29. Pravda bolí

19. února 2017 v 22:13 |  Spoutaní

WATTPAD

29. Pravda bolí

25. Června

Čtyři dny.

Zpočátku jsem přikládal její stav k šoku - smrt matky ji musela poznamenat. Ztráta krve a fyzická zátěž to nijak nevylepšily. Po dvanácti hodinách jsem předpokládal, že přešla z šoku rovnou do apatie. Nekomunikovala, nejedla, nepila. Nereagovala.

Neměl jsem na výběr, nutil jsem ji k jídlu, k tomu, aby se napila, promluvila. Všechno zbytečně. Druhý den jsem po poradě s Poppy přešel k radikálnímu řešení a napojil ji na kapačky. Nevypadala, že by ji nějak zajímalo, co se děje s ní nebo v jejím okolí.

Shodila váhu, kterou si nemohla dovolit postrádat. Její lícní kosti vystupovaly tak výrazně, že jsem začal mít obavu, že jí prothrnou kůži. Její zranění se nehojila tak rychle, jak by měla. Namlouvat si, že je to kvůli nedostatku živin či dehydrataci, bylo naprosto zbytečné a naivní.

Ke konci třetího dne začal narůstat můj vztek i frustrace. Nemohl jsem si to ovšem vybít na Kate. Tak hluboko jsem klesnout nehodlal. Nechat se pohltit nitroklidem a mechanicky pokračovat ve svém poslání mi přišlo jednodušší.

Další den to bylo peklo. Už jen při myšlence, že měl přijít víkend a já stále nebyl schopen přijít na řešení téhle situace. Levé předloktí bylo zcela klidné, ani náznak další schůze. Nepředvolal nás. Nikoho.
To nesnesitelné ticho mě pomalu sžírá zevnitř. Jak dlouho dokážu odolávat?


27. Června

Stále nepromluvila jediné slovo. Poppy mi již navrhla několik psychologů od Munga, ale odmítám ji. Kate nemá psychický blok; jednoduše s námi nechce mluvit. Tahle myšlenka by měla přinést alespoň malou útěchu, ale je tomu právě naopak.

Pokud by byl problém opravdu v její hlavě, dalo by se s tím něco dělat. Teď nevím, jak jí pomoci nebo alespoň donutit ji k tomu, aby si na mě konečně vybila svůj vztek. Cítím ho z její magie, ale ona ho zcela ignoruje.
Je tak zaměřená na to mě psychicky zdeptat, že nepotřebuje využít svou sílu. Nepochybuji o tom, že se jí to povede.


28. Června, ráno

Sundala si snubní prsten.

Našel jsem ho na nočním stolku, když se včera odešla osprchovat. Dveře nechávala otevřené. Bylo to z důvodu, že se chtěla cítit bezpečně nebo mi jen výsměšně ukazovala, že ví, jak ji sleduji jako jestřáb, protože se mé obavy dostaly do bodu, kdy čekám, až obrátí hůlku proti sobě?

Odešla si lehnout ihned po své půlhodinové koupeli. Bez večeře, stejně jako každý den. Zbaběle jsem čekal, dokud si nebudu jist, že spí, než jsem se dopravil do ložnice a ulehl k ní. Stejně jsem nezamhouřil oka a ve čtyři ráno se vydal do ředitelny.

Albus na mě již čekal s čajem a starostlivým pohledem. Nesnažil jsem se mu již nic vysvětlovat, moje energie mě opouštěla. Slíbil jsem si něco, co nedokážu splnit. Nemohu jí pomoci. Pokud je ovšem její přání má smrt, nečekám, že to bude trvat dlouho a vyplní se.

Vrátil jsem se z ředitelny brzy. Stále ještě spala, i když neklidně. Na noční stolek jsem jí položil snubní prstýnek její matky. Nevěděl jsem, co to pro ni bude znamenat, ale nemohl jsem ho nadále nosit při sobě.
Jeho tíha mi připomínala, jak moc jsem selhal tam, kde ji ona dokázala zachránit.


28. Června, večer

Nitrobrana s Potterem dopadla katastrofálně.
Nemohl jsem snést pohled na tu šťastnou a usměvavou tvář, příliš jsem v ní viděl Jamese Pottera. Byl jsem až přehnaně tvrdý a vyhnal jsem toho kluka s křikem, jaký je rozmazlený a nevychovaný spratek.

Pravděpodobně už pro mě neexistuje hranice, kterou bych mohl překročit.
Potter vyletěl ze sklepení bez dalšího slova, ale bylo vidět, že ho zasáhla tak, jak jsem zamýšlel. Albus mi to jistě vyčte, stejně jako Black poté, co mu to jeho kmotřenec vyžvaní. Bylo mi to naprosto jedno.

Vrazil jsem do svých komnat a neobtěžoval se zkontrolovat Kate. Nedokázal bych čelit dalším obviněním v jejích očích a posadil jsem se k esejím, abych je opravil. Byla to již víceméně manuální činnost a o odpovědích jsem nemusel přemýšlet.

V jedenáct večer jsem toho už měl plné zuby a moje soustředěnost byla nadobro pryč. Podrážděně jsem je od sebe odstrčil a protřel si unavené oči. Nemělo smysl zůstávat vzhůru a zírat na písmena, co se slévají do sebe a vysmívají se mi.

Přesto jsem se rychle vzpamatoval z únavy, když jsem vešel do ložnice. Kate nespala. Seděla v tureckém sedu na posteli s otevřenou knihou před sebou. Jakmile mě uslyšela, zvedla pohled a já se zarazil na místě.

Vyhýbala se mi od chvíle, co jsme se přemístili z Tkalcovské do Bradavic. Věděl jsem, že to musí něco znamenat. Matný záblesk u její hrudi přitáhl mou pozornost, když se narovnala. Rychle jsem svůj pohled zvedl, když jsem si uvědomil, na co se dívám.

Pozvedl jsem obočí a hleděl na ni. Zaklapla knihu, aniž by ze mě odtrhla pohled a promluvila.
"Chci ji mít blízko sebe."

Její hlas zněl ochraptěle, podivně stroze, jako by se nedokázala sama v sobě vyznat a všechny emoce tedy blokovala. Přikývl jsem, neschopen slova. Pod mým pohledem si v nervózním gestu srovnala svůj narychlo vyrobený náhrdelník, na nějž navlékla matčin prsten.

Než jsem přešel pokoj k posteli, vlezla si pod svou vlastní přikrývku a lehla si na bok; zády ke mně. Věděl jsem, že mi tím naznačuje, že je po debatě, ale nemohl jsem ji tak nechat. Nemohl jsem tenhle pokrok jen tak zazdít.

"Myslel jsem to vážně," prozradil jsem jí a obešel postel na její stranu, protože se odmítala otočit.
Její oči na mě krátce pohlédly, než se vrátily ke svému zírání do prázdna. Vytáhl jsem její snubní prstýnek a položil ho na noční stolek.

"Ať to stojí cokoliv."


29. Června

Vzbudil jsem se později, než obvykle. Kate už vedle mě neležela.
Z toho jsem nebyl nijak vyveden z míry - její vyhýbání tak fungovalo. Co mě překvapilo byl malý pergamen položený na její části postele. Byla na něm jediná věta.

Vrátím se na večeři, Kate

Odolat nutkání ji okamžitě hledat bylo nejhorší. Uchýlil jsem se k vaření lektvarů, i když mi práce na nich neutíkala zdaleka tak rychle, jako tomu obvykle bývalo. Ale její vzkaz nebylo jen oznámení, kdy přijde, ale zároveň varování, abych ji nehledal.

Přesto se mi ulevilo, když jsem ji viděl přicházet krbem. Stále nepromluvila, ale navečeřela se a to bylo dobré znamení. Možná pro mě ale dobré znamení bylo pouze to, že se na jejím prsteníčku znovu objevil snubní prsten.


30. Června

Studenti konečně odjeli. Opět jsem ale necítil žádný klid.
Čistě z bezpečnostních důvodů jsem s profesorským sborem dohlížel na bezpečnost žáků při jejich odjezdu. Minerva se se mnou stále odmítala bavit poté, co se od Albuse dozvěděla o lekci Nitrobrany s Potterem.

Byla na mě právem naštvaná, ale ničím argumentovat nedokázala, neboť Potter odmítal říct cokoliv o nitrobraně jí i řediteli. Vyřešila to tím, že házela mým směrem zlostné pohledy plné frustrace.

Nikdo mne naštěstí nepozoroval, když žáci nastupovali do vlaku a já si mohl Pottera také nerušeně prohlédnout. Opět vypadal nemocně a bledší, než předtím. Nerozuměl jsem tomu a doteď nevím, co mu běželo hlavou, když následoval do kupé své přátele.

Odcházel jsem do hradu mezi prvními a spěšně se vyhnul každému z kolegů. Neměl jsem náladu ani čas je poslouchat a zamířil jsem do sklepení. Kate mne překvapila zabalenými taškami. Čekala, že budu odporovat, takže byla také překvapena, když jsem nás pouze přemístil na Tkalcovskou.

Její zkoumavý pohled jsem nedokázal dešifrovat. Její oči měly zvláštní výraz, co se každou vteřinou měnil. Nevím, co ode mě čekala.


2. Července

Stále čekám, kdy nás předvolá.
To ticho a klid mě znervózňuje. Vím, že nadcházející schůze bude příšerná, ale čekání na ni je zdaleka horší. Kate se mezitím zabavovala prací na domě. Párkrát se mnou promluvila, když to považovala za nutné.

Opravdu se do oprav pustila s nasazením, jaké jsem u ní nezažil. Ale dokud jí to pomáhalo se nějak vyrovnat, nehodlal jsem zasahovat. Vyzkouším všechny prostředky, co se mi nabídnou a budu doufat v to nejlepší.


7. Července

Beru zpět vše, co jsem prohlašoval o čekání na schůzi.


11. Července

Nový nábytek ve studovně. Nekupovalas ho proto, že to byla další místnost v pořadí, ale proto, že se tam uchylujeme po schůzích, kdy se nemůžeme ani hnout poté, co vypadneme z krbu. Jak moc tě urazí slovo ohleduplná?

Předpokládám že ne o moc víc, než cokoliv, co ti řeknu. Ano, už nějakou dobu vím, že tenhle deník čteš. Přináší ti alespoň částečnou úlevu, když víš, že přijímám svou vinu? Opravdu jsem zvědav na tvou reakci, až se spolu potkáme po tomhle zápise...

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Takhle si získáváš mou pozornost?"
Prohodila Kate a mrštila deník do jeho klína. Lektvarista se neobtěžoval zvednout pohled. Zavrčela a vytrhla mu knihu z rukou. Odhodila ji do kouta a její manžel jí pohlédl do očí. Spokojenost, kterou v nich viděla, ji naštvala.

"To sis všechny ty blbosti vymýšlel? Protožes věděl, že ti ten deník čtu?!"
"Stále nechápu, proč tě to tak překvapuje."

Zírala na něj a pak se zasmála. Upřímně, ovšem se stopou ironie. Posadila se vedle něj a zírala ohnivých plamenů v krbu. Opět se na něj podívala a zvláštně si ho prohlédla. Neuhnul však pohledem.

"Nevěděla jsem, že dokážeš být až tak dobrý v předstírání," ušklíbla se kysele a zavrtěla hlavou. "Já ti totiž určitou část alespoň trochu věřila."

"Neřekl jsem, že jsem si vymyslel vše," zněla jeho odpověď a na její pátravý pohled pokračoval. "Přeháněl jsem, to ano, abych zachytil tvou pozornost. Nebo sis vážně myslela, že bych si něco, o čem nechci, abys věděla, zapisoval pokaždé, když jsem s tebou byl v místnosti?"

Zavrtěla hlavou, ale protože dál pokračoval, nepřerušovala ho.
"Věděl jsem, že se mnou nebudeš mluvit a nebudeš se mnou ani chtít mít cokoliv společného. To stále platí a respektuji to, ovšem svůj slib jsem myslel vážně."

Otočil se k ní a veškerá stopa ironie z jeho tváře zmizela. Upřeně se jí díval do očí a ona se neubránila zachvění nad intenzitou jeho pohledu. Přesto se neodvrátila.
"Proč?"

Překvapilo ji jeho zaváhání a způsob, jakým rychle kontroloval svůj výraz. Její ruka vystřelila dřív, než o tom stihla doopravdy přemýšlet a pevně chytila jednu z jeho dlaní. Zmateně se na ni podíval a ona zavrtěla hlavou.

"Nechci už žádné lži."
Neodpověděl a pohledem sklouznul k jejich propleteným dlaním. Neodtáhl se.

"Pokud mě opravdu chceš zachránit za každou cenu," citovala ho a neodpustila si svou krátkou ironii, čímž si vysloužila zamračený pohled. "Pak mi nemůžeš lhát a dělat všechno, jak se ti zlíbí. Věřila jsem tomu, že tak můžeme fungovat, ale podívej se, kam nás naše lhaní dostalo."

Poslední slova byla trpká a Kate ucítila ve svém krku knedlík. Zamrkala, aby zahnala slzy a zhluboka se nadechla.
"Co tím chci říct, je to, že pokud opravdu chceš, abych ti věřila, budeš mi taky muset věřit."

Stále mlčel a nezvedl pohled. Kate s povzdechem pustila jeho ruku a pokusila se vstát. Znovu ji zachytil dřív, než to stihla udělat. Vyčkávavě se podívala na jejich ruce a poté zpět do jeho tváře. Tentokrát svůj pohled nesklonil.

"Nemůžu dovolit, aby tě taky zabili. Nedokázal bych se sebou žít."
Nebylo pochyb, že tohle bylo zcela upřímné prohlášení. Kate se chytila jeho slov a znovu usedla vedle něj, tentokrát tak blízko, že se jejich nohy pevně dotýkaly.

"Koho jsi ztratil?" zeptala se ho šeptem, a přesto naněj její slova zapůsobila jako výstřel z děla.
Trhl sebou a nevědomky tiskl její ruce, když se je pokusil sevřít v pěst. Kate ani necekla, skoro tu bolest necítila. Odpověď na její otázku byla důležitější. Cítila ovšem, že se od něj odpovědi nedočká.

"Byl to On?" zkusila tedy hádat.
Nemusela zdůrazňovat, koho tím myslí. Její manžel sevřel rty, ale pomalu přikývnul. Cítila se špatně a bylo jí ho líto, ale věděla, že kdyby to dala najevo, akorát ho to naštve a uzavře se do sebe úplně.

Stiskla jeho ruku a když zvedla pohled, jejich oči se setkaly v porozumění. Nedokázala přijít na nic, čím by mu pomohla. Sama sobě nedokázala přinést útěchu, alespoň mu může ukázat, že v tom není sám.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Popravdě, necítila se tak dobře, jak se před Severusem tvářila. Po incidentu s deníkem spolu navázali jakési příměří a Kate se snažila chovat tak příčetně, jak jen to dovedla. Stále ji to ale nezbavilo jeho neustálého dohledu.

Na jednu stranu by ji to mělo těšit, ovšem pokaždé, když už se skoro přesvědčila, že k němu cítí vděk, uvědomila si, že kdyby ji takto sledoval před měsícem, mohla tu stále být její matka. Jakkoliv nespravedlivé se to zdálo, její žal stále nemizel.

Stejně jako její vztek a vzrůstající nenávist vůči otci. Věděla, že jí lektvarista zabránil v zabití Sebastiana kvůli svému vlastnímu postavení a také proto, že z nějakého důvodu nahrazuje osobu, jež ztratil kvůli Voldemortovi.

Byla vzteky bez sebe, když ji odtamtud přemístil pryč, ale po pár týdnech racionálního uvážení všech pro a proti, byla vlastně ráda, že se tak stalo. Nechtěla umřít, ne doopravdy. Nikdo nechce umřít, je to proti přirozenému lidskému instinktu.

Dal jí šanci vše promyslet lépe a důkladněji. Rozhodně ji jeho čin neodradil od dalšího pokusu o vraždu. Kate nezabíjela ráda ani mudly, ani jiné kouzelníky či čarodějky. Dělala to, protože neměla na výběr.

Její otec byla první osoba, jejíž vraždu plánovala. Nechtěla ho zabít Avadou a poté odkráčet, jako by se nic nestalo. Ne. Musel trpět, a hodně. Ale aby její plán fungoval, musela vyčkat správnou příležitost.

Zjistila, že je schopná být velmi trpělivá, když to situace vyžaduje. Než se naskytne správná příležitost, může ještě uplynout pár měsíců. Byla ochotná to riskovat. Stálo to za to.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"V téhle nenajdeš žádná užitečná kouzla."
Okamžitě upustila knihu a obrátila se s hůlkou napřaženou. Podrážděně si odfrkla a sklonila hůlku, když si uvědomila, že je to Severus. Otočila se zpět ke knihovně a vytáhla jinou knihu s kletbami. Tahle vypadala slibně.

"Jakou kletbu přesně hledáš? Probírat se celou knihovnou mi přijde naprosto zbytečné, pokud víš, co hledáš," oznámil jí a k jejímu podráždění vstoupil do místnosti.

"Nehledám určitou kletbu," odpověděla a vrátila malou knihu na původní místo. "Pročítám všechny knihy s černou magií a hledám ty nejhorší kletby, jaké tu máš. Až mi to bude připadat, že je zbytečné tu ztrácet čas, přejdu do jiných knihoven."

"Tvůj otec?"
Zarazila se a otočila. Přimhouřila oči, třebaže ji sledoval klidně a ne vyčítavě. Založila ruce na hrudi.

"A kdyby? Chceš mě zastavit?" v jejím hlase zněla jasná výzva.
"Ne," odvětil s klidem a vyrazil k protější knihovně, v níž začal pátrat. "Milerád ti pomůžu."

Tentokrát překvapeně zamrkala a sledovala, jak se prohrabuje v poličkách. Nedůvěřivě k němu přešla a opřela se o knihovnu tak, aby mu zabránila v dalším hledání a byl jí nucen naslouchat. Zamračil se, ale nechal ji.

"Proč mi s tím chceš pomoct?"
"Protože se nemůžu dočkat, až bude mrtvý."

"To není tvůj jediný důvod," obvinila ho a opřela se o polici hned před ním, když se pokoušel dál hledat.
Teď se na ni díval s velmi otráveným výrazem. Neustoupila.

"Musí pro všechno existovat zásadní důvod? Nemůžeš prostě akceptovat fakt, že tvůj otec je mimořádný parchant, co si zaslouží vše, co na něj chystáš?"

"Vidím ti to na očích," ignorovala jeho pokus o to ji vydráždit a odrazila se ze svého místa, takže se jejich těla skoro dotýkala. "A tys mi slíbil, že nebudeš lhát. Co stojí za tvým úsilím mi pomoci?"

"Můj otec."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Inka | E-mail | 25. února 2017 v 13:11 | Reagovat

Jedna vec je zabíjať, lebo musia, druhá vec je zabíjať preto, že to človek skrátka chce. Len tak, z pomsty. Nerada by som, keby klesli až takto, ale... uvidíme. Však tú poviedku nenecháš zaniknúť?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama