhodlané tváře mu potvrdil domněnku, že se jim to ani za mák nedaří.

"Tak copak se stalo našemu princátku tentokrát?"
Obě ženy se k němu hned naštvaně otočily, zatímco Potter mu poslal jakýsi zadumaný a vděčný pohled, že se zbavil jejich pozornosti. Snape se pokusil ignorovat roztržený ret a obočí, z něhož po chlapcově tváři stále stékala krev.

"Pokud jsi nepřišel jako rozumný, dospělý a vyučený lékouzelník, pak mi dovol ti připomenout mladý muži, že na této ošetřovně nemáš co dělat," pohrozila mu Poppy a pro efekt do něj dloubla ukazováčkem.

Snape spolkl svou poznámku o infantilních výhrůžkách a stroze přikývl. Minervě věnoval částečný pohled, ale přesto mu přejel mráz po zádech, když na něj upřela svůj tvrdý a ostrý pohled. Takže se určitě jednalo i o jeho hady.

"Nějak si nejsem jist, jak se mě zranění tvého lvíčete týká? Jsem si jist, že je Poppy velice schopná a dokáže bolístka pana Pottera bezpečně vyléčit i bez mé pomoci, Minervo," nasadil svůj nezúčastněný tón, o němž věděl, že ji rozpálí doběla.

"Ale jistěže se tě týká!" nezklamala ho svým rozhořčením. "Pan Potter odcházel na svůj trest do sklepení zcela v pořádku a když jsem ho našla při své noční obchůzce po hradu u chlapeckých záchodů, jak si dovolím podotknout na cestě ze sklepení, byl v bezvědomí a zcela očividně ho někdo napadl."

Snape pozvedl stejně klidně své obočí, i kdy vnitřně to v něm bublalo. Jediný pitomec z jeho koleje se mohl dopustit takové chyby byl Malfoy. Neboť se stále ještě nezvládl vzpamatovat ze svého trestu, jenž mu Snape uložil za sabotování nebelvírova lektvaru.

"A pna Potter zcela jistě označil za útočníky někoho z mé koleje," odfrkl si Snape a posměšně se na chlapce zadíval. Ten ovšem měl svůj pohled skloněný.

"Právě naopak," zasyčela Minerva a chytila ho za hábit tak silně, že byl nucen se k ní otočit. "Zcela popírá, že by na něj někdo zaútočil. Navíc popírá, že by to mohl být někdo ze Zmijozelu."

V Snapeově očích se mihl šok a překvapení, které ale jeho kolegyně ve svém vzteku nestihla zaznamenat. Vyprostil se z jejího sevření a znovu se zadíval na Pottera, jenž se choulil sám nad sebou, očividně v bolestech.

"Jak vidím, tak váš vztek na mou kolej jaksi zaslepil realitu a ani jedna z vás se neobtěžovala panu Potterovi pomoci," obvinil nakonec obě ženy a tvrdě chytil chlapce za bradu a donutil ho tak zvednout pohled.

"Jsem v pohodě," pokusil se slabě zaprotestovat Potter a prudce mrkal, když mu Severus hůlkou svítil do obou očí.
"Ani bych od vás nic jiného nečekal, pane Pottere," odfrkl si Snape a pokusil se chytit jednu z chlapcových rukou.

Jakmile se ale končetiny dotknul, Potter syknul a strhl ruku zpět ke své hrudi. Na jeho obličeji se tím pohybem objevila bolestná grimasa, takže měl pravděpodobně i několik naražených nebo zlomených žeber.

Snape se zamračil a otočil se ke svým kolegyním, které na něj upřely svůj pohled. Minerva ještě několikrát starostlivě koukla přes Snapeovo rameno, než mu věnovala plnou pozornost.

"Dál už to zvládneme bez vás," oznámil jim.
"Rozhodně ne! Harry je zraněný a-"

"Přesně proto. Pochybuji, že by byl rád, kdyby se tu musel před vámi svlékat," protáhl Snape, ale v duchu doufal, že ženy rychle zmizí a nechají mu volné pole působnosti.

"Jsem lékouzelnice, není to nic, co bych za celý svůj život neviděla," zaprotestovala Poppy, zatímco Minerva s lehkým ruměncem mlčela.

"To jistě," zarazil lékouzelnici, jež se snažila dostat k pacientovi a chytil ji za ruku. "Ovšem pokud je tu další lékouzelník stejného pohlaví, jsem si jist, že to bude daleko pohodlnější."

"Harry jistě nebude nejraději, když to budeš ty," obvinila ho Poppy a zamračila se.
"Pan Potter se s tím holt bude muset smířit."

"Tohle je moje ošetřovna-"
"To nepochybně, přesto-"
"Nic nenamítám."

Všichni tři se otočili k chlapci, jenž křečovitě svíral hranu postele a snažil se prodýchat bolest na hrudi. Snape byl poprvé rád, že ten kluk otevřel pusu a přerušil ho. Otočil se vítězoslavně k ženám a v jasném gestu pozvedl obočí.

Obě se na něj chvíli dívaly, ale poté usoudily, že Potterovi určitě nepomůžou, pokud tu budou postávat a nechají ho trpět. Váhavě se tedy vydali do vedlejší místnosti a nechali je samotné. Snape máchl rukou a zatáhl závěsy kolem celého lůžka a nechal pouze malou škvíru na měsíční světlo.

"Mám vaše krycí kouzlo ukončit já nebo si přestanete hrát na mučedníka sám?" otočil se k chlapci a založil ruce na hrudi.

Bez jakékohokoliv protestu nebo popírání sáhl Potter po hůlce a zrušil své kouzlo. V okamžiku se na jeho obličeji objevily další šrámy, stejně jako na jeho krku. Snape se zamračil, když rozpoznal škrtící kletbu, jenž svého kmotřence sám učil.

Přešel ke svému studentovi a rychle mumlanou latinou zaceloval řezné rány a zastavoval kvrácení. Poté nekompromisně odtáhl Potterovu ruku obtočenou kolem hrudi a donutil ho se posadit rovně. Jedním kouzlem ulevil tlaku v žebrech a chlapec vděčně nabral kyslík do plic.

Mlčky poté pokračoval ve svých kouzlech a jeho vztek rostl, když sledoval, kolik zranění na sobě ten kluk měl. Bylo mu jasné, že se proti němu nepostavil pouze Malfoy, ale přinejmenším další tři studenti, aby ho takhle zřídili.

Mohl toho kluka nenávidět, jak chtěl, ale jeho talent na obranu mu upřít rozhodně nemohl. Skončil s posledním kouzlem a přiložil svou dlaň na Potterův krk. Snape jasně cítil, jak se mu rozbušilo srdce a celým svým bytím se snaží udržet na místě.

Nechal proudit svou magii skrze dlaň a počkal, dokud se modřiny na chlapcově krku staly téměř neviditelnými. Poté svou dlaň odtáhl a zadíval se na něj. Potter si bezmyšlenkovitě mnul krk a v jeho očích byla znát úleva.

"Proč bráníte mé studenty, pane Pottere?"
"Nebráním," zalhal zcela nepřesvědčivě.

"Očividně jste ve výhodě - zaútočili na vás, ublížili vám a byli by za to potrestáni. Přesto jste mlčel a dokonce jste popíral jasnou skutečnost. Má otázka stojí. Proč jste to udělal, pane Pottere?"

Chlapec konečně zvedl pohled a zadíval se na něj bez jakéhokoliv vzdoru, pouze s čistou rezignací.
"Nikdy vám na mé pravdě nezáleželo. Proč by mělo teď?"

"Protože jste můj student a je to má povinnost," Potter si odfrkl a Snape tedy přitlačil. "A protože vám někdo zjevně ubližuje."

V ten moment se Potter rozesmál jako by jeho učitel řekl ten nejlepší vtip na světě. Nebyl to ale radostný smích, byl nucený a plný hořkosti. Poté se do obsidiánových očí zabodly smaragdové, plné ohně a nenávisti.

"Nikdy jste se nestaral o nikoho jiného, než vaše zmijozely a teď po mně chcete, abych vaši kolej napráskal, protože je to správné? Omlouvám se, pane, ale to mi přijde opravdu absurdní."

Snape nechal jeho změnu tématu být.
"Věřte nebo ne, pane Pottere, nikdo neujde trestu, pokud na někoho zaútočí v přesile a je navíc z mé koleje."
"Nebylo by to poprvé," zamumlal si pro sebe Potter, aniž by tušil, že ho profesor slyšel.

"Nemohu vám pomoci, pokud se mnou nebudete mluvit," řekl mu nakonec a byl by se rozesmál nad vytřeštěným výrazem svého studenta, kdyby situace nebyla tak vážná a on nebyl Severus Snape.

"Vy mi chcete pomoci?" přišla pochybovačná otázka. A oprávněně.
"Jak jsem už řekl, jste má povinnost. Co se s vámi tenhle rok děje?"

"Tenhle rok?" znovu se hořce zasmál, než se na lektvaristu ostře podíval. "Pokud si myslíte, že se se mnou tenhle rok něco děje, pak asi nejste tak skvělý pozorovatel, jak o sobě tvrdíte."

Na to se Snape zamračil a znovu si chlapce prohlédl.
"Co tím myslíte?"

Potter si očividně uvědomil, že promluvil víc, než si přál a proto na moment zmlkl, než odpověděl.
"To je fuk."
"Vzhledem k tomu, jak to s vámi zamávalo, tomu tak zřejmě nebude."

"Proč máte potřebu se v tom takhle šťourat? Už vám nestačí mě ponižovat v hodině a při vašich trestech, že potřebujete další metodu, jak mi dělat ze života peklo?" vybuchl vztekle Potter a několik lamp v místnosti prudce zablikalo náporem magie.

"Uklidněte se," odbyl ho Snape, ale v hlavě mu přitom přebíhal jeden katastrofický scénář za druhým.

"Já jsem naprosto klidný!" štěkl po něm Potter, ale než mu stihl učitel odebrat body, pokračoval. "Jen už jsem naprosto unavený z té vaší podivné pozornosti. Nikdy jste se nestaral o to, jak mi je a najednou máte nějaký přehnaný zájem, protože jsem vaše povinnost?! Od prváku mě nenávidíte, tak mi tu teď nemusíte vykládat pohádky, jak máte o mě starost."

"To nejsou pohádky, ale realita, pane Pottere," odpověděl ostře Snape. "Jste dítě, někdo se o vás postarat musí."

"Tak dítě?" zalapal nevěřícně po dechu. "Nikdy jsem nebyl dítě a rozhodně se ke mně tak nikdy nikdo nechoval. Ale vy přece víte všechno nejlíp že? Jaký rozmazlený spratek jsem, viďte? Jste stejný jako všichni dospělí - snažíte se mě přesvědčit, jak máte zájem a potom toho jenom využijete!"

Snape byl naprosto neschopen slova. A vzhledem k tichu, které se mezi nimi rozhostilo, si i chlapec před ním uvědomil, co všechno mu nechtíc řekl. Odtrhl od svého učitele pohled a skrčil se ve snaze skrýt se před světem.

"Kdo vám ublížil Pottere?"

Snapea vyděsily smaragdové oči plné třpytících se slz hněvu i bolesti. Přeběhl mu mráz po zádech, když slyšel chlapcova další slova.

"Nenuťte mě o tom mluvit, pane profesore."

15. Pod ochranná křídla

6. listopadu 2016 v 20:10 Spoutaní

WATTPAD

15. Pod ochranná křídla

Severusovi dalo spoustu sebekázně, aby toho kluka okamžitě neproklel, když uviděl, jak se opatrně opírá o rám jeho dveří a vypadá, že nemá daleko ke kolapsu.

Pevně stiskl rty, prudce otevřel dveře dokořán a odstoupil. Potter měl alespoň tu slušnost tvářit se mírně zhrozeně. Výborně. Měl proč se tak cítit.

"Posaďte se, pane Pottere," nařídil mu, jakmile zabouchl dveře do učebny, připlul ke své katedře a pohodlně se usadil na židli.

Chlapec se na něj nedůvěřivě a zároveň zmateně díval, aniž by se hnul z místa. Snape podrážděně přimhouřil oči a složil své ruce i s hůlkou na hrudi.

"Mluvím snad čínsky, pane Pottere? Předpokládám, že jste schopen usadit vaše ctěné a obletované pozadí na židli či ne?" neodpustil si rýpnutí a spokojeně sledoval zachmuření nebelvírovy tváře.

Neochotně splnil učitelův příkaz a zarytě hleděl kamsi vedle sebe, jako by ho to snad zachránilo od školního trestu nebo odneslo pryč ze sklepení. Snape si to popravdě trochu vychutnával, když ho takhle dusil, ale potřeboval se dostat k jádru věci, takže rychle hodil své ego za hlavu.

"Zřejmě předpokládáte, že jsem si vás sem zavolal-" Potter si odfrkl a Severus se zamračil, ale nijak ho nenapomenul a pokračoval "-abyste krájel přísady, uklízel učebnu nebo čistil kotlíky, mám pravdu?"

"Ano."
"Ano, pane."

"Jak je libo, pane."
"Deset bodů dolů a kroťte svůj drzý jazyk v mé blízkosti."

Potter po něm nevraživě loupl pohledem, ale poté se vrátil k zírání na stěnu vedle sebe. Snape si všiml temných kruhů pod jeho očima i vystouplých lícních kostí. Zamračil se a opřel se o desku stolu. Nepokoušel se nijak chlapce nutit, aby se na něj podíval.

"Výborně. Důvod vaší přítomnosti probereme ihned poté, co mi vysvětlíte, proč jste nedošel na ošetřovnu po hodině lektvarů," oznámil mu Snape.

Potter se ihned otočil a vytřeštil na něj oči. Byly plné nevěřícnosti, pochyb a zmatení. Očividně se pokusil kontrolovat svůj výraz a po menší odmlce se mu to i podařilo. Víceméně.

"Bez urážky, pane, ale proč vás tohle zajímá?"
Snape musel uznat, že se chlapec vyjadřuje velmi zdrženlivě a nepříliš nezdvořile. Na jeho poměry, tedy.

"Protože jste můj student a mou povinností je se postarat o vaše bezpečí na této škole. Což zahrnuje i hodina lektvarů, kde je vaše bezpečnost ohrožena ze všech výukových hodin nejvíce," vysvětlil mu suše a pevně se mu zadíval do očí. "Takže - jaktože vaše nohy nezamířily k madame Pomfreyové?"

"Nechtěl jsem ji obtěžovat. Vaše kouzla odstranila celý lektvar a Hermiona mi záda obvázala spolu s hojivým balzámem," pokrčil rameny.

Snape se na něj nevěřícně zadíval. Dělal si z něj ten spratek legraci?
"Byl jste zraněn, pane Pottere. Vážně zraněn - mohu-li podotknout. To vám opravdu nepřišlo na mysl, že by se lektvar nemusel vstřebat viditelně a již od momentu, kdy se dotkl vaší kůže vás začal trávit zevnitř?"

"Lektvar na léčbu popálenin neobsahuje žádný jed ani látky, co by měly špatný vliv na regeneraci a vývoj buněk - těžko by se pak podával kouzelníkům, kteří byli zraněni ohněm, pokud by je potom, co odstraní popáleniny, otrávil," odpověděl pevně a když na něj profesor bez mrknutí zíral, spěšně dodal. "Pane."

Severus ovšem v nejmenším neřešil chlapcovo opomenutí titulu, nýbrž jeho znalost, kterou v jeho hodinách příliš nevyužíval. Zamračil se, ovšem nemohl chlapce obvinit z toho, že by si to vymyslel, či někde přečetl odpověď.

Nevěděl, na co se ho Snape zeptá a neměl čas se na to připravit. Opět se na něj zkoumavě zadíval a tentokrát už Potterovi došlo, co se odehrává v hlavě jeho učitele - pokud se tak dalo soudit dle jeho zachmuřeného a popuzeného pohledu.

"Chápu, že je pro vás těžké, uvěřit tomu, že takový pitomec jako já opravdu něco umí," ušklíbl se a znovu vrhl pohled na stěnu.

Severus byl rád, že tak učinil, neboť v jeho tváři se objevila dávno zabudovaná zášť. V tomhle gestu nemohl nevidět Jamese Pottera a už jen čekal, než si dítě před ním prohrábne rukou vlasy a posměšně se na něj zašklebí.

Setřásl tyhle myšlenky a pohledem zaběhl k ruce, kterou měl Potter ochranitelsky a zároveň opatrně přitisknutou k hrudi. Bylo vidět, že zkrvavený obvaz vyměnil za nový, ale že rána se stále nehojí. Severus zkusil novou taktiku.

"Nešel jste k madame Pomfreyové, neboť nechcete, aby se dozvěděla o vašem nejnovějším bolístku?" pokusil se namíchnout chlapce před sebou.

Ten po něm šlehl letmý pohled, ale Snapea zarazilo a také trochu vyvolalo obavu, když v něm neviděl žádný vztek nebo vzdor. Byl prostě jen unavený a obezřetný. Obvázanou ruku si nevědomky přisunul blíž k tělu.

"Tak?" nedal se ovšem snadno ukolébat Potterovým mlčením.
"Nic to není. Spadl jsem při tréninku a nechtěl jsem-"

"-obtěžovat madame Pomfreyovou, je to tak?" skočil mu do řeči Snape a jeho zamračení se prohloubilo. "Pane Pottere, očividně jste zvyklý, že vám na tuto lež profesoři skočí a vy máte svatý klid od vysvětlování skutečností. Dovolte mi ale připomenout, že lžete hlavě Zmijozelské koleje - což je samo o sobě naprosto hloupé a také nemožné. Takže pravdu."

Chvíli to vypadalo, že to ze sebe vysype, ale poté se obrnil a trochu se odtáhl na své židli.
"Nemusím vám říkat nic," vyprskl, ale svou zlostí pouze zakrýval strach, co se zrcadlil v jeho očích.
"To jistě nemusíte," souhlasil bez mrknutí oka Snape a vstal ze židle.

Velice dobře zaznamenal, jak se Potter prudce odtáhl a v jeho nezraněné ruce zaškubalo, jak se pokoušel odolat nutkání vytáhnout hůlku. Ignoroval to a zamířil ke krbu, kde si nabral hrst Letaxu, ale než stihl prášek vhodit do ohně, zastavil ho tichý hlas.

"Nemůžu vám to říct."
Nemůžu. Ne, nechci.

Snape se tedy otočil zpět a nechal prášek spadnout do květináče na poličce. V ten moment se na něj chlapec už nedíval a svůj pohled měl zabodnutý do země. Volnou ruku měl zabalenou v pěst a téměř neviditelně se třásl.

To Severusovi na klidu nepřidalo - ještě nikdy toho kluka neviděl tak vystresovaného, jako teď. A to už ho do několika takových stavů několikrát dostal, když si u něj odpykával jeden z mnoha školních trestů, jenž mu udělil.

"Jistěže můžete. Nikdo vám v tom nebrání."
Zkousl si ret a trochu se ošil. Snape věděl, že by měl být poněkud trpělivější a milejší, když se pokoušel získávat choulostivé informace, ale stále před sebou viděl svého školního rivala a ne dítě lásky svého života.

"Jste členem řádu, viďte pane profesore?"
Snape se pokusil nad tím titulem neotřást. Zároveň ho tato jediná věta naplnila neblahým tušením - pokud se ho Potter ptá na jeho loajalitu a navíc k tomu připojí patřičné oslovení, nebude to vůbec nic příjemného.

"Ano jsem," potvrdil tedy chlapcovu domněnku, aby ho přinutil pokračovat.

Potter se nadechl, ale než stihl vyslovit byť jen hlásku, za Snapeovými zády se ozvalo hučení krbu a než se stihl profesor lektvarů obrátit nebo vytáhnout hůlku, dotyčný na něj z krbu doslova vypadl. Snape zavrávoral, když do něj osoba vrazila, ale nakonec udržel balanc.

Útrpně přivřel oči, když se Potterova kštice hbitě zvedla a jeho oči se rozšířily údivem. Otočil se od svého studenta a na svou tváři dosadil svůj pověstný a patentovaný zuřivý výraz.

"Nemám momentálně čas na návštěvy," zasyčel a snažil se udržet v klidu.
"Netušila jsem, že je trestné se stavit za manželem do práce. Příště si to zkouknu na pravidlech pro kouzelnickou komunitu, třeba mi tam poradí," pronesla nevzrušeně Kate a obešla svého muže, momentálně neschopného reakce.

Zarazila se po dvou krocích, když si uvědomila, že v místnosti nejsou pouze oni dva. Severus se útrpně otočil k nim oběma a nasadil svou bezvýraznou masku. Bylo by to opravdu komické, kdyby byla situace jiná.

Potter zíral na Kate, jako by byla nějaké nádherné mimozemské stvoření a bylo zcela patrné, že není schopen slova, zatímco jeho mozek zpracovával informaci, jež mu Kate omylem poskytla. Kate na druhou stranu nedůvěřivě zírala na dítě před sebou a už v hlavě formovala několik kouzel na vymazání paměti.

"Netušila jsem, že vedeš školní tresty i v Pátek večer," obvinila Snapea jedovatě.
"Jsem tu profesor, mohu si zadávat školní tresty, kdy uznám za vhodné. Ty ovšem nemáš povolení se po Bradavicích volně pohybovat, takže se znovu ptám - co tu děláš?"

"Přišla jsem na čaj a sušenky," zacukrovala, než ho počastovala pohledem typu vážně jsem si vzala takového idiota?.
"Tak já asi půjdu-" pokusil se Potter opatrně vyklouznout z učebny.

"Nikam Pottere!"
"To by byla škoda."

Snape se nevěřícně podíval na svou manželku, než se jeho pohled opět zachmuřil a otočil se k Potterovi. Ten hlasitě polkl a očividně se snažil neutéct a přemýšlel, v jaké příšerné noční můře se to ocitnul.

"Sednout!" nařídil nekompromisně Snape a zatímco jeho žák ho automaticky poslechl, Kate se nadále rozhlížela po jeho laboratoři.
"To platí i pro tebe," prohodil drsně jejím směrem.

Skončila svou zběžnou prohlídku a otočila se k němu. Pozvedla jedno perfektně pěstované obočí a její rudě namalované rty zbrázdil ledový úsměv kobry.

"Já tvůj žák nejsem, nemám zapotřebí poslouchat tvé rozkazy," odtušila drsně a poté přesunula pohled na rozcuchanou kštici na židli. "A ani on ne - copak je nějaký pes, abys mu říkal, co má dělat? Máš v kapse nějaké psí suchary, co mu teď položíš na stůl a pak ho pochvalně pohladíš po hlavě?"

Snape přemýšlel, kterou kletbou ji uřkne jako první. Toho času ona ovšem využila k dalšímu bezcílnému klábosení.
"Ale na druhou stranu se ráda přidám do vaší plnohodnotné konverzace," pokrčila rameny a v jejích očích se při tom ďábelsky zalesklo.

Neposadila se ovšem na volnou židli vedle Pottera, ale obešla ochromeného Snapea a usedla na jeho židli za katedrou. Potter se ani neobtěžoval nějak kontrolovat spadnutí své čelisti a Snape by vypadal stejně, kdyby se už léta neučil kontrolovat svůj výraz. Takhle mu v ní jenom mírně cuklo.

Kate si je oba prohlédla a dospěla k názoru, že jsou oba stejně zaskočeni, jen na svém muži to nemohla tolik poznat. Nicméně se triumfálně usmála, neboť dosáhla svého. Sice sem přišla z úplně jiného důvodu, ale tohle jí rozhodně přidalo na náladě.

"Tak - o co jsem přišla? Vybuchlý kotlík, uřknutí spolužáka nebo odmlouvání v hodině?" to poslední zcela jistě mířila na Snapea, ale pohled měla na Harryho smaragdových očích, jež na ni s mírnou hrůzou hleděly.
"Ehm..."

"Tady se rozhodně nemusíš bát promluvit," pronesla s ironickým úsměvem, který Potter přehlédl.
"No... víte..." pokusil se znovu slabě promluvit.

"Paní Snapeová," doplnila Harryho a donutila se nerozesmát, když student před ní opět ztuhnul.
"Správně," zamumlal, ale svému profesorovi se neodvážil podívat do tváře.

"Neměj obavy, však si na něj jistě brzy zvykneš. Občas je to takový neruda, ale určitě bude jedním z těch velice empatických profesorů-"
"Bavíš se dobře?"

Kate pohlédla na Snapea, jenž byl ztělesněním boha hněvu. Věnovala mu jeden ze svých nejzářivějších úsměvů a ledabyle pokrčila rameny.
"Docela jo. Možná bych měla změnit povolání a být učitelkou."

Minutu na sebe tiše zírali a Potter se očividně velmi snažil vypadat neviditelně a ani nedýchal. Snape nakonec znovu prošel nitrobranou, než se otočil ke svému studentovi.
"Pane Pottere."

Jmenovaný stěží potlačil nutkání nadskočit při vyvolání vlastního jména. Jeho nebelvírská statečnost ho ale podpořila v tom, aby zvedl pohled a čelil všemu, co si pro něj obávaný profesor lektvarů nachystal.

"Jděte do vaší společenské místnosti. Váš trest se oficiálně přesouvá na zítra, ve stejnou hodinu zde. Je to jasné?"
"Ano, pane," vyhrkl a sebral svou brašnu, která ležela vedle jeho židle.
Ještě než stihl zmizet za dveřmi, ho Snape znovu zastavil.

"Ještě maličkost," Snape počkal, než se k němu otočil tváří a poté pokračoval. "Celou dnešní hodinu zcela vypustíte ze své hlavy. Nikomu se o ničem ani slovem nezmíníte. Pokud se dozvím, že jste tyto pokyny nerespektoval, osobně se postarám o to, aby se z vašeho života stalo peklo, rozumíte?"

Potter na něj chvíli zíral a Snape v jeho očích viděl jasné obvinění. Jako by můj život už tak nebyl peklo, když jste poblíž. Přesto se netvářil vyděšeně a poté, co z jeho očí vymizel prvotní vztek, nahradila ho emoce, k níž profesor lektvarů neměl pojmenování.

"Víte, pane, nemusíte člověku vyhrožovat, aby udržel tajemství. Stačí o to požádat. Dobrou noc."
Zběhl pohledem na Kate, poté zpět na Snapea, který na něj zkoumavě zíral a poté vyšel z učebny a tiše za sebou zavřel dveře.

"Páni. Nebelvíři jsou opravdu až přespříliš poctivý."
Snape neverbálně vykouzlil diskrétní kouzlo a praštil do stolu, až kalamář s brky spadl na zem. Kate ani nehnula brvou, což Snapea trochu štvalo. Opět na sebe podmračeně hleděli, než Snape promluvil, neschopen snést to ticho.

"Co sis sakra myslela?"
"Nikdy tu nikoho v Pátek nemáš, jak jsem mohla vědět, že tentokrát udělíš výjimku? A navíc s Potterem - vždyť toho kluka nesnášíš ne?"

"Do toho ti nic není - ani do jedné z těchto věcí. Pokud si tak zoufale přeješ mě vidět, stačí počkat, než přijdu domů a nemusíš tu obrátit celou mou profesorskou kariéru vzhůru nohama. Měl jsem mu změnit paměť - teď už se nejspíš parádí před celou nebelvírskou společností a vypráví jim o mém sňatku."

"Ale nevypráví. Nikomu to neřekne," odbyla ho Kate a přitáhla si hromádku opravovaných esejí a snažila se luštit Snapeovi poznámky po okrajích pergamenů. "Takhle opravdu píšeš písmeno k?"

"Přestaň se soustředit na typografii a raději mi vysvětli, co tě vede k názoru, že už právě teď nejsme senzací těch příšerných lvů."

Podívala se na něj, jako by byl naprostý pitomec, znovu pozvedla obočí a vrátila se k luštění jeho rukopisu. Snape si povzdechl a protřel si kořen nosu.

"To nemyslíš vážně."
"Proč ne? Bylo to rychlý a efektivní. Kdyby to někomu chtěl vytroubit, rovnou bych mu vymazala paměť."

"Používat nitrozpyt na bezbrannou osobu, navíc na studenta, bez jeho svolení je zakázané, pokud si toho nejsi vědoma," vybuchl Snape a opět praštil do stolu.

Jeho žena bezvýrazně zvedla pohled od posledního pergamenu a odložila ho stranou na uspořádanou kupičku, než se k němu nahnula.

"Tak hele - pro tebe to je zakázaný, já tu nepracuji, takže technicky vzato jsem z obliga. Každopádně můžeš být ráda, že to někdo udělal a nedělat si starosti s tím, kdo o tobě bude vědět, že jsi ženáč. Protože jistě víš - když máš tak perfektně nastudovaný školní řád - že vymazání paměti je daleko horší přestupek, než nitrozpyt," odpověděla s naprostým klidem a ledovou jistotou, kterou u ní ještě neviděl.

"Samozřejmě, že vím," odfrkl si a zlostně do ní zabodl pohled. "Ovšem stejně jsi naprosto zničila mou snahu z toho kluka dostat jistou informaci. Už jsem ho skoro měl, když jsi sem tak elegantně vpadla."

"Myslíš to, že tomu klukovi někdo ubližuje? To je fakt těžký si všimnout při běžném pozorování, opravdu," chytila se hraně za srdce a pozvedla obočí. "Nebo jsi měl na mysli něco jiného."

"Neměl," připustil. "Ale to jsem si odvodil i bez tvé pomoci. Já potřebuj vědět, kdo za tím je."
"Odkdy ty se staráš?" zeptala se ho a tentokrát na ní byla znát zvědavost. "Pokud vím, studenty nesnášíš a Harryho Pottera máš na seznamu svých nejvíce nenáviděných osob v celém kouzelnickém vesmíru."

"Nezajímám, je to má práce."
"Co? Starat se o blaho patnáctiletýho kluka? Není ani první a ni poslední, komu někdo dělala ze života peklo."

"To nepochybně," procedil mezi zuby a byl spokojený, když viděl, jak ztuhla. "A proto tu musí být někdo, kdo takovýmto žákům pomůže."

Chvíli se na něj dívala a poté se smutně ušklíbla.
"Tak to mě mrzí, že se někdo takový neobjevil, když jsem to potřebovala já."

Přivolal si židli hned vedle Kate a ztěžka se na ni posadil. Chvíli zaváhal, než si přitáhl nový kalamář, brka a znovu se pustil do opravování. Chvíli bylo slyšet jen jejich dech, praskání ohně a škrábání brku na pergamen, než Snape promluvil.

"Pokud v tom najdeš útěchu, ani já takové štěstí neměl."