Březen 2017

34. Chráněné priority

26. března 2017 v 20:53 Spoutaní

WATTPAD

34. Chráněné priority

"Nemůžu uvěřit, že s tebou souhlasím, Snape."
"A já zase nevěřím, že s ním souhlasíš v tomhle. Siriusu, tohle nejde! Nemůžeš opustit Grimmauldovo náměstí-" namítl Remus, ale jeho přítel ho rychle utnul.

"A to mám nechat Harryho těm zatraceným mudlům?"
"Ani nevíme, co se vlastně děje. Může jít třeba o planý poplach a Harry je v naprostém pořádku. Nikomu nepomůže, když se necháš chytit bystrozory."

"A Harrymu nepomůžu zavřený v téhle barabizně!"
"Pokud jste již skončili s vaší manželskou hádkou," vstoupil do jejich debaty ostře lektvarista, čímž si vysloužil rozzuřený pohled od Blacka. "Jsme v dost velké časové tísni a kdykoliv se tu může objevit další člen Řádu." Nebo rovnou Albus.

"Možná by to tak bylo lepší," odpověděl s náznakem chladu ve svém hlase vlkodlak a v očích se mu divoce zablýsklo. Otočil se ke svému dlouholetému příteli. "Siriusi, tohle je zbytečný risk."

Black k vlkodlakovi přešel a položil mu ruku na rameno. Severus stál hned za ním, takže bývalému vězni neviděl do obličeje. Lupinův výraz na okamžik zjemněl, než zatřepal hlavou a rozhodně vytáhnul hůlku.

"To nemyslíš vážně, Náměsíčníku," promluvil tiše Black a Severus poprvé chápal, proč se ministerstvo neobtěžovalo přezkoumat údajnou vraždu Pettigrewa a těch mudlů.

Black nemusel být vrah, ale stále byl členem nejváženější a nejpokrytečtější čistokrevné kouzelnické rodiny. Ve škole se dušoval, jak je zcela jinou osobou, než jeho příbuzní, ale i on musel v hloubi duše tušit, že tomu tak zcela není.
Žádné jehně nepřežije ve smečce vlků, aniž by se převléklo do vlčí kůže.

"Siriusi," pronesl varovně s náznakem prosby na svého přítele vlkodlak. Pevně stisknul hůlku a když ji mířil na Blackův hrudník, ani se nezatřásla.

Black sevřel ruce v pěst a Severus tušil, že jakákoliv akce, kterou tu ten čokl hodlal vymyslet, dopadne katastrofou. Neslyšně vytáhnul hůlku a namířil ji na Lupina, který si ho nevšímal.

"Expelliarmus!" vyštěkl lektvarista a zachytil letící hůlku. Ignoroval Lupinův nevěřícný výraz a opět na něj zamířil. "Mdloby na tebe!"

Vlkodlak ani nestihnul vykřiknout, když se jeho oči zavřely a podlomily se mu nohy. Severus by ho nechal klidně spadnout, ale Black svého přítele starostlivě zachytil do náruče a položil ho na blízkou pohovku. Poté se rozzuřeně obrátil na lektvaristu.

"Zbláznil ses?!" vykřikl na něj zlobně a Severus stáhnul obočí.

"Začni ječet ještě hlasitěji a všechno tohle bude zcela promarněná příležitost," utnul ho ostře. "Myslel sis, že by tě někam nechal odejít? V momentě by tě tu odzbrojil a to stejné udělal se mnou, než by na nás odešel žalovat k Albusovi. Radil bych ti, aby ses smířil s myšlenkou, že v rámci mého plánu musíme učinit opatření."

"Koho ještě potřebuješ odklidit?" odplivl si téměř viditelně Black s rukou stále položenou na přítelově rameni. Alespoň poslechl lektvaristu a tentokrát šeptal.

"Prozatím nikoho. Musíme vyrazit," oznámil mu bez obalu Severus, mrknul na nástěnné hodiny nad krbem, k němuž přešel. "Ztratili jsme už tři hodiny, zatímco ses tu dohadoval se svým vlčkem. Pokud budeme mít štěstí, Potter ještě bude vzhůru."

Aniž by čekal na Blackovu reakci vstoupil do krbu a přemístil se k paní Figgové. Ta byla nedílnou, ovšem nevědomou součástí jeho plánu. Jakmile uslyšela zahučení v krbu, objevila se na prahu pokoje s pánvičkou ve svých rukou.

Severus se musel kousnout do jazyka, aby odolal svému rýpnutí a posunul se od krbu, aby udělal prostor pro Blacka. Paní Figgová mezitím spustila pánev k zemi a s očividně úlevnou tváří vešla do místnosti.
"Severusi, co-"

Další zahučení v krbu ji přimělo zarazit se uprostřed věty a podle cuknutí v její levé paži přemýšlela, jestli má pozvednout svou zbraň nebo věřit tomu, že by jí lektvarista do domu nikdy nepřivedl někoho, kdo by jí ublížil.

Severus byl rád, že pánev nezvedla, neboť jí ihned vypadla z rukou při pohledu na Siriuse Blacka, jenž měl v očích stále uštvaný a zlověstný výraz, který si nesl společně s tetováními, jako cejch z Azkabanu.

S hrůzou v oočích pozvedla roztřesený prst Blackovým směrem a Severus vytahoval svou vlastní hůlku, aby ji odzbrojil, když kolem něj prolétl paprsek modrého světla a zasáhl ji. Lektvarista se překvapeně otočil na Blacka, který si zrovna schoval hůlku.

"Opatření?" zopakoval mu s úšklebkem jeho sok a lektvarista stroze přikývl.
Přešel k paní Figgové, jež v mdlobách ležela na svém koberci a z jedné strany se k ní lísala jedna z mnoha koček, které vlastnila. Vytáhl svou hůlku a namířil ji na její obličej.

"Obliviate!"

Sledoval v její paměti přehranou vzpomínku na příchod nezvaných hostů v jejich podobě a poslal ho v její mysli dopředu. Pokud by se něco pokazilo a Albus by je přišel hledat, Severus se chtěl ujistit, že se toho ředitel dozví, kolik potřebuje.

Když se postavil, místo Blacka stál uprostřed pokoje obrovský černý pes. Tentokrát se již tolik nepodobal smrtonošovi, neboť nabral něco ze své ztracené váhy a po dlouhé době se opět ocitnul venku na svobodě.

Začenichal ve vzduchu a vystrčil na Severuse své tesáky, když si povšimnul, jak si ho kouzelník prohlíží. Lektvarista se pouze ušklíbnul, otočil se a vyrazil z domu. Spěšně na sebe i Blacka v psí podobě umístil zastírací kouzla.

Rychlým tempem dorazili k číslu čtyři. Z obývacího pokoje se linulo mihotavé světlo televizní obrazovky doprovázené jejím zvukem. Byla to ovšem jediná místnost, v níž se svítilo. Severus doufal, že tam kluk není s nimi v místnosti, ale je nahoře. A pokud možno ještě vzhůru.

Rozhlédl se kolem sebe a povšiml si nedalekého stromu s křovisky, který by jim mohl poskytnout ideální úkryt. Otočil se k psovi, aby mu sdělil svůj plán, ale Black kolem něj proběhl přímo k domu. Severus zaklel a rozběhl se za ním.

Black mezitím doběhl k hranicím Fideliova zaklínadla, ale než stihl svou tlapou překročit byť i jen milimetr blíže, lektvarista ho pevně chytil za kožich na krku a strhl ho vzad. Pes zavyl bolestí a vyvlékl si z pevného sevření.

Otočil se ke kouzelníkovi a s vyceněnými zuby mu chňapl po levé ruce a zakousl se. Severus udržel svůj překvapený i bolestivý výkřik a ihned od sebe psa odrazil kouzlem. Pevně se chytil za ruku a zasyčel bolestí.

Black ve své psí podobě vstal ze země, oklepal se a zlostně na něj vytřeštil své zakrvácené tesáky. Severus si ale psa změřil stejně nenávistným pohledem a spěšně si ruku ošetřil kouzlem. Bylo mu ovšem jasné, že mu zanechá jizvu.

"Přeskočilo ti?" sykla tiše na psa a z jeho očí létaly blesky. "Fideliovo zaklínadlo by tě v téhle chvíli seškvařilo na prach, ty zatracenej idiote!"

Pes zavrčel, ale v jeho očích se dalo jasně poznat podrážděné uvědomění. Severus znovu zaklel, když si povšiml pohybu v domě a zamířil rychlým krokem k vyhlídnutému úkrytu. Tentokrát ho Black překvapivě následoval.

Jakmile byly schovaní před možnými zraky obyvatel Kvikálkova, lektvarista zrušil zastírací kouzla na nich obou. Poté se obrátil k psovi.
"Proměň se zpět."

Pes natočil hlavu na stranu, s patřičnou nechápavostí i zlostí, ale udělal, jak mu bylo řečeno. Když byl opět člověkem, Severus si zlostně prohlížel krev, kterou měl Black na svém obličeji i nyní. Jediným máchnutím hůlky ji odstranil.

"Znáš základy nitrobrany," konstatoval Severus, ale Black přesto s mírně uraženým zamračením přikývl. "Takže se musíš dostat skrze obrany toho domu a alespoň vzdáleně kontaktovat Pottera. Jestli se ti to nepodaří, celou tuhle akci můžeme odvolat."

Na to se Black zatvářil vážně a z jeho tváře zmizelo téměř všechno podráždění. Lektvarista byl rád, že alespoň něco ho dokáže přimět k tomu, aby se chvíli choval zodpovědně.

"Tvůj kmotřenec by měl být v prvním patře, nejmenší pokoj, to ošuntělé okno. A než se zeptáš, odkud to všechno vím, na rozdíl od tebe jsem tu loni strávil několik hlídek a jsem s tímhle domem obeznámen víc, než by se mi líbilo."
V Blackových očích se zablesklo, ale pak si odfrknul a zavrtěl hlavou.

"Fajn. Tak mi řekni, jak má ty obrany shodit, aby nás pustil do domu. A vysvětli to nějak srozumitelně a ne svou vysoce vyučenou latinou, jak to máš ve zvyku."
Severus ale na jeho urážku odpověděl pouze posměšným povytažením koutku úst.

"Nebudeš mu vysvětlovat, jak má zničit obrany kolem domu. Potřebuji tě tady, abys ho rozptýlil, zatímco zbořím bariéry a proniknu skrz jeho ochranná kouzla.
"Cože?" zavrčel Black, opět zvýšeným hlasem.

Oba muži se zarazili a obezřetně se rozhlédli kolem. V dáli zaštěkalo několik psů a ozval se mužský rozezlený výkřik na jedno ze zvířat. V čísle čtyři se ovšem nikdo ani nehnul. Severus se opovržlivě podíval na svého společníka.
"Začínám litovat, že jsem tě vzal sebou, pse."

"Ten pocit je vzájemný," poznamenal rozčileně Black. "Proč bys měl jít za Harrym ty? Jsem si jist, že mě tam uvidí daleko raději, než tebe."

"O tom nepochybuju," odvětil se stejným opovržením Severus a zamračil se. "Pokud bych se s ním spojil já, bylo by mu jasné, že se tu něco děje a ty obrany by nespustil nikdy."
"Proč si to myslíš?"

"Protože jsem cítil obezřetnost. Takovou, jakou má člověk, co něco skrývá. Tobě se možná tvůj drahý kmotřenec svěří. Upřímně je mi to naprosto jedno, já se pouze potřebuji dostat do domu ve chvíli, kdy budou ochranné bariéry nejslabší. Nebude kontrolovat jejich sílu, když bude mluvit s tebou a navodíš mu pocit, že je v bezpečí."

"Stále se mi to nelíbí," zabručel Black a jeho pohled zaběhl k domu. "Ale je to celkem logický. Co mu má říct?"
"Jak to mám vědět? Mluv s ním stejně, jako kdykoliv jindy. Nesmíš mít v hlavě připravený scénář."

"Tak jako ty před tvým Pánem?" otočil se zpět na něj Black a povytáhl obočí. "Nebo taky nemáš scénář, protože s ním tajně spřádáš, co?"
Severus se nenechal vytočit a jízlivě se ušklíbl.

"Jsem natolik zběhlý v nitrobraně, že bych mu mohl tvrdit, že nebe je červené a znakem Mrzimoru statný buvol, a znělo by to jako pravda. Tobě je nutné vysvětlit potřebu nevymýšlet si nic předem, neboť tvé lhaní dokáže předčit i tříleté dítě."

Black se ovšem vyprovokovat nechal, přistoupil k lektvaristovi a chytil ho za klopy hábitu. Severus už měl svou hůlku přibodnutou k Blackovu krku. Cítil jeho zrychlený tep pod svou magií a znovu se na něj posměšně podíval.

"Zdá se, že ani 20 let tě nezměnilo a stále jsi ten stejný pitomý puberťák jako na škole. Teď tu ovšem nemáš své kamarádíčky, co by ti stáli za zadkem."

"Nehraj si tu na hrdinu, Srabusi," zavrčel na něj Black. "Ve škole jsi se schovával jako zbabělec, a když jsme byli poblíž, hrál jsi to na Lily, aby tě litovala."

"Nepotřeboval jsem její lítost," odplivnul si Severus. "A pokud máš o sobě opravdu tak vysoké mínění a chlubíš se přede všemi svou nebelvírskou odvahou, pak si jistě dokážeš i vybavit, jak odvážní jste byli při souboji čtyřech proti jednomu."

Black se očividně nehodlal vzdát, ale v prvním patře domě jasně zaznělo zahoukání sovy. To ihned vyvolalo reakci v obýváku, když kolem okna prošla obtloustlá postava Vernona Dursleye. Přestože byli od domu daleko, stejně slyšeli, jak hlasitě dupe po schodišti.

Severus se Blackovi vytrhnul ze sevření a varovně se na něj podíval, než trhl hlavou směrem k patru.
"Počkej, až zase sejde dolů a spoj se s Potterem. Vyšli jiskry, až se ti to povede, musím se dostat blíž."
"Fajn. Opovaž se Harrymu něco udělat až tam budeš."

Severus nepovažoval za podstatné mu odpovídat a když na sebe uvrhl další zastírací kouzlo, vydal se k domu. Jakmile se přiblížil k brance domu, vyvolal identifikační zaklínadlo a sledoval, jaké hranice Fideliovo zaklínadlo má.

Nakonec s potěšením zjistil, že může nerušeně pokračovat po jeho kraji a přejít téměř do zahrady. Až se Blackovi podaří se s klukem spojit, vnikne do domu tudy. Zahrada byla uzavřená od ulice a náhled do ní měli pouze sousedé z vedlejších domů, ale v tom po levé straně se nesvítilo a vpravo byla celá rodina usazena v obýváku, který byl situován na opačnou stranu.

Ohlédl se po Blackovi, který se intenzivně díval do patra, ale podle jeho živých očí lektvarista poznal, že ještě s nitrobranou nezačal. Opět obrátil svůj pohled k domu a čekal, kdy zaslechne kroky. Byl k domu blíž, než Black a mohl by mu naznačit, že má zkusit prorazit bariéry.

Ve chvíli, kdy kroky uslyšel, naznačil to Blackovi, který přikývl a znovu zaměřil pohled na okno v prvním poschodí. Severus vytáhnul hůlku a připravil se na vlastní útok obran domu, když se rozpálilo jeho Znamení zla.

Ihned se chytil za levé předloktí a zasyčel. Jeho mysl pracovala na plné obrátky. Nemohl si dovolit na setkání nepřijít, neboť by to Kate tentokrát stálo život. Ale nemohl ani odejít odsud, protože Black právě vypustil jiskry.

Severus pevně sevřel hůlku a mocným kouzlem zbořil oslabenou hranici. Vstoupil na pozemek a jasně cítil, jak se ho Potterova magie snaží vytlačit a nedovolit mu, aby mohl postupovat. Musel ale spěchat a tak na bariéru tlačil, dokud ho nepustila dál.

Zrychleně dýchal námahou a musel se dlaněmi opřít o kolena, aby zahnal náhlou nevolnost. Nečekal, že bude Potter až tak silný. Mezitím k němu doběhl Black a rukou se pokusil natáhnout za hranici. Ihned ho odmrštila zpět.

"Teď tě dovnitř nepustí," zavrčel na něj pro změnu lektvarista a narovnal se. "Je nahoře?"
"Jo," procedil skrze zaťaté zuby Black, ale tvářil se ustaraně. "Něco je špatně, Snape."

Severus nečekal na další podrobnosti a ignoroval Blackovo tiché a rozčilené volání svého jména. Neměl čas na to, aby s Blackem ztrácel slova. Potřeboval se ujistit, že je Potter v pořádku a ihned se přemístit na setkání.

Vplížil se do domu skrze odemčenou verandu a proběhl krátkou chodbou, aniž by vydal jediný zvuk. Všichni Dursleyovi seděli v obýváku u televize, jak stihl zjistit letmým pohledem, když probíhal kolem.

Vběhl spěšně na schody, ale téměř ihned se jedno uvolněné prkno pohnulo a zavrzalo. Snape pokračoval pomaleji, ale z obýváku stále hlasitě zněla televize a nikdo se za ním nešel podívat. Rozhlédl se po chodbě, jen pro jistotu a pokračoval k posledním dveřím.

Zamračeně se podíval na sadu zámků, která zdobila dveře a neunikla mu ani kočičí dvířka na spodku dveří. Hůlkou si odemknul a uslyšel pohyb uvnitř, když se zámky s cvaknutím otevřely. Znovu se rozhlédl po ztemnělé chodbě a otevřel dveře.

Světlo z ulice bylo velmi matné a tak místnost skrze okno neprosvětlovalo. Severus se ovšem opět zamračil, když si všimnul vnitřních mříží, které Potterovo okno zdobily. Vedle okna na malé komodě stála klec se svou, která vypadal velmi zuboženě.

Její bílé peří pokrývalo dno její klece, a to, které jí zbylo na těle a křídlech bylo sešlé a na pohled křehké. Sova zbídačeně a velmi tiše zahoukala, když se jejich pohledy střetly a Severus se otočil na místo, kam se sova urputně dívala.

"Lumos," zamumlal tiše a místnost pokrylo ztlumené světlo jeho hůlky.

Otočil ji k rohu, kde rozeznal postel, ale ta byla prázdná. Pomalu dvěma kroky přešel do středu pokoje a otočil se vpravo, kde mu předtím zakrývala výhled velká skříň. Pozvedl pravou ruku, aby se za její roh podíval, když ucítil další ostré pálení v levé ruce.

Zasyčel bolestí a věděl, že nemá moc času nazbyt. Znovu zvedl pohled, s hůlkou ve výši pasu. Zarazil se. Smaragdové oči k němu vzhlížely z podlahy, postava zalitá slabým světlem magie jeho profesora.
Severus zalapal po dechu a hůlka mu vypadla z ruky.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Kate se s trhnutím probrala ze spánku a okamžitě pohlédla dolů. Úlevně si oddechla a pokusila se uklidnit své splašené srdce. Jemně se usmála a líbla Tannera na čelo. Pokusila se svou ruku vyprostit zpod drobného tělíčka, ale chlapec měl překvapivě pevný stisk.

Zvedla ho tedy s sebou do náruče a přivinula ho k hrudi. Tanner něco spokojeně zažvatlal svou dětskou řečí a opřel svou hlavu o její rameno. Kate odolala zívnutí a raději si mírně protáhla ztuhlý krk.

Hůlkou zkontrolovala, kolik je hodin a zamířila do obýváku. Bylo načase zavolat Evě, aby si Tannera vyzvedla a dala mu najíst. Kate totiž nechtěla volat skřítky v Bradavicích, aby museli k ní na Tkalcovskou. Sama se cítila trapně za své kulinářské umění.

Byla ale ochotná si to přiznat a raději zavolá Evě, aby si malého vzala domů a nakrmila ho. Kate si byla jistá, že by ho přinejmenším otrávila a to nechtěla. S tichým broukáním sešla ze schodů a rovnou do obýváku ke krbu.

Přenesla se i s Tannerem do domů Cookových a držela dítě pevně u sebe, aby se jí někde při přemístění neztratil nebo nevdechl prach a saze. Jakmile se ocitl v krbu u svých přátel, vystoupila z něj a oprášila ze sebe i Tannera prach.

"Tak jsme zpět, Evo," zavolala do domu a polechtala Tannera, který se probudil náhlým přemístěním a začal ji tahat za vlasy.

"Už jsem si myslela, že nepřijdete!" promluvila vyčítavým hlasem paní domu, když vešla do svého obýváku, ale její široký úsměv prozradil, že to nemyslí vážně.
"No, zvažovali jsme to," odpověděla Kate vážně a obě ženy se zasmály.

"Tak pojď k mámě, Tannere, tetu Kate jsi dneska už zlobil dost," ponoukala syna, ale ten se pevně chytil Kate a jeho spodní ret se roztřásl. "No teda. Nejdřív se mě nehodlal pustit, když jsem od vás odcházela a teď se zase nechce vrátit!"
Kate se znovu zasmála a položila Tannera na zem.

"Co kdybys přinesl nějaké své hračky, které jsi mi chtěl ukázat?" zeptala se s šibalským úsměvem malého chlapce a hravě mu chytila nos.

Tanner se zasmál, zatleskla ručičkama a kolébavým během spěchal do vedlejšího pokoje. Když se Kate narovnala, Eva se na ni dívala zvláštním pohledem a na rtech jí hrál drobný úsměv. Kate pozvedla obočí.

"No tedy, ty už víš, jak na něj. A to ses bála, že to nezvládneš," zodpověděl její nevyslovenou otázku Eva a v jejích očích byla vidět laskavost.

"Neumím to s dětmi," připustila svou slabinu Kate, a když chtěla Eva protestovat, jen se smutným úsměvem zavrtěla hlavou. "Vím, že mi chceš udělat radost, ale nemusíš mi lhát."
Eva k ní rázně přešla a položila jí ruce na ramena.

"Ano chci ti udělat radost, ale nelhala bych ti. Bude z tebe skvělá matka," řekla jí a poté ji obešla, když tam zkoprněle stála.

Tanner v tu chvíli vběhl do místnosti a chytil ji za ruku. Vzrušeným žvatláním jí nejspíš jmenoval všechny své plyšové hračky, ale Kate jen vrtěla nechápavě hlavou a když znovu vzhlédla k Evě, tají její gesto stejně ztraceně opětovala.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Eva trvala na tom, že s nimi musí Kate povečeřet a tak mladší žena souhlasila. Řekla si, že se po večeři vrátí domů, ale Eva vyštvala Tannera i s Josephem do pokoje a posadila se s Kate ke krbu, kde jí nabídla víno.
"Ale to nemusíš," přesvědčovala ji Kate, když jí Eva nalila sklenku červeného.

"Jen neříkej," odmávla ji Eva s úsměvem, podala jí sklenku a posadila se. Jemně si pohladila rostoucí bříško. "Já teď nemůžu, takže musíš na moje zdraví i a zdraví tohohle mrňouska ty."
"To se jen tak neodmítá," souhlasila Kate a napila se.

Nakonec jí čas utíkal opravdu rychle a Kate ani nezvažovala, že by odcházela. Eva byla zrovna uprostřed svého příběhu o její sestře, když Kate ucítila ostré pálení v levém předloktí. Sklenka jí málem vypadla z rukou, když sebou cukla.

Eva se na ni starostlivě podívala, ale Kate jen odložila sklenku a vyskočila na nohy. Omluvně se na Evu podívala.
"Mrzí mě to. Opravdu jsem si to dnes užila, ale..." nedopověděla, ale Eva chápavě přikývla.
Kate vyrazila ke krbu, ale Eva ji ještě zachytila, než tam stihla vběhnout.

"Buď na sebe opatrná," poprosila ji ustaraně s upřímností a pak ji překvapila, když ji objala.
Mladší čarodějka jí objetí na okamžik opětovala, než se od ní odtáhla. Pokusila se o povzbudivý úsměv, ale věděla, že to spíš bude grimasa, takže se téměř ihned otočila zpět ke krbu a vešla do plamenů.

Vypadla v Malfoyově sídle a ihned prošla nitrobranou. Byla tu téměř první. To vědomí ji uklidnilo a začala se rozhlížet po velkém sále ve snaze zahlédnout svého manžela.

"Tvoje drahá polovička ještě nedorazila," zašvitořila jí do ucha pisklavým hlasem Bellatrix a Kate jí věnovala jeden ze svých opovržlivých pohledů.
"Ta tvoje také ne," konstatovala chladně a pokusila se ji obejít.

"Nebudeme na sebe přece zlí, no ne?" roztáhla své zežloutlé zuby v odporném úsměvu. "Co takhle na kus dámské řeči?"
"Raději s Nagini, než s tebou," odvětila stejně sladce Kate.

"Dej si pozor na jazyk," zavrčela na ni Bella, pevně ji chytila za levé předloktí a přitáhla si ji k sobě. "Nikdy nevíš, co o tobě ptáčci nazpívají někomu do ucha."

"Co vážně chceš?" zeptala se jí tvrdě a na rovinu Kate. Zároveň ji od sebe odstrčila a promnula si pohmožděné předloktí, které nyní pálilo o to víc.

"Jak jsem již řekla - dámské řeči, přece," ušklíbla se s pohrdáním, ale poté se rozzářila jako maniak. "Tak kdy máme čekat malého umaštěnce, co?"

"Rozhodně bys nebyla první, kdo by se to dozvěděl," odpověděla Kate ostře a cítila se podivně uražená pro Severuse. "Alespoň v mém případě mé díte zdědí mozek. Co zdědí to tvé po Rodolfovi a tobě... ach, počkej - ty vlastně nejsi schopná dát svému muži dědice, že?"

S jedovatým úsměvem, kterým by mohla Severusovi konkurovat prošla kolem opařené a vzteklé Bellatrix do jídelny, která se pomalu naplnila. Znovu pohledem přejela po celé místnosti a srdce se jí rozběhlo jako o maratonu.
Její muž tu nebyl.

Ten zatracenej idiot tady zase nebyl. Snažila se nedát na sobě znát svoji nervozitu, ale posměšné pohledy jejích kolegů ji moc nepomáhaly. Posadila se vedle Averyho, který jí věnoval jeden ze svých oplzlých úšklebků a až bolestivě jasně cítila prázdno po své pravici.

Všichni ztichli a Kate ani nedýchala, když do čela stolu přešel Temný pán. Nagini se připlazila k jeho levici a on ji pohladil. Posadil se do svého křesla a ledabyle se podíval po své pravici, kde měl sedět Severus.

Kate odevzdaně zvedla svůj pohled a rychle prošla nitrobranou. Nedala ve svém výrazu nic znát, ale když na její tváři spočinuly rudé zorničky, jasně cítila své zběsilé srdce.

"Catherine," protáhl svým jedovatým jazykem, jako by se laskal s jejím jménem, do něhož pomalu přidával jed a trávil jej. "Kde je náš drahý Severus?"

"Brumbál ho donutil vycestovat na nějakou konferenci, můj pane," lhala bezostyšně Kate a v hlavě již stvořila svou vzpomínku.

Několik smrtijedů se zasmálo nebo si opovržlivě odfrklo. Zmlkli, když jejich Pán zvedl pohled. Poté se znovu zadíval na Kate a natočil halvu na stranu.

"Vskutku?"
"Ano, můj pane."

Nastalo ticho a Kate dalo velkou práci udržet Jeho pohled a necuknout. Temný pán nakonec svůj pohled odvrátil a Kate nabrala trochu vzduchu do plic. Voldemort líně povytáhl plášť na své levé ruce a hůlku zabodl do své bledé kůže.

Na té se ihned vytvaroval had a všichni sebou cukli, když ucítili své Znamení znovu vzplanout. Jediný pohled do tváře Temného pána Kate prozradil, že je celou situací dokonce pobaven a užívá si toho strachu, který do nich zasévá.
Otočil se k ní a usmál se. Nebezpečně.

"Bylo by od Severuse neslušné, kdyby se opět nezúčastnil naší sešlosti, viď, má drahá?"
"Ano, můj pane."

Tiché a velice váhavé. Tentokrát se jí ale nikdo nezasmál.
"Myslím, že mu prokazuji laskavost, když ho volám po druhé a nikoho netrestám, nemyslíš?"
"Velkou, můj pane," zopakovala Kate a cítila se hloupě. Hloupě a poraženě.

Temný Pán se na ni znovu usmál a začal si hůlkou poklepávat po stole. Kate nevěděla, jak dlouho hodlá na Severuse čekat, než ji zabije. Očividně si tuhle hru ale užívá. Kate se modlila k bohům, aby se její muž objevil.

Pět minut uběhlo a Nagini zasyčela s hladovým pohledem upřeným na Kate. Té dělalo čím dál větší problémy nedat najevo svou nervozitu, strach a obavy. Voldemort se na ni znovu usmál a dlouhým prstem se natáhl k ní.
Pozvedl jí hlavu, kterou nevěděla, že sklonila, a donutil ji pohlédnout mu do očí.

"Zdá se, že tvůj manžel nedbá na svou čest ba na svůj slib mně," prohlásil vážně Voldemort a snažil se tvářit neskutečně zklamaně. "Očividně mu bude třeba prokázat poněkud jasněji, co se stane s neposlušnými."

Kate přivřela oči, neubránila se roztřesenému nádechu. Poté se najednou uklidnila. Pokud má zemřít, nebude se chvět a nebude se krčit. Odhodlaně otevřela oči a pozvedla hlavu tak, že vyklouzla zpod ledového prstu svého Pána.
Ten se na vteřinu zatvářil překvapeně, než se na jeho tváři objevil zlověstný úsměv. Namířil na ni hůlku.

"To nebude třeba, můj pane," uslyšela za sebou Severusův hlas a úleva, kterou cítila, byla neskutečná. "Omlouvám se za zpoždění, ale nemohl jsem přijít dřív."
"Ach jistě, posaď se," mávnul rukou Voldemort a pobaveně se šklebil.

Severus se posadil vedle Kate a ta ihned pod stolem pevně sevřela svou ruku na jeho stehně. Varovně, zoufale, úlevně... Nevěděla, ale její muž chytil její jemně se třesoucí dlaň a pevně ji sevřel. Doufala, že jim štěstí bude ještě dnes nakloněno.

33. Pevná bariéra

18. března 2017 v 22:15 Spoutaní

WATTPAD

33. Pevná bariéra

Bylo příliš brzy na to, aby se na Grimmauldově náměstí něco dělo. Všichni členové Řádu byli ještě ve svých domovech a obyvatelé starého domu Blackových zase ve svých pohodlných postelích v různých patrech.

Severus prošel těsně za ředitelem do jídelny, kde narazili na Tonksovou, Lupina a paní Weasleyovou. Všichni tři vzhlédli od své ranní kávy - Remus navíc od Denního věštce - a s obezřetným výrazem se obrátili k řediteli.

Paní Weasleyová ihned vstala a nabídla cestou ke kuchyňské lince Severusovi kávu. Lektvarista přikývl a doufal, že se u toho tvářil alespoň přiměřeně vděčně. Posadil se vedle Lupina, zatímco Albus zasedl do čela stolu.

"Co se stalo?" nechodila kolem horké kaše paní Weasleyová, podala šálek s čajem řediteli a druhý s kávou Severusovi. "Cukr?"

"Prosím, Molly," přikývl unaveně ředitel a posunul svůj šálek blíž k hospodyňce. "Je mi líto, že vás ruším tak brzy. Nejsem si jist, jestli bychom měli svolat celý Řád, nicméně bych ocenil, kdybys zašel pro Siriuse, Remusi a ty Doro, pokud budeš tak laskava a zamíříš na ministerstvo pro Alastora."

"Bez problému," vyhrkla se širokým úsměvem, kterým zastírala obavy, mladší čarodějka a ihned vyskočila na nohy.

Jakmile se ovšem otočila, zamotala se do svých vlastních nohou. Než se stihla zřítit k zemi, Lupin se k ní natáhnul a strhnul ji k sobě. Její vlasy ihned zčervenaly a rozpačitě se na vlkodlaka usmála, který ji s mírným úsměvem a zavrtěním hlavy postavil zpět na nohy.

"Díky," zašvitořila a volnou rukou mu prohrábla vlasy.

Tentokrát zamířila ze dveří bez pádu a když procházela kolem lektvaristy, hravě na něj mrkla. Severus jí to oplatil nevraživým pohledem, kterému se pouze uchechtla a zmizela ze dveří. Lupin se také zvedl a s kývnutím na ředitele zmizel na chodbě.

"Stalo se něco Harrymu?" vydechla okamžitě s obavou paní Weasleyová a ztěžka se posadila na židli.
"To nevíme jistě, Molly," zavrtěl s povzdechem hlavou Albus. "Snažně tě prosím, aby se tu u dětí nerozšířila žádná panika, dokud opravdu nezjistíme, co se děje. Není třeba děsit Harryho přátele kvůli planému poplachu."

"To je samozřejmost," odvětila pevně, ovšem viditelně neuklidněná. "Co se vlastně přihodilo?"
"Albus zřejmě nepovažoval za nutné, aby Pottera každých pár dní někdo zkontroloval a zrušil hlídky u jeho domu," ušklíbl se nepěkně Severus a ignoroval zamračený pohled, kterým ho jeho nadřízený obdařil.

"Cože?" zasyčela paní Weasleyová a veškerá laskavost a dobrota jí zmizely s očí. Nyní na ředitele shlížela s varovnou zlobou. "Tos neudělal!"

"Neudělal co? A co tu chce Snape? Pokud vím, žádná schůze se nekoná," ozvalo se s rozespalou mrzutostí ode dveří a Severus se nutil k tomu, aby po tom psovi ihned nevystartoval.

"Věř mi, Blacku, také bych tvou přítomnost raději oželel," odfrkl si pohrdavě lektvarista a spokojeně sledoval, jak se Black naštvaně posadil naproti němu.

"Pánové," vložil se do jejich začínající hádky ředitel a zarazil jakoukoliv poznámku, kterou si Black přichystal. "Ocenil bych, kdyby vaše spory alespoň pro tuto chvíli přestaly. Děkuji. Siriusi, schůzi jsem opravdu nesvolal. Spíše bych řekl, že je tohle narychlo zorganizované setkání."

"A to má znamenat přesně co?"
"Jde o Harryho. Kolem Zobí ulice se vyskytuje velmi silné Fideliovo zaklínadlo. Já jsem jsem ho tam před měsícem vykouzlil, ovšem na mou magii nereaguje a drží ji něco silnějšího-"

"Krevní magie snad přestala fungovat?" zeptal se ředitele se skutečnou obavou Black.
"Ta nepřestane fungovat, dokud jeho příbuzní nebudou mrtví, Blacku," odvětil chladně a ignoroval jeho nenávistný pohled. "Spíše by tě mělo zajímat, proč se ředitel rozhodl přidat ochranné kouzlo na již tak dobře zabezpečený dům."

Black se na lektvaristu zamračeně podíval, ale v jeho očích se mihla zvědavost. Otočil se zpět k řediteli, který lektvaristu opět obdařil zamračeným výrazem, než se obrátil k Blackovi.
"Potřeboval jsem uložit na dům ochrany, abych se ujistil, že bude Harry v bezpečí," pověděl mu.

"Ale jak-"
"Jednoduše nechal Harryho v tom domě bez jakýchkoliv hlídek, to se ti tu snaží říct!" vypěnila s rudými tvářemi od zlosti paní Weasleyová a přerušila Blacka. "Už od konce června!"

"Cože?! Zbláznil ses, Albusi? Harry je už tak v dost velkým nebezpečí a ty odstraníš tu jedinou ochranu, co by nás mohla všechny zkontaktovat, kdyby se mu něco stalo?" rozohnil se Black a aby svá slova podpořil, postavil se.

Severus se nepokrytě bavil, ale na svém výrazu to nedal znát. Bylo nezvyklé, aby se na něčem s Blackem shodli a byl rád, že mohl přenechat tomu čoklovi štafetu v dotírání na Albuse. Sám toho měl od rána plné zuby.

"Siriusi, posaď se, prosím," požádal ho ředitel a pokračoval. "Samozřejmě, že jsem Fideliovo zaklínadlo uzpůsobil tomu, aby mi oznamoval, kdo vstupuje a vychází z okolí domu. Nenechal jsem ho zcela bez ochrany, to bych si nedovolil."

"V tom případě, co se stalo? Ochrany někoho zaznamenaly?" vložil se do konverzace opět vlkodlak a s rukou položenou na Blackových zádech donutil svého přítele se opět posadit.

"Ne. Dnes ráno se v ředitelně objevil Dobby, domácí skřítek, který si Harryho oblíbil a ten mi pověděl, že se není možné dostat skrze ochranná kouzla. Prosím," zarazil všechny, co se nadechovali ke slovu, rukou a pokračoval. "Nejsem si jist, co by to mohlo znamenat a proto bude nejlepší, když se s Harrym co nejdříve spojíme a pokusíme se zjistit, co za těmi ochranami vězí."

"Mluvil jsem s ním dnes ráno," prohlásil Black a dokonce i Severus pozvedl překvapeně obočí. "Obousměrným zrcátkem."
Lektvarista se raději zdržel jakýchkoliv poznámek a opět se zahleděl na ředitele. Ten chvíli zamyšleně koukal na Blacka, než opět promluvil.

"Zdálo se ti, že by bylo s Harrym něco v nepořádku?" optal se klidně Albus a Severus jistě viděl, jak pečlivě svá slova ředitel volí.

"Co by s ním mělo být v nepořádku?" zamračil se Black a do jeho hlasu se opět vloudila zlost. "Jeho příbuzní, že ano? Říkal jsem ti, abys ho k nim tohle léto neposílal a nechal ho s námi tady ve štábu! Nic by se mu tu nestalo a pro jednou by si mohl konečně užít klidné prázdniny!"

"V tvé společnosti? Jsem si jist, že byste s Potterem tenhle dům přinejmenším vyhodili do povětří," poznamenal cynicky lektvarista.

"Zmlkni, Snape!" zavrčel na něj Black a tentokrát opravdu zněl jako pes. "Rozhodně bych věděl, že je v bezpečí a má se dobře."

S tím se již otočil k řediteli, jenž je oba sledoval se zklamáním v očích. Severus si téměř povzdechl nahlas podrážděním, než promluvil.

"Přemístím se zpátky do Kvikálkova a zkusím se s tím klukem spojit nitrozpytem," oznámil všem, ale svůj pohled měl zásadně na Albusovi.

Ten na jeho návrh kývnul s drobným úsměvem, ale Black se musel opět ozvat. Zlobně znovu vyskočil, setřásl Lupinovu ruku z ramene a z jeho očí sršely blesky, když shlížel na Severuse.

"Proč bys měl zrovna ty Harrymu pomáhat? Albus se tam může vrátit sám, tvoji asistenci nepotřebuje," vyštěkl na něj.

"Ředitel je ten, kdo na dům umístil Fideliovo zaklínadlo a tudíž ho jeho vlastní magie nepropustí dál, když jsou obrany zesíleny. A já jsem jediný, kdo z Řádu ovládá nitrozpyt na takové úrovni, aby se s tím klukem mohl spojit," sesadil ho bez mrknutí oka lektvarista.

"Do háje s tebou, Snape," vyštěkl na něj opět Black a praštil rukou do stolu, až paní Weasleyová nadskočila a Albus musel honem zachytit hůlkou rozlité nápoje. "Myslíš, že ti dovolím, abys zase lezl Harrymu do hlavy? Nemysli si, že ti Harry bude věřit natolik, aby tě do své hlavy pustil."

"Jistěže nebude," zabručel místo Severuse podrážděně nový hlas a do místnosti vešel Moody s Tonksovou v zádech. "Smrtijed bude vždycky smrtijed. Mají tuhle důvěryhodnost přímo v krvi."

Severusovi se blýsklo v očích nad tou ironickou urážkou. Black se tvářil neuvěřitelně samolibě, že má někoho, kdo bude shazovat jeho nemesis s ním. Brumbál je opět všechny zarazil zvednutím ruky a svůj nazlobený pohled nyní zaměřil na Moodyho.

"Jsem si jist, Alastore, že není třeba zpochybňovat Severusovu loajalitu. Já sám bych mu do rukou svěřil svůj život a neváhal bych. Nejsme tu ale proto, abyste tu řešili své pošetilé šarvátky, jak jsem již říkal. Do Kvikálkova půjde Severus, Siriusi, ať se ti to líbí nebo ne. Do Harryho hlavy se může dostat jedině on. Ovšem pokud tě to opravdu neuklidní, půjde s ním i Tonksová," řekl Albus a kývnul na mladou bystrozorku.

"Jasan," kývla na ředitele a věnovala lektvaristovi jeden ze svých obřích úsměvů.
"Také půjdu," navrhl odhodlaně Lupin a významně se podíval na Blacka. "Pokud tě neujistí ani má přítomnost, že se Harrymu nic nestane, pak nevím, co by mohlo."

"Fajn," zavrčel nakonec Black a zaměřil svůj temný pohled na lektvaristu. "Pokud se mu něco stane, podám si tě, Snape."
"Už se třesu," odvětil ironicky Severus a bez dalšího slova zamířil na chodbu.

Ještě se uvnitř všichni několik minut dohadovali, než se k němu připojili Lupin s Tonksovou, která opět zakopla a o trollí nohu, co sloužila jako odkladač na deštníky. Severus ji opět zpražil nepříjemným pohledem, na nějž měla tu slušnost se mírně začervenat.

"Pokud vás tohle učí na bystrozorském výcviku, pak se nesmíme divit, že prohráváme válku," odfrkl si na její adresu.
"Severusi," požádal ho laskavě, ale přesto s mírným varováním Lupin.

Lektvarista se bez omluvy otočil k domovním dveřím a vyrazil ven. Slunce už začalo nepříjemně pálit a čas se pomalu blížil k jedenácté hodině. Severus si prošel nitrobranou a spolu s ostatními se přemístil do Zobí ulice.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Mikaeli, mohl bys tohle odnést Gottfreyemu? Nechápu, proč to posílá na kontrolu mně, když nejsem ani zastupitelka toho kouzelníka, kterého se snaží vydědit," povzdechla si útrpně a předala svému asistentovi štos papírů.

"Myslím, že pan Gottfreye je na nějaké schůzi. Mám mu to pouze dát na stůl nebo se ujistit, že si je opravdu převezme?" optal se jí Mikael a Kate mu věnovala široký úsměv, díky němuž zrudnul jako rajče.

"Rozhodně počkej. To bude nejlepší řešení," přikývla nakonec a protáhla si ztuhlá záda. "Vypadá to, že se tu začínáš chytat."
"Učím se od té nejlepší," zazubil se opatrně a když se jeho vedoucí jen zasmála, viditelně se mu ulevilo.

"Tak běž a otravuj ho tak dlouho, jak si jen budeš přát," prohodila nakonec se zlomyslností a její úsměv se změnil na jeden z dravých.
"Jak si přejete, šéfko," zazubil se a s přehnanou úklonou zmizel z místnosti.

Kate se naposledy zasmála, než zavřel dveře a sama nad jeho chováním zavrtěla hlavou. Přitáhla si další štos papírů a stále ještě s drobným úsměvem se ho jala zpracovat. Bohužel si sotva přečetla podanou stížnost, když se krb v její kanceláři aktivoval.

"Kate?"
"Evo?" zvolala směrem ke krbu Kate, když poznala hlas své přítelkyně a spěchala k rohožce.
"Tak jsem tě zastihla," vydechla úlevně Eva a usmála se.

"To teda," zasmála se Kate. "Copak potřebuješ?"
"Máš hodně práce?"

"No," zamyslela se Kate a otočila se k obřímu štosu na svém stolu. "Relativně ano, ale pokud mi dokážeš nabídnou lepší program na zbytek odpoledne, pak ji jistě ráda odložím."

"No, nevím, jestli je to lepší program," zaváhala a její hlava se v krbu na chvíli otočila a Kate matně slyšela, jak volá Tannerovo jméno. Pak se otočila zpět. "Promiň."
"To je v pořádku," mávla nad tím rukou Kate.

"Tanner je vlastně ten důvod, proč jsem se ozvala," přiznala trochu zkroušeně. "Potřebuju k Mungovi za Josephem, abychom se mohli ujistit, že je dítě v pořádku, ale nemám nikoho, kdo by mohl pohlídat Tannera. Mí i Joeovi rodiče jsou v práci a sestra je sama v domě se svými třemi vlastními dětmi. Navíc jsou nemocní a nechce, aby to chytil ještě Tanner... Vadilo by ti ho dnes pohlídat?"

Kate se trochu nejistě rozhlédla a oprášila si neexistující zrnka prachu ze svého hábitu. Znovu pohlédla na Evu a její prosebný výraz ve tváři, než si odevzdaně povzdechla a přikývla.

"Pohlídám vám ho," slíbila. "Ale potřebuju tak dvě hodiny, než to tu zabalím... bude to vadit?"
"Rozhodně ne!" ujistila ji tentokrát se širokým úsměvem Eva a pak ji obdařila laskavým pohledem, který byl znatelný i přes uhlíky v krbu. "Opravdu mi tím vytrhneš trn z paty."

"Ale neblázni," usmála se mírně Kate. "Takže za dvě hodiny k vám můžu přijít?"
"Jistě," souhlasila Eva a pak na ni mrkla. "A nechoď na oběd, najíš se s námi!"

Než jí stihla Kate jakkoliv odporovat, Eva zrušila spojení a krb opět zaplál oranžovo-rudými plameny. Kate si povzdechla a zvedla pohled ke stropu. Nějak si nebyla jistá, jestli toho nakonec nebude litovat. A jestli Tannera třeba omylem nepřizabije.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

V Zobí ulici byl stejný klid, jako ráno, když se trojice přemístila k číslu čtyři. Tak blízko, jak jim to hranice Fideliova zaklínadla dovolovala. Severus se ihned od skupiny odpojil a ignoroval Moodyho zavrčené poznámky na jeho adresu.

Znovu si pročistil mysl, když byl od svých kolegů vzdálen a pokusil se najít vhodné místo pro spojení s Potterem. Umístil na sebe zastírací kouzlo a pokusil se alespoň jednoduchými rozpoznávacími kouzly lokalizovat, kde se ten kluk nachází.

Od ředitele věděl, který pokoj patří Potterovi, ovšem bylo bezpečnější si jeho polohu zkontrolovat. Jakmile se ujistil, že nejvíc magie zachycuje v právě v patře, v místnosti, kterou ředitel označil jako chlapcův pokoj, ponořil se do klidných vod své nitrobrany.

Ještě se několikrát ujistil, že jsou všechny jeho obrany na místě a nikde není žádná skulinka, než se natáhnul svou myslí. Úspěšně se odvrátil od Moodyho i Tonksové a s menší námahou prorazil ochranná kouzla domu.

Byl z toho nepříjemně překvapený, neboť fakt, že kouzla dokázala odrážet i psychický útok, znamenal, že síla Fideliova zaklínadla bude daleko větší, než se obávali. Zaplašil veškeré podobné myšlenky a rychle se spojil s jedinou myslí, z níž vyzařovala magie.

Pottere?

Doslova cítil, jak sebou chlapec trhnul a celá jeho mysl se rozvířila panikou, hrůzou a zábleskem bolesti. Než se stihl lektvarista na cokoliv z toho zaměřit, vše zmizelo. Na okamžik měl obavu, že se jejich spojení přerušilo.

Profesore? Ozvalo se váhavě v tom tichu.
Překvapený? Neodolal si rýpnout Severus.

Děje se něco?
Tentokrát byl překvapený lektvarista, protože Potter zněl skutečně překvapeně. A možná i trochu obezřetně.

Pouze jsem nucen zkontrolovat, zda jste ještě nevyhodil dům do povětří, pane Pottere. Odfrkl si Severus. Máte tušení, proč je kolem vašeho domu znásobené Fideliovo zaklínadlo a nikdo z Řádu ho není schopen překonat, aby se ujistil, že jste stále v jednom kuse?

Na domě je Fideliovo zaklínadlo? Uslyšel překvapeně Pottera.

Bohužel. Dokázal se i ve své vlastní hlavě ušklíbnout Severus. A dle vaší reakce nemáte nejmenší tušení, že za tím dokonce stojíte vy sám, viďte?
Já? Nemůžu přece kouzlit o prázdninách!

Předpokládám, že vaše magie k tomu musel mít nějaký důvod, aby bez vašeho vědomí převzala kouzlo pana ředitele a upravila dle svého vkusu. Jsem si jist, že se jedná o vaši divokou magii, tu nemůžete kontrolovat ani vy, ani ministerstvo.

A jak to zvrátím?
Budete se muset zaměřit na vaše magické jádro. Pokusím s vám vysvětlit nejjednodušší postup, takže bych ocenil, kdybyste dával pozor. Musíte si představit-

Celým lektvaristovým vědomím se najednou otřáslo a on se urychleně ujišťoval, že se Potter nedostal do jeho hlavy. Nebo někdo jiný. Jak ale zjistil díky panice svého studenta, jednalo se o narušení z jeho strany.
Pane Pottere? Co se děje?

Pokusil se se studentem znovu spojit, ale cítil, jak se jejich napojené mysli vzdalují. To nebylo dobré. Znovu se opřel do ochranných bariér a natahoval se po Potterově mysli, ale ta se mu jen vzdálila.

Z vlastního transu ho vytrhlo bouchnutí dveří a lektvarista se dezorientovaně rozhlédl kolem sebe a zaměřil se na dům před sebou. Periferně zahlédl Moodyho i Tonksovou s nataženými hůlkami a očima přikovanýma k domu číslo čtyři.

Zjevně Pottera vyrušil některý z jeho příbuzných, jinak by se spojení nepřerušilo. Severus ještě chvíli vyčkal, než se znovu ponořil do své nitrobrany a vrazil do obran domu. Tentokrát nepovolily a doslova ho vyrazily.

Ohlédl se na své společníky a se zamračeným výrazem zavrtěl hlavou. Moody něco zavrčel na Tonksovou a pak kývl na Severuse. Ten pochopil jeho pohled a také přikývl. Všichni se pak jako na povel přemístili pryč.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus byl ještě myšlenkami u Pottera i Albuse. Ředitel totiž nebyl ani na štábu, ani ve škole. Jednoduše se někam vypařil a hůř, než lektvarista, to už nesl pouze Black. Proto se mu Severus moudře vyhnul na Grimmauldově náměstí a přemístil se téměř ihned na Tkalcovskou.

Prošel ztichlým domem a zamířil k ložnici, když Kate nenašel v přízemí. Podíval se na hodinky a zamračil se, neboť by tu již dávno měla být z práce a bylo téměř nemyslitelné, že by si šla ve čtyři odpoledne lehnout.

Jeho ironická poznámka mu odumřela na rtech, když otevřela dveře do ložnice a pohlédl na jejich postel. Kate opravdu spala, bokem natočená ke dveřím a s rukou pod polštářem, kde bezpochyby třímala svou hůlku.

Co ale Severuse překvapilo, byl Tanner, jenž spokojeně ležel stočený do klubíčku vedle Kate. Ta si ho jemně tiskla k hrudníku volnou rukou, jež obtočila kolem dětského tělíčka. Tanner svíral ruku kolem sebe pevně svíral a využíval Kateinu dlaň jako náhradní polštář.

Lektvarista se opřel o rám dveří a zamyšleně pozoroval spící tvář své manželky. Ihned se mu vybavila jejich nedávná konverzace. Když se na ni díval, pouze se utvrdil v tom, že by Kate byla dobrá matka.

S mírným zamračením se v jeho hlavě mihla i myšlenka Temného pána, který čeká, až mu na setkání Snapeovi oznámí, že čekají dítě. Byť se tu nepříjemnou obavu pokusil vytěsnit, věděl, že jí nebudou moci dlouho odolávat.

Znovu se narovnal a potichu vyšel z ložnice. Zavřel za sebou dveře a znovu zamířil ven z domu. Než se přemístil, opět se ujistil, že veškeré ochrany domu jsou na místě a nenápadně se rozhlédl kolem sebe.

Nesnášel tu paranoiu, které byli vystaveni, ovšem naučil se s ní žít stejně, jako se vším ostatním, co mu život smrtijeda přinesl. S posledním pohledem na dům a překvapivě lehčím srdcem se přemístil ke Grimmauldovu náměstí.

Tentokrát zcela ignoroval jakékoliv slušné náležitosti a vešel do obývacího pokoje, odkud se ozýval Blackův hlas. Byl ovšem rád, když tam našel pouze toho čokla a jeho vlkodlačího přítele. Lupin mu věnoval pokývnutí hlavy, zatímco pes vypadal, že pronese nějakou chytrou poznámku.

"Našel jsem způsob, jak prolomit to Fideliovo zaklínadlo," přerušil ho tedy okamžitě Severus klidným hlasem.
"Jak?" zeptal se okamžitě Black, ale přimhouřil podezřívavě oči.

"Poměrně snadno. Bohužel k tomu bude třeba i tvá asistence."

32. Nepozornost

13. března 2017 v 16:51 Spoutaní

WATTPAD

32. Nepozornost

"Vypni ten zpropadenej budík!"
"Rád bych, ovšem musela bys být tak laskavá a odsunout se na svou polovinu postele místo toho, abys mě tu držela svým tělem."

"Na tvoje urážení je až příliš brzo. Jsi kouzelník, tak to vypni magií ne?"

Otočila svou hlavu na druhou stranu a na protest se pohodlněji uvelebila na manželově rameni. Ten s mumlanou kletbou jejím směrem neverbálně vypnul nastavený budík. Pokusil se vstát, ovšem Kate ho pevně chytila za ruku, na níž z poloviny ležela.

"Opravdu je tohle nutné?" zavrčel, ale i jeho hlas postrádal ostrost. I na něj bylo příliš brzy.
"Opravdu," oznámila a mrkla na hodiny, které byly na jejím nočním stolku. "Vždyť je sotva sedm ráno."
"Musím pracovat."

"To musíš pořád," odfrkla si rýpavě a znovu se hlavou otočila k němu. Zamrkala, aby trochu zahnala únavu ze svých víček. "Na čem potřebuješ tak nutně pracovat?"

"Chceš ten seznam abecedně, podle termínu nebo důležitosti?" pokusil se ušklíbnout, ale místo toho jen rychle pozvedl ruku ke svým ústům, aby skryl zívnutí.

Kate se pobaveně usmála a bezmyšlenkovitě se natáhla, aby mu odhrnula jeden z tmavých pramenů, co mu při tom pohybu sklouznul do obličeje. Severus odtáhl svou ruku a chytil ji za zápěstí. Kate okamžitě pustila jeho vlasy, takže mu téměř znovu sklouzly do obličeje.

Severus ale otočil svou hlavu, čímž je zachytil v pohybu a oba se najednou ocitli nebezpečně blízko sebe. Kate cítila jeho dech na svých rtech a intenzitu jeho pohledu. Nařídila si odtáhnout se, ale pouze přivřela oči a trochu se vytáhla na loktech.

Cítila jeho ostrý nádech, ale přesto přitiskla své rty k jeho. Odtáhla by se, kdyby protestoval. Nedovolila by si zlomit jeho důvěru k ní a čekala na jeho odmítnutí. Nepřišlo. Jeho prsty se zapletly do jejích vlasů a polibek jí opětoval.

Její ruka se pomalu stáhla z jeho vlasů a pokračovala podél ostrých linií jeho lícní kosti přes krk, až spočinula na jeho hrudi. Pevně sevřela jeho košili, zatímco prohloubil polibek a volnou rukou si ji k sobě přitáhl blíž.

Cítila, jak se jeho srdce rozbušilo rychleji a tlouklo pod jejími prsty, jež střídavě svíraly a uvolňovaly látku jeho košile. Jeho ruka se nejistě pohnula, jako by nevěděl, jestli si ji k sobě má přitáhnout nebo přejet po křivce jejích zad.

Rozhodla za něj, když se znovu přiblížila a zatlačila ho do polštářů, přičemž jeho ruka přejela po celé délce jejích zad. Nepatrně se roztřásla a oba se od sebe odtáhli jen natolik, aby znovu mohli nabrat dech.

Kate otevřela oči a viděla stejnou touhu, jakou cítila, zrcadlit se v těch černých hloubkách. Tentokrát si ji k sobě přitáhl on. Natolik pomalu, jako by jí dával možnost uniknout, ale Kate pouze přivřela oči a znovu ho políbila.

Teprve tehdy se podvolil a odstranil tu obezřetnost ze svých dotyků a polibků. Držel ji u sebe pevně a začal jí polibky opětovat skutečně. Povzbuzena jeho činy, pustila látku pevně sevřenou mezi prsty a zamířila svou rukou níž.

S potěšením zaznamenala, když se jeho dech zadrhl a úmyslně zatnula nehty do jeho břicha; na rtech jí hrál pobavený úsměv. Neměla proto šanci, když ji svou rukou chytil pevněji a překvapivě obratně ji stáhl pod sebe, zatímco se tyčil nad ní.

Otevřela oči a marně se snažila uklidnit svůj dech. Čekala, že v jeho očích zahlédne nějaký samolibý pohled, ale našla v nich pouze mírnou obezřetnost a jasnou otázku. Ptal se jí na svolení a ujištění, že to myslí vážně.

Přivřela oči a elegantně obtočila svou ruku kolem jeho krku. Vytáhla se k němu, až se jejich dech opět smíchal a dotýkali se nosy. Pohlédla mu zastřeně do očí a promluvila.

"Neopovažuj se teď všechno odvolat. Vím, co chci."
Nepostřehla by jeho slabé kývnutí, kdyby necítila šimrání jeho vlasů na svých prstech nebo nebyla natolik blízko, aby cítila, jak se jeho dech nepatrně posunul. Neobtěžovala se čekat na nějakou odpověď či sama nabídnout vysvětlení.

Natáhla se pro polibek a spokojeně vydechla, když se nebránil. Chtěla ho ovšem přesvědčit o pravdivosti svých slov a tak si ho přitáhla blíž rukou, co měla kolem jeho krku a přitiskla ho k sobě, když se jí povedlo (s menším vrtěním) obtočit své nohy kolem jeho pasu.

Překvapil ji, když se ihned neodtáhl, ale pevně ji chytil za levý bok, až téměř cítila otisk, který tam jistě zanechá. Mírně sykla, ale i ona slyšela ve svém hlase spíše vzrušení, než opravdovou bolest.

Neváhala mu to oplatit a přesunula svá ústa k jeho ušnímu lalůčku, kde nejdříve téměř motýlím dotekem políbila jeho boltec a s pootevřenými rty sjela k místu, kde se jeho ucho spojovalo s krkem. Zachytila kousek kůže a ostře ho kousla.

Tentokrát zasyčel on a znovu stiskl její bok, než se jeho ruka pohnula po jejím boku a obratně obtočila kolem jejího stehna. Nevěděla, kdo z nich si pak toho druhého přitáhl blíž, ale najednou mezi nimi nebyl centimetr místa.

Pohnul se jako první a stejným způsobem, jakým útočila na jeho krk, jí to oplácel. Vykašlala se na veškerou hrdost a zvrátila hlavu dozadu, aby mu poskytla větší prostor. Jakmile splnil její němou žádost, zapletla mu prsty do vlasů.

Zalapala po dechu, když narazil na obzvlášť citlivé místo a kdyby ji svým tělem netiskl k posteli, pravděpodobně by z ní vyletěla. Takto se mohla jen přitáhnout blíž k manželovi, byť se to již zdálo nemožné.

Otevřela oči a natočila hlavu na stranu. Severus se znovu přesunul po jejím krku k uchu, když Kate najednou vyjekla a pokusila se od něj odsunout. Okamžitě ji pustil a již se začal obrňovat před jakýmikoliv urážkami, když si Kate hbitě přitáhla přikrývku vedle nich k své hrudi a následoval její vylekaný pohled na domácího skřítka.

"Dobby se omlouvá, pane, paní," uklonil se přehnaně skřítek se slzami a strachem v očích. "Dobby musel najít pana Snapea, pane, ředitel Brumbál poslal Dobbyho do sklepení, pane. Dobby nechtěl rušit-"

"Co ředitel potřebuje tak nutného?" utnul skřítka lektvarista skrze proceděné zuby a doufal, že nezní tak udýchaně, jak se cítil.

"Pan ředitel přikázal Dobbymu přivést profesora Snapea a odpovědět na jeho otázky až v ředitelně, pane," vysvětloval o překot Dobby a pohledem těkal z Kate na Severuse a zase zpět.
"Vyřiď mu, že se stavím, až to bude možné," zavrčel na Dobbyho lektvarista, ale skřítek se nenechal odbýt.

"Ředitel chce profesora Snapea hned vidět, pane," do skřítkova tónu se dostala naléhavost, a také vztek, což bylo u takového stvoření neobvyklé. Obzvlášť, když mluvilo s kouzelníkem. Severus se zamračil a hodlal se ohradit, když se na jeho hrudníku znovu objevila Kateina ruka.

Otočil se k ní a jeho výraz ztratil trochu ostrosti. Kate se pokusila o drobný úsměv, který musel vypadat opravdu zajímavě, na jejím zčervenalém obličeji. Její muž však její další němé prosbě přikývl a oba se od sebe odtáhli.

"Mohl bys laskavě počkat venku a nechat nám trochu soukromí?" otočil se na skřítka s ironickým úšklebkem.
"Jistě, pane," uklonil se Dobby a jeho oči se jako by rozšířily o několik palců, když spěšně couval ke dveřím.

Jakmile se za ním zaklaply dveře, oba se na sebe podívali a Kate si s již slabým ruměncem odkašlala a vylezla z postele. Pokusila se trochu uhladit svou noční košili, ale pak to vzdala a s hravým úšklebkem se otočila zpět.

Severus se ani nepokusil předstírat, že ji nepozoroval a líně přejel pohledem po jejím těle, než se jí zadíval do očí s povytaženým obočím. Sladce se usmála, protože mu nehodlala nechat nějakou převahu a vrátila se zpátky k němu. Nezapomněla při tom ladně kroutit boky.

"Budu tak hodná, že ti přenechám koupelnu," oznámila mu, když se k němu naklonila.
"Jak velkorysé," zavrčel bez náznaku zlosti.

Kate se jen vědoucně usmála a tak, aby mu její pohled neunikl, se trochu odsunula. Poté nápadně mrkla k jeho rozkroku a zpět do jeho očí. V ložnici nebylo ještě tolik světla, ale dobře viděla, jak lehce zčervenal.

"Myslím, že jsem dost velkorysá, když ti dám možnost se... hmm... postarat o svůj malý problém, než vyrazíš k řediteli," zacukrovala a překvapeně vyjekla, když ji za zápěstí strhl do postele a přikoval ji k ní svým tělem.

"Tuhle hru se mnou nechceš hrát, Kate. Když dráždíš draka, vrátí ti to ohněm ," zašeptal svým hlubokým hlasem a na rtech se mu objevil samolibý úsměv, když se nedobrovolně otřásla.

Kate na něj chvíli zírala, než mu vážně pohlédla do očí.
"Možná se chci spálit."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Řediteli," zavrčel na pozdrav svému nadřízenému a posadil se do nabízeného křesla. Skřítek co za ním téměř utíkal ze sklepení, aby mu stačil, se udýchaně svalil na koberec vedle.
"Co bylo tak nesmírně naléhavého, že jste mě musel vytrhnout z mé krátké víkendové dovolené?"

"Omlouvám se, Severusi," pronesl kajícně starší kouzelník, ale poté mu v očích pobaveně zajiskřilo. Kývnul hlavou k lektvaristovu krku. "Vidím, že jsem ti nejprve měl dát předem vědět, než jsem k tobě poslal Dobbyho. Budu na to pamatovat, až se příště něco stane."

Lektvarista se donutil neošít a nonšalantně si přitáhl límec svého kabátu víš. V duchu proklel svou manželku a doufal, že je to jediná značka, co na něm stihla udělat.

"Děkuji. Jaká krize tedy nastala tentokrát, že to nemohlo počkat alespoň do poledne?"
" Nejsem si plně jist," odpověděl opatrně ředitel a mírně se zamračil, než pohledem vyhledal Dobbyho.
Skřítek okamžitě vyskočil na nohy a uctivě sklopil hlavu.

"Tady Dobby se dnes ráno přemístil do ředitelny, kde mě hledal. Naštěstí jsem ještě nezamířil do Švédska na konzultace, takže jsem ho tu našel poměrně brzy," usmál se na drobné stvoření, jenž na něj bázlivě a s úctou hledělo. "Dobby se rozhodl doručit Harrymu svůj předčasný dárek k narozeninám-"

"Děláš si legraci, Albusi?" přerušil ho s kamennou tváří mladší kolega.
"Severusi-"

"Vytáhl jsi mě z postele, abychom tu probírali oslavy Potterových narozenin?"
"Severusi," zarazil ho ostře ředitel. "Posaď se."

Lektvarista se neochotně zabořil do křesla, když si uvědomil, že nevědomky vstal. Stále ředitele propaloval nebezpečným pohledem.

"Vím, že nemáš toho chlapce příliš v lásce, ale byl jsem si jist, že jste se během tohoto roku alespoň trochu sblížili," prohlásil umírněně ředitel a veškeré protesty zarazil zdvihnutím ruky. "Neříkám, že musíš okamžitě být jeho nejlepším přítelem, ale dokázal jsi mi, že se k němu dokážeš chovat - v rámci možností - slušně."

"Co provedl tentokrát?"
Brumbál se zamračil a obrátil se ke skřítkovi.

"Co kdybys Severusovi vysvětlil, proč máš obavy o svého pána?"
Svého pána? pomyslel si Severus překvapeně, ale poté se zamračil. Samozřejmě, že Potter musí mít něco extra. Obrátil se ke skřítkovi, stejně jako Albus.

"Dobby chtěl pana Harryho potěšit," zajíkl se slzami Dobby a Severus sen jen mírně pozastavil nad skřítkovým použitím Potterovic jména. "Pan Harry je k Dobbymu vždycky hodný, pane, nosí mu ponožky a vysvobodil ho, pane. Pan Harry je dobrý kouzelník, pane."

"Přeskoč svoje chvalozpěvy," utnul ho chladně lektvarista.
Skřítek se s široce rozevřenýma očima podíval na Severuse, poté na ředitele a když se vrátil pohledem zpět k lektvaristovi, přikývnul.

"Dobby se omlouvá, pane. Dobby má o pana Harryho starost, pane. Dobby se pokusil přemístit do ložnice pana Harryho, ale kolem domu byly zvláštní ochrany a Dobby se tak mohl přemístit jenom k hranicím Fideliova zaklínadla."

Severus se podmračeně otočil k Albusovi, ale ten hypnotizoval skřítka pohledem se zamyšleným výrazem v očích a pomalu si mnul vousy na bradě. Lektvarista se otočil zpět ke skřítkovi.

"Viděl jsi Pottera?" zeptal se přímo Severus.
"Ano, pane, Dobby viděl pana Harryho, jak pracuje na zahradě. Pan Harry vypadal unaveně a nervózně. Dobby pana Harryho sledoval," prohlásil nakonec nešťastně skřítek a sklopil hlavu. "Dobby si spálí prsty žehličkou, Dobby-"

"A co jsi vysledoval? Něco neobvyklého? Někoho, kdo se potloukal poblíž? Smrtijedy?" přerušil jeho sebemrskačskou řeč opět lektvarista.

Dobby zvedl pohled plný slz a otřel si je kouskem svetru, který mě na sobě.
"Ne, žádné služebníky zla," zavrtěl vehementně hlavou a z nosu mu ukápla obří nudle.

Severus s mírným znechucením podal skřítkovi kapesník a ten ho vděčně přijal. Hlasitě se vysmrkal a znovu zvedl pohled. Lektvarista se neobtěžoval ho upozorňovat, že to příliš nepomohlo a raději se soustředil na důležitost situace.

"Co jsi tedy viděl, Dobby?" vložil se poprvé do konverzace ředitel a shlížel na skřítka milým pohledem. V jeho očích ale byla obava a starost. Skřítek se ihned po této pobídce rozpovídal.

"Dobby viděl pana Harryho, jak pracuje na zahradě a když nepracoval tam, Dobby se podíval skrz okna a pan Harry vždycky něco opravoval nebo uklízel a vařil. Ale nikdy ho nikam nevzali, chudáka pana Harryho," zavrtěl nešťastně hlavou.

"Jeho rodina odjela někam bez něj?" ujistil se ředitel se zadumaným výrazem a pokýval hlavou, když skřítek přitakal.
Severus nemohl jinak, než si odfrknout a když se na něj ředitel varovně podíval, pouze se ušklíbl.

"Tomu klukovi bylo před pár dny šestnáct, Albusi, stěží ho můžete pokládat za děcko, co se o sebe nedokáže na pár hodin postarat samo."

"Ale pan Harry tam byl sám i několik dní!" zavylo malé stvoření a přeběhlo k Severusovi a naléhavě ho chytilo za nohu. "Pan Harry tam byl sám a když vyšel ven, vypadal příšerně, pane!"

Severus skřítka setřásl, ale svraštil obočí. Potter přece byl v domě v bezpečí a mohl se o sebe postarat sám.
"Jak příšerně?"
"Nekrmili ho, profesore Snape, ani trošičku. Dobby ho viděl, chudáka pána, hrozně vypadal, pane, příšerně!"

"Pokud je to pravda, proč si toho nevšiml nikdo z Řádu?" vyslovil pochybovačně nahlas svoji myšlenku lektvarista a otočil se k řediteli. Ten si s povzdechem složil hlavu do jedné z dlaní a opřel se o ní.

Fawkes se zatrylkováním přeletěl místnost a posadil se na opěrku, kde smutně zazpíval. Ředitel ptáka pohladil, opatrně, aby ho nevyplašil a poté zvedl pohled do lektvaristových ostrých očí.

"Obávám se, Severusi, že si toho nemohli všimnout, neboť jsem na poslední tři týdny zrušil hlídky okolo Zobí ulice."
"Co prosím?" kontrolovaný vztek z mladšího kouzelníka přímo čišel.

Stařec si opět povzdychl a promnul si unaveně špičku nosu. Posunul si brýle výše a pořádně se v křesle narovnal. Severusovi strach nenaháněl a nadále ho probodával zlostným pohledem.

"Vzhledem k útokům, které Voldemort pořádá od června, se několik členů odmítlo aktivně zapojovat, ne-li byli přímo zabiti, či vyděšeni k smrti. Naše řady se příliš nerozrostly a nemohu svěřit důležité úkoly teprve čerstvým absolventům."

"Ti tví čerství absolventi klidně mohli dělat chůvičky Potterovi a pouze ti reportovat události, co by za to stály," odvětil tvrdě lektvarista. "Potter je tam nehlídaný skoro měsíc. Předpokládám, že ses o tom nezmínil Blackovi nebo Lupinovi, jinak bychom se tu neměli o čem bavit."

"Severusi, bylo to těžké rozhodnutí a musel jsem ho udělat," zavrtěl hlavou Albus a sepjal dlaně do stříšky. "A samozřejmě jsem je o tom nemohl informovat. Žijeme v nebezpečné době, můj chlapče, a potřebujeme každou schopnou ruku k tomu, abychom vedli válku tím správným směrem.

Severus si odfrkl a nechal do svého hlasu vstoupit to správné ironické podráždění.

"Přestaň se tu ohánět svými moudrami, Albusi! Pokud je to tak, jak říkáš, a potřebuješ posunout válku tím správným směrem, pak by sis měl hlídat právě svého zlatého chlapce, nemám pravdu? Mohl jsi požádat mě, abych se tam jednou za pár dní objevil a ujistil se, že nevyhodil dům do povětří."

"Takže ti přeci jen záleží na Harryho bezpečí?" usmál se namáhavě ředitel.
"Opravdu? Ty sis toho za těch patnáct let všimnul? A já si myslel, jak nenápadný u toho jsem," odfrkl si s ironií sobě vlastní.

"Spíš jsem rád, že jsi to v sobě po tak dlouhé době našel a skutečně jsi zjistil, že ti srdce ještě stále bije v srdci."
"Skonči s těmi kryptickými odpověďmi. Nemyslíš, že bychom tuhle debatu měli raději přerušit a jít se ujistit, že je Potter ve svém obvyklém otravném já?"

"To bude pravděpodobně nejlepší," souhlasil Albus a postavil se. "Do Zobí ulice!"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Jak se zdálo, když se přemístili, bylo na Kvikálkov ještě příliš brzo ráno, než aby se tu něco dělo. Oba na sebe použili zastírací kouzla, ale celou cestu k číslu čtyři potkali pouze chlapce, jenž zběsile šlapal na kole a rozhazoval noviny.

Všude bylo ticho a přestože tu byli teprve pár minut, Severuse již značně iritovaly spořádaně seskupené domy, zastřižené trávníky a popelnice, které tu místní snad rovnali podle pravítka. Znechuceně si odfrkl a na Albusův káravý pohled odpověděl svým zamračeným.

Pokračovali nerušeně až k číslu čtyři, které bylo vzhledem k ostatně uhlazeným obydlím v mírně horším stavu. Severus překvapeně pozvedl obočí, neboť čekal, že Lilyina sestra Petúnie bude tím typem ženy, která musí mít všechno lepší, než její sousedky, které za jejich zády pomlouvá.

Zamířili přímo k domu, ale v místech, kde bylo použito krevní i Fideliovo zaklínadlo, se nemohli dostat dál. Oba se po sobě podívali, vytáhli hůlky a pokusili se obrany prolomit. Bezúspěšně, což Severuse znepokojilo, neboť kombinoval sílu s Albusem.

Ředitel opět pozvedl hůlku, když ho mladší kolega zastavil a ukázal na přijíždějící auto, které zabočilo na příjezdovou cestu a bez problémů přejelo kouzelné hranice. Severus přimhouřil oči, když rozeznal Potterovy příbuzné, jak se soukají z auta.

Nemohl si pomoct a zatvářit se znechuceně, když se tlustý chlapec, jenž musel dle Potterových vzpomínek být Dudley, spratkův bratranec, snažil dostat ze zadního sedadla. Ven mu musela pomoci Petúnie a Severus ohrnul ret v dalším znechucení.

Když byli ještě děti, Petúnie nebyla vysloveně ošklivá. Byla vcelku normální dívka, ale od chvíle, kdy zjistila, že je Lily "něco víc než ona", její zahořklost se začala zrcadlit i v její vizáži. Nyní byla nepřirozeně vyhublá, jak jí to pravděpodobně radily ženské časopisy a její koňský obličej se skrýval pod několika vrstvami make-upu.

Její manžel, po němž jejich synátor zjevně zdědil postavu, vypadal neobyčejně rozezleně a nepříjemně. Stále se rozhlížel kolem, jako by se ujišťoval, že je nikdo nesleduje a Severus se jeho paranoie zlomyslně usmál.

Dudley se odkolébal k domu, aniž by se obtěžoval matce pomoci s nákupními taškami, o něž se tedy musel postarat pan Dursley. Severus v Potterových myšlenkách nikdy nezachytil jméno jeho strýce a upřímně ho ani nezajímalo.

Nyní měl však nepříjemný pocit, že si o jeho rodině měl zjistit něco víc. Koneckonců znal pouze Petúnii, a pokud byli zbylí členové rodiny jen zpola tak příšerní, jako ona, pak se nemohl divit, že je ten spratek nemá v lásce.

Severus nechal svých úvah a společně s Albusem našpicovali uši, aby zaslechli konverzaci těch dvou, když se začali přibližovat.

"... měli. Alespoň dnes, Vernone."
"Nemůžeš být pořád tak dobrosrdečná, Petúnie."
"Ale Vernone, co když," rozhlédla se a pokračovala ještě tišeji, než předtím. "Co když se tady objeví?"

"Pak je ze svého pozemku vypakuju, to se stane!"
"Vernone!" vypískla jeho žena a divoce se rozhlédla po okolí, aby se ujistila, že jsou všichni sousedé stále zalezlí ve svých domech. "Ne tak hlasitě! Můžou tě slyšet."

"Omlouvám se," zabručel a trochu hekl, když si zjevně těžkou tašku povytáhl.
"Ta slepice Tullyová se mě začala vyptávat. Už dlouho ho prý neviděla."

"Co nám má ta co koukat do zahrady?" zbrunátněl Vernon okamžitě a nějakým zázrakem se mu podařilo vytáhnout klíčky, aniž by rozsypal veškerý obsah nákupu na zem.

"Je to prostě vlezlá sousedka!" sykla Petúnie a převzala klíčky raději sama, když sledovala, jak s nimi její muž zápasí. "Ale musíme být opatrní!"

Vernonovu odpověď již zachytily zavřené dveře, když se manželé dostali dovnitř. Severus se znepokojeně podíval na Albuse a ten mlčky sledoval celý dům a znovu se pokusil probourat, skrze ochrany domu.

"Takhle to nepůjde," povzdechl si a otočil se k lektvaristovi. "Budeme muset svolat brzkou schůzi a pokusit se rozebrat naše možnosti."

"Myslíš, že ve větším počtu prostě dokážeme strhnout tyhle magické obrany dolů?" odfrkl si pochybovačně Severus. "Pokud je nedokáže dostat dolů ty sám, pak pochybuji, že tví noví rekruti to zvládnou."

"Severusi," povzdechl si unaveně Albus a otočil se zády k domu. "Byl bych rád, kdybys odložil na moment své spory s členy Řádu."
"Jak je libo."

"Děkuji. Nyní je nejdůležitější, abychom zjistili, co je s Harrym."

31. Touha

5. března 2017 v 21:39 Spoutaní

WATTPAD

31. Touha

Mohlo se to zdát až příliš klišé, že se po jejich strávené oslavě výročí sblížili. Ani jeden z nich ovšem tento fakt nemohli popřít.

Skoro se až zdálo, že při jakákoliv činnosti, kterou jeden z nich právě dělal, se ten druhý nějakým způsobem ocitl nablízku. Stále měl každý svou vlastní zálibu - Severus se věnoval svým lektvarům, k nimž měla Kate zakázáno se přibližovat a naproti tomu Kate si nadále plánovala a realizovala opravy na domě, do nichž si zase nenechala zasahovat od něj.

Fungovalo to až překvapivě dobře. Kate byla překvapena, že ji její manžel zasvěcuje do jeho života, a dokonce pozval Cookovi na večeři. Samozřejmě, že se o ni Kate raději ani nepokoušela, ale Eva, Josephova manželka, byla natolik štědrá, že navařila u sebe doma a jídlo přinesla.

Kate se převlékla do slavnostnějšího kalhotového obleku a sáčka. Nemohla odolat a připojila k nim své oblíbené lodičky, přičemž ignorovala manželovo odfrknutí, když kolem něj prošla, aby mohla otevřít jejich hostům.

Lektvarista se neobtěžoval nijak zvelebovat a pouze svlékl svůj plášť, takže zůstal v tmavých kalhotech a košili. Následoval ale jejího příkladu a vyrazil do prostorné chodby, zatímco Kate otevřela s širokým úsměvem dveře.

Okamžitě se ozval dětský vřískot, jak se Josephův syn, Tanner, vymanil z matčina sevření a poněkud vratkým během zamířil k Severusovi. S neskrývanou radostí k němu zvedl ruce, jenž zatínal do malých pěstiček, čímž mu naznačoval, že chce, aby ho zvedl.

Kate se spěšně vítala s Josepehem i Evou, ale stále sledovala manžela, který k jejímu překvapení zvedl Tannera a zkušeně si ho zachytil u boku. Klučina se zasmál a trochu nesrozumitelnou řečí se pokoušel lektvaristovi cosi vysvětlit.

"Ach, odpusť, Severusi!" zvolala Eva, ale v jejích očích hrály pobavené jiskřičky a na rtech měla jemný úsměv. "Dlouho jsi se u nás nezastavil, víš!"

Severus její pokárání přešel protočením očí a aniž by si to uvědomoval, jemně Tannera pohupoval. Kate se neubránila dalšímu úsměvu a uvedla jejich hosty do jídelny. Cookovi prošli do nově zařízeného pokoje, následování Severusem a Kate.

"No páni!" vydechla Eva a otočila se kolem dokola, jak se rozhlížela po celé místnosti, než se její oči zastavily na paní domu. "Jak jsi to tu stihla za tak krátkou dobu zútulnit? Přísahám, že od doby, co znám Severuse, jsem neviděla jedinou změnu na tomhle domě! Ne že bychom tu tedy byli nějak často."

Kate se zasmála společně s Evou a obě ženy ignorovaly lektvaristovo zamračení.

"Tomu se dá velice těžko uvěřit," popíchla Severuse i Kate, než se její úsměv zjemnil. "Děkuji. Snažila jsem se neměnit příliš mnoho. Spíš jsem se snažila vše zrenovovat a nakupovala jsem pouze nezbytně nutné věci. Tenhle dům není stavěný pro moderní architekturu."

"To jistě ne," přikývl Joseph a pozvedl obočí Severusovým směrem. "Kdybych byl věděl, že jediné, co tě přinutí tuhle barabiznu opravit bude to, že se oženíš, seznámil bych tě s nějakou mou kolegyní již dávno."

"Moc dobře víš, že máme zcela jiné preference. Tvoje jediná správná volba byla právě Eva. Jinak tě musím zklamat, Joe, ale tvé kolegyně zcela postrádají smysl pro humor, tedy mezi těmi pár, co jsou obdařeny alespoň poloviční kapacitou mozku," odvětil klidně lektvarista.

"Stejný jako vždy," povzdechl si naoko zlobně Joe a zavrtěl hlavou, načež mrkl na Kate. "Měla bys tu zavést trochu pevnou ruku, Kate."
"Není třeba," odvětila se sladkým úsměvem Kate a postavila se za svého muž, jenž seděl s Tannerem na klíně u stolu.

Položila na manželova ramena své dlaně a hraně mu je stiskla. Nemusela mu vidět do obličeje, protože jeho výrazu se zasmáli oba manželé Cookovi. Malý Tanner svou ručkou chňapl po jedné z Kateiných rukou, aby se také dožádal nějaké pozornosti dospělých.

Kate se usmála na chlapce a nechala ho si hrát s jejími náramky. Tanner soustředěně přebíral korálky jednu po druhé a zvedl se ze sedu. Severus ho okamžitě pevněji chytil, aby nespadl a Tanner se mírně zavrtěl, zjevně nespokojený.

"Tannere!" oslovila ho káravě Eva. "Pokud něco chceš, musíš to říct. Vztekat se ti nepomůže."
"Tam! Tam!" vypískl Tanner se soustředěným výrazem a ukázal na Kate.

Kate mírně překvapeně a zhrozeně rozšířila oči. Její pokus zastřít své nepohodlí nemohl uniknout vševědoucím očím Evy. Ta se jen pobaveně usmála a Severus i s Tannerem v náručí vstal ze židle. Tanner se stále ručkama natahoval ke Kate a jeho spodní ret se začal třást.

Rozhodně neměl daleko k pláči a tato myšlenka Kate nijak neuklidnila. Její srdce se navíc ještě víc rozbušilo, když jí Severus Tannera pomalu předal. Instinktivně dítě převzala a na okamžik si s manželem hleděli do očí; stále v držení a dítětem v obou náručích.

Poté se lektvarista odtáhl a nasadil obvyklý nicneříkající výraz. Ironicky se usmál manželčinému marnému pokusu uklidnit rozjařené batole v jejím náručí.

"Vidím, že je Tanner v těch nejlepších rukou," neodolal ušklíbnutí, které mu Kate oplatila žhnoucím pohledem, a otočil se k Joeovi. "A my se můžeme přesunout do laboratoře. Podařilo se mi vylepšit jeden z vašich léčebných lektvarů. Jsem si jist, že pacienti ocení jeho delší účinnost."

"Výborně!" rozzářil se Joe a snažil se nedat příliš najevo, jak se těší, až ho uvidí.

Oba muži za hovoru spěšně opustili jídelnu a nechali své manželky o samotě. Kate trochu nervózně a očividně nezkušeně pohupovala batole. Eva se mateřsky usmála a posunkem pokynula Kate, aby se přesunuly do obývacího pokoje.

Kate nic nenamítala a s přílišnou opatrností Tannera odnesla na koberec před krbem, kde ho pečlivě usadila. Poté vytáhla hůlku a opatřila krb ochranným kouzlem. Posadila se pak na zem, stejně jako Eva, jež zrovna vytahovala Tannerovi hračky.

Chlapec je s rozzářenýma očima jednu po druhé vytahoval ven a odhazoval, kam se mu zachtělo. Eva trpělivě hračky zachytila ještě ve vzduchu hůlkou a pokládala je zpět do blízkosti svého syna. Vypadala přitom tak pyšně a šťastně.

"Lon! Mama, lon!"
Kate se zaraženě podívala na Evu, jež se zasmála výrazu své společnice a znovu otevřela tašku s Tannerovými hračkami. Poté vytáhla plyšového slona a podala ho synovi. Kate se neubránila a zasmála se společně s Evou.

"Jak mu dokážeš rozumět?" zeptala se s upřímnou zvědavostí.
"Vrozený talent?" uchechtla se Eva, ale i když se koukala na Kate, jedním okem bedlivě pozorovala Tannera. "Věř mi, Kate, občas mám pocit, že jsem v místnosti s mimozemšťanem a ne malým kouzelníkem."

"Mně se zdá, že víš moc dobře, co po tobě chce," poukázala na slona, jenž se právě opět proletěl přes celou místnost.
"Tohle dělá schválně, aby mě nebo Joea viděl kouzlit," povzdechla si, ale její mírný úsměv potvrdil, že se na něj nezlobí.

Opět vytáhla hůlku a přivolala plyšáka zpět. Tentokrát ho nechala padnou přímo do chlapcovi rozpřažené náruče. Ten slona pevně objal a radostně se rozesmál. Eva se rozněžněle usmála a rozcuchala chlapcovy kudrny.

Kate by to nikdy nepřiznala. Nikdy totiž nečekala, že se něco takového stane. Záviděla Evě. Její rodinu i její život. Ale nejvíc ji překvapilo to, jak moc by toužila mít také své vlastní dítě. Bodlo ji u srdce, když si uvědomila, co by to malé čekalo.

Až pozdě si uvědomila, jak moc se ztratila ve svých myšlenkách, když uviděla Evin starostlivý a chápavý pohled. Ihned spustila svou ruku, která se nějakým záhadným způsobem octla na jejím břiše.

Eva si přisunula Tannera blíž a opřela si ho o sebe, nohy volně rozložené kolem, aby mu zabránila v případném útěku.
"Znám ten pohled. Nemusíš se stydět a skrývat se. Já to přece nikomu nepovím," usmála se na Kate laskavě.
"Jaký pohled?" pokusila se optat klidně, ale obezřetná útočnost se do jejího hlasu stejně vloudila.

"Díváš se na Tannera a přemýšlíš, jaké by to bylo, kdybys měla své vlastní," usvědčila ji Eva, ale v její tváři nebyl žádný náznak zloby. "Je to normální, Kate. Jsi dospělá a řekla bych že dost stará na to, abys měla své vlastní."

Přitom pozvedla obočí, jako by svá slova chtěla ještě víc zdůraznit. Kate si nemohla pomoci a mírně se zamračila. Za tři měsíce jí bude sedmadvacet let. Hádala, že to se již opravdu považuje za věk, kdy se většina čarodějek dostávala do rolí matek.

Málem si nahlas odfrkla, neboť čistokrevné čarodějky měly první potomky nejpozději ve čtyřiadvaceti. Kate si zároveň nemohla pomoct nad tím se zamyslet, zda-li to její matka celé plánovala a snažila se ji ukrýt před jejím úkolem ve společnosti.

Veškeré tyto myšlenky rychle zaplašila, když cítila, jak se jí svírá hrdlo a do očí derou slzy. Znovu nasadila klidnou tvář, ale Eva ji tentokrát nesledovala, protože se snažila uklidnit neposedného Tannera.

"Kolik ti bylo, když ses vdala?" zeptala se nečekaně Kate, až překvapila sebe samu.
Eva pozvedla hlavu a usmála se při vzpomínce na svatební den.

"Bylo nám sedmnáct," oznámila a na Katein ohromený pohled přikývla. "Ano, byli jsme velmi mladí. Obzvlášť proto, že nejsme ani jeden z čistokrevné rodiny a mí rodiče jsou oba mudlové. Dost dlouho se nám to snažili vymluvit, ale my oba věděli, že spolu chceme být už napořád."

Pak se znovu zasmála a zakroutila hlavou, jako by řekla tu největší hloupost, ale Kate to nepřišlo špatné. Eva se pak láskyplně zadívala na syna a pokračovala.

"O dítě jsme se začali pokoušet až za pět let. Joe si chtěl udělat i mudlovskou atestaci a já jsem neviděla jediný problém v tom, aby dělal, co ho baví. Já sama jsem se věnovala famfrpálovému komentátorství, a tak jsme vlastně oba byli pohlceni našimi zaměstnáními. Když mi bylo tak, jako tobě... čekali jsme s Josephem první dítě, holčičku. Bohužel, její srdce přestalo bít."

Kate soucitně natáhla ruku, položila ji na Evino koleno a jemně stiskla. Eva se tomu gestu posmutněle usmála, ale poté se její výraz opět změnil na šťastný, když svou pozornost obrátila na Tannera.

"Tannera nám snad poslal sám Merlin. Po tom, co jsme ztratili naši holčičku... trvalo to, než se lékouzelníci shodli na tom, že mi to má magie dovolí a budeme to moci zkusit znovu. Tannerovi bude teprve rok a mě bylo dvaatřicet, když jsem ho porodila."

Kate naprosto chápala, co se jí tím Eva snaží říct. Uvědomovala si tu hrozbu. Zdálo se, že kouzelnická populace je na tom v tomto ohledu daleko hůř, než ta mudlovská.

"Neříkám, že musíš hned teď chytit Severuse a jít na tom pracovat," prohodila Eva pobaveně a Kate se ke své hrůze začala červenat.
"Nemyslím si, že na to kdy bude vhodná doba," poznamenala Kate trpce, když nabral svou ztracenou rovnováhu.

Eva se smutně usmála a chytila Kate za levou ruku, kterou měla položenou na jejím koleni. Kate se nebránila, když ji Eva otočila, aby odkryla Znamení zla na jejím předloktí. Opatrně palcem přejela po jejím obrysu, aby se vyhnula zlu, které Kate cítila tepat ve svých žilách pod tetováním.

Nevinila ji z toho. Poprvé ale Kate pocítila vlastní zhnusení nad tou ohyzdnou značkou a sklopila pohled.
"A podle mě je hloupé si myslet, že tě tohle můžu zastavit před tím, co chceš," promluvila tiše Eva.

To Kate ale neuklidnilo. Rozzlobeně se vytrhla z jejího sevření a ihned shrnula rukáv svého saka. Zlostně se na Evu podívala.

"Nemáš nejmenší tušení, jaké to je. Myslíš, že když se prostě rozhodnu, že to nechci dělat, tak mě nechá jen tak odejít?"
"Kate, já-"

"Máš pocit, že jsem si to vybrala? Že jsem si přála být ocejchovaná do konce života a poslouchat příkazy nějakého psychopata?!"
"Kate-"

"Ty sis Josepha vybrala, protože ho miluješ. Máte Tannera, protože jste ho chtěli mít! Já tenhle luxus nikdy mít nebudu. Moc dobře víš, proč jsem teď Snaepová a jsem si jistá, že tušíš, k čemu nás Temný pán dotlačil. Chápeš to? Tvůj syn má budoucnost. Mému dítěti můžu rovnou koupit rakev a vystrojit pohřeb!"

Eva neodpověděla, ale v jejích očích se zračila lítost a smutek. Kate musela odvrátit svůj pohled do plamenů v krbu. Věděla, proč měla radši drže jazyk za zuby. Lepší bylo, když si ji Eva dobírala, než když teď litovala jejího osudu. O lítost Kate nestála.

"Lon?"
Kate obrátila hlavu a pokusila se nasadit alespoň malý úsměv, když sledovala malého Tannera, jak na svých rozechvělých nožkách nejistě našlapuje k ní. Natáhl ke Kate ruce, z nichž v jedné držel malého slona, a v ten okamžik zavrávoral.

Ani nezaváhala a rychle se pohnula dopředu, aby ho zachytila před pádem a pak si ho opatrně posadila na klín. Tanner znovu postrčil plyšáka ke Kate a opakoval Lon, Lon!

"Chceš mi půjčit slona?" optala se chlapce a trochu pokrčila nohy, aby jí nemohl sklouznout.
"Lon!" zopakoval stejně naléhavě a Kate se musela zasmát.

Převzala hračku s hraně vážným výrazem ve tváři a v rámci hry s plyšákem cupitala po Tannerově břiše. Ten se vždy rozjařeně rozesmál a snažil se vykroutit, jen aby pak očima prosil o další. Kate poté položila plyšáka na zem a hůlkou ho donutila k pohybu.

Tanner nadšeně tleskal a Kate s dalším úsměvem nechala slona kroutit chobotem a troubit. Jakmile se ho chlapec dotkl, slon zatroubil hlasitě a místo spršky vody na něj spustil drobné a neškodné jiskřičky.

Tohle Kate opakovala ještě několikrát, než se chlapec s úsměvem obrátil.
"V'rus!" zatleskal ručkama a ukázal do prostoru za Kate. Na tváři se mu rozlil nezištný úsměv.

Vyrazil kupředu, aniž by dbal na Kate, takže se jí zavěsil kolem krku a ručkou stále ukazoval za Kate. Ta si ho pevněji zachytila a otočila hlavu, aby viděla, na co Tanner ukazuje. Její úsměv ztuhnul, když se střetla s pohledem svého muže.

Oba na sebe zírali a Kate nebyla schopná dešifrovat pohled v jeho tváři. Její pozornost se obrátila zpět k Tannerovi, když jí zatahal za vlasy s rošťáckým úsměvem.

"Tannere!" ozvala se opět káravě Eva a Kate si opožděně uvědomila, že je také v místnosti.
Kate rozpačitě chytila Tannera a pokusila se ho předat zpět jeho matce, ale dítě v jejím náručí bylo jiného názoru. Začal se kroutit a svírat Kate o to pevněji. Eva se trochu nervózně usmívala a Kate si uvědomila, že je to kvůli ní.

"Dobře, Tannere, co kdybys mi teda ukázal další hračky?" promluvila co nejvlídněji k batoleti a aby předvedla, že ho nechce od sebe odlákat, znovu se posadila a natáhla pro žirafu, co byla poblíž.

Bylo neuvěřitelné, jak podezřívavě se na ni sotva roční dítě mohlo podívat. Když zachytila Evin pohled, omluvně se pousmála, ale starší žena jen mávla rukou. Na rtech jí opět hrál ten mateřský úsměv. Kate se sklonila k chlapci, aby se jí ve tvář znovu neobjevil ten pohled.

Touha, kterou netušila, že může cítit.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Rozhodně nás musíte navštívit!" oznámila Eva rozzářeně, když si od Kate převzala Tannera poté, o ji Joseph pomohl do kabátu.
"Rádi," odpověděl za oba Severus a nechal se od Evy obejmout.

Kate objala Josepha a poté se otočila k Evě a Tannerovi. Laškovně klučinu polechtala pod krkem, ale její prsty poté něžně přejely dětskou tvář, z níž byla znát únava.

"Definitivně ti zavolám, až toho rošťáka bude potřebovat zbavit energie," oznámila ji s úsměvem Eva a obě ženy se krátce objaly s ohledem na usínající batole.

"Jistě," potvrdila Kate a opětovala malý úsměv. "Nebo bys mohla nechat hlídat svého muže a vyrazit se mnou na dámskou noc. Znám jednu skvělou restauraci s výborným vínem."
Eva s Josephem si vyměnili pobavený a láskyplný pohled, než se Eva opět obrátila ke Kate.

"To zní opravdu velice lákavě, ale to bude muset ještě několik měsíců minimálně počkat," zasmála se a jedna její ruka instinktivně sjela k jejímu břichu. "Čekáme další miminko!"

"Gratuluji," zněla okamžitá odpověď od lektvaristy a byť to mohlo znít stroze, upřímnost v jeho hlase Kate ihned poznala.
"Ano, gratulujeme," donutila se také k odpovědi a vykřesala na tváři cosi podobného úsměvu.

"No, moc rádi jsme vás viděli, ale zítra na rozdíl od vás čtyř musím do práce," nevšimnul si napjatého okamžiku nebo se ho rozhodl ignorovat Joe. Se smíchem pohladila syna po vlasech a objal svou ženu pevně kolem ramen.

"Kdybys musel deset měsíců trávit každý den v místnosti s pětačtyřiceti natvrdlými ignoranty, také by sis musel dopřát chvíli klidu," usadil ho s klidem Severus.
"Ale jistě," odmávl ho Joe.

Oba dva se pak rozloučili a Kate se Severusem je sledovali, dokud se nepřemístili z jejich pozemku. Kate stále zamyšleně stála v chodbě a zírala na místo, kde zmizeli, než jí lektvarista zavřel dveře a zabezpečil je.
Poté se k ní otočil a když k němu zvedla pohled, v jeho očích byla zvědavost a možná i obezřetnost.

"Stalo se něco?"
"Ne, proč?"
"Od chvíle, co jsme se vrátili z laboratoře ses mi zdála... poněkud odtažitá. Trochu uzavřenější, než je ti podobné."

Kate na něj překvapeně pohlédla, protože si nebyla vědoma, že ji tak intenzivně pozoroval během celého večera. Nadechla se k odpovědi, ale pak jako by si to rozmyslela, pouze zavrtěla hlavou.

"Jsem prostě jen unavená. Půjdu si už lehnout," bez dalšího vysvětlení nebo ohlédnutí, vyběhla nahoru po schodech, tak nejpomaleji, jak dokázala a vydala se do koupelny.

Nemohla přestat přemýšlet, ani když si dopřála dlouhou sprchu se spoustou vonných svíček, jak jí kdysi radila její matka. Pokusila se tedy vyčistit si co nejlépe mysl, když se vnořila do přikrývek v posteli, ale tenhle večer jí očividně nebylo přáno vůbec nic.

Paradoxně byla ráda za to, že se zanedlouho po jejím sedmém pokusu o zklidnění mysli ozvaly kroky na schodišti. Lektvarista vstoupil do místnosti velmi tiše a to i přesto, že Kate měla stále rozsvícenou lampičku na své straně.

Počkala těch dvacet minut, které strávil v koupelně a čas si krátila převalováním se, přičemž na konec skončila natočená k jeho půlce postele. Jakmile se otevřely dveře, ihned h vyhledala pohledem.
Buď se ji rozhodl ignorovat nebo nějaká poznámka přijde až za chvíli.

"Nemohu popřít tu nesmírnou radost z toho, že jsi na mě vydržela čekat bezmála dvě hodiny. Poněkud mi uniká pouze fakt, že ses mi zároveň snažila vyhnout a při první příležitosti jsi zmizela."
Samozřejmě, že to bude druhá možnost.

Kate ale zcela ignorovala jeho poznámku, a protože se jí v hlavě stále dokola opakovaly všechny události toho večera společně s jejími úvahami, pro jednou jí bylo upřímně jedno, jestli se jí vysměje nebo ne.
Musela to ze sebe dostat.

"Byla bych dobrá matka?"

Zarazil se ve svém přehrabovaní věcí na stole a podíval se na ni. Tentokrát v jeho očích nedokázala číst vůbec. Přesto se na ni díval upřeně a s takovou intenzitou, že nemohla uhnout pohledem. Proto do svých očí vložila němou prosbu.
Zdálo se, že fungovala, poněvadž jeho výraz trochu zjemněl.

"Tohle tě napadlo díky Tannerovi," konstatoval, ale ona stejně přikývla. "Nemohu ti říct, jestli ano. Ovšem mám takový pocit, že každá žena, byť ho v sobě může zarputile dusit, má nějaký mateřský instinkt. Některá silnější a některá ne."

Kate stále zamyšleně žmoulala přikrývku, takže teprve potáhnutí přikrývky ji vytrhlo z jejího transu. Ignorovala otrávený pohled lektvaristy a trochu se odsunula, aby se mohl dostat na svou stranu postele.
"A já?" zeptala se ho znovu, odhodlaná ho nenechat vyklouznout z této konverzace.

Vzhlédla, protože její muž se opřel o čelo postele, zatímco ona ležela stočená vedle něj. Přimhouřila varovně oči, aby se ani nepokoušel jí lhát. Odfrkl si a protočil očima, ale stále byl vážný.

"Mohlo by to být horší."
Vytřeštila oči a rozzlobeně se posadila.

"Cože? To si myslíš, že bych byla tak neschopná a příšerná matka?!"
Zaraženě se na ni podíval a pak klidně promluvil.

"Myslel jsem to v tom smyslu, že jsi Smrtijedka. Nechci ani uvažovat o tom, jaký by to dítě mělo život, kdyby vyrůstalo v této době. Ve tvé pozici. Na druhou stranu ty bys ho rozhodně vychovávala jinak, než ostatní čistokrevné čarodějky."

Kate se zastyděla nad tím, jak smýšlela a ihned se do Severuse obula. Marně se snažila potlačit krev, co se jí hrnula do tváří. Pak zmateně stáhla obočí a otočila se k němu.
"Mé pozici? Myslím, že daleko větší problém by byla ta tvá," oznámila a otočila se, aby mohla zhasnout lampičku.

Necítila se nijak ujištěná, nicméně vše, co jí Severus řekl, již dobře věděla. Nechtěla na sobě dát znát to, že ji to stejně zasáhlo. Nikdy nedoufala v to, že bude žít normálně, ale poté, co potkala Evu a Tannera, si to přála víc, než cokoliv jiného.