36. Ve jménu bezpečnosti

9. dubna 2017 v 22:22 |  Spoutaní

WATTPAD

36. Ve jménu bezpečnosti

Opravdu si nebyl jist, zda je dobrý nápad ji nechat o samotě. Pokoušel se sám sebe přemluvit, že se jí nemůže nic stát a bude v pořádku. To bylo ovšem předtím, než se jí podařilo popálit se vroucí vodou, shodit na sebe jednu z menších skříněk a téměř spadnout ze schodů.

Byla tu v bezpečí, ovšem ne před sebou.

Jedinou volbou tedy byla Eva. Jak ho ujistila, když se s ní spojil, navštíví je s Tannerem a počká s Kate, dokud se Severus nevrátí. Zněla opravdu ustaraně a lektvarista si se zpožděním uvědomil, že s ní Kate strávila včerejší den a tak ji Eva pravděpodobně viděla odcházet naschůzi. A domyslela si závěr.

"Opravdu ti děkuji, že jsi přišla," přivítal ji Severus, jakmile vstoupila do domu s Tannerem vzrušeně pokukujícím po místnosti.

"Není zač. Víš, že se na mě můžeš spolehnout," odvětila lehce Eva a s menší námahou se pokoušela uklidnit vzpouzející se batole ve své náruči. "No tak, Tannere! Musíš se umět trochu chovat, jsme přece na návštěvě."

Malý chlapec si z ní ovšem nic nedělal a nadále netrpělivě vyhlížel na konec chodby a vrtěl se v matčině pevném sevření. Severus pochopil, že hledá Kate.

"Je v obýváku," obrátil se opět k Evě a trochu se zamračil. "Opravdu dnes není ve své kůži, jak jsem již avizoval. Chci se jen ujistit, že nepodpálí dům, když odejdu."

Evě se opět stáhlo obočí s upřímnou starostí a vážně přikývla.
"Udělám, co budu moci, abych jí pomohla."

Lektvarista pouze kývnul a sledoval, jak rázně zamířila k obývacímu pokoji. Malý Tanner nadšeně zatleskal ručkama, ale než zmizel v náručí své matky za rohem, zamával Severusovi na rozloučenou.

Ten se otočil, jakmile zmizeli a spěšným krokem se vydal pryč. Potřeboval se dostat co nejrychleji do Kvikálkova a už ve chvíli, kdy ráno otevřel oči, věděl, že jde pozdě. Nemohl se ovšem odpoutat od Kate, která se po včerejší smrtijedské akci zhroutila.

Jakmile se rozbrečela, nebyla k zastavení. Po dvou hodinách se mu podařilo do ní dostat velkou dávku Uklidňujícího lektvaru, který ji ihned poslal do mdlob, ovšem kdyby tušil, jaké noční můry ji budou pronásledovat, raději by trpěl ty slzy.

Její nitrobrana byla zcela uvolněná a Severus nedokázala odolat nutkání tomu, aby se podíval do jejích myšlenek. Potřebovala zjistit, co zapříčinilo tak silnou reakci a v ten moment se nezdálo, že by mu Kate mohla být nějak nápomocná při vysvětlování.

Že byl zhnusený, bylo velmi zdrženlivé vyjádření. Nikdy neměl Sebastiana Morgana v lásce a obzvláště poté, co nechal své kolegy, aby provedli s jeho manželkou, ovšem to, co provedl s tím dítětem... Severuse to rychle uvedlo do obrazu.

Zklidnit ji nebylo nijak jednoduché, protože jak Kate, tak i on měl pouze poskrovnu příjemných vzpomínek a navíc si byl jist, že většina z nich pro ni stejně nebude nic znamenat. V její hlavě se tedy zaměřil na Tannera.

Třebaže to nemělo takový efekt, v jaký doufal, byla to změna k lepšímu, ale Severus se stejně proklínal. Netušil, že si k chlapci vybudovala tak kladný vztah, že ji to natolik zasáhne při jejich práci.

Samozřejmě, bylo to již dlouho od chvíle, kdy se naposledy v zabíjení a mučení vyžíval. To byl ještě mladý a hloupý kluk, který se snažil zahojit své zraněné ego způsobené školní šikanou v projevování převahy nad ostatními.

Tehdy se nepozastavil nad zabíjením a udělal by to bez řečí. Kate, k jeho překvapení, se takto necítila ani předtím, než se byli nuceni vzít. Nenáviděla zabíjení a mučení již od svého dětství. Tahle zdánlivě chladnokrevná vražedkyně byla nucena k zabíjení pod Cruciatem svého otce.

Nepodrobila se jeho nadvládě, ale jako každý obyčejný člověk nedokázala trpět věčně. Zabíjela, aby nemusela být pod neustálým dohledem svého otce. A pokud zabíjela, tak pouze osoby jí rovné a muže.

Najednou chápal, proč byla tak vzteklá, když Temný pán stěží mrknul okem nad jeho pozdním příchodem. Vyrůstala ve světě, kde jí muži podkopávali nohy a nutili ji, aby uctívala zem pod jejich nohama a sloužila jejich potřebám.

Věděl také, že její pokus o to ho svést nevzešel z její hlavy. Její vzpomínka na setkání se Sebastianem ho v tom pouze utvrdila. Doslova se k ní choval jako k nějaké prestižní chovné klisně a poté ji ponižoval tak, aby váhala nad svojí cenou.

Byl zhnusený a zapřísáhl se, že si s Kate promluví, jakmile se vrátí domů. Nyní měl ale před sebou další problém. Věděl, že byla chyba odejít z Kvikálkova a nepromluvit si s Blackem, ale daleko větší by byla, kdyby nepřišel na setkání.

Jen co se objevil v Zobí ulici, ucítil na sobě tíhu něčího pohledu. Stačilo pouze vzhlédnout ke křoví před číslem čtyři a věděl, kdo tam na něj bude čekat. Blackovi, ve zvířecí podobě, se podařilo do svého pohledu vložit tolik zloby nenávisti, až se to zdálo nemožné.

Pes pomalu zacouval zpět do stínu keře, zatímco na sebe lektvarista uvalil zastírací kouzlo. Neobtěžoval se upozorňovat bývalého vězně, aby přestal vrčet, čímž k nim přitahoval pozornost, neboť měl natolik rozumu, aby neprovokoval vzteklé zvíře.

"Blacku."
Jeho odpovědí bylo zavrčení. Chlupy na jeho kožichu se naježily a jeho ocas sebou zlostně mrsknul.
"Mimořádná okolnost, Blacku."

Severusovi bylo jasné, že to Blackovi jako vysvětlení stačit nebude, ale nehodlal se mu svěřovat se svým osobním životem. Neměl zapotřebí dodávat svému sokovi novou munici do jeho zbraní. Už tak jich měl víc, než by se mu líbilo.

"Proměň se zpět."
Pes zavrčel, ale jinak nereagoval. Severus se donutil ho nedráždit a spokojil se pouze s naštvaným výrazem.

"Asi mi neodpovíš, dokud budeš pes a pochybuji, že máme tolik času, abych překládal tvé kňučení," ušklíbl se na něj jedovatě.

Pes opět hromově zavrčel, což vyvolalo zběsilé štěkání od jednoho ze psů o tři bloky dál. Jedna z koček paní Figgové zasyčela z plotu a zmizela v domě své majitelky. Severus na vteřinu přemýšlel, zda by měl již zkontrolovat, jak na tom ta žena je.

"Kde ses flákal?!"
Očividně mu ale nemohlo být nic dopřáno. Otočil se zpět k Blackovi a založil ruce na hrudi. Oba na sebe zírali se stejně navztekanými výrazy.

"Na čaji o páté s Temným pánem - co myslíš?! Stalo se něco, zatímco jsem byl pryč?" odvětil lektvarista netrpělivě.
Předpokládal, že se Black ze svého místa v keři ani nehnul. Maximálně k tomu, aby proběhl kolem celého domu a marně se snažil probourat Potterovy obrany. Black mu jeho domněnky potvrdil.

"Nikoho jsem neviděl vstupovat do Harryho pokoje," oznámil mu ihned a na jeho tváři se objevil stejný ustaraný výraz, jako předešlé noci, když myslel na svého kmotřence. "Ale taky z toho pokoje nikdo nevyšel. Harry už tam musí být nejmíň šestnáct hodin."

"To by odpovídalo," přikývl si pro sebe Severus a zadíval se na číslo čtyři. "Odešel někdo z domu?"
"Jeho strýc odjel do práce tak před dvěma hodinami. Petúnii jsem neviděl a jeho bratranec odešel někam se svými kamarády."

Výborně, pomyslel si lektvarista a zvažoval své další kroky. Bylo jedině dobře, že v domě zůstala pouze Petúnie. Otočil se opět k Blackovi.
"Zajdi na ústředí a přiveď Albuse," nařídil Blackovi a vyrazil k domu.

Black mu to ovšem znemožnil a pevně ho chytil za předloktí. Severus se mu vytrhl ze sevření a nerudně se na něj podíval. Blacka ovšem nezastrašil a chvílemi to vypadalo, že na něj i vycení zuby. Nakonec se ovládl.
"Co se včera stalo?"

Severus se té otázky obával. A také se obával, co Black udělá, až mu odpoví. Nemohl to riskovat teď hned a rozhodně ne bez Albuse. Donutil se nasadit svůj nejzlostnější pohled.

"Blacku, okamžitě dojdi pro Albuse. Pokud ti na tvém kmotřenci opravdu záleží, pak si své otázky necháš na později," oznámil mu mrazivě.

Black zbledl, zlostně se podíval na lektvaristu, poté na dům a pevně sevřel čelist. Nakonec přikývl a zamířil k domu paní Figgové pod zastíracím kouzlem. Severus stejně počkal, dokud nezmizí a teprve poté se vydal k místu, kde prolomil obrany.

Na okamžik zadoufal, že ho dovnitř Potterova magie nepustí a pokusí se ho odrazit. Opatrně natáhnul ruku k místu, kde se obrany vztyčovaly minule, ale máchnul naprázdno. Necítil žádný tlak, nic.
Zamračil se a s obavou vykročil zpět. Prošel bez jediného problému.

To ho donutilo vyrazit rychlým krokem přes trávník, který začínal vinou zanedbávaného sekání přerůstat nad jeho kotníky, přímo na verandu. Jako předešlého dne, nebylo zamčeno, když zmáčknul kliku.

Pohyboval se stejně neslyšně jako jindy, ovšem tentokrát spěchal ještě víc, než když ho poháněla obava o zmeškání setkání. Svou hůlku měl nicméně připravenou, kdyby se zpoza rohu objevil někdo z Potterovy rodiny.

Black mu ale nelhal, neboť z Dursleyových v domě jeho magie vycítila pouze Petúnii. Ta si bezstarostně pobrukovala jakousi melodii, kterou odchytila z televizního seriálu a zřejmě již připravovala oběd.

Severus pevně stisknul hůlku a rychle prošel kolem kuchyně, aniž by jí věnoval další pozornost. Tentokrát při svém výstupu po schodišti věděl, který schod má obejít, aby ho neprozradilo vrzání a cesta nahoru byla o to snazší, že znal zákoutí bytu v době noci.

Když dorazil před zamčené dveře Potterova pokoje, ještě jednou se rozhlédl, aby se ujistil, že ho nikdo nenásleduje a namířil hůlku na sadu zámků, které se neobratně překrývali jeden přes druhý.
"Alohomora!," zašeptal a zámky se s tichým cvakáním po jednom začaly otevírat.

Severus přitom bedlivě naslouchal jakýmkoliv zvukům v přízemí, ale Petúnie si zjevně zapnula k práci rádio a podle prskavých zvuků začala něco smažit. Ta ho rušit nebude. Co nejrychleji odklidil zámky a vklouznul do pokoje.

Potterova ložnice (pokud se tomu místu tak dalo říkat), ležela obrácena k západní straně směrem do ulice, takže slunce, které sotva vystoupalo na obzor, svítilo na druhou stranu domu a v místnosti tak bylo nezvyklé šero.

Severus několikrát zamrkal, než si zvyknul na nedostatek záře a rozhlédl se. Sova ho ze své klece nechutně zvesela pozdravila tichým houknutím a přihopkala na svém bidýlku blíže. Bylo na ní vidět, že jí Severusova péče výrazně pomohla.

Její peří stále vypadalo příšerně v porovnání s normálně živenými sovami, ale přestalo padat a již na sobě nemělo předešlý nános špíny a zbytků jídla. Její oči ale byly nejvýraznější, neboť opět zářily životem.

Opět na něj zahoukala a natočila hlavu k posteli. Severus se otočil k lůžku a poklekl vedle něj. Potter ležel na stejném místě, kam ho uložil, aniž by se pohnul. Lektvaristovi se zablýsklo v očích, neboť to znamenalo, že i v tomto ohledu měl Black pravdu a nikdo se do Potterovy ložnice neobtěžoval podívat.

Severus vytáhl z hábitu několik lektvarů, které položil na provizorní stolek vedle postele a pokusil se ignorovat Lily, která se na něj usmívala z fotografie. Zakryl si výhled na ni dalšími lektvary a otočil se k Potterovi.

Ihned věděl, že se jeho stav ještě zhoršil. I přesto, že Severus vyčaroval deku, na níž uložil zahřívací kouzlo a nalil do něj několik lektvarů, chlapcova horečka neklesla, nýbrž musela během noci stoupnout. Potterova tvář byla bledá, až na jeho nachové tváře zbarvené horečkou a oči mu zběsile těkaly pod semknutými víčky.

"Pottere?" promluvil na něj tichým hlasem, ale přesto důrazně.

Naprosto bez odezvy. Včera se při zaslechnutí svého jména omámeně pokusil posadit, než omdlel. Severus se rozhodl dostat do něj další lektvar na horečku a byl rád, když ho Potter ihned nevyzvrátil. Propleskal mu obě tváře, ale když se ani nehnul, odevzdaně si povzdechl.

Odhrnul přehřátou deku a Potter si roztřásl z pokojové teploty, která čítala přinejmenším pětadvacet stupňů. Severus se sehnul, chytil chlapce pod koleny a rameny, načež ho zvedl a tiše zamířil do koupelny naproti.

Položil Pottera na zem, kde ho opřel o stěnu a uvalil na místnost tišící kouzla, zatímco na schodiště nastavil pár alarmů, které by ho varovaly, kdyby do patra někdo zamířil. Poté se již obrnil a ponořil se do práce.

Metodicky sundal Potterovo oblečení a přenesl ho do vany, kde na něj pustil proud studené vody, který hlídal svou magií, protože musel vzpouzející se postavu pevně držet na místě. Potter byl stále v bezvědomí, ale jeho tělo se bránilo automaticky.

Severus skončil, až po jednom z mnoha diagnostických kouzel, kdy zjistil, že Potterova teplota alespoň mírně klesla. Použil několik sušících kouzel, opět chlapce oblékl a vyrazil do jeho ložnice, kde ho položil na postel a opět přikryl.

Pak do něj již pouze nalil vyživovací lektvar a odstoupil od lůžka. Věděl, že by teď měl odejít a informovat Blacka s Albusem, ale příčilo se mu to. Nemusel mít Pottera nijak v lásce, ale stále byl dítě a jeho povinnost. Už kvůli Lily...

Zaťal ruce v pěst a otočil se směrem ke dveřím. Než stihl z místnosti odejít, Potterova sova smutně zahoukala, ale když se k ní otočil, měla oči jenom pro svého pána. Severuse pouze utvrdila v tom, že toho kluka musí odsud dostat za každou cenu.

Vyklouzl na chodbu co nejtišeji to šlo a opět na dveře umístil všechny zámky, které pak pečlivě pozamykal. Tentokrát bylo daleko těžší projít kolem kuchyně, aniž by něco od plic mohl povědět Petúnii.

Když vyšel zpoza ochranných bariér, Black nebyl nikde k nalezení, takže Severus předpokládal, že jsou on i Albus na štábu a čekají, až se k nim připojí. Stejně přešel ke stromu, kde měl ten čokl hlídku a přemístil se od tam.
Na poslední ohlédnutí k číslu čtyři už neměl žaludek.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Děkoval Merlinovi za to, že Black použil alespoň nějakou mozkovou buňku a neobrátil vzhůru nohama celý dům. Když Severus vešel několik členů Řádu, kteří procházeli kolem, na něj v pozdravu kývli a běželi si po svých.

Nikdo ho ovšem nezastavoval ani se ho na nic nevyptával. Jakmile se ale objevil v chodbě u schodiště, z jednoho pokoje ve druhém patře na něj s jasným výrazem v očích koukal Black. Lektvarista se tedy vydal nahoru a prošel kolem Blacka do místnosti.

Potěšilo ho, když uviděl v jednom z křesel Albuse, ale povšimnul si, že starší muž trochu namáhavěji dýchá a vypadá velmi vyčerpaně. Lektvarista ke svému nadřízenému přešel s jasnou obavou ve svých očí, ale Albus pouze pokývnul na jedno ze tří křesel a s úsměvem zavrtěl hlavou.

"Harry?" byla Blackova první slova, jakmile zavřel dveře a postavil se k oběma sedícím mužům.
"Sirius, kdybys byl tak laskav a posadil se," navrhl mu ředitel jemně a varovně se podíval na lektvaristu, který se na Blacka otevřeně mračil.

Black se neochotně posadil, ale poté se jeho oči obrátily na Severuse.
"Takže? Je Harry v pořádku?"
"Vzhledem k okolnostem? Ano."

"K jakým okolnostem? Co mu ti mudlové dělají?"
"Siriusi prosím," pokusil se do konverzace vstoupit Albus, ale k jeho překvapení ho přerušil lektvarista.

"Kupodivu v tomto ohledu musím souhlasit s Blackem," přiznal trochu neochotně Severus, ale jeho hlas byl pevný. Ignoroval Blacka, jenž se k němu otočil s napůl podezřívavým, napůl úlevným pohledem. "Potter musí od jeho příbuzných. Čím dříve, tím lépe."

"Co tě vede k tomuto přesvědčení?" zeptal se ho Albus a předběhl tak Blacka, jenž otevíral pusu k vlastnímu názoru.
"Když jsem se dostal přes Potterovy ochranné bariéry včera večer, našel jsem ho v jeho vlastním pokoji, jak leží na zemi. S horečkou, bez vody a jídla. Soudě dle jeho stavu tam nebyl krátce."

"Jak dlouho?" tentokrát se dožadoval ostře odpovědi Black.
"Dost dlouho na to, aby si přivodil zánět dýchacích cest, několik infekcí, dehydrataci. O jeho podvyživenosti je pak škoda mluvit. Stejně jako o nedostatku hygieny."

"Jsem si jist, že by Petúnie nedovolila, aby to zašlo takto daleko. Já sám jsem ji byl navštívit a pověděl jsem jí, jak je důležité, aby byl Harry v naprostém bezpečí," promluvil opatrně Albus.

"Ale to jistě byl," ušklíbl se ironicky Severus, načež se na svého zaměstnavatele zamračil. "Nikdo zvenčí mu přeci neublížil, že? Co se jeho rodiny týče, to je ovšem zcela jiný příběh."

"Já ti říkal, že se k němu nechovají dobře! Ron, Hermiona - sám jsi je slyšel, co říkají o jeho domově a nevěnoval jsi tomu pozornost. Ani když jsem tě já a Remus varoval, že jakmile se téma hovoru stočí na Dursleyovi a Zobí ulici, Harry se uzavře do sebe!" vybuchl Black a pod náporem jeho magie praskla jedna ze starých váz nad krbem.

Albus se zdál myšlenkami v jiném světě, ale i přesto se na jeho obličeji objevil dobře známý bolestný výraz. Severusovi bylo starce líto, ale musel souhlasit s Blackem. Bylo mu jasné, že co se týkalo jeho synovce, Balck by si nevymýšlel žádné lži.

"Bylo by nanejvýš moudré, kdyby strávil zbytek prázdnin tady. Poppy by se mu mohla věnovat," navrhl tedy lektvarista, aby trochu zklidnil Blacka.

Ten se s očekáváním a jasnou hrozbou ve svých očích, obrátil k Albusovi. Stařec si ovšem povzdechl a rukou si protřel obličej. Když k nim vzhlédl, jeho oči nesly tíhu světa.

"Je mi líto, Siriusi, ale pro Harryho bezpečí by to nyní nebylo moudré."
"To nemyslíš vážně?!" Black tentokrát vyletěl ze židle. "Pro Harryho bezpečí?! Vypadá to snad, že s nimi je v nějakém bezpečí?"

"Siriusi, prosím, posaď se," vyzval ho opět Albus, ale mladší kouzelník nereagoval.
"Ne, Albusi, tohle ne. Držel jsem se tvých pravidel, co se týkaly mé bezpečnosti třebaže mě to dovádělo k šílenství a stále se držím v ústraní, ale pokud jde o Harryho, nemůžeš mi říkat, co mám dělat. Nebudu sledovat, jak mi umírá."

"Harry ale neumírá Siriusi," poukázal Albus, ale tím ho pouze rozběsnil, takže spěšně pokračoval. "Nechci tím situaci nijak zlehčovat, ale nyní je pro Harryho bezpečnější, aby zůstal chráněn krevní magií."

"Takže hodláš čekat, dokud nebude na pokraji smrti a teprve potom něco uděláš? Když mi Harry říkal, že ti na něm nezáleží, tak jsem se opravdu od srdce zasmál. Teď bych mu bohužel musel dát zapravdu."

S tím Black vyšel z pokoje a prásknul za sebou dveřmi. Ignoroval Albuse, který se ho ještě snažil zastavit. Severus se o to ani nepokoušel a raději vyčkal, než odejde, než se k řediteli sám obrátil s tázavým výrazem v očích.

"Nepřeji Harrymu nic zlého, Severusi, a ty to moc dobře víš," začal opět s povzdechem a těžce se nadechnul. "Ale nyní je situace nestabilní - jak jistě víš, včerejší útok na Wick měl katastrofální dopad na naše řady. Spousta kouzelníků se odmítá přidat na naši stranu nebo z Řádu vystupují, neboť tvrdí, že se tak ocitají v hledáčku Voldemorta."

"Temný pán si místa nevybírá podle členů Řádu, nýbrž dle kouzelnické vrstvy v dané lokalitě."
"To já samozřejmě dobře vím, drahý chlapče," přikývnu se smutným úsměvem.
"Potom byste jim to měl spíše vysvětlit, než je podporovat v jejich bludech."

"Nemohu je tu držet násilím, Severusi," odvětil mile Albus, ale poté se prudce nadechnul a pevně stisknul opěradla svého křesla.
"Albusi?" vstal ihned lektvarista a přistoupil ke staršímu muži.

"O tom jsem s tebou také potřeboval mluvit," přikývnul si pro sebe Albus se zavřenýma očima. "Nicméně bude lepší, když náš hovor proběhne v mé ředitelně."

"A Black?" optal se ještě lektvarista. Ředitel otevřel obě oči a podíval se tázavě na svého kolegu. "nenechá tu záležitost s Potterem jen tak být. A pokud mám být k tobě upřímný, ani já si nemyslím, že tvé řešení je správné."
"Vím," pousmál se smutně Albus. "Ujistím ho, že budeme na Harryho dávat pozor, dokud se nezotaví."

"To ho příliš neuklidní," znovu se nesouhlasně ušklíbl lektvarista a pomohl starci z křesla.
Povšimnul si, jak se jeho pravá ruka třese a Severusova magie se samovolně odtahovala od Albusovy. Což nikdy nedělala. S neblahým tušením se podíval do ředitelovy tváře.

"Je toho hodně, co ti musím povědět, Severusi."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Inka | E-mail | 10. dubna 2017 v 17:22 | Reagovat

Skvelá analýza Kate zo Severusovho pohľadu. Inak neviem, prečo Albus nechce, aby bol Harry na hrade, však tam je vždy bezpečne, aspoň tak tvrdil. Výborná kapitola, ako vždy. Ďakujem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama