49. Podle plánu (I/II)

27. srpna 2017 v 21:52 |  Spoutaní

WATTPAD

49. Podle plánu

Držel hlavu dole. Snažil se nepřilákat na sebe žádnou nežádoucí pozornost. Měl strach. Ostatně jako vždycky.
Nepamatoval si, jaké to bylo, nemít ho. Obklopoval ho všude, kam šel. Nemohl mu utéct, nedokázal se ho zbavit a neuměl mu čelit. Přesto ho právě strach již tolikrát zachránil ze zdánlivě bezvýchodných situací.

Ano, jemu se podařilo uniknout, ale ostatním okolo něj... Z jeho myšlenek ho vytrhlo nepříjemné syknutí a dloubnutí do žeber. Hůlkou. Opět cítil ten paralyzující strach, jak ho pomalu užírá a jen samotné polknutí, aby byl schopen vykoktat omluvu, se zdálo nemožné.

Přesto to dokázal. S velkou námahou.
"Pardon, omlouvám se," zahuhňal téměř nesrozumitelně. Nezvedl pohled, nechtěl kouzelníka vyprovokovat.

Protáhl se kolem něj a slyšel za sebou jeho znechucené odfrknutí a posměšek od čarodějky, jež stála vedle něj. Neměl nejmenší chuť zkoumat, kdo ti dva byli. Ušel od nich pár metrů a netrefila ho do zad žádná kletba. To pokládal za velké štěstí.

Přesto neodolal a paranoia ho donutila ohlédnout se. Ti dva však byli zabraní do hovoru s dalšími svými kolegy a jemu již nevěnovali sebemenší pozornost. Nebyl pro ně nic víc, než havěť pod jejich podrážkami.

Když se jim nepodařilo ho zadupat, ale zaplašit, už si ho nevšímali. Byl to pak problém těch, jimž vstoupí do cesty po nich.
A přestože to mohlo pro někoho znít urážlivě, jemu to vyhovovalo. Být neviditelný. Obrátil se zpět a sklonil hlavu ještě víc, takže se jeho již tak zkroucená záda prohnula ještě víc. Na nikoho nepohlédl.

Měl své pokyny. Splní je.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Všimla sis něčeho?"
Naklonila se k němu téměř neviditelně a její rty se sotva pohnuly, když odpověděla.
"Žádné změny, stále stejná rutina."

Odmlčela se a znovu přelétla pohledem celou místnost. Její oči se na moment zastavily, když se na konci chodby cosi stříbřitě zalesklo. Poté na něj mrkla. Přikývnul.

"V pátek," potvrdil jí mezi vydechnutími.
"V pátek," odsouhlasila a vyčarovala na tváři jeden z mnoha arogantních úsměvů, které měla v zásobě, když se k nim připojili Nottovi.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Necítil se dobře.

Ne, špatně. Cítil, jak se mu ježí chlupy na zátylku a paralyzuje ho strach. Byl zbabělec, to nikdy nepopíral. Prodal by své vlastní rodiče, pokud by mu to zajistilo několik dalších hodin života. Jediná ocenitelná schopnost jeho ubohé existence byl právě ten pocit.

Že ho někdo sleduje, že se něco děje a on musí zase utéct.

Neohrabaně se otáčel za sebe, vrážel do ostatních ještě víc, než měl zvykem a neomlouval se jim. Házeli po něm ošklivé pohledy, ale zřejmě jim nestál za námahu, protože poté se vrátili zpět ke svým konverzacím.

Jeho ruka se třásla, byť ji měl schovanou hluboko ve svém plášti, kde pevně svírala látku. Jeho pahýl se také třásl a cítil fantomovou bolest v konečcích prstů, které již neměl. Ustrašeně se podíval na stříbrnou končetinu, která se leskla na světle s vysmívající se intenzitou.

Nedíval se, kam jde. Zase.

Vrazil do osoby před sebou a pokusil se protáhnout kolem a zmizet. Kolem jeho ruky se však jako svěrák obtočily dlouhé chladné prsty. Podle síly a velikosti dobře věděl, že je to muž. A podle magie, která se ostře sbíhala kolem něj, byl silný nejen fyzicky.

Namáhavě polknul a neodvažoval se zvednout pohled. Donutil se ovšem nedívat na svou stříbrnou ruku, která se kontrastně leskla proti mužovým bledým a hlavně živým prstům. Nepokoušel se mu vymanit a snažil se jen nekňučet bolestí.

Opět namáhavě polknul, než donutil hlas k poslušnosti a začal koktat omluvu. Bylo mu totiž jasné, když muž nepromluvil a nezačal mu spílat, že ho chce slyšet prosit o milost. Ani se nedokázal stydět, jak ochotně mu hodlal jeho přání splnit.

"Omlouvám se, je mi líto-"
"Sklapni, Červíčku."

Poznal ten hlas. Ztuhnul a skrze rty mu uniklo nedobrovolné zakňourání. Snažil se uklidnit svůj dech a zaplašit nutkání utéct a schovat se. To vysvětlovalo jeho nepříjemný pocit od začátku dne, kdy byla svolaná schůze.

"S-Severusi," začal úlisně a donutil se zvednout pohled, který ihned sklopil, když se zadíval do temných hloubek. "M-mám opravdu naspěch. N-náš p-pán mě žá-žádá, abych... abych..."
"Ano?" zavrněl s jasným nebezpečím v hlase mistr lektvarů a pozvedl obočí.

Jeho rty se zkroutily do nenávistného šklebu, když shlédl na jeho krčící se postavu. Červíček v jeho očích zahlédl cosi velmi nebezpečného a nyní se již nebál poslechnout své instinkty a dostat se ze spárů jeho bývalého spolužáka.

Snape měl ovšem jiné plány. Přitáhl si ho k sobě a mrštil jím do tmavé uličky v Malfoy manoru, u níž stáli. Pettigrew nedokázal nabrat stabilitu, jak kvůli své šouravé a schoulené chůzi, jež mu zničila záda, tak kvůli stříbrné ruce, která ho v takových situacích nespravedlivě tížila.

Rozplácl se tedy velmi neelegantně na zemi a ustrašeně vzhlédl na vysokou postavu Severuse Snapea, která se nad ním ve všech ohledech nebezpečně tyčila. Měl takové sucho v ústech, že nemohl ani polknout.

"Donesla se ke mně velice... nepříjemná zpráva," protáhnul téměř nezúčastněně Snape, ale jeho oči byly jako přibité na krčící se postavě muže na zemi.
"Ja-jaká?" vypísknul Pettigrew okamžitě, aniž by si to předem rozmyslel.

Srdce mu divoce bušilo, jak horečnatě přemýšlel nad tím, jak se z této situace vykroutit se zdravou kůží. Lektvarista ovšem ve svém zlověstném obličeji měl cosi podobného pobavení. Na to hodlal Červíček sázet. Dokud bude v dobré náladě, nebude mít přece důvod mu ublížit, no ne?

"Nepochybně znáš Rogera Sayera, mám pravdu?" zeptal se ho ostře lektvarista, až sebou Pettigrew nadskočil.

Jeho hlas ho odmítal poslechnout, takže prostě jen souhlasně kývnul a doufal, že to bude jako potvrzení stačit. Snape si pro sebe přikývnul a odfrkl si. Pettigrew ovšem moc dobře viděl, jak jeho postava vibruje magií, a tak se nepokoušel ani pohnout.

"Mám pro tebe práci, Červíčku."
"Ale já-"

"Takovou, na kterou se neříká ne," utnul ho chladně Snape a opět do něj zabodl ty své tmavé oči. "Uděláš co ti řeknu, jinak se postarám o to, aby se náš Pán dozvěděl... určité informace. Takové, které bys nechtěl, aby se je dozvěděl."

Pokud se neklepal na zemi předtím, teď už určitě ano. Opět se pokusil promluvit, ale když otevřel ústa, vyšlo z něj jen nesrozumitelné cosi, nad čím Snape nakrčil nos a dál na něj zhlížel tím svým orlím pohledem.

A Pettigrew se cítil jako jeho lovná zvěř.
"Potřebuji velice jednoduchou věc, Červíčku, a jsem si jistý, že i jedinec s tak nízkou inteligencí jako ty, by to mohl zvládnout. Ostatně," ušklíbl se. "Pokud se ti to nepodaří, mám i jiné možnosti. Je ti to tedy jasné?"

Opět přikývl.
"Výborně," odtušil chladně Snape. "Roger Sayer se pokouší dostat do postele mou ženu. Catherine, jistě také znáš?"

Ze Snapeova hlasu odkapávala ironie a Pettigrew přikývnul. Samozřejmě, že si na ni pamatoval. Bylo málo mužů, kteří by na ni zapomněli a Snapeův problém byl poměrně logickým vyústěním celé situace. Nebyl jediný kandidát na ženicha, kteří se hrnuli k Morganovi.

Jen pomyšlení na jejího otce mu nahnalo strach, ale do přítomnosti ho dostala facka, kterou mu uštědřil Snape. Pettigrew se šokovaně chytil za tvář a vzhlédl. Tvář lektvaristy byla natolik rozčilená, že se opět schoulil do sebe a úzkostně vydechnul vzduch, který držel v plicích.

"Opovaž se na ni jen pomyslet, Červíčku. Žena jako ona by o tebe nikdy ani nezakopla a oba to moc dobře víme. Ty nechceš, abych byl tvůj nepřítel, mám pravdu?"

"Ne-nechci... S-severusi-"
"V tom případě sklapni a poslouchej mě. Potřebuji, abys kontaktoval Sebastiana Morgana a tohle mu vyřídil..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Cože udělal?!" vyštěkl rozzuřeně Sebastian Morgan a Červíček ustrašeně ustoupil vzad.
"Sledoval-"

"Já tě slyšel, ty idiote!" zavrčel na něj a vstal tak prudce od stolu, že Pettigrew při svém pokusu o únik zavrávoral a měl velké štěstí, že nespadnul.

Sebastian Morgan třískl pěstí do stolu a v jeho očích se blýskalo. Červíček nemusel být génius, aby pochopil, že zrovna plánuje něco, čím absolutně zničí Rogera Sayera. Proto se pokusil o nenápadný ústup směrem ke krbu.

Koneckonců stále musel pro Temného Pána-
"Ani se o to nepokoušej, Červíčku," zvolal Morgan a nedbale mávl rukou směrem ke krbu, kde okamžitě uhasil oheň.

Pettigrew nervózně přešlápl a polknul skrz vyschlé hrdlo. Toužebně se podíval na karafu s vodou, jež ležela na konferenčním stolku, ale ihned pohled odtrhl v obavách, že budou přistižen. Morgan si mezitím zamyšleně mnul krátký vous na bradě a Červíčkovu zbloudilému pohledu nevěnoval pozornost.

Po několika vteřinách přemýšlení se otočil k Petigrewovi a ten věděl, že se mu ani za mák nelíbí pohled, který měl majitel firmy v očích. Morgan mu prstem pokývnul na křeslo před svým pracovním stolem a Červíček si více či méně ochotně sednul.

"Mám pro tebe určitou práci..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Promerlina, tohle se nemůže naší rodině dít!" povzdechla si Narcissa a složil tvář do svých pěstěných dlaní.

Červíček byl rád, že tentokrát se na něj v hněvu ještě neobrátili. Malfoyovi byli koneckonců nejvíce schopni kontrolovat své emoce. Ale doufal, že to je také poslední místo, na které bude nucen jít. Nikdy si nemyslel, že se bude tak těšit na to, až bude muset vyrazit v přestrojení do Obrtlé pro ingredience na lektvary.

"Klid, Narcisso," prohlásil zdánlivě konejšivě její manžel a položil jí ruku na rameno. Poté se zadíval na Pettigrewa. "Jsi si jistý, že Sebastian nevidí jinou možnou cestu?"

"Ne-nepověděl mi o tom. Jen... jen jsem měl tuhle zprávu předat," dostal ze sebe nakonec a jeho pohled těkal ke krbu, v němž stále plápolal oheň.

Rozhostilo se ticho. Narcissa stáhla své ruce z tváře a podívala se na svého muže. Lucius jí pohled opětoval a Červíčkovi došlo, že vedou nějakou konverzaci čistě očima, jak to pravděpodobně dělali všichni dlouholetí manželé.

"Tak tedy dobrá," protáhl nakonec Malfoy a vrhl na Pettigrewa jeden ze svých povýšených pohledů. "Zdá se, že naše další schůze bude více než zajímavá. Buď užitečný, Červíčku, a nerozšiřuj tyhle informace mezi ostatní... kolegy."

"Bylo by nanejvýš nemoudré, kdyby se někteří z nich pokoušeli vtírat do situace," doplnila ho Narcissa tónem, který zcela odporoval její drobné a zdánlivě neškodné postavě.

"A ať se bude dít cokoliv - opovaž se jen náznakem uvrhnout stín na rodinu Malfoyových."
"Následky by se ti nemusely líbit," dodala opět Narcissa a postavila se po boku svého muže.

Červíček přikývnul a zamířil ke krbu a odolával nutkání tasit hůlku, tak intenzivní byly jejich pohledy. A teprve když zmizel v plamenech tak pochopil, jak se tak dokonale dorozumívali mezi sebou, aniž by promluvili.

Nitrozpytem, samozřejmě. V duchu se proklínal a doufal, že se mu Lucius Malfoy nedostal do hlavy v těch několika vteřinách, kdy s ním navázal oční kontakt.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Slovo napjatá ani zdaleka nedokázalo popsat atmosféru na Malfoy Manor, když se smrtijedi přemístili na další schůzi svolanou jejich pánem.

Červíček se úzkostlivě rozhlížel po všech přítomných. Nebo spíše po těch, za nimiž byl nucen se přemístit a informovat je o... o všem, co mu bylo řečeno, aby poslal dál. Opravdu začínal litovat každého slova, které vypustil z úst.

Malfoyovi se po sobě koukali společně se Sebsastianem Morganem, ale ať už mezi sebou vysílali jakékoliv signály, prozatím nikoho neohrožovali. A pokud mohl spoléhat na Narcissinu potřebu udržet si za každou cenu perfektní tvář před celou komunitou, ani se k ničemu takovému - alespoň ze strany Malfoyových - neschylovalo.

Pettigrewův pohled zaběhl k mistrovi lektvarů, který s lhostejným pohledem stál napůl skrytý ve stínech, ale také po očku pozoroval Sebastiana a hlavní vchod. Červíček neměl nejmenší pochybnosti o tom, na koho čekal.

Než stihl lépe prozkoumat místnost a všechny přítomné, vrazila do něj zezadu jakási kletba a on se rozplácnul na zemi. Uslyšel kolem sebe pobavený a arogantní smích. Jeho tlusté tváře se nafoukly, když nabral vzduch a snažil se potlačit trapné červenání.

Za sebou téměř okamžitě uslyšel vyjeknutí, díky němuž sebou snad všichni přítomní trhli a poté jej následoval ten nejpronikavější a nejhysteričtější smích. Bellatrix, pomyslel si a opět mu po zádech přeběhl mráz.

"Koukej nestát uprostřed dveří, hlupáčku!" zašišlala mu u ucha, takže sebou trhl na stranu, čímž u ní pouze vyvolal další smích.

Otočila se ke svému manželovi, na nějž se okamžitě zavěsila, stále rozesmátá a táhla ho dopředu. Rodolfus již vzdal jakékoliv pokusy ji zklidnit a s mírnou rezignací jí následoval. Přesto se mu nikdo nehodlal smát do tváře, obzvláště při pohledu do jeho zamračené tváře.

Červíček využil okamžiku, kdy se ostatní dívali za Lestrangeovými, vyškrábal se na nohy a také zmizel ve stínu jakési popínavé rostliny. Jakmile se mu mírně ulevilo, že je skrytý před ostatními, v místnosti se rapidně ochladilo a všem zmrzl úsměv na tváři.

Byl tady.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nikdy se nemohl více dočkat konce schůze, jako ten večer. Byť se všichni chovali stejně lhostejně a arogantně ke všem ostatním, Červíček měl stále ten nepříjemný pocit, že se tohle celé změní v jednu velkou katastrofu. Obzvlášť v moment, kdy se objevil Roger Sayer.

Přesto se nic nestalo.
Temný Pán měl naštěstí dobrou náladu a tak byli obdařeni jen několika řezacími kletbami a pár nešťastníků, mezi něž samozřejmě Pettigrew patřil, si vysloužilo několik minut utrpení pod Cruciatem. Přesto to byla kupodivu dobrá schůze.

Byl naplánován útok a všichni přítomní se chopili svých zbraní, které si schovávali na všech možných místech na svých tělech. Červíček to pochopil jako svou výzvu k tomu, aby se vypařil. Temný Pán již byl pryč a on tu mezi bojovníky neměl co pohledávat.

To velmi dobře věděl. Nestihl se ovšem ani otočit, když to začalo.

V rohu, kde stál Roger Sayer najednou přistál jeden z nožů, které se tu předávali, a minul Sayerův obličej pouze o centimetry. Všichni v místnosti ztichli a zadívali se na něj, zatímco Červíček se musel kousnout do jazyka, aby nezačal zoufale kňučet nahlas.

Sayerův pohled se mezitím přesunul z nože zabodnutého do stěny vedle něj a podíval se do davu. Aniž by se otočil, vytáhl nůž ze zdi společně s kusem jistě drahé tapety, kterou Lucius koupil v Dánsku, a mrštil ji do středu místnosti, kde se zabodla do parkety.

Neodolal a pohledem zabloudil k Narcisse, která se tvářila rozčileně - zčásti kvůli roztržce, jíž se snažila s manželem zabránit, a zčásti kvůli nalomené parketě, jejíž dřevo těžce získala na Indické aukci kouzelníků, jak se několikrát nechala slyšet během posledních dvou týdnů.

Pevně zaryla nehty své ruky do manželovy a věnovala mu jasný pohled. Lucius se na ni zlostně podíval, vytrhl se jí a o krok vyrazil vpřed. Nestihl už ovšem nic dovyjednat, neboť z druhé strany místnosti již mířil Sebastian Morgan.

A rozhodně nevypadal, že by proti Sayerovi sklonil hůlku. Sayer, jenž si ho okamžitě všimnul, tasil svou vlastní a vyšel mu naproti. Lucius Malfoy se nejistě zastavil v půli a obezřetně také vytáhnul svou vlastní hůlku.

"Netušil jsem, že tak ctnostný muž jako ty, Sebastiane, klesne k tomu, že vrhá nože nicnetušícím do zad," oslovil Morgana Sayer a nepěkně se u toho usmíval.

"Třebaže bych se k tomu rád přihlásil, ten nůž jsem nehodil já, Rogere" oznámil mu Morgan. "A nebudu poslouchat muže, co mluví o ctnosti, když se pokouší sexuálně obtěžovat manželku jiného muže."

V místnosti to zašumělo a Červíčkovi se málem zastavilo srdce. Neměl nikomu nic říkat, neměl vůbec... zatracenej Snape!
"Sexuálně obtěžovat?" zopakoval s pozdviženým obočím Sayer, jako by Morgan řekl tu nejsměšnější věc na světě. "A koho přesně jsem měl, jak říkáš, "sexuálně obtěžovat"?"

Výsměch byl v jeho slovech velmi dobře slyšet a Morgan pevně zaťal ruce v pěst. V místnosti se rapidně oteplilo, ale přesto se Červíček schoulil více do sebe a otřepal se.

Kupodivu Sayerovi odpověděla Narcissa, která vyrazila ze svého místa ráznými kroky a její podpatky zněly v tichu jako výstřely z děla. Nikomu neušel její zlostný pohled na zničenou parketu, když procházela kolem.

"Podstatné je obvinění, Rogere," oznámila mu nekompromisně a rovnou přešla k tykání.

Také od něj zůstala stát pět metrů daleko a se zkříženýma rukama na hrudi. To se zdálo být signálem pro ženské osazenstvo.Všechny smrtijedky nasadily podobný defenzivní postoj a shlíželi na Sayera s opovržením. Ten opatrně pozdvihl volnou ruku.

Mělo to asi takový efekt, jako se pokoušet donutit rozzuřeného hada, aby vás nekousnul tím, že na něm nacvičujete stepování.

"Měla by sis ověřit své zdroje, Narcisso," odfrkl si nakonec Sayer, když si uvědomil, že ženy nijak neuklidní.
"A to bude opravdu nutné?" zeptal se zcela jasně hlas, který donutil všechny ztichnout a ze stínů, v nichž se ukrýval, vystoupil Severus Snape a ráznými kroky mířil přímo doprostřed místnosti.

"Severusi," pokývl na něj s přehnanou přátelskostí Sayer. "Jsem si jist, že můžeme vše vyřešit rozumnou cestou."
"Nepochybuji, že naše hůlky jsou dostatečně rozumné."

Tentokrát to magií zavibrovalo všude a více než polovina všech smrtijedů třímala v ruce své hůlky. Sayer se zamračil.
"Možná by sis měl tu svou klisničku lépe hlídat-"

Nestihl nic dopovědět, protože do něj narazilo kouzlo Sebastiana Morgana, jenž s nepříčetným výrazem vyrazil kupředu. Lucius se pokusil vstoupit mezi něj a Sayera, jenž se zvednul a zamířil ke svému protivníkovi.

Výsledkem byla tři kouzla vypálená do prostoru, kde trefila postávající smritjedy. A pak propuklo peklo.

Červíček se vrhl k zemi, když se všude kolem něj začaly metat kouzla a po čtyřech se odplazil za nejbližší roh. Tam se plazil ještě pár metrů, než si byl jistý, že ho nemůže trefit žádné zbloudilé kouzlo a teprve poté se vyškrábal na nohy.

Mírně se mu třásly, když je nutil k rychlému ústupu, který stále nebyl tak rychlý, jak by si býval přál. V jeho mysli ale bylo jediné - dostat se co nejrychleji k hranicím přemístění a zmizet odsud pryč.

A pak doufat, že až si je Pán zavolá, nebude se obtěžovat trestat jeho, ale ty, co na sebe útočili.

Znovu zabočil v rozlehlé chodbě a natáhl se po klice, když se dveře před ním zabouchly a jasně bylo slyšet jejich zamknutí. Srdce se mu opět rozbušilo a jak se mu třásla ruka, nebyl schopný nahmatat hůlku.

Všichni byli v hlavní hale. Útočili na sebe. Nikdo tu nebyl. Nikdo...
A pak to přišlo. Uvědomil si, koho mezi ostatními smrtijedy nezahlédnul. A pokud by ho to nenapadlo v tu chvíli, klapání podpatků za jeho zády mu to potvrdilo.

Vrhnul se do levé chodby a pokusil se rozběhnout, ale jeho nohy byly jako z želé. S hrůzou si uvědomil, že musela použít neverbální magii, protože ji neslyšel promluvit. Zoufale se snažil klopýtat kupředu, ale zaslechnul klapání podpatků.

Poslechl své zatracené instinkty.
Ohlédnul se.
Byla tam. Musela obejít roh v momentě, kdy se pokoušel rozběhnout.

Stála tam bez hnutí, pravou ruku s hůlkou napřaženou jeho směrem. Ale nepálila kouzla, nemluvila, jen stála. Koutky jejích úst se povytáhly, když se k ní otočil a její hůlka se mírně sklonila.

Srdce, které mu divoce bušilo v hrudi, bylo najednou těžké a nemotorné. Pochopil její záměr příliš pozdě. Když se otočil dopředu, nestihl ani znovu zašmátrat po své hůlce, aby se ubránil kouzelníkovi před sebou, když ho zasáhla omračovací kletba. Těsně předtím, než padl na tvrdou zem a ztratil vědomí mu v mysli proběhla poslední myšlenka.

Dostala ho.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Inka | E-mail | 28. srpna 2017 v 21:28 | Reagovat

Budem si musieť túto časť prečítať ešte raz, lebo som sa v tom trochu stratila. :-) V každom prípade som rada, že dej ide výrazne dopredu. Vďaka za kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama