37. Za oponou

16. dubna 2017 v 19:47 |  Spoutaní

WATTPAD

37. Za oponou

"Úplně ses pomátl."
"Severusi."

"Nikdy bych nevěřil, že stařecká demence potká zrovna tebe, Albusi, ale tohle mě přesvědčilo. Zašel sis někdy k Mungovi, aby vyšetřili tvé duševní zdraví nebo ses takto nestabilní již narodil?"
"Severusi-"

"Mám pocit, že můj strýc z matčiny strany trpěl demenci, ale první příznaky jsme u něj zaznamenali, když se mu rozvinul Alzheimer. Nehledal jsi poslední dobou nějaké věci, nezapomínal data? Měl bych ti pořídit chůvu, co by pokládala opravdu rozumná rozhodnutí za tebe?"

"Děkuji, Severusi, to by myslím stačilo," utnul ho rázně ředitel, ale stále namáhavě dýchal, zkroucený v křesle.

Lektvarista ohrnul rty v nepříjemné grimase a podal svému nadřízenému další lektvar. Ten ho beze slova přijal a vypil, zatímco mladší muž se opět sklonil k jeho znetvořené ruce. Severusovi se zkrabatilo čelo úsilím, které vynaložil při odklínání, ale již dopředu věděl, že to bude zbytečné.

Nepříliš šetrně starcovu ruku přetočil, aniž by se cítil provinile, když Albus bolestně syknul. Prohmatal zasažené prsty, které se nepříjemně a výsměšně černaly na vrásčité kůži. Naštěstí se přestala kletba rozptylovat, ale Severuse to nijak neuklidnilo.

"Jaká je prognóza?" optal se Albus a zněl tak bezstarostně, téměř vesele, že se Severus musel opravdu ovládat, aby po něm neskočil a nezaškrtil ho.

"Podařilo se mi zarazit postup kletby a neměla by ohrozit tvé srdce... alespoň dočasně," odpověděl po chvíli vnitřního dohadování s opatrností a postavil se.

Znechuceně si prohlédl prsten, který ležel na ředitelově stole. Jeho pohled pak jakoby mimochodem přeskočil k meči Godrica Nebelvíra, jež se v záři letního slunce, které k nim dopadlo oknem, leskl barvami duhy.

Když odtrhl svou pozornost od zbraně a podíval se řediteli do očí, Albus si ho již prohlížel pohledem, jenž nikdy neznamenal nic dobrého. Lektvarista se mimoděk narovnal, zamračil se a obranně si založil ruce na hrudi.

"Ať už je to cokoliv, Albusi, nehodlám tě v tom podporovat," oznámil rezolutně, sebral prázdné lahvičky od lektvarů a zamířil ke dveřím.
"Severusi, nerad pokládám na tvá bedra další přítěž, ale alespoň víš, že je to poslední rok, kdy to musíš snést."

"Ano, jak úžasné," zavrčel lektvarista a otočil se zpět do místnosti. "Plánoval sis tu snad vlastní sebevraždu - to je tvůj geniální plán jak zastavit Temného Pána? Co tě to napadlo si tu věc nasazovat na ruku?!"

Uvědomoval si, že se v jeho hlase začíná ozývat naléhavost, která snadno sváděla k zoufalství. Potřeboval se zhluboka nadechnout, aby v sobě takové emoce potlačil, ale Albus ho již sledoval lítostivým pohledem, na něž mu odpověděl hlubším zamračením.

"Drahý chlapče, jsem již postarší a cítil jsem takové nutkání," mávnul zmrzačenou rukou a Severus polkl své žaludeční šťávy. Alespoň teď ten kyselý výraz nemusel předstírat.

"Takže si jen pro zábavu saháš na zakleté předměty? Obvykle se sám sebe ptám, proč neochutnám jeden ze svých lektvarů - jed, kyselina, co na tom sejde, viď?"

"Severusi, prosím, nebuď tak dramatický," povzdechl si ředitel a zamyšleně se zadíval na Fawkese, který se právě hrabal ze svého vlastního popela. "Není to nádherná podívaná? Zničený, bez špetky naděje - ale vzchopí se, protože jeho pud sebezáchovy ho k tomu donutí."

"Pokud se mi opět snažíš krypticky naznačit, že jsem znovuzrozený spasitel, pak bych tě měl opravdu odvést k Mungovi," odvětil chladně lektvarista.

"Ne, Severusi, to nebude nutné," zavrtěl hlavou Albus a zadíval se na svého mladšího kolegu. "Víš, co ti chci říct. Je třeba, aby tu byl někdo, kdo Harrymu bude ztělesňovat jeho vlastní pud sebezáchovy."

"Pokud máš na mysli mě, pak zapomeň. Má svého čokla a vlka. Oba si je může vzít na vodítka a vyrazit za Temným pánem třeba o dalším úplňku. Kdo ví, třeba bude mít Potter zase jednou nehorázné štěstí a jeho bestie za něj odvedou špinavou práci."

"Severusi, prosím."
"Ale jistě - měl jsem na mysli samozřejmě jeho ochočená štěňátka. Pán Zla se bude rozplývat blahem a uspořádá čajový dýchánek."

"Skončil jsi? Tak se prosím zase posaď," požádal ho vyrovnaně ředitel.
Severus pozdvihl obočí, ale poslechl.

"Vím, že není lehké se přenést přes všechny útrapy, které ti kdy způsobili, ale je nutné, abys z těch představ alespoň vyloučil Harryho, když nejsi schopen se rozumně chovat k Remusovi a Siriusovi. Během tohoto roku se pravděpodobně stane spousta špatných věcí a já potřebuji, aby někdo, na koho se můžu spolehnout na Harryho dohlédl."

"Proč tedy nepožádáš jeho malou ZOO?"
"Severusi," pokáral ho unaveně Albus. "Harry bude zde v Bradavicích a je nemožné, aby tu s ním byl Sirius nebo Remus, to přeci víš."

"Díky Merlinovi za malé ústupky," ušklíbl se Severus. "Alespoň v Bradavicích zbyde jen jeden Potter. I tak je ho všude víc než dost."
"Jsem si jist, že by na to Lily pohlížela jinak."

Lektvaristovi okamžitě ztuhl na rtech úšklebek a celý se napjal. Varovně se podíval na ředitele.
"Ani se o to nepokoušej. Mám toho tvého citového vydírání po krk, Albusovi," opět vstal a rázným krokem zamířil ke dveřím.

"Domníval jsem se, že ti na jejím názoru a postojích kdysi záleželo-"
"Neopovažuj se jakkoliv zpochybňovat mou loajalitu k ní!" vyštěkl na něj mladší muž a prudce se otočil. Ztěžka oddechoval a v očích mu problikávalo milion emocí za ráz. V místnosti se nepříjemně zahřál vzduch a Fawkes vypískl.

"I po tolika letech, Severusi?" zašeptal do ticha místnosti Albus.
Lektvarista neodpověděl a vytáhnul hůlku z boční kapsy svého hábitu.
"Expecto patronum!"

Z jeho hůlky vyletěla nádherná stříbrná laň, jež prozářila již tak prosluněnou místnost a strhla na sebe celou pozornost. Několikrát ladně obkroužila místnost kolem ředitelova stolu, než vyběhla oknem a rozpustila se v záři slunce.

Oba muži mlčeli a Severus po chvíli sklonil hůlku, načež se obrátil zpět k Albusovi.
"Co je třeba udělat?"

xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nebyla hloupá.

Moc dobře věděla, proč sem Evu zve. Myslel si, že jí přeskočilo a nezvládá to. Že potřebuje chůvu. Prudce se posadila ze své komatózní polohy na posteli a vyrazila do koupelny s novým odhodláním. Podívala se na sebe do zrcadla, opláchla si obličej a dala se dohromady jak nejlépe dovedla.

Když se znovu podívala na svůj odraz, zahlédla za sebou Severuse, opřeného o dveřní rám s rukama založenýma na hrudi, jak ji sleduje zkoumavým pohledem. Ujistila se, že jsou její brány mysli zavřené a pozvedla bradu.

"Eva tu bude za deset minut," oznámil jí stroze a poté si ji prohlédl. "Možná bys mohla zvolit vhodnější oděv."
Než se stihla jakkoliv vyjádřit, otočil se na patě a zmizel v přízemí. Zaskřípala zubama a odlepila se od umyvadla. Třebaže se jí ho nechtělo poslechnout, věděla, že by působila daleko vyrovnaněji v něčem jiném, než podprsence.

V ložnici rychle vzala první hábit, který našla ve své skříni a přehodila ho přes sebe. Slyšela, jak se dole ozval zvonek a uvědomila si, že ztratila těch deset minut, zahloubaná do vlastních myšlenek. Prošla chodbou kolem, zatímco její muž vyrazil ke dveřím a zmizela v obýváku.

Posadila se na pohovku a opět prošla nitrobranou. Však ona mu ukáže, jak neschopná je.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus se přemístil na své již obvyklé místo v Zobí ulici a nikým nepozorován se pod krycím kouzlem přesunul k úkrytu v křoví. Nejraději by ihned vešel dovnitř, aby to měl co nejrychleji za sebou a vrátil se zpět do Tkalcovské.

Věřil Evě, ale nelíbil se mu výraz v Kateině tváři, když kolem něj procházela do obýváku. Nehledě na to, že si opět prudce vystavěla obrany mysli, až měl lektvarista pocit, že téměř cítí oheň planoucí v její hlavě.

Bouchnutí dveří upoutalo lektvaristovu pozornost zpět na dům před sebou. Ihned se narovnal a ostřížím zrakem přejel nejprve po sousedství a pak se obrátil zpět k číslu čtyři. Vernon Dursley v doprovodu svého syna mířil do garáže k autu.

Severus je v tichosti pozoroval a rozhodl se přesunout do domu. Měl větší šanci se nepozorovaně dostat dovnitř, když se v domě budou pohybovat jen dva lidé. Musel se ironicky ušklíbnout, když si uvědomil, že Potter pravděpodobně po domě chodit nebude.

I kdyby byl v natolik dobrém fyzickém stavu, zámky na jeho dveřích by mu v tom definitivně zabránily. Zamračeně prošel oslabenými obranami domu a otočil se ve chvíli, kdy se Dursleyovic auto se skřípěním pustilo po příjezdové cestě k silnici.

Vypadalo to, že alespoň nepatrný střípek štěstí se na něj usmál. Zrychlil krok a vešel nezamykanou verandou dovnitř. Nahlédl do kuchyně, jídelny i obýváku, ale Petunii nikde neviděl. Zpomalil tedy, aby se náhodou nesrazili, kdyby zničehonic scházela ze schodů.

Nepotkal ji ale celou cestu nahoru a začínal s obavami uvažovat, kam se poděla, když z místnosti naproti Potterovi, vyrazila ze dveří své ložnice; její výraz jedna velká nespokojenost. Severus se stáhl do rohu, aby zamezil jakémukoliv kontaktu a vyčkával.

Petúnie přešla k pokoji, kde se Potter nacházel a několikrát prudce zabouchala. Rty se jí stáhly k sobě tak moc, že jí pomalu zmizely z obličeje. Minerva by jí v tomto ohledu mohla jen těžce konkurovat.
"Kluku!"

Severus zatnul své pěsti. Petúnie byla očividně stejné sluníčko, jako za jejich dětských let.
"Jak je libo. Pokud si myslíš, že se budu vracet, až budeš chtít vyjít ven, tak se šeredně pleteš. Měl bys využít chvíle, kdy Vernon není doma."

Z místnosti se stále nic neozvalo a Petúnie si zlostně odfrkla. Rychle se sehnula a kočičími dvířky prostrčila misku s něčím, co pravděpodobně měla být polévka, vzhledem ke konzistenci a kusům zeleniny, jež plavaly po jejím povrchu.

Jakmile se dvířka zaklaply nasupeně odpochodovala do přízemí a Severus vystoupil ze svého stínu. Opět obnovil kouzla, která by ho upozornila na její příchod a odemknul Potterovu ložnici. Protáhnul se do místnosti, jež byla ztemnělá ještě více než obvykle, vzhledem k zatažené obloze venku.

Opět si dál pár vteřin na to, aby jeho oči přivykly tmě kolem a jediným mávnutím hůlky odklidil zbytky polévky, která se vinou Petúniina prudkého vrhu rozlila po podlaze. Rozhodně jí nebyla škoda, vzhledem k tomu, jak páchla.

Sova na něj ze své klece potěšeně houkla a načechrala své znovu rostoucí peří.
"Alespoň jeden z nás je mou přítomností zde nadšený," zavrčel polohlasem ke kleci a ušklíbl se.

Pták v odpověď pouze natočil hlavu na stranu a Severus by přísahal, že v jejích očích se mihlo něco podobného ironii. Zatřepal hlavou, aby zaplašil hloupé myšlenky a otočil se k posteli. Strnul, protože Potter na posteli neležel.

Rychle se rozhlédl a úlevně přivřel oči, když ho uviděl schouleného u obří skříně. Albus by mu příliš nepoděkoval, kdyby se mu Potter ztratil přímo pod nosem. Dřepnul si přímo před něj a poplácal ho po tváři.

Stále ještě byla horká, ale ne s tak alarmující intenzitou, jako předtím. Chytil mu zápěstí, aby mu změřil puls a natáhnul se k jeho očním víčkům, aby zjistil, jestli jeho zornice reagují. Než se ho však stihnul dotknout, chlapcova víčka se roztřásla a pomalu otevřela.

Lektvarista nyní stál s rukou nepříjemně nataženou v prostoru mezi nimi a rychle ji stáhnul dolů. Stejně jako tu z Potterova zápěstí. Ten si toho nejspíš nevšimnul, protože se snažil zaostřit osobu, která se k němu skláněla.
"Pottere?"

Chlapec sebou trhnul, v jeho očích se mihla pouze mírná panika a pokusil se okamžitě vstát. Severus ho dlaní na hrudníku zadržel, ale nejspíš se nemusel namáhat, neboť Potterovy roztřesené nohy stejně vypověděly službu dřív, než se byl schopen vytáhnout alespoň o pár centimetrů.

"Pane Pottere?" Severus se rozhodl změnit taktiku a pokusil se o mírnější tón.

Jmenovaný tentokrát pouze pozdvihl svou hlavu a Severus strnul. Potter očividně tušil, s kým je v místnosti, a že se nejedná o jeho strýce. Soudě dle jeho obezřetného výrazu, kdy čekal, až se do něj Severus pustí. Lektvarista ovšem nehybně zíral do jeho smaragdových očí, které se nyní neskrývaly za brýlemi.

Zářily ještě víc, než si je kdy pamatoval u Lily, ale to mohlo být pouze tím, že se třpytily stále přítomnou horečkou. Severus chtěl znovu promluvit, když jeho pohled přeběhl po levé tvář jeho studenta. Znovu se donutil neskřípat zuby.

"Váš strýc, předpokládám," poznamenal ostře, aniž by očekával jakoukoliv odpověď a chytil ho prsty pod bradou.
Potter ihned ztuhnul a přivřel oči. Severus jen natočil jeho hlavu více ke světlu a přejel po modřině, která se rýsovala těsně pod chlapcovým okem. Vytáhnul hůlku, ale mladší kouzelník ho překvapivě pevně chytil za zápěstí.

"Ne..," zasténal slabě a na čele se mu rýsovaly kapky potu.
Severus se zarazil a pevně stisknul svou hůlku.

"Pane Pottere, nehodlám vám ublížit. Troufám si tvrdit, že jsem to za celých pět let neudělal a nehodlám se špatnými zvyky začínat," prohodil zlehka, ale Potterovy tváře stejně nabraly růžovější odstín.

Chlapec sklopil pohled, ale promluvil. Tiše, ale přesto silnějším hlasem, než prve. Byť chraplavým z jeho nepoužívání, jak si již Severus domyslel.

"Ne... můj strýc... uvidí... že je pryč," ke konci se nepříjemně rozkašlal, ale téměř ihned se pokusil jakýkoliv zvuk utlumit.

"Neobtěžujte se, použil jsem diskrétní kouzla na celé patro," poradil mu zdánlivě nevzrušeně a svou hůlku namířil na jeho hrudník. "Potřebuji vědět, jak zle na tom vaše plíce jsou. Rychlé diagnostické kouzlo, pokud nejste proti?"

Nečekal na odpověď a vyslovil inkantaci. Byl rád, když jeho zběžný sken neprozradil závažnější poranění. Znovu si chlapce změřil lékařským pohledem, ale Potterův pohled stále směřoval k zemi. Jednou rukou se pevně držel za břicho.

"Můžete chodit?"
"Nemyslím si."

Severus skryl své pobavení odfrknutím a protočil očima.
"Alespoň to přiznáte."

Přešel k němu a vytáhl ho na nohy. Potter zavrávoral a očividně se snažil nést svou váhu sám, ale jeho nohy ho odmítaly poslouchat a brzy ho Severus zcela podpíral, zatímco Potter, kterému hořely tváře, se dokola omlouval.

"Pane Pottere, buďte tak laskav, přijměte mou pomoc a nikdy se o tom už nebudeme zmiňovat," protáhl otráveně, zatímco pomalými kroky mířili k jeho skromné posteli.
"Ano, pane," zněla tichá, odevzdaná odpověď.

Když konečně ušli těch několik kroků, Potter se k jeho překvapení nesvalil ihned na matraci, ale opatrně se usadil ke zdi, kde namáhavě oddechoval. Severus mezitím vytáhnul láhev s lektvarem a položil ji na noční stolek.
Rozhlédl se kolem postele a zamračil se.

"Včera jsem vás tu nechával pod velmi kvalitní vlnou z Toskánska. Je mi záhadou, že spíte pod tímhle kusem hadru, kterému vaše teta pravděpodobně říká přikrývka," oznámil a demonstrativně nadzvedl zmiňovanou látku. V jejím středu se otevírala táhnoucí se díra.

"Nevím... kde je," zavrtěl hlavou Potter a nepříjemně se ošil. "Zaplatím... vám ji..."
"Pane Pottere, opravdu si nemyslíte, že mi jde o peníze? Tenhle trik jste pochytil od Blacka nebo koluje v rodině Potterových odjakživa?" zavrčel lektvarista.

"Ne... Možná to... nevíte, ale... normální lidi... tohle.... dělají... Nechci vám... nic dlužit," odporoval mu unaveně Potter a tím jeho slova ztrácela na jakékoliv agresi, kterou mohla mít.

"Jak šlechetné," odvětil kousavě a znovu se natáhnul k Potterovi, aby mu zkontroloval uzliny.
Potter sebou očekávaně trhnul a bylo vidět, že ho to stojí velké úsilí neuhnout doteku svého profesora.

"Našel ji váš strýc a sebral ji, hádám," pokusil se odvést studentovu pozornost. Ten mu věnoval podezřívavý pohled, který Severuse donutil protočit očima. "Nepotřebuji vám vidět do hlavy, Pottere, jste jako otevřená kniha. Pochybuji, že jste včera vstal z postele a naběhl na roh skříně, co vám náhodou udělala modřinu a ve stejný den nějakým záhadným způsobem zmizela i vaše přikrývka."

Potter opět uhnul očima, ale nijak jeho tvrzení nepopřel. Ani mu nedal slovně zapravdu. Jeho reakce však byla dostačující odpovědí.

"Je mi líto, pane Pottere, ale budete tu muset zůstat i nadále. Pravděpodobně do chvíle, než se pan ředitel rozhodne jinak," oznámil mu kysele lektvarista.
"Samozřejmě," vydechl tiše a cuknul sebou, když jeho profesor narazil na bolestivé místo na jeho krku.

"Budete v pořádku," prohlásil nakonec a podal studentovi lahvičku s lektvarem. "Proti horečce. Měl by vám ulevit od bolesti."
"Děkuju."

Počkal, dokud s nepříjemnou grimasou nevyprázdnil celý obsah a vytáhl ze svého hábitu malý kožený vak. Z něho poté vytáhl pomocí zvětšovacího kouzla další deku a přehodil ji přes nebelvírovy nohy. Pozdvihl obočí.

"Zkuste ji tentokrát schovat, až vás tu... navštíví vaši příbuzní."
Potter přikývnul a několikrát omámeně zamrkal, než zvedl svůj obviňující pohled. V tu chvíli už ovšem lektvar zabral a Potter tak upadl do spánku. Severus ho tlakem na rameno donutil lehnout a přetáhnul přes něj přikrývku.

Ještě chvíli ho pozoroval, než se otočil k východu a podíval se ke kleci, kde ho sněžná sova zkoumavě pozorovala.
"Koukej ho probudit, až se někdo bude zase dobývat do pokoje," poradil jí a s jejím tichým houknutím opustil místnost.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Zaváhal, když si všimnul, že nikde nevidí ani Tannerovy, ani Eviny boty. Byl si jistý, že když odcházel, ještě tu byly. Nepříjemně se zamračil a rychle prošel celou halou, až k obýváku, ale Kate tam nenašel.

Prošel tedy přes jídelnu do kuchyně, ale stále po ní nebylo ani stopy. Až se ujistil, že není nikde v přízemí, vyrazil do patra rovnou do jejich ložnice. Neobtěžoval se klepat a vtrhl do místnosti. Jeho pohled ihned zaběhnul k posteli, ale manželčin hlas se ozval z koupelny.

"Vrátil ses právě včas. Už jsem se po tobě chtěla shánět sovami a domácími skřítky," zvolala a její hlas tlumily přivřené dveře.

"Tolik jsem ti scházel?" neodpustil si rýpnutí a prohlédl celou místnost ve snaze najít jakýkoliv náznak potencionálního nebezpečí.

"Vzhledem k tomu, že jsme zváni jako pár, tak ano, můj drahý," zavolala sladce nazpět.
Severus přimhouřil oči.
"Zváni kam?"

"Na benefiční večírek mého otce," oznámila a vyšla z koupelny v přiléhavých zelených šatech. "Pozvánka přišla asi hodinu poté, co jsi odešel, takže vynech přednášku o tom, jak jsem tě měla o situaci obeznámit dřív. Jak vypadám? Výborně. Takže se převleč a vyrazíme."

Ani ho nesledovala a usadila se k toaletnímu stolku, kde sáhla po své oblíbené rudě rtěnce, která se v záři světel barvila do fialových odstínů. Její oči se střetly v zrcadle s jeho a nesly v sobě tolik odhodlání a sebevědomí, jaké na ní už dlouho neviděl. Nevzrušeně si s děsivou precizností nanášela rtěnku.

"Co se stalo?" dožadoval se ostře vysvětlení.
"Co by se mělo stát?" odvětila hladce a mírně se zamračila. Odtrhla od něj pohled a jediným mávnutím hůlky si nanesla tlustou vrstvu řasenky, která jejím očím dodala divoký vzhled.

"Vzhledem k tomu, že jsi ráno nebyla schopná ani jít rovně, je můj dotaz zcela relevantní," odfrkl si, ale přesunul se k šatníku, z něhož vytáhl černý hábit.
"Právě proto," odsekla tvrdě a postavila se k němu čelem.

Opravdu vypadala jako divoká kočka, připravená zničit kohokoliv, kdo se jí postaví do cesty. Severus se ale nenechal zastrašit a pozvedl obočí.

"Nebudu sedět na zadku a plazit se před tím nanicovatým kreténem," vyplivla to ze sebe, jako jed. V jejích očích se zalesklo. "Nehodlám mu ukazovat, že mě má v hrsti."
"A má?"

Mlčela a její oči znovu zářily. Poté se ušklíbla a přesunula se k němu. Nedbala na jeho osobní prostor a položila mu ruce na hrudník, zatímco se k němu bezstarostně přitáhla.

"To bude záležet na tom, jak moc dobrý herec dokážeš být," zašeptala svůdně, ale v jejich očích na okamžik zaznamenal obavu.
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad," namítl a chytil ji za zápěstí. Neuhnula a on ji dál nenutil.

"A uděláš to pro mě?"
Chtěl si ji dobírat a odfrknout si, ale její hlas byl příliš vážný. Byla zvědavá, jestli jí pomůže a udělá to. Věděl, že toho bude litovat, ale přikývnul. Na její tváři se rozlil další dravý úsměv a nečekaně ho políbila.

Nechal ji, ale převzal nad polibkem vedení, kterého se chtěla opět zmocnit, když ho kousla do rtu. Syknul, ale neodtáhnul se a pevně ji chytil kolem pasu. Když byli konečně naprosto bez dechu, odtrhli se od sebe.

Uvolnil své sevření, ale Kate se znovu zvedla na špičky a opřela své čelo o to jeho. Pozvedla oči a dlouze se na něj dívala. Byl překvapený, že se ihned nevytratila, ale zároveň si nemohl pomoci a užívat si toho prodlouženého kontaktu.

"Doufám, že budeš přesvědčivý."
"Neměla bys mě podceňovat."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Inka | E-mail | 17. dubna 2017 v 13:46 | Reagovat

I am your number one fan. Skvelá kapitola. Len dúfam, že Harry sa čím skôr dostane do Rokfortu. Som zvedavá, čo sa na večierku udeje. Teším sa na pokračovanie.

2 Romadůr | 19. dubna 2017 v 21:29 | Reagovat

[1]: Moc děkuji! Omlouvám se, že odpovídám až teď, ale naneštěstí maturuju, tak není tolik času, kolik bych si přála :D :) Určitě se můžeš těšit! :)

3 Inka | E-mail | 20. dubna 2017 v 16:05 | Reagovat

To je v pohode. A držím ti na maturách veeľmi palce. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama