Prosinec 2016

22. Žít a přežívat

30. prosince 2016 v 23:04 Spoutaní

WATTPAD

22. Žít a přežívat

Tentokrát ho neprobudil žádný alarm, ale uširvoucí výkřik, který byl v tu chvíli mnohem horší. Byl rád, že Kate kolem něj neměla tak pevný stisk jako předtím a neublížil jí tak, když vyskočil z postele a spěšně zamířil do obýváku.

Zavřel za sebou dveře ložnice, na niž uvalil diskrétní kouzla a očima prohledával celou místnost, než mu došlo, že tu není žádný vetřelec. Nikdo, kdo by je přišel zabít.

Pohledem okamžitě sklouzl na svého studenta, který přestal křičet, ovšem z noční můry se očividně neprobral. Házel sebou na pohovce ze strany na stranu, celý zpocený a ze rtu mi stékal pramínek krve, jak si ve snaze nevydat ani hlásku prokousl ret.

Severus okamžitě odsunul stolek, aby se o něj Potter nepraštil a chytil ho pevně za rameno a zatřásl s ním. Nemělo to téměř žádný účinek, kromě menšího škubnutí z jeho blízkosti a sten. Severus se zamračil a opět s ním zatřásl.
"Pottere! Proberte se, Pottere!"

Tentokrát se k jeho překvapení Potterovy oči široce rozevřely a ihned se pokusil dostat z blízkosti svého profesora. Bylo zcela jasné, že má před očima stále svou noční můru a nikoliv realitu, takže Severus své sevření odmítl povolit.

Jakmile si to nebelvír uvědomil, začal se střídavě bít jako rozzuřený bazilišek a hystericky křičet, aby ho pustil. Severus, vědíc, že to nevede k ničemu, přešel na jednodušší řešení. Pustil chlapec a jednu mu vrazil.

Účinek to mělo okamžitý. Potter zmlknul, sesunul se k zemi, kam se oba dostali, když se ho pokoušel Severus uklidnit, a svou rukou překryl otisk dlaně svého profesora. Snapeovou první myšlenkou bylo to, že se ho Minerva pravděpodobně pokusí zabít.

Z dalších myšlenkových pochodů ho ale vytrhl Potter.
"Omlouvám se, nechtěl jsem vás vzbudit. Mrzí mě to... opravdu se omlouvám," spustil jako o překot a odmítal vzhlédnout z podlahy. Tváře mu hořely ponížením.

Severus si promnul špičku nosu a sám sobě připomněl, že není v jeho zájmu Potterovi ještě víc znepříjemňovat tuhle situaci. Potřeboval, aby mu ten kluk důvěřoval, protože od něj musel nutně získat informace.

"V pořádku, pane Pottere. Dalo se to očekávat, po vaší exkurzi do mysli Temného pána," prohodil klidně a postavil se na nohy. Odmítal se podrobovat tomu, aby byli nuceni si povídat na zemi jako pitomci.

Potter se naštěstí trochu vzpamatoval a bez jakékoliv pomoci se opět posadil na pohovku. Ovšem na její kraj a vypadalo to, jako by byl odhodlaný každou chvíli z ní vyskočit a pokusit se utéct, pokud by to bylo třeba.

Severus se mírně zamračil a Potter zbledl ještě víc. Otisk ruky na jeho tváři byl velmi znatelný. Než opět stihl promluvit, plameny v krbu zezelenaly a do místnosti vešla Minerva McGonnagalová s rozcuchaným drdolem a ustaraným výrazem ve tváři.

Bylo zcela jasné, proč je tu. Potter se nevrátil do nebelvírské věže a Severus ji nekontaktoval, jak jí předtím v ředitelně přislíbil.
"Severusi, neviděl jsi- pane Pottere!"

Její úleva byla sotva vteřinová, když si prohlédla svého studenta, jehož postoj vyjadřoval vše, jen ne pohodlí v blízkosti lektvaristy. Minerva se okamžitě zamračila a s pozdviženým obočím se otočila ke svému kolegovi.

Severuse ovšem opět stihl přerušit Potter.
"Jsem v pořádku, paní profesorko," sypal ze sebe a okamžitě se postavil na nohy. "Můžeme jít do nebelvírské věže."

Původně to mělo vyznít, jako oznámení, ale ke konci už to byla pouhá prosba. Jako by si ten kluk myslel, že by mu jeho ředitelka koleje nevyhověla. Rozhodně tím nepomohl svému profesoru lektvarů, neboť Minervin zachmuřený pohled se stáhl ještě víc.

"Samozřejmě, pane Pottere," pronesla upjatě a zdárně ochranitelsky si ho odtáhla za sebe. Očividně si nevšimla, jak její žák téměř nadskočil, když se ho dotkla.

Severus k oběma přistoupil, ale do hrudi se mu zabodla špička hůlky. Vzhlédl do očí její majitelky a pokusil se vymazat ze své tváře frustraci i případný výsměch. Podle úzce stažených očí Minervy se mu to nedařilo. Zcela se nyní podobala své kočičí podobě.

"Zvládneme to," ujistila ho pevně a poté dodala. "Stavím se později."
"Minervo-"
"Stavím. Se později."

Přikývl tedy a odstoupil od dvojice. Neměl náladu se tu přetahovat s Minervou o to, co se ve skutečnosti stalo. Nechal je oba zmizet v krbu a posadil se na pohovku. Jít spát rozhodně nemělo smysl, protože ho jistě čeká dlouhá lekce, od jeho kolegyně.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Po půl hodině plameny v krbu opět zezelenaly a Minerva, nyní trochu upravenější, zamířila ke křeslu, na něž se posadila. Severuse překvapilo, že nevypadá tak naježená, jako předtím. Neměl náladu jí to ovšem připomínat a rozpoutat tak další bitvu dřív, než bylo nutné.

"Mluvila jsem s panem Potterem," začala s pohledem upřeným do jiskřivých plamenů.
"Ano?"

Co jiného jí na to měl říct? V duchu začal přemítat, co použije na svou obhajobu vůči obviněním, které na něj jistě hodil ten spratek.
"Ano. Mám ti prý poděkovat," odpověděla a tentokrát se na něj dívala zcela vzpříma.

Pochopil, o co se snaží a tak byl rád, že si před jejím příchodem několikrát prošel nitrobranou. Nedal na sobě dát najevo nic, než svou obvyklou nezaujatou masku. Třebaže byl v hloubi skutečně šokován. Potter a poděkování?

"Takže pan Potter má v zásobě i taková slova? Jsem velice překvapen," neodolal si rýpnout a potěšeně sledoval, jak se jeho kolegyně zamračila.

"Přestaň Severusi. Přijdu k tobě poté, co marně hledám svého studenta v celé nebelvírské věži, abych ho našla s otiskem dlaně na tváři. Nechceš mi tu snad tvrdit, že k tomu zranění přišel sám od sebe, viď?" spustila na něj ohnivě.
Spolkl své jedovaté poznámky.

"Samozřejmě, že ne. Měl noční můru, začal panikařit, tak jsem mu jednu vrazil. Jsem si jist, že není nutné ti vysvětlovat, že se jedná o běžný postup, který i Poppy aplikuje na své pacienty, pokud se ocitnou v tak hluboké noční můře, že nedokážou rozeznat realitu od zkreslených představ. Byl v šoku, já ho z něj dostal. Tečka."

Jeho kolegyně na něj notnou chvíli zírala, než se na něj přestala tolik mračit. Stále na něj podezřívavě koukala, ale vzhledem k tomu, že dále nic nedodala, Potter jí musel povědět stejnou nebo přinejmenším podobnou historku.

To udělal velmi dobře. Severus by se nezdráhal Potterovi vrazit jednu výchovnou facku hned, jak by ho potkal, kdyby lhal.

"Dobře tedy. Nehodlám se v tak brzkých ranních hodinách snažit rozebírat tvé pohnutky, Severusi, už nejsem nejmladší," povzdechla si Minerva.

Severus si odfrkl a zavrtěl hlavou. Poté si vzpomněl na další věc, která zaměstnávala jeho mysl od setkání v ředitelně.
"Podařilo se ti uklidnit Weasleyho a Grangerovou?" optal se kolegyně.

Ta na něj jedním okem mrkla a poté neviditelně zavrtěla hlavou. Snape se zamračil, ale nic nedodával, Minerva sama vypadala trochu v koncích.

"Jsem si jistá, že to pana Weasleyho přejde, jakmile zjistí, že je jeho otec v pořádku a uzdraví se. Slečna Grangerová... byla trochu v šoku a jednala poněkud zbrkle a nemístně," bránila své studenty jako pravá nebelvírka.

"Ano jistě. To velice pomohlo," pronesl kousavě.
"Jsou to jeho velmi dobří přátelé. Malá neshoda je nemůže rozházet," odpověděla pevně a zamračila se jeho poznámce.

"To nepochybně. Viděla jsi Pottera během posledních měsíců? Je jako chodící mrtvola a na potkání všem vykládá, jak je v naprostém pořádku. Můžeš jenom očekávat, kdy se ze všeho zhroutí a pak už mu možná nebudete k pomoci."

"Chceš tím naznačit, že se o své studenty nedokážu postarat?"
"Chci tím naznačit, že od něj všichni očekáváte, že ho nerozhází vůbec nic a jediná podstatná věc je to, jestli dýchá."

"Jak něco takového můžeš říct?!" vyskočila na nohy šokovaně Minerva. "Já mám o Harryho opravdovou starost a snažím se, aby se mu dařilo co nejlépe a mohl alespoň na chvíli žít v klidu."

"A přesně o to mi jde. Tohle není život, Minervo, tohle je přežívání. Do doby, než bude schopný se postavit Temnému pánovi a buď skoncovat naše utrpení nebo to svoje," odsekl jí Severus, nyní také na nohou.
Minerva ztichla a nevěřícně zírala na svého kolegu. Poté smutně zavrtěla hlavou.

"Nemohu uvěřit, že takhle to opravdu vidíš, Severusi. Život není jenom válka a boj. Pokud tomu tak podle tebe je, pak by ses měl zamyslet, kdo tu opravdu žije a kdo jen přežívá."

S tím bez dalšího slova prošla krbem do svých komnat a nechala lektvaristu stát v jeho pokoji. Severus několik minut nečinně pozoroval prskající plameny, než se otočil na patě a vrazil od laboratoře. Třísknul za sebou dveřmi a uchýlil se ke svým lektvarům.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Uvědomuješ si, že časem budeš prostě muset vyjít?"
Ticho.

"Nevím, co se v noci stalo, ale určitě to nemůže být tak příšerný, že se zamkneš na celý den v laboratoři. Poslala bych na tebe Brumbála, ale vzhledem k tomu, že jsou vánoční prázdniny a ty nemusíš učit-"

"Vypadni Catherine."
Kate se spokojeně ušklíbla, když po půlhodině jejího namáhání konečně přišla nějaká odezva.

"No páni, ono to mluví," neodolala si rýpnout a praštila do zamčených dveří. "Koukej ty dveře otevřít, nemám náladu tě z té místnosti páčit."

"Výborně. Pak se můžeš zcela bez výčitek obrátit a jít dělat peklo ze života někomu jinému," ozvalo se tlumeně, ovšem s nezaměnitelným hrubým vztekem, zevnitř.

"Měla bych o tom popřemýšlet," zamumlala pro sebe mrzutě, ale poté opět zvýšila hlas. "Jak myslíš, drahý manželi, koledoval sis o to."

Když jí tentokrát neodpověděl, odlepila se od dveří a postavila se dva metry od nich. Zhluboka se nadechla a pevně stiskla hůlku.
"Tak jo. To dokážeš," řekla si pro sebe tiše a odhodlaně natáhla ruku s hůlkou. "Cistem asperio!"

Z konce hůlky okamžitě vyšlehl světle modrý záblesk a udeřil do dveří úctyhodnou silou. Dveře se však sotva zatřásly. Kate naproti tomu se musela opřít o roh pohovky a chvíli se zhluboka nadechovat. Stále ještě nebyla tak silná, jak by si přála.

"Chováš se jako malá puberťačka!" štěkla na zavřené dveře a opět se napřáhla s hůlkou. "Incendio! Confringo! Bombardo maxima!"

Všechna tři kouzla narazila do masivních dveří a poškodila jejich krásně naleštěný povrch drobnými škrábanci. Kate naproti tomu byla vržena několik metrů vzad a vyrazila si dech o jedno z křesel.

"Do prdele," vydechla těžce a do jejího hlasu se nemohl dostat vztek, který cítila, neboť měla plné ruce práce s tím, aby sama sebe přiměla dýchat.

Samozřejmě, že se v ten moment dveře laboratoře konečně s třísknutím otevřely a na jejich prahu stál její milovaný manžel. Nepříjemně se na ni mračil a i když ji to stálo veškeré zbylé síly, zamračila se na něj stejnou měrou.

Pak se rozkašlala a musela se dlaněmi zapřít o koberec, aby ještě nepadla obličejem k zemi. Tolik k tomu, že se před ním už nikdy nijak neztrapní. Podařilo se jí přestat kašlat a zaostřila na špičky jeho černých bot, jenž se před ní objevily.

"Přestals trucovat?" zasípala a přejela si prsty po levé straně zad. Jasně cítila ostrou bolest. Skoro i viděla modřiny, které to křeslo zanechalo.
"A ty se svými kaskadérskými kousky?" oplatil jí okamžitě a obešel ji, aby si došel sednout do křesla, které ji zranilo.

Zatnula zuby a její zuřivost jí pomohla k tomu, aby se postavila na nohy. Sebrala mu knihu, kterou si rozložil na kolenou a mrštila jí přes celý pokoj. Tentokrát se na ni podíval se stejnou zuřivostí. Neustoupila mu.

"Tak už ses uklidnil dostatečně na to, aby ses mi svěřil, co trápí tvou ubohou dušičku?" zeptala se ostře a nešetřila na ironii.

"Rozhodně se nemusím svěřovat tobě," odsekl stejně jedovatě Snape a přivolal si k sobě zpět knihu, kterou si znovu rozložil. "A teď když dovolíš, mi dej pár minut klidu, kdy tě nebudu muset hlídat jako malého spratka."

Tak to byla podpásovka. Okamžitě se ale uklidnila, protože naprosto přesně věděla, co chce. Chce ji naštvat a tak si vybít svůj vztek. Na to by mu byla dobrá, protože nikdo kromě ní se mu zřejmě tak odhodlaně nepostaví.

"Jak je libo," odpověděla tedy, jak nejklidněji dovedla a odkulhala do ložnice. Neodolala ovšem a třískla za sebou dveřmi.

Pokusila se co nejopatrněji dojít ke koupelně, ale než se ke svému cíli dostala, několikrát zakopla o svoje vlastní nohy a musela se zvednout znovu ze země. Když se konečně posadila na zavřené toaletní prkýnko, musela si utřít kapičky potu, jež se jí po takové námaze vyrojily na čele a krku.

Rukou se natáhla po ručníku, i když jí záda nepříjemně protestovaly a musela si svůj levý bok pevně držet. Netroufala si použít přivolávací kouzlo a už vůbec ne neverbálně. Její pokusy otevřít dveře laboratoře ji zmohly až příliš.

Osušku opatrně namočila do ledově chladné vody v umyvadle a přiložila si ji ke krku a poté na čelo. Znaveně zaklonila hlavu a opřela se o ledové kachličky za sebou. Přehnaně se nadechovala nosem a vydechovala ústy.

Musela u toho vypadat příšerně směšně, ale zabíralo to. Sice jí v levém boku stále škubalo od bolesti při každém dalším nádechu, ale cítila, jak znovu nabírá sílu. Zrovna zvažovala, že si vymění osušku přiloženou k čelu, když se otevřely dveře do ložnice.

Nebyl tu nikdo, kromě nich dvou, takže svou hůlku nechala ve svém pouzdře připevněném u pasu. Zároveň jí bylo upřímně jedno, že ji tu najde v takovém stavu. Ostatně, pomyslela si škodolibě, je to jeho vina, že takhle dopadla.

"Hodláš si ještě dlouho ničit krční páteř?"
"To nevím. Hodláš se ještě zavírat do laboratoře, abych tě z ní musela násilím páčit?" vrátila mu to s klidem, ale jistou hořkostí v hlase.

Otevřela oči, ale nepodívala se na něj. Vzala osušku a chvíli ji máchala ve vodě, než si ji zezadu přiložila ke krku a slastně oči přivřela. Cítila svou magii, jak se znovu snaží rozproudit v jejím těle. Bylo jí o něco lépe, takže se do něj chtěla slovně pustit, když ji zničehonic zvedl do vzduchu.

Vyjekla, když jí z rukou vyklouzla osuška a instinktivně se ho chytila kolem krku. Oba na sebe zírali stejně iritovaně a obezřetně, než se Snape konečně pohnul a odnesl ji k posteli. Za okamžik se vrátil s nějakým fialovým lektvarem v ruce.

"Mohla jsem to dojít sama," obvinila ho hned, co byl v jejím zorném poli a pokračovala. "A nic už od tebe nechci. Žádné lektvary. Jsem v pohodě."

"Bylas dlouho v kómatu a tvoje magie se potřebuju regenerovat mnohem víc a mnohem častěji, než nám ostatním. Pokud nechceš za chvíli dopadnout jako obyčejný moták, vypiješ to," odpálkoval ji nekompromisně a do rukou ji vtiskl láhev. "Ale je to čistě na tobě."

S tím vyrazil z místnosti, jako by se nechumelilo a Kate věděla, že tohle je nejblíž k omluvě, kterou od něj kdy uslyší. Zatracená chlapská ješitnost, postěžovala si vnitřně a kopla do sebe odporný lektvar.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Zbytek prázdnin probíhal v relativním klidu. Alespoň Snapea neprudili jeho studenti, když byli o Vánocích u svých rodin, takže byl ve své obvyklé mrzoutské náladě, ale aspoň nesoptil při každém pohybu, co Kate udělala.

Oba se sobě zdárně vyhýbali, dokonce natolik, že se Snape přestěhoval na pohovku v obýváku. Kate ho nebylo líto ani trochu a samozřejmě se mu vysmívala, když každé ráno s klením lezl ze své provizorní postele.

Pohovka nemohla být ani zdaleka pohodlná pro spaní, ať už na ni kouzlil její manžel, jak chtěl. Byla to prostě stará kouzelnická pohovka, snad ještě z dob zakladatelů, a veškerá moderní kouzla na ni tedy neměla žádný účinek.

Jediné, co Kate na celé situaci nenašla zábavné, byly její znovu zrozené noční můry. Nerada si to přiznávala, ale vedle Snapea se jí spalo klidně a pohodlně. Bez něj tu byly opět bezesné noci a také noci plné hrůzy a děsu.

Také začala být nevrlá, nevyspaná a její kruhy pod očima nebyly ani zdaleka atraktivní. Snape jí jednoho rána podal přes stůl bezesný spánek. Podezřívavě se na něj podívala, neboť si dveře do ložnice vždy jistila kouzly, ale on jen pozvedl obočí.

Pochopila, samozřejmě. Nemusel ji v noci slyšet křičet - už s ní spal v jedné místnosti nespočetněkrát, takže o jejích nočních můrách věděl a pokud by o nich doteď neměl tušení, pak by ji její propadlé oči s tmavými kruhy jistě prozradily.

Lahvičku si vzala se stejně nulovým poděkováním, jakou měl on omluvu. Přesto lektvar v noci nepila. A ani další den. Mělo toho po krk. Na počátku jejich vztahu by jí tohle připadalo jako ideální řešení, ale nyní si připadala strašně osamělá.

Třebaže její společenskost se odrážela na tom, kolik urážek si mezi sebou stihnou s manželem prohodit. Nebo jak dlouho ho musí provokovat, než vybouchne a pustí se s ní do souboje. Nedalo se nic dělat, pokud tohle chtěla zpátky, musela odložit svou hrdost.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Co to má být?"
"Vánoční stromeček."

"Třicátého prosince?"
"Co máš proti pozdější oslavě?"
"Proč to děláš?"

Tentokrát si povzdechla a jasně slyšela obezřetnost v jeho hlase. A taky podráždění a aroganci, ale bez té by to ani nemohl být on. Slezla ze stoličky a hůlkou rozsvítila své malé umělecké dílo. Teprve poté se otočila ke svému muži.

Nečekala, že bude nějak příjemně překvapen nebo nedejmerlin potěšen z toho, co udělala z jeho komnat. Ale musela plánovat ve velkém a tak, aby ho to okamžitě praštilo do očí. To se jí očividně dařilo, vzhledem k podrážděnému zamračení v jeho tváři.

"Protože jsme zmeškali Vánoce a já ti povídám, že je budeme slavit," snažila se znít klidně a vyrovnaně, ale ke konci už opět nasadila výhružný a vyzývavý tón.

Snape se nepříjemně zašklebil a přimhouřil oči. Postoupil do místnosti s rukama založenýma na hrudi a kritickým pohledem přejížděl po jednotlivých ozdobných ornamentech, svících, stuhách a malých poletujících sněhových vloček, které tu Kate rozprostřela.

Byla na sebe hrdá a věděla, že je to velmi vkusně zařízené, nikoliv přehnané. Snape ji chtěl naštvat neboť se mračil a vysmíval se každému milimetru nového pokoje. Kate přimhouřila oči, dvěma dlouhými kroky přešla až k němu a zabodla mu prst do hrudi.

"Tak hele," zasyčela a zcela ignorovala jeho rozzlobený pohled. "Nechápu, proč se nemůžeš chovat alespoň trochu slušně. Možná jsem bezcitná mrcha, s níž se nedá rozumně domluvit, ale ty taky nejsi zrovna chodící sluníčko. Něco se očividně podělalo a je mi to vskutku jedno, pokud se mi s tím nechceš svěřit, ale neznamená to, že všechno hodíš za hlavu a po dvou měsících cos mě tu křísil z mrtvých mě zase hodíš přes palubu. Musíme spolu vycházet nebo oba chcípnem, jasný?!"

Ke konci byla zadýchaná a snažila se zklidnit svou rozdrážděnou magii pod povrch. Na magický výbuch tu teď nebyl čas ani prostor. Odhodlaně se proto dívala na svého muže, který nevypadal, že je jejím proslovem nějak zasažený.

"Takže si mám s tebou hrát na zamilovaný páreček tady ve sklepení? Máš snad takovou paranoiu, že si myslíš, že tě tu někdo špehuje? Nenávidíme se a nevidím jediný důvod, proč bychom si tu měli hrát na vánoční idylku?" odfrkl si posměšně.

"Beru tě za svého spojence. Dokonce za přítele. Věřím ti se svým životem a sama se ho pro tebe nebojím riskovat," zavrtěla hlavou a poté se jí v očích zalesklo, než se od něj odvrátila. "Jediná osoba, kterou nenávidím, je můj otec."

Věděla, že udělala dobře, když vsadila na pravdu, jakmile ji nezaspal obvyklými nadávkami a urážkami. Stále se ale dívala na stromek, který pracně zdobila.

"Nikdy jsme neslavili Vánoce, víš. Otec měl nějakou důležitou schůzi, ples nebo něco podobného. Matka nikdy nešla proti jeho slovu a tak mi dárky dávala tajně v noci, když už spal nebo se ještě nevrátil," řekla mu a objala se chladnýma rukama.

S nostalgickým pohledem zírala do prostoru a její mysl byla na míle daleko.
"Nenáviděla jsem tyhle časy, když jsem byla děcko. Ale byla jsem prostě jen spratek, co chce stejné nabubřelé oslavy, jako jeho spolužáci. Později mě to už moc nezajímalo - příliš sentimentu a zbytečností, co by mě jenom zpomalovaly."

"Tak proč něco takového chceš nyní?"
Smutně se usmála a otočila se k němu.

"Protože mi to ještě dává možnost být na chvíli člověkem a ne chodícím nástrojem smrti. Přísahala jsem si, že takhle svoje dítě nevychovám. To se později změnilo v to, že nikdy nechci mít dítě, aby skončilo jako já. A teď?" rozpřáhla ruce, "Podívej se na nás. Hádáme se, nevíme kvůli čemu, jen proto, abychom se hádali. Co je tohle za život? Tohle není život, to je-"

"-přežívání," doplnil ji a ona zvedla pohled.
Už se na ni nedíval vztekle, prostě jen prázdně. Bylo vidět, že trefila do černého, byť nechtěně. Přikývla tedy a pokračovala.

"Tohle nechci. Tímhle nám chci oběma připomenout, že jsme pořád lidi. Cítíš to, viď?" zeptala se ho a přistoupila k němu. Položila mu ruku na srdce a byla ráda, když neuhnul. "Nechci být jen prázdná schránka bez duše. A ty jsi momentálně to jediné, co mě tu drží před tím, abych se zbláznila. Ale nedokážu to, když mě od sebe odhodíš jako bezcennou hračku."

"Toť vše k tomu nebýt sentimentální," poznamenal a pozvedl obočí.
Usmála se a zavrtěla hlavou.

"Děkuju," řekla mu a otočila se zpět ke své výzdobě.
"Řeknu skřítkům, aby zítra přichystali večeři," utrousil ještě než zmizel ve své laboratoři.

Tentokrát se nezamknul a Kate se pro sebe vítězně usmála.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byla ráda, že se k tomu kroku odhodlala. To věděla v momentě, kdy si sedli k večeři připravenou skřítky. Ti byli tak pilní, že jim zapálili svíčky a kolem stolu nechali levitovat nádherné girlandy. Kate byla potěšená a Snape taky, i když se to snažil maskovat mračením.

Opatrně se znovu dostávali do řeči a s menšími zádrhely se jim podařilo najít tu správnou vlnu. Poté už zmizelo i počáteční napětí a trapnost celého okamžiku. Snape byl stále kousavý a Kate mu to neoblomně vracela, ale cítila se o moc lépe.

Překvapilo ji proto, když jí nabídl procházku po pozemcích a snažila se nesouhlasit tak nadšeně. Nemohla si ale pomoct, neboť na čerstvém vzduchu nebyla skoro tři měsíce a chození po sklepení prostě nestačí.

Přemístili se společně kanálem pro skřítky a Kate ihned po dopadu pustila manželovu ruku a udělala několik kroků vpřed s rukama mírně rozpřaženýma. Lehce zaklonila hlavu, zavřela oči a usmála se, když jí na líčku přistála první vločka.

Pak si teprve uvědomila, že tu není sama, rychle oči otevřela a otočila se ke Snapeovi. Zcela potlačila rozpačitost, kterou cítila a věnovala mu omluvný úsměv, než se k němu přidala. Snape zavrtěl hlavou a zamumlal si jistě nějakou peprnou poznámku, ale nic nenamítal, když se do něj zavěsila a společně pak pokračovali kolem jezera.

Neobešli ani jeho polovinu, když se ze všech směrů z dálky začaly objevovat jiskřivé ohňostroje. Oba se zastavili a Kate se chvíli znalecky rozhlížela, než ho postrčila k jižnímu horizontu, kde byli podle ní světelné paprsky nejkrásnější.

"Ani by mě nenapadlo, že už je tolik hodin," prohodila s pohledem upřeným k nebesům, kam proudily jednotlivé salvy paprsků.
"Vskutku," souhlasil s ní trochu váhavě, čímž ji donutil se k němu otočit.

Jeho tvář ozařovaly nejprve modré a poté rudé paprsky z oblohy a když na sobě vycítil její pohled, také se k ní otočil. Oba na sebe zíraly v zářích ohňostrojů a ticho mezi nimi bylo velice tíživé. Kate se rozhodla ho přerušit.

"To je asi ten okamžik, kdy bychom si měli popřát šťastný nový rok," usmála se a veškerý pokus o potlačení rozpačitosti vyhořel.

"Neřekl bych, že na něco takového budeme mít nárok," odvětil bez špetky zášti nebo posměchu. O to víc bylo smutné, že zcela konstatoval realitu.

Kate ale nechtěla být smutná a mít vztek na svůj život a celý vesmír. Rozverně do něj praštila volnou rukou a hraně přimhouřila oči.

"To jsem opravdu tak příšerná?"

Ticho, které následovalo, bylo ještě hlasitější a tíživější, než předtím. Pak nepatrně přejel pohledem po její tváři a zcela upřímně odpověděl.
"Ne."

Když se na něj mírně překvapeně podívala, vypadal, jako by litoval, že vůbec promluvil, ale zároveň nehodlal ustoupit. Věnovala mu mírný úsměv.

"To jsem ráda."
"Já také."

Později své jednání připisovala třem skleničkám vína, které spolu popíjeli u večeře a poté u krbu. V ten moment se k němu natáhla, chytila ho za klopu hábitu a druhou rukou za šálu, postavila se na špičky a políbila ho.

Neodstrčil ji, neproklel ji, tak jak čekala. Prvních pár vteřin jen stál nehybný jako socha a Kate se chtěla rychle stáhnout, když se jeho ruka vpletla do jejích vlasů, druhou jí obtočil kolem pasu a polibek jí oplatil.

Ohňostroje za nimi už dávno přestaly zářit a vítat nový rok, než se od sebe odtrhli, oba lehce zadýchání. Několik minut stáli naproti sobě, než poryv studeného větru způsobil třes v drobné postavě, jakou Kate byla.

"Ještě skleničku vína u ohně?" zeptala se zcela mimo kontext, ale bylo těžké soustředit myšlenky, když stále měli tváře jen několik centimetrů od sebe.

Neodpověděl, ale oba je přemístil zpět do sklepení. Tam od sebe trochu váhavě poodstoupili a Kate zamířila k ohni, když ze sebe dostala zimní kabát, zatímco její manžel šel do své laboratoře, odkud přinesl poloprázdnou láhev červeného.

Kate mu pozvedla číše, které naplnil a počkala, než také odloží kabát a usadí se do měkkých a rafinovaně rozprostřených polštářů kolem krbu. Kate je sama skládala, aby byli tak blízko u ohně, jak jen to šlo a zároveň aby se příliš nepřehřívali.

Chvíli se dívala na jeho profil, jak se vyhýbá jejímu pohledu a strnule hledí do ohně. Samozřejmě, že ticho bude muset přerušit ona. Také stočila tvář ke krbu, aby mu zajistila alespoň nějakou obranu, i když by se mu ráda dívala do tváře.

"Už žijeme," prohlásila s mírným úsměvem.
Opět odpověděl mlčením, ale když k němu natáhla ruku, bez zaváhání ji vzal do své chladné. Jemně ji stiskla a on pozvedl svou číši k její. Díval se na ni a ona se k němu otočila, aby mu pohled opětovala.

V chladných sklepeních se rozlehlo cinknutí skleniček a pár vteřin na to i ženský smích. Obrazy ve sklepeních se po sobě překvapeně podívali a i na některých tvářích se objevily totožné úsměvy. Zmijozelské sklepení nikdy nevypadalo tak přivětivě, jako té noci.

21. Bez přetvářky

24. prosince 2016 v 19:21 Spoutaní

WATTPAD

21. Bez přetvářky

Zabralo jim to celé dva dny, než Severus namíchal lektvar, který po něm Joe požadoval. Mezitím se oba společně střídali na hlídce v pokoji 216. Nikdo ze zaměstnanců se ke Kate neopovážil ani přiblížit, když ve dveřích zahlédli Snapea.

V Bradavicích si lektvarista okamžitě vzal volno a zcela ignoroval Brumbálovy žádosti, aby odučil alespoň dopolední hodiny, zatímco Joe bude hlídat Kate, a poté se může vrátit zpět do nemocnice. Snape odmítnul. Ředitel byl tedy nucen poslat na dočasný záskok profesora Křiklana, kterého k této příležitosti vytáhl z penze.

Severus se potřeboval plně věnovat lektvaru a vůbec ho nezajímalo, co se stane s jeho prací nebo studenty. Svůj výtvor dokončil o šest a půl hodiny dříve, než se jevilo fyzicky možné a do dalších deseti minut ho Joe vkouzlil do Kateina magického jádra.

Když se patnáct minut naprosto nic nedělo, začal dokonce i mistr lektvarů pochybovat o výsledky své práce. Poté se ale Kate ostře nadechla a Severus se musel doslova držet, aby nijak nedal najevo svou úlevu, když se v místnosti jemně zachvěla její magie.

Viviene se zhroutila na dceřin hrudník a zatímco jí drtila jednu drobnou dlaň, vyplakávala si své srdce. Snape mlčky držel stále chladnou dlaň manželčiny druhé ruky a podíval se na Joea. Ten přikývl.

Z nejhoršího byla venku.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Po týdnu Joe usoudil, že je Kate schopna převozu a Snape ihned rozhodl, že si ji vezme k sobě do Bradavic. Viviene nijak neprotestovala a naopak byla ochotná v jeho nepřítomnosti zůstat v komnatách a dělat Kate společnost pro případ, že by se její stav zhoršil.

Souhlasil. A poprvé v životě mu nevadilo, že se do jeho blízkosti dostane další osoba, s níž bude muset sdílet své pokoje. Viviene však jako by vůbec nebyla přítomná - nevtírala se, nepovažovala zdvořilou konverzaci za podstatnou a starala se o vše, co bylo nutné.

Severus byl své tchýni vděčný, neboť se svou profesurou a léčením Kate neměl příliš čas zabývat se něčím dalším. Ve dne vrčel na své studenty a strhával body (ovšem tresty striktně nedával) a po nocích připravoval další lektvary a snímal magické stopy, jež na své ženě našel.

Netrvalo dlouho a všechny kusy skládačky do sebe zapadly přesně tak, jak Snape očekával. Netušil, jak tuto zprávu nějak sdělí Viviene, neboť šetrnost nebyla právě jedna z jeho vlastností. Jeho tchýně ho ovšem opět překvapila, když toto téma sama nadhodila.

"Byl to Sebastian," mělo to znít jako otázka, ale nakonec tuto skutečnost pouze oznámila.
"Ano," odpověděl prostě Snape a bez zaváhání pokračoval. "Nenechám ho, aby mu to jen tak prošlo."

Pohled do očí Viviene byl zlověstný i pro mistra lektvarů. Větší zášť a vztek viděl snad jen v odraze svého zrcadla nebo v Catherininých očích.

"Upřímně v to doufám, Severusi."

Po této debatě se již nebál ji zatáhnout do svých léčebných i diagnostických metod a zjistil, že Viviene je v tomto ohled daleko zdatnější, než on sám. Takže na ni nakonec přenesl další povinnost a poprvé za několik týdnů se v noci mohl alespoň trochu vyspat.

Nedalo by se říct, že by jeho lepší náladu a načerpanou energii studenti nějak ocenili, nebo že by jim Snape neodebíral body. Viviene ale změnu v jeho bytosti zachytila pokaždé, když vešel do svých komnat.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Měsíc a pět dní.

Tak dlouho trvalo, než jednoho večera, kdy Viviene usnula na křesle v obýváku, zatímco Severus podával Kate lektvary, se poprvé pohnula. Nejprve si myslel, že má halucinace, ale po chvíli její ruka opět mírně cukla a prsty se sevřely v pěst. Pomalu a neohrabaně.

Lektvarista opatrně odložil láhev s lektvarem na stolek a opatrně chytil její nyní nehybnou dlaň. Vyvinul dostatečně důrazný tlak a čekal na odezvu. Když se jí během dalších dvou minut nedočkal, hodlal její reakci přičíst ke kombinaci lektvarů, které do ní dostal.

Nestihl se ale vyvléknout ze sevření, její ruka ho totiž pevně stiskla.

"Kate?" pronesl tichým hlasem. Nebyl si jist, zda proto, aby nevzbudil Viviene nebo se jen obával, že si s ním jeho podvědomí pohrává.
"Svrsi..."

Bylo to téměř neslyšitelné, skoro jako by jen otevřela ústa a trhaně se nadechla, ale roky práce jako špiona mu dodaly neuvěřitelný sluch, takže i nepatrné rozdíly zachytil bez sebemenšího problému. Znovu její ruku stisknul.

"Slyšíš mě?"
Stisknutí.

"Můžeš otevřít oči?"
Zaváhání. Jemný stisk.

Celé její bytí se soustředilo na ten jediný úkon - pozvednout víčka. Její tvář se námahou stáhla a jasně viděl, jak se jí víčka třepetají. Pomalu je začala rozevírat a velmi pevně tiskla manželovu ruku. Neodvážil se ji pustit.

Její oči chvíli mrkaly do prázdna, jak se snažily přivyknout světlu po dlouhé době a několik vteřin jen mátožně přebíhaly po celé místnosti. Pak se i její hlava namáhavě otočila Severusovým směrem a při tom pohybu opět zavřela oči.

Když je otevřela znovu, její oči již nebloudily. Zíraly přímo do Severusových obsidiánů. Neviděl jejich známý vztek nebo pohrdání. Byl v nich klid; takový, co rozzářil celou její osobnost. Teprve teď ji poprvé viděl.
"Kate!"

Lektvarista sebou mírně trhl, když se ozval nadšený výkřik jeho tchýně, jež se okamžitě vrhla k lůžku své dcery a pevně ji k sobě přitiskla. Kate ji druhou třesoucí se rukou objala nazpět, ale její oči neopustily manželovu tvář. Stejně jako jejich dlaně stále zůstaly propojené.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Opravdu tu nemusíš zůstat. Cítím se už dobře."
"Zlatíčko, bylas dlouho dobu v magickém kómatu, nemyslím, že je dobrý nápad tě tu nechávat, mohlo by se něco stát-"
"Dokud tu bude můj manžel, nemůže se mi nic stát."

Snape se zarazil ve dveřích, když uslyšel prohlášení své manželky. Obě ženy seděly u ohně. Viviene držela dlaně své dcery ve svých a očividně ji naléhavě chtěla přemlouvat. Kate, i když stále ještě nepříjemně vysílená, vypadala naprosto rozhodně a neoblomně.

Od chvíle, co otevřela oči, uplynuly téměř tři týdny a každým dnem byl její pokrok větší a větší. Poprvé se začala hýbat a Severusovi spadl velký kámen ze srdce, když se bez větších obtíží ponořila do konverzaci s ním i její matkou.

Její mozek rozhodně nebyl poškozený po fyzické stránce. Přemítal, za jak dlouho budou schopni zjistit, jak jsou na tom její magické schopnosti. Neměl ovšem odvahu jí navrhnout, aby zkoušela kouzlit.

Zlepšovala se rychle a pokud by na ni příliš spěchali, mohlo by to mít přesně opačný efekt, než jaký zamýšleli. Jenže její magie na sebe nedala dlouho čekat, a když jednou Viviene omylem shodila svůj šálek kávy na zem a roztříštila hrníček, Kate bezmyšlenkovitě mávla rukou a porcelán se opět slepil dohromady, zatímco káva z koberce zmizela.

Vyčerpalo ji to a další dvě hodiny tvrdě spala, ale všichni byli šťastni, že i její magie se zdála netknutá. Od té chvíle s ní procvičoval i jednoduchá kouzla a čím více magii používala, tím méně unavená se při každém dalším pokusu zdála být.

Severus neměl nejmenší problém s tím, že s nimi Viviene pobývala a nechal rozhodnutí na Kate. Až se bude cítit, že ji nepotřebuje, poví to jemu a poté i své matce. Znal pocit bezmoci a nutnosti na někom záviset a nenáviděl ho - věděl, že Kate to cítí stejně.

Přesto ho překvapilo, když se rozhodla tak brzy - těsně před tím, než měly vypuknout vánoční prázdniny.
"Můžeš se s klidem vrátit... Opravdu tu budu v bezpečí a v pořádku," chlácholila ji a poté mrkla na svého muže. "Nemám pravdu?"

Viviene se také otočila jeho směrem a Catherinin výraz se rychle změnil. Pozvedla obočí a nasadila jasný výraz. Koukej se mnou souhlasit. Snape neměl v úmyslu se do jejich diskuze přidat a byl by raději, kdyby si to Kate vyřešila sama, ale nyní neměl na výběr.

"Můžu tě ujistit, že se postarám o to, aby se tvé dceři nic nestalo," pronesl upřímně k Viviene a vydal se k nim. Stejně už bylo pozdě na únik.

Jakmile se posadil, Kate se o něj pohodlně opřela a Severus již ztratil nutkání ji od sebe odstrkovat. Navíc to potřebovala k tomu, aby svou matku přesvědčila o jeho slovech. Věděl, že mu Viviene věří, ovšem starost o vlastní dítě je v zásadě silnější, než jakákoliv jiná pouta.

"Dobře tedy," souhlasila váhavě a ihned se přísně podívala na svou dceru. "Ale každý den mi napíšeš, abych věděla, že jsi opravdu v pořádku."
"Samozřejmě matko."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byla to naprosto pokojná noc.

Dlouho si spolu povídali o lektvarech, o magii, o kouzelnickém světě a o financích. Vše, co jim přišlo na mysl. Severus se nepokoušel zapříst hovor na její útok a bylo vidět, že je za to vděčná. Věděl, že si o tom budou muset promluvit, ale ještě na to nebyla správná doba.

Té noci ho probudilo kvílení jeho ochranného alarmu. Prudce otevřel oči a od toho, aby vyskočil z postele ho zarazila pouze Kate, která ležela přitisknutá k jeho boku. Hlavu měla položenou na jeho hrudi a objímala ho pevně kolem pasu.

Mávnutím ruky zrušil kvílení kouzla a začal vstávat z postele. Kate chvíli zmateně mžourala, než pochopila, o co se snaží a propustila ho ze svého objetí. Stále ještě bývala unavená a neměla své reflexy zpět, takže ji alarm neprobudil.

Teď si protírala oči a unaveně přes sebe přehazovala deku. Severus cítil její pohled, když se spěšně převlékal do hábitu a hledal svou hůlku.

"Na nočním stolku, hned vedle tvé knihy," poradila mu ochraptělým hlasem Kate a zívla. "Co se děje?"
"Někdo z profesorů má zřejmě něco naléhavého na srdci," odpověděl a mrkl na hodiny. 2.15. Upřímně doufal, že je to něco důležitého.

"Můžeš klidně spát. Vrátím se co nejdřív," řekl jí, když viděl, jakou práci jí dá udržet oči otevřené.

Mátožně přikývla a ulehla na jeho stranu postele, kde se uvelebila na ještě vyhřátém místě. Když kolem ní vyrazil ke dveřím, pozvedl přikrývku a přehodil ji přes ni. Pak už jen rychlým krokem mířil do obýváku a podle malého pergamenu se vzkazem zamířil Letaxem přímo do ředitelny.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

V ředitelně ho uvítal pohled na nebelvírskou skupinku. Byl tu nejmladší Weasley, Grangerová a Potter. Samozřejmě tu byl ještě ředitel a Minerva. Severus naposledy prošel nitrobranou, než se k seskupení přidal.

"Co ten tu chce?!" vyprskl vztekle zrzek v momentě, kdy si lektvaristy všiml a ukázal na něj roztřeseným prstem.
"Ronalde!" zvolala pohoršeně Grangerová a střídala nevěřícný pohled na svého přítele společně s omluvným na svého profesora.

Severus viděl, jak se Minerva chystá něco říct a nepatrným zavrtěním hlavy jí zarazil. Muselo se stát něco, co toho spratka tak rozrušilo. Jinak by Severus neváhal a za jeho povážlivost ho okamžitě uřknul.

"Je mi líto, že jsem tě probudil," promluvil na něj těžce ředitel a posunul si brýle na nose. "Ale proběhl útok."
V Severusovi by se krve nedořezal. První myšlenkou bylo samozřejmě to, že se neodehrála žádná schůze a nic, co by Voldemort byť jen naznačoval, že se něco chystá. Druhá myšlenka víceméně navazovala - neinformovali ho o tom?

Ředitel očividně zahlédl vnitřní bitvu svého mladšího zaměstnance a shovívavě se na něj zadíval. Než stihl promluvit, z krbu vyletěl pergamen, který ředitel přečetl a dále ho podal Minervě. Ta přikývla poté, co si ho přečetla.

"Zajdu pro ostatní Weasleyovi," s dalším kývnutím na Severuse rychle odkráčela z místnosti.
"Co se stalo?" optal se lektvarista a opět se dočkal odezvy od svého studenta.

"To byste se měl zeptat Harryho!" zavrčel poměrně nepřátelsky Weasley a kývl směrem k Potterovi schouleném na jednom z křesel.

Teprve v ten moment si ho Severus řádně prohlédl. Kluk byl celý zpocený a bledý; přerývavě oddechoval, jako by uběhl celý maraton a ruce měl sevřené v pěst tak silně, až mu zbělaly klouby. V očích měl naprostou hrůzu a vinu.

Bylo vidět, že nemá daleko k zhroucení a to bylo to poslední, co si Snape momentálně přál, takže se raději otočil k řediteli a svého studenta ignoroval.

"Harry měl dnes v noci vizi. A bohužel byla pravdivá," to by vysvětlovalo, v jakém stavu Potter byl, "Nagini zaútočila na Arthura Weasleyho."

Severus opět nestihl reagovat rychleji než nejmladší Weasley.
"Jistě a čí je to asi chyba?!"

"Pane Weasley-," pokusil se ho uklidnit ředitel, ale bezvýsledně.
"Ne! To není první vize, kterou tenhle rok měl. Říkali jsme mu, ať jde za vámi a řekne vám o všem, co ho nějak spojuje s Vy-víte-kým, ale ne, on si prostě musel hrát na spasitele, co všechno zvládne sám!"

Potter sebou trhl a ublíženě zíral na svého nejlepšího přítele. Jeho výraz ale rychle přešel do lítostivého a provinilého.
"Mrzí mě to Rone... ten had... já-"

"Proč prostě jednou nemůžeš přiznat, že na něco nestačíš? Že nejsi pan Dokonalý?! Prosili jsme tě, ať o tom někomu povíš, že jo Hermiono?" otočil se znenadání na Grangerovou.

Ta chvíli naprázdno otevírala pusu, než přikývnula. Pottera očividně její souhlas doslova srazil k zemi. Náhle v jeho obličeji už nebyla ani stopa po žádné emoci a sklopil oči k zemi. Severus ten postoj znal.

Bylo lepší nechat všechny rány dopadnout a se vším souhlasit, než se vzpírat a působit si další problémy. Lektvarista přemýšlel, kde k tomuhle stanovisku Potter přišel. Jeho neblahá podezření ohledně toho kluka začala být až příliš reálná.

Od dalšího výlevu, na nějž se podle brunátné tváře Weasley chystal, je ušetřila Minerva, která ve svém závěsu vedla zmatené nebelvíry. Severus kývnul na ředitele a zamířil k Potterovi, zatímco Minerva a Brumbál postupně vysvětlili Weasleyovým, jak je na tom jejich otec.

Jeden po druhém se začali Letaxovat do nemocnice u svatého Munga a Severus se postavil tak, aby nikdo chlapce nepozoroval, než všichni zrzci a ředitel zmizeli v zelených plamenech. Poté se napůl otočil k Minervě.

"Byla bys tak laskavá a odvedla slečnu Grangerovou do nebelvírské věže?" oslovil kolegyni a ta přikývla.
Položila ruku na rameno své studentky, ale ta se ještě vzdorně obrátila zpět na profesora a Pottera, který se ze své polohy ani nehnul.

"Určitě cestu zvládneme sami. Já Harrymu-"

"Jsem si jist," přerušil ji se sladkou jízlivostí, až dívka o krok ustoupila. "Že jste svému příteli již poskytla veškerou podporu, jaké jste byla schopna. Nedovedu si ani představit, jak dokonale byste mu ještě mohla zvednout náladu, slečno Grangerová."

Ironie z jeho hlasu přímo odkapávala a nebelvírka bledla s každým jeho dalším slovem. Na konci jeho obvinění se jen zkroušeně pokoušela podívat za svého profesora.

"Jděte," zarazil její pokusy chladně Snape.
"Pojďte, slečno Grangerová," vložila se do toho i Minerva a objala ji kolem ramen, aby ji bezpečně odvedla z ředitelny.

U dveří se ještě otočila a věnovala svému kolegovi jasný pohled. Postarej se o chlapce a pak si mi dva budeme muset promluvit. Neznatelně přikývnul a počkal, než se za nimi zavřou dveře.

"Následujte mne, pane Pottere," promluvil k chlapci a zamířil ke krbu.
Poměrně ho překvapilo, když ho Potter bez jakýchkoliv námitek ihned následoval a vzal si po jeho příkladu hrst letaxu.

"Do mých komnat," oznámil mu a nechal studenta projít jako prvního. Jakmile zmizel v zelených plamenech, následoval ho. Doufal, že Kate dbala na jeho radu a v poklidu spala. Nějak nevěděl, jak by se dokázal starat zároveň o ni a o kluka.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Posaďte se," pověděl nebelvírovi, když se za ním vynořil ve svém obýváku.

Opět ho Potter bez váhání poslechl a byť se díval na zem, v jeho tváři byl jasně znát naprosto apatický pohled. Severus mávl hůlkou směrem k ložnici, aby zamknul. Zdálo se, že Kate jeho radu opravdu poslechla, ale chtěl mít jistotu.

Posadil se naproti chlapci a přičaroval dva šálky horkého čaje. Oba odlevitoval na stolek a zažehnul v krbu plameny. Potter se stále třepal jako ratlík.

"Co se stalo?" zeptal se tedy hlavního aktéra.
"Vždyť jste to slyšel," odpověděl téměř neslyšně plochým hlasem jeho student.

"Ne," odporoval lektvarista a zavrtěl hlavou. Vzal si jeden šálek a druhý strčil do dlaní Potterovi. "Slyšel jsme jednu verzi od někoho, jehož blízký byl zraněn. To mi nepřijde jako objektivní pohled. Chci vědět od vás, co se stalo."

Na moment bylo naprosté ticho, než se k Severusovi zvedly smaragdové oči. Leskly se od těžce zadržovaných slz a nesly v sobě veškerou hrůzu, kterou chlapec cítil.

"Byl jsem to já. Ten had."
"Viděl jste vše v očích Nagini?" optal se Snape zhrozeně a na Potterův zmatený pohled dodal. "Jeho had se jmenuje Nagini."

"Jo," přikývl tedy chlapec a odtrhl od svého učitele pohled. Zavřel oči, než pokračoval. "Já... teda on... plazil se tou chodbou na ministerstvu... už se mi o ní jednou zdálo."
Ke konci zněl naprosto ztrápeně. Slova pana Weasleyho očividně měla katastrofický dopad. Snape se zamračil.

"Nepochybně jste měl celou věc ohlásit, ale velmi pochybuju, že jste měl na koho se obrátit. Alespoň v danou chvíli. Pochybuji, že jste věřil panu řediteli - nebo že by pan ředitel byl tolik ochotný s vámi mluvit - či dalšímu z profesorů."

Potter byl zjevně ohromený a tak bezelstně přikývl a pokračoval.
"Chtěl jsem něco říct. Napadlo mě jít za vámi, ale asi jste měl v poslední době svých starostí dost."

Severus se zamračil. Jak to ten kluk mohl vědět? Ale poté se ovládl. Potter byl nebelvírem, ale občas lektvaristu překvapil svými občasnými zmijozelskými záblesky důvtipu.

"Vždy je to tak? Ocitnete se v těle Nagini?"
"Kéžby," zamumlal v odpověď a znovu se roztřásl.

Snape přes něj hůlkou přehodil jednu z dek. Potter se do ní vděčně zabalil, aniž by cokoliv pronesl. Už ani nevypadal, že by ho nějak trápilo se svěřovat nenáviděnému učiteli. Stále se třásl.

"Kolika setkání jste se v jeho těle zúčastnil?" optal se tedy chlapce.
"Asi pěti."
"Můžete mi popsat, jak to probíhalo? Jak jste se cítil? Cokoliv, co by naznačovalo, proč se to děje?"

"Stává se to když usnu," odpověděl Potter okamžitě a pak se zdálo, že přemýšlí. "Neumím to příliš popsat. Zdá se mi často normální sen - třeba o Bradavicích - a pak najednou, jako by byl poblíž mozkomor, než všechno ztmavne. Pak už vidím jenom z jeho pohledu a... kouzlím, stejně jako on... já i zabíjel..."

"Nitrozpyt."
"Prosím?" podíval se na něj student zmateně a poté sklopil pohled, jako by vůbec litoval, že se zeptal.

"Musíte si uvědomit, pane Pottere, že jste se dostal do myšlenek jiného člověka. Zjednodušeně řečeno. Tomu se říká nitrozpyt. Většinou se ale používá v bdělém stavu - je to dosažitelnější a efektivnější metoda," vysvětlil chlapci a příjemně ho překvapilo, že ho bedlivě poslouchá.

"Nechci mu lézt do myšlenek. Nechci zabíjet."
"Vy jste nezabíjel, pane Pottere," promluvil ostře Snape, aby upoutal jeho pozornost a donutil ho uvědomit si, že to není jeho vina. "Zřejmě bych se měl panu řediteli zmínit, že by nebylo na škodu, aby vás začal učit nitrobranu."

"Ředitel? Nemohl... nemohl byste mě raději učit vy?"

Severus se na svého studenta zaraženě podíval. Několikrát mrkal, aby se ujistil, že se mu to opravdu nezdá. Pottera jeho mlčení očividně znervóznilo, neboť se ošil a opět sklopil svůj pohled.

"Vím, pane, že mě nemáte moc v lásce, ale víte, co děláte. A jsem si jistý, že vám důvěřuju mnohem víc, než panu řediteli."

Tak pokud ho nepřekvapila prosba o učení, pak to bylo tohle prohlášení. Zlatý chlapec věří Snapeovi víc, než Brumbálovi. Severus se na chlapce zadíval, jako by hledal jakékoliv pochyby nebo nekalé úmysly, než promluvil.

"Pokud o to opravdu stojíte, pane Pottere, pak tedy dobrá," souhlasil a na jeho rozzářenou tvář příkře dodal. "Ale nemyslete si, že se tu budete jen flákat a marnit můj čas. Sám jste mě požádal o lekce nitrobrany, takže očekávám, že budete plnit mé příkazy a budete dělat přesně to, co vám řeknu a jak vám to řeknu. Jasné?"

"Ano, pane."

Ještě jednou si ho přeměřil pohledem, ale pak toho nechal. Bylo na něm vidět, že je naprosto vyčerpaný a mluví pravdu.

"Tak mi raději povězte, co to vedete za tajný spolek," pobídl ho nakonec Snape, když se pohodlněji opřel v křesle.
Potterovi se rozšířily oči a než stihl vypustit nějakou lež a vše popřít, Snape pozvedl obočí a ušklíbl se.

"Musím říct, že jste na mě udělal celkem dojem. Ale vaším cílem jistě nebylo mé pobavení, viďte? Dovolte mi tedy poznamenat, že profesorka Umbridgeová je vzteky bez sebe."

Potter ho obdařil malým úsměvem, kterých v poslední době neměl na rozdávání. Opřel se o pohovku a prozradil svému učiteli o existenci Brumbálovy armády. Severus ho několikrát přerušil, když měl dotaz k jeho vedení, ale jinak ho nechal mluvit.

Později se debata strhla k obranným kouzlům a Severus se ohnivě pustil do vysvětlování funkce štítu, který vymyslel. Potter také neměl špatné dotazy, ale víceméně raději naslouchal svému učiteli, než by ho přerušoval.

Pár minut tedy intenzivně vysvětloval, zatímco hledal v knihovně příslušnou knihu. Zeptal se Pottera na jeho názor a když mu odpovědí bylo pouze ticho, otráveně se otočil. Potter ho ovšem neignoroval, pouze usnul stočený na pohovce a šálek vychladlého čaje pevně třímal mezi prsty.

"Nech ho spát," ozvalo se ze dveří ložnice, když se chystal nebelvíra nešetrně vzbudit.

Kate se opatrně opírala o rám a přes sebe měla přehozenou deku. Na tváři jí hrál první pobavený úsměv, který ve sklepení vyčarovala od chvíle, kdy se sem nastěhovala. Otočila se zpět k ložnici, jako by chtěla vejít a poté se obrátila zpět.

Natáhla svou dlaň jeho směrem v jasném gestu. Severus mrknul na spícího chlapce, na nějž umístil několik kouzel pro případ, že se probudí a přešel ke své ženě. Zaváhal, ale ona ho předběhla, když ho vzala za ruku v momentě, kdy ji měla na dosah.

Tu noc ani jeden z nich nepředstíral, že neví o přítomnosti toho druhého, když spí. Oba si vlezli do postele a Kate se s klidem přitulila k manželovi a do pár minut usnula. Severus ji notnou chvíli pozoroval a po chvilce váhání otevřel kouzlem dveře.

Chtěl mít jistotu, že bude mít toho kluka na očích. Potter ovšem naprosto nevěděl o světě. Severus opět mávnul hůlkou, aby přes něj přehodil deku, než hůlku zcela odložil na stolek. Unaveně se protáhl, bezmyšlenkovitě políbil Kate na temeno hlavy a usnul.

20. V roli kata

18. prosince 2016 v 15:34 Spoutaní

WATTPAD

20. V roli kata

Jak se ukázalo, i havraspárští se rozhodli o víkendu trénovat na nadcházející zápas. Naneštěstí se Severusovi hadi rozhodli sabotovat trénink svých protivníků a to tím nejhorším možným způsobem. Vypustili totiž mezi hráče další tři potlouky.

Byl zázrak, že se zranili pouze tři hráče, zatímco zbytek týmu dokázal zastavit všechny potlouky a poté spěchat se svými spolužáky do nemocničního křídla. Madame Pomfreyová, která toho předchozího večera moc nenaspala, se ihned musela pustit do práce.

Severus Snape byl vzbuzen ani ne pět minut poté, co se studenti objevili na ošetřovně. Filius Kratiknot totiž osobně došel do sklepení a vtrhl do jeho komnat. Našel tam lektvaristu zkrouceného v křesle a očividně v hlubokém spánku.

Ředitel havraspárské koleje měl toho rána takovou energii, že by s klidem předstihl jakékoliv cukry nadopované malé dítě. Na Snapea ihned spustil ledovou spršku ze své hůlky a okamžitě ho probral. Severus se chystal nepříjemně ohradit před svým kolegou, když si všiml jeho výrazu.

Kratiknot byl většinu času velmi milý a klidný stařík, jenž vedl své studenty k tomu, aby své potyčky řešily mírem. V momentě, kdy vzbudil lektvaristu však vypadal všemožně, jen ne mile a klidně. Jeho maličká postava doslova vibrovala divokou magií a Snape raději volil cestu nejmenšího odporu.

"Co se stalo?"
"Jsem si jistý, že ti to tví studenti velice rádi vysvětlí," vyprskl s těžce potlačovaným vztekem malý mužík a rychle zamířil ke krbu, odkud se přemístil na ošetřovnu.

Snape ho s nevrlým povzdechem následoval.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Tři mí studenti jsou na ošetřovně Albusi s různými zraněními. Pan Goldstein s vyvrtnutým kotníkem a zlomenou klíční kostí. Pan Boot s dvěma zlomenými žebry a poraněnou plíci a slečna Changová s krvácením do ledviny a přeraženou čelistí."

"Filiusi-"
"Opravdu bych rád věděl, jak hodláš s touto situací naložit Albusi, neboť mí studenti mohli být smrtelně zraněni nebo dokonce i zabiti."

Albus Brumbál hleděl na oba své kolegy a snažil se uklidnit havraspárského ředitele koleje. Filius vypadal, že za chvíli vybuchne jako špatně namíchaný lektvar v kotlíku. Severus na druhou stranu ani nehnul brvou a téměř vypadal, jako by se ho celá věc ani netýkala.

To jistě nepomáhalo k Filiusově klidu. Albus ovšem věděl, že je Severus zklamaný z chování svých háďat a zároveň patřičně naštvaný. A jistě mu záleželo na studentech, neboť pomáhal Poppy celé den s mladými havraspáry.

"Pánové, jsem si jist, že tuto situaci můžeme vyřešit s klidem a rozvahou. Nepřerušuj mě, prosím," pronesl konečně ředitel a zarazil Kratiknota, který se nadechoval k odporu. "Studenty z tvé koleje, Severusi, jenž jsou zodpovědní za tento útok, budou muset být disciplinárně potrestáni, je mi líto."

"Samozřejmě, pane řediteli," odpověděl s pevně sevřenými rty lektvarista.
"Zmijozelské koleji taktéž odebírám sto bodů, jako varování," pokračoval Brumbál. Tentokrát bez reakce mladého kolegy. "Filiusi, tvým studentům se velice omlouvám a navštívím je hned, jak se budou cítit lépe."

"Cením si toho, Albusi, nicméně sám dobře víš, že takhle to dál prostě nejde. Zmijozelští v posledních pár týdnech bezdůvodně atakují studenty ostatních kolejí a všechny výnosy profesorky Umbridgeové jim v takovém chování jen napomáhají."

V ředitelně se rozhostilo ticho. Všichni věděli, že má profesor Kratiknot naprostou pravdu. Brumbál si povzdechl a posunul brýle výš na svém nose.

"Jsem si vědom, co se tu děje. Proti ministerstvu v tuto chvíli ovšem nemáme žádný vhodný protiargument, aby stáhli profesorku Umbridgeovou z naší školy. Pan ministr nyní nemá valné představy o bezpečnosti a učebních metodách v naší škole. Jeho názory na můj post ředitele také nejsou nijak příznivé, jak jistě dobře víš."

Severus si odkašlal a oba muži na něj pohlédli. Z jeho výrazu tváře se jako obvykle nedalo nic vyčíst.
"S ministerstvem určitě nemohu nijak pomoci, Albusi. Nicméně se svými studenty vše vyřídím. Podobné akce si do budoucna velice dobře rozmyslí."

Ze slov profesora lektvarů bylo znatelné, že svá slova myslí velmi vážně. Kratiknot přikývl a poté se zatvářil mírně kajícně.

"Je mi líto, Severusi, že jsem na tebe byl ráno tak hrubý. Postaral ses o mé studenty velmi dobře. Děkuji ti."
"Tvůj dík patří Poppy. Ona dala všechny studenty do kupy. Já ji pouze zásoboval lektvary a příležitostně vypomohl s kouzlem."

Ředitel s menším pousmáním zavrtěl hlavou nad skromností svého kolegy a Kratiknot vyjádřil jeho myšlenky slovy.
"Máš o sobě příliš nízké mínění, Severusi."

S tím se profesor formulí rozloučil s oběma muži a spěchal do nemocničního křídla, aby se poinformoval o stavu svých studentů. Lektvarista to bral jako pokyn pro svůj vlastní odchod, ale ředitel ho zastavil, než stihl uniknout do sklepení a svolat poradu své koleje.

"Nebuď na ně příliš tvrdý," poradil mu laskavě jeho nadřízený.
Severus se suše ušklíbl.

"Albusi, s dovolením se o své studenty postarám tak, jak uznám za vhodné. Jsi vynikající ředitel, nicméně jako vedoucí koleje by ses nehodil do žádné z nich. Zmijozelové pracují trochu jinak, než si o nich myslíš a sladkými slůvky a strašením ničeho nedosáhneš. Přeji hezký zbytek dne."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Jsme tu všichni? Výborně."

Jediným mávnutím hůlky všechny své studenty posadil na zadek - naprosto nedbal, jestli jsou poblíž židle nebo ne. Zmijozelští se proto s překvapivým syčením pokusili najít výhodnou pozici na zemi. Někteří šťastlivci se jen pohodlně opřeli ve svých židlích a křeslech.

Jejich ředitel koleje všechny přejel pohledem. Prváci byli právem mírně vyděšení, ale studenti vyšších ročníků doslova překonávali naprostou hrůzu, když si uvědomili, co pohled Severuse Snapea znamená.

"Chci, aby studenti, kteří dnes sabotovali havraspárský famfrpálový trénink vstali a odešli s panem Filchem do učebny lektvarů."

Ve společenské místnosti se rozhostilo mrtvolné ticho. Nikdo se neodvážil ani pohnout a jediný zvuk v místnosti vydávaly šlehající plameny v krbu.

"Takže nikdo? Chcete říct, že se na jejich tréninku sami objevily tři potlouky a rozhodly se shazovat hráče z košťat?"
Stále nikdo neodpovídal a Snape se otočil ke skupině páťáků.

"Pane Malfoyi," oslovil svého kmotřence, který mu věnoval lhostejný pohled. Severus ovšem viděl dál, než si jeho student myslel. Draco měl v mysli stejnou hrůzu, jako všichni ostatní.

"Znáte jméno nějakého ze studentů, které hledám?"
"Ne, pane."
"Patnáct bodů dolů."

Malfoyovi oči se šokem rozšířily a v místnosti se ozval zděšený a pobouřený šum. Snape je umlčel jediným pohledem.
"Pokud takto chcete pokračovat, můžeme se dostat do mínusu až několika tisíc bodů, záleží to jenom na vás. Opravdu chcete trpět všichni?"

Lektvarista věděl, že uhodil hřebíček na hlavičku. Jeho hadi nemohli odolat. Žádný zmijozel se nikdy nenechá stáhnout ke dnu, i když to znamená podkopnout svého kolegu. Z pravé strany uviděl pohyb. Jedna čtvrťačka zvedla ruku.

"Ano, slečno Wilkesová?"
"Magnus Yaxley," bylo vše, co řekla.

Jmenovaný sebou trhl a vyslal jejím směrem nenávistný pohled, zatímco se natáhnul po hůlce. Snape mu ji s klidem sebral a ukázal směrem k panu Filchovi, jenž se tvářil nesmírně důležitě a spokojeně.

Mladý Yaxley neochotně následoval pokynu svého profesora a přešel ke školníkovi. Celou dobu propaloval Amandu Wilkesovou pohledem. Ta mu to vracela s neochvějnou elegancí.

"Někdo další?"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Po patnácti minutách měl nastoupené tři studenty - Magnuse Yaxleyho, Keitha Jugsleyho a Pernillu Selwynovou. Pokynul Filchovi, jenž s potěšeným křivým úšklebkem vyvedl tři studenty na chodbu a odtud s nimi zamířil do učebny lektvarů.

Snape se otočil ke svým žákům a opět je přejel pohledem.

"Jsem si jist, že tohle je poslední incident, který budu muset řešit. Pokud si myslíte, že správný zmijozel útočí na vše, co se kolem něj jen pohne, pak byste se měli stydět, že vůbec nosíte kolejní znak. Zmijozel má vždy plán; ví, co chce a dosáhne toho, aniž by jakkoliv poškodil svou pověst. S vaším přístupem ovšem skončíte jako bezcenní a rozmazlení spratci, co si bez násilí nedovedou ani obstarat jídlo."

Viděl, jak jeho slova působila. Všem studentům se v očích zračil vztek a bezmoc. Potřeboval je motivovat a dařilo se mu to.

"Snažte se od dnešního dne alespoň adekvátně prezentovat svou kolej. Všichni do svých pokojů, je po večerce!," štěkl ke konci a s uspokojením sledoval, jak se kvapně zvedají a mizí po schodištích a chodbách.

Jakmile se ocitl ve společenské místnosti sám, dovolil si oddechnout, než nabral svou tvář a rychlým krokem zamířil ke své učebně lektvarů, kde na něj čekali viníci dnešního útoku. Rozrazil dveře a všichni sebou trhli.

"Jsou tu všichni, pane, jak jste si-"
"Děkuji, Argusi, můžete jít," utnul školníka a postavil se naproti svým studentům s rukama založenýma na hrudi.
"Samozřejmě, profesore," pronesl úlisně a pouklonil se lektvaristovi, než odpajdal ke dveřím s paní Norissovou v patách.

Když se zavřeli dveře, Snape je okamžitě zamknul a položil tři hůlky na katedru. Jeho studenti se dívali na svou zbraň s pomalu narůstající obavou.

"Máte na výběr - půjdete se mnou do Zapovězeného lesa nebo vypijete Lektvar nočních můr."
Oba chlapci se po sobě podívali, aby společně dospěli k rozhodnutí. Slečna Selwynová se podívala na svého učitele a okamžitě promluvila.

"Zapovězený les."

Snape přikývl a pokynul ji, aby se posadila. Její spolužáci se na ni podívali, jako by jí přeskočilo, než se otočili k profesorovi a zároveň odpověděli.

"Lektvar."
Snape se křivě usmál a pokud jim tohle nenapovědělo, jak špatně si vybrali, lektvar ten dojem jistě dotvoří.

"Na vašem místě bych stokrát volil Zapovězený les, ale budiž, rozhodnutí je vaše," pronesl líně a každému z nich dal jednu sklenici s jedovatě zelenou tekutinou.

Pernilla se od nich odvrátila a zírala na zeď, zatímco Magnus a Keith s odhodláním vyprázdnili sklenice. Lektvarista sotva stačil odlevitovat prázdné sklenice a vyčarovat pod každým z nich lůžko, než se poroučeli k zemi.

Oba je připoutal k lůžkům a zabezpečil celou místnost, než se vydal ke dveřím. Zastavil se na prahu, když si uvědomil, že ho studentka nenásleduje. Zírala na své spolužáky se směsicí hrůzy a nevěřícnosti.

"Slečno Selwynová, odcházíme," oznámil jí tvrdě a pozvedl obočí.
Dívka se okamžitě vydala za ním a společně rychlým krokem prošli hradem na bradavické pozemky. Začalo být chladno a Snape na oba proto seslal zahřívací kouzlo. Pernilla stále mlčela i před vchodem do lesa.

"Krvavá orchidej je náš cíl," oznámil jí tedy a posvítil na cestu, kterou se měla dívka vydat.
"Kolik květů mám přinést, pane profesore?"
"Sedm bude postačující množství," odpověděl a Pernilla přikývla.

Snape jí podal její vlastní hůlku a bylo vidět, jak se jí ulevilo, když měla svou zbraň opět při sobě. Zatvářila se více odhodlaněji.

"Pokud byste byla v přímém ohrožení, vypusťte poplašné jiskry. Nehrajte si na hrdinku, jako nějaký hloupý nebelvír," prohodil posměšně.
"To by mě ani nenapadlo," odpověděla se záští v hlase, která nebyla mířena na něj.

S tím se otočila k lesu a rychlým krokem zmizela pěšinkou v jeho hloubkách. Severus si vyčaroval pohodlné křeslo a posadil se do něj s knihou.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Po dvou hodinách se Pernilla vrátila se sedmi květy krvavé orchideje. Byla poškrábaná a zbitá, ale tvářila se, jako by se jí zranění vůbec netýkala. Snape od ní převzal rostliny, které okamžitě izoloval do svých přenosných sáčků.

Bez řečí se vydali zpět do hradu a Snape svou studentku eskortoval do jejich sklepení. Před vstupem ji zadržel.
"Pan ředitel vám již odebral body za vaše pošetilé chování. Ocenil bych, kdyby se tato situace již nemusela opakovat."

"Jistě, pane," odpověděla Pernilla.
"Protože pokud by se opakovala, už bych se vás neptal, kterou možnost byste zvolila."
Jeho slova měly přesně ten dopad, v jaký doufal. Pernilla zbledla a v jejích očích se pomalu zračila hrůza.

"Rozumím, pane," odvětila tiše.
"Dobrou noc, slečno Selwynová."

Otočil se na podpatku a zamířil do učebny lektvarů, kde předtím ponechal oba chlapce. Jakmile vešel do zabezpečené učebny, hlasité výkřiky a pláč zaútočily na jeho uši. Zabouchl dveře a díval se na své studenty, kteří pevně svázaní bojovali s nočními můrami.

Nechápal, jak si ti dva mohli vybrat tak očividně hloupou možnost. Pernilla byla dostatečně sečtělá, aby nevolila variantu, která dle Severuse byla daleko horší, než zacházení azkabanských bystrozorů s vězni.

Jedním mávnutím hůlkou ukončil jejich trápení a oba okamžitě vytřeštili oči a snažili se bojovat se svými pouty.
"Jsem si zcela jist, že příště budete volit obezřetněji," oznámil jim chladně a oba na něj upřeli uslzené pohledy plné děsu. Nebylo potřeba je varovat, aby se příště o nic nepokoušeli.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

V Pondělí ráno byl Severus Snape v příšerné náladě. Poslední tři dny se sotva prospal na pár hodin a musel řešit tolik nepříjemností se svými žáky, jaké neřešil už spoustu let. Snídani si proto nechal přinést do svých komnat - v tak brzké ranní hodině ještě nebyl schopen předstírat zdvořilou konverzaci.

Jako obvykle si připravil svůj výukový plán a poslal Kate dopis, v němž jí šifrovaně napsal, že je její klíč v naprostém bezpečí. Lektvarista ho ukryl na mudlovském hřbitově u hroby své matky. Byl si jist, že tam jej nikdo hledat nebude.

Po krátké snídani se v nevrlé náladě zjevil v učebně lektvarů a během celého dopoledne strhnul tolik bodů, že se žáci v jeho blízkosti báli i nadechnout. Severus byl jen rád, že dnes neučil nebelvírské ani zmijozelské - takovou dvouhodinovku by rozhodně někdo nemusel přežít.

Kolem poledne se opět odebral do svých komnat, stále bez nálady naslouchat zbytečným žvástům svých kolegů a pozorovat hyperaktivní spratky. K jeho náladě nepřispělo ani to, že se mu Kate na jeho dopis neobtěžovala odpovědět.

Ne, že by to byla její povinnost, ale byla to slušnost. Obzvlášť poté, co jí s tím klíčem udělal laskavost. Nebo o sobě mohla dát alespoň vědět, když se mu neozvala od chvíle, kdy se v sobotu po poledni přemístila do své kanceláře. Ale nebyl její chůva, aby měl zmapovaný každý její pohyb.

Kolem čtvrté, když skončil svou poslední dvouhodinovku lektvarů toho dne a všichni mrzimorští spolu s havraspárskými spěchali z jeho dosahu, se začal mírně obávat. Přešel do svých komnat, aniž by se obtěžoval posílat pro skřítka s večeří a Letaxem se dopravil na Tkalcovskou ulici.

Ticho, kterého v domě uvítalo, bylo najednou nepříjemné a mrazivé. Kdysi to bylo znamení toho, že se zase objevil ve svém rodném domě a má klid od všech. Nyní to bylo neobvyklé a zvyšovalo nepříjemný pocit, který se mu usadil v žaludku.

Prošel dům, pokoj po pokoji, avšak po Kate nebylo ani stopy. Skoro to vypadala, jako by se tu za celý den ani neobjevila. Možná i za celý víkend. Snape podmračeně začal odříkávat všelijaká identifikační kouzla, ale nic neobjevil.

Již se chtěl přemístit zpět do Bradavic a pokusit se pomocí ředitele zjistit, kde se jeho žena nachází, když se před ním zjevil skřítek a uklonil se mu. Severus ho okamžitě poznal, neboť se s ním setkal na panství Morganů.

"Paní Morganová poslala Wattyho, aby našel pana Snapea a přivedl ho k paní," drmolil rychle skřítek a jeho velké oči byly plné slz a zoufalství.

Snape bez řečí natáhl ruku a skřítek ho za ni hbitě chytil. Poté je oba přemístil a lektvarista se chvíli rozhlížel po svém okolí, než mu s mrazením v zádech došlo, kde se nacházejí. Byli v átriu nemocnice u svatého Munga.

Snape ihned pustil skřítka a nedbal na jeho volání, zatímco spěšným krokem mířil k recepci. Všichni mu uskakovali z cesty a ubohá recepční, k níž se vydal, hlasitě polkla, když uviděla jeho rozzuřený výraz.

"Catherine Snaepová, kde je?"
"Čtvrté patro, chodba devět, pokoj 216," oznámila mu rychle, když se podívala do karty před sebou.

Aniž by jí věnoval další pohled rychle zamířil k výtahům, kde se rychle připojil k dalším kouzelníkům. Většina z nich se odpojovala v prvních patrech, což ho iritovalo, protože musel pokaždé čekat, než vystoupí a výtah se znovu rozjede.

Jakmile se dostal do čtvrtého patra, okamžitě prokličkoval mezi všemi chodbami a byl rád, že znal Mungovu nemocnici tak dobře, že se v ní neztratil a nepotřeboval nikoho, aby mu poradil cestu. Věděl přesně, kam jde a brzy stanul před pokojem 216.

V tu chvíli se zarazil a veškerá jeho rozhodnost vyprchala. Kate byla za těmi dveřmi a on neměl nejmenší tušení, jak se tam dostala, ani jak vážná její zranění budou. Hádal ale, že velmi vážná - do čtvrtého patra pro Trvalá poškození způsobená zaklínadly ji neumístili jen tak z legrace.

Pomalu otevřel dveře a vklouzl do slabě osvětlené místnosti. Kolem postele se vznášely stabilizační kouzla a přístroje vedle postele zběsile zapisovaly stavy. Jeho pohled se zastavil na postavě uprostřed bílých přikrývek.

Vypadala příšerně. Byla smrtelně bledá a nebyl snad milimetr kůže, na němž by nebyly modřiny či jiné šrámy. Byla napojena na dýchací přístroj a půlku jejího obličeje zakrýval obvaz. Její magie nebyla cítit.

Snape pomalu přešel k lůžku a posadil se na stoličku vedle své ženy. Pohledem znovu přejel celou její drobnou postavu, která se na posteli ztrácela a jeho vztek rostl. Ten, kdo jí tohle udělal, za to velmi draze zaplatí.

Vzal jednu její chladnou dlaň do svých a jemně ji třel. Snažil se svou magií dosáhnout k té její, ale nebyl schopen se dostat tak hluboko, což znamenalo jediné. Udržovali ji v magickém spánku, aby se ujistili, že ji její magie nezabije nebo se při pokusu o to nevytratí.

"Severusi?" ozvalo se za ním slabým ženským hlasem.
Snape se prudce otočil a odolal nutkání vytáhnout svou hůlku. U dveří stála pobledlá Viviene Morganová.

"Viviene," kývl na svou švagrovou, než se jeho pohled stočil zpět ke Kate. "Co se stalo?"
"Našli ji u vchodu do nemocnice. Někdo ji sem takhle musel přenést."

Zbabělec, pomyslel si nenávistně Snape. Přesto měl dobrý tip na to, kdo stál za Catherininou hospitalizací. Než se stihl začít pídit po podrobnostech, opět se otevřely dveře a Joseph Cooke vstoupil do místnosti.

"Paní Morganová... Severusi," pozdravil oba a díval se střídavě na svou pacientku a na lékařskou kartu ve svých rukou. Po chvíli promluvil. "Vnitřní zranění se nám podařilo zcela odstranit, stejně jako zlomeniny. Začaly jsme léčit infekce a napojili ji na dokrvovací lektvar společně s výživami a zcelováním magie. Nechal jsem ji ale v umělém spánku, protože potýkat se s vlastní magií by na její tělo bylo až příliš. Potřebujeme, aby se uzdravila nejdříve z toho nejhoršího. Otok na mozku se zmenšil a plíce fungují normálně. Nechci zatěžovat její organismus, takže s odpojením ventilátoru raději ještě počkám."

"Bude v pořádku?" vyjádřila Snapeovu myšlenku Viviene.

"To nemohu ještě posoudit," připustil opatrně doktor. "Její zranění byla opravdu vážná a stále je tu možnost, že se její magie nevrátí zcela v pořádku. Také nedovedu s určitostí říct, jaké poškození způsobil opakovaný Cruciatus na jejím mozku."

Joe se odmlčel a Viviene se tiše rozplakala, zhroutila se na druhou stoličku vedle postele a vzala dceru za volnou ruku. Snape pustil svou ženu a vstal. Jediným pohledem Josepha vyzval na konverzaci venku. Ten přikývl a oba muži nechali vzlykající matku se svou dceru.

Jen co se zavřely dveře, měl Severus Josepha přitisknutého ke zdi s hůlkou pod krkem.
"Co se stalo? A jaktože se o tom, že na mou ženu někdo zaútočil dozvídám tak pozdě a navíc od domácího skřítka?" domáhal se odpovědi Snape. Vztek z něj přímo čišel.

"Chápu tvé obavy, Severusi," sykl Joe a odstrčil svého přítele od sebe, aniž by dbal na hůlku namířenou k jeho hrudi a urovnal si plášť. "Ale dovol mi ti připomenout, že jsem posledních dvacetčtyři hodin strávil na sále s tvou ženou a pokoušel se jí seskládat dohromady a ujistit se, že přežije přinejmenším další den. Samozřejmě bych tě kontaktoval, ale měl jsem za to, že mým primárním cílem bude udržet tvou ženu při životě, než tě ihned přivést k její mrtvole."

To Snapea rozhodně zklidnilo. Jeho tvář nabrala typický stoický výraz.
"Víš, kdo ji sem přenesl?" zeptal se nakonec přímo.

"Ne," odpověděl popravdě Joseph se zavrtěním hlavy. "A i kdybych to věděl, pravděpodobně bych nejprve kontaktoval bystrozory. S vyřizováním účtů by ses dostal expresní linkou do Azkabanu."

"Nezajímá mě, co si myslíš. Najdu toho parchanta a bude litovat dne, kdy položil své špinavé pracky na Kate," ucedil ostře Snape.

"Výborně. A teď mi přesně řekni, kam se poděl tvůj geniální zmijozelský mozek?" zeptal se ho dávný přítel a honem pokračoval, když se Snapeovi zablýsklo nenávistně v očích a pevněji sevřel hůlku. "Jak by Kate pomohlo, kdybys zabil jejího útočníka a skončil v Azkabanu? Do jejího pokoje smí vstoupit pouze dvě sestry, které osobně znám a já jako jediný lékouzelník. Nikdo jiný. A víš proč? Protože oba dva máte nepřátelé, kteří si nepřejí nic jiného, než vás oba dva vymazat z povrchu zemského. Takže přirozeně, když se na veřejnost dostala zpráva o tom, že někdo zaútočil na dědičku Morganovic impéria, logickou reakcí všech lapků bylo vyhlášení honu na tvou ženu. Přímo v mé nemocnici. Myslíš si, že se mi tahle situace zamlouvá? Ne. Ani trochu. Ale pokud se mnou nebudeš hrát podle pravidel, nejsem si jist, jak dlouho ji tu udržím sám naživu."

Po tomhle proslovu se Joe odmlčel a vyčkávavě hleděl na Severuse. Bylo vidět, že jeho slova zapůsobila a že si lektvarista zpětně uvědomil, jak hloupé by bylo vyžadovat okamžitou pomstu, aniž by si vše řádně promyslel.

Nakonec se nad přítelem slitoval.
"Chceš jí pomoci?" zeptal se mírně a odpovědí mu bylo dotčený a rozlícený pohled.

Joe se poporvé za celé dva dny upřímně pousmál. Vzal Severuse kolem ramen a zamířil s ním ke své pracovně naproti pokoji 216.

"Pak budu potřebovat tvé lektvarové dovednosti. A to rychle."

19. Pevně v rukou (2/2)

10. prosince 2016 v 22:41 Spoutaní

WATTPAD

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Pánové," uvítala všechny komisaře, jakmile se shromáždili kolem kulatého stolu.
Všichni jí kývli na pozdrav a posadili se na svá místa. Kate zůstala stát a všechny přejela pohledem. Bylo na nich vidět, že je jim to nepříjemné. Všichni tu totiž věděli, kdo je jejím otcem a zároveň věděli o jejich neshodech vůči firmě.

Bohužel, stejně jako se báli lorda Morgana, se obávali i jeho dcery, nyní vdané paní Snapeové. Jako by jim už tak nenaháněla hrůzu, byli nuceni se začít strachovat i jejího stínu v podobě Severuse Snapea.

"Děkuji, že jste i po pracovní době našli chvíli volného času. Nebudu chodit kolem horké kaše; jsem tu z jediného prostého důvodu, a tím je paní Anabelle Lesterová," ujala se bez váhání konverzace.

Ihned se rozezněl šum, jak se přítomní kouzelníci začali bavit se svými sousedy. Kate pozvedla ruku, aby je umlčela. Vyzývavě na všechny pohlédla. Dle jejího mínění to byli zapšklí staří páprdové, kteří tu byli jen proto, že se to jejímu otci hodilo a poslouchali na slovo.

Až na Grahama Gottfreye, na toho si musela dávat pozor. Byl to sedmdesátník, ovšem svá nejlepší léta měl už dávno za sebou. I když se kouzelníci dožívají poměrně vysokého věku, Gottfreye již nyní vypadal, že má těsně před infarktem.

Měl prošedivělé krátké tmavě hnědé vlasy, uhlazené dozadu. Nosil také knírek, který měl střižený přesně, jako míval Adolf Hitler. Gottfreye byl původem z Německa a nacistické ideologie pro něj byly jako svatý grál.

Nikdo ho neměl rád, nikdo se s ním nebavil a přesto Kate věděla, že je nejnebezpečnější ze všech přítomných. Zatímco se všichni snažili všechny přehlučet svými návrhy, Gottfreye seděl v klidu a na rtech mu pohrával nepěkný úsměv.

"Nepřišla jsem se tu s vámi dohadovat," utnula nakonec vzrušený hovor a odtrhla pohled od svého rivala. "Jednoduše jsem vám přišla sdělit, jaké výsledky mám pro paní Lesterovou já."

Vzala všechny složky, které představenstvo odsouhlasilo a jediným ladným pohybem je hodila do ohniště. Nastalo mrtvolné ticho, při němž se nikdo neodvážil dýchat. Přerušilo ho krátké uchechtnutí Grahama Gottfreye.

Všechny pohledy se na něj nepříjemně stočily. Gottfreye však měl oči jenom pro Kate. Nepěkně se zašklebil, než promluvil.

"Paní Snapeová," vychutnal si její titul a Kate odolala nutkání zamračit se. "Jste si doufám vědoma, že jsme tyto plány vypracovaly s vaším otcem během dnešní dopolední porady? Je mi líto, ale nejste představenkyní naší komise a tudíž nemáte vůbec žádné právo rozhodovat o případech, které firma Morgan přijme, a které ne. Byť je vaším otcem lord Morgan, nedává vám to žádné právo ničit sepsané smlouvy."

Zbytek osazenstva se otočil ke Kate. Ta se jen sladce usmála, než věnovala Gottfreyemu tvrdý pohled.

"Je mi líto, že to vidíte takhle, pane Gottfreye," započala, aniž by vypadla ze své role. "Ovšem musím s vámi zcela nesouhlasit. Všechny smlouvy se mě tu týkají a třebaže se vám to nelíbí, na jejich odsouhlaseních mám také co říct. Firma mi z dvaceti pěti procent patří, což mě automaticky dělá členkou komise. Všechny tyto dokumenty jsem shledala nepřijatelnými a poradila si s nimi způsobem, jaký jsem považovala za vhodný. Děkuji vám za názor, nicméně zde jsou dokumenty, které jsem schválila já."

Mávnutím ruky všem přiletěla jedna kopie a muži se začetli do Catherniných výroků. Kate spokojeně sledovala, jak se Gottfreye nelibě mračí, ale věděla, že proti ní nemůže říct popel. Také jí bylo jasné, že se to druhý den dozví její otec.

Na to setkání se netěšila, ovšem nehodlala mu udělat tu radost, aby zničil všechny, na nichž jí záleželo. Slíbila paní Lesterové, že zajistí její farmu s testrály. A to také hodlala udělat. Znovu se napřímila, když všichni dočetli a založila ruce na prsou.

"Toto je nyní platná dokumentace paní Lesterové. Doufám, že si rozumíme," oznámila jim ostře.
Ozvalo se souhlasné mumlání. Gottfreye mlčel.
"Výborně, můžete jít. Děkuji vám za váš čas."

Otočila se i se svými deskami, které nechala odletaxovat do archivu a tiše sledovala, jak její spolupracovníci mizí. Nijak ji nepřekvapilo, že byl Gottfreye mezi posledními a již čekala na nějakou jeho poznámku či výhrůžku.

Proto skryla své překvapení, když se u ní pouze zastavil a po krátké odmlce se vydal za svými kolegy. Její překvapení vystřídal neklid. Ten chlap měl určitě něco za lubem a ona doufala, že to bude pouze jeho stížnost k lordu Morganovi. S tím byla smířená.

Podrážděně zavrčela, když zamířila do své pracovny, aby ji ještě jednou zabezpečila. Gottfreye nebyl idiot a vždy se snažil všem podkopávat nohy; koneckonců byl zmijozelem. Co ji na něm udivovalo byl fakt, že nikdy nevstoupil do řad smrtijedů.

Byl to starý nacista, který si nevážil nikoho, kdo podle něj nebyl čistokrevným árijcem, ale k Temnému pánovi se nepřidal. Kate si odvodila, že by ho Voldemort na místě zabil, neboť Gottfreye se netajil tím, že by pozabíjel polovinu kouzelníků čistě z toho důvodu, že byli podle jeho mínění židé.

Kate se zamračila, ale poté si opět promnula spánky a přikázala si na práci již nemyslet. Jak to tak vypadalo, její volný víkend bude pracovní a zítra se tu bude muset znovu stavit. Už jen proto, aby zkontrolovala, jak si vedl Mikael a co na ni přichystal Gottfreye.

Pro tuto chvíli si ovšem přála pouze jediné - postel a nerušený spánek. Zamknula kancelář a přemístila se do domu na Tkalcovské. Prošla ztichlými chodbami a poté si uvědomila, že Snape vlastně tento víkend tráví v Bradavicích.

Na chvíli se nerozhodně zastavila na prahu obývacího pokoje a zdlouhavě se dívala na krb, než se zamračila, zakroutila hlavou a vydala se po schodišti do ložnice. Tam se bezpečně svalila na postel poté, co se převlékla a usnula během pěti minut.

Její spánek byl neklidný a neustále se převalovala. Probudila se ovšem pouze jednou, když ji noční můra donutila vystřelit do sedu a natáhnout se vedle sebe. Ospale a s bušícím srdcem zírala na Snapeovu půlku postele, než se přiměla znovu si lehnout.

Jeho absence ji však zaplňovala neklidem a dalšími nočními můrami. Kate vytrpěla zbytek noci a zarputile se odmítala přemístit do Bradavic. Tohle bylo směšné.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Snape věnoval svému kolejnímu střelci nepříjemný pohled. Chlapec jeho pohled odevzdaně opětoval. Byl pod silným lektvarem proti bolesti a pravděpodobně měl halucinace. Snape si byl zcela jistý, že chlapec nemá ani tušení, kdo mu ošetřuje zlomená žebra.

"Má vnitřní krvácení," oznámila tiše Poppy a pustila se do dalšího diagnostického kouzla.
"Slezina nebo játra?"
"Slezina."

Lektvarista sáhl do svého hábitu a vkouzlil modrozelený lektvar do chlapcova organismu. Sledoval, jak se mu vrací barva a pro jistotu sáhl na jeho zápěstí. Tep byl trochu zrychlený, ale ne nijak nebezpečně.

"Děkuji, že jsi přišel," prohodila Poppy klidně, ale za jejími slovy byl obrovský vděk.
"Samozřejmě," odvětil Snape suše.

Přesto se ale snažil uklidnit. Trinity Conellová ho se svým sdělením vyděsila. Madame Pomfreyová si totiž s obvyklými úrazy dokáže běžně poradit sama a bez cizí pomoci, ale tentokrát vyžadovala Severusovu přítomnost.

Jakmile dorazil do nemocničního křídla, bylo mu ihned jasné, proč tak učinila. Patrick Gottfreye vypadal jako mrtvola, zatímco lékouzelnice zběsile mávala hůlkou, aby ho udržela naživu. Snape se k ní v mžiku přidal a společně se jim podařilo chlapce stabilizovat.

Nyní už to byla pouze rutinní záležitost, při níž Snape automaticky zaceloval a sešíval rány, odstraňoval krev a vracel zlámané kosti k sobě, aby je později mohli zafixovat. Neodvažoval se podat zmijozelovi Kostirost, protože se obával, že by to jeho magické jádro nevydrželo.

Zlomené kosti ovšem byly ve srovnání se smrtelným krvácením do břicha naprostá zbytečnost. Jistě, nemohli mu srovnat jeho kosti, ovšem byl naživu a to bylo jediné, co Snapea v tu chvíli zajímalo.

Odhrnul Patrickovi vlasy z čela a položil mu ruku jemně na čelo v zámince, že kontroluje jeho teplotu. Poppy nic nenamítala a po chvíli ho nechala se svým žákem o samotě. Věděla, že je nyní v bezpečných rukou.

Snape hleděl na nehybného chlapce a po chvíli stáhnul svou ruku z jeho čela. Opatrně přes něj přehodil přikrývku a posadil se do židle. Bylo mu jasné, že další den bez spánku rozhodně nezvládne, ovšem nebyl s to zamhouřit oka.

Pokaždé, když už byl blízko tomu, aby usnul, objevil se mu před očima obraz zakrváceného těla Patricka Gottfreye a s trhnutím se narovnal jako pravítko. V pět ráno s díky přijal černou kávu, kterou mi přinesla Poppy a natáhl se po knize, která byla na nočním stolku.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Kate setřídila ranní poštu a s kávou se usadila do svého křesla v kanceláři. Byla nevrlá a tvrdla tu již od pěti hodin, protože se odmítala stále kroutit v posteli a doufat, že se klidně prospí. Snažila se svou iritaci skrýt alespoň před Mikaelem.

"Nějaký problém?" zeptala se ho v okamžiku, kdy vešel do kanceláře.
"Jen pár dokumentů, které chce Griphook podepsat, aby vše nabylo legální správnosti," s tím ji Mikael přistrčil pět smluv a také malý váček. "Tady jsou ty zbylé klíče."

"Vyřídil jsi vše paní Lesterové?"
"Samozřejmě. Měla obrovskou radost a žádala mě, abych se s vámi ihned spojil. Odvolal jsem se na vaši momentální nepřítomnost."

"Výborně," ocenila ho prvním úsměvem toho dne a zuřivě podepisovala smlouvy. "Mohl bys je hned hodit ke Gringottovým a pak zajet do terénu k Millerovým?"
"Jasně. Jen počkám, než tam otevřou," sdělil jí s mírným pobavením Mikael a Kate mrkla na hodiny na stěně.

Povzdechla si a omluvně se usmála.
"Omlouvám se, Mikaeli, bylo toho na mě hodně a moc jsem toho nenaspala. Tady jsou ty smlouvy a může jít. A ještě jednou děkuji."
"Není zač šéfko," mrkl na ni již uvolněně a odspěchal do své malé kóje na konci budovy.

Kate pobaveně zavrtěla hlavou a mrkla na váček s klíči. Jeden okamžitě strčila do obálky, kterou nadepsala svým jménem. Další strčila spolu s obálkou do své tašky. Na svou pochůzku vyrazí až kolem oběda; nechtěla se s nikým potkat, ani s Mikaelem.

Poslední klíč několikrát potěžkala v ruce a zamyšleně na něj koukala, než si přitáhla další obálku s pergamenem a rychle naškrábala vzkaz. Ještě několikrát se na obálku podívala, než poslala jednoho ze svých skřítků, aby klíč odnesl.

Jakmile se přemístil, cítila se klidnější a vrhla se do dalších bankovních škrtů. Zamračila se nad slovy svého otce. Poté zatnula zuby a pokusila se nevířit vody ještě víc. Teď bylo třeba, aby na sebe nepoutala pozornost.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Pane Snape. Pane profesore Snape!"

Lektvarista se chvíli ošíval, než otevřel oči a shlédl na domácího skřítka, který se snažil upoutat jeho pozornost. Zmateně se rozhlédl a odolal nutkání si protřít oči. Přesto se znovu zarazil, když se na skřítka podíval.

Rozhodně to nebyl jeden z bradavických skřítků, protože měl na sobě jakousi uniformu. Snape se podíval na štítek, který měl na pravém rameni a potlačil povzdech. Logo Morganů vypovídalo samo o sobě.

"Co potřebuješ?" otázal se stvoření.
"Paní Snapeová posílá panu Snapeovi obálku," promluvil skřítek uctivě a s úklonou mu podal jakousi obálku.

Snape ji převzal a skřítek ihned zmizel. Lektvaristu překvapilo, že je poněkud těžší, z čehož usoudil, že se nejedná pouze o dopis. Opatrně strhnul pečeť a přimhouřil oči. V obálce byl dopis, ale byl tu přiložen i klíč k nějakému trezoru od Gringottových.

Podíval se na svého studenta na lůžku, který byl ovšem v hlubokém spánku a teprve když se ujistil, že ho nikdo nepozoruje, roztáhl pergamen se vzkazem.

Severusi,

ráda bych ti tento klíč předala osobně, ovšem momentálně jsem zavalená prací a než bych se k tomu dostala, mohlo by být pozdě.

Je to klíč k trezoru jedné mé klientky. Je nouzový a potřebuju, aby zůstal v naprostém utajení. Vím, že ty ho v utajení dokážeš udržet a proto tě prosím, abys ho schoval na vhodné místo, kde ho nikdo nenajde.

Pokud se tě na něj bude někdo ptát, všechno popři nebo shoď vinu na mě. Nechci, aby se tě to nějak dotklo, ale myslím, že to už jsem udělala tím, že jsem ti ten klíč poslala.

Prosím, důvěřuj mi,

Kate

Snape si zachmuřeně dočetl celou zprávu a několikrát protočil klíč mezi prsty, než ho zastrčil do vnitřní kapsy svého hábitu a jediným mávnutím hůlky zničil obálku i pergamen. Byl ochoten jí pomoci, ale až se s ní setká, bude mu muset vše vysvětlit.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Nemůžete jít dovnitř-"
"Buď si naprosto jist, že můžu. A teď zmiz!"
"Opravdu-"

Kate zvedla pohled od pergamenů na svém stole a ztuhla, když uslyšela stále se zvyšující hlasy na chodbě před její kanceláří. Bylo zcela očividné, že se Mikael snaží zabránit tomu, aby její otec vešel k ní do kanceláře. Bohužel bezvýsledně.

Její dveře se prudce otevřely a Kate stihla projít poslední nitrobranou, načež bezbarvě vzhlédla k svému otci. Byl naprosto vzteklý, toho si byla vědoma okamžitě. Byla na sebe zčásti hrdá, z té druhé měla strach.

Mikael se na ni omluvně a s obavou díval. Kate mu věnovala klidný úsměv a pokynula mu, aby opustil její kancelář. Její asistent na ni chvíli pohlížel, než váhavě odešel a zavřel za sebou téměř vyražené dveře.

Kate se otočila s naprostým klidem ke svému otci.
"Co tě přimělo mě navštívit, drahý otče?"

"Myslím, že bys měla vědět, kde jsou hranice, holčičko. A pokud tě to nedokáže naučit Snape, pak to budu muset udělat já."

19. Pevně v rukou (1/2)

10. prosince 2016 v 22:41 Spoutaní

WATTPAD

19. Pevně v rukou

Byl to kupodivu dobrý den.

Pokud něco mistra lektvarů znejistilo, pak to byly právě dobré dny. Obvykle jich neměl mnoho a s téměř stoprocentní pravděpodobností se vždy stalo něco, co takový poklidný den změnilo v noční můru. Bylo ironické, že se tak dobře naučil žít v příšerných podmínkách, že ho zneklidnila obyčejná sobota.

Kate mu dělala společnost celé ráno a on překvapivě zjistil, že mu její úsečné poznámky k lektvarům a popichování jeho osoby zas až tolik nevadí. Samozřejmě nemohl opomenout to, že jí všechno s hořkostí sobě vlastní vracel.

Kolem poledne opustila jeho laboratoř, ale neodešla okamžitě do jejich domu na Tkalcovské, nýbrž do malé kuchyňky, jež měl Snape ve svých komnatách a pokusila se připravit oběd. Po jejich smíru nehodlal vířit vody a své poznámky o jejím kulinářském umění si nechal pro sebe.

Ve dvě hodiny ho opustila, když jí přišel dopis z otcovy společnosti a vydala se řešit urgentní bankovní převody. Ve spěchu na schůzi ho letmo políbila na tvář, když kolem něj proběhla, než zmizela v plamenech.

Bylo zcela očividné, že už si na denní rutinu zvyká a začíná dříve nutné hrané náklonnosti provádět zcela automaticky. Severus se donutil odtrhnout od místa, kde se po jejím počínání zarazil a vešel zpět do laboratoře.

Zakouzlil na své kotlíky Tempus, aby si pohlídal čas a zavolal jednoho z hradních skřítků. Nemělo smysl, aby sem Pottera tahal v noci, když ho mohl bezpečně zpovídat odpoledne. Nařídil skřítkovi, aby sdělil nebelvírskému chlapci, že má přijít nikoliv v osm, jak bylo v plánu, ale již v pět odpoledne.

Také mu sdělil, aby chlapce donutil jít na dřívější večeři, ale zároveň aby to nevyznělo jako rozkaz od něho samého. Byl si jistý, že by jeho reakce byla zcela opačná ředitelově - Potter by pravděpodobně s paranoidní představou do Velké síně nešel a celý večer by svého profesora lektvarů podezíravě sledoval.

Skřítek vypadal, že všemu rozumí a po vyslechnutí příkazu se s úklonou přemístil splnit svůj úkol. Snape se na další tři hodiny zcela pohroužil do lektvarů a nebýt svého kouzla na kontrolu času, zmeškal by svůj naplánovaný "školní trest".

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Potěšilo ho, že když vyrazil ze západní chodby sklepení, uviděl nebelvírského studenta již čekat před dveřmi do učebny. Alespoň chodit včas se ten kluk naučil, pomyslel si a trochu zrychlil krok, aby je náhodou nějaký zatoulaný zmijozel nezahlédl.

Bylo to nepravděpodobné, neboť - jak si Snape předem zjistil - měli zmijozelští dnes famfrpálový trénink na příští zápas s Havraspárem, jenž se měl konat příští Neděli. Na druhou stranu, karma se nikdy neosvědčila v Severusův prospěch a proto byl obezřetný.

"Pane Pottere," oslovil chlapce zdálky a ten se spěšně otočil. "Dnes včas. Doufám, že tomu tak bude i v mých hodinách."
"Dobrý den," pozdravil ho nebelvířan nejistě a ustoupil, aby jeho profesor mohl otevřít dveře.

Snape kolem něj prošel a jediným pohledem zkontroloval, jak na tom je. Potter vypadal, že si i přes pobyt v nemocničním křídle příliš neodpočinul. Tedy pokud jeho kruhy pod očima mohly o něčem vypovídat.

Stále působil velmi unaveně a vzhledem k tomu, jak opatrně přenášel váhu na svou pravou stranu ho naražená žebra pekelně bolely. Svou pravou ruku měl stále obvázanou a očividně mu také působila bolesti.

Bohužel byl Snape až příliš nápadný a Potter ruku hbitě schoval do hábitu. Do tváře svého profesora se nepodíval, když kolem něj vcházel do učebny. Bez dalších řečí se posadil na židli před katedru a čekal na další pokyny.

To Severuse příliš neuklidnilo, protože chlapec v jeho přítomnosti nikdy nebyl poslušný. Ve skutečnosti měl pocit, že takové slovo ten spratek vůbec nezná a na nějaké autority zvysoka kašle. Musí téhle záhadě přijít na kloub.

Rozhodně se posadil za katedru a zadíval se na chlapce před sebou. Tomu bylo již zřejmé, že svůj trest nemá za zničený lektvar a že se celá debata bude odvíjet na téma jeho zranění a kde k nim přišel. Očividně z toho neměl radost.

"Pane Pottere, jistě víte, proč jste tady," oznámil mu profesor.
Nebelvířan krátce přikývnul, ale jeho pohled stále spočíval na jeho teniskách. Snape přimhouřil oči.
"Očekávám verbální odpověď, pane Pottere."

"Ano, pane."
"Proč jste madame Pomfreyovou nepožádal o lektvar proti bolesti?"
Potter vykulil oči.

"A proč? Včera jste mě vyléčil, jsem v pohodě."
"Jistěže," odvětil sarkasticky profesor. "Proto tak opatrně našlapujete a zvažujete každý svůj výdech. Nehledě na to, že se vám ta rána na ruce, ať už je jakéhokoliv původu, zanítila."

Potter na jeho pozorovací schopnosti nic neřekl, ale vzhlédl a to lektvaristovi stačilo. Zablýsklo se mu v očích a Potter se ani nehnul.

"Ale to vy moc dobře víte," pronesl Snape pečlivě a jeho vztek byl doslova hmatatelný.
"Připravuju na to lektvar. Budu v pohodě," odpověděl chlapec.
Snape pozvedl obočí.

"Připravujete lektvar? Sám? Zbláznil jste se Pottere?! Pokud nebude lektvar uvařen správně, nejenže vám pravděpodobně umrtví končetinu a zničil všechny nervové buňky, ale nejspíše otráví i celý váš organismus!" vybuchl jako první překvapivě profesor a praštil rukou do stolu, aby svá slova podpořil.

Potter se očividně snažil nenadskočit a proto sebou jen mírně trhl, ale vzdorovitě se zadíval do očí svého profesora.
"Jsem si vědom všech rizik, pane, ale měl byste vědět, že nejsem až takový idiot, za jakého mě považujete a dokážu udělat vlastní lektvar, aniž byste mi musel stát za zadkem."

Snape na něj chvíli ochromeně zíral a Potter mu stejně ochromený pohled opětoval. Poté se lektvaristova tvář stáhla a v jeho očích se problýskla zloba a nevěřícnost. Vytáhl hůlku a přivolal si ze skříní kotlík a přísady, které odlevitoval na jednu z prázdných lavic.

"Dobře, pane Pottere," pronesl klidněji, když se ke svému žákovi otočil. "Dokažte mi, že se mýlím a připravte Protizánětový lektvar. Máte na to přesně padesát dva minut."

Vykouzlil vedle sebe hodiny a vyzývavě se na žáka podíval. Ten po chvilce váhání vstal ze židle a zamířil ke svému pracovnímu prostoru. Znovu se podíval na svého profesora, který naklonil hlavu na stranu, a poté se pustil do práce.

xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Bylo zcela očividné, jak chlapce každý úkon, který byl nucen provést při výrobě lektvaru bolí, ale odmítal se vzdát. Byl prostě stejný paličák, jakým bývala jeho matka v dobách Severusova studia. Profesor ihned zahnal podobné myšlenky a zamračil se nad další esejí.

"Povězte mi, Pottere - kdybyste se někoho zeptal, jaký účinek bude mít Dračí dech na kouzelníka, jenž ho pozře, co byste považoval za adekvátní odpověď?" zeptal se zničehonic svého žáka.

Ten sebou trhl a málem do kotlíku upustil další ingredienci, ale stihl ji s bolestnou grimasou zachytit zraněnou rukou. Opatrně ji položil zpět na stůl a se zamyšlením se podíval na Snapea.

"Že by to pro něj rozhodně nevypadalo dobře. Tuším, že v mnoha případech působí těžké popáleniny... navíc ho ministerstvo zakázalo během první kouzelnické války," odpověděl s menší nejistotou opatrně, ale zároveň s vírou ve svá slova.

Pokusil se neošívat, když do něj profesor zabodl svůj tmavý pohled a několik vteřin na něj zkoumavě hleděl, než se vrátil ke své eseji, celou ji přeškrtl a přitáhl si další pergamen.

"Je těžké uvěřit tomu, že žák pátého ročníku má mnohem lepší přehled o lektvarech, než budoucí absolvent. Studujete navíc ve volném čase, abyste mne ohromil, pane Pottere?"

"Ne, studoval jsem navíc jen lektvary, které ministerstvo zakázalo," odpověděl Potter a dodal. "Pane."
"Uchvacuje vás zakázané?" zněla okamžitě otázka a bylo znát jemné varování v tónu hlasu.

Potter přidal další ingredienci, zamíchal s lektvarem a zatvářil se pobouřeně. Nevinní malí nebelvíři, pomyslel si Snape uštěpačně, ale nahlas nic neřekl.
"Uchvacuje mě jen to, co by mi mohlo zachránit život nebo mi ho vzít."

Na to Snape neměl co říct. Navíc v Potterově tváři se objevil vzdálený výraz a Snapeovi tak bylo jasné, že mu již chlapec nevěnuje sebemenší pozornost a pokusit se z něj něco vytáhnout by nepřineslo žádné ovoce.

Vrátil se tedy ke svým esejím a škrtal v nich tak dlouho, dokud ho jeho vyčarované hodiny nepřerušily v práci. Jediným mávnutím hůlky je nechal zmizet a pohlédl na Pottera, který zrovna s menšími obtížemi odstavoval svůj lektvar z ohně.

Bez váhání Snape mávnul hůlkou, aby oheň uhasil a nezpůsobil požár, zatímco Potter úspěšně odložil kotlík na desku. Poté do malých flakónků ukládal mírně hustou esenci, která měla poměrně přijatelnou fialovou barvu.

Jakmile je všechny naplnil, odnesl je před svého profesora a očekával jeho verdikt. Snape věděl, že chlapec žádnou chybu neudělal, přesto jeden z flakónů vzal a několikrát ho obrátil proti světlu a sledoval konzistenci.

Rozhodně nemohl zapřít svou osobnost a nechat si ujít příležitost svého žáka trochu vydusit. Poté jednu z nich podal Potterovi, jenž ji nejistě uchopil.
"Víte, co máte dělat," oznámil mu z pozdviženým obočím.

Potter znejistěl. Bylo zcela očividné, že před svým profesorem chce své zranění utajit, ale také musel vědět, že je to zcela zbytečné, neboť neměl příliš na výběr. Snape ho již chtěl posměšně okřiknout, když se dveře do jeho učebny zprudka otevřely a dovnitř vběhla menší druhačka z jeho koleje.

"Pane profesore, na hřišti srazil našeho střelce jeden z potlouků! Madame Pomfreyová mě poslala, abych-"
"Jsou na ošetřovně?" utnul ji spěšně profesor a již se zvedal.

"Ano," vyhrkla dívka udýchaně a poté se s přimhouřenýma očima zadívala na Pottera.
"Můžete odejít, pane Pottere, váš trest je u konce," oznámil mu Snape a byl rád, že alespoň nějaké reflexy ten chlapec měl.

Než jeho žačka stihla doběhnout až ke katedře, Potter nenápadně schoval jeden ze svých vzorků do hábitu. Nyní se na profesora podíval a přikývl.

"Nashledanou, profesore."
S tím zmizel ze dveří a očividně pospíchal, aby mu popřípadě nemohl nikdo vzít body nebo apelovat s dalším trestem. Snape se podíval na dívku před sebou a vyvedl ji na chodbu.

"Vraťte se do vaší společenské místnosti, slečno Connelová. Děkuji za informace, dále už se o vše potřebné postarám," oznámil ji a svůj tón hlasu změnil na přátelštější.
"Děkuju, pane profesore," zatvářil se úlevně a spěchala chodbami hlouběji do podzemí.

Snape se mezitím rychle vrátil zpět, přivolala si několik lektvarů, které považoval za příhodné a v zelených plamenech zmizel na ošetřovnu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Kate si útrpně povzdechla a konečně od sebe odsunula všechny pergameny. Promnula si oči a mrkla na hodinky. Byla tu už téměř šest hodin a připadalo jí to jako celá věčnost. V momentě, kdy se rozhodla vstát od svého stolu a vyrazit domů, se dveře do její kanceláře prudce otevřely a její asistent vstoupil do místnosti s dalším štosem papírů.

"Mikaeli, další várku už rozhodně nezvládnu. Nech je tady, když už jsi je přinesl, ale podívám se na ně až zítra," promluvila k němu unaveně a masírovala si spánky.
"Chápu, paní Snapeová," pronesl kajícně Mikael a Kate přikývla.

Když delší chvíli nic neříkal, ale stále se neměl k odchodu, konečně otevřela oči. Mikael se ošíval na svém místě a trochu roztržitě se škrábal vzadu na krku. Povzdechla si.
"Je to nutné?"
"Ne... tedy vlastně ano. Týká se to paní Lesterové - víte, jak jste chtěla, abych-"

"Vím," přerušila ho a mávla rukou, "pokračuj."
"No. Pan Morgan zablokoval její účet a také odmítl schválit její návrh na oddlužení a splácení hypotéky."
Kate se zarazila, její oči se stáhly do úzké škvíry a měla co dělat, aby udržela svoji magii pod kontrolou.

"Cože udělal?"
"Nechal si od představenstva doložit veškeré dokumentace a schválit-"
"Děkuji Mikaeli, můžeš jít," opět ho přerušila, ostřeji než zamýšlela.

Mikale se zarazil a zbledl o další odstín.
"O-opravdu? Neměl jsem v úmyslu vám působit problémy..."

"Nezpůsobil jsi problémy. Vlastně jsem ráda, že jsi mě informoval. Děkuji Mikaeli, své peníze dostaneš ihned na účet ke Gringottovým. Dobrá práce, můžeš jít," pochválila svého asistenta a věnovala mu drobný úsměv.

Na Mikaelovi byla jasně znát úleva a nyní s lepší barvou ve tváři rychle vyšel z kanceláře a nechal Kate jejím vlastním úvahám. Jeho zaměstnavatelku totiž při zmínce o paní Lesterové okamžitě přešla únava a s novou razancí si přitáhla velký štos před sebe.

Pečlivě pročítala jednotlivé řádky a nepřestávala se mračit nad výroky šéfa firmy - tedy jejího otce. Zaskřípala zuby a přitáhla si pár pergamenů, zatímco opět zavolala Mikaela. Ten se spěšně objevil během pár minut.

"Děkuji, že jsi ještě přišel, Mikaeli," uvítala zadýchaného muže a pokračovala. "Potřebuju, aby ses s tímto obrátil na Gringottovy - založ nový účet na jméno Montgomeryová; všechny údaje ti dám sebou. Na ten účet dáš přesně 50 tisíc galeonů a necháš ho zapečetit. Chci tři- ne vlastně čtyři klíče. Jeden z nich odneseš k paní Lesterové, na Křivolaký sad. Zbylé vrátíš mně. Rozumíš?"

"Samozřejmě."
"Vím, že již máš po pracovní době, ale opravdu potřebuju, abys tam skočil ještě dnes, než zavřou přístupy k trezorům."
"Chápu."

"Zaplatím ti přesčas. Každopádně se vydej ke skřetovi jménem Griphook a pověz mu, kdo jsem. Neměl by být problém, aby celou věc vyřídil. Jakmile odejdeš z Křivolakého sadu, zbylé klíče pošli přes diskrétní sovu; jedna na tebe bude čekat přímo u paní Lesterové."
"Dobře."

Kate si pro sebe přikývla, předala svému asistentovi všechny potřebné dokumentace a peníze v sáčku a vyprovodila ho. Jakmile se ujistila, že je na patře sama, rychle zajistila svou kancelář všemi druhy ochranných kouzel, na něž si vzpomněla.

Teprve poté znovu usedla ke svému psacímu stolu a začala kopírovat všechny zprávy, které ji Mikael předal při své první návštěvě. Bez jakýchkoliv výčitek svědomí celé zprávy překopávala tak, aby byly nenapadnutelné, avšak aby paní Lesterové byly ku prospěchu.

Znovu si přivolala další pergameny, když byla se všemi úpravami hotova a narychlo sepsala dopis k vyzvání schůzky. Poté pergamen zduplikovala a poslala všem šesti zasedajícím komisařům jejich firmy. Schůze se měla konat za dvacet minut v konferenční místnosti.

Kate se zvedla ze židle a všechny dokumenty na svém stole zmenšila do takové velikosti, aby se pohodlně vešly do její tašky. Poté se před zrcadlem upravila a nalíčila si rty do karmínově rudé. Rychle zkontrolovala celou místnost, než ji opustila a pečlivě zabezpečila.

Mrkla na hodinky a volným tempem se vydala ke konferenční místnosti. Milovala, když mohla věcmi pořádně zamíchat a mít je pod svou taktovkou.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

18. Nečekaní spojenci

4. prosince 2016 v 11:00 Spoutaní

WATTPAD

18. Nečekaní spojenci

Dívala se na něj s jasnou výzvou v očích. Byla to její hra, věděl to. Ale nebyl ochoten se poddat jejím pravidlům a dovolit jí, aby se mu dostala pod kůži.

Přimhouřil oči a shlédl na ni neboť bez svých podpatků mu sotva dosahovala k bradě. Pomalu vyšel ke své manželce. Její posměšný úšklebek se vytrácel s každým krokem, který udělal a bylo na ní vidět, že znejistěla.

Dva můžou hrát tuhle hru.

"Je tohle opravdu po čem tvá ubohá duše prahne?" protáhl s téměř ostrým zavrněním v hlase. Naskočila jí husí kůže, ale vzdorovitě pozdvihla svou aristokratickou bradu.

"Možná jen chci, abys mi dokázal, že se tvá fantazie zakládá i na pravdě," opětovala svůdnějším hlasem, než by od ní očekával. Nenechal se zviklat.
"Kdo ti bráni v tom se podívat?"

Mírně se jí rozšířily oči a Snape potlačil svůj úšklebek. Jeho rovnováha rychle zmizela, když se její ruce hbitě přesunuly k jeho hábitu a s kočičí precizností rozepínala jeden knoflíček za druhým, aniž by se její oči přesunuly z jeho tmavých hloubek.

"Měl bys vědět, že vyzývat někoho, kdo je ochotný pro vlastní výhru udělat cokoliv, je hloupé," prohodila klidným hlasem, než přimhouřila oči a vytáhla se na špičky, aby mu mohla šeptat přímo do ucha, "a taky bys měl vědět, že vsázet se o něco se ženou - byť nevědomky - je přímo sebevražedné."

Dala si záležet, aby se svými rty dotkla jeho ušního lalůčku a téměř cítil její úsměv. Nezaváhal a pevně si ji k sobě přitáhl, ruce bezpečně obmotané kolem jejího pasu a přiblížil svůj obličej k jejímu.

Neúprosně zíral do jejích očích, zatímco Kate se neodvážila ani nadechnout.
"Co tě přivádí k myšlence, že nade mnou máš navrch?"

Zadrhl se jí dech, když se k ní sklonil, ale přesto neuhnula, což ho potěšilo i naštvalo zároveň. Neodpověděla a bez hnutí na sebe hleděli. Jediný zvuk v místnosti byl jejich dech. Poté se k němu naklonila a v ten okamžik se na jejich předloktích rozpálilo Znamení.

Odskočili od sebe a se syknutím se chytili za ruce. Pohlédli na sebe a opět se v děsivé synchronizaci vydali do laboratoře. Snape jí rychle podal jednu z lahviček, kterou do sebe okamžitě hodili a poté na pár vteřin spojili své hůlky, aby zkompletovali a sjednotili fiktivní vzpomínku. Poté se vydali do obývacího pokoje, aby se společně přemístili. Po cestě vzali své pláště a masky.

Kate se před Letaxem zastavila a věnovala mu pohled, který nedokázal dešifrovat, načež se otočila, nasadila svou masku a prošla zelenými plameny. Snape pár vteřin počkal, než jí následoval a znovu pevně stavěl obrany ve své mysli.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Oba se zarazili, když vešli do obřího sálu a místo toho, aby na ně čekali jejich kolegové Smrtijedi, byl uprostřed místnosti na svém trůně pouze Voldemort, po jehož boku věrně ležela Nagini a hned vedle se choulil Červíček, který vypadal, že by byl nejraději kdekoliv na světě, než tady.

Nedali na sobě nic znát a společným krokem se vydali ke svému Pánovi. Poklekli a teprve po vyzvání se opět postavili. Kate se donutila pohlédnout do rudých očí naproti sobě a silou vůle se neotřásla.

"Mí drazí," pozdravil je Voldemort líně a hladil svého hada po hlavě. "Je mi líto, že vás přepadám v tak... brzkou ranní hodinu."
Soudě dle jeho lhostejného tónu a znuděného výrazu si odvodili, jak moc ho to mrzí. Neřekli však nic a čekali.

"Dostala se ke mně velmi nemilá zpráva," poznamenal a prohlížel si své odporné nehty. "Samozřejmě se tím nechci znepokojovat, neboť můj zdroj těchto zpráv není příliš velkým přítelem ani jednoho z vás, řekl bych."

Avery, pomyslela si Kate a mrkla na Snapea. Ten svůj pohled měl stále zaměřený na Voldemorta.

"Proto jsem si jist, že tuhle situaci dokážeme vyřešit v klidu a bez nepohodlných svědků," oznámil jim jejich vůdce. Červíček vedle něj se přikrčil, byť se na jeho osobu nikdo neosočoval. Voldemort ho ignoroval.

"Catherine," otočil se Voldemort k ní a natočil hlavu mírně na stranu. Vypadal jako malé dítě s tím rozdílem, že dítě by se nikdy nedokázalo dívat s tak nechutným a hrůzným pohledem. "Bylo mi sděleno, že jste svůj sňatek řádně nezpečetili."

"Můj pane," začala Kate odhodlaně. "To je zcela mylná informace."
Nevěděla, jak lépe svou myšlenku zformulovat a doufala, že tohle bude dostačující. Snape se stále ani nehnul a Kate se snažila zbytečně nestresovat. Voldemort na to nic neřekl a obrátil se ke Snapeovi.

"Jsem si jist, že můj nejvěrnější by mě nikdy nepodvedl tak ohavným způsobem a nezneužil dárku, který jsem tak laskavě odsouhlasil," prohodil Temný pán.

V Kate to vřelo, ale držela se na uzdě. Moc dobře věděla, že sebemenší chyba je teď bude stát život. Pokusila se uklidnit, ale přistihla se, jak pevně zatíná pěsti a donutila se povolit ztuhlé svaly.

"Můj pane," započal stejnou replikou její manžel, "velmi si cením vaší přízně. Ani by mne nenapadlo se stavět proti vašim zájmům."

Voldemort si ho pohledem přeměřil a poté se nepatrně usmál, což působilo daleko hrozivěji, než úšklebek, který se na jeho obličeji objevoval pravidelněji. Nagini vedle něj zasyčela a zabodla svůj hladový pohled do Kate.

"Pak ti jistě nebude vadit, když si prohlédnu vaše vzpomínky," oznámil mu, aniž by se ptal Kate na názor a nechal rozhodnout Snapea.

"Samozřejmě."
"Legilimens!"

Kate bezdechu sledovala Voldemortovo počínáni a tiše doufala, že Snapeův plán vyjde. Když po pár minutách vystoupil, v rudých očích se objevil náznak pobavení. Stočil svůj pohled ke Kate a bez dalšího varování vstoupil i do její mysli.
"Legilimens!"

Nechtíc povolila své obrany a nechala ho procházet svojí myslí, až přišel k vykonstruované vzpomínce a celou si ji prohlédl. Kate bedlivě, ale s opatrností sledovala, jak pozoruje každý detail a nutila své podvědomí ke klidu.

Snažila se nevydechnout úlevou, když z její mysli bez jakékoliv opatrnosti vystoupil a rozbolela ji hlava. Ignorovala zcela počínající migrénu a se zatajeným dechem sledovala Voldemorta. Opět se vrátil na své místo a pohladil Nagini.

"Červíčku," oslovil muže vedle sebe. Ten vypískl a Voldemort mu věnoval nepříjemný pohled. "Najdi Averyho a pokus se ho nijak nevyděsit, až ho přivedeš. Není třeba ho varovat, než sem dorazí."

"Jistě, můj pane," zadrmolil rychle sluha a bez jediného pohledu na manžele zamířil k východovým dveřím.
Voldemort poté obrátil svou pozornost zpět na své předvolané sluhy a nepatrně se usmál.

"Je mi líto, že jsem vás byl nucen vytáhnout z postele. Ale jistě chápete, že dobro nás všech je v mém zájmu."
"Ano, pane," odpověděli unisono, čímž si vysloužili pobavený škleb.
"Můžete jít. O Averyho se postarám, Severusi."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Jakmile byli v bezpečí jeho komnat v Bradavicích, okamžitě se vydala do ložnice a práskla za sebou dveřmi. Jasně slyšel, jak na dveře uvalila ochranná a zamykací kouzla a poté se pokoje ponořily do ticha.

Snape si klidně sundal plášť i masku a nalil si kávu, s níž se usadil do křesla u krbu. Samozřejmě, že byla naštvaná. Ale zároveň byla zhrzená její pýcha, takže se potřebovala uklidnit a nabrat ztracenou rovnováhu. Sama, aniž by ji někdo pozoroval. Nedejmerlin nějaký muž, natož její vlastní manžel.

Snape Voldemortovo chování vůči všem smrtijedkám upřímně nenáviděl. Pokud si něčeho na svém charakteru vážil, pak to byl způsob jeho jednání. Jistě, byl to zmijozel a většina jeho rozhodnutí nebyla zcela podle pravidel a předpisů, nicméně se nikdy nepokoušel chovat nadřazeně jen proto, že byl muž.

Voldemort se poslední dobou choval ke všem ženským posluhovačům jako k mudlům a nečistokrevným kouzelníkům. Popravdě to Snapea začalo opravdu děsit poté, co se s Kate oženil. Do té doby se samozřejmě pokoušel mírnit hněv svého pána vůči něžnému pohlaví, ovšem zabránit všemu nemohl.

S povzdechem dopil svou kávu a zamířil ke krbu. Dnes už ani nepočítal s tím, že by si šel lehnout a psychicky se připravoval na svůj další pokus fungovat beze spánku. Podrážděně si odfrkl. Na tohle už začínám být starý, pomyslel si, než vešel do zelených plamenů.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Jeho natrpklou náladu poněkud uklidnil pohled na rozespalého ředitele. Bylo zcela jisté, že ve čtyři ráno již nečekal žádnou návštěvu. Snape se dnes ale nemohl přinutit k tomu, aby litoval probuzení starého pána.
Rozhodně ne poté, co si vyslechl Pottera.

"Severusi," pronesl těžce Brumbál a opatrně si nasadil brýle. Pokynul svému podřízenému k pracovnímu stolu a sám ztěžka usedl na své křeslo. "Co tě sem přivádí v tuto hodinu? Nějaké zprávy od Voldemorta?"

Snape sebou trhl a kousnul se do jazyka, aby starce neokřikl. Pečlivě zkontroloval svůj výraz, než promluvil.
"Ne," prohlásil a rozhodl se, že o dnešní schůzce ho zpravovat nebude. Poté se zachmuřil. "Jde o Pottera."

"Ach, jistě," prohodil dobromyslně Brumbál a na obličeji se mu objevil unavený úsměv. Bylo příliš brzy na to, aby se v jeho očích objevily jiskřičky nebo aby nabídl citronový drops, za což byl Severus nesmírně vděčný.

"Jsem si jist, že tě již dnes v noci budila Minerva," ujistil se lektvarista a na ředitelovo pokývnutí pokračoval, "a proto jsem tu i já. Nepochybně mě Minerva osočila z toho, že jsem nezajistil bezpečnost Zlatému chlapci a neeskortoval ho do jeho pokoje v nebelvírské věži."

"Severusi," pozvedl Brumbál obočí, "jsem si jist, že jsi nepřišel opět shazovat Harryho dovednosti v Lektvarech nebo jeho chování. Začínáš být jako kolovrátek."

Nad tím se mladší muž zamračil, neboť ho Brumbál opět nevědomky přinutil cítit se jako malý spratek.
"Pokud o něj projevuješ takovou starost, pak je pro mne zcela nepochopitelný fakt, že má Potter zcela opačný dojem z tvého chování."

Brumbál se na něj chvíli zamyšleně díval, než si povzdechl a v jeho pomněnkových očích se zaleskl smutek. Fawkes zatrylkoval ze svého místa a snažil se povzbudit svého společníka.

"Je mi velice líto, že mladý Harry pochybuje o mé loajalitě vůči jeho osobě."
"Pokud Potter s tímhle přišel za mnou, pak jsou jeho pochyby oprávněné."

Brumbál se na kolegu usmál.
"Snad jsi po těch letech konečně nepřišel na to, že je Harry ve skutečnosti úplně jiný, než sis ho vyobrazil ve své tvrdé palici."

Snape se ušklíbl.
"To jsou čistě mé pozorovací schopnosti špeha, nikoliv má náklonnost vůči tomu spratkovi."

"Severusi," pokáral ho ředitel, "dobře víš, že nemůžeš nikdy vsázet na vzpomínky z minulosti a utvářet si o člověku obraz dřív, než ho skutečně poznáš."

"Děkuji za vaši očišťující radu, nicméně váš pokus o změnu tématu se nesetkal s úspěchem," odtušil Snape. "Proč již nad svým chráněncem nedržíte hlídku jako předchozí čtyři roky?"

"Obávám se," začal ztěžka Brumbál, "že jakýkoliv můj zásah do Harryho života prozatím způsobuje pouze bolesti a rány, nikoliv útěchu a zázemí."
"Takže ho ignorujete," hádal Snape a zamračil se. Nebylo divu, že se nebelvír choval tak roztržitě.

"Pouze se snažím, aby měl svůj vlastní prostor. Mám pocit, že mou společnost by naopak nijak neocenil, vzhledem k událostem z minulého roku. Pohár tří kouzelníků pro něj byl opravdu náročná zkouška - myslím z psychického hlediska," odpověděl Brumbál a na jeho tváři se opět usadil zadumaný výraz.

"Setkání s temným Pánem není nikdy příjemné," poznamenal podmračeně Snape.

"Měl jsem na mysli Cedrikovu smrt," zavrtěl stařec hlavou a prohrábl si svůj plnovous. "Harry je velice fixovaný na osoby, které ho obklopují. Má v sobě jakýsi pud, jenž ho nutí se vrhat do nezvladatelných situacích ve snaze zachránit osoby, na nichž mu záleží."

"Tím myslíte organizovat sebevražedné mise místo toho, aby informoval školeného kouzelníka," odfrkl si lektvarista a založil ruce na prsou.

"Teď mu křivdíš, Severusi, a jsi si toho vědom. Harryho obezřetnost vůči dospělým musí být zřejmá i tobě s tvými perfektními smysly špeha," pozlobil ho Brumbál, ale vážnost z jeho hlasu se nikam neztratila.

Snape se znovu zamračil a sám sebe se ptal, proč se v brzkých ranních hodinách zaobírá Potterovic klukem místo toho, aby se pokusil našetřit alespoň pár hodin vytouženého spánku.

"V této debatě jistě můžeme pokračovat i jindy," upozornil ho laskavě Brumbál, neboť si všiml, že ho mladší kouzelník již téměř nevnímá a je zahloubán do vlastních myšlenek a zpracovává podněty, které mu dal.

"Stále se budete před Potterem schovávat? Vám zase musí být jasné, že to rozhodně nikam nevede. Tomu klukovi záleží na vašem názoru a tímhle... vyhýbáním ničeho dobrého nedosáhnete."

Brumbálovi se v očích objevily jiskřičky a Snape již dobře věděl, že je na čase zmizet z ředitelny. Zvedl se ze židle, najednou zcela připraven k odchodu.

"Dobrou noc, pane řediteli."
S tím se otočil a zamířil ke dveřím, když ho Brumbál naposledy zastavil.
"Jsem rád, že jsi na Harryho změnil svůj pohled."

Na to Snape zcela odmítal odpovídat a bez jakéhokoliv dalšího rozloučení vyšel do prázdných chodeb bradavického hradu. Nyní musel čelit další nepříjemné konverzaci.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když vešel do svých ztichlých komnat, předpokládal, že se bude muset dobývat do své vlastní ložnice a již se psychicky připravoval na emocionální výlevy své drahé ženy. Proto se překvapeně zastavil na prahu obýváku a zíral na scénu před sebou.

V krbu pokojně praskal oheň, na stolku před ním byla káva, společně s prostou snídaní a na jeho pohovce, zabalená v teplé dece, seděla Kate. Zírala do plamenů před sebou a jeho přítomnost nijak nebrala na vědomí.

Přesto věděl, že o něm ví. Sundal svůj plášť a přešel ke stolku, odkud si vzal svůj šálek kávy. Příjemně ho hřál do dlaní v chladném sklepení. Měl v úmyslu se posadit do křesla vedle pohovky, když Kate odtáhla své nohy a uvolnila mu místo na sedačce.

Posadil se opatrně po jejím boku a usrkával horký nápoj. Kate se mezitím znovu pohodlně natáhla a s hlavou položenou na opěrce se dál dívala do ohně. Tlumené světle kreslilo její jemně řezané rysy a její oči se třpytily v záblescích plamenů.

"Víš, že to nebude stačit," ozvala se po chvíli do ticha.
Věděl, o čem mluví.

"Nepochybně. Ale to je otázkou měsíců, nikoliv dní."
"Takže... časem prostě musím otěhotnět?"

Mlčel a zvažoval svou odpověď. Otočil se k ní, když se její nohy stočily na jeho klíně. Dívala se na něj a v jejích očích neviděl vztek. Pouze naprostou rezignaci, s níž se setkal před několika hodinami u Pottera.

Začínal ten pohled přímo nenávidět, neboť prozatím nepřišel na to, jak pomoci tomu spratkovi ani své manželce.
"Je mi líto, ale jinou možnost nevidím."

Přikývla a stále od něj neodtrhla pohled. Poté se nečekaně pousmála, a byl to upřímný, škádlivý úsměv.
"Dovedeš si představit, jakej to bude spratek, když bude mít za rodiče nás dva?"
Svůj smích zakryl odfrknutím a odtrhl pohled od její tváře.

"Neměla by ses spíš vyzdvihovat a rozplývat se nad tím, jak talentované dítě to bude, když tě bude mít za matku?" otázal se jí.

"Nemyslím, že mít mě za matku bude merlinvíjaká výhra. Ale tipuju, že bude mnohem lepší než ty, když si vzpomenu na tvou profesorskou kariéru."

"Dovol, abych ti připomněl, že mé vyučovací metody jsou velice efektivní a studenti, co u mne složili OVCE jsou na vysokých postech jako lektvaristé a lékouzelníci," informoval ji a nedokázal ze svého hlasu odstranit ješitnou hrdost.

"Myslíš tím, že základem jejich vzdělání ve tvé třídě je to, že na ně křičíš?"
"Já nekřičím, já vyučuji," opravil ji sladce.

Zasmála se a zavrtěla se na své místě, čímž ho donutila, odložit svou kávu, protože se obával, že by ji vylil, pokud by zničehonic vykopla. Pevně chytil její nohy a s jasným výrazem se k ní obrátil. Protočila očima, ale přestala se hýbat a přivolala si z jeho police knihu.

Následoval jejímu příkladu a mrkl na hodiny pověšené nad krbem. Bylo něco málo po půl šesté ráno a ani jeden z nich se nechystal vrátit zpět do postele, byť byl víkend. Snape otevřel knihu a podíval se na svou ženu.

Její oči kmitaly po stránkách a na prst volné ruky, kterou nedržela knihu, si natáčela pramen vlasů. Občas se kousla do jazyka nebo pousmála nad větou v knize. Severus se vrátil zpět ke své knize s jedinou myšlenkou.

Rozhodně to nebude jednoduchá cesta, ale mohl uvíznout s někým daleko horším, než byla Kate.