15. Pod ochranná křídla

6. listopadu 2016 v 20:10 |  Spoutaní

WATTPAD

15. Pod ochranná křídla

Severusovi dalo spoustu sebekázně, aby toho kluka okamžitě neproklel, když uviděl, jak se opatrně opírá o rám jeho dveří a vypadá, že nemá daleko ke kolapsu.

Pevně stiskl rty, prudce otevřel dveře dokořán a odstoupil. Potter měl alespoň tu slušnost tvářit se mírně zhrozeně. Výborně. Měl proč se tak cítit.

"Posaďte se, pane Pottere," nařídil mu, jakmile zabouchl dveře do učebny, připlul ke své katedře a pohodlně se usadil na židli.

Chlapec se na něj nedůvěřivě a zároveň zmateně díval, aniž by se hnul z místa. Snape podrážděně přimhouřil oči a složil své ruce i s hůlkou na hrudi.

"Mluvím snad čínsky, pane Pottere? Předpokládám, že jste schopen usadit vaše ctěné a obletované pozadí na židli či ne?" neodpustil si rýpnutí a spokojeně sledoval zachmuření nebelvírovy tváře.

Neochotně splnil učitelův příkaz a zarytě hleděl kamsi vedle sebe, jako by ho to snad zachránilo od školního trestu nebo odneslo pryč ze sklepení. Snape si to popravdě trochu vychutnával, když ho takhle dusil, ale potřeboval se dostat k jádru věci, takže rychle hodil své ego za hlavu.

"Zřejmě předpokládáte, že jsem si vás sem zavolal-" Potter si odfrkl a Severus se zamračil, ale nijak ho nenapomenul a pokračoval "-abyste krájel přísady, uklízel učebnu nebo čistil kotlíky, mám pravdu?"

"Ano."
"Ano, pane."

"Jak je libo, pane."
"Deset bodů dolů a kroťte svůj drzý jazyk v mé blízkosti."

Potter po něm nevraživě loupl pohledem, ale poté se vrátil k zírání na stěnu vedle sebe. Snape si všiml temných kruhů pod jeho očima i vystouplých lícních kostí. Zamračil se a opřel se o desku stolu. Nepokoušel se nijak chlapce nutit, aby se na něj podíval.

"Výborně. Důvod vaší přítomnosti probereme ihned poté, co mi vysvětlíte, proč jste nedošel na ošetřovnu po hodině lektvarů," oznámil mu Snape.

Potter se ihned otočil a vytřeštil na něj oči. Byly plné nevěřícnosti, pochyb a zmatení. Očividně se pokusil kontrolovat svůj výraz a po menší odmlce se mu to i podařilo. Víceméně.

"Bez urážky, pane, ale proč vás tohle zajímá?"
Snape musel uznat, že se chlapec vyjadřuje velmi zdrženlivě a nepříliš nezdvořile. Na jeho poměry, tedy.

"Protože jste můj student a mou povinností je se postarat o vaše bezpečí na této škole. Což zahrnuje i hodina lektvarů, kde je vaše bezpečnost ohrožena ze všech výukových hodin nejvíce," vysvětlil mu suše a pevně se mu zadíval do očí. "Takže - jaktože vaše nohy nezamířily k madame Pomfreyové?"

"Nechtěl jsem ji obtěžovat. Vaše kouzla odstranila celý lektvar a Hermiona mi záda obvázala spolu s hojivým balzámem," pokrčil rameny.

Snape se na něj nevěřícně zadíval. Dělal si z něj ten spratek legraci?
"Byl jste zraněn, pane Pottere. Vážně zraněn - mohu-li podotknout. To vám opravdu nepřišlo na mysl, že by se lektvar nemusel vstřebat viditelně a již od momentu, kdy se dotkl vaší kůže vás začal trávit zevnitř?"

"Lektvar na léčbu popálenin neobsahuje žádný jed ani látky, co by měly špatný vliv na regeneraci a vývoj buněk - těžko by se pak podával kouzelníkům, kteří byli zraněni ohněm, pokud by je potom, co odstraní popáleniny, otrávil," odpověděl pevně a když na něj profesor bez mrknutí zíral, spěšně dodal. "Pane."

Severus ovšem v nejmenším neřešil chlapcovo opomenutí titulu, nýbrž jeho znalost, kterou v jeho hodinách příliš nevyužíval. Zamračil se, ovšem nemohl chlapce obvinit z toho, že by si to vymyslel, či někde přečetl odpověď.

Nevěděl, na co se ho Snape zeptá a neměl čas se na to připravit. Opět se na něj zkoumavě zadíval a tentokrát už Potterovi došlo, co se odehrává v hlavě jeho učitele - pokud se tak dalo soudit dle jeho zachmuřeného a popuzeného pohledu.

"Chápu, že je pro vás těžké, uvěřit tomu, že takový pitomec jako já opravdu něco umí," ušklíbl se a znovu vrhl pohled na stěnu.

Severus byl rád, že tak učinil, neboť v jeho tváři se objevila dávno zabudovaná zášť. V tomhle gestu nemohl nevidět Jamese Pottera a už jen čekal, než si dítě před ním prohrábne rukou vlasy a posměšně se na něj zašklebí.

Setřásl tyhle myšlenky a pohledem zaběhl k ruce, kterou měl Potter ochranitelsky a zároveň opatrně přitisknutou k hrudi. Bylo vidět, že zkrvavený obvaz vyměnil za nový, ale že rána se stále nehojí. Severus zkusil novou taktiku.

"Nešel jste k madame Pomfreyové, neboť nechcete, aby se dozvěděla o vašem nejnovějším bolístku?" pokusil se namíchnout chlapce před sebou.

Ten po něm šlehl letmý pohled, ale Snapea zarazilo a také trochu vyvolalo obavu, když v něm neviděl žádný vztek nebo vzdor. Byl prostě jen unavený a obezřetný. Obvázanou ruku si nevědomky přisunul blíž k tělu.

"Tak?" nedal se ovšem snadno ukolébat Potterovým mlčením.
"Nic to není. Spadl jsem při tréninku a nechtěl jsem-"

"-obtěžovat madame Pomfreyovou, je to tak?" skočil mu do řeči Snape a jeho zamračení se prohloubilo. "Pane Pottere, očividně jste zvyklý, že vám na tuto lež profesoři skočí a vy máte svatý klid od vysvětlování skutečností. Dovolte mi ale připomenout, že lžete hlavě Zmijozelské koleje - což je samo o sobě naprosto hloupé a také nemožné. Takže pravdu."

Chvíli to vypadalo, že to ze sebe vysype, ale poté se obrnil a trochu se odtáhl na své židli.
"Nemusím vám říkat nic," vyprskl, ale svou zlostí pouze zakrýval strach, co se zrcadlil v jeho očích.
"To jistě nemusíte," souhlasil bez mrknutí oka Snape a vstal ze židle.

Velice dobře zaznamenal, jak se Potter prudce odtáhl a v jeho nezraněné ruce zaškubalo, jak se pokoušel odolat nutkání vytáhnout hůlku. Ignoroval to a zamířil ke krbu, kde si nabral hrst Letaxu, ale než stihl prášek vhodit do ohně, zastavil ho tichý hlas.

"Nemůžu vám to říct."
Nemůžu. Ne, nechci.

Snape se tedy otočil zpět a nechal prášek spadnout do květináče na poličce. V ten moment se na něj chlapec už nedíval a svůj pohled měl zabodnutý do země. Volnou ruku měl zabalenou v pěst a téměř neviditelně se třásl.

To Severusovi na klidu nepřidalo - ještě nikdy toho kluka neviděl tak vystresovaného, jako teď. A to už ho do několika takových stavů několikrát dostal, když si u něj odpykával jeden z mnoha školních trestů, jenž mu udělil.

"Jistěže můžete. Nikdo vám v tom nebrání."
Zkousl si ret a trochu se ošil. Snape věděl, že by měl být poněkud trpělivější a milejší, když se pokoušel získávat choulostivé informace, ale stále před sebou viděl svého školního rivala a ne dítě lásky svého života.

"Jste členem řádu, viďte pane profesore?"
Snape se pokusil nad tím titulem neotřást. Zároveň ho tato jediná věta naplnila neblahým tušením - pokud se ho Potter ptá na jeho loajalitu a navíc k tomu připojí patřičné oslovení, nebude to vůbec nic příjemného.

"Ano jsem," potvrdil tedy chlapcovu domněnku, aby ho přinutil pokračovat.

Potter se nadechl, ale než stihl vyslovit byť jen hlásku, za Snapeovými zády se ozvalo hučení krbu a než se stihl profesor lektvarů obrátit nebo vytáhnout hůlku, dotyčný na něj z krbu doslova vypadl. Snape zavrávoral, když do něj osoba vrazila, ale nakonec udržel balanc.

Útrpně přivřel oči, když se Potterova kštice hbitě zvedla a jeho oči se rozšířily údivem. Otočil se od svého studenta a na svou tváři dosadil svůj pověstný a patentovaný zuřivý výraz.

"Nemám momentálně čas na návštěvy," zasyčel a snažil se udržet v klidu.
"Netušila jsem, že je trestné se stavit za manželem do práce. Příště si to zkouknu na pravidlech pro kouzelnickou komunitu, třeba mi tam poradí," pronesla nevzrušeně Kate a obešla svého muže, momentálně neschopného reakce.

Zarazila se po dvou krocích, když si uvědomila, že v místnosti nejsou pouze oni dva. Severus se útrpně otočil k nim oběma a nasadil svou bezvýraznou masku. Bylo by to opravdu komické, kdyby byla situace jiná.

Potter zíral na Kate, jako by byla nějaké nádherné mimozemské stvoření a bylo zcela patrné, že není schopen slova, zatímco jeho mozek zpracovával informaci, jež mu Kate omylem poskytla. Kate na druhou stranu nedůvěřivě zírala na dítě před sebou a už v hlavě formovala několik kouzel na vymazání paměti.

"Netušila jsem, že vedeš školní tresty i v Pátek večer," obvinila Snapea jedovatě.
"Jsem tu profesor, mohu si zadávat školní tresty, kdy uznám za vhodné. Ty ovšem nemáš povolení se po Bradavicích volně pohybovat, takže se znovu ptám - co tu děláš?"

"Přišla jsem na čaj a sušenky," zacukrovala, než ho počastovala pohledem typu vážně jsem si vzala takového idiota?.
"Tak já asi půjdu-" pokusil se Potter opatrně vyklouznout z učebny.

"Nikam Pottere!"
"To by byla škoda."

Snape se nevěřícně podíval na svou manželku, než se jeho pohled opět zachmuřil a otočil se k Potterovi. Ten hlasitě polkl a očividně se snažil neutéct a přemýšlel, v jaké příšerné noční můře se to ocitnul.

"Sednout!" nařídil nekompromisně Snape a zatímco jeho žák ho automaticky poslechl, Kate se nadále rozhlížela po jeho laboratoři.
"To platí i pro tebe," prohodil drsně jejím směrem.

Skončila svou zběžnou prohlídku a otočila se k němu. Pozvedla jedno perfektně pěstované obočí a její rudě namalované rty zbrázdil ledový úsměv kobry.

"Já tvůj žák nejsem, nemám zapotřebí poslouchat tvé rozkazy," odtušila drsně a poté přesunula pohled na rozcuchanou kštici na židli. "A ani on ne - copak je nějaký pes, abys mu říkal, co má dělat? Máš v kapse nějaké psí suchary, co mu teď položíš na stůl a pak ho pochvalně pohladíš po hlavě?"

Snape přemýšlel, kterou kletbou ji uřkne jako první. Toho času ona ovšem využila k dalšímu bezcílnému klábosení.
"Ale na druhou stranu se ráda přidám do vaší plnohodnotné konverzace," pokrčila rameny a v jejích očích se při tom ďábelsky zalesklo.

Neposadila se ovšem na volnou židli vedle Pottera, ale obešla ochromeného Snapea a usedla na jeho židli za katedrou. Potter se ani neobtěžoval nějak kontrolovat spadnutí své čelisti a Snape by vypadal stejně, kdyby se už léta neučil kontrolovat svůj výraz. Takhle mu v ní jenom mírně cuklo.

Kate si je oba prohlédla a dospěla k názoru, že jsou oba stejně zaskočeni, jen na svém muži to nemohla tolik poznat. Nicméně se triumfálně usmála, neboť dosáhla svého. Sice sem přišla z úplně jiného důvodu, ale tohle jí rozhodně přidalo na náladě.

"Tak - o co jsem přišla? Vybuchlý kotlík, uřknutí spolužáka nebo odmlouvání v hodině?" to poslední zcela jistě mířila na Snapea, ale pohled měla na Harryho smaragdových očích, jež na ni s mírnou hrůzou hleděly.
"Ehm..."

"Tady se rozhodně nemusíš bát promluvit," pronesla s ironickým úsměvem, který Potter přehlédl.
"No... víte..." pokusil se znovu slabě promluvit.

"Paní Snapeová," doplnila Harryho a donutila se nerozesmát, když student před ní opět ztuhnul.
"Správně," zamumlal, ale svému profesorovi se neodvážil podívat do tváře.

"Neměj obavy, však si na něj jistě brzy zvykneš. Občas je to takový neruda, ale určitě bude jedním z těch velice empatických profesorů-"
"Bavíš se dobře?"

Kate pohlédla na Snapea, jenž byl ztělesněním boha hněvu. Věnovala mu jeden ze svých nejzářivějších úsměvů a ledabyle pokrčila rameny.
"Docela jo. Možná bych měla změnit povolání a být učitelkou."

Minutu na sebe tiše zírali a Potter se očividně velmi snažil vypadat neviditelně a ani nedýchal. Snape nakonec znovu prošel nitrobranou, než se otočil ke svému studentovi.
"Pane Pottere."

Jmenovaný stěží potlačil nutkání nadskočit při vyvolání vlastního jména. Jeho nebelvírská statečnost ho ale podpořila v tom, aby zvedl pohled a čelil všemu, co si pro něj obávaný profesor lektvarů nachystal.

"Jděte do vaší společenské místnosti. Váš trest se oficiálně přesouvá na zítra, ve stejnou hodinu zde. Je to jasné?"
"Ano, pane," vyhrkl a sebral svou brašnu, která ležela vedle jeho židle.
Ještě než stihl zmizet za dveřmi, ho Snape znovu zastavil.

"Ještě maličkost," Snape počkal, než se k němu otočil tváří a poté pokračoval. "Celou dnešní hodinu zcela vypustíte ze své hlavy. Nikomu se o ničem ani slovem nezmíníte. Pokud se dozvím, že jste tyto pokyny nerespektoval, osobně se postarám o to, aby se z vašeho života stalo peklo, rozumíte?"

Potter na něj chvíli zíral a Snape v jeho očích viděl jasné obvinění. Jako by můj život už tak nebyl peklo, když jste poblíž. Přesto se netvářil vyděšeně a poté, co z jeho očí vymizel prvotní vztek, nahradila ho emoce, k níž profesor lektvarů neměl pojmenování.

"Víte, pane, nemusíte člověku vyhrožovat, aby udržel tajemství. Stačí o to požádat. Dobrou noc."
Zběhl pohledem na Kate, poté zpět na Snapea, který na něj zkoumavě zíral a poté vyšel z učebny a tiše za sebou zavřel dveře.

"Páni. Nebelvíři jsou opravdu až přespříliš poctivý."
Snape neverbálně vykouzlil diskrétní kouzlo a praštil do stolu, až kalamář s brky spadl na zem. Kate ani nehnula brvou, což Snapea trochu štvalo. Opět na sebe podmračeně hleděli, než Snape promluvil, neschopen snést to ticho.

"Co sis sakra myslela?"
"Nikdy tu nikoho v Pátek nemáš, jak jsem mohla vědět, že tentokrát udělíš výjimku? A navíc s Potterem - vždyť toho kluka nesnášíš ne?"

"Do toho ti nic není - ani do jedné z těchto věcí. Pokud si tak zoufale přeješ mě vidět, stačí počkat, než přijdu domů a nemusíš tu obrátit celou mou profesorskou kariéru vzhůru nohama. Měl jsem mu změnit paměť - teď už se nejspíš parádí před celou nebelvírskou společností a vypráví jim o mém sňatku."

"Ale nevypráví. Nikomu to neřekne," odbyla ho Kate a přitáhla si hromádku opravovaných esejí a snažila se luštit Snapeovi poznámky po okrajích pergamenů. "Takhle opravdu píšeš písmeno k?"

"Přestaň se soustředit na typografii a raději mi vysvětli, co tě vede k názoru, že už právě teď nejsme senzací těch příšerných lvů."

Podívala se na něj, jako by byl naprostý pitomec, znovu pozvedla obočí a vrátila se k luštění jeho rukopisu. Snape si povzdechl a protřel si kořen nosu.

"To nemyslíš vážně."
"Proč ne? Bylo to rychlý a efektivní. Kdyby to někomu chtěl vytroubit, rovnou bych mu vymazala paměť."

"Používat nitrozpyt na bezbrannou osobu, navíc na studenta, bez jeho svolení je zakázané, pokud si toho nejsi vědoma," vybuchl Snape a opět praštil do stolu.

Jeho žena bezvýrazně zvedla pohled od posledního pergamenu a odložila ho stranou na uspořádanou kupičku, než se k němu nahnula.

"Tak hele - pro tebe to je zakázaný, já tu nepracuji, takže technicky vzato jsem z obliga. Každopádně můžeš být ráda, že to někdo udělal a nedělat si starosti s tím, kdo o tobě bude vědět, že jsi ženáč. Protože jistě víš - když máš tak perfektně nastudovaný školní řád - že vymazání paměti je daleko horší přestupek, než nitrozpyt," odpověděla s naprostým klidem a ledovou jistotou, kterou u ní ještě neviděl.

"Samozřejmě, že vím," odfrkl si a zlostně do ní zabodl pohled. "Ovšem stejně jsi naprosto zničila mou snahu z toho kluka dostat jistou informaci. Už jsem ho skoro měl, když jsi sem tak elegantně vpadla."

"Myslíš to, že tomu klukovi někdo ubližuje? To je fakt těžký si všimnout při běžném pozorování, opravdu," chytila se hraně za srdce a pozvedla obočí. "Nebo jsi měl na mysli něco jiného."

"Neměl," připustil. "Ale to jsem si odvodil i bez tvé pomoci. Já potřebuj vědět, kdo za tím je."
"Odkdy ty se staráš?" zeptala se ho a tentokrát na ní byla znát zvědavost. "Pokud vím, studenty nesnášíš a Harryho Pottera máš na seznamu svých nejvíce nenáviděných osob v celém kouzelnickém vesmíru."

"Nezajímám, je to má práce."
"Co? Starat se o blaho patnáctiletýho kluka? Není ani první a ni poslední, komu někdo dělala ze života peklo."

"To nepochybně," procedil mezi zuby a byl spokojený, když viděl, jak ztuhla. "A proto tu musí být někdo, kdo takovýmto žákům pomůže."

Chvíli se na něj dívala a poté se smutně ušklíbla.
"Tak to mě mrzí, že se někdo takový neobjevil, když jsem to potřebovala já."

Přivolal si židli hned vedle Kate a ztěžka se na ni posadil. Chvíli zaváhal, než si přitáhl nový kalamář, brka a znovu se pustil do opravování. Chvíli bylo slyšet jen jejich dech, praskání ohně a škrábání brku na pergamen, než Snape promluvil.

"Pokud v tom najdeš útěchu, ani já takové štěstí neměl."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama