54. Budoucnost bez vyhlídek (I/II)

15. října 2017 v 17:10 |  Spoutaní

WATTPAD

54. Budoucnost bez vyhlídek

"Dobře! Moc dobře, Harry!"

Nebelvír se zazubil a pozvedl hůlku. Kate s úsměvem své ruce zvedla na znamení míru a lehce zadýchaná se posadila na židli u jedné z lavic, které poskládali po stranách místnosti. Harry se posadil a podal ji láhev s vodou, kterou Kate vděčně přijala.

"Řekla bych, že bychom pomalu mohli začít s vystavováním konstantní nitrobrany," poznamenala čarodějka a mrkla na Harryho.
Ten se zatvářil mírně váhavě, což Kate čekala a protočila očima.

"Já vím, že tvé sebevědomí je prakticky neexistující, a proto tě budu muset požádat, abys mi věřil. Samozřejmě bych byla ráda, kdybys tak silně věřil i sobě, ale chápu tě. Půjdeme na to po malých krůčcích."

"Věřím vám," potvrdil jí bez zaváhaní Harry a povzdechl si. "Problém je, že všichni kolem mě si myslí, jak je všechny jednoho dne spasím. Jak se postavím před Voldemorta a vyhraju…"
Kate chápavě kývla a na tváři se jí objevil smutný úsměv.

"Ale máš strach," dodala tiše a na Harryho překvapený pohled pokračovala. "Myslíš, že se spolu se Severusem přemístíme na setkání s hlavami hrdě vztyčenými a neochvějnou sebejistotou?"
Harry zaváhal, než pomalu zavrtěl hlavou.

"Nejsme stateční. Ne v tak velké míře, jak si myslíš," řekla Kate a opětovala studentův pohled. "Severus možná tak statečný je - jistě, má strach i obavy z toho, co může Temného pána napadnout, ale i tak. Postaví se mu, nasadí masku a hraje svou roli. A já? Já se celá roztřesu, když ucítím, jak se mi rozpálí Znamení. Když se přemisťujeme na setkání, v hlavě mi jen jdou otázky, jedna za druhou. Jak moc je rozzlobený? Kolik lidí budu muset dnes zmrzačit nebo zabít? A když ho tím potěším, vynechá mě ze svého trestného kolečka Cruciatu?"

Kate cítila husí kůži a musela se na chvíli přerušit. Harry ji bedlivě sledoval a z jeho pohledu byla cítit téměř fyzická lítost. Kate se usmála, pohladila ho po ruce, kterou měl položenou na stole a poté obě své ruce položila na své břicho.

"Víš, třebaže mám radost, že na setkání momentálně nemusím a nějakou dobu se tam nebudu muset ukázat… myslím na to malé. Co ho čeká za život?"
"My ho porazíme," prohlásil Harry rozhodným hlasem, o němž věděla, že ho použil jen proto, aby ji rozveselil.

Nemohla si pomoci a usmála se. Pak od něj odtrhla pohled, vstala a přešla ke krbu v místnosti, v němž plápolal oheň a zahříval chladné sklepení, třebaže se pomalu přehoupnul únor v březen. Kate chvíli tiše sledovala plameny, než nahlas vyslovila svou myšlenku.

"Nejsem si jistá, jestli jsem součástí toho velkého "my"."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Kate pomalu kráčely ztichlými chodbami Bradavického hradu a ignorovala podezíravé pohledy obrazů kolem. Přestože měla přehozenou kápi přes obličej, obrazy na stěnách ji poznávaly a ona měla neblahé tušení, že ji pozorovaly dlouho předtím, než si jich začala sama všímat.

Koneckonců - nepohybovala se po hradu často. Většinu svého času trávila v práci ve své pohodlné kanceláři, na Tkalcovské či ve sklepení. A Severus ji několikrát ujistil, že nehodlal trpět všudypřítomnost svého nadřízeného skrze jeho obrazy, a tak je v křídle, v němž byly jeho komnaty situovány, nechal odstranit.

Začala tomu rozumět právě ve chvíli, kdy se blížila k schodišti vedoucímu do ředitelny. Občas měla pocit, že ji nesledují jen obrazy, ale i brnění, lemující několik desítek schodišť. Její tušení se potvrdilo v okamžiku, kdy došla k chrliči, jenž odskočil v okamžiku, kdy se k němu přiblížila, aniž by řekla heslo, které si předem zjistila od Minervy.

Zhluboka se nadechla, přitáhla si plášť blíž k tělu a začala stoupat po schodech. Když došla ke dveřím, za nimiž se skrýval starý muž, jenž činil její život tak náročným, musela si znovu projít nitrobranou, kterou okamžitě vystavěla do nejvyšší pohotovosti.

Téměř cítila žár své mysli, ale místo aby ji děsil, dodal jí odvahu. Oheň byljejí bezpečné místo, útočiště. Nikdy ji obrany mysli nezklamaly a věděla, že se to nestane ani teď. Přečkala tolik nitrozpytů od Pána zla, že ji Albus Brumbál nemohl rozházet.

Zaklepala.
"Dále," ozvalo se po třech úderech jejího srdce.

Vzala za kliku a vstoupila do matně osvětlené, ovšem velice prostorné místnosti. Bylo půl jedné v noci, ale ředitel Bradavic seděl oblečen za svým stolem, ruce sepnuté do stříšky a s jiskřivým pohledem v modrých zorničkách.

Jakmile zachytil její pohled, pousmál se a mávnul rukou. Jedna ze židlí se odsunula. Poté promluvil.
"Čaj nebo kávu?"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus neskonale litoval svých životních rozhodnutí. Tedy většiny z nich. Za jedno z nich by se ovšem býval nejraději na místě zasáhnul Avadou.

Třebaže ve svém zármutku, ochromujícímu strachu a zoufalství mu připadalo rozumné, žádat o pomoc Albuse Brumbála, znovu by to neudělal. Ne po všech těch zkušenostech, které s tím starcem měl.

"Zatraceně!" zaklel, když ho do tváře opět uhodila další trnitá větev.

Znechuceně ji od sebe odstrčil a poté ji zapálil. Použil mnohem větší sílu, než bylo nutné, a tak nevzplála pouze zmiňovaná větev, nýbrž celý trnitý keř. Severus s potěšením sledoval, jak mizí v kouři a neobtěžoval se pomýšlet na to, co by na jeho chování řekli psychologové.

Odfrkl si, pozvedl rozsvícenou hůlku a vrátil se ke svému pátrání po lese. Asi patnáct metrů od něho se pohybovalo další světlo, které bezpochyby patřilo Minervě. Což bylo jediné pozitivum celé téhle pitomé akce.

Alespoň si mohl vybrat, s kým půjde tak pozdě v noc prohledávat Zapovězený les, ve snaze najít jejich pomatenou profesorku Věštění. Lektvarista si opět odfrkl. Jako by ta pomatená čarodějnice nikdy bez varování nezmizela a poté se neobjevila za pár dní na snídani, jako by se nic nedělo.

Periferně si povšiml, že se světlo po jeho levici na okamžik zastavilo, a tak se také zarazil, pro případ, že by se něco dělo. Minerva se ovšem po několika vteřinách opět rozešla, takže se Severus také otočil a vyrazil kupředu.

Od úst mu vycházela pára, zatímco se prodíral dalším křovištěm a již přemýšlel nad tím, že celou akci odpískají a vyčkají, jestli se do rána sama neobjeví, když se něco v dáli zablesklo. Tentokrát se neobtěžoval s protahováním mezi keři a jednoduše je klátil k zemi hlava nehlava.

Když došel na metrový palouček, osvětlovaný srpkem měsíce, jenž si prodral cestu mezi korunami stromů, znovu uviděl ten stejný záblesk na jednom z kamenů. Přešel blíže, odhrnul jeden z velkých listů a vzal předmět do ruky.
Věděl přesně, komu ty brýle patří.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Musím říct, že jsem překvapen, že tě tu vidím, Kate," promluvil jako první a nalil do dvou hrníčků čaj z velké konvice.
Jeden šálek přistrčil ke Kate a druhý si sám podal. Čarodějka si o něj okamžitě začala ohřívat studené dlaně a pozorně sledovala ředitele. Teprve když si ze svého šálku upil se její napjatý postoj mírně uvolnil.

"Nedovolil bych si tě otrávit, Kate," prohlásil a zatvářil se poměrně smutně, zklamaně.
Kate se nenechala ukolébat. Pokrčila rameny, také upila, byť byl čaj nesnesitelně horký a pálil ji na jazyku.

"Chápu. Kdyby mě tu teď našli, měl byste příliš svědků," rýpla si, ale Brumbál se pouze usmál, jako by pronesla nějaký vtip.
"Je mi líto, že mi nedůvěřuješ."
"A mám snad nějaký důvod vám věřit?" opáčila.

"Zřejmě ne takový, který bys považovala za dostačující."
"Já bych považovala za dostačující, kdyby ta důvěra byla vzájemná. Například kdybych se mohla účastnit setkání."

"Schůze Řádu jsou často velice choulostivá záležitost," odpověděl. Neušlo jí, jaký důraz kladl na slovo schůzka. "V každé komunitě jsou členové, kteří jsou poněkud agresivnější při vypjatých situací. Myslím na tvé dobro, když ti říkám, že by bylo nebezpečné, aby ses na nich objevila."

"Nebezpečné pro mě nebo pro vás, jako autoritu?" zeptala se Kate kousavě a usrkla si kousek čaje.
Ředitel se na ni pozorně zadíval a Kate se raději ujistila, že je její nitrobrana na svém místě. Brumbál se jí ovšem nepokoušel dostat do hlavy. Vzhledem k tomu, jak se zatvářil, ovšem poznala, že ví, na co myslela.

Povzdechl si.
"Zdá se, že mi nedáš nějakou příležitost, abych tě přesvědčil o tom, že mi můžeš věřit."

Tentokrát se za své chování opravdu cítila špatně. Ale nemohla si pomoct a on to věděl. Takhle byla vychovaná, takhle ji to naučili. Bránit se za každou cenu, nikomu nevěřit, hlídat si záda a nikdy na sobě nedat znát, že je něco špatně.

Kate se zhluboka nadechla. Hodlala snad porušit všechna tato pravidla. A doufala, že jedná správně.
"Pak si myslím, že je tohle váš šťastný den," řekla a Brumbál zmateně povytáhl obočí. "Potřebuji vaši pomoc."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Nemohla se dostat daleko."
Přikývnul a strčil brýle do kapsy pláště. Rozhlédl se po palouku a otočil se k profesorce Přeměnování.

"Rozdělíme se," řekl jí a ukázal na jih. "zkus to vzít kolem zátoky a prohledat mýtinu, kam chodí pít jednorožci. Já to vezmu směrem na sever, kolem úpatí."
Minerva přikyvovala a pak se na něj s vážnou tváří obrátila.

"Chceš vyzkoušet lokační kouzla?"
"Ano," přikývl. "Největší šance máme na opačných pólech. Jednorožci utíkají od testrálů a naopak. Jedno nebo druhé stádo je mohlo vycítit."

"A každý z nich tu má svou polovina lesa, za jejíž hranice se neodvažují," potvrdila jeho myšlenku a kývla. "Dobře. Za hodinu se setkáme zase tady, kdyby ji někdo z nás našel, ohlásíme se jiskrami. Dávej na sebe pozor."

S tím se otočila a vyrazila. Severus také neztrácel čas a obrátil se zády k místu, kudy zmizela jeho kolegyně. Opět se pustil prorážet cestu houštinami, ale dával si dobrý pozor, aby je neponičil. Blížil se k testrálím teritoriím a nebylo by dobré zvířata rozzlobit.

Snažil se nepůsobit příliš hluku, ale přesto postupovat rychle. Jakmile se mu na obzor dostaly skály, mírně zpomalil a zapojil všechny své smysly, aby vycítil, kdyby se testrálové rozhodli přiblížit. Cítil ve vzduchu napětí a téměř dusící atmosféru, jež ho obklopovala.

Snažil se dýchat mělce a ignorovat bolest v hrudi. Věděl, že se testrálové pouze snaží bránit své stádo před vetřelci a nechtěl, aby proti němu vyrazili. Zpomalil ještě víc, když se kolem začala roztahovat mlha, ale věděl, že musí pokračovat. Blížil se k cíli.

Když už si myslel, že ho mlha pohltí a jeho plíce se znovu nenaplní vzduchem, vše ztichlo a zmizelo. Severus lačně nabral vzduch do plic a několikrát zamrkal. Mlha zmizela, stejně jako testrálové, ale naštěstí stihl dojít až ke skalám dřív, než by to byl vzdal.

Opřel se dlaní a hrubý kámen a chvíli zklidňoval nejen svůj dech, ale i magii. Potřeboval pouze spustit lokační kouzlo, nikoliv narušit zaběhlý ekosystém zdejšího stáda magických tvorů. Hagrid by mu za to jistě nepoděkoval.

Pomalu se narovnal a tiše zamumlaným kouzlem se ujistil, že se testrálové vzdálili a drží se na svém místě. Teprve poté se obrátil zpět ke skále, napřáhl hůlku a začal tiše recitovat latinu. Jeho hůlka se rozzářila a brzy ucítil, jak ho tahá zpět směrem na jih.

Následoval ji a zatímco sledoval, kdy mírně pohasíná a kdy naopak září tolik, že ho málem oslepuje, pozoroval i své okolí a hlídal jakýkoliv pohyb. Kouzlo ho provádělo v podstatě příjemnou cestou, jež tu museli dříve udusat testrálové.

Chvíli pochyboval, že by se tu opravdu někdy pohybovala jeho kolegyně, ale po deseti minutách chůze zahlédl na zemi šátek, který bezpochyby identifikoval. Jedině Trelawneyová by nosila takovou příšernost.

Trochu zrychlil tempo, ale o to ostražitěji sledoval své okolí. Třebaže byl rád, že se ho ještě nic nepokusilo napadnout, bylo tu nepřirozené ticho. Zdálo se to být příliš jednoduché. Proto se očekávaně zarazil a napřáhnul hůlku, když po jeho pravici praskla větev.

Hůlka se neočekávaně rozzářila, takže ji začal spěšně následovat. Musel se blížit cíli, protože magie vložená do kouzla ho za sebou táhla jako zběsilá. Prodral se několika trnitými keři a stanul před dalším přírodním jezírkem.

Na druhé straně břehu testrálové prudce zvedli hlavy. Vůdčí hřebec pohodil hlavou, upřel na Severuse mrazivý pohled a vydal ze sebe těžké zařehtání. Znělo vyplašeně, mrazilo z něj a nepříjemně se podobalo výkřikům umírajících.

Všichni testrálové se ovšem jako na povel zvedli, přestali pít a nervózně se shromažďovali. Mohutný hřebec kolem nich udělal kruh, než na jednom konci kousnul do zadku mladou klisnu, která okamžitě vyrazila jako střela, následovaná celým stádem, jenž uzavíral právě hřebec.

Mezi stromy se zarazil, naposledy na lektvaristu pohlédl a zmizel. Severus se opět těžce nadechnul, až jeho plíce zaprotestovaly a pozvedl hůlku, kterou mimoděk sklonil k pasu. Ta se okamžitě rozzářila a mírně sebou škubala.

Severus to pochopil v momentě, kdy ji trochu sklonil, aby se sám mohl rozhlédnou. Na břehu klečela v rozbahněné vodě schoulená postava. Severus se k ní vydal s úlevou, když si povšiml, že dýchá. Zřejmě bude jen pěkně promrzlá.

Vnitřně se oklepal, nasadil svůj typický jedovatý škleb a vyrazil za ní. Zrušil kouzlo na své hůlce, která se vrátila ke svému normálnímu osvětlení Lumos a když došel ke své kolegyni, natáhl ruku vzhůru, aby přivolal Minervu.

Rychlostí, kterou by ovšem nečekal, se vymrštily hubené ruce profesorky Veštění a zatnuly se do jeho paže jako drápy. Zatnula do něj prsty, strhla mu ruku i s hůlkou dolů, a když se na ni chtěl hněvivě obořit, zarazil se.

Zíral do prázdných bělm čarodějky pohlcené vizí. Chlad z testrálů byl oproti tomu velice příjemný. A pak ho stáhla do své mysli.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 inka | E-mail | 16. října 2017 v 18:55 | Reagovat

Atmosféra v lese bola priam hustá. človek sa profesorky veštenia zľakne aj za bieleho dňa, nie ešte takto. Super napísané.

2 Romi | 16. října 2017 v 19:16 | Reagovat

[1]: Tak to jsem ráda, že jsem to zachytila přesně! Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama