22. Žít a přežívat

30. prosince 2016 v 23:04 |  Spoutaní

WATTPAD

22. Žít a přežívat

Tentokrát ho neprobudil žádný alarm, ale uširvoucí výkřik, který byl v tu chvíli mnohem horší. Byl rád, že Kate kolem něj neměla tak pevný stisk jako předtím a neublížil jí tak, když vyskočil z postele a spěšně zamířil do obýváku.

Zavřel za sebou dveře ložnice, na niž uvalil diskrétní kouzla a očima prohledával celou místnost, než mu došlo, že tu není žádný vetřelec. Nikdo, kdo by je přišel zabít.

Pohledem okamžitě sklouzl na svého studenta, který přestal křičet, ovšem z noční můry se očividně neprobral. Házel sebou na pohovce ze strany na stranu, celý zpocený a ze rtu mi stékal pramínek krve, jak si ve snaze nevydat ani hlásku prokousl ret.

Severus okamžitě odsunul stolek, aby se o něj Potter nepraštil a chytil ho pevně za rameno a zatřásl s ním. Nemělo to téměř žádný účinek, kromě menšího škubnutí z jeho blízkosti a sten. Severus se zamračil a opět s ním zatřásl.
"Pottere! Proberte se, Pottere!"

Tentokrát se k jeho překvapení Potterovy oči široce rozevřely a ihned se pokusil dostat z blízkosti svého profesora. Bylo zcela jasné, že má před očima stále svou noční můru a nikoliv realitu, takže Severus své sevření odmítl povolit.

Jakmile si to nebelvír uvědomil, začal se střídavě bít jako rozzuřený bazilišek a hystericky křičet, aby ho pustil. Severus, vědíc, že to nevede k ničemu, přešel na jednodušší řešení. Pustil chlapec a jednu mu vrazil.

Účinek to mělo okamžitý. Potter zmlknul, sesunul se k zemi, kam se oba dostali, když se ho pokoušel Severus uklidnit, a svou rukou překryl otisk dlaně svého profesora. Snapeovou první myšlenkou bylo to, že se ho Minerva pravděpodobně pokusí zabít.

Z dalších myšlenkových pochodů ho ale vytrhl Potter.
"Omlouvám se, nechtěl jsem vás vzbudit. Mrzí mě to... opravdu se omlouvám," spustil jako o překot a odmítal vzhlédnout z podlahy. Tváře mu hořely ponížením.

Severus si promnul špičku nosu a sám sobě připomněl, že není v jeho zájmu Potterovi ještě víc znepříjemňovat tuhle situaci. Potřeboval, aby mu ten kluk důvěřoval, protože od něj musel nutně získat informace.

"V pořádku, pane Pottere. Dalo se to očekávat, po vaší exkurzi do mysli Temného pána," prohodil klidně a postavil se na nohy. Odmítal se podrobovat tomu, aby byli nuceni si povídat na zemi jako pitomci.

Potter se naštěstí trochu vzpamatoval a bez jakékoliv pomoci se opět posadil na pohovku. Ovšem na její kraj a vypadalo to, jako by byl odhodlaný každou chvíli z ní vyskočit a pokusit se utéct, pokud by to bylo třeba.

Severus se mírně zamračil a Potter zbledl ještě víc. Otisk ruky na jeho tváři byl velmi znatelný. Než opět stihl promluvit, plameny v krbu zezelenaly a do místnosti vešla Minerva McGonnagalová s rozcuchaným drdolem a ustaraným výrazem ve tváři.

Bylo zcela jasné, proč je tu. Potter se nevrátil do nebelvírské věže a Severus ji nekontaktoval, jak jí předtím v ředitelně přislíbil.
"Severusi, neviděl jsi- pane Pottere!"

Její úleva byla sotva vteřinová, když si prohlédla svého studenta, jehož postoj vyjadřoval vše, jen ne pohodlí v blízkosti lektvaristy. Minerva se okamžitě zamračila a s pozdviženým obočím se otočila ke svému kolegovi.

Severuse ovšem opět stihl přerušit Potter.
"Jsem v pořádku, paní profesorko," sypal ze sebe a okamžitě se postavil na nohy. "Můžeme jít do nebelvírské věže."

Původně to mělo vyznít, jako oznámení, ale ke konci už to byla pouhá prosba. Jako by si ten kluk myslel, že by mu jeho ředitelka koleje nevyhověla. Rozhodně tím nepomohl svému profesoru lektvarů, neboť Minervin zachmuřený pohled se stáhl ještě víc.

"Samozřejmě, pane Pottere," pronesla upjatě a zdárně ochranitelsky si ho odtáhla za sebe. Očividně si nevšimla, jak její žák téměř nadskočil, když se ho dotkla.

Severus k oběma přistoupil, ale do hrudi se mu zabodla špička hůlky. Vzhlédl do očí její majitelky a pokusil se vymazat ze své tváře frustraci i případný výsměch. Podle úzce stažených očí Minervy se mu to nedařilo. Zcela se nyní podobala své kočičí podobě.

"Zvládneme to," ujistila ho pevně a poté dodala. "Stavím se později."
"Minervo-"
"Stavím. Se později."

Přikývl tedy a odstoupil od dvojice. Neměl náladu se tu přetahovat s Minervou o to, co se ve skutečnosti stalo. Nechal je oba zmizet v krbu a posadil se na pohovku. Jít spát rozhodně nemělo smysl, protože ho jistě čeká dlouhá lekce, od jeho kolegyně.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Po půl hodině plameny v krbu opět zezelenaly a Minerva, nyní trochu upravenější, zamířila ke křeslu, na něž se posadila. Severuse překvapilo, že nevypadá tak naježená, jako předtím. Neměl náladu jí to ovšem připomínat a rozpoutat tak další bitvu dřív, než bylo nutné.

"Mluvila jsem s panem Potterem," začala s pohledem upřeným do jiskřivých plamenů.
"Ano?"

Co jiného jí na to měl říct? V duchu začal přemítat, co použije na svou obhajobu vůči obviněním, které na něj jistě hodil ten spratek.
"Ano. Mám ti prý poděkovat," odpověděla a tentokrát se na něj dívala zcela vzpříma.

Pochopil, o co se snaží a tak byl rád, že si před jejím příchodem několikrát prošel nitrobranou. Nedal na sobě dát najevo nic, než svou obvyklou nezaujatou masku. Třebaže byl v hloubi skutečně šokován. Potter a poděkování?

"Takže pan Potter má v zásobě i taková slova? Jsem velice překvapen," neodolal si rýpnout a potěšeně sledoval, jak se jeho kolegyně zamračila.

"Přestaň Severusi. Přijdu k tobě poté, co marně hledám svého studenta v celé nebelvírské věži, abych ho našla s otiskem dlaně na tváři. Nechceš mi tu snad tvrdit, že k tomu zranění přišel sám od sebe, viď?" spustila na něj ohnivě.
Spolkl své jedovaté poznámky.

"Samozřejmě, že ne. Měl noční můru, začal panikařit, tak jsem mu jednu vrazil. Jsem si jist, že není nutné ti vysvětlovat, že se jedná o běžný postup, který i Poppy aplikuje na své pacienty, pokud se ocitnou v tak hluboké noční můře, že nedokážou rozeznat realitu od zkreslených představ. Byl v šoku, já ho z něj dostal. Tečka."

Jeho kolegyně na něj notnou chvíli zírala, než se na něj přestala tolik mračit. Stále na něj podezřívavě koukala, ale vzhledem k tomu, že dále nic nedodala, Potter jí musel povědět stejnou nebo přinejmenším podobnou historku.

To udělal velmi dobře. Severus by se nezdráhal Potterovi vrazit jednu výchovnou facku hned, jak by ho potkal, kdyby lhal.

"Dobře tedy. Nehodlám se v tak brzkých ranních hodinách snažit rozebírat tvé pohnutky, Severusi, už nejsem nejmladší," povzdechla si Minerva.

Severus si odfrkl a zavrtěl hlavou. Poté si vzpomněl na další věc, která zaměstnávala jeho mysl od setkání v ředitelně.
"Podařilo se ti uklidnit Weasleyho a Grangerovou?" optal se kolegyně.

Ta na něj jedním okem mrkla a poté neviditelně zavrtěla hlavou. Snape se zamračil, ale nic nedodával, Minerva sama vypadala trochu v koncích.

"Jsem si jistá, že to pana Weasleyho přejde, jakmile zjistí, že je jeho otec v pořádku a uzdraví se. Slečna Grangerová... byla trochu v šoku a jednala poněkud zbrkle a nemístně," bránila své studenty jako pravá nebelvírka.

"Ano jistě. To velice pomohlo," pronesl kousavě.
"Jsou to jeho velmi dobří přátelé. Malá neshoda je nemůže rozházet," odpověděla pevně a zamračila se jeho poznámce.

"To nepochybně. Viděla jsi Pottera během posledních měsíců? Je jako chodící mrtvola a na potkání všem vykládá, jak je v naprostém pořádku. Můžeš jenom očekávat, kdy se ze všeho zhroutí a pak už mu možná nebudete k pomoci."

"Chceš tím naznačit, že se o své studenty nedokážu postarat?"
"Chci tím naznačit, že od něj všichni očekáváte, že ho nerozhází vůbec nic a jediná podstatná věc je to, jestli dýchá."

"Jak něco takového můžeš říct?!" vyskočila na nohy šokovaně Minerva. "Já mám o Harryho opravdovou starost a snažím se, aby se mu dařilo co nejlépe a mohl alespoň na chvíli žít v klidu."

"A přesně o to mi jde. Tohle není život, Minervo, tohle je přežívání. Do doby, než bude schopný se postavit Temnému pánovi a buď skoncovat naše utrpení nebo to svoje," odsekl jí Severus, nyní také na nohou.
Minerva ztichla a nevěřícně zírala na svého kolegu. Poté smutně zavrtěla hlavou.

"Nemohu uvěřit, že takhle to opravdu vidíš, Severusi. Život není jenom válka a boj. Pokud tomu tak podle tebe je, pak by ses měl zamyslet, kdo tu opravdu žije a kdo jen přežívá."

S tím bez dalšího slova prošla krbem do svých komnat a nechala lektvaristu stát v jeho pokoji. Severus několik minut nečinně pozoroval prskající plameny, než se otočil na patě a vrazil od laboratoře. Třísknul za sebou dveřmi a uchýlil se ke svým lektvarům.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Uvědomuješ si, že časem budeš prostě muset vyjít?"
Ticho.

"Nevím, co se v noci stalo, ale určitě to nemůže být tak příšerný, že se zamkneš na celý den v laboratoři. Poslala bych na tebe Brumbála, ale vzhledem k tomu, že jsou vánoční prázdniny a ty nemusíš učit-"

"Vypadni Catherine."
Kate se spokojeně ušklíbla, když po půlhodině jejího namáhání konečně přišla nějaká odezva.

"No páni, ono to mluví," neodolala si rýpnout a praštila do zamčených dveří. "Koukej ty dveře otevřít, nemám náladu tě z té místnosti páčit."

"Výborně. Pak se můžeš zcela bez výčitek obrátit a jít dělat peklo ze života někomu jinému," ozvalo se tlumeně, ovšem s nezaměnitelným hrubým vztekem, zevnitř.

"Měla bych o tom popřemýšlet," zamumlala pro sebe mrzutě, ale poté opět zvýšila hlas. "Jak myslíš, drahý manželi, koledoval sis o to."

Když jí tentokrát neodpověděl, odlepila se od dveří a postavila se dva metry od nich. Zhluboka se nadechla a pevně stiskla hůlku.
"Tak jo. To dokážeš," řekla si pro sebe tiše a odhodlaně natáhla ruku s hůlkou. "Cistem asperio!"

Z konce hůlky okamžitě vyšlehl světle modrý záblesk a udeřil do dveří úctyhodnou silou. Dveře se však sotva zatřásly. Kate naproti tomu se musela opřít o roh pohovky a chvíli se zhluboka nadechovat. Stále ještě nebyla tak silná, jak by si přála.

"Chováš se jako malá puberťačka!" štěkla na zavřené dveře a opět se napřáhla s hůlkou. "Incendio! Confringo! Bombardo maxima!"

Všechna tři kouzla narazila do masivních dveří a poškodila jejich krásně naleštěný povrch drobnými škrábanci. Kate naproti tomu byla vržena několik metrů vzad a vyrazila si dech o jedno z křesel.

"Do prdele," vydechla těžce a do jejího hlasu se nemohl dostat vztek, který cítila, neboť měla plné ruce práce s tím, aby sama sebe přiměla dýchat.

Samozřejmě, že se v ten moment dveře laboratoře konečně s třísknutím otevřely a na jejich prahu stál její milovaný manžel. Nepříjemně se na ni mračil a i když ji to stálo veškeré zbylé síly, zamračila se na něj stejnou měrou.

Pak se rozkašlala a musela se dlaněmi zapřít o koberec, aby ještě nepadla obličejem k zemi. Tolik k tomu, že se před ním už nikdy nijak neztrapní. Podařilo se jí přestat kašlat a zaostřila na špičky jeho černých bot, jenž se před ní objevily.

"Přestals trucovat?" zasípala a přejela si prsty po levé straně zad. Jasně cítila ostrou bolest. Skoro i viděla modřiny, které to křeslo zanechalo.
"A ty se svými kaskadérskými kousky?" oplatil jí okamžitě a obešel ji, aby si došel sednout do křesla, které ji zranilo.

Zatnula zuby a její zuřivost jí pomohla k tomu, aby se postavila na nohy. Sebrala mu knihu, kterou si rozložil na kolenou a mrštila jí přes celý pokoj. Tentokrát se na ni podíval se stejnou zuřivostí. Neustoupila mu.

"Tak už ses uklidnil dostatečně na to, aby ses mi svěřil, co trápí tvou ubohou dušičku?" zeptala se ostře a nešetřila na ironii.

"Rozhodně se nemusím svěřovat tobě," odsekl stejně jedovatě Snape a přivolal si k sobě zpět knihu, kterou si znovu rozložil. "A teď když dovolíš, mi dej pár minut klidu, kdy tě nebudu muset hlídat jako malého spratka."

Tak to byla podpásovka. Okamžitě se ale uklidnila, protože naprosto přesně věděla, co chce. Chce ji naštvat a tak si vybít svůj vztek. Na to by mu byla dobrá, protože nikdo kromě ní se mu zřejmě tak odhodlaně nepostaví.

"Jak je libo," odpověděla tedy, jak nejklidněji dovedla a odkulhala do ložnice. Neodolala ovšem a třískla za sebou dveřmi.

Pokusila se co nejopatrněji dojít ke koupelně, ale než se ke svému cíli dostala, několikrát zakopla o svoje vlastní nohy a musela se zvednout znovu ze země. Když se konečně posadila na zavřené toaletní prkýnko, musela si utřít kapičky potu, jež se jí po takové námaze vyrojily na čele a krku.

Rukou se natáhla po ručníku, i když jí záda nepříjemně protestovaly a musela si svůj levý bok pevně držet. Netroufala si použít přivolávací kouzlo a už vůbec ne neverbálně. Její pokusy otevřít dveře laboratoře ji zmohly až příliš.

Osušku opatrně namočila do ledově chladné vody v umyvadle a přiložila si ji ke krku a poté na čelo. Znaveně zaklonila hlavu a opřela se o ledové kachličky za sebou. Přehnaně se nadechovala nosem a vydechovala ústy.

Musela u toho vypadat příšerně směšně, ale zabíralo to. Sice jí v levém boku stále škubalo od bolesti při každém dalším nádechu, ale cítila, jak znovu nabírá sílu. Zrovna zvažovala, že si vymění osušku přiloženou k čelu, když se otevřely dveře do ložnice.

Nebyl tu nikdo, kromě nich dvou, takže svou hůlku nechala ve svém pouzdře připevněném u pasu. Zároveň jí bylo upřímně jedno, že ji tu najde v takovém stavu. Ostatně, pomyslela si škodolibě, je to jeho vina, že takhle dopadla.

"Hodláš si ještě dlouho ničit krční páteř?"
"To nevím. Hodláš se ještě zavírat do laboratoře, abych tě z ní musela násilím páčit?" vrátila mu to s klidem, ale jistou hořkostí v hlase.

Otevřela oči, ale nepodívala se na něj. Vzala osušku a chvíli ji máchala ve vodě, než si ji zezadu přiložila ke krku a slastně oči přivřela. Cítila svou magii, jak se znovu snaží rozproudit v jejím těle. Bylo jí o něco lépe, takže se do něj chtěla slovně pustit, když ji zničehonic zvedl do vzduchu.

Vyjekla, když jí z rukou vyklouzla osuška a instinktivně se ho chytila kolem krku. Oba na sebe zírali stejně iritovaně a obezřetně, než se Snape konečně pohnul a odnesl ji k posteli. Za okamžik se vrátil s nějakým fialovým lektvarem v ruce.

"Mohla jsem to dojít sama," obvinila ho hned, co byl v jejím zorném poli a pokračovala. "A nic už od tebe nechci. Žádné lektvary. Jsem v pohodě."

"Bylas dlouho v kómatu a tvoje magie se potřebuju regenerovat mnohem víc a mnohem častěji, než nám ostatním. Pokud nechceš za chvíli dopadnout jako obyčejný moták, vypiješ to," odpálkoval ji nekompromisně a do rukou ji vtiskl láhev. "Ale je to čistě na tobě."

S tím vyrazil z místnosti, jako by se nechumelilo a Kate věděla, že tohle je nejblíž k omluvě, kterou od něj kdy uslyší. Zatracená chlapská ješitnost, postěžovala si vnitřně a kopla do sebe odporný lektvar.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Zbytek prázdnin probíhal v relativním klidu. Alespoň Snapea neprudili jeho studenti, když byli o Vánocích u svých rodin, takže byl ve své obvyklé mrzoutské náladě, ale aspoň nesoptil při každém pohybu, co Kate udělala.

Oba se sobě zdárně vyhýbali, dokonce natolik, že se Snape přestěhoval na pohovku v obýváku. Kate ho nebylo líto ani trochu a samozřejmě se mu vysmívala, když každé ráno s klením lezl ze své provizorní postele.

Pohovka nemohla být ani zdaleka pohodlná pro spaní, ať už na ni kouzlil její manžel, jak chtěl. Byla to prostě stará kouzelnická pohovka, snad ještě z dob zakladatelů, a veškerá moderní kouzla na ni tedy neměla žádný účinek.

Jediné, co Kate na celé situaci nenašla zábavné, byly její znovu zrozené noční můry. Nerada si to přiznávala, ale vedle Snapea se jí spalo klidně a pohodlně. Bez něj tu byly opět bezesné noci a také noci plné hrůzy a děsu.

Také začala být nevrlá, nevyspaná a její kruhy pod očima nebyly ani zdaleka atraktivní. Snape jí jednoho rána podal přes stůl bezesný spánek. Podezřívavě se na něj podívala, neboť si dveře do ložnice vždy jistila kouzly, ale on jen pozvedl obočí.

Pochopila, samozřejmě. Nemusel ji v noci slyšet křičet - už s ní spal v jedné místnosti nespočetněkrát, takže o jejích nočních můrách věděl a pokud by o nich doteď neměl tušení, pak by ji její propadlé oči s tmavými kruhy jistě prozradily.

Lahvičku si vzala se stejně nulovým poděkováním, jakou měl on omluvu. Přesto lektvar v noci nepila. A ani další den. Mělo toho po krk. Na počátku jejich vztahu by jí tohle připadalo jako ideální řešení, ale nyní si připadala strašně osamělá.

Třebaže její společenskost se odrážela na tom, kolik urážek si mezi sebou stihnou s manželem prohodit. Nebo jak dlouho ho musí provokovat, než vybouchne a pustí se s ní do souboje. Nedalo se nic dělat, pokud tohle chtěla zpátky, musela odložit svou hrdost.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Co to má být?"
"Vánoční stromeček."

"Třicátého prosince?"
"Co máš proti pozdější oslavě?"
"Proč to děláš?"

Tentokrát si povzdechla a jasně slyšela obezřetnost v jeho hlase. A taky podráždění a aroganci, ale bez té by to ani nemohl být on. Slezla ze stoličky a hůlkou rozsvítila své malé umělecké dílo. Teprve poté se otočila ke svému muži.

Nečekala, že bude nějak příjemně překvapen nebo nedejmerlin potěšen z toho, co udělala z jeho komnat. Ale musela plánovat ve velkém a tak, aby ho to okamžitě praštilo do očí. To se jí očividně dařilo, vzhledem k podrážděnému zamračení v jeho tváři.

"Protože jsme zmeškali Vánoce a já ti povídám, že je budeme slavit," snažila se znít klidně a vyrovnaně, ale ke konci už opět nasadila výhružný a vyzývavý tón.

Snape se nepříjemně zašklebil a přimhouřil oči. Postoupil do místnosti s rukama založenýma na hrudi a kritickým pohledem přejížděl po jednotlivých ozdobných ornamentech, svících, stuhách a malých poletujících sněhových vloček, které tu Kate rozprostřela.

Byla na sebe hrdá a věděla, že je to velmi vkusně zařízené, nikoliv přehnané. Snape ji chtěl naštvat neboť se mračil a vysmíval se každému milimetru nového pokoje. Kate přimhouřila oči, dvěma dlouhými kroky přešla až k němu a zabodla mu prst do hrudi.

"Tak hele," zasyčela a zcela ignorovala jeho rozzlobený pohled. "Nechápu, proč se nemůžeš chovat alespoň trochu slušně. Možná jsem bezcitná mrcha, s níž se nedá rozumně domluvit, ale ty taky nejsi zrovna chodící sluníčko. Něco se očividně podělalo a je mi to vskutku jedno, pokud se mi s tím nechceš svěřit, ale neznamená to, že všechno hodíš za hlavu a po dvou měsících cos mě tu křísil z mrtvých mě zase hodíš přes palubu. Musíme spolu vycházet nebo oba chcípnem, jasný?!"

Ke konci byla zadýchaná a snažila se zklidnit svou rozdrážděnou magii pod povrch. Na magický výbuch tu teď nebyl čas ani prostor. Odhodlaně se proto dívala na svého muže, který nevypadal, že je jejím proslovem nějak zasažený.

"Takže si mám s tebou hrát na zamilovaný páreček tady ve sklepení? Máš snad takovou paranoiu, že si myslíš, že tě tu někdo špehuje? Nenávidíme se a nevidím jediný důvod, proč bychom si tu měli hrát na vánoční idylku?" odfrkl si posměšně.

"Beru tě za svého spojence. Dokonce za přítele. Věřím ti se svým životem a sama se ho pro tebe nebojím riskovat," zavrtěla hlavou a poté se jí v očích zalesklo, než se od něj odvrátila. "Jediná osoba, kterou nenávidím, je můj otec."

Věděla, že udělala dobře, když vsadila na pravdu, jakmile ji nezaspal obvyklými nadávkami a urážkami. Stále se ale dívala na stromek, který pracně zdobila.

"Nikdy jsme neslavili Vánoce, víš. Otec měl nějakou důležitou schůzi, ples nebo něco podobného. Matka nikdy nešla proti jeho slovu a tak mi dárky dávala tajně v noci, když už spal nebo se ještě nevrátil," řekla mu a objala se chladnýma rukama.

S nostalgickým pohledem zírala do prostoru a její mysl byla na míle daleko.
"Nenáviděla jsem tyhle časy, když jsem byla děcko. Ale byla jsem prostě jen spratek, co chce stejné nabubřelé oslavy, jako jeho spolužáci. Později mě to už moc nezajímalo - příliš sentimentu a zbytečností, co by mě jenom zpomalovaly."

"Tak proč něco takového chceš nyní?"
Smutně se usmála a otočila se k němu.

"Protože mi to ještě dává možnost být na chvíli člověkem a ne chodícím nástrojem smrti. Přísahala jsem si, že takhle svoje dítě nevychovám. To se později změnilo v to, že nikdy nechci mít dítě, aby skončilo jako já. A teď?" rozpřáhla ruce, "Podívej se na nás. Hádáme se, nevíme kvůli čemu, jen proto, abychom se hádali. Co je tohle za život? Tohle není život, to je-"

"-přežívání," doplnil ji a ona zvedla pohled.
Už se na ni nedíval vztekle, prostě jen prázdně. Bylo vidět, že trefila do černého, byť nechtěně. Přikývla tedy a pokračovala.

"Tohle nechci. Tímhle nám chci oběma připomenout, že jsme pořád lidi. Cítíš to, viď?" zeptala se ho a přistoupila k němu. Položila mu ruku na srdce a byla ráda, když neuhnul. "Nechci být jen prázdná schránka bez duše. A ty jsi momentálně to jediné, co mě tu drží před tím, abych se zbláznila. Ale nedokážu to, když mě od sebe odhodíš jako bezcennou hračku."

"Toť vše k tomu nebýt sentimentální," poznamenal a pozvedl obočí.
Usmála se a zavrtěla hlavou.

"Děkuju," řekla mu a otočila se zpět ke své výzdobě.
"Řeknu skřítkům, aby zítra přichystali večeři," utrousil ještě než zmizel ve své laboratoři.

Tentokrát se nezamknul a Kate se pro sebe vítězně usmála.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byla ráda, že se k tomu kroku odhodlala. To věděla v momentě, kdy si sedli k večeři připravenou skřítky. Ti byli tak pilní, že jim zapálili svíčky a kolem stolu nechali levitovat nádherné girlandy. Kate byla potěšená a Snape taky, i když se to snažil maskovat mračením.

Opatrně se znovu dostávali do řeči a s menšími zádrhely se jim podařilo najít tu správnou vlnu. Poté už zmizelo i počáteční napětí a trapnost celého okamžiku. Snape byl stále kousavý a Kate mu to neoblomně vracela, ale cítila se o moc lépe.

Překvapilo ji proto, když jí nabídl procházku po pozemcích a snažila se nesouhlasit tak nadšeně. Nemohla si ale pomoct, neboť na čerstvém vzduchu nebyla skoro tři měsíce a chození po sklepení prostě nestačí.

Přemístili se společně kanálem pro skřítky a Kate ihned po dopadu pustila manželovu ruku a udělala několik kroků vpřed s rukama mírně rozpřaženýma. Lehce zaklonila hlavu, zavřela oči a usmála se, když jí na líčku přistála první vločka.

Pak si teprve uvědomila, že tu není sama, rychle oči otevřela a otočila se ke Snapeovi. Zcela potlačila rozpačitost, kterou cítila a věnovala mu omluvný úsměv, než se k němu přidala. Snape zavrtěl hlavou a zamumlal si jistě nějakou peprnou poznámku, ale nic nenamítal, když se do něj zavěsila a společně pak pokračovali kolem jezera.

Neobešli ani jeho polovinu, když se ze všech směrů z dálky začaly objevovat jiskřivé ohňostroje. Oba se zastavili a Kate se chvíli znalecky rozhlížela, než ho postrčila k jižnímu horizontu, kde byli podle ní světelné paprsky nejkrásnější.

"Ani by mě nenapadlo, že už je tolik hodin," prohodila s pohledem upřeným k nebesům, kam proudily jednotlivé salvy paprsků.
"Vskutku," souhlasil s ní trochu váhavě, čímž ji donutil se k němu otočit.

Jeho tvář ozařovaly nejprve modré a poté rudé paprsky z oblohy a když na sobě vycítil její pohled, také se k ní otočil. Oba na sebe zíraly v zářích ohňostrojů a ticho mezi nimi bylo velice tíživé. Kate se rozhodla ho přerušit.

"To je asi ten okamžik, kdy bychom si měli popřát šťastný nový rok," usmála se a veškerý pokus o potlačení rozpačitosti vyhořel.

"Neřekl bych, že na něco takového budeme mít nárok," odvětil bez špetky zášti nebo posměchu. O to víc bylo smutné, že zcela konstatoval realitu.

Kate ale nechtěla být smutná a mít vztek na svůj život a celý vesmír. Rozverně do něj praštila volnou rukou a hraně přimhouřila oči.

"To jsem opravdu tak příšerná?"

Ticho, které následovalo, bylo ještě hlasitější a tíživější, než předtím. Pak nepatrně přejel pohledem po její tváři a zcela upřímně odpověděl.
"Ne."

Když se na něj mírně překvapeně podívala, vypadal, jako by litoval, že vůbec promluvil, ale zároveň nehodlal ustoupit. Věnovala mu mírný úsměv.

"To jsem ráda."
"Já také."

Později své jednání připisovala třem skleničkám vína, které spolu popíjeli u večeře a poté u krbu. V ten moment se k němu natáhla, chytila ho za klopu hábitu a druhou rukou za šálu, postavila se na špičky a políbila ho.

Neodstrčil ji, neproklel ji, tak jak čekala. Prvních pár vteřin jen stál nehybný jako socha a Kate se chtěla rychle stáhnout, když se jeho ruka vpletla do jejích vlasů, druhou jí obtočil kolem pasu a polibek jí oplatil.

Ohňostroje za nimi už dávno přestaly zářit a vítat nový rok, než se od sebe odtrhli, oba lehce zadýchání. Několik minut stáli naproti sobě, než poryv studeného větru způsobil třes v drobné postavě, jakou Kate byla.

"Ještě skleničku vína u ohně?" zeptala se zcela mimo kontext, ale bylo těžké soustředit myšlenky, když stále měli tváře jen několik centimetrů od sebe.

Neodpověděl, ale oba je přemístil zpět do sklepení. Tam od sebe trochu váhavě poodstoupili a Kate zamířila k ohni, když ze sebe dostala zimní kabát, zatímco její manžel šel do své laboratoře, odkud přinesl poloprázdnou láhev červeného.

Kate mu pozvedla číše, které naplnil a počkala, než také odloží kabát a usadí se do měkkých a rafinovaně rozprostřených polštářů kolem krbu. Kate je sama skládala, aby byli tak blízko u ohně, jak jen to šlo a zároveň aby se příliš nepřehřívali.

Chvíli se dívala na jeho profil, jak se vyhýbá jejímu pohledu a strnule hledí do ohně. Samozřejmě, že ticho bude muset přerušit ona. Také stočila tvář ke krbu, aby mu zajistila alespoň nějakou obranu, i když by se mu ráda dívala do tváře.

"Už žijeme," prohlásila s mírným úsměvem.
Opět odpověděl mlčením, ale když k němu natáhla ruku, bez zaváhání ji vzal do své chladné. Jemně ji stiskla a on pozvedl svou číši k její. Díval se na ni a ona se k němu otočila, aby mu pohled opětovala.

V chladných sklepeních se rozlehlo cinknutí skleniček a pár vteřin na to i ženský smích. Obrazy ve sklepeních se po sobě překvapeně podívali a i na některých tvářích se objevily totožné úsměvy. Zmijozelské sklepení nikdy nevypadalo tak přivětivě, jako té noci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama