Duben 2017

39. morfium na duši

30. dubna 2017 v 23:23 Spoutaní

WATTPAD

39. Morfium na duši

Vyhýbal se jí i nadále. S tak příšernou precizností, že měla chuť do něčeho praštit. Byla by raději, kdyby ses vracel domů a od rána do večera na ni křičel. Alespoň by na něj mohla řvát taky a třeba by se někam pohnuli.

Byla na něj zpočátku tak naštvaná, že se mu také vyhýbala. Střetli se sotva dvakrát během prvního týdne, přičemž jedno z jejich střetnutí bylo na Setkání, které svolal Temný pán. Kate to vyhovovalo. Doufala, že ho to přejde, když od sebe budou mít chvíli klid.

Zjevně se zmýlila a během druhého a třetího týdne se ho marně snažila zastihnout jak na Tkalcovské, tak i v Bradavicích, kde se měl teoreticky připravovat na další školní rok. Dokázala si připustit, že začíná být trochu zoufalá.

Nedokázala si ani představit, jak bude vypadat další setkání, neboť její muž možná měl léta praxe v předstírání, ale Kate tak velký psychický tlak nemohla ustát. A v tváří v tvář někomu ze svých kolegů rozhodně nechtěla stanout za daných okolností.

Ale samozřejmě nemohla nikdy mít tolik štěstí. Poslední prázdninový den, kdy venku hustě lilo a oblohu protínal jeden blesk za druhým, ucítila cizí přítomnost za jejich obranami. Ihned odložila své nářadí, jímž připevňovala jednu z poliček a pevně sevřela svou hůlku.

Neslyšně přešla do chodby vedoucí k domovním dveřím a napnula sluch. Jasně rozpoznala kroky, přinejmenším dvou lidí, které se čvachtavě odrážely skrze louže na jejich cestě. Počkala, dokud se neozvalo tiché, ale přesto odhodlané zaťukání.

Pomalým krokem zamířila ke dveřím, které opatrně otevřela a volnou ruku měla i s hůlkou a kletbou na jazyku připravenou. Zmateně zamrkala, když se k ní obrátila jedna z postav a zpod kápi jí spadly plavé vlasy.

Ještě než vzhlédla, věděla Kate, s kým má tu čest a proto rychle mrkla na osobu stojící vedle ní a donutila se nezaskřípat zubama. Bellatrix na ni vrhala pohrdlivý pohled, odfrkla si a obrátila se zpět do deště, jenž jí smáčel dlouhé kudrny.

"Catherine," oslovila ji Narcissa a její hlas zněl podivně zklamaně.
"Narcisso," otočila se k ní Kate a mírně se zamračila. "Je nějaký důvod, proč jste se vydaly zrovna sem?"
"Ano, ráda bych mluvila se Severusem, pokud by-"

"Merline, Cisso," sykla na ni Bella a přerušila ji, než se obrátila ke Kate. "Kde máš vychování, Snapeová? Nebudeme mluvit na dešti."

Vrazila do Kate ramenem a protáhla se do chodby za ní. Kate semkla rty a stroze pokynula dovnitř i Narcisse, jež jejím směrem vyslala omluvný pohled. Rychle pospíchala za sestrou a začala jí tiše spílat, zatímco Kate zamknula a zabezpečila dům.

S velkou neochotou je následovala do obýváku a sama se naštvaně postavila doprostřed místnosti. Nehodlala Bellatrix nechat, aby ji tu komandovala a nutila ji cítit se jako nezvaný host ve vlastním domě.

"Co tak naléhavého potřebuješ řešit?" rozhodla se tedy oslovit raději tu příčetnější z Blackových sester, Narcissu.

Ta se posadila do křesle, k němuž ji Kate vybídla a nervózně si žmoulala v štíhlých prstech kus svého kabátu. Bellatrix se naproti tomu rozhodla prozkoumat místnost a sahala snad na každou věc, kolem níž prošla.

"Mohla bys toho nechat?!" vyštěkla na ni nakonec Kate a založila si ruce na hrudi. "Nebo tě snad doma nikdo neučil, jak se chovat v cizím domě?"

Bellatrix se po ní zuřivě ohlédla, ale postavila se k oknu. Na hůlku si natáčela pramen svých tmavých vlasů a dál se oběma ženám nevěnovala. Kate se zhluboka nadechla a otočila se k Narcisse, jež stále vypadala, že neví, jak začít.

"Mám tedy raději sehnat Severuse?" optala se jí Kate a jí samé přišlo směšné, jak podivně odtažitě vyslovila manželovo jméno.

Bella však nadále hleděla z okna a Narcissa pouze přikývla. Kate se tedy obrátila k letaxu, spěšně naškrábala na kus pergamenu, jež měla položený na římse, krátký vzkaz a krbem ho poslala do Severusových komnat v Bradavicích.

Tohle mohlo nějakou chvíli trvat. Doufala jen, že pochopí vážnost situace a odloží na okamžik svou rozhodnou vyhýbavost. Kate se pokusila netvářit tak nejistě, jak se cítila a raději se rozhodla chovat, jak se od ní očekávalo.

"Mohu nabídnout trochu čaje?"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Rád bych ti znovu zopakoval, Albusi, že je tohle zcela nesmyslný plán. Je mi jasné, že jsi mé znepokojení kolem celé situace naprosto smetl ze stolu, ale rád bych tě upozornil, že přesně na tento typ akci Pán zla čeká."

"Severusi, není nutné mi tvé obavy stále opakovat, již jsem je vyslechl, vzal v potaz a učinil rozhodnutí, které, doufám, budeš akceptovat. Harry by se stejně musel nějakým způsobem dopravit do Bradavic a tímto, jak se mudlovsky říká, zabijeme dva brouky jednou ranou," odvětil pokojně ředitel.

"Jsou to podložená tvrzení - Pán zla se netají se svými přibývajícími útoky a snahou dostat Pottera jakýmkoliv způsobem a co nejrychleji. Navíc jsem se již zmiňoval, že bych Pottera odvedl sám. A jsou to dvě mouchy, Albusi, ne brouci," zavrčel lektvarista podrážděně.

"Och, opravdu? Mudlovská přirovnání mi stejně nikdy nedávala příliš smysl," uchechtnul se Albus, jako by se nic nedělo a pozvedl svůj zatemňovač, jímž zhasil nejbližší lampu. "Je od tebe velice laskavé, že máš o Harryho bezpečnost opravdový zájem, drahý chlapče."

"Tomu zájmu se říká uzavřená pracovní smlouva," odtušil ironicky lektvarista a poté tiše pokračoval, zatímco se blížili k číslu čtyři. "Byl bych schopný Pottera dopravit do Bradavic daleko bezpečněji než ty, Albusi, to přece víš. Jeho ochrany kolem domu jsou zpřístupněny pouze mně, takže tvůj nápad je nyní zrušit může přilákat nežádoucí pozornost."

"Byla ti sdělena nějaká opatření, co se týče smrtijedů v Zobí ulici?" optal se ho klidně ředitel a na jeho váhavé zavrtění hlavy pokračoval. "Tak to vidíš, chlapče. Není třeba se příliš zbytečně znepokojovat. Prolomení Harryho obran je otázkou několika minut a já si jsem jist, že štěstí bude stát na naší straně, Severusi."

"Neměl bys spoléhat na štěstí," vyplivnul to slovo lektvarista a zamířil k místu, kudy vstupoval skrze Potterova ochranná kouzla. "Uvědomuješ si doufám, že to může Potterovi taky ublížit?"

Ředitel se poprvé toho dne skutečně zamračil a v jeho očích se zračila obava, když pohlédl do prvního patra k ložnici, v níž chlapec přebýval. Pak si povzdechl a pevně se na Severuse podíval. Ten neochotně vzal svou hůlku a přešel skrze obrany.

Ihned se otočil a společně s ředitelem spojili své hůlky, které se rozehřály a mírně vibrovaly v dlaních svých majitelů. Severus citelně vnímal, jak se obrany lámou do své základní podoby, jíž byla krevní ochrana. Poté najednou povolily a Severus nedokázal zachytit Potterovu magii.

Albuse prošel a otočil se k ochranám, kde mumlanou latinou znovu pozvedal pevnější obrany kolem domu. Severus se nutil k tomu, aby stál na místě a nevydal se ihned nahoru zkontrolovat, jakou škodu na tom klukovi napáchali.

Udržel si však svou nicneříkající masku, neboť nebyl zvědavý na Albusův další sentimentální výlev o tom, jak se o Pottera zajímá. Nemohl si ovšem pomoci a spěšně se rozešel k domu, jakmile se jeho nadřízený obrátil a sklonil hůlku.

Věděl, že je mu Albus v patách, když proklouznul otevřenými dveřmi na verandu a začal se tiše rozhlížet po přízemí. Jednoduchým kouzlem se ujistil, že jsou všichni členové domácnosti, kromě Pottera, v obýváku u televize a naznačil řediteli, který šel za ním, aby ho následoval.

U schodů ho mlčky upozornil na jeden ze schodů, který vrzal a oba jej překročili. Severus pro jistotu opět zkontroloval celé patro a byl vděčný, když Albus použil diskrétní kouzla. Poté lektvarista již naučeným pohybem odemknul Potterovu ložnici a vstoupil dovnitř.

Trvalo mu sotva vteřinu, aby prohlédl celý pokoj a našel Pottera, který vypadal, že se pokusil vstát z postele, když ucítil narušení svých obran a natahoval se po hůlce na nočním stolku, ale nečekaným útokem se pouze skácel v bezvědomí k zemi.

Severus chvatně poklekl a změřil mu dvěma prsty puls na zápěstí. Děkoval Merlinovi, že bylo pravidelné a pro jistotu pozvedl obě oční víčka, aby měl jistotu, že je pouze v bezvědomí. Poté se otočil na ředitele, jenž starostlivě klečel vedle něj a klidně kývnul.

"Je pouze v bezvědomí, řekl bych, že vyčerpáním," konstatoval a znovu se otočil k chlapci.
"Budeš tak laskav, Severusi, a pokusíš se ho probrat? Já se mezitím zastavím dole, abych upozornil na náš odchod," promluvil tiše ředitel.

"Jistě," pronesl briskně, aniž by se na něj podíval a hůlkou již kontroloval Potterův stav.
"Děkuji," odvětil Albus, položil ruku na Severusovo rameno, kde ji pevně stisknul a poté vstal a vydal se přízemí.

Severus dokončil své examinační zaklínadlo a schoval svou hůlku. Otočil chlapcův obličej a zamračil se, když si povšimnul krve, která mu tekla z nosu. Mumlaným neverbálním zaklínadlem ji odstranil a stejným způsobem použil Renervate.

Potter sebou trhnul, zmateně zamrkal a pokusil se zaostřit na osobu před sebou. Severus mezitím stáhnul svou ruku zpod jeho hlavy a zkoumal jeho reakce. Potter mírně zčervenal, když rozpoznal svého profesora a mátožně se posadil a opřel o kraj postele.

"Jak se cítíte, pane Pottere?" optal se ho klidně Severus a mírně natočil hlavu, když si jeho student začal mnout pravou stranu svého krku.
"Dost... vyřízeně," odpověděl po menším zaváhání a rozhlédl se kolem sebe. "Co se stalo?"

"Rozbil jsem vaše obrany," oznámil mu přímo a nedal mu šanci ho přerušit. "Ředitel Brumbál vás eskortuje do Bradavic, a proto bylo nutné ho nechat projít do vašeho domu. Nemějte obavy, krevní ochrana je stále namístě, stejně jako zvýšená bezpečností kouzla."

"Dobře," odpověděl neurčitě Potter, ale jeho pohled byl zabodnutý do země a Severus viděl zklamání čitelné na jeho tváři.
Severus se mírně zamračil a poté si odfrknul.

"Je mi líto, že vás zklamu, ale pan ředitel nedovolil Blackovi ani Lupinovi, aby zaujali jeho místo. Můžete být ale klidný, neboť jsem zde byl pouze za účelem prolomit obrany a do Bradavic se přemístíte pouze s panem ředitelem."

Potter se na něj tentokrát podíval a očividně se nijak nesnažil skrývat odpor na svém obličeji. Severus už se ho chystal nepěkně okřiknout, když ho Potter překvapil svými slovy.
"Možná že bych raději šel s vámi."

S tím vstal, přešel ke skříni na druhé straně místnosti a vytáhl z ní kufr, do nějž spěšně skládal oblečení a učebnice. Severus se donutil vstát a nezírat na Pottera, jako by přiletěl z jiné planety. V hlavě se mu mezitím střádaly nepokojné myšlenky.

Nestihnul je ovšem nijak vokalizovat, protože se ve dveřích objevil Albus se svým obvyklým úsměvem, kterým obdařil Harryho.
"Harry! Jsem rád, že se opět shledáváme!"

Potter očividně jeho nadšení nesdílel, ale přesto se v jeho hlase neodrazila žádná stopa nechuti či odporu.
"Dobrý večer, pane řediteli," pozdravil slušně a ihned se vrátil zpět k balení.
Albusovi se v tváři mihnul zármutek, ale rychle zmizel a s malým úsměvem se obrátil k Severusovi.

"Děkuji, že jsi byl tak laskav a doprovodil mě, Severusi," prohlásil a lektvarista přikývnul. Pochopil nevyslovenou výzvu svého nadřízeného.
"Samozřejmě, řediteli," odvětil a pohlédl na Pottera. "Příjemnou cestu, pane Pottere. Albusi."

Vyrazil ke dveřím a než stihnul zmizet, ještě zaslechnul Pottera.
"Dobrou noc, pane profesore."

A nemohl si nevšimnout ironie, která ze studentova hlasu čišela. Rozhodl se ale nevracet do místnosti a neslyšně vyklouzl z domu, kde se ve stínu noci přemístil ze svého již známého místa v křoví před domem číslo čtyři.

Zamyšleně přešel bradavické pozemky a vydal se do sklepení. Otráveně si povzdechl, když si uvědomil, že je to na dlouho dobu zase naposledy, kdy jsou chodby takto klidné a může se tu nerušeně pohybovat.

Když konečně dorazil do svých komnat, nepřál si již nic jiného, než odpočinek u krbu s knihou a vínem. Očividně mu ale nebylo ten den nic přáno, když uviděl pergamen, který se vznášel u krbu a výsměšně na něj zíral.

Na okamžik zaváhal, zda ho nehodí zpět do plamenů, ale zvědavost ho přemohla a tak si jej přitáhl k sobě a začetl se do něj. Ihned zbledl, když si přečetl, co mu vzkazuje jeho žena. Opět na sebe hodil plášť a vešel do zelených plamenů.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Doufala, že ji tentokrát nenechá na holičkách a skutečně se ukáže. Nedovedla si představit, jak by se dokázala vymluvit před Bellatrix natolik přesvědčivě, že by ihned nešla žalovat svému Pánovi. Beztak už si ji pohrdlivě prohlížela dobrých deset minut.

Narcissa oproti své sestře a předchozímu nervóznímu příchodu, působila zcela klidně. Seděla rovná jako pravítko, jednu nohu přehozenou elegantně přes druhou a usrkávala černý čaj ze šálku, který Kate vzala z jedné sady, již našla v kuchyni.

Byl to příklad opravdové dámy a čistokrevné čarodějky. Vypadala jako zatracená královna vesmíru a zároveň u toho vypadala tak přirozeně, jako by si to ani neuvědomovala. Kate věděla, že je to pouze zastírací akt, ale Narcissa byla zatraceně dobrá herečka.

Proto se Kate ani nesnažila napodobit její učebnicové chování čistokrevných a místo toho se snažila vést jednoduchý rozhovor. S Narcissou v místnosti by se to dalo, jenže to by se Bella nesměla šťourat do každé věty, již Kate pronesla, a zesměšňovat ji.

Narozdíl od Narcissy projevovala svou netrpělivost již dvě minuty poté, co Kate odeslala Severusovi do Bradavic pergamen. Zjevně se tak rozhodla vybít svůj narůstající vztek na své hostitelce.

Kate odolávala statečně a když už si myslela, že po té šílené ženské vytáhne svou hůlku, Narcissa stočila její pozornost zpět na jejich nudný rozhovor. Z jejího pohledu bylo zjevné, že takto neklidní okolí své sestry prvně.

Kate přemýšlela, jak je schopná s takovou osobou vydržet. Sama si byla jistá, že by raději spáchala sebevraždu, než byla krevně spřízněná s takovou osobou.

"Kde se ten pitomec zašívá?! Snad jste neměli další manželskou hádku," přerušila její zamyšlení Bellatrix.
Kate na ni vrhla jeden ze svých zlomyslných úsměvů.

"Hádám, že uvažuje, zda se má vůbec vracet domů, když ho tu čeká návštěva, jako jsi ty. Možná že když teď odejdeš a já ho znovu kontaktuju, nebude mu to tak dlouho trvat," odvětila stejně sladce Kate.
Bellatrix si vztekle odfrkla a zajiskřilo jí v očích.

"Jsi si nějak jistá, že by měl problém s mou návštěvou. Opravdu to není spíš proto, že už nechce za tebou?" zašvitořila a hrubě se zasmála.

Kate nestihla odvětit, protože se za ní aktivovala letaxová síť a do místnosti elegantně vklouznul její muž. Ihned vstala ze svého křesla a otočila se k němu, takže zády stála oběma čarodějkám. Podívala se na Severuse a doufala, že je její podráždění velice dobře čitelné.

Poté se jedovatě pousmála a pronesla tím nejpříjemnějším hlasem, jakým byla schopna.
"Čaj, miláčku?"
"Buď tak laskava," odvětil klidně a v jeho tváři se snad nepohnul ani sval.

Ihned jej obešla do kuchyně, kde vytáhla další šálek a postavila vodu. Chvíli se přehrabovala v poličkách, než se otočila ke jednomu z košíků, v němž vyhledala čaj z divokých plodin. Vhodila ho do hrnku a donutila se nezaskřípat zuby.
Rozhodně mu nechtěla hledat jeho oblíbený.

"Bez alkoholu?" ozvalo se posměšně od dveří.
"Nebudeš tomu věřit, Bellatrix, ale někteří z nás opravdu pijí čistý čaj," odtušila sarkasticky a zalila vařící tekutinou směs v šálku.

"Ani trochu skotské?"
Kate byla ráda, že jí Bella neviděla do obličeje a donutila se mechanicky odstavit zpět konvici a zamíchat lžičkou v šálku. V hlavě jí přitom pracovala mysl na plné obrátky a pídila se po jediné informaci. Odkud to sakra ví?

"Severus má raději víno," slyšela se odpovědět, a odolala nutkání se nakopat, když si uvědomila, jak dotčeně to znělo.
A Bella se toho očividně chytila.
"Ach jistě, takové poznatky - to musí být opravdu vděčný, jakou má doma poslušnou manželku."

"Nepochybně," prohodila a otočila se i s šálkem v ruce k Bellatrix. "Alespoň vím, že nepotřebuje hledat útěchu v mudlovském bordelu."

Pozvedla obočí a její rty se zkroutily do posměšného úsměvu. Bellatrix naopak její úsměv ztuhnul a vystřídala ho zlostná maska. Všichni smrtijedi totiž věděli o Rodolfusových "úletech" s nesčetnými ženami.

Kate se připravovala na to, že na ni Bella zaútočí, ale než se něco takového mohlo stát, v kuchyni se objevil Severus a jediným pohledem celou situaci zhodnotil. Bella se ihned stáhla, ale neodpustila si kyselý úšklebek lektvaristovým směrem.

"Nějaký problém?" otázal se Severus a jeho varovný pohled se zabodnul do Belly.
"Jistěže ne. Pouze dámské řečičky," zasmála se ostře Bellatrix.

Naposledy vrhla na Kate významný pohled, než se kolem Severuse protáhla zpět do obýváku. Lektvarista se podíval na svou manželku a ta jen mlčky kývnula, načež se oba vydali ke svým hostům.

Narcissa již stála uprostřed místnosti a ihned se otočila, když vešli do místnosti. Kate si všimla, že má ve tváři opět ten mírně uštvaný pohled, který na její tváři viděla, když otevírala dveře. Odložila šálek s čajem na stůl.

Severus a Narcissa si podali ruce, zatímco Bellatrix vytáhla hůlku a položila ji na jejich spojené dlaně. Kate se kousla do tváře, aby na sobě nedala nic najevo, byť jí nikdo nevěnoval pozornost a naslouchala manželově přísaze.

"Jak jsem již říkal, Narcisso, nebýt toho, že mi Pán zla důvěřuje natoli, že vím o jeho plánu, dopustila by ses nepřijatelné zrady," oznámil s klidem plavovlasé ženě.
Té do očí vstoupily slzy a pevně stiskla jeho ruku ve své.

"Severusi... můj syn... můj jediný syn..."
"Draco by měl být hrdý," prohlásila lhostejně Bellatrix a Kate se na ni ostře podívala.

Navzdory tommu nepromluvila, protože zachytila lektvaristův pohled. Nevěděla, proč mu vychází vstříc, ale mlčela. Pak její muž kývnul na Narcissu.
"Budeš, Severusi, dohlížet na mého syna, Draca, když se bude pokoušet plnit vůli Pána Zla?" pronesla to pevným hlasem.

"Tak přísahám," odpověděl klidně Severus. Tenký pramínek, který vytrysknul z hůlky Bellatrix se začal ovíjet kolem jejich spojených rukou.

"A budeš ho také, jak to jen dokážeš, ochraňovat před zraněním?"
"Tak přísáhám."

Další pramínek se obtočil kolem jejich rukou a Kate viděla, jak je Bellatrix překvapeně sleduje. I ona byla v šoku, ale skrývala ho.

"A prokáže-li se to nezbytné... jestliže Draco selže..." šeptala Narcissa (Snapeova ruka se zaškubla, ale neodtáhla se), "provedeš to, co měl vykonat, podle rozkazu Pána Zla?"

Následovalo ticho a Kate přestala dýchat. Snapeův pohled se na vteřinu setkal s jejím, než se opět rozhodně zadíval do Narcissiných modrých očí.

"Tak přísahám."

Poslední pramínek se obtočil kolem zbylých dvou a jako had se zakousával do jejich rukou, než zmizel. Bellatrix odstoupila, stále překvapená koukala na Severuse, jako by sama nevěřila, že to skutečně hodlá udělat.

Severus pustil Naricissinu ruku a chytil Bellu pod loktem. Ta se ihned vytrhla ze svého šoku a neúspešně se z jeho stisku pokusila vykroutit. O to pevněji ji ale lektvarista držel. Nakonec se k ní naklonil a nepříjemně se ušklíbl.

"Ještě na slovíčko, než odejdete."
S tím ji doslova vyvlekl z pokoje a zamířil chodbou z domu. Kate zaváhala, protoe si nebyla jistá, jestli by je měla násedovat nebo raději nechat Severuse, aby si vše vyřídil sám a nestát mu v cestě. Nakonec za ni rozhodla Narcissa.

Přistoupila k ní a chytila jí obě ruce do svých. Kate se na ni nervózně podívala, protože se na její tváři mihlo tolik emocí a žádná nebyla dobrá.

"Děkuji, že jsi se pokusila přesvědčit Teného pána, aby Draca ušetřil," pověděla jí Narcisa.
"Bylo to správné," prohodila Kate a pokusila se odstoupit, ale Narcissa ji pevně stiskla.

"Možná, ale neuděla by to každý. Já...," uvolnila jednu ruku, kterou sáhla do kapsy svého hábitu a vytažený předmět vtiskla Kate do dlaně. "To je jediné, co pro tebe mohu udělat na oplátku. Je to lepší řešení, než utrpení, co by tě čekalo."

Naposledy ji stiskla a vyběhla z místnosti, zřejmě aby se ujistila, že je její sestra stále v celku. Kate mezitím opatrně rozevřela dlaň a prohlédla si malou lahvičku s čirým lektvarem. Přivřela oči a srdce se jí prudce rozbušilo.

Narcissa si očividně její gesto na poslední schůzi vyložila po svém. Myslela, že je Kate těhotná a přinesla jí lektvar, který by její dítě jednoduše zabil. Otevřela oči, o nichž si nebyla vědoma, že je zavřela a pokusila se uklidnit.

Uslyšela bouchnutí vchodových dveří, což jí donutilo k akci. Otočila se ke krbu za sebou a aniž by o tom dvakrát přemýšlela, vhodila lektvar do plamenů. Sledovala, jak se láhev roztříštila a její obsah se se syčením poddal ohni.

V hlavě stále slyšela Narcissina slova, ale přesto věděla, že by se jinak nerozhodla, i kdyby její podezření bylo pravdivé. Tohle byl její život. A ona v něm bude hrát takovou roli, jako si sama určí.

38. Povinnosti a závazky

23. dubna 2017 v 21:38 Spoutaní

WATTPAD

38. Povinnosti a závazky

"Zabilo by tě působit trochu víc nadšeně?"
"V takovém množství, které si představuješ, by mi přivodilo nadšení minimálně infarkt, a rozhodně nemám v plánu tu teorii zkoušet v praxi. Ty, drahá ženo, vystačíš za nás za oba."

"Velice vtipné. Ten škleb na tvé tváři má být nějakou parodií na úsměv? Tvoje obličejové svalstvo vypadá, jako by si tenhle kousek nezkoušelo dobrých deset let."
"Patnáct. A musím říct, že opravdu trpí pod tím náporem, který dnes vynakládají."

"Usmál ses jednou, a ta čarodějka utekla z místnosti."
"Proto je mi záhadou, že se ještě divíš, proč jsem se o to takovou dobu nepokoušel. Opravdu vypadal tak hrozivě?"

"... udělals to schválně."
"Přirozeně. Nebo se snad domníváš, že bych si dobrovolně zakládal na vráskách?"

Podrážděně vyfoukla vzduch ze svých plic skrze zatnuté zuby, ale téměř okamžitě znovu nasadila okouzlující úsměv, když k nim přišla jedna ze sloužících, které obsluhovaly hosty. Čarodějka zachytila Katein pohled a s rozpačitě nervózním úsměvem k nim přešla.

"Mohu něco nabídnout?" optala se slušně a Kate byla překvapena, že se jí netřásl ani hlas, ani ruce.
Natáhla k nim tác s několika druhy mořských plodů a Kate se donutila nezašklebit. Místo toho se omluvně usmála, zavrtěla hlavou a přitiskla se k Severusovi.

"Děkujeme, ale na kraby ani mořské koníky si příliš nepotrpíme," odvětila s co největší žoviálností Kate a nenápadně dloubla Severuse do hrudi, když uslyšela jeho odfrknutí. "ale jistě můžeš obsloužit pana Gottfreye, ten jistě neodmítne!"

Dívka se pokorně poklonila a trochu rozpačitě zamířila na druhou stranu místnosti, kam ji Kate nasměřovala. Severus ji sledoval pohledem, když nabídla tác Gottfreymu, který se znechuceně zašklebil.

Podíval se poté na svou ženu, na jejíž tváři se rýsoval prohnaný úsměv. Poté pozvedla ruku a hravě zamávala svému kolegovi. Když Severus opět vzhlédl ke skupince postarších čarodějů v čele s Gottfreym, neubránil se vlastnímu úšklebku.

"Na tvém místě bych si v práci hlídal záda," oznámil jí suše a odvrátil se od skupinky. Jeho oči bloumaly obezřetně po sále a velice často se zastavovaly na hostiteli, který se pokaždé živě bavil s nějakým ze svých hostů.
"Neměj obavy," odvětila Kate a její oči zabloudily do stejného bodu.

"Pokud ho chceš opravdu naštvat," poradil jí šeptem Severus a rychle svůj pohled zabodnul do středu sálu. "pak bys na něj měla přestat tak nenávistně zírat."

Odtrhla svůj pohled od svého otce a zamračila se. Přesto nějaká ta zloba z její tváře opět vyprchala. Věděla že má pravdu. On zase rozuměl tomu, proč je to pro ni tak těžké, nicméně byl to její nápad a když už ho sem dovlekla, rozhodl se, aby to alespoň stálo za to.

"Zatančíme si?" navrhl, když uviděl, jak se k nim Sebastian nenápadně přibližuje hloučkem lidí.
"Jistě."

Odvedl ji doprostřed sálu, kde se již v rytmu tance vlnilo pár desítek párů a rychle zapadli mezi ně. Většina z nich jim věnovala zvídavý či přimhouřený pohled, ale okamžitě se odvrátili, jakmile při tom byli přichyceni.

Severus si znovu odfrkl a Kate mu věnovala postranní pohled, kterým jasně říkala, ať si své poznámky nechá pro sebe.
"Připadal ti překvapený?" optala se ho neslyšně, přičemž se k němu mírně natočila.

"Ne příliš," připustil lektvarista a pevněji ji stiskl, když se v jejím obličeji začala zračit zloba. Ihned se jí tvář rozjasnila. "Pokud si ho přeješ vyvést z míry, musíš se tvářit, jakože je tohle to nejlepší místo pod sluncem a nevyměnila bys tento okamžik za jiný."

Kate cuklo v koutcích úst nad jeho ironickou poznámkou. Přikývla a nechala se vést do otočky, která je dostala na opačnou stranu místnosti. Zbytek tance proběhl mlčky a jakmile píseň skončila, oba bez předešlé domluvy vyrazili k improvizovanému baru v zadní části, kde několik čarodějek a kouzelníků popíjelo či pokuřovalo.

Kate se odvrátila od ženy, jež jí do tváře vyfoukla kouř a Severus jí pevněji stiskl ruku, když viděl, jak se její pravá dlaň přitlačila k hůlce připevněné k opasku pod šaty. Pevně se na ni podíval a ona otráveně protočila očima.

Mrkla k baru, kde ihned přitáhla pozornost jednoho z mladých barmanů a skrze hluk v místnosti mu gesty naznačila, kterou skotskou má přinést. Poté zvedla dva prsty a ukázala i na Severuse. Mladík z baru se na vteřinu zatvářil poměrně znechuceně, ale přikývl.

Kate se posadila na barovou stoličku a pohodila vlasy. Bylo zcela očividné, že zcela ignoruje jakékoliv narážky kouzelnické společnosti na svého muže. Severus se posadil vedle ní a na okamžik litoval, že ji nenechá všechny ty idioty proklínat.

Barman se vrátil s jejich panáky, které položil přímo na stůl. Věnoval Kate jeden ze svých profesionálních úsměvů a s úšklebkem zmizel obsloužit další hosty. Na lektvaristu se ani nepodíval. Kate vrazila manželovi do ruky skleničku a s povytaženým obočím mu nabídla svoji k přípitku.

S úšklebkem si s ní ťuknul a oba do sebe vyprázdnili obsah skleniček. Severuse ostře pálilo v krku, protože byl spíše zvyklý na kvalitní pití vína, než tvrdého alkoholu. Kate na druhou stranu nevypadala, že by ji to ovlivnilo.

Nasadila jeden ze svých dobře nacvičených pohrdavých pohledů, kterým obdařila každého kouzelníka, co sbíral odvahu se opřít o bar vedle ní. Jeden ze smrtijedských nováčků zřejmě nechápal její gesto a se sugestivním úsměvem se vyhoupnul na stoličku vedle ní.

"Mohu nabídnout mladé dámě drink?" optal se s příliš širokým úsměvem.
Kate ho sjela pohledem, při němž se Severus musel nutit, aby nevypadal samolibě. Mladík trochu zblednul, ale jeho úsměv kupodivu nezakolísal. Naklonil se ke Kate blíž.

"Neměl jsem v úmyslu vás nijak urazit," pokračoval spěšně, jako by si myslel, že se Kate takto tváří kvůli oslovení, jež použil.

"V tom případě přestaň mluvit," odtušila s klidem Kate a když zachytila pohled dalšího z barmanů poklepala na svou i manželovu skleničku.

Mladý kouzelník se očividně nechtěl vzdávat. Rukou si prohrábl vlasy, čímž v Severusovi zlostí vřela krev a věnoval Kate jeden ze svých nepochybně odzbrojujících úsměvů. Nahnul se k ní tak blízko, že musela cítit jeho alkoholem omámený dech.

"Mám rád, když se holka jen tak nedá," zavrněl."
"A ty se domníváš, že do té kategorie spadám?" optala se s nenuceností, která ovšem neznačila nic dobrého.
"Bejby, přímo vidím ty kočičí drápky."

Severus odolával nutkání zvracet a praštit toho idiota přímo do jeho snobského nosu.
Jejich barman se vrátil s dalšími panáky a postavil je před ni a Severuse. Tento na lektvaristu kývnul a změřil si kouzelníka, co se snažil o Kateinu pozornost, nevěřícným pohledem. Jasně viděl na prsteníčcích obou hostů zlatý kov.

S nevěřícným kroucením hlavy se obrátil na druhou stranu leštit skleničky. Severus vzal svého panáka a kopnul ho do sebe, zatímco Kate ten svůj pouze vzala do rukou. Její nápadník ji sledoval s dychtivým očekáváním, když se k němu otočila.

"Měl bys vědět, chlapče," jasně zdůraznila poslední slovo, "že já jsem úplně jiná kategorie. Když si vyberu svou oběť, tak ji ve svý posteli sežeru zaživa. Nemám zájem o nudnej a bezvýznamnej sex s takovým kolouškem, jako jsi ty. Ženská totiž potřebuje někoho, kdo ji dokáže v posteli alespoň trochu konkurovat, když ne zkrotit."

Očividně mu chvíli trvalo, než zcela pochopil význam jejích slov, ale poté se na jeho bledých tvářích objevil ruměnec a Kate se šelmovsky usmála, její zuby zářily v matně osvětlené místnosti. Vstala ze židle a i tak se nad ním tyčila, byť ne výškou.

"Běž zpátky k mamince," doporučila mu se sladkou jedovatostí a svého panáka skotské mu vylila přímo do rozkroku. Mrkla na něj. "Aby ses zchladil."

Elegantně se otočila, plavným krokem přešla k lektvaristovi, jenž se také postavil a přitiskla se k němu. Severus neodolal, aby neponížil toho pitomce ještě víc a jednou rukou si ji přitáhl pro polibek, který mu se šibalským zářením v očích opětovala.

Když se od sebe odtáhli, oba byli zadýchání. Kate i přesto zvládla vykouzlit další ze svých nebezpečných úsměvů směrem svého poníženého nápadníka. Ten na ně zíral s očima vytřeštěnýma, než se spěšně sebral ze svého místa a s rudými tvářemi zmizel z místnosti.

Barista, který Severusovu přítomnost jako jediný ze zaměstnanců vzal najevo, jejich směrem postrčil další dvě sklenky. Tentokrát, soudě dle konzistence, se jednalo o opravdu kvalitní irskou whisky.
"Děkujeme," obdařila ho úsměvem Kate a posadila se na jednu ze stoliček.

Severus následoval jejího příkladu a kývnul na barmana, který se pobaveně díval směrem, kam mladík uprchl. Kývnul na lektvaristu, Kate obdařil úsměvem a zmizel obsloužit další hosty. Kate vypadala velmi spokojená sama se sebou.

A Severus polknul jakékoliv poznámky, neboť cítil stejné potěšení. A kdyby se mu byť i jen zdálo, že stále cítí nepříjemné pohledy, ignoroval je úspěšně. Stisknul manželčinu ruku, která se zabydlela na jeho stehně a tentokrát nabídl skleničku k přípitku on jí.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Cítila, jak se pomalu probouzí.
Byla jí zima a v hlavě jí příšerně třeštilo. Její zavrčení se smíchalo se zasténáním a jakmile ten zvuk rezonoval v její hlavě ihned si ji chytila do dlaní. Prudce otevřela oči a spěšně odklopýtala do koupelny, kde se vyzvracela do záchodu.

Rychle spláchla a klopýtavě přešla k umyvadlo, kde si vypláchla ústa a zchladila obličej. Mžourala na sebe do zrcadla a byla vděčná, že ještě nevidí tak dobře, jak by měla, protože to, co zatím byla schopná zaostřit vypadalo příšerně.

Napustila si trochu vody do sklenice u umyvadla a zchladila vysušené hrdlo. Voda jí příjemně studila a celý proces zopakovala ještě třikrát, než ji přešla žízeň. S mírným povzdechem se odšourala zpět do ložnice a padla na postel, kde se s opatrností zachumlala do přikrývky.

Povzdechla si nad svou kocovinou a začala se v duchu modlit k Merlinovi, aby celou tu příšernost zaspala. Opět se pohnula, jak se snažila najít pohodlnou pozici na obří postel a trvalo jí, než se zaraženě posadila.

Se slabým stenem se chytila za hlavou, když jí ten rychlý pohyb nepříjemně tříštil v hlavě a s přivřenýma očima se rozhlédla. Její manžel tu nebyl. Tentokrát se pomalu otočila k budíku na nočním stolku, aby zkontrolovala čas.

Bylo něco málo po sedmé hodině. Mírně se zamračila, ale ihned toho nechala, když jí začalo bušit ve spáncích. Zkoušela uvažovat racionálně. Co bylo za den? Všední den nebo víkend? Tušila, že by měla být sobota. Nebo neděle. Její otec nikdy neplánoval večírky během týdne, jeho hosti...

Prudce rozevřela oči a ignorovala zvyšující se bolest ve spáncích. Včera byli na oslavě... benefičním večírku. To definitivně vysvětlovalo její kocovinu. Byla si ale jistá, že i Severus toho dost vypil.

Strhla ze sebe přikrývku. Musí ho najít, jinak nebude moct s klidným svědomím spát. Poslední, co potřebovala, bylo, aby se něco stalo jejímu muži. Její proud myšlenek se zarazil v momentě, kdy se otřásla zimou.

Zavřela oči a marně se snažila vzpomenout si na události včerejšího večera. Pamatovala si moc dobře, jak po ní vyjel nějaký rádoby smrtijed, co se ji pokoušel sbalit. Nalila mu pití do rozkroku. Pak se Severusem pili skotskou. Hodně skotské...

Znovu se zvedla na mírně roztřesených nohách a sáhla po svém županu hozeném přes křeslo. Rychle se do něj zabalila a bosá se vydala na průzkum domu. Tiše prošla horní patro, kde svého muže nepotkala a tak se s jedním hlubokým nádechem pustila po schodech.

Každý krok ji s dunivým nárazem vysílal bolestivé jiskřičky do očí, takže pevně svírala zábradlí, aby si ještě po cestě dolů nezlomila vaz. Když konečně schody sešla, musela se na chvíli zastavit a opřít se o zeď, než ji přešla další nevolnost.

Poté se odhodlaně vydala přes kuchyň, jídelnu i obývák. Začínala tušit, že bude ve své laboratoři, když po něm nikde nebylo ani stopy. Žádný prázdný hrnek od kávy na stole či v dřezu. Nikde žádné dokumentace z laboratoře nebo ze školy.

Jakmile se dostala před dveře laboratoře, zaváhala s rukou nataženou ve vzduchu. Poté se odhodlala a zaklepala. Neslyšela vevnitř žádný pohyb již předtím, takže buď použil tišící kouzla nebo tu vůbec není.

Nervózně si skousla ret, ale cukla sebou a pustila ho, když ji zasáhla bolest. Pozvedla konečky prstů a přejela s nimi po svém spodním rtu, který byl napuchlý a citlivý na dotek. Jasně cítila, kde měla kůži porušenou a taky věděla, co za tím stojí.

A přesně v tu chvíli, kdy zkoumala své rty, se dveře otevřely. Vzhlédla, s prsty levé ruky stále přitisklými na spodním rtu. Severus se na ni díval s určitou obezřetností, ale víc z jeho tváře nemohla vyčíst.

"Ano?" zeptal se po pár minutách odměřeně, kdy se Kate stále neměla ke slovu. Trhla sebou, protože na její citlivé uši mluvil příliš hlasitě.
"Ty..." začala a konečně spustila ruku ze své tváře.

Severus ten pohyb sledoval ostřížím zrakem. Než se jeho oči opět zabodly do jejích, na malou vteřinu zůstaly na popraskaném rtu. Kate se donutila trochu uklidnit.

"Myslím, že jsme toho včera vypili až moc. Máš lektvar na kocovinu, prosím?" zeptala se ho tichým hlasem, protože vyšší frekvence by jí pravděpodobně utrhla hlavu. Alespoň to tak cítila.

Opět se na sebe chvíli dívali, než odstoupil od dveří do laboratoře a přešel k jednomu ze svých menších kabinetů, v němž skladoval lektvary. Kate to brala jako pozvání dovnitř, protože žádného slovního by se jí pravděpodobně nedostalo.

Rozhlédla se po místnosti, kde se to hemžilo dalšími výpary hned ze tří kotlíků. Zadržovala dech, i když se jí z toho zatmívalo před očima. Kdyby se ale nadechovala těch výparů, věděla, že by se znovu pozvracela. A byla si jistá, že by ji za to lektvarista zabil.

Ten se k ní vrátil s tmavě fialovou tekutinou v menší lahvičce a podal ji Kate. Ta se natáhla a převzala ji. Neušlo jí ale, jak od ní rychle odstoupil, když se konečky prstů otřela o jeho dlaň. Se zavřenýma očima vypila tekutinu a dalo jí hodně práce udržet ji v sobě.

Jakmile se ale dostala bezpečně až do žaludku, jejím tělem se začal rozlévat cit a veškeré účinky alkoholu se z ní neviditelnou silou vypařovaly. Nemohla jinak, než úlevně vydechnout, když zmizela i poslední závrať a otevřela oči.

Zmohla se na slabý úsměv, který ale ihned zmizel, když si všimla podmračené tváře svého muže. Zmateně k němu přešla a povytáhla obočí. On ji ale předběhl.

"Výborně. Je tu ještě něco, co potřebuješ?"
"Ne..." odpověděla pomalu, zaražená chladem v jeho hlase.

Severus mezitím přešel k jednomu z lektvarů a začal jím míchat s poněkud větší zuřivostí, než si Kate myslela, že je nutné. Nehodlala se ovšem jen tak vzdát a odejít. Přešla proto opět do jeho zorného pole a s rukama založenýma na hrudi k němu promluvila.

"Myslím, že si potřebujeme promluvit," prohlásila a zůstala pevně stát i před jeho ledovým pohledem.
"Včera ses s řečmi zdržovat nechtěla."

Ztuhla a přimhouřila oči. Věděla, o co mu jde a štvalo ji, že mu to vychází. Pokusila se uklidnit a pevně se na něj podívala.

"Nezdálo se, že bys proti tomu protestoval. Nebo se chtěl se řečmi zdržovat jako já," vrátila mu to a všimla si, jak míchá zuřivěji. "To kolem sebe zase budeme chodit po špičkách a tvářit se, že jeden druhýho neznáme?"
"Nemělo se to stát."

Zalapala po dechu a pak do něj naštvaně strčila.
"Možná to jsou pro tebe novinky, ale jsme manželé. Víš, co od nás očekává. Takže by se to stejně někdy stalo, museli bysme. Jak už jsem ti jednou říkala-"

"Úžasné. Hned se cítíme o sto procent lépe. Budeme se každý večer opíjet, abychom úročili naděje, které do nás vkládá Temný pán?"

"Proč tohle říkáš?! Nespala jsem s tebou z povinnosti a závazků. Jo, byli jsme opilí, ale ještě si dobře vzpomínám na to, že jsem neprotestovala. A ani ty!"

"Protože intoxikovaní alkoholem děláme velice rozumná rozhodnutí a nemáme náš úsudek zastíněn."
"A co sakra chceš, abych řekla?" vykřikla konečně a rozhodila rukama. "Já tohohle nelituju, chápeš?"

"Jsem si jistý, že ne. Kdo ví, třeba potěšíš Temného pána a splní se ti tvůj krásný sen být matkou! Gratuluju!"
Pevně stiskla zuby a znovu se k němu přiblížila, až se jejich hrudi téměř dotýkaly.

"Jdi do hajzlu, Snape. V jednu chvíli se ke mně chováš jako ke své ženě a pak jako ke kusu hadru. Myslela jsem, že už ses dostal do bodu, kdy se mnou můžeš normálně žít, ale očividně ne! Tak se sakra rozhodni, jestli mě chceš nenávidět nebo budeš schopný se mnou nějak přežít tuhle zasranou válku a podělanej život!"

Otočila se na podpatku a práskla za sebou dveřmi. Vyběhla nahoru po schodech a vběhla do koupelny, kde za sebou zamknula a sesunula se na podlahu. Opřela si hlavu o zeď a zavřela oči. Znovu si připadala jako v sídle Morganů.
Nevěděla, co má dělat, aby samu sebe udržela naživu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nevěděla, co od něj sama očekávala, ale musela uznat, že byl opravdu tvrdohlavý. Poprvé na ni promluvil po týdnu, když mířili na další Setkání a musel předstírat, že jsou ten nejzamilovanější pár na světě. Nebo alespoň... nejoddanější.

Naštěstí si nikdo z přítomných nevšiml, že by se něco mezi nimi dělo. Na tváři začala nosit stejně nicneříkající masku, jakou měl lektvarista. I když v jeho případě mu to dodávalo jistotu a klid, ona se snažila o to na něj nezačít křičet.

Vůbec nechápala, v čem vězí jeho problém. Ano, byli opilí. Ano, nebyli to ideální podmínky. Ale oba ještě v rámci možností věděli, co se děje. Ale pro něj to bylo něco, co se nemělo stát. A Kate začala hlodat jedna nepříjemná myšlenka za druhou.

Neměla tušení, co bude dělat. To bylo to nejhorší na celé situaci. Dokázala se vypořádat s tím, co jí život háze pod nohy, ale nevědomost toho, co má přijít? To dlouho snášet nedokáže. Donutila se zklidnit svou mysl, když se kolem nich protáhla Nagini.

"Mí drazí!" uvítal je s fanatickým leskem v očích Voldemort. "Dovolte mi dnes slavnostně zahájit naše Setkání. Již tento večer přijmeme mezi svých řad dalšího věrného!"

Okamžitě zpozorněla. Neměla tušení, že by se k nim nějací další čistokrevní hodlali přidat. Koneckonců - už tu museli být téměř všichni čistokrevní, o nichž věděla. A Temný Pán nikoho s nečistou krví nehodlal přijmout.

Pak si povšimla, jak Severus vedle ní ztuhnul více, než obvykle a na druhé straně místnosti se nepatrně hýbalo pár černých plášťů. Kate přimhouřila pod maskou oči, aby lépe zaostřila. Jasně viděla Luciuse a Narcissu, kteří sundali své masky.

"Draco," potvrdil její myšlenky svým sykavým hlasem Voldemort a pokynul bledému chlapci do středu místnosti.

Draco Malfoy šel vzpřímeně, byť jeho tělem procházely velmi nepatrné otřesy. Byl ještě bledší, než se zdálo u Malfoyových možné a v jeho očích byl jasně vidět strach a obavy. Kate nemusel stočit pohled na jejich Pána, aby viděla to nechutné potěšení v rudých zorničkách.

Svůj pohled měla raději zaměřený na chlapci a byť neměla Malfoyovi ráda, stále toho chlapce litovala. Bylo mu už vůbec sedmnáct? V hlavě se jí zjevila vzpomínka z jednoho setkání, kdy se postavila na Narcissinu stranu, aby jí pomohla oddálit synovo zasvěcení.

Zavřela své oči, vděčná za úkryt masky, a pokusila se vytlačit Dracovy bezmocné výkřiky bolesti, když ho Temný Pán "na uvítanou" zasvěcoval do metod smrtijedů. Ulevilo se jí, jakmile ho po pár minutách propustil z Cruciatu.

Znovu otevřela oči a viděla Narcissu, jež držel ve svém pevném stisku její muž, aby jí zabránil běžet k synovi. I on, stoický a hrdý aristokrat, měl ve tváři vepsanou agónii nad utrpením svého dítěte. Jediného. Prvorozeného.

Voldemort necitelně vzal Dracovu levou paži a místnost znovu protrhly výkřiky a puch spáleného masa, zatímco byl mladý kouzelník cejchován. Kate cítila podivný vděk ke svému otci, když si vzpomněla na vlastní iniciaci.

Myslela si, že k ní byl krutý a nespravedlivý. Teď se nad tou vzpomínkou mohla leda s morbidním pobavením pousmát a zavrtět hlavou.
"Povstaň! A vy, drazí, přivítejte našeho nového stoupence, novou krev do naší rodiny!"

Věděla jen to, že bude muset udržet svůj obsah žaludku na místě. Skoro nevnímala, jak Voldemort propouští všechny služebníky a smrtijedi se kolem ní přemisťovali do svých domovů. Ona měla oči jen pro Narcissu.

Pevně svírala svého syna, zatímco mu šeptala nepochybně slov útěchy. Lucius stál nad nimi, jednu ruku kolem ženy a druhou na synově rameni, a vrhal vražedné pohledy na každého, kdo se po nich křivě podíval.

Narcissa najednou zvedla hlavu, jako by cítila, že ji někdo pozoruje a její oči, naplněné slzami, se zabodly do Kate. Ta byla vděčná za svou masku, ale měla pocit, jako by druhá žena viděla skrz ni. Kate si se zpožděním uvědomila, že její pravá ruku spočívá na břiše a honem ji sundala.

Narcissa se na ni zvláštně podívala, ale poté se na Luciusovo pobízení otočila k odchodu a zamířila se synem stále v náručí pryč. Kate se také otočila a napůl naštvaně, napůl zklamaně se rozhlédla kolem.

Nepočkal na ni. S podivně neklidnou myslí vyrazila z domu a přemístila se na Tkalcovskou. V domě bylo zhasnuto a necítila jeho magii. Nebyl tu. Chvíli nerozhodně postávala na prahu, než se otočila a znovu přemístila.

Bylo tu jen jedno místo, kde momentálně mohla najít trochu klidu.

37. Za oponou

16. dubna 2017 v 19:47 Spoutaní

WATTPAD

37. Za oponou

"Úplně ses pomátl."
"Severusi."

"Nikdy bych nevěřil, že stařecká demence potká zrovna tebe, Albusi, ale tohle mě přesvědčilo. Zašel sis někdy k Mungovi, aby vyšetřili tvé duševní zdraví nebo ses takto nestabilní již narodil?"
"Severusi-"

"Mám pocit, že můj strýc z matčiny strany trpěl demenci, ale první příznaky jsme u něj zaznamenali, když se mu rozvinul Alzheimer. Nehledal jsi poslední dobou nějaké věci, nezapomínal data? Měl bych ti pořídit chůvu, co by pokládala opravdu rozumná rozhodnutí za tebe?"

"Děkuji, Severusi, to by myslím stačilo," utnul ho rázně ředitel, ale stále namáhavě dýchal, zkroucený v křesle.

Lektvarista ohrnul rty v nepříjemné grimase a podal svému nadřízenému další lektvar. Ten ho beze slova přijal a vypil, zatímco mladší muž se opět sklonil k jeho znetvořené ruce. Severusovi se zkrabatilo čelo úsilím, které vynaložil při odklínání, ale již dopředu věděl, že to bude zbytečné.

Nepříliš šetrně starcovu ruku přetočil, aniž by se cítil provinile, když Albus bolestně syknul. Prohmatal zasažené prsty, které se nepříjemně a výsměšně černaly na vrásčité kůži. Naštěstí se přestala kletba rozptylovat, ale Severuse to nijak neuklidnilo.

"Jaká je prognóza?" optal se Albus a zněl tak bezstarostně, téměř vesele, že se Severus musel opravdu ovládat, aby po něm neskočil a nezaškrtil ho.

"Podařilo se mi zarazit postup kletby a neměla by ohrozit tvé srdce... alespoň dočasně," odpověděl po chvíli vnitřního dohadování s opatrností a postavil se.

Znechuceně si prohlédl prsten, který ležel na ředitelově stole. Jeho pohled pak jakoby mimochodem přeskočil k meči Godrica Nebelvíra, jež se v záři letního slunce, které k nim dopadlo oknem, leskl barvami duhy.

Když odtrhl svou pozornost od zbraně a podíval se řediteli do očí, Albus si ho již prohlížel pohledem, jenž nikdy neznamenal nic dobrého. Lektvarista se mimoděk narovnal, zamračil se a obranně si založil ruce na hrudi.

"Ať už je to cokoliv, Albusi, nehodlám tě v tom podporovat," oznámil rezolutně, sebral prázdné lahvičky od lektvarů a zamířil ke dveřím.
"Severusi, nerad pokládám na tvá bedra další přítěž, ale alespoň víš, že je to poslední rok, kdy to musíš snést."

"Ano, jak úžasné," zavrčel lektvarista a otočil se zpět do místnosti. "Plánoval sis tu snad vlastní sebevraždu - to je tvůj geniální plán jak zastavit Temného Pána? Co tě to napadlo si tu věc nasazovat na ruku?!"

Uvědomoval si, že se v jeho hlase začíná ozývat naléhavost, která snadno sváděla k zoufalství. Potřeboval se zhluboka nadechnout, aby v sobě takové emoce potlačil, ale Albus ho již sledoval lítostivým pohledem, na něž mu odpověděl hlubším zamračením.

"Drahý chlapče, jsem již postarší a cítil jsem takové nutkání," mávnul zmrzačenou rukou a Severus polkl své žaludeční šťávy. Alespoň teď ten kyselý výraz nemusel předstírat.

"Takže si jen pro zábavu saháš na zakleté předměty? Obvykle se sám sebe ptám, proč neochutnám jeden ze svých lektvarů - jed, kyselina, co na tom sejde, viď?"

"Severusi, prosím, nebuď tak dramatický," povzdechl si ředitel a zamyšleně se zadíval na Fawkese, který se právě hrabal ze svého vlastního popela. "Není to nádherná podívaná? Zničený, bez špetky naděje - ale vzchopí se, protože jeho pud sebezáchovy ho k tomu donutí."

"Pokud se mi opět snažíš krypticky naznačit, že jsem znovuzrozený spasitel, pak bych tě měl opravdu odvést k Mungovi," odvětil chladně lektvarista.

"Ne, Severusi, to nebude nutné," zavrtěl hlavou Albus a zadíval se na svého mladšího kolegu. "Víš, co ti chci říct. Je třeba, aby tu byl někdo, kdo Harrymu bude ztělesňovat jeho vlastní pud sebezáchovy."

"Pokud máš na mysli mě, pak zapomeň. Má svého čokla a vlka. Oba si je může vzít na vodítka a vyrazit za Temným pánem třeba o dalším úplňku. Kdo ví, třeba bude mít Potter zase jednou nehorázné štěstí a jeho bestie za něj odvedou špinavou práci."

"Severusi, prosím."
"Ale jistě - měl jsem na mysli samozřejmě jeho ochočená štěňátka. Pán Zla se bude rozplývat blahem a uspořádá čajový dýchánek."

"Skončil jsi? Tak se prosím zase posaď," požádal ho vyrovnaně ředitel.
Severus pozdvihl obočí, ale poslechl.

"Vím, že není lehké se přenést přes všechny útrapy, které ti kdy způsobili, ale je nutné, abys z těch představ alespoň vyloučil Harryho, když nejsi schopen se rozumně chovat k Remusovi a Siriusovi. Během tohoto roku se pravděpodobně stane spousta špatných věcí a já potřebuji, aby někdo, na koho se můžu spolehnout na Harryho dohlédl."

"Proč tedy nepožádáš jeho malou ZOO?"
"Severusi," pokáral ho unaveně Albus. "Harry bude zde v Bradavicích a je nemožné, aby tu s ním byl Sirius nebo Remus, to přeci víš."

"Díky Merlinovi za malé ústupky," ušklíbl se Severus. "Alespoň v Bradavicích zbyde jen jeden Potter. I tak je ho všude víc než dost."
"Jsem si jist, že by na to Lily pohlížela jinak."

Lektvaristovi okamžitě ztuhl na rtech úšklebek a celý se napjal. Varovně se podíval na ředitele.
"Ani se o to nepokoušej. Mám toho tvého citového vydírání po krk, Albusovi," opět vstal a rázným krokem zamířil ke dveřím.

"Domníval jsem se, že ti na jejím názoru a postojích kdysi záleželo-"
"Neopovažuj se jakkoliv zpochybňovat mou loajalitu k ní!" vyštěkl na něj mladší muž a prudce se otočil. Ztěžka oddechoval a v očích mu problikávalo milion emocí za ráz. V místnosti se nepříjemně zahřál vzduch a Fawkes vypískl.

"I po tolika letech, Severusi?" zašeptal do ticha místnosti Albus.
Lektvarista neodpověděl a vytáhnul hůlku z boční kapsy svého hábitu.
"Expecto patronum!"

Z jeho hůlky vyletěla nádherná stříbrná laň, jež prozářila již tak prosluněnou místnost a strhla na sebe celou pozornost. Několikrát ladně obkroužila místnost kolem ředitelova stolu, než vyběhla oknem a rozpustila se v záři slunce.

Oba muži mlčeli a Severus po chvíli sklonil hůlku, načež se obrátil zpět k Albusovi.
"Co je třeba udělat?"

xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nebyla hloupá.

Moc dobře věděla, proč sem Evu zve. Myslel si, že jí přeskočilo a nezvládá to. Že potřebuje chůvu. Prudce se posadila ze své komatózní polohy na posteli a vyrazila do koupelny s novým odhodláním. Podívala se na sebe do zrcadla, opláchla si obličej a dala se dohromady jak nejlépe dovedla.

Když se znovu podívala na svůj odraz, zahlédla za sebou Severuse, opřeného o dveřní rám s rukama založenýma na hrudi, jak ji sleduje zkoumavým pohledem. Ujistila se, že jsou její brány mysli zavřené a pozvedla bradu.

"Eva tu bude za deset minut," oznámil jí stroze a poté si ji prohlédl. "Možná bys mohla zvolit vhodnější oděv."
Než se stihla jakkoliv vyjádřit, otočil se na patě a zmizel v přízemí. Zaskřípala zubama a odlepila se od umyvadla. Třebaže se jí ho nechtělo poslechnout, věděla, že by působila daleko vyrovnaněji v něčem jiném, než podprsence.

V ložnici rychle vzala první hábit, který našla ve své skříni a přehodila ho přes sebe. Slyšela, jak se dole ozval zvonek a uvědomila si, že ztratila těch deset minut, zahloubaná do vlastních myšlenek. Prošla chodbou kolem, zatímco její muž vyrazil ke dveřím a zmizela v obýváku.

Posadila se na pohovku a opět prošla nitrobranou. Však ona mu ukáže, jak neschopná je.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus se přemístil na své již obvyklé místo v Zobí ulici a nikým nepozorován se pod krycím kouzlem přesunul k úkrytu v křoví. Nejraději by ihned vešel dovnitř, aby to měl co nejrychleji za sebou a vrátil se zpět do Tkalcovské.

Věřil Evě, ale nelíbil se mu výraz v Kateině tváři, když kolem něj procházela do obýváku. Nehledě na to, že si opět prudce vystavěla obrany mysli, až měl lektvarista pocit, že téměř cítí oheň planoucí v její hlavě.

Bouchnutí dveří upoutalo lektvaristovu pozornost zpět na dům před sebou. Ihned se narovnal a ostřížím zrakem přejel nejprve po sousedství a pak se obrátil zpět k číslu čtyři. Vernon Dursley v doprovodu svého syna mířil do garáže k autu.

Severus je v tichosti pozoroval a rozhodl se přesunout do domu. Měl větší šanci se nepozorovaně dostat dovnitř, když se v domě budou pohybovat jen dva lidé. Musel se ironicky ušklíbnout, když si uvědomil, že Potter pravděpodobně po domě chodit nebude.

I kdyby byl v natolik dobrém fyzickém stavu, zámky na jeho dveřích by mu v tom definitivně zabránily. Zamračeně prošel oslabenými obranami domu a otočil se ve chvíli, kdy se Dursleyovic auto se skřípěním pustilo po příjezdové cestě k silnici.

Vypadalo to, že alespoň nepatrný střípek štěstí se na něj usmál. Zrychlil krok a vešel nezamykanou verandou dovnitř. Nahlédl do kuchyně, jídelny i obýváku, ale Petunii nikde neviděl. Zpomalil tedy, aby se náhodou nesrazili, kdyby zničehonic scházela ze schodů.

Nepotkal ji ale celou cestu nahoru a začínal s obavami uvažovat, kam se poděla, když z místnosti naproti Potterovi, vyrazila ze dveří své ložnice; její výraz jedna velká nespokojenost. Severus se stáhl do rohu, aby zamezil jakémukoliv kontaktu a vyčkával.

Petúnie přešla k pokoji, kde se Potter nacházel a několikrát prudce zabouchala. Rty se jí stáhly k sobě tak moc, že jí pomalu zmizely z obličeje. Minerva by jí v tomto ohledu mohla jen těžce konkurovat.
"Kluku!"

Severus zatnul své pěsti. Petúnie byla očividně stejné sluníčko, jako za jejich dětských let.
"Jak je libo. Pokud si myslíš, že se budu vracet, až budeš chtít vyjít ven, tak se šeredně pleteš. Měl bys využít chvíle, kdy Vernon není doma."

Z místnosti se stále nic neozvalo a Petúnie si zlostně odfrkla. Rychle se sehnula a kočičími dvířky prostrčila misku s něčím, co pravděpodobně měla být polévka, vzhledem ke konzistenci a kusům zeleniny, jež plavaly po jejím povrchu.

Jakmile se dvířka zaklaply nasupeně odpochodovala do přízemí a Severus vystoupil ze svého stínu. Opět obnovil kouzla, která by ho upozornila na její příchod a odemknul Potterovu ložnici. Protáhnul se do místnosti, jež byla ztemnělá ještě více než obvykle, vzhledem k zatažené obloze venku.

Opět si dál pár vteřin na to, aby jeho oči přivykly tmě kolem a jediným mávnutím hůlky odklidil zbytky polévky, která se vinou Petúniina prudkého vrhu rozlila po podlaze. Rozhodně jí nebyla škoda, vzhledem k tomu, jak páchla.

Sova na něj ze své klece potěšeně houkla a načechrala své znovu rostoucí peří.
"Alespoň jeden z nás je mou přítomností zde nadšený," zavrčel polohlasem ke kleci a ušklíbl se.

Pták v odpověď pouze natočil hlavu na stranu a Severus by přísahal, že v jejích očích se mihlo něco podobného ironii. Zatřepal hlavou, aby zaplašil hloupé myšlenky a otočil se k posteli. Strnul, protože Potter na posteli neležel.

Rychle se rozhlédl a úlevně přivřel oči, když ho uviděl schouleného u obří skříně. Albus by mu příliš nepoděkoval, kdyby se mu Potter ztratil přímo pod nosem. Dřepnul si přímo před něj a poplácal ho po tváři.

Stále ještě byla horká, ale ne s tak alarmující intenzitou, jako předtím. Chytil mu zápěstí, aby mu změřil puls a natáhnul se k jeho očním víčkům, aby zjistil, jestli jeho zornice reagují. Než se ho však stihnul dotknout, chlapcova víčka se roztřásla a pomalu otevřela.

Lektvarista nyní stál s rukou nepříjemně nataženou v prostoru mezi nimi a rychle ji stáhnul dolů. Stejně jako tu z Potterova zápěstí. Ten si toho nejspíš nevšimnul, protože se snažil zaostřit osobu, která se k němu skláněla.
"Pottere?"

Chlapec sebou trhnul, v jeho očích se mihla pouze mírná panika a pokusil se okamžitě vstát. Severus ho dlaní na hrudníku zadržel, ale nejspíš se nemusel namáhat, neboť Potterovy roztřesené nohy stejně vypověděly službu dřív, než se byl schopen vytáhnout alespoň o pár centimetrů.

"Pane Pottere?" Severus se rozhodl změnit taktiku a pokusil se o mírnější tón.

Jmenovaný tentokrát pouze pozdvihl svou hlavu a Severus strnul. Potter očividně tušil, s kým je v místnosti, a že se nejedná o jeho strýce. Soudě dle jeho obezřetného výrazu, kdy čekal, až se do něj Severus pustí. Lektvarista ovšem nehybně zíral do jeho smaragdových očí, které se nyní neskrývaly za brýlemi.

Zářily ještě víc, než si je kdy pamatoval u Lily, ale to mohlo být pouze tím, že se třpytily stále přítomnou horečkou. Severus chtěl znovu promluvit, když jeho pohled přeběhl po levé tvář jeho studenta. Znovu se donutil neskřípat zuby.

"Váš strýc, předpokládám," poznamenal ostře, aniž by očekával jakoukoliv odpověď a chytil ho prsty pod bradou.
Potter ihned ztuhnul a přivřel oči. Severus jen natočil jeho hlavu více ke světlu a přejel po modřině, která se rýsovala těsně pod chlapcovým okem. Vytáhnul hůlku, ale mladší kouzelník ho překvapivě pevně chytil za zápěstí.

"Ne..," zasténal slabě a na čele se mu rýsovaly kapky potu.
Severus se zarazil a pevně stisknul svou hůlku.

"Pane Pottere, nehodlám vám ublížit. Troufám si tvrdit, že jsem to za celých pět let neudělal a nehodlám se špatnými zvyky začínat," prohodil zlehka, ale Potterovy tváře stejně nabraly růžovější odstín.

Chlapec sklopil pohled, ale promluvil. Tiše, ale přesto silnějším hlasem, než prve. Byť chraplavým z jeho nepoužívání, jak si již Severus domyslel.

"Ne... můj strýc... uvidí... že je pryč," ke konci se nepříjemně rozkašlal, ale téměř ihned se pokusil jakýkoliv zvuk utlumit.

"Neobtěžujte se, použil jsem diskrétní kouzla na celé patro," poradil mu zdánlivě nevzrušeně a svou hůlku namířil na jeho hrudník. "Potřebuji vědět, jak zle na tom vaše plíce jsou. Rychlé diagnostické kouzlo, pokud nejste proti?"

Nečekal na odpověď a vyslovil inkantaci. Byl rád, když jeho zběžný sken neprozradil závažnější poranění. Znovu si chlapce změřil lékařským pohledem, ale Potterův pohled stále směřoval k zemi. Jednou rukou se pevně držel za břicho.

"Můžete chodit?"
"Nemyslím si."

Severus skryl své pobavení odfrknutím a protočil očima.
"Alespoň to přiznáte."

Přešel k němu a vytáhl ho na nohy. Potter zavrávoral a očividně se snažil nést svou váhu sám, ale jeho nohy ho odmítaly poslouchat a brzy ho Severus zcela podpíral, zatímco Potter, kterému hořely tváře, se dokola omlouval.

"Pane Pottere, buďte tak laskav, přijměte mou pomoc a nikdy se o tom už nebudeme zmiňovat," protáhl otráveně, zatímco pomalými kroky mířili k jeho skromné posteli.
"Ano, pane," zněla tichá, odevzdaná odpověď.

Když konečně ušli těch několik kroků, Potter se k jeho překvapení nesvalil ihned na matraci, ale opatrně se usadil ke zdi, kde namáhavě oddechoval. Severus mezitím vytáhnul láhev s lektvarem a položil ji na noční stolek.
Rozhlédl se kolem postele a zamračil se.

"Včera jsem vás tu nechával pod velmi kvalitní vlnou z Toskánska. Je mi záhadou, že spíte pod tímhle kusem hadru, kterému vaše teta pravděpodobně říká přikrývka," oznámil a demonstrativně nadzvedl zmiňovanou látku. V jejím středu se otevírala táhnoucí se díra.

"Nevím... kde je," zavrtěl hlavou Potter a nepříjemně se ošil. "Zaplatím... vám ji..."
"Pane Pottere, opravdu si nemyslíte, že mi jde o peníze? Tenhle trik jste pochytil od Blacka nebo koluje v rodině Potterových odjakživa?" zavrčel lektvarista.

"Ne... Možná to... nevíte, ale... normální lidi... tohle.... dělají... Nechci vám... nic dlužit," odporoval mu unaveně Potter a tím jeho slova ztrácela na jakékoliv agresi, kterou mohla mít.

"Jak šlechetné," odvětil kousavě a znovu se natáhnul k Potterovi, aby mu zkontroloval uzliny.
Potter sebou očekávaně trhnul a bylo vidět, že ho to stojí velké úsilí neuhnout doteku svého profesora.

"Našel ji váš strýc a sebral ji, hádám," pokusil se odvést studentovu pozornost. Ten mu věnoval podezřívavý pohled, který Severuse donutil protočit očima. "Nepotřebuji vám vidět do hlavy, Pottere, jste jako otevřená kniha. Pochybuji, že jste včera vstal z postele a naběhl na roh skříně, co vám náhodou udělala modřinu a ve stejný den nějakým záhadným způsobem zmizela i vaše přikrývka."

Potter opět uhnul očima, ale nijak jeho tvrzení nepopřel. Ani mu nedal slovně zapravdu. Jeho reakce však byla dostačující odpovědí.

"Je mi líto, pane Pottere, ale budete tu muset zůstat i nadále. Pravděpodobně do chvíle, než se pan ředitel rozhodne jinak," oznámil mu kysele lektvarista.
"Samozřejmě," vydechl tiše a cuknul sebou, když jeho profesor narazil na bolestivé místo na jeho krku.

"Budete v pořádku," prohlásil nakonec a podal studentovi lahvičku s lektvarem. "Proti horečce. Měl by vám ulevit od bolesti."
"Děkuju."

Počkal, dokud s nepříjemnou grimasou nevyprázdnil celý obsah a vytáhl ze svého hábitu malý kožený vak. Z něho poté vytáhl pomocí zvětšovacího kouzla další deku a přehodil ji přes nebelvírovy nohy. Pozdvihl obočí.

"Zkuste ji tentokrát schovat, až vás tu... navštíví vaši příbuzní."
Potter přikývnul a několikrát omámeně zamrkal, než zvedl svůj obviňující pohled. V tu chvíli už ovšem lektvar zabral a Potter tak upadl do spánku. Severus ho tlakem na rameno donutil lehnout a přetáhnul přes něj přikrývku.

Ještě chvíli ho pozoroval, než se otočil k východu a podíval se ke kleci, kde ho sněžná sova zkoumavě pozorovala.
"Koukej ho probudit, až se někdo bude zase dobývat do pokoje," poradil jí a s jejím tichým houknutím opustil místnost.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Zaváhal, když si všimnul, že nikde nevidí ani Tannerovy, ani Eviny boty. Byl si jistý, že když odcházel, ještě tu byly. Nepříjemně se zamračil a rychle prošel celou halou, až k obýváku, ale Kate tam nenašel.

Prošel tedy přes jídelnu do kuchyně, ale stále po ní nebylo ani stopy. Až se ujistil, že není nikde v přízemí, vyrazil do patra rovnou do jejich ložnice. Neobtěžoval se klepat a vtrhl do místnosti. Jeho pohled ihned zaběhnul k posteli, ale manželčin hlas se ozval z koupelny.

"Vrátil ses právě včas. Už jsem se po tobě chtěla shánět sovami a domácími skřítky," zvolala a její hlas tlumily přivřené dveře.

"Tolik jsem ti scházel?" neodpustil si rýpnutí a prohlédl celou místnost ve snaze najít jakýkoliv náznak potencionálního nebezpečí.

"Vzhledem k tomu, že jsme zváni jako pár, tak ano, můj drahý," zavolala sladce nazpět.
Severus přimhouřil oči.
"Zváni kam?"

"Na benefiční večírek mého otce," oznámila a vyšla z koupelny v přiléhavých zelených šatech. "Pozvánka přišla asi hodinu poté, co jsi odešel, takže vynech přednášku o tom, jak jsem tě měla o situaci obeznámit dřív. Jak vypadám? Výborně. Takže se převleč a vyrazíme."

Ani ho nesledovala a usadila se k toaletnímu stolku, kde sáhla po své oblíbené rudě rtěnce, která se v záři světel barvila do fialových odstínů. Její oči se střetly v zrcadle s jeho a nesly v sobě tolik odhodlání a sebevědomí, jaké na ní už dlouho neviděl. Nevzrušeně si s děsivou precizností nanášela rtěnku.

"Co se stalo?" dožadoval se ostře vysvětlení.
"Co by se mělo stát?" odvětila hladce a mírně se zamračila. Odtrhla od něj pohled a jediným mávnutím hůlky si nanesla tlustou vrstvu řasenky, která jejím očím dodala divoký vzhled.

"Vzhledem k tomu, že jsi ráno nebyla schopná ani jít rovně, je můj dotaz zcela relevantní," odfrkl si, ale přesunul se k šatníku, z něhož vytáhl černý hábit.
"Právě proto," odsekla tvrdě a postavila se k němu čelem.

Opravdu vypadala jako divoká kočka, připravená zničit kohokoliv, kdo se jí postaví do cesty. Severus se ale nenechal zastrašit a pozvedl obočí.

"Nebudu sedět na zadku a plazit se před tím nanicovatým kreténem," vyplivla to ze sebe, jako jed. V jejích očích se zalesklo. "Nehodlám mu ukazovat, že mě má v hrsti."
"A má?"

Mlčela a její oči znovu zářily. Poté se ušklíbla a přesunula se k němu. Nedbala na jeho osobní prostor a položila mu ruce na hrudník, zatímco se k němu bezstarostně přitáhla.

"To bude záležet na tom, jak moc dobrý herec dokážeš být," zašeptala svůdně, ale v jejich očích na okamžik zaznamenal obavu.
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad," namítl a chytil ji za zápěstí. Neuhnula a on ji dál nenutil.

"A uděláš to pro mě?"
Chtěl si ji dobírat a odfrknout si, ale její hlas byl příliš vážný. Byla zvědavá, jestli jí pomůže a udělá to. Věděl, že toho bude litovat, ale přikývnul. Na její tváři se rozlil další dravý úsměv a nečekaně ho políbila.

Nechal ji, ale převzal nad polibkem vedení, kterého se chtěla opět zmocnit, když ho kousla do rtu. Syknul, ale neodtáhnul se a pevně ji chytil kolem pasu. Když byli konečně naprosto bez dechu, odtrhli se od sebe.

Uvolnil své sevření, ale Kate se znovu zvedla na špičky a opřela své čelo o to jeho. Pozvedla oči a dlouze se na něj dívala. Byl překvapený, že se ihned nevytratila, ale zároveň si nemohl pomoci a užívat si toho prodlouženého kontaktu.

"Doufám, že budeš přesvědčivý."
"Neměla bys mě podceňovat."

36. Ve jménu bezpečnosti

9. dubna 2017 v 22:22 Spoutaní

WATTPAD

36. Ve jménu bezpečnosti

Opravdu si nebyl jist, zda je dobrý nápad ji nechat o samotě. Pokoušel se sám sebe přemluvit, že se jí nemůže nic stát a bude v pořádku. To bylo ovšem předtím, než se jí podařilo popálit se vroucí vodou, shodit na sebe jednu z menších skříněk a téměř spadnout ze schodů.

Byla tu v bezpečí, ovšem ne před sebou.

Jedinou volbou tedy byla Eva. Jak ho ujistila, když se s ní spojil, navštíví je s Tannerem a počká s Kate, dokud se Severus nevrátí. Zněla opravdu ustaraně a lektvarista si se zpožděním uvědomil, že s ní Kate strávila včerejší den a tak ji Eva pravděpodobně viděla odcházet naschůzi. A domyslela si závěr.

"Opravdu ti děkuji, že jsi přišla," přivítal ji Severus, jakmile vstoupila do domu s Tannerem vzrušeně pokukujícím po místnosti.

"Není zač. Víš, že se na mě můžeš spolehnout," odvětila lehce Eva a s menší námahou se pokoušela uklidnit vzpouzející se batole ve své náruči. "No tak, Tannere! Musíš se umět trochu chovat, jsme přece na návštěvě."

Malý chlapec si z ní ovšem nic nedělal a nadále netrpělivě vyhlížel na konec chodby a vrtěl se v matčině pevném sevření. Severus pochopil, že hledá Kate.

"Je v obýváku," obrátil se opět k Evě a trochu se zamračil. "Opravdu dnes není ve své kůži, jak jsem již avizoval. Chci se jen ujistit, že nepodpálí dům, když odejdu."

Evě se opět stáhlo obočí s upřímnou starostí a vážně přikývla.
"Udělám, co budu moci, abych jí pomohla."

Lektvarista pouze kývnul a sledoval, jak rázně zamířila k obývacímu pokoji. Malý Tanner nadšeně zatleskal ručkama, ale než zmizel v náručí své matky za rohem, zamával Severusovi na rozloučenou.

Ten se otočil, jakmile zmizeli a spěšným krokem se vydal pryč. Potřeboval se dostat co nejrychleji do Kvikálkova a už ve chvíli, kdy ráno otevřel oči, věděl, že jde pozdě. Nemohl se ovšem odpoutat od Kate, která se po včerejší smrtijedské akci zhroutila.

Jakmile se rozbrečela, nebyla k zastavení. Po dvou hodinách se mu podařilo do ní dostat velkou dávku Uklidňujícího lektvaru, který ji ihned poslal do mdlob, ovšem kdyby tušil, jaké noční můry ji budou pronásledovat, raději by trpěl ty slzy.

Její nitrobrana byla zcela uvolněná a Severus nedokázala odolat nutkání tomu, aby se podíval do jejích myšlenek. Potřebovala zjistit, co zapříčinilo tak silnou reakci a v ten moment se nezdálo, že by mu Kate mohla být nějak nápomocná při vysvětlování.

Že byl zhnusený, bylo velmi zdrženlivé vyjádření. Nikdy neměl Sebastiana Morgana v lásce a obzvláště poté, co nechal své kolegy, aby provedli s jeho manželkou, ovšem to, co provedl s tím dítětem... Severuse to rychle uvedlo do obrazu.

Zklidnit ji nebylo nijak jednoduché, protože jak Kate, tak i on měl pouze poskrovnu příjemných vzpomínek a navíc si byl jist, že většina z nich pro ni stejně nebude nic znamenat. V její hlavě se tedy zaměřil na Tannera.

Třebaže to nemělo takový efekt, v jaký doufal, byla to změna k lepšímu, ale Severus se stejně proklínal. Netušil, že si k chlapci vybudovala tak kladný vztah, že ji to natolik zasáhne při jejich práci.

Samozřejmě, bylo to již dlouho od chvíle, kdy se naposledy v zabíjení a mučení vyžíval. To byl ještě mladý a hloupý kluk, který se snažil zahojit své zraněné ego způsobené školní šikanou v projevování převahy nad ostatními.

Tehdy se nepozastavil nad zabíjením a udělal by to bez řečí. Kate, k jeho překvapení, se takto necítila ani předtím, než se byli nuceni vzít. Nenáviděla zabíjení a mučení již od svého dětství. Tahle zdánlivě chladnokrevná vražedkyně byla nucena k zabíjení pod Cruciatem svého otce.

Nepodrobila se jeho nadvládě, ale jako každý obyčejný člověk nedokázala trpět věčně. Zabíjela, aby nemusela být pod neustálým dohledem svého otce. A pokud zabíjela, tak pouze osoby jí rovné a muže.

Najednou chápal, proč byla tak vzteklá, když Temný pán stěží mrknul okem nad jeho pozdním příchodem. Vyrůstala ve světě, kde jí muži podkopávali nohy a nutili ji, aby uctívala zem pod jejich nohama a sloužila jejich potřebám.

Věděl také, že její pokus o to ho svést nevzešel z její hlavy. Její vzpomínka na setkání se Sebastianem ho v tom pouze utvrdila. Doslova se k ní choval jako k nějaké prestižní chovné klisně a poté ji ponižoval tak, aby váhala nad svojí cenou.

Byl zhnusený a zapřísáhl se, že si s Kate promluví, jakmile se vrátí domů. Nyní měl ale před sebou další problém. Věděl, že byla chyba odejít z Kvikálkova a nepromluvit si s Blackem, ale daleko větší by byla, kdyby nepřišel na setkání.

Jen co se objevil v Zobí ulici, ucítil na sobě tíhu něčího pohledu. Stačilo pouze vzhlédnout ke křoví před číslem čtyři a věděl, kdo tam na něj bude čekat. Blackovi, ve zvířecí podobě, se podařilo do svého pohledu vložit tolik zloby nenávisti, až se to zdálo nemožné.

Pes pomalu zacouval zpět do stínu keře, zatímco na sebe lektvarista uvalil zastírací kouzlo. Neobtěžoval se upozorňovat bývalého vězně, aby přestal vrčet, čímž k nim přitahoval pozornost, neboť měl natolik rozumu, aby neprovokoval vzteklé zvíře.

"Blacku."
Jeho odpovědí bylo zavrčení. Chlupy na jeho kožichu se naježily a jeho ocas sebou zlostně mrsknul.
"Mimořádná okolnost, Blacku."

Severusovi bylo jasné, že to Blackovi jako vysvětlení stačit nebude, ale nehodlal se mu svěřovat se svým osobním životem. Neměl zapotřebí dodávat svému sokovi novou munici do jeho zbraní. Už tak jich měl víc, než by se mu líbilo.

"Proměň se zpět."
Pes zavrčel, ale jinak nereagoval. Severus se donutil ho nedráždit a spokojil se pouze s naštvaným výrazem.

"Asi mi neodpovíš, dokud budeš pes a pochybuji, že máme tolik času, abych překládal tvé kňučení," ušklíbl se na něj jedovatě.

Pes opět hromově zavrčel, což vyvolalo zběsilé štěkání od jednoho ze psů o tři bloky dál. Jedna z koček paní Figgové zasyčela z plotu a zmizela v domě své majitelky. Severus na vteřinu přemýšlel, zda by měl již zkontrolovat, jak na tom ta žena je.

"Kde ses flákal?!"
Očividně mu ale nemohlo být nic dopřáno. Otočil se zpět k Blackovi a založil ruce na hrudi. Oba na sebe zírali se stejně navztekanými výrazy.

"Na čaji o páté s Temným pánem - co myslíš?! Stalo se něco, zatímco jsem byl pryč?" odvětil lektvarista netrpělivě.
Předpokládal, že se Black ze svého místa v keři ani nehnul. Maximálně k tomu, aby proběhl kolem celého domu a marně se snažil probourat Potterovy obrany. Black mu jeho domněnky potvrdil.

"Nikoho jsem neviděl vstupovat do Harryho pokoje," oznámil mu ihned a na jeho tváři se objevil stejný ustaraný výraz, jako předešlé noci, když myslel na svého kmotřence. "Ale taky z toho pokoje nikdo nevyšel. Harry už tam musí být nejmíň šestnáct hodin."

"To by odpovídalo," přikývl si pro sebe Severus a zadíval se na číslo čtyři. "Odešel někdo z domu?"
"Jeho strýc odjel do práce tak před dvěma hodinami. Petúnii jsem neviděl a jeho bratranec odešel někam se svými kamarády."

Výborně, pomyslel si lektvarista a zvažoval své další kroky. Bylo jedině dobře, že v domě zůstala pouze Petúnie. Otočil se opět k Blackovi.
"Zajdi na ústředí a přiveď Albuse," nařídil Blackovi a vyrazil k domu.

Black mu to ovšem znemožnil a pevně ho chytil za předloktí. Severus se mu vytrhl ze sevření a nerudně se na něj podíval. Blacka ovšem nezastrašil a chvílemi to vypadalo, že na něj i vycení zuby. Nakonec se ovládl.
"Co se včera stalo?"

Severus se té otázky obával. A také se obával, co Black udělá, až mu odpoví. Nemohl to riskovat teď hned a rozhodně ne bez Albuse. Donutil se nasadit svůj nejzlostnější pohled.

"Blacku, okamžitě dojdi pro Albuse. Pokud ti na tvém kmotřenci opravdu záleží, pak si své otázky necháš na později," oznámil mu mrazivě.

Black zbledl, zlostně se podíval na lektvaristu, poté na dům a pevně sevřel čelist. Nakonec přikývl a zamířil k domu paní Figgové pod zastíracím kouzlem. Severus stejně počkal, dokud nezmizí a teprve poté se vydal k místu, kde prolomil obrany.

Na okamžik zadoufal, že ho dovnitř Potterova magie nepustí a pokusí se ho odrazit. Opatrně natáhnul ruku k místu, kde se obrany vztyčovaly minule, ale máchnul naprázdno. Necítil žádný tlak, nic.
Zamračil se a s obavou vykročil zpět. Prošel bez jediného problému.

To ho donutilo vyrazit rychlým krokem přes trávník, který začínal vinou zanedbávaného sekání přerůstat nad jeho kotníky, přímo na verandu. Jako předešlého dne, nebylo zamčeno, když zmáčknul kliku.

Pohyboval se stejně neslyšně jako jindy, ovšem tentokrát spěchal ještě víc, než když ho poháněla obava o zmeškání setkání. Svou hůlku měl nicméně připravenou, kdyby se zpoza rohu objevil někdo z Potterovy rodiny.

Black mu ale nelhal, neboť z Dursleyových v domě jeho magie vycítila pouze Petúnii. Ta si bezstarostně pobrukovala jakousi melodii, kterou odchytila z televizního seriálu a zřejmě již připravovala oběd.

Severus pevně stisknul hůlku a rychle prošel kolem kuchyně, aniž by jí věnoval další pozornost. Tentokrát při svém výstupu po schodišti věděl, který schod má obejít, aby ho neprozradilo vrzání a cesta nahoru byla o to snazší, že znal zákoutí bytu v době noci.

Když dorazil před zamčené dveře Potterova pokoje, ještě jednou se rozhlédl, aby se ujistil, že ho nikdo nenásleduje a namířil hůlku na sadu zámků, které se neobratně překrývali jeden přes druhý.
"Alohomora!," zašeptal a zámky se s tichým cvakáním po jednom začaly otevírat.

Severus přitom bedlivě naslouchal jakýmkoliv zvukům v přízemí, ale Petúnie si zjevně zapnula k práci rádio a podle prskavých zvuků začala něco smažit. Ta ho rušit nebude. Co nejrychleji odklidil zámky a vklouznul do pokoje.

Potterova ložnice (pokud se tomu místu tak dalo říkat), ležela obrácena k západní straně směrem do ulice, takže slunce, které sotva vystoupalo na obzor, svítilo na druhou stranu domu a v místnosti tak bylo nezvyklé šero.

Severus několikrát zamrkal, než si zvyknul na nedostatek záře a rozhlédl se. Sova ho ze své klece nechutně zvesela pozdravila tichým houknutím a přihopkala na svém bidýlku blíže. Bylo na ní vidět, že jí Severusova péče výrazně pomohla.

Její peří stále vypadalo příšerně v porovnání s normálně živenými sovami, ale přestalo padat a již na sobě nemělo předešlý nános špíny a zbytků jídla. Její oči ale byly nejvýraznější, neboť opět zářily životem.

Opět na něj zahoukala a natočila hlavu k posteli. Severus se otočil k lůžku a poklekl vedle něj. Potter ležel na stejném místě, kam ho uložil, aniž by se pohnul. Lektvaristovi se zablýsklo v očích, neboť to znamenalo, že i v tomto ohledu měl Black pravdu a nikdo se do Potterovy ložnice neobtěžoval podívat.

Severus vytáhl z hábitu několik lektvarů, které položil na provizorní stolek vedle postele a pokusil se ignorovat Lily, která se na něj usmívala z fotografie. Zakryl si výhled na ni dalšími lektvary a otočil se k Potterovi.

Ihned věděl, že se jeho stav ještě zhoršil. I přesto, že Severus vyčaroval deku, na níž uložil zahřívací kouzlo a nalil do něj několik lektvarů, chlapcova horečka neklesla, nýbrž musela během noci stoupnout. Potterova tvář byla bledá, až na jeho nachové tváře zbarvené horečkou a oči mu zběsile těkaly pod semknutými víčky.

"Pottere?" promluvil na něj tichým hlasem, ale přesto důrazně.

Naprosto bez odezvy. Včera se při zaslechnutí svého jména omámeně pokusil posadit, než omdlel. Severus se rozhodl dostat do něj další lektvar na horečku a byl rád, když ho Potter ihned nevyzvrátil. Propleskal mu obě tváře, ale když se ani nehnul, odevzdaně si povzdechl.

Odhrnul přehřátou deku a Potter si roztřásl z pokojové teploty, která čítala přinejmenším pětadvacet stupňů. Severus se sehnul, chytil chlapce pod koleny a rameny, načež ho zvedl a tiše zamířil do koupelny naproti.

Položil Pottera na zem, kde ho opřel o stěnu a uvalil na místnost tišící kouzla, zatímco na schodiště nastavil pár alarmů, které by ho varovaly, kdyby do patra někdo zamířil. Poté se již obrnil a ponořil se do práce.

Metodicky sundal Potterovo oblečení a přenesl ho do vany, kde na něj pustil proud studené vody, který hlídal svou magií, protože musel vzpouzející se postavu pevně držet na místě. Potter byl stále v bezvědomí, ale jeho tělo se bránilo automaticky.

Severus skončil, až po jednom z mnoha diagnostických kouzel, kdy zjistil, že Potterova teplota alespoň mírně klesla. Použil několik sušících kouzel, opět chlapce oblékl a vyrazil do jeho ložnice, kde ho položil na postel a opět přikryl.

Pak do něj již pouze nalil vyživovací lektvar a odstoupil od lůžka. Věděl, že by teď měl odejít a informovat Blacka s Albusem, ale příčilo se mu to. Nemusel mít Pottera nijak v lásce, ale stále byl dítě a jeho povinnost. Už kvůli Lily...

Zaťal ruce v pěst a otočil se směrem ke dveřím. Než stihl z místnosti odejít, Potterova sova smutně zahoukala, ale když se k ní otočil, měla oči jenom pro svého pána. Severuse pouze utvrdila v tom, že toho kluka musí odsud dostat za každou cenu.

Vyklouzl na chodbu co nejtišeji to šlo a opět na dveře umístil všechny zámky, které pak pečlivě pozamykal. Tentokrát bylo daleko těžší projít kolem kuchyně, aniž by něco od plic mohl povědět Petúnii.

Když vyšel zpoza ochranných bariér, Black nebyl nikde k nalezení, takže Severus předpokládal, že jsou on i Albus na štábu a čekají, až se k nim připojí. Stejně přešel ke stromu, kde měl ten čokl hlídku a přemístil se od tam.
Na poslední ohlédnutí k číslu čtyři už neměl žaludek.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Děkoval Merlinovi za to, že Black použil alespoň nějakou mozkovou buňku a neobrátil vzhůru nohama celý dům. Když Severus vešel několik členů Řádu, kteří procházeli kolem, na něj v pozdravu kývli a běželi si po svých.

Nikdo ho ovšem nezastavoval ani se ho na nic nevyptával. Jakmile se ale objevil v chodbě u schodiště, z jednoho pokoje ve druhém patře na něj s jasným výrazem v očích koukal Black. Lektvarista se tedy vydal nahoru a prošel kolem Blacka do místnosti.

Potěšilo ho, když uviděl v jednom z křesel Albuse, ale povšimnul si, že starší muž trochu namáhavěji dýchá a vypadá velmi vyčerpaně. Lektvarista ke svému nadřízenému přešel s jasnou obavou ve svých očí, ale Albus pouze pokývnul na jedno ze tří křesel a s úsměvem zavrtěl hlavou.

"Harry?" byla Blackova první slova, jakmile zavřel dveře a postavil se k oběma sedícím mužům.
"Sirius, kdybys byl tak laskav a posadil se," navrhl mu ředitel jemně a varovně se podíval na lektvaristu, který se na Blacka otevřeně mračil.

Black se neochotně posadil, ale poté se jeho oči obrátily na Severuse.
"Takže? Je Harry v pořádku?"
"Vzhledem k okolnostem? Ano."

"K jakým okolnostem? Co mu ti mudlové dělají?"
"Siriusi prosím," pokusil se do konverzace vstoupit Albus, ale k jeho překvapení ho přerušil lektvarista.

"Kupodivu v tomto ohledu musím souhlasit s Blackem," přiznal trochu neochotně Severus, ale jeho hlas byl pevný. Ignoroval Blacka, jenž se k němu otočil s napůl podezřívavým, napůl úlevným pohledem. "Potter musí od jeho příbuzných. Čím dříve, tím lépe."

"Co tě vede k tomuto přesvědčení?" zeptal se ho Albus a předběhl tak Blacka, jenž otevíral pusu k vlastnímu názoru.
"Když jsem se dostal přes Potterovy ochranné bariéry včera večer, našel jsem ho v jeho vlastním pokoji, jak leží na zemi. S horečkou, bez vody a jídla. Soudě dle jeho stavu tam nebyl krátce."

"Jak dlouho?" tentokrát se dožadoval ostře odpovědi Black.
"Dost dlouho na to, aby si přivodil zánět dýchacích cest, několik infekcí, dehydrataci. O jeho podvyživenosti je pak škoda mluvit. Stejně jako o nedostatku hygieny."

"Jsem si jist, že by Petúnie nedovolila, aby to zašlo takto daleko. Já sám jsem ji byl navštívit a pověděl jsem jí, jak je důležité, aby byl Harry v naprostém bezpečí," promluvil opatrně Albus.

"Ale to jistě byl," ušklíbl se ironicky Severus, načež se na svého zaměstnavatele zamračil. "Nikdo zvenčí mu přeci neublížil, že? Co se jeho rodiny týče, to je ovšem zcela jiný příběh."

"Já ti říkal, že se k němu nechovají dobře! Ron, Hermiona - sám jsi je slyšel, co říkají o jeho domově a nevěnoval jsi tomu pozornost. Ani když jsem tě já a Remus varoval, že jakmile se téma hovoru stočí na Dursleyovi a Zobí ulici, Harry se uzavře do sebe!" vybuchl Black a pod náporem jeho magie praskla jedna ze starých váz nad krbem.

Albus se zdál myšlenkami v jiném světě, ale i přesto se na jeho obličeji objevil dobře známý bolestný výraz. Severusovi bylo starce líto, ale musel souhlasit s Blackem. Bylo mu jasné, že co se týkalo jeho synovce, Balck by si nevymýšlel žádné lži.

"Bylo by nanejvýš moudré, kdyby strávil zbytek prázdnin tady. Poppy by se mu mohla věnovat," navrhl tedy lektvarista, aby trochu zklidnil Blacka.

Ten se s očekáváním a jasnou hrozbou ve svých očích, obrátil k Albusovi. Stařec si ovšem povzdechl a rukou si protřel obličej. Když k nim vzhlédl, jeho oči nesly tíhu světa.

"Je mi líto, Siriusi, ale pro Harryho bezpečí by to nyní nebylo moudré."
"To nemyslíš vážně?!" Black tentokrát vyletěl ze židle. "Pro Harryho bezpečí?! Vypadá to snad, že s nimi je v nějakém bezpečí?"

"Siriusi, prosím, posaď se," vyzval ho opět Albus, ale mladší kouzelník nereagoval.
"Ne, Albusi, tohle ne. Držel jsem se tvých pravidel, co se týkaly mé bezpečnosti třebaže mě to dovádělo k šílenství a stále se držím v ústraní, ale pokud jde o Harryho, nemůžeš mi říkat, co mám dělat. Nebudu sledovat, jak mi umírá."

"Harry ale neumírá Siriusi," poukázal Albus, ale tím ho pouze rozběsnil, takže spěšně pokračoval. "Nechci tím situaci nijak zlehčovat, ale nyní je pro Harryho bezpečnější, aby zůstal chráněn krevní magií."

"Takže hodláš čekat, dokud nebude na pokraji smrti a teprve potom něco uděláš? Když mi Harry říkal, že ti na něm nezáleží, tak jsem se opravdu od srdce zasmál. Teď bych mu bohužel musel dát zapravdu."

S tím Black vyšel z pokoje a prásknul za sebou dveřmi. Ignoroval Albuse, který se ho ještě snažil zastavit. Severus se o to ani nepokoušel a raději vyčkal, než odejde, než se k řediteli sám obrátil s tázavým výrazem v očích.

"Nepřeji Harrymu nic zlého, Severusi, a ty to moc dobře víš," začal opět s povzdechem a těžce se nadechnul. "Ale nyní je situace nestabilní - jak jistě víš, včerejší útok na Wick měl katastrofální dopad na naše řady. Spousta kouzelníků se odmítá přidat na naši stranu nebo z Řádu vystupují, neboť tvrdí, že se tak ocitají v hledáčku Voldemorta."

"Temný pán si místa nevybírá podle členů Řádu, nýbrž dle kouzelnické vrstvy v dané lokalitě."
"To já samozřejmě dobře vím, drahý chlapče," přikývnu se smutným úsměvem.
"Potom byste jim to měl spíše vysvětlit, než je podporovat v jejich bludech."

"Nemohu je tu držet násilím, Severusi," odvětil mile Albus, ale poté se prudce nadechnul a pevně stisknul opěradla svého křesla.
"Albusi?" vstal ihned lektvarista a přistoupil ke staršímu muži.

"O tom jsem s tebou také potřeboval mluvit," přikývnul si pro sebe Albus se zavřenýma očima. "Nicméně bude lepší, když náš hovor proběhne v mé ředitelně."

"A Black?" optal se ještě lektvarista. Ředitel otevřel obě oči a podíval se tázavě na svého kolegu. "nenechá tu záležitost s Potterem jen tak být. A pokud mám být k tobě upřímný, ani já si nemyslím, že tvé řešení je správné."
"Vím," pousmál se smutně Albus. "Ujistím ho, že budeme na Harryho dávat pozor, dokud se nezotaví."

"To ho příliš neuklidní," znovu se nesouhlasně ušklíbl lektvarista a pomohl starci z křesla.
Povšimnul si, jak se jeho pravá ruka třese a Severusova magie se samovolně odtahovala od Albusovy. Což nikdy nedělala. S neblahým tušením se podíval do ředitelovy tváře.

"Je toho hodně, co ti musím povědět, Severusi."

35. Peklo povinností

2. dubna 2017 v 22:14 Spoutaní

WATTPAD

35. Peklo povinností

Její úleva ale netrvala dlouho. Znovu cítila, jak zběsile jí buší srdce. Potřebovala předat Severusovi její vymyšlenou vzpomínku, ale nemohla s ním navázat nitrozpyt, když je tu Temný pán bedlivě pozoroval.

Tentokrát by ji bezpodmínečně zabil, neboť fakt, že se snažila svého muže chránit lží, pro Voldemorta vůbec nic neznamenal. A její muž... nevěděla, jestli by se mu postavil. Pravděpodobně ne. Proč by taky riskoval kvůli ní svůj vlastní život?

Voldemort se zaměřil nejdříve na Severuse, byla to vteřina, ale Kate musela jednat. Sjela pohledem na opačnou stranu stolu a zahlédla vedle Bellatrix Luciuse. To byla její šance. Neverbálním kouzlem převrhla sklenku vína z Malfoyových prstů do výstřihu jeho švagrové.

Bella zaječela tak pronikavě a nenávistně, až sebou všichni trhli a ihned se otočili po směru zvuku. I Voldemort. Kate mírně natočila hlavu ke svému manželovi a prudce vrazila do bran jeho myslí. Tvrdě narazila, protože se s ním pokusila spojit zbrkle a nesnažila se bourat jeho obrany.

Cítila, jak jí v hlavě rezonuje tím nárazem a pevně stiskla rty, aby nevydala ani hlásku. Děkovala Merlinovi, že jí Severus téměř ihned poté, co na něj tak šíleně vyletěla, vpustil dovnitř. Nezdržovala se ničím poslala mu vzpomínku a vystoupila pryč.

Teprve tehdy začala vnímat a spěšně svou hlavu stočila zpět k Belle, jež nyní držela Luciuse pod krkem a její sestra se ji snažila zklidnit. Narcissa měla v očích vztek, ale i hrůzu, protože na sebe poutali pozornost.
"Bello, posaď se, má drahá," oslovil ji s mírným podrážděním Voldemort.

K ničímu překvapení Bellatrix ihned uposlechla a stočila své oddané oči na svého pána. Narcissa se zkoprněle usadila vedle Luciuse, jenž si zrovna snažil uhladit svůj hábit. Z jeho vždy uhlazeného účesu nyní trčely blonďaté prameny a dračí stužka, kterou je svázal, ležela na stole vedle rozlitého poháru.

Kate cítila, jak ji Severus stisknul ruku, ale neodvažovala se na něj pohlédnout. Bála se, že když otočí hlavu jen o milimetr blíž k Temnému pánovi, její lež se provalí.
"Crucio!" prohodil téměř znuděně Voldemort a doslova Bellatrix odhodil od stolu.

Dopadla tvrdě na zem a měla štěstí, že se vyhnula židli, která se s hlasitým duněním odvalila pryč od ní. Bella vřískala a Voldemort brzy její trápení ukončil. Ne proto, že by ho nebavilo je mučit, ale jednoduše z toho důvodu, že Bellin křik trhal všem ušní bubínky.

"Doufám, že se tato situace již nebude opakovat," zasyčel ještě na srozuměnou, tentokrát k Luciuisovi a jediným mávnutím hůlky ho řízl do tváře.
Bella se s bradou hrdě vztyčenou usadila zpět vedle svého švagra, který se snažil zbavit krve, jež se mu řinula po tváři.

"Tvá drahá Catherine se mi svěřila, že jsi musel nutně odcestovat s tím mudlomilem kamsi na konferenci," obrátil se Temný pán na Severuse, jako by se před chvílí nic nestalo.
"Ano, pane," potvrdil lhostejně lektvarista.

"Hmmm," zamručel Voldemort a Kate mírně naklonila hlavu. "Když tedy dovolíš."
Zadíval se pevně do Severusových očí a Kate bylo jasné, že hledal v jeho paměti vzpomínku, kterou mu Kate podstrčila. Doufala, že byl její muž schopen ji nějak zpracovat a že v ní neudělala v té rychlosti nějakou chybu.

Trvalo to jen okamžik, než z letvaristovy mysli vystoupil a poté se jeho rudý pohled obrátil opět na jeho manželku. Kate seděla narovnaná jako pravítko a snažila se ze své tváře odstranit jakékoliv zaváhání.
"Vidím, že jsi dobře informovaná," prohodil se sladkou jedovatostí Voldemort.

Kate nevěděla, jestli se od ní očekávala odpověď, ale když se Jeho pohled přesunul do středu místnosti, jako by jí spadl kámen ze srdce. Napjatě poslouchala a stále ignorovala Severuse, jenž se snažil přilákat její pozornost, když jí znovu zmáčknul ruku.

"Mí drazí, je načase, abychom dnes Řádu předvedli, jak bezvýznamný je jejich odpor. Pro dnešní noc jsem vybral vskutku pozoruhodné místo. Naším cílem je Wick."

Ihned se mezi smrtijedy ozval šum. Kate si nepříjemně poposedla. Wick bylo skotské město, známé pro svou kouzelnickou čtvrť. Bohužel, v této čtvrti žili většinou kouzelníci s mudlovskými kořeny nebo ti čistokrevní, co se oženili či vdali za někoho s nečistou krví.

"Útok provedeme ihned."

Jak jinak. Bylo téměř půl druhé, město bude spát a nikdo je nebude čekat. Kate se snažila nemyslet na to, jak znechuceně se cítí. Ani s jakou nevolí bude zabíjet občany vesnice. Potřebovala okamžitě vypnout. Splnit úkol a zmizet z Jeho dosahu.

"Máte patnáct minut," oznámil jim ledově Voldemort a vzdálil se s Nagini po boku.
Mělo to mnohem větší efekt, než kdyby na ně začal křičet. Všichni se okamžitě začali zvedat a kontrolovali své nože, masky a jakékoliv jiné zbraně, které si přinesli. Kate rychle vytrhla ruku z manželova sevření a také vstala od stolu.

Ignorovala Averyho, jenž se snažil upoutat její pozornost a zpražila ho pohledem, když se ji pokusil zastavit. Na svou obranu ihned vytáhl ruce, ale na tváři se mu objevil neuvěřitelně úlisný a samolibý úsměv.

Kate přimhouřila oči a zamířila pryč od něj. Také se jala zkontrolovat svoje nože, které měla uložené ve vnitřní straně hábitu a přehodila si je k opasku. Zírala přitom do ohně a její ruce se hýbaly s automatickou přesností.

"Nedovolil bych si nedorazit."
Neobtěžovala se na něj pohlédnout. Přešel tedy blíž k ohni a postavil se vedle ní. Začal si kontrolovat své vlastní nože, ale jeho skutečným cílem bylo dostat se do jejího zorného pole. Aby nepojal nikdo podezření, obrátila se k němu.

"Opravdu?"
Nezvedla pohled. Z jejího hlasu bylo slyšet podráždění, vztek a notná dávka ironie. Lektvarista se mírně zamračil, ale skryl svůj pohled před ostatními v místnosti. Naklonil se blíž ke Kate.

"Myslíš, že jsem tak bezcitný parchant, že bych tě klidně nechal zemřít?"
Otočila se k němu a jejich pohledy se setkaly. Cítila, jak vztekem téměř vibruje, když uviděla klid v jeho očích.

"Rozhodně na to máš daleko větší privilegia, než kdy můžu mít já. Myslíš, že kdybych se tu já jednou neukázala, že tě potrestá? Za to, že nemáš poslušnou ženušku? Ne. Přitáhl by mě sem před všechny ostatní, donutil tě mučit mě a nakonec zabít. Nebo by to udělal sám. Kdo ví. Ne že by mě výsledek nějak zajímal," pronesla ohnivě šeptem a donutila se nemračit.

Bylo na něm vidět, že se jí chystá oponovat, ale do místnosti se navrátil Temný pán a všechny je přejel pohledem. Kate a Severuse si nechal nakonec. Lektvarista ji mezitím pevně chytil kolem pasu a přitáhl si ji k sobě.

Voldemort k jejímu znechucení kývnul na Severuse a ji ignoroval. Jakmile se od nich otočil, odstrčila lektvaristu od sebe a začala se přemisťovat společně s ostatními. Cítila téměř nepatrný dotek na svém lokti, ale vysmekla se mu.

Nepotřebuje jeho lítost.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Wick bylo rozlehlé město. Přestože se soustředili pouze na jeho kouzelnické obyvatelstvo, i tak museli pokrýt velkou plochu. Voldemort vypadal, že by nejraději pozabíjel všechny mudly, ale takový rozruch způsobit nemohli.

Rozdělili se na skupiny po pěti, kde každý z nich prohledal jeden dům. Bylo jich tu totiž tolik, že si nemohli dovolit vstoupit do nich pod dvou. Kate byla vděčná, že nebyla spárovaná se svým mužem, byť věděla, že je to dětinské.

Bohužel měla tu smůlu, že dostala do skupiny jak Averyho, tak Bellatrix. Další dva smrtijedy neznala a zjevně ani jeden z nich neměl potřebu na tom faktu něco měnit. Ba zmizeli v prvních domech, které ve čtvrti potkali bez jediného slova.

Bellatrix si začala prozpěvovat a Kate byla vděčná, když ji Avery okřikl, ať zmlkne. Schytal za to od ní jednu řezací kletbu, ale uposlechla ho. Jako malé dítě se pak rozběhla k nejhonosnějšímu z domů a jakmile se za ní zavřely dveře, uslyšeli oba její šílený smích.

Kate Averyho zcela ignorovala, zatímco postupovali kupředu. Mnohem rychleji, než prve, protože bylo pravděpodobné, že jeden z jejich kolegů způsobí rozruch a zalarmuje tak zbytek čtvrti. Avery se od ní odpojil v jedné z uliček a němě jí ukázal na dům na jejím konci.

Neochotně přikývla, neboť nechtěla přijímat rozkazy zrovna od něj, ale neměla příliš na vybranou. Někoho stejně bude muset zabít. Pevně sevřela hůlku a stáhla si kapuci na svém hábitu hlouběji do čela.

Do domu se dostala naprosto neslyšně a pomalu procházela chodbou. Nerozsvítila svou hůlku, aby nepřitáhla nežádoucí pozornost a opatrně nakukovala do jednotlivých pokojů v přízemí. Většina kouzelníků měla byt zřízený s ložnicemi v patře, aby se lépe mohli bránit zlodějům. Nebo Smrtijedům - záleželo, v jaké době a hlavně rodině jste se narodili.

Přešla ke schodišti a vzhlédla, jestli na jeho vrcholu někdo nestojí, ale nikdo tam nebyl. Vystoupila na první schod, když se v poslední z místností v přízemí ozvala slabá rána a následovalo ji tiché zaklení. Vytáhla hůlku a připlížila se ke zdroji zvuku.

Když nakoukla do místnosti, zjistila, že je to menší kuchyňka. Zády k ní stála čarodějka a tiše pobrukovala jakousi melodii. Kate se donutila k pohybu. Byl to úkol, musela to udělat. Pozvedla hůlku a její konec se zeleně zatřpytil Avadou. Pak ztuhla.

Z ženina ramene na ni koukal dětský obličej. Chlapec měl své čokoládové oči zkalené spánkem, ale jakmile ji zahlédl, na tváři se mu rozlil bezzubý úsměv. Ukázal na ni a spokojeně vydal jakýsi zvuk. Jeho matka se k němu s něhou otočila, aby ho mohla utišit.

Její pohled ovšem ihned následoval směrem, kam její syn ukazoval. Ženiny oči se rozšířily hrůzou a v panice couvla ke kuchyňské lince. Neměla u sebe hůlku, to bylo patrné. Kate tu svou pozvedla a hlavou jí šla jediná myšlenka. Úkol. Úkolúkolúkol...

"Prosím! Ne!"
Znala ty prosby. Kolik jich už slyšela, za tu dobu co...

"Zmlkni," její hlas zněl chraptivě a vyčítavě. "Musím to udělat."
"Tak zabij mě!" vyhrkla zoufale a syna posadila na linku za sebou.

Postavila se obranně před ním, odhodlaná pro něj zemřít. Chlapec začal nespokojeně pofňukávat, když uslyšel bolestný hlas své matky. Ta ho zcela ignorovala. Zírala na Kate, na její masku. Kate viděla v jejích očích opovržení spojené s prosbou.

Její syn se naplno rozbrečel a žena sváděla vnitřní bitvu. Otočit se ke smrtijedce zády a utišit syna nebo ho bránit vlastním tělem i nadále. Kate stále držela svou hůlku zvednutou, ale když ji namířila na dítě, které vykukovalo za matkou, neviděla toho chlapce.

Viděla Tannera.

Jak na ni mává z Eviny náruče. Jak ji tahá za vlasy a směje se jejímu výrazu. Jak se k ní spokojeně tulí, když usne a jak ji naučil pojmenovat všechny své plyšové přátele.
Zaváhala. A to ženě stačilo.

S naprostým zoufalstvím popadla kuchyňský nůž z linky a vrhla se na ni. Kate nestihla ani zformulovat kouzlo, kterým by ji zastavila a zachytila ji rukama. Ustoupila vzad a obě se svalily na zem. Kate spěšně uhnula její ráně a na místo, kde ještě před okamžikem měla hlavu, se nůž zabodl.

Čarodějka nad ní byla zuřivá a nebylo na ni téměř nic lidského. Pouze zvířecí potřeba ochránit svého potomka. Znovu na Kate zaútočila a tentokrát ji praštila o zem tak silně, že jí vyrazila dech. Kate z rukou vypadla hůlka a žena se po ní opět ohnala nožem.

Kate ho zachytila, ale jasně cítila, jak jí rozřízl dlaň svým ostřím. Přes všechny instinkty ho pevně sevřela a pokusila se ho odtáhnout od svého obličeje. Přitom cítila, jak se ostří noří hlouběji, když ho žena zničehonic vytrhla pryč a odhodila.

Pevně Kate chytila kolem krku a začala ji škrtit. Kate se jí snažila ruce odtáhnout, ale žena byla překvapivě silnější. Navíc jí ruce začaly klouzat po ženiných loktech, když se z jejího zranění řinula krev.

Kate vnímala své bolestivě bušící srdce a nedostatek kyslíku. Její vidění se začalo rozostřovat a tmavé skvrny se začaly objevovat častěji. Její ruce již začaly pouze slabě držet čarodějčiny a marně vnímala její slova.
"...nedostaneš ho! Ne, mého syna, ne..."

Chtělo se jí začít smát z té ironie. Jakkoliv mohla zemřít, bude to uškrcením. Na podlaze a neozbrojená svou hůlku. V tom okamžiku, ale ženin stisk povolil a Kate hltavě nabrala vzduch do plic.

Zaostřila nahoru právě ve chvíli, kdy přes čarodějčin krk přejela čepel jejího kuchyňského nože. Kate instinktivně zavřela oči, když z těla nad ní vytryskla krev a uhnula stranou. Čarodějka vydala několik klokotavých zvuků, vytřeštěně zírala na Kate a marně se snažila zastavit proud krve.

Její ruce byly celé rudé a pod ní již byla pěkná kaluž krve, z níž se Kate s kašláním pozadu odplazila. Žena naproti ní po chvíli ruce mdle spustila a její oči nabraly mrtvý výraz. Až spadla na zem, tak si Kate teprve uvědomila, že ji někdo držel za vlasy, zatímco jí podřízl hrdlo.

"Naučil jsem tě víc, než co tu předvádíš, holčičko."
Zarazila se a přestala dýchat, byť její plíce nadále protestovaly. Zvedla pohled a i přes nesnáze svého dýchání dokázala do svých očí vnést takovou nenávist, jakou mohla. Sebastianovou odpovědí ovšem byl pouze jízlivý úšklebek.

"Co tu... děláš?!" její hlas se lámal a zněl spíš jako sípání. Zakašlala.
"Svoji práci," odvětil klidně a přešel na druhou stranu kuchyně. "Což ty, zjevně nedokážeš."

Pokusila se na něj lépe zaostřit a srdce měla až v krku, když se k ní otočil. V náručí pohupoval malého chlapce, který se na něj bezelstně usmíval. Pokusila se zvednout, ale když se dostala na roztřesená kolena, padla opět k zemi.

Nemusela zvedat pohled, aby viděla jeho znechucený pohled. Zatnula ruce v pěst a opřela se o stěnu za sebou. Donutila se ovšem vzhlédnout, když uslyšela netrpělivé žvatlání chlapce. Natahoval ruce k mrtvole své matky a nechápavě pofňukával.

"Víš, každý máme v tomhle světě roli," vysvětloval mírně, až s něhou a hladil chlapce po zádech. "A za naši roli bereme odpovědnost."

Posadil chlapečka na zem. Ten se rozhlédl a s tichým mama se začal plazit směrem ke Kate a mrtvole čarodějky. Catherinin otec ho pomalu následoval a v jeho obličeji byl tak známý nechutný pohled.

Kate se s obtížemi pokusila natáhnout pro hůlku, ale byla příliš daleko a ona příliš slabá, než aby se k ní dostala. Její otec a malý chlapec již byli blízko mrtvoly. Dítě dělalo malé rudé stopy a otisky, protože se proplazilo obří louží krve.
"Nemůžeme nechat malé a odporné mudlovské šmejdy, aby znečišťovali naši rasu," prohlásil.

Kate vteřinu předtím věděla, co udělá. S výkřikem ne! Se pokusila pohnout k nim, ale pouze padla na kolena. Její otec zdvihnul svou pravou nohu a mocným dupnutím chlapci rozdrtil lebku o zem. Poté jakoby mimochodem svou nohu zvedl a očistil ji od krve o kalhoty mrtvé čarodějky.

Kate konsternovaně hleděla na zohyzděné tělíčko batolete a bojovala s tím, aby udržela obsah svého žaludku na místě. Z transu ji vytrhl Sebastian, když ji hrubě vytáhl na nohy a srazil ji ke stěně.

"Už NIKDY nechci vidět, že nedokážeš splnit svůj úkol. Je ti to jasné?" zasyčel na ni a zpevnil svůj stisk. "Je mi upřímně jedno, jestli tě za to zabije nebo ne. Ale kvůli tobě nehodlám riskovat svůj život."

"Chcípni, ty zatracenej hajzle," zavrčela na něj zuřivě a pokusila se na něj vrhnout, ale byla stále ještě příliš oslabená a její otec měl větší sílu, než ona.

Znovu ji přirazil ke zdi a tentokrát Kate dělalo větší problém chytit dech. Nepříjemně si ji prohlížel, ale stále měl na rtech svůj samolibý úšklebek. Mrknul na mrtvé dítě a poté zpět na Kate.

"Ale copak - snad jsem neprobudil tvé mateřské city? Víš, jak to dopadlo pro tvoji matku, když projevila takový sentiment?"

Mluvil o tom, jako by se mu představa Vivieniny lásky hnusila. Kate se v krku utvořil knedlík a bolest, kterou cítila ze smrti matky, se znovu vrátila. Nenávistně zavrčela a když se opět usmál, plivla mu do obličeje.

Její sliny a krev, kterou měla na jazyku, se rozprskly na jeho tváři. Zuřivě s ní znovu praštil a nepříjemně blízko se k ní sklonil, aby jí mohl šeptat do ucha.

"Až se konečně Snape pochlapí a podaří se mu zúročit své snahy," vyslovil to tak opovržlivě, až se Kate nechtěně otřásla. "Já budu ten, co toho malého zabije. Né, nechám tě, ať si užiješ nosit toho spratka pod svým srdcem. Až ho v krvi přivedeš na svět a vyčerpá tvou magii. Pak, a teprve pak, to děcko zabiju. Aby ses dívala, jak umírá, jak pro něj nemůžeš nic dělat."

Pevně stiskla zuby, až jí zabrněla čelist, sebrala veškeré své síly a odkopla ho od sebe. Sama byla nucena se zachytit stěny za sebou, ale její vztek a hrůza ji poháněly. Nenávistně se na něj dívala, a i když se bolestně narovnával, na tváři mu hrál pobavený úsměv.

"Ostatně by už mělo být načase, aby Snape využil mého laskavého daru. Nebo má snad vyšší požadavky a nejsi mu dost dobrá? Nedokážeš takovou zrůdu ani uspokojit?"

"Zabiju tě," přísahala mu a její oči se fanaticky leskly. Připadala si jako Bellatrix při jednom ze svých honů. "Budeš trpět. Za to, cos udělal mámě, i mně. Já budu ta, co tě pošle do pekel, ty odpornej parazite."

Neodpověděl a oba na sebe nenávistně hleděli. Jeho rty se pak opět stočily do pohrdavého úšklebku.
"Nemůžu se dočkat, až to zkusíš."

S tím vyšel z domu pryč a nechal ji tam samotnou. Kate pár minut trvalo, než zklidnila své dýchání a pomalu se přesunula přes kuchyň ke své hůlce na jejím konci. Vědomě se snažila nestáčet pohled na zkrvavenou podlahu.

Pomalým krokem pak zamířila chodbou ke dveřím. Na konci si všimla malého stolku u dveří, hned u věšáků a stojanů na boty. Stála na něm fotografie v dřevěném rámečku. Byla tam ta žena, s dítětem a po jejich boku stál muž.

Pohledem přejela k jeho levé ruce a jasně uviděla zlatý kroužek na prsteníčku. Sama bezděčně přejela po chladivém kovu na své levé ruce. Zírala na obrázek tak dlouho, než ucítila ostrou bolest v levém předloktí.

Automaticky se pohnula vpřed a ohlédla se. V jejích očích ji nepříjemně pálilo. Musela ale být silná. Zhluboka se nadechla, prošla nitrobranou a přemístila se.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Matně si byla vědoma průběhu schůze. Jasně cítila Cruciatus, kterým ji obdařil Voldemort, ale ke všemu ostatnímu byla netečná. Dokonce natolik, že její mučení Temného pána přestalo bavit asi po dvou minutách.

Jasně cítila intenzivní pohled svého muže, ale nemohla mu čelit. Ne teď, tady přede všemi. Protože na druhé straně jasně viděla samolibého Sebastiana Morgana, který jen čekal na příležitost, kdy se zlomí.

Přesto byla pateticky vděčná za to, že jí lektvarista stál po boku v celém průběhu setkání (pokud tedy jednoho z nich, nebo oba, zrovna nemučil) a jednu ruku měl položenou na jejím kříži. Cítila se podivně v bezpečí.

Zároveň zcela zmizel její předchozí vztek na něj, protože přišel pozdě. Byla to tak banální věc, že ani nechápala, jak jí předtím mohla přikládat takovou váhu. Možná že ji do smrtelných situací dostal více, než kdokoliv jiný, ale přesto ji paradoxně nikdy neublížil.

Byli jedněmi z prvních, kdo setkání spěšně opouštěli. Předběhli je už pouze Malfoyovi. Na lektvaristovi bylo vidět, že má obavy o její psychický stav, když ignorovala posměšné narážky na svoji osobu.

Přemístil je oba a jistě v něm vyvolala obavy, když neprotestovala. Jakmile se objevili na Tkalcovské, téměř vběhla do domu a Severus ji obezřetně následoval. Zajistil dům, než vešel dovnitř a poté všude zamknul.

Našel Kate v ložnici, kde seděla na kraji postele a nepřítomně zírala vpřed. Lektvarista vešel do pokoje a přešel k ní tak, aby ho stále měla ve svém zorném poli. Byť se zdálo, že si ho absolutně nevšímala. Kleknul si před ni a vzal její dlaň, na které měla již značně rozšklebenou řeznou ránu.

Beze slov jí začal dlaň ošetřovat a nakonec ji opatrněji, než mu bylo zvykem zavázal obvazem. Stále její ruku nepustil a počkal, než se jejich pohledy střetly.
"Co se stalo?"

Zamrkala na něj a chvíli mu připadalo, že ani nevnímá, co jí říká.
"Myslím, že mám zlomené žebro," prohlásila tichým sípavým hlasem.

Lektvarista znepokojeně vytáhl hůlku a postavil se. Překvapilo ho, že ho následovala. Chtěl něco ironického utrousit, ale slova mu odumřela na jazyku, když se zadíval do jejích očí, které ho bedlivě s tajemným výrazem pozorovaly.

"Podíváš se na to?"
"Samozřejmě," odfrkl si podrážděně, ale jeho úšklebek ihned zmizel.

Kate totiž trochu poodstoupila, rozepnula svůj plášť a odhodila ho stranou. Hned na to se chopila svého trička, které si přetáhla přes hlavu, aniž by přerušila oční kontakt. Ustoupil vzad, ale ona ho následovala.

Oběma rukama ho chytila za klopy jeho hábitu, takže mu znemožnila jakýkoliv útěk, aniž by se jí musel dotknout.
"Co to děláš?" zeptal se ostře a snažil se získat kontrolu nad situací.
"Jako co to vypadá, že dělám?" spíš zavrněla, než odpověděla a přitiskla se k němu.

"Jako že děláš něco, co nechceš."
"Jak můžeš vědět, co chci?" zeptala se a v jejím hlase se objevila stopa podrážděnosti.

Potom zavrtěla hlavou a usmála se. Jedna z jejích rukou zamířila po linii jeho krku a druhá mu začala rozepínat knoflíky hábitu. Ihned ji chytil za zápěstí, ostřeji než měl v úmyslu, protože ho tak překvapila.

Zarazila se a ztuhla. Její rty se stáhly dolů a v jejích očích se odráželo ponížení z jeho odmítnutí. Snažila se vymanit z jeho stisku, ale držel ji pevně.

"Nehodlám tě využít, když sama nevíš, co chceš."
"Proč to děláš?"
"Dělám co?" zeptal se se stejnou měrou zmatení a frustrace.

"Jenom to všechno děláš těžší," vybuchla, a k jeho nekonečnému zmatení se jí v očích zatřpytily slzy.
"Co ode mě vlastně čekáš?" zavrčel na ni. "Že tě hodím na postel, svážu a znásilním? Možná jsem smrtijed, ale nejsem monstrum. Nikdy bych si nevzal ženu bez jejího vědomého souhlasu."

"Ale já ti svůj souhlas dávám."
"Slovně ano. Činy? Neřekl bych. Snažíš se působit sebevědomě, ale pod mým dotekem se teď chvěješ."
V jejích očích byla znát frustrace, ale poté celá její maska spadla. Najednou vypadala velmi mladě.

"Musíme."
Tentokrát se zarazil on. Pomalu její ruce stáhl dolů a stiskl je.
"Ne, to opravdu nemusíme."

Snažil se, aby jeho slova zněla jinak, než obvykle netečně a tvrdě. Když vzhlédla, věděl, že se mu to alespoň zčásti muselo podařit. Z jejích očí začaly padat slzy a s tichým vzlykem se k němu přitiskla.

Byla rozzuřená na celý svět, na svého otce, na Voldemorta... Ale ze všech lidí na světě, které měla největší právo nenávidět, ho volila jako svého přítele. Obejmout ji nazpět mu najednou připadalo tak přirozené, jako dýchání.