42. Nebezpečné zítřky

12. června 2017 v 22:24 |  Spoutaní

WATTPAD

42. Nebezpečné zítřky

Po Fawkesově vzplanutí již netrvalo příliš dlouho, než manželé vyrazily z ředitelny co nejpomalejší rychlochůzí. Kate Albusovy návrhy na pozdní večeři kategoricky odmítla a úspěšně je sama vyprovodila z věže.

To bylo pravděpodobně jediné pozitivum, které na celé záležitosti Severus mohl najít. Ani jeho žena, zdálo se, nehodlala snášet ředitelovy potutelné úsměvy a milé řečičky. Na rozdíl od něj to ale v její tváři nebylo tolik znát a při odchodu byla samý úsměv.

Při cestě do sklepení se z její tváře zcela vytratil a nahradila jej hluboká zamyšlenost. Severus nehodlal zahajovat konverzaci, při níž by se pravděpodobně pouze pustili do hádky a tak ji zabranou do vlastních myšlenek provázel tajnými chodbami, aby se ujistil, že se do sklepení dostanou, aniž by je nějaký student spatřil.

Překvapivě nezmizela v jejich ložnici a nepráskla za sebou dveřmi, jak od ní očekával, ale místo toho se posadila na pohovku a přitáhla si volný kus pergamenu, na nějž začala spěšně psát. Severus odložil svůj svrchní hábit a podezřívavě se na ni podíval.

"Změnila jsi taktiku a rozhodla ses místo práskání dveřmi a trucováním vypisovat svou frustraci v dopisech?" neodpustil si své rýpnutí, zatímco přešel ke knihovně a očima rychle přebíhal jednotlivé tituly.

"Jistě. Píšu tvůj epitaf, protože by to očividně nikdo jiný neudělal," odpálkovala ho bez mrknutí oka a nadále soustředěně psala.

"Jak milé," ušklíbl se, aniž by se na ni otočil, neboť dobře věděl, že to z jeho hlasu bylo patrné. "Nezapomeň tedy přidat nějaký trefný citát s kletbou pro toho, kdo se pokusí text přečíst."

Odfrkla si a rozmáchle se podepsala, než pergamen srolovala a zapečetila. Jak Severus mrknutím oka zpozoroval, ministerskou pečetí. To ho donutilo zpozornit a tentokrát se ke své ženě otočil celým tělem. Jakmile vzhlédla, pozvedl obočí.

"Co?"
"Jakou naléhavost musíš odeslat ministerstvu v takto pozdní hodinu?"

"Zítra si potřebuju vzít v práci volno a podle nových vyhlášek ministerstva, co zařídil tvůj milovaný přítel Lucius, je otcova banka povinna ohlašovat každou pitomost ministerským úřadům. Tuším, že spadáme pod Odbor mezinárodní kouzelnické spolupráce," obdařila ho jedovatým úsměvem. "To abych ti ušetřila práci s jeho sledováním a mohl ses rovnou zastavit u adresáta. Hádám, že jejich sekretářka se jmenuje Rosie Chatayová."

Zvedla se z pohovky, vzala kousek přenášecího prášku a hodila ho do ohně, který zeleně zaplál. Opatřila dopis ohnivzdorným a odesílacím kouzlem a poté ho klidně hodila do plamenů, které ho s tichým praskáním spolkly.

Znovu se otočila k Severusovi, ale nedívala se na něj se zlobou, jak by očekával. Místo toho se v jejích očích zračila únava a zdrženlivé pochopení.

"Je dobře, že mi nevěříš," poznamenala, zatímco držela jeho pohled.
"Proč si to myslíš?" optal se a záměrně se nevracel k její poznámce o Luciusovi.

"Byl bys hloupý, kdybys věřil každému," pokrčila rameny a uhnula pohledem. Přesto v jejích očích stihl zaznamenat, že na tuhle lekci přišla poté, co ji někdo podrazil.
"A ty nejsi, když věříš mně?" nenechal se odradit a snažil si nepřipouštět, jak mu na její odpovědi záleží.

Její rty se pohnuly v mdlém náznaku úsměvu, když k němu přešla a přejela mu rukama od paží k dlaním, které chytila do svých. Ani jednou nemrkla a svírala jeho pohled.

"Udělal jsi příšerné věci. Mučil jsi, zabíjel...," její hlas se vytratil, když se od ní odvrátil a jeho rty se pevně semkly. Jedna z jejích rukou hbitě zachytila jeho tvář a otočila ji zpět k sobě. Tentokrát se přiblížila natolik, že pouze šeptala a on cítil každé slovo na svých rtech. "Dělají to všichni smrtijedi. Ani jeden by nemrkl okem, kdyby mě zasáhla kletba, kdyby mě někdo ponižoval nebo kdyby se proti mně postavil vlastní otec. Ale ty jsi mučil ty, co se odvážili na mě otevřít pusu, zabil jsi ty, co na mě vztáhli ruku."

Její oči zářily divokým plamenem. I Severus viděl, jak nebezpečná žena se za nimi skrývá. Necítil ovšem strach, pouze šílený majetnický pocit. V jejích očích zajiskřilo a byť věděl, že jeho obrany mysli jsou pevně vystavěné, jako by přes ně viděla.

"Ptáš se, proč ti věřím? Protože já jsem jediná žijící osoba, na kterou se díváš jinak než na všechny ostatní."
Jeho rty se stočily v úšklebku, ale když pootevřel ústa, aby jí odporoval, umlčela ho polibkem. Navzdory jeho nutkání odporovat jejímu tvrzení jí polibek opětoval až příliš ochotně a sám ho prodlužoval tak dlouho, dokud jim nedošel dech.

"Hodláš jít za Anabelle Lesterovou," prohlásil, když se od sebe odtrhli a nabrali dech.
Zasmála se a její dech ho zašimral na krku.
"Chceš mi v tom zabránit?"

Odfrkl si a přitáhl si ji ještě blíž, byť se to zdálo nemožné. Chvíli ji sledoval, třebaže jen proto, aby ji podusil, než odpověděl.
"Vyřiď jí, že je dobrá herečka."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nijak ji nepřekvapilo, když se ráno probudila v ložnici sama. Byla z celého dne natolik unavená, že jí bylo jasné, že se z postele nedostane dřív jak v deset hodin a Severus bude již dávno učit. Pomalu se protáhla a vyletěla do sedu, s hůlkou připravenou, když její ruka narazila na ostré hrany kovu.

Podrážděně si odfrkla a odložila hůlku, když uviděla pouze vyřezávaný stříbrný podnos, na němž byla jednoduchá snídaně, skládající se z vaječné omelety a nakrájených kousků rajčat. Podezřívavě si přitáhla cedulku, která byla hned vedle podnosu a ušklíbla se.

Bylo jí jasné, že by se Severus nikdy nesnížil k tomu, aby ji oslňoval něčím jako snídaní do postele. Jeho jediný počin během společných rán bylo dolití kávy do jejího hrníčku. A to jen tehdy, když měl tu kávu po ruce a Kate ho o to netrpělivě požádala.

Odložila kartičku s přáním dobrého rána a aniž by kdy viděla, jak vypadá rukopis Albuse Brumbála, nepochyboval, že to nebyl on. Přesto se do snídaně pustila, protože byla příliš vyhladovělá a nehodlala vyrazit k Anabelle nalačno.

Jakmile dojedla a dala si osvěžující sprchu, cítila se mnohem lépe. Vrátila se zpět do ložnice a po podnose i lístečku se slehla zem. To jí potvrdilo, že za nimi Albus poslal skřítka, který má přístup do Severusových komnat.

Neměla ovšem čas jít za ředitelem, aby mu ukázala své rozhořčení a vysvětlila mu, že si ji nepotřebuje hýčkat, protože už přeci stojí na jeho straně. Odolala nutkání ozvat se i manželovi, ale podle rozvrhu, visícího u zdi laboratoře měl momentálně dvouhodinovku Obrany s Mrzimorem, a tak bylo pravděpodobné, že by jí spíš utrhl hlavu, než vyslechl.

Vzala si tedy jeden ze svých kabátů a přemístila se poblíž testrálí farmy paní Lesterové. Měla před sebou ještě kilometr cesty pěšky, neboť ji očividně alespoň v zesílení obranných kouzel nelhala.

Pak jí ale přišlo na mysl, že ji k tomu nejspíš ponoukl více Albus, než ona a její mírné potěšení okamžitě zmizelo. Kráčela rychle, protože začal foukat nepříjemný vítr. Stáhla si svou kapuci do čela zrychlila krok

Než konečně stanula před brankou, která vedla na farmu, byla řádně prokřehlá a její nálada byla na bodu mrazu. Přesto nezapomněla několikrát zkontrolovat, zda ji někdo nesleduje a pro jistotu poslala do okolí pár matoucích zaklínadel.

Když svou hůlku přiložila k brance, chvíli napjatě čekala, zda se vůbec rozzáří. Věděla, že se s Anabelle musel ředitel spojit ihned poté, co ji přizval do Řádu a prozradil Anabellino krytí. Přesto se po vteřině obrany domu zavlnily a nechaly ji projít.

Kate se rozhlížela kolem, ale nikde nezahlédla ani testrály, ani Felixe. Obezřetně znovu vytáhla hůlku a když kráčela k domu, neustále pročesávala okolí svým pohledem. Nechtělo se jí věřit, že by byl Albus tak pošetilý a poskytl Anabelle chabé zabezpečení.

Neuklidnil ji ani pohled na testrály ve stáji, kolem níž prošla. Všichni tvorové ji pozorovali bílýma očima a odkapávala jim z tlam čerstvá krev. Kate pohled na ně nikdy neděsil, ale tentokrát měla pocit, jako by ji pozorovala smrt sama.

Oklepala se a opět zrychlila tempo. Těsně u doma se naposledy rozhlédla kolem, než hlasitě zabušila na velké domovní dveře. Za vteřinu uslyšela pohyb a když se dveře otevřely, stanula tváří v tvář majitelce.

Anabelle se na ni mile usmála, ale bylo vidět, že je obezřetnější a že se situace mezi nimi změnila.
"Kate. Čekala jsem, že přijdeš," její hlas ovšem nepostrádal obvyklou laskavost a Kate si povšimla, že jí začala tykat.
"Smím dál?" optala se Kate čistě ze zdvořilosti.

Anabelle odstoupila od dveří, aby ji uvolnila prostor a poté se rozhlédla po venkovní cestě a přes pozemky. Když zavřela a zamknula dveře, otočila se ke Kate, jež odpověděla dřív, než se jí Anabelle stihla zeptat.

"Nikdo mě nesledoval. Použila jsme několik matoucích kouzel a přemístila jsem se na tři různá místa, než jsem se vydala na farmu. Pod krycím kouzlem."

"Omlouvám se," usmála se na ni opět Anabelle, ale bylo vidět, že i tak malé gesto ji vyčerpává. Kate pocítil osten sympatie. "V poslední době je vše tak nejisté a nebezpečné, že je na místě dělat si obavy a být trochu paranoidní."

Kate pouze přikývla a nechala se odvést do obývacího pokoje, kde se posadila do jednoho z křesel u krbu, zatímco majitelka přinesla pečený koláč, který položila na malý stolek.

"Něco k pití?"
"Vodu, pokud můžu."
"Jistě."

Kate sledovala Anabelle, jak jí napouští do sklenice vodu z kohoutku a sama si zalévá šálek čaje okořeněného špetkou ohnivé whisky, jak si dovolila odhadovat dle vůně, která se linula skrz místnost.

Mladší čarodějka se mírně zamračila, protože věděla, že je Anabelle zapřísáhlá abstinentka. Nebo alespoň byla. Jakmile se Anabelle vrátila do místnosti, Katein obličej již neprozrazoval žádné emoce a bylo vidět, že to paní domu znervózňuje.

Kate ji nechala chvíli tápat ve tmě, než promluvila.
"Víte, proč jsem tady."
"Samozřejmě. Albus ti vše prozradil a přijal tě do Řádu."

"Pět let jste mě dokázala vodit za nos, předstírat, že nemáte ponětí, kdo jsem a hrát si na obyčejnou chudou majitelku farmy v nouzi. Musím vám přiznat, že jste zatraceně dobrá herečka. I můj manžel je toho názoru, a to je co říct. Jeho obvykle nepřelstí nikdo," prohodila Kate klidně, ale pečlivě sledovala Anabellin obličej.

Starší čarodějka ji obdařila polovičním úsměvem a odložila šálek čaje. Kate jí ale nedala prostor promluvit a pokračovala.
"Myslela jsem, že abstinujete. O tom jste taky lhala?"

"Kate," povzdechla si Anabelle s mírným podrážděním. "Chápu, že jsi frustrovaná, ale tvůj vztek se opravdu nemusí obracet výlučně na mě. Pokud bych ti prozradila, že jsem Albusovou přítelkyní, jak jsem mohla vědět, že se mě nepokusíš zabít? Mysli prosím na to, že jsi sem přišla jako smrtijedka, co mi dala spoustu peněz z čistě dobré vůle."

"Vidím, že se téhle nálepky nezbavím nikdy. Možná vás měl váš přítel uvědomit, že pokud bych vás sem přišla zabít jako smrtijedka, nedávala bych vám žádné peníze a rovnou vám podřízla krk, či poslala Avadu do zad," odtušila chladně Kate.

Anabelle se znovu natáhla po čaji a dopřála si velký doušek. Kate se ani nehnula a upírala na ni oči. Její vlastní sklenice s vodou ležela netknutá vedle ní.

"Každý kouzelník a čarodějka je jiná bytost. Někdo z tvých kolegů by mě zabil na místě, jiný by mě nalákal do pasti, další by to zkusil jindy. Obezřetnost je důležitá."

"To jistě. Musela jsem být neuvěřitelně nebezpečná s vidlemi, když jsem kydala hnůj. Můj oblíbený nástroj k zabíjení," neodpustila si Kate rýpnutí a ušklíbla se.

"Omlouvám se," řekla trpělivě Anabelle a pevně se na ni zadívala. "Proto jsi sem přišla, ne?"
"Pro omluvu? Ne. Kdybych měla spočítat, kolikrát se mi někdo omluvil, zvládla bych to na prstech jedné ruky."
"O co tedy jde?"

"Chci vám říct, že vás nadále hodlám podporovat. Bez ohledu na to, co si o mně myslíte, opravdu mi záleží na tomto místě a na chodu farmy. Co se týče vaší profese, děláte skvělou práci a já nechci, aby přišla vaše celoživotní dřina vniveč."

Anabelliny oči se naplnily šokem a slzami vděku.
"Kate, to-," zajíkla se a Kate proto pokračovala.

"Ale už se tu nebudu objevovat. Minimálně do té doby, než... si vyřeším určité záležitosti. Donášela jste na mě Albusi Brumbálovi a páčila ze mě první poslední o mé rodině, o bance o mé práci... Je mi líto, ale nemohu vám věřit Anabelle a jsem si jistá, že budete ráda, když se kolem vás nebude pohybovat tak pochybná osoba, jako jsem já," pověděla jí Kate a zvedla se z křesla.

Anabelle okamžitě vstala a natáhla k ní ruce, ale Kate odstoupila a sjela ji odměřeným pohledem.
"Vážím si vás jako majitelku této farmy a nadále budu vaší... řekněme obchodní partnerkou. Tam ale naše styky končí. Pět let je až příliš dlouhá doba."

"Mrzí mě to, Kate," prohlásila zkroušeně a zavrtěla hlavou.
Kate ji chvíli pozorovala, než přikývla.
"Dávejte na sebe pozor Anabelle."

S tím se otočila a vyrazila z domu. Anabelle ji jak očekávala nenásledovala, ale když kráčela úzkou pěšinou podél stájí, cítila v zádech její pohled. Odmítala se ovšem otočit a testrálům také nevěnovala další pohled.

Úlevně vydechla, když se dostala za hranice Fideliova zaklínadla a rázným krokem vyrazila. Zrušila svá matoucí kouzla, která nahradila novými a začala se přemísťovat pro případ, že by ji někdo sledoval.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus si v duchu pogratuloval.
Tento rok ho dokázali jeho studenti ohromit svou naprostou imbecilitou a neschopností až třetí vyučovací den. Věřil, že to musí být nový školní rekord, protože si již dlouho nepamatoval rok, kdy by druhý den nebyl vytočený k nepříčetnosti.

Nicméně mrzimorským, kterým se snažil toho dne něco vysvětlovat, to nebylo příliš platné. Všichni chápali, proč byli spojeni s havraspárskými, ovšem i u těch Severusovi ujížděli nervy. Co vlastně byla lepší volba?

Mrzimorští - nebo alespoň dobrá třetina z nich - se mu snažili za každou cenu vyhýbat a odmítali s ním navázat oční kontakt, i když byli tázáni. Nebyli hloupí, alespoň ne všichni, ale měli z mistra lektvarů hrůzu a jejich přirozená povaha soucítit, pomáhat a neútočit na nikoho, jim nedovolala oponovat, když se do nich Severus navezl.

Havraspárští oproti tomu se mu pletli do cesty, kdy jen mohli a sebejistě mu pohlíželi do očí, kdykoliv byli vyvoláni. Většina z nich byli otravní šprti, co se naučili každou učebnici zepředu dozadu a mysleli si, jak jim to zajistí Výborné.

Minerva se opravdu pletla, pokud si myslela, že nejarogantnější žáci pocházejí z jeho koleje. Severus je naštěstí od svých kolegů dokázala vycvičit, aby drželi jazyk za zuby. Ztráta bodů byla dostatečným varováním.

Přesto toho dne trpěli mnohem víc, než bylo běžné. Zčásti za to mohla neschopnost mrzimorských po prázdninách, kdy si nebyli schopni vzpomenout ani na základy obranných kouzel a také vlezlost havraspárských, kteří se naopak po prázdninách zdáli nabytí informacemi, o něž se museli nezbytně podělit se zbytkem hradu.

Dalším důvodem byla samozřejmě Kate.

Severus nad tou myšlenkou pokaždé skřípal zuby, protože se mu poslední dobou zdálo, že ať se děje cokoli, Kate je ve středu těchto událostí. Činnosti, které kdysi dělal sám byly najednou narušeny její přítomností a když byl konečně sám, stejně o ní přemýšlel.

Nepřekvapilo ho proto, když se mu i jeho kolegové celý den klidili z cesty a byl rád, když se ten den blížil ke konci. Než ovšem stihl zmizet v bezpečí svých komnat, našel před učebnou lektvarů čekat Pottera, s čímž si uvědomil, že zapomněl na jejich hodiny nitrobrany.

Odmítal to ovšem na sobě nechat znát a pokynul studentovi do prázdné učebny. Zběžně ho sjel pohledem, když se k němu otočil zády a povšiml si, že stále našlapuje opatrně a vypadá unaveně. Odtrhl od něj svůj pohled a počkal, než si Potter odložil své věci.

Když se k němu chlapec otočil, Severus si povšimnul, že má stále jasné kruhy pod očima, ale nevypadá již tak vyhuble, jako když jej viděl naposledy. Stále byl kost a kůže, ovšem lektvarista viděl nepatrné zlepšení.

"Pane profesore?" narušil ticho opatrně Potter.

Severus se přiměl probrat z překvapení, které mu přivodil klidný a vyrovnaný tón jeho studenta. Od rána vyučoval pouze duo mrzimor/havraspár, kde se mu dostávalo buď arogantního výkladu nebo bojácného koktání.

Nepočítal první dvouhodinovku nebelvíru se zmijozelem, neboť se jednalo o první ročníky, a tak i studenti jeho koleje byli obezřetní a tišší. Severusovi připadalo, že z něj mají studenti snad větší strach nyní, když učí Obranu, než když učil Lektvary.

"Ano, pane Pottere?"
"Chtěl jsem vám poděkovat," nezarazil se nad ostrým tónem svého profesora. Zatracené lvíče.

"Za to že si budeme každý třetí den zpříjemňovat večer útočením na vaši mysl? Ano, skutečně, nemáte zač, pane Pottere. Po pár minutách vás tohle nadšení jistě přejde," odvětil lektvarista a pokynul svou hůlkou k studentově. "Odložte ji na lavici. Víte, jak se máte bránit a k tomu vaši hůlku nepotřebujete."

Nečekal, že bude protestovat a také to neudělal. Jen mírně semknul rty, ale poslušně hůlku odložil na lavici vedle sebe, než od ní poodstoupil. Výraz v jeho tváři byl koncentrovaný, ale Severus pochyboval, že by se jeho schopnosti nějak výrazně zlepšily.

"Připraven?"
"Ano, pane."
"Legilimens!"

Severus musel uznat, že se mu Potter brání celkem dobře. Stále ještě zcela nepochopil způsob obran, které má ve své mysli vystavit, ale lektvaristovi dalo chvíli práci, než se probořil jeho barikádou.

Poté už to bylo, jak očekával, jedno velké chaotické klubko myšlenek a vzpomínek. Potter si zjevně uvědomil jeho přítomnost za obranami a ty tak zcela zmizely. Své myšlenky už zkrotil nedokázal.

Severus měl v plánu se jimi schválně projít, aby ho donutil reagovat, ovšem jedna ze vzpomínek na něj doslova křičela, protože se jí Potter tak očividně snažil ukrýt. Lektvaristovi stačilo pár vteřin, než ze studentovy mysli vystoupil.

Potter se lapajíc po dechu opřel dlaněmi o stehna a mírně se předklonil. Severus nemohl potlačit úšklebek, který byl z větší části pobavení, ale rychle ho skryl, když se jeho student narovnal. Lektvarista si založil ruce na hrudi a pozoroval tvář zlatého chlapce.

"Jsem si jist, že v jedné z těch knih, které jsem vám doporučil přečíst, autoři zmiňují podstatu ukrývání vzpomínek a myšlenek. Čím zuřivěji se ji snažíte ochránit, tím více vystupuje na povrch. To vede k panice a panika k selhání obran," oznámil mu a natočil hlavu na stranu. "Jsem si jist, že tuhle vzpomínku jsem neměl vidět, viďte?"

Potter se mírně začervenal a nervózně se dlaní poškrábal na krku.
"Ehm, omlouvám se, pane profesore."

"To adresujte spíše slečně Weasleyové," utrousil Severus a Potter naopak zbledl. "Ujišťuji vás, že nemám nejmenší touhu sledovat vaše milostné aféry."
"To nebylo... chci říct, my jsme... nebudete to nikomu říkat, viďte?"

"Vypadám snad na to, že bych chtěl zbytek života strávit v Azkabanu za narušování soukromí svých studentek či v rukou Molly Weasleyové? Děkuji, pane Pottere, to vynechám," odfrkl si. "Budeme pokračovat. Pokuste se tyto myšlenky schovat nebo zcela vymazat."

Pozvedl hůlku a Potter se nadechl, když se ozvalo tiché zaklepání. Severus okamžitě hůlku sklonil, otočil se k Potterovi a přiložil si prst na ústa. Potter přikývnul, sebral svou hůlku s batohem a spěšně, ale přesto neslyšně zmizel na opačném konci učebny v jednom z jejích temných rohů.

Severus se ujistil, že po něm nezůstaly nikde stopy a pootevřel dveře. Překvapeně se zarazil a přiměl se promluvit.
"Draco," pozdravil svého kmotřence a rozhlédl se po chodbě. "S čím ti mohu pomoci?"

"Severusi," kývnul Draco s přehnanou nonšalantností a poté se ušklíbl. "Nemůžeš se odtrhnout od starých zvyků? Na čem pracuješ?"

Blonďák natáhnul krk, aby se podíval do učebny, ale Severus mu výhled dokonale blokoval. Bylo vidět, že to jen zvýšilo jeho zvědavost, a tak se lektvarista rozhodl k ráznému kroku, o němž věděl, že bude fungovat.

"Pracuji na určitém typu lektvaru, pro někoho významného," odpověděl pečlivě a kladl význam na svá slova.

Draco okamžitě zblednul a přestal se pokoušet nahlédnout do místnosti. Místo toho pohledem těkal z jedné strany chodby na druhou a spěšně promluvil. Severus ho nechtěl odradit od toho, aby mu svěřil své trápení, ale také neměl dobrou výmluvu pro to, že je v jeho místnostech Potter.

Jeho kmotřenec, ale zcela upustil od svého podezření a když promluvil, Severus z jeho slov slyšel obavy a strach.
"Mohli bychom si promluvit u tebe v komnatách?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Inka | E-mail | 16. června 2017 v 16:36 | Reagovat

Opäť skvelá kapitola, nechala si nás v napätí, čo ďalej... To čítanie tak rýchlo ubehne, akoby to boli len dve vety.

2 Romi | 18. června 2017 v 21:20 | Reagovat

[1]: Děkuji. :) Věřím tomu. Pokusím se sepsat delší kapitolu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama