Duben 2018

62. Střípek štěstí

22. dubna 2018 v 22:20 Spoutaní

62. Střípek štěstí


Nedokázala určit, kolik minut uběhlo od chvíle, kdy uslyšela v obýváku hučení Letaxu. Cítila jen neustupující bolest, z níž se jí dělaly temné mžitky před očima. Rukama pevně svírala opěradlo kuchyňské židle a moc dobře cítila palčení v nehtech, jež do něj zarývala.

Zkoušela všechna dechová cvičení, na něž si dokázala vzpomenout, ale nedokázala zklidnit svou uhánějící mysl a praskající magii, z níž jí naskočila husí kůže. Zasténala, když ucítila bolestný stah a celá se schoulila do sebe.

Ze rtů ji uniklo slabé vydechnutí úlevy, když kontrakce přestala a Kate se opět mohla soustředit na dýchání. V tu chvíli se znovu rozhořely plameny v krbu a Kate po sluchu poznala, že se Draco vrátil, a že není sám.

Kroky se spěšně přiblížily a Kate se málem rozplakala úlevou, když podle jemné šalvějové vůně poznala příchozí. Otevřela oči ve chvíli, kdy ji ošetřovatelka opatrně, ale dostatečně pevně, chytila pod lokty.

"Kdy začaly kontrakce?" neztrácela Poppy čas a jednou rukou zalovila po hůlce.
"Před hodinou… alespoň ty, co jsem zaznamenala," odpověděla jí mírně přiškrceným hlasem.
"Dobře," přikývla si pro sebe lékouzelnice a rozhlédla se po místnosti.

Její oči přistály na Dracovi, jenž stál napůl schovaný za dveřmi, jako by nejradši zmizel z domu, ale neměl k tomu patřičnou odvahu. Poppy mu posunkem naznačila, ať přijde blíž.
"Předpokládám, že ložnice jsou v patře?" ujistila se, zatímco se přesunula k pravému boku rodičky a chytila ji pevněji pod loktem.

Kate přikývla a sykavě se nadechla.
"Chlapče, chyť ji za druhou ruku. Pomalu půjdeme do ložnice," oznámila zmijozelovi, když se k nim přiblížil.

Ten nejistě uchopil Kate, ale jediný podrážděný pohled od lékouzelnice ho donutil zpevnit svůj stisk. Poppy pak sebejistě vykročila a donutila tak k pohybu i zbytek skupiny. Pomalými kroky dorazili pod schodiště, když Kate pocítila další kontrakci a pevně stiskla obě ruce, které ji držely vzpřímeně, zatímco se opět mírně schoulila do sebe, jak jen jí to těhotenské břicho dovolovalo.

"Nadechuj mělce a vydechni dlouze - musíš se co nejvíc uvolnit, jinak bude ta bolest ještě horší," nabádala ji zkušeně starší čarodějka, jež trpělivě čekala, než bude Kate opět schopna chůze.

Draco mezitím těkal pohledem od žen vedle sebe na vrcholek schodů. Poppy jeho pohled zachytila a pobaveně se pousmála.
"Zvládne to až nahoru, neměj obavy," ujistila jej, než se otočila ke Kate. "Můžeme vyrazit?"

Kate kývla a nutila se pravidelně dýchat, jak ji Poppy instruovala, zatímco zdolávali jeden schod za druhým. Na vrcholu schodiště byla Kate již zborcená potem, neboť se musela skrze bolesti snažit udržet i svou magii před tím, aby vybuchla.

Jakmile se konečně dostali do ložnice, Poppy ji pustila a vyrazila kvapně do koupelny. Draco se pod váhou, jež se o něj zničehonic opřela, mírně naklonil na stranu a překvapeně zamručel. Přesto ji nepustil a společně doklopýtali k posteli.

K zmijozelově překvapení ho Kate pustila a opřela si dlaně o pelest. Pomalu prodýchávala ustupující kontrakci, ale překvapeně sykla, když se Znamení na její ruce opět dutě rozpálilo. S mírným zalapáním po dechu si levou ruku instinktivně položila na vzdouvající se bříško.

Draco sebou na rozdíl od ní upřímně trhnul a bolestně zaskučel. Tetování na jeho ruce bylo tmavé a vystouplé, kůže kolem zarudlá a jistě nepříjemně agonizující. Koutkem oka zahlédla, jak sevřel ruku v pěst a druhou dlaň tiskne proti Znamení.

Poppy vešla do místnosti a beze slov vytáhla tišící balzám z jedné ze svých mnoha kapes a podala je Dracovi, jenž jej s mumlaným děkuji popadl a spěšně si namazal bolestivé místo nafialovělým krémem.

Ošetřovatelka mu nevěnovala další pohled a přešla ke Kate. Jednu ruku jí položila na kříž a opatrně ji začala masírovat. Kate blaženě přivřela oči a její magie se mírně zklidnila. Opět položila levou ruku zpět na matraci.

"Víš, že ti nemůžu dát nic, co by utišilo bolest - rozhodně ne teď."
"Vím," kývla Kate.
"Tak se, prosím tě, opravdu snaž nás všechny neuškvařit svou magií, až přijde další kontrakce."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus nebyl příliš překvapen, když ho probudila bolest.
Co ho ovšem vyvedlo z míry byl fakt, že se ozvala pouze z jeho levého předloktí. Namáhavě otevřel oči a několikrát zamrkal, než si přivykl na tmu kolem sebe. Pohlédl na svou ruku, na níž Znamení ostře plálo.

Rozhlédl se kolem sebe, když uslyšel pár zasténání. Musel je někdo přemístit, protože si nepamatoval, že by odpadl na tomto místě. Namáhavě polknul, což jeho vyschlému hrdlu nebylo nijak příjemné a opatrně se postavil.

Neodvažoval se však nikam vyrazit, či vytáhnout hůlku. Odtáhnul však tmavou látku skrývající zápěstí a pohlédnul na hodinky. Byly tři ráno.

Srdce se mu prudce rozbušilo a jeho magie se neklidně vrtěla kolem jeho jádra. Nedovedl ten pocit popsat, jen tušil, že se něco stalo a popadlo ho šílené nutkání ihned vyrazit do Tkalcovské a ujistit se, že jsou všichni v pořádku.

Než však stihl tuhle zbrklou myšlenu uskutečnit, ozval se zvuk přemístění a naproti lektvaristovi se objevila bledá postava skrytá v hábitu. Severus padnul na kolena, stejně jako všichni přítomní, kdo měli dostatek rozumu tak ihned učinit.

Sklopil pohled a zatnul ruce v pěst, aby okamžitě nesáhnul po hůlce. Ihned se proto ponořil do hlubin své nitrobrany a vyčistil si mysl. Tentokrát však jeho mysl byla neuvěřitelně klidnou vodní hladinou - tak nehybnou, že cítil úzkost a rozrušení plavající těsně pod povrchem.

Temný Pán přešel do středu mýtiny a rozhlédl se kolem sebe. Nagini se zatím plazila kolem klečících přisluhovačů a varovně syčela. Některým dokonce jedovými zuby roztrhla látku jejich pláště.

Neútočila však, čekala na pokyny svého pána.
"Nemohu ani slovy vyjádřit, jak moc jste mě dnes zklamali."

Bylo to až směšné, jak skutečně lítostivě zněl jeho chladný hlas. Severus se pečlivě nadechoval, aby se jeho tělo uvolnilo natolik, že přijme bolest lépe. Zavřel při svém dechovém cvičení oči, ale přesto věděl, že bolest přijde ještě než uslyšel Jeho hlas.
"Crucio!"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Kate bolestně vykřikla a sevřela oběma rukama přikrývku, na níž ležela. Na jednu stranu byla ráda, když Poppy vykázala mladého zmijozela z místnosti, ale na stranu druhou se cítila sama a opuštěná, jakmile ženy osaměly.

Lékouzelnice trpělivě stála před Kate, její ruce opřené o její kolena. Kate se ani nedokázala zastydět, když jí Poppy pomohla z kalhot i spodního prádla a položila ji na polštáře u čela postele.

"Už jsi dostatečně otevřená, Kate," oznámila jí lékouzelnice stále klidným hlasem. "Až přijde další kontrakce, zhluboka se nadechni a zadrž dech. Zavři oči i ústa a vší silou zatlač, ano?"

Kate se pokusila přikývnout, ale měla nervy napnuté k prasknutí obavami o svou dceru i o Severuse. Zavrtěla tedy prudce hlavou a cítila, jak jí po tváři stékají slzy.
"Nemůžu," vydechla bolestně a její oči rychle našly ošetřovatelku. "Něco je špatně… Severus…"

Jen zmínka o něm v ní vyvolala bolestné stažení hrdla a musela se zhluboka nadechnout, z čehož jí vystřelila bolest do kříže, takže stěží nabrala vzduch do plic, a už ho bolestivě vydechovala.
Poppy jí chytila za křečovitě sevřenou ruku a pevně ji stiskla.

"Vím, že to není ideální, má milá, ale tvoje dcera se rozhodla vyrazit na svět právě teď. V tuhle chvíli. Neexistuje žádné kouzlo či lektvar, co by tohle mohlo zadržet a ty to moc dobře víš."
"Ale-"

"Žádné ale!" zarazila ji přísně Poppy a přitáhla si jejich spojené ruce na napnutou kůži Kateina bříška. "Musíš teď myslet pouze na svou dceru. Mysli na svou holčičku, kterou za chvíli budeš držet v náručí!"

Kate si zkousla ret a přikývla. Lékouzelnice rázně kývla pustila její ruku a přesunula se mezi její rozevřené nohy. Vyhledala Katein pohled a kývla.

"Dobře. S další kontrakcí zatlač."
"Dobře," odvětila Kate a poté ucítila další stah.

Zhluboka se nadechla a zadržela dech. Oči měla pevně sevřená, mezi zuby svírala spodní ret, z nějž vytékal malý pramínek krve. Pak se vší silou, kterou v sobě našla, zatlačila. Její magie se přitom roztáhla místnosti a lustr nad nimi nebezpečně zablikal.

Kate se pod tím náhlým vzplanutím magie zalekla a rozevřela oči. Pak bolestivě zakňourala, když jí znovu téměř oslepila bolest v zádech. Přiměla se dýchat, když k ní dolehl Poppyin hlas.
"Kate! Mysli na dceru, na nic jiného. Tvoje magie nám neublíží, když jí k tomu nedáš důvod, ano? A teď znovu."

Zopakovala veškeré ošetřovatelčiny instrukce a tentokrát se před svou magií snažila nijak neošívat. Světlo zablikalo pouze jednou. Kate to lehce uklidnilo a brzy se s kontrakcemi i pulzující magií dokázala sžít.

Poppy ji s každým zatlačením nepřestala povzbuzovat a Kate by se nejraději úlevou rozesmála, když ošetřovatelka konečně prohlásila:
"Naposledy, Kate!"

S bolestivým zavrčením, jenž se protáhlo do skučení, konečně ucítila, jak dítě vystoupilo na svět do rukou ošetřovatelky. Kate znaveně klesla na polštář, zatímco Poppy mávla hůlkou a přehodila jí přes nohy lehkou pokrývku. Poté zavolala na Draca.

Kate se mírně motala hlava - pravděpodobně ze ztráty krve, stresu i adrenalinu, takže téměř nevnímala, o se děje kolem. Během minuty jí ale došlo, že je v místnosti ticho. Neslyšela-

"Moje dcera…," zachraptěla a natáhla ruce směrem, jímž odhadovala lékouzelnici. Její vidění bylo stále rozmazané a slyšela hučení, namísto hlasů. "Co se… Nepláče. Proč nepláče?"

Pokusila se nadzvednout, ale nedokázala se ani vytáhnout na lokty. Cítila se otupělá a její vidění znovu tmavlo, ale udržovala se při vědomí. Celou její bytostí vystřelil ochromující strach a její hrdlo bylo stažené.

Mluvili, ale nerozeznala, o čem. Jediné, co ji ale zajímalo, byla její holčička. Ještě ji ani neviděla, ale potřebovala ji alespoň slyšet - vědět, že žije. Z myšlenky, že by byla mrtvá, jí bylo špatně od žaludku.

Donutila se zhluboka dýchat a snažila se zaostřit na pohybující se postavy na druhé straně místnosti. Oba byli sklonění u toaletního stolku a slyšela jejich rozrušené hlasy. Jeden rozhodný, druhý mírně nejistý.

Kate cítila, že se opět nemůže nadechnout, ale přesto se rozplakala. Chtěla vidět svou dceru, chtěla ji podržet a chtěla, aby tu s ní byl Severus. Pocítila na sobě mdloby a než se propadla do tmy, ucítila, jak ji někdo chytil za ruku.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus zalapal po dechu a vyplivl na trávu krev. Nebyl si jistý, jestli je z jeho prokousnutého jazyka nebo mu dnešní mučení způsobilo vážnější vnitřní zranění. S bolestnou grimasou se pomalu zvednul ze země.

Všude kolem něj ležely či klečely jeho kolegové smrtijedi v různých fázích zotavování. Když viděl tu spoušť kolem sebe, byl lektvarista rád, že vyváznul "jen" s několika mučícími kletbami, na rozdíl od svých společníků.

Jakmile si byl jistý, že se jeho nohy budou pohybovat, aniž by se pod ním podlomily, vyrazil ke kraji pozemku. Znovu se podíval nyní na zkrvavené zápěstí, aby zkontroloval čas. Bylo skoro pět hodin ráno.

Kate bude jistě brzy vstávat, aby ho mohla hledat. Pokud ovšem nezůstala vzhůru celou noc a neodpočítává minuty do chvíle, než bude moci konečně vyrazit z domu. Nevědomky zrychlil krok, byť mu do kyčle vystřelovala palčivá bolest a přemístil se v okamžiku, kdy se dostal za hranice pozemku.

Ztěžka dopadl na dlážděnou cestu k domu a tiše zaklel, když si bolestivě narazil kolena. Několikrát se zhluboka nadechl, aby překonal nevolnost, než se vyškrábal na nohy a poněkud vratším krokem, než by si býval přál vyrazil ke vchodovým dveřím.
Ještě než je otevřel, ucítil v domě cizí magii. Ztuhnul a okamžitě vytasil hůlku, byť pochyboval, že by byl vůbec schopný nějakého souboje. Pevně stisknul rty, neboť nezáleželo na tom, zda je či není připraven.

Někdo byl v domě a pokud ho tam Kate nepustila… Nechtěně ve své mysli zabloudil k šestnáct let staré vzpomínce, kdy procházel ruinami Godrikova dolu. Zatřásl hlavou, aby zapudil nepříjemné myšlenky, byť mu potom začalo palčivě tepat ve spáncích a pozvedl hůlku.

Přestože byl v akci od včerejšího pozdního odpoledne a přetrpěl dvouhodinové mučení, jeho kroky nebyly vůbec slyšet. Pohyboval se však opatrně a ztuhle. Napnul uši a očima pročesal přízemí.

Z patra se ozvaly kroky a tlumené hlasy. Severus bezmyšlenkovitě vyrazil po schodech a zastavil se před jejich ložnicí, v níž slyšel pohyb. Hlasy již utichly. Sevřel hůlku pevněji, kletbu na jazyku, když prudce otevřel dveře.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Kate zvedla pohled od malého uzlíčku ve svém náručí, když do místnosti vtrhl Severus. Rozcuchaný, zakrvácený a s uštvaným výrazem. Ten z jeho tváře okamžitě zmizel a nahradilo jej ohromení, když spustil ruku s hůlkou a zíral na stříbrozelenou přikrývku v jejích rukou.

Jeho oči byly rozšířené šokem, když se setkaly s jejími. Kate se unaveně usmála se slzami třpytícími se jí v očích. To stačilo k tomu, aby se pohnul kupředu. Trochu nejistě se zarazil, jakmile došel přímo před ně.

S pochopením v očích k němu opatrně natáhla ruku, chytila jeho chladnou dlaň a mírným tlakem ho postrčila kupředu. Poddal se a posadil před ni. Jeho oči se jako zhypnotizované neustále stáčely k drobnému obličejíku vykukujícímu zpod přikrývky.

Kate se nadzvedla s jemně bolestivým nádechem a s mírně se třesoucíma rukama mu podala kroutící se uzlíček. Severus stále zíral na tu klidnou tvářičku jejich dcery a natáhnul ruce teprve ve chvíli, kdy už se Kate třásly natolik, že zvažovala, že si ji přitáhne zpět k sobě.

S malým úsměvem mu ji předala do náruče a naaranžovala jeho ruce tak, jak to předtím provedla Poppy jí, když se konečně probrala z mdlob a slepě natáhla ruce po dítěti, které si nedokázala vybavit.

Nemohla si pomoci a ze rtů jí uniklo tiché vzlyknutí, když si děťátko přivinul k sobě. Jeho oči okamžitě vyhledaly její. Viděla v nich skutečnou obavu, a tak se jen usmála, oči zalité slzami a zaplněné něhou.

Jeho tmavé hloubky zjemněly a na rtech se mu objevil úsměv, který u něj poprvé viděla ve chvíli, kdy mu oznámila, že čekají miminko. Přiložila si ruku na rty, aby zabránila dalšímu vzlykání, když se jeho oči opět obrátily k malému pokladu v jeho náručí.

Nehodlala narušit tuhle chvíli. Položila svou vlastní ruku na malý uzlíček v jeho náručí. Jejich dcera sebou opět neklidně zavrtěla a z pokrývky vyrazila malá pěstička. Kate již zpozorovala, jak se její obličejík zkroutil, takže podala svůj ukazovák té máchající ručce.

Děvčátko se o její prst zachytilo při rozmachu a při tom kontaktu roztáhla své prstíky. Ty pak neomylně obtočila kolem matčina prstu, jako by to dělala roky, a ne pár hodin. Kate cítila, jak se jejich magie dotkly a malý obličejík se ihned rozjasnil.

Poté se její víčka rozlepila a tmavě modrá kukadla se obrátila vzhůru. Kate znovu vzhlédla od novorozeňete k manželovi. Severusovy oči se také leskly slzami a opětoval pohled toho malého zázraku.

Kate poprvé za dlouhou dobu pocítila naprostý klid ve své duši. Zítra budou čelit skutečnosti, ale dnes… Dnes budou mít tenhle malý střípek štěstí.

61. Příměří v nejhorších časech

1. dubna 2018 v 21:52 Spoutaní

61. Příměří v nejhorších časech

Zuřila.
Moc dobře si uvědomovala, jak by se jí teď její manžel vysmíval, protože se jeden z jejích nápadů opět obrátil proti ní. Kdyby věděla, jakou práci ji dá nevrazit tomu arogantnímu spratkovi facku, nikdy by se mu nepokoušela zachránit život v první řadě.

Malfoy ovšem její nabízené východisko z prakticky neuniknutelné situace považoval za nějaký druh trestu. Jako by ji bavilo být s ním o samotě v domě, z něhož se nemohli hnout, aby na sebe neupoutali pozornost smrtijedů, takže na sebe naráželi každou chvíli.

Kate se navíc musela opravdu šetřit, neboť před sebou měla poslední měsíc těhotenství a magie její dcery se postupně oddělovala od její. Byl to přirozený proces, přesto Kate naplnil strachem o nenarozené dítě.

Již brzy ji přivede do světa plného nejistoty a války na spadnutí. Navíc bude muset nějak zařídit, aby se k ní nedostali jak smrtijedi, tak Fénixův řád. Ale ze všeho nejvíc se bála chvíle, kdy se k její dceři přiblíží Temný pán. A moc dobře věděla, že tomu nemůže zabránit, aniž by vyvolala podezření o své nebo Severusově loajalitě.

Povzdechla si, odložila knihu na noční stolek a s mírnou úzkostí mrkla na nástěnné hodiny na protější stěně. Severus měl zpoždění - ne nijak zásadní, ale přesto… Vždy, když se opozdil, dal jí to vědět po jednom ze skřítků na hradě, kteří k němu stále chovali respekt i přesto, co se na hradě odehrálo, a byli ochotni nosit jeho vzkazy k nim domů.

Snažila se zahnat chmurné myšlenky a pomalu se zvedla z křesla, do něhož se uvelebila před třemi hodinami. Po napjatém obědě se Draco i Kate bez toho, aniž by se na tom domluvili, klidili jeden druhém z cesty.

Kate to vyhovovalo, protože potřebovala být chvíli sama a dostat svou zlost pod kontrolu, než bude opět muset čelit tomu pokryteckému úsměvu na jeho aristokratické tváři. I tak mu v jídelně nechala pár sendvičů.

To, že si nesedli, byla jedna věc, ale nikdy by ho doopravdy nenechala hladovět. Třebaže mu tím před obědem vyhrožovala. Její otec ji tímto způsobem "vychovával" a ona se rozhodla, že k něčemu takovému se nikdy nesníží. K žádnému dítěti, ani tomu, co není její vlastní.

Potěšilo ji tedy, když se kolébavým krokem dostala do jídelny, na jejímž stole nebylo po talíři se sendviči ani stopy. Se spokojeným úsměvem přešla do kuchyně, kde se však mírně zamračila na onen talíř, který nyní ležel ve dřezu bez ladu a skladu

Mírně si povzdechla, ale vytáhla houbičku a umyla jej. Koneckonců, pomyslela si, když jej drhla, i jí chvíli trvalo, než si zvykla na to, že kolem ní neposkakuje nespočet domácích skřítků, připravených za ni vše udělat. A usazeniny na nemytém nádobí byly jednoduše odporné, takže jej raději sama umyje, než ho spatří Severus, který je na čistotu ještě větší pes, než ona.

S potutelným úsměvem pak talíř uklidila, protože se jí už v hlavě pomalu rýsoval plán, který mladý Malfoy jistě neocení. Alespoň ne v dohledné době, ale třeba někdy v budoucnosti, až se usadí a bude zakládat rodinu.

"Je tu vůbec něco, co v tomhle domě neděláte jako domácí skřítek?" ozvalo se za jejími zády.
Kate protočila očima, ale když se k mladíkovi obrátila, v její tváři zbyl jen potutelný úšklebek.
"Ani ne. Ovšem budu mít teď na sebe mnohem víc času, když tu teď máme dvě ruce navíc," odpověděla mu.

Pohrdavě si odfrkl a složil ruce na hrudi.
"Nejsem ničí domácí skřítek."

"A díky Merlinovi za to - všechny domácnosti by se zhroutily, kdybys jím byl," odpálkovala ho a naprosto ignoroval nasupené nadechnutí z jeho strany. "Já taky nejsem domácí skřítek, pokud sis nevšiml. V tomhle domě ani žádní nejsou, jak jsem tě již upozornila. A, jak sis nepochybně všiml, tady děláme téměř vše ručně a bez magie - což není výjimka ani pro tebe, plnoletý nebo ne."

Jasně viděla, jak se jeho zamračení ještě prohloubilo. Poté se ale v jeho očích zablesklo a vítězoslavně se usmál.
"Nehodlám tu ze sebe dělat vašeho otroka. Severus bude jistě-"

"-souhlasit se mnou," přerušila ho, tentokrát ostřejším tónem. "Bydlíš tu s námi, a to znamená, že jsi teď součástí naší malé rodiny. A každý z nás tu něco dělá proto, abychom fungovali - což se bude týkat i tebe. Navíc kdybys svou magii použil s větší silou nebo několikrát za sebou, mohl bys prozradit, kde jsi. Což nevyhovuje nikomu z nás."

"O tomhle si raději promluvím se svým kmotrem," odtušil pohrdavě.
"Prosím," odsekla Kate již nakvašeně, "Jsi ale ještě naivnější, než jsem si myslela, pokud čekáš, že na to bude mít jiný názor, než mám já. Bydlíš pod naší střechou - nechceme od tebe peníze, ale jen aby ses zapojil do chodu v tomhle domě. Tady nejsi na Malfoy Manor, kde tě zasypávali penězi-"

"A komu za to vděčím?" přerušil ji nyní rozezleně Draco a zaťal pěsti. Rodina byla očividně citlivé místo.
Nemohla na to brát ale příliš ohled. Potřeboval otevřít oči.
"Jistě - moc se ti omlouvám za to, že jsem ti zachránila život," prohodila kousavě.

"Vydědění a hrozba smrti je podle vás záchrana?!"
"Raději by ses plazil před Temným pánem a čekal, kdy se mu přestaneš hodit a zabije tě před tvou matkou? Ne? To jsem si myslela! Přestaň se chovat jako děcko-"

Sklenice položená na lince se roztříštila a střepy se rozlétly po kuchyni. Jeden z nich se Kate zabodnul do ruky, kterou si instinktivně položila na břicho, jenž chránila i neverbálním štítem. Zvedla pohled od své zkrvavené ruky a zadívala se do Dracových šedých očích, které na ni šokovaně hleděly zpět.

Musela se uklidnit - sama cítila, jak se vzduch kolem ní zahřívá a její magie bojovně tlačí na obrany, kterými ji držela zpět. Její magické jádro bylo citlivější na útoky z okolí od okamžiku, kdy zjistila, že je v jiném stavu. Pokud by se ovšem nyní přestala kontrolovat, s velkou pravděpodobností by Draca zranila. A to vážně.

Pokud by rovnou nepřišel o život.
Nabrala ztracenou rovnováhu, jak nejlépe dovedla a co nejklidněji promluvila.
"Běž do svého pokoje, prosím, a počkej tam," řekla mu pevným hlasem.

K jejímu nevelkému překvapení se otočil a spěšně vyrazil po schodech nahoru. Jistě cítil její vířící magii a také bezpochyby věděl, jak na ni jeho nečekaný výbuch magie zapůsobil. Prudce vydechla a stáhla štít kolem sebe.

Položila si ruku na bříško a s povzdechem se podívala na ruku, z níž trčel střep. Musí najít lékárničku v Severusově laboratoři. Doufala jen, když se vydala tím směrem, že to nebude vyžadovat stehy.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

V Zobí ulici bylo dusivé ticho.
Byl teplý letní večer a slunce pomalu zapadalo za obzor. Celý blok řadových domků ještě sálal teplem z toho, jak na něj celý den bez ustání svítilo. Ulice společně s těmito domy zela prázdnotou - spousta rodin již byla na dovolené a teplé počasí si užívala v jiné zemi či kontinentu.

Zůstalo zde pouze pár rodin a ty se nyní schovávaly uvnitř svých příbytků a chystaly se k večernímu programu v místním kině nebo se těšili, že stráví poklidnou noc doma. Byl to pro ně den jako každý jiný.

Necítili, jak vzduch v celé ulici nebezpečně vibruje. Jejich oči byly slepé k poryvům vánku, který se jako by objevoval z ničeho. Neslyšeli ticho, v němž se jasně odrážela blížící se pohroma.

Severus se neslyšně o pár kroků pohnul do stínu stromu, přestože se již chránil krycím kouzlem. Prsty pravé ruky měl pevně obemknuté kolem tenkého kousku dřívka, který vibroval spolu s houstnoucím napětím.

Neodvažoval se téměř vůbec mrkat a temné zorničky se dívaly do zamřížovaného okna v domě číslo čtyři. Nemohl určit, zda se na něj někdo také dívá, jestli cítí jeho magii, byť nevidí osobu, jíž patří.

Fideliovo zaklínadlo s každou ubíhající minutou sláblo a tím rostlo napětí i vzrušení jeho kolegů, kteří stejně jako on zaujali pozici a čekali. Nebylo pochyb, že se strhne tuhý boj a mnoho kouzelníků zemře.
A to nejen ze strany Řádu.

Temný Pán si to moc dobře uvědomoval. A chtěl takto riskovat. Věděl, kde se Potter nachází a jeho nedočkavost k dalšímu setkání s chlapcem, který ho již několikrát zastavil, ho vedla k unáhleným krokům.
Lektvarista si nebyl jistý, zda je za toto zkratové jednání rád. Dnes v noci by ho to mohlo stát život. Opět.

Tentokrát ovšem necítil žádnou lhostejnost, kterou tak dlouho choval vůči smrti. Dnes zemřít nechtěl. Nemohl. Jeho myšlenky stále bloudily do Tkalcovské ulice a před očima viděl svou ženu s nenarozenou dcerou.

Klouby na jeho prstech zbělaly a zapraskaly. Smrtijed pár metrů od něj se neklidně ošil, ale jinak nereagoval. Severus stále hypnotizoval pohledem dům před sebou. Potter je v tom domě. A nepochybně také celý Fénixův řád - nebo alespoň tolik lidí, které dokázali k narůstajícímu boji proti smrtijedům získat.

Věděl také moc dobře, že je za celou situaci zodpovědný. Řád se obával použít Grimmauldovo náměstí, protože do něj měl přístup také Severus - muž, který zabil jejich milovaného vůdce a rozvrátil jejich plány.

Neviditelné hranice se na okamžik zachvěly a všichni zadrželi dech. Severus cítil, jak se mu prudce rozbušilo srdce. Bylo něco málo po deváté hodině večer - bylo příliš brzy na to, aby padla obranná zaklínadla.

Ta zákonitě skončí o půlnoci, kdy bude Harrymu Potterovi sedmnáct let a krevní magie jeho matky ho přestane chránit skrze jeho příbuzné. A tyto ochrany, tak dlouho pevné a nepřekročitelné nepovolaným se zachvěly.

Takže o nich věděli a rozhodli se učinit jedinou věc, která jim nyní hrála v prospěch, když byli obklíčení. Spustí obrany dolů sami a určí tak, kdy bitva začne.
Severus sevřel hůlku pevněji, a přestože nikdy v nic nevěřil, vyslal teď prosbu všem bohům, co ho poslouchali. Chci se znovu setkat se svou ženou a alespoň jednou vidět svou dceru.

Obrany se opět, nyní silněji, zachvěly a Severus se zhluboka nadechl.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Nedokázala se uklidnit.
Pomalým krokem obcházela jídelní stůl a snažila se potlačit všechny nepříjemné myšlenky. Věděla, že by si měla začít dělat starosti, pokud se Severus nevrátí do zítřejšího rána. Mrkla na hodiny na stěně. Ukazovaly deset hodin večer.

Zhluboka se nadechla a znovu se pomalým tempem rozešla. Jednou rukou se přidržovala židlí, kolem nichž procházela a druhou si masírovala dolní část zad. Zastavila se, když ucítila kopnutí dítěte a opět prodýchávala bolest.

Musela se uklidnit. Už jen kvůli tomu, aby se přestala její magie úzkostně svíjet. To poslední, co by teď potřebovala, bylo vyvolat předčasně porod tím, že vyprovokuje magii své dcery. Opět se nadechla a vyčistila si mysl, než znovu vyrazila na obcházku.

Snažila se ignorovat tupou bolest, již pociťovala v dočasně deaktivovaném Znamení zla - jak velkoryse nabídnul Pán zla. Její oči k hadovi na předloktí bezděky zatěkaly. Tetování se zdálo stejně mrtvé, jako posledních pár měsíců.

Uslyšela za sebou tiché kroky, ale nijak nedala najevo, že by jej zaznamenala. Snažila se koneckonců uklidnit, ne znovu rozbouřit magii. Kroky zpomalily, takže jí bylo jasné, že váhá, zda ji má oslovit nebo se otočit a zmizet ve svém pokoji.
Tentokrát se u to rozhodla ulehčit. Byť jen proto, aby věděl, že ho nehodlá usmažit svou divokou magií. V tuto chvíli.

"Pálí tě Znamení?" zeptala se dřív, než si to stihla promyslet.
Obrátila se k němu. Jeho oči byly rozšířené, viděla v nich jasně strach i určitou formu bezmoci. Srdce se jí znovu prudce rozbušilo, takže se navrátila k dýchání a prkenně se vrátila k chůzi, když si uvědomila, že se zastavila.

"Začalo to před hodinou," prozradil jí tichým hlasem.
Ulevilo se jí. Mohl být arogantní, ale na rozdíl od Luciuse se ve vážných situacích neoddával pošklebování.

"Dal ti Severus tišící balzám?"
"Příliš nezabírá."
Nestěžoval si. Pouze to konstatoval.

Znovu se zastavila. Tupá bolest jí nyní vystřelovala až k pánvi. Pevně v ruce sevřela opěradlo židle před sebou a znovu zhluboka dýchala. Momentálně jí bylo úplně jedno, co si o tom bude myslet mladý Malfoy.

Když oči znovu otevřela, zmijozel už přešel do místnosti a se skutečnou obavou ji pozoroval z opačného konce místnosti. Netroufala si ho uklidňovat - zatím se snažila sama sebe přesvědčit, že se skutečně neschyluje k tomu, čeho se obávala.

Udělal nejistý krok směrem k ní a poté se zarazil, když ostře vydechla v náporu další bolesti. Pevně semkla víčka. Musí to zvládnout i bez Severuse.

"Vy jste-"
"Ano," přerušila ho se zaťatými zuby a otevřela oči. Teď vypadal mnohem vyděšeněji. "Potřebuju tvou pomoc."

Zbledl, pokud to na jeho mramorové pokožce bylo možné. Nepatrně si odkašlal, zřejmě, aby se zbavil knedlíku v krku. Kate by se celé situaci zasmála, kdyby necítila takovou bolest - fyzickou i magickou.
"Nejsem lékouzelník," vyhrkl stále mírně přiškrceným hlasem.

Nyní se Kate bolestně sevřela hruď a cítila, jak se jí do očí derou štiplavé slzy. Joe ji přišel na mysl ve chvíli, kdy pochopila, co ta tupá bolest v zádech zvěstuje. Jenže ten byl mrtvý, protože se ji pokusil zabít, ale Severus ho předběhl.

"To dobře vím," odpověděla Dracovi, když rozehnala myšlenky. S rozhodným pohledem pokračovala. "Potřebuju, aby ses odletaxoval do Bradavic."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byly to jatka.
Žádný jiný název proto nebyl příhodnější. Jakmile padly obrany, obě strany se do sebe pustily s takovou vervou, že prach z výbuchu zaplnil celou ulici, takže zcela zničil jakoukoliv viditelnost.

Touto temnotou pak začaly probleskovat ohně, které ozařovaly určité části bývalé ulice, a také pálená zaklínadla všech možných barev. Severus se před nimi okamžitě skrčil za nejbližší strom, kde vyčkával na moment, kdy se počáteční rumraj rozptýlí, a nebude se muset obávat nějakého zbloudilého kouzla.

Jedinou výhodu v celém zmatku viděl v tom, že v této nulové viditelnosti bude snadno likvidovat řady svých kolegů smrtijedů, aniž by byl nápadný. Bylo mu ovšem jasné, že se do něj pustí každý člen Řádu, jen co ho zahlédne, na rozdíl od dřívějších misí, kdy mu ještě důvěřovali.

Letmo se rozhlédl a viděl, že dva smrtijedi zvolili stejnou taktiku. Rozhodně tedy patřili k těm, co byli obdařeni dobrým pudem sebezáchovy. Nebo to prostě jen byli natolik vychytralí kouzelníci, že vysledovali nejlepší taktiku v tomto boji.

Lektvarista uslyšel z levé strany rychlé kroky, které mířily od domu číslo čtyři jejich směrem. Obrátil se ke smrtijedům, kývnul na ně a naznačil výpad k přicházejícím kouzelníkům. Smrtijedi okamžitě vyráželi, aniž by se ujistili, že je Severus následuje a vběhli do rány Řádu.

Téměř okamžitě se ozvaly vykřikované kletby a světlo probleskující z levé strany umožnilo Severusovi se rozhlédnout po bitevní vřavě. Díky tomu, že se ukrylo za nejbližší strom a praktiky se nehnul z místa, neztratil orientaci, jak tomu nyní bylo u většiny bojujících.

Vyrazil zahalený v kouři na pravou stranu, kde rychlým krokem a občasným přikrčením před prolétávajícími kletbami obešel pomyslnou polovinu pole. Přesto si ale kolem sebe udržoval štít a nepolevil pozornost i z pravé strany. Nemohl s jistotou tušit, že se tam nepřemístí záloha Fénixova řádu.

Jak postupoval kupředu, dovolil si tiše zaklít. Smrtijedi byli, jako vždy, oděni do svých černých plášťů a na tvářích měli masky. Ovšem Řád se také oblékl do tmavého, a tak je mohl lektvarista rozlišit pouze ve chvíli, kdy k němu nebyli otočeni zády.

To poněkud stěžovalo situaci, když se neslyšně posouval kupředu s hůlkou napřaženou, ale zasáhnout si mohl dovolit, až když se dostal dostatečně blízko. Přestože to bylo riskantnější, trefovat své domnělé kolegy z bezprostřední blízkosti, když jej mohli zahlédnout, nezaváhal.

Bohužel se musel připojit k ofenzívě, když se dostal až k Potterovu domu, neboť tam byly boje nejzuřivější. Povedlo se mu ale probojovat do zahrady, kde uviděl jednoho ze svých kolegů, jak se sklání nad někým z Řádu.

Když se přiblížil a proletělo mu kolem hlavy zaklínadlo, jež osvětlilo scénu před ním, rozeznal obličej poraženého. Okamžitě hůlkou odhodil smrtijeda, který se bezvládně sesul k zemi o ár metrů dál.

Severus se s rozhlížením rozběhl k ležícímu kouzelníkovi a poklekl k němu zády ke straně, jež považoval za bezpečnou - tedy čelem k domu, z něhož stoupal k tmavé obloze dým a zhoršoval tak nejen vidění, ale i dýchání.

Lektvarista složil masku a očima ihned hledal nejvážnější zranění. Znovu se mu chtělo nahlas pěkně sprostě zaklít, když viděl tolik řezných i bodných ran. Třesoucí se tělo navíc dokazovalo, že byl i zasažen kletbami, které nebyly patrné na první pohled.

Bolestné zasténání se proměnilo v nadávku, když se bouřkové oči zabodly do tmavých. Severus utrhl kus mužova pláště a přitlačil jej na krvácející ránu na hrudi. Znovu se ozvalo bolestné vydechnutí.

"Sn-Snape…"
"Dostali jste ho pryč?" přerušil ho naléhavým hlasem lektvarista. Šedé oči se rozostřily a Severus mu jednu vrazil. "Soustřeď se, Blacku!"

Znepokojilo ho, když Black jen znaveně otevřel oči, v nichž se ztrácel dřívější žár. Jasně navíc cítil teplou krev, která mu protékala mezi prsty.
"Musíš… Harry musí… řekni mu… že mě to… mrzí… Já…"

"Vykrvácíš rychleji, pokud nepřestaneš žvanit, Blacku."
To vykouzlilo umírajícímu chabý úsměv na tváři.
"Harry… nesmí umřít…"

"To mi neříkáš nic nového," sykl na něj Severus a rozhlížel se kolem sebe.
Zrovna když by uvítal příchod někoho z Řádu, se tu nikdo neobjeví. Typické. Obrátil pohled zpět k Blackovi, když ucítil pevný stisk jeho rukou.

"Harry… nenech ho… umřít…"
"O to se pokouším od chvíle, co přešel práh Bradavic," opáčil lektvarista, ale také mu z hlasu zmizela otevřená nepřátelskost.

Přišlo mu zbytečné nenávidět umírajícího. Nebyl takový bastard, aby nechal Blacka umřít s vědomím, že poslední minuty života ho někdo nenáviděl.
"Je v bezpečí?" zeptal se tedy znovu ostře, aby si získal jeho pozornost. "Stačil se přemístit pryč?"

"Nenech…ho zemřít…," znovu zopakoval Black, jako by jeho slova ani neslyšel.
"Nenechám," odbyl ho netrpělivě Severus. "Potřebuju jen-"

Se syknutím se zarazil, když uviděl, jak se kolem jeho a Blackovy ruky obmotává tenký světelný paprsek. Tak pevně stisknul zuby, že slyšel, jak zaskřípaly. Nestihnul Blacka ani počastovat urážkou.

Jeho hlava pomalu klesla na stranu a lektvaristovy ruce na jeho hrudi se přestaly zvedat s dříve trhavým rytmem jeho dechu. Severus těžce vydechl, očistil jednu ruku od krve a zavřel Blackova oční víčka.

Nestihnul se ani zvednout, když těsně kolem jeho tváře prolétl rudý paprsek světla. Okamžitě měl v ruce hůlku a chránil se štítem. Lupin se k němu blížil s výrazem, který se téměř nepodobal lidskému, byť bylo do úplňku ještě daleko.

Než stihl znovu vypálit, za jeho zády se ozval bolestný výkřik, a vlkodlak zachytil běžící postavu dřív, než se kolem něj stihla protáhnout.
"Siriusi!"

Potterovy smaragdové oči byly vytřeštěné a nebyly schované za obroučkami. Zda-li je chlapec ztratil nebo si je ani nenasadil, Severus netušil. Viděl ovšem, jak se Lilyiny oči odtrhly od mrtvoly u jeho nohou a zabodly se do jeho tmavých hloubek.

Nepochyboval, co s z celé situace vyvodil. Lektvarista se tomu závěru ani nehodlala bránit - bylo lepší, pokud si myslel, že jeho kmotra zabil. Nebude tedy v podezření, byť ho ten kluk nyní bude nenávidět ještě víc, než když viděl, jak zabil ředitele.

Než se však stačil vyprostit z vlkodlakova sevření a pozvednout hůlku, na zahradu se přihrnuli jak další smrtijedi, tak členové Řádu a kouzla začala létat všemi směry, až se zdálo, že nikdo neví, na koho přesně míří.

Severus cítil několik řezacích kouzel, jimž se vlastně ani příliš nesnažil vyhýbat. Dával si ovšem dobrý pozor na svazovací kletby a Avady, které létaly i z velmi neobvyklých pozic. Raději tedy zůstal mírně přikrčený a couval.

Snažil se zasáhnout co nejvíce smrtijedů, aniž by kdokoliv pojal podezření, a hlavně se modlil k Merlinovi, aby někoho z Řádu konečně napadlo dostat odtud Pottera, který vrhal kletby zuřivě jednu za druhou.

Rozhodně se nezdálo, že by mu docházely síly, ovšem Severus dobře viděl, jak nerozvážně se hrne do každé bitvy a že nezůstává naživu díky svým schopnostem, nýbrž proto, že Temný pán jasně nařídil všem smrtijedům nechat ho naživu.

Když v dálce zaslechl sirény mudlovské policie, objevil se za Potterem Kingsley, který zmítajícího se nebelvíra chytil pevně kolem pasu a okamžitě jej přemístil. Severus neváhal a následoval několik smrtijedů, kteří se okamžitě přemístili také dřív, než je zachytí síť Řádu.

Počkal, než se přemístí potřetí a poté vytáhl láhev s výbušným lektvarem, který vhodil mezi přemisťující tak, aby se zdálo, že přichází od Kingsleyho. Lektvar se roztříštil na zemi a okamžitě vyhodil do povětří nejblíže stojícího smrtijeda, který neměl sebemenší šanci přežít.

Severus společně s ostatními letěl vzduchem, zatímco Kingsley, kterému dal vteřinu náskok, se již přemístil s Potterem do bezpečí, aniž by byli pronásledováni. Než těžce dopadnul na zem a ztratil vědomí, zadoufal, že je Temný pán za jejich další selhání nezabije.