Září 2018

67. Vyjednávání

23. září 2018 v 21:43 Spoutaní

WATTPAD

67. Vyjednávání

"Albánie."
"Ano."
"A teď je zase tady. Někde."
"Dle Heleny ano."

Kate přikývla a s povzdechem si promnula obličej. Když znovu vzhlédla, Severus ještě stále studoval mapu britských ostrovů. Udržela v sobě další povzdech, automaticky zaletěla pohledem ke kolébce v rohu, a když se ujistila, že Talitha spí, přistoupila k lektvaristovi a nakoukla mu přes rameno.

"Pohybují se dost blízko pozemků, co má pod palcem Lucius," prohodila, když sledovala magické stopy, jenž na mapu dosadil Severus.
"Vzhledem k jejich nutkavé potřebě přecházet z jednoho smrtelného nebezpečí do druhého mě to nijak nepřekvapuje," odtušil, ale Kate viděla, jak se jeho obličej napnul.

Opatrně se mu přitiskla k levému boku a opřela si hlavu o jeho rameno. Nijak neprotestoval a část napětí z něj vyprchala. Kate znovu zadržela povzdech a její pohled přelétl ke kolébce. Mírně manžela sevřela.

"Můžeme jim poskytnou čas z těch plání zmizet," prohlásila a zvedla k němu významně pohled. "A taky předat zprávu…"
Na okamžik vypadal zamyšleně, než se opět napjal a pevně semknul rty. Trpělivě čekala, než znovu nabyde svou rovnováhu.
"To není zrovna nejmoudřejší metoda k rozptýlení pozornosti."

"Ne," souhlasila. "Ale dobře víš, že se tomu nebudeme moci vyhýbat věčně."
Obrátil se k mapě na stole zády a také se zadíval na druhou stranu místnosti, kde nerušeně spala jejich dcera. Jednou rukou nepřítomně Kate objal kolem ramen.

"Snad bude štěstí na naší straně ještě chvíli," poznamenal lehce vzdáleným hlasem, než se jí vážně zadíval do očí. "Medailon?"
Tentokrát se povzdechu neubránila a na její tváři se objevil mírně zamračený výraz.

"Napadá mě několik možných způsobů, jak jej získat, ale ani jeden není bezpečný nebo výhodný," připustila s podrážděním v hlase. "Bude si ho střežit jako oko v hlavě - především proto, že se mi s ním tak okatě vychloubal před celou firmou."
"Ví o tom, že je ve skutečnosti viteálem?"

"Nejsem si jistá," zavrtěla hlavou. "Ale určitě je mu jasné, že je cenný. Podle jeho řečí našel nějaké dopisy od Reguluse adresované Siriusovi. Nezmínil se, co v nich je napsané, ale vzhledem k tomu, jak se mu leskly oči, nejsem příliš optimistická."

"Pokud to zjistí, přidělá nám to problémy," prohlásil prostě Severus bez jakéhokoliv obvinění v hlase. "Dokud ovšem nebude vědět pravý účel medailonu a nedopátrá se nějaké zmínky o viteálech, není naší prioritou."

Přikývla, ale bez zaváhání mu odpověděla.
"Pokud něco zjistí, budeme mít hodně velké problémy."

"Nepochybně," souhlasil Severus, ale jeho rty sebou cukly v náznaku úšklebku. "Nicméně Sayer nebude natolik hloupý, aby s tím zamířil k Němu. I kdyby se o Viteálech dozvěděl, byla by to hra mezi námi a ním. Temný pán by nás zabil všechny bez mrknutí, kdyby tušil, že o nich víme."

"Moc jsi mě neuklidnil."
"Ani jsem se o to nesnažil."


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Kate dalo velkou práci udržet netečnou masku, na rozdíl od Severuse, jenž ji sebejistými kroky a paží svírající kolem boku vedl kupředu. Nikdo z přítomných se ani nepokoušel zakrývat svou zvědavost a u některých Kate zahlédla stopy škodolibého potěšení.

Nijak se proto nesnažila skrývat varovnou zlobu ve svých očích, na niž většina reagovala odvrácením pohledu. Věděla však, že kolegové smrtijedi jsou jejich nejmenším problémem. Jak postupovali kupředu, objevili se v jejich zorném poli Malfoyovi a Lestrangeovi.

Nepřítomně se přitiskla k manželovi a pocítila, jak ji nepatrně stisknul. Nepotřebovali mít otevřenou nitrobranu, aby si porozuměli. Ve společnosti Pána zla to navíc nebylo moudré. Přesto Kate litovala, že nemůže slyšet slova útěchy alespoň ve své hlavě.

Dokázala však hrát svou roli, a tak kývla na pozdrav oběma manželům. Severus netečně pohnul hlavou v něčem, co v jeho řeči pravděpodobně znamenalo uznání jejich přítomnosti. Koutkem oka zahlédla, jak se Bellatrix nasupeně nadechla a její muž ji musel pevně chytit za paži, aby se po nich nevrhla.

To tedy nešlo dobře, pomyslela si Kate hořce a letmo zabodla loket manželovi pod žebra. Ten na to reagoval pouze lehkým pozvednutím pravého koutku. Odolala nutkání protočit očima, ale byla ráda za to malé rozptýlení, protože cítila, jak se jí nervy vracejí, když se zastavili uprostřed velké místnosti.

Shromáždění smrtijedi se pomalu rozmisťovali kolem a Kate si přitáhla spící dceru, již pevně zabalila do přikrývky, aby na ni nikdo ani neviděl, blíž k srdci. Chtělo se jí zvracet z toho, jak se přítomní snažili dostat přímo naproti nim.

Nikdo však neblokoval dveře. Kate se musela nutit k tomu, aby vyrovnaně dýchala a mrkala. Byla vděčná za to, že zde nemusí stát sama a lektvaristova ruka, jež se přihlížejícím zdála jako jasný důkaz o tom, že ji vlastní, ji držela na nohou.

Zdálo se jí, že uběhlo několik hodin, než se dveře naproti nim konečně otevřely. Kate zadržela dech, ale nikdo ze smrtijedů jí nevěnoval pozornost, neboť všichni spěšně sklopili pohled k zemi v podřízení.

Neviděla Temného pána několik měsíců, a byť jí to připadalo nemožné, vypadal ještě ohavněji a šíleněji než předtím. To zjistila během vteřiny, než sklopila pohled a spěšně klidnila své zběsile bušící srdce a nervózní mysl.
Severusova ruka ji stiskla pevněji ve varování. Nepatrně přikývla.

"Mí drazí," pozdravil Snapeovi Voldemort, zatímco k nim s Nagini v patách, kráčel vycházkovým tempem. "Těší mne, že v takto náročných časech máme alespoň nějaký důvod k oslavě."

To již pronesl ke všem přítomným a někteří sebou trhli, vzhledem k ledovému tónu jejich Pána. V místnosti však bylo ticho, nikdo nedýchal nahlas, a pokud se někdo pohnul, udělal to zcela neslyšně, jak tomu byli naučeni.

Kate dalo veškerou práci sebou netrhnout, když se v jejím zorném poli objevila mrtvolně bledá kostnatá ruka a zastavila se těsně nad uzlíčkem v jejích rukou.

"Catherine, má nejdražší," zasyčel na ni Voldemort hlasem který zřejmě měl znít laskavě. "Severus mě již zpravil o narození vaší dcery a podělil se i o její jméno. Jsem však velice vděčný, že osobně mi ji představíš nyní ty."

Slova, která zvolil, by se stěží dala pokládat za prosbu, ovšem tón byl jasným rozkazem. Nějakým zázrakem se jí nechvěly ruce, když opatrně odtáhla přikrývku a nadzvedla spící dítě mírně Voldemortovým směrem.
"Můj pane," odvětila s mírným pokloněním pevným, ale ne příliš zvučným hlasem.

Stále nezvedla pohled a byla za to ráda, neboť se jí v očích jistě zračila nepopsatelná hrůza, když se ta kostnatá ruka položila na přikrývku. Temný pán ukazovákem přejel po lícní kosti Talithy, který se mírně ošila a její rtíky se zkroutily do malého o, když rozespale otevřela oči.

Kate jasně cítila, jak se Severus napjal, stejně jako ona. Oba se modlili, aby jejich dcera celý tenhle tyjátr zaspala, nebo se přinejmenším neprobudila ve chvíli, kdy se nad ní sklání monstrum s rudýma očima.

Talitha zamručela, ale její oči byly více zvědavé než vystrašené, když pozorovala cizince nad sebou. Kate v jejích očích viděla odraz rudé a srdce se jí rozběhlo ještě šílenějším tempem, když se malé podařilo vyprostit malou ručku, jíž natáhla směrem k Němu.

Ticho, které doposud panovalo v místnosti jako by ještě zhoustlo. Smrtijedi kolem sice neviděli obličejík jejich dcery, ale jasně viděli napřaženou ručku k obličeji Temného pána. Kate zvedla pohled, byť ji to stálo velké odhodlání, ale obava o dceru jakýkoliv strach přebila.

Temný pán nevypadal, že by ho chování dítěte vyvedlo z míry, či - ještě hůř - rozčílilo. V jeho tváři se však zračila ona morbidní fascinace, z níž se Kate zvedal žaludek. To byl také moment, kdy Temný pán zabodl své rudé oči do jejích.

Instinktivně stiskla dceru, když ucítila tlak na své mysli a vpustila jej dovnitř. Snažila se dýchat co nejklidněji, když se prohrabával jejími vzpomínkami na porod a prvních pár hodin s její dcerou.

U kohokoliv jiného by jí výběr vzpomínek přišel perverzní, především proto, že v nich figurovala v různém stádiu nahoty, jenž tohle byl Voldemort. Nekochal se pohledem na její tělo, nýbrž hledal slabá místa či očividné lži.
Paranoia vítězila nad libidem. Pokud ovšem taková věc u něj vůbec existovala.

Nemohla si pomoct a ostře vydechla, když z její mysli vystoupil a znovu sklopila pohled k dceři, která nyní ve své ruce svírala pramen jejích vlasů. Teprve v ten okamžik si Kate uvědomila, jak blízko si dceru tiskne k hrudi.
Nikdo ani nedutal, když Temný pán o krok odstoupil. Nagini zasyčela a začala se plazit kolem smrtijedů.

"Děkuji, má drahá. Gratulace jsou jistě na místě," prohlásil Voldemort a Kate znechuceně sledovala, jak všichni smrtijedi opět napnuli uši.
"Děkujeme, můj pane," odpověděl za oba Severus s letmou poklonou hlavy.

"Těší mě, že se věci vyvíjí podle očekávání," kývl na něj Temný pán s děsivým pousmáním, načež se obrátil na ostatní. "Vzdejte hold další čarodějce, pro níž dláždíme novou budoucnost!"

Dle očekávání všichni hlasitě provolali své gratulace, a Kate začala dítě mírně pohupovat, když si povšimla grimasy na Talithině tváři, která většinou předznamenávala pláč. Než se však pozornost mohla opět stočit k nim, zprava o krok vystoupil Lucius Malfoy s vážným výrazem ve tváři.

"Můj pane," prohlásil a poklonil se.
Voldemort se k němu mírně natočil a nemusel ani promluvit, aby si z jeho tváře všichni jasně vyčetli, že toto přerušení by mělo mít zatraceně dobrý důvod.

"Mí lapkové chytili Pottera. Právě se přemisťují na Malfoy Manor."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Chaos, který vypukl po Malfoyově prohlášení, byl neskutečný. Někteří radostně zajásali, další tiše kleli nebo svírali pevně hůlky, z nichž prskaly jiskry. Pak ovšem Temný pán mírně pozvedl ruku a všichni do jednoho zmlkli.

"Luciusi," obrátil se k poslovi novinky a jeho hlas se opět dostal do té rádoby laskavé tóniny. "Právě jsi tento den učinil o mnoho šťastnějším."
Na to se obrátil ke Snapeovým a promluvil ke Kate.

"Velice mě mrzí, že tuto radostnou chvíli budeme muset předčasně ukončit, má drahá," pokývl k vrtícímu se dítěti, než se obrátil k lektvaristovi. "Severusi, buď tak laskav a následuj mne."

Jmenovaný přikývl, ale než vyrazil, znovu Kate pevně přitisknul k sobě. Poté ji pustil a následoval Temného pána, jenž obrácen zády promluvil.

"Narcisso, Luciusi," vyštěkl a po krátké pomlce dodal, "a Bello. Ostatní zmizte a objevte se někde na veřejném místě. Potřebujeme zviklat veřejnost, že se neděje nic významného."

S tím zmizel dveřmi, jimiž vešel dovnitř a v patách mu byli všichni jmenovaní. Bellatrix se téměř vznášela - zda-li to bylo radostí z toho, že byl Harry zajat nebo že ji Voldemort přibral do týmu, bylo nejasné.

Kate se obrátila k odchodu a musela se prudce zastavit, neboť přímo za ní stál Roger Sayer. Věnoval jí přeslazený úsměv a jeho oči zatěkaly k dítěti v jejím náručí.
"Co kdybychom se prošli po Příčné ulici a navštívily nějakou kavárnu po cestě? Či knihkupectví - ráda čteš, pokud si dobře vzpomínám?"

Nejraději by ho okamžitě poslala do patřičných mezí, ovšem s tolika přihlížejícími to nešlo. Smrtijedi kolem se ani nesnažili tvářit, jakože je právě neodposlouchávají. Proto se musela donutit k tomu, aby se na její tváři objevil jakýs takýs přijatelně vypadající výraz.
"Paměť ti očividně slouží," prohlásila tedy a přijala nabízené rámě.

Poté už jen cítila, jak se svět kolem nich mění a přitáhla si Talithu k sobě. Jakmile se objevili na Příčné ulici, spěšně zabočila na chodník, aby se vyhnula proudům lidí a začala tiše pobrukovat, aby uklidnila vrtící se nespokojené dítě ve svém náručí.
"Nerada se přemisťuje," ozvalo se tak těsně vedle ní, že si nemohla pomoci a odtáhla se.

To Sayerovi na tváři vykouzlilo samolibě pobavený úsměv, který měla největší chuť smazat z jeho tváře dobře míněným pravým hákem. Uklidnila se pouze tím, že si připomněla dítě ve svém náručí a davy lidí, které proudily kolem.
Voldemort jim možná nakázal, aby se objevili na veřejnost, ovšem tím nenaznačoval, aby se pouštěli do nějaké vřavy. Především se svými "kolegy".

"Má sotva tři měsíce," odsekla zamračeně, ovšem tichým hlasem. "Kam chceš jít?"
Mírně zvedl ruce nepřestávaje se usmívat.
"Není třeba se hned čertit," odvětil a rozhlédl se po ulici, načež ukázal na druhý konec ulice, kde byla otevřená jedna malá kavárnička.

Namísto odpovědi se Kate rozhlédla po ulici a poté vyrazila ke kavárně, zatímco se snažila co nejšetrněji kličkovat mezi kouzelníky a čarodějkami, kteří rychlým tempem přecházeli sem a tam, aniž by sledovali cestu.

Příčná ulice bylo to poslední místo, kde chtěla Kate zrovna být - především ve společnosti Sayera - ale uklidňovala se tím, že je alespoň na očích mnoha lidem. Jakmile se usadili ke stolu v kavárně pochopila, jak hloupá ta myšlenka byla.

Všichni tu pobíhali tam a zpátky ve snaze nakoupit věci, které potřebovali a nevěnovali pozornost ničemu a nikomu kolem. Byla tu prakticky neviditelná a číšník, který přišel pro jejich objednávku se zdál vyklepaný už jen ze Sayerovy arogantní nátury.

Kdyby se něco semlelo, Kate byla na vše sama. A navíc tu měla Talithu.
"Můžeš se přestat tvářit, jako bych tě měl každou chvíli zavraždit," protáhl s mírně otráveným hlasem Sayer, aniž by přestal listovat jídelním listem.

"Připadá ti, že vzhledem k naší historii bych měla být klidná?" odtušila mrazivě Kate a stále pohupovala s dcerou, která pomalu ale jistě usínala.

"Kdybych tě chtěl zabít, tak bych to rozhodně neudělal tady," odfrkl si a neurčitě mávl rukou, jako by mu ani nestálo celé tohle místo za pohled.
"Má to pro mě být varování?" zeptala se obezřetně a neuhnula pohledem, když se jí podíval zpříma do očí.

"Nikoliv. Pouze plníme naše rozkazy - o nic jiného tu nejde," odpověděl s úšklebkem.
Přimhouřila oči, ale neodpověděla. Byla ráda, že může zaměstnat obě ruce, jinak by začala nervózně ťukat nehty o stůl. Měla starost o Severuse i o Harryho. Oba mohli umřít, a Kate jim nemohla nijak pomoci, a navíc musela trčet se Sayerem.

"Mám návrh."
"Cože?" otočila se k němu, vytržená z vlastních panických myšlenek.
"Medailon," řekl a pak se zarazil, neboť se k nim s mírně se třesoucím tácem blížil číšník.

Kate opět vnímala, jak se jí prudce rozbušilo srdce, a musela se udržet, aby na mladíka, jenž jim servíroval šálky s čajem a talíře se zákusky, nevyštěkla, aby se s tím nezdržoval. Jakmile byl z doslechu, vyčkávavě se obrátila k Sayerovi.
Nesnášela ten samolibý výraz, který mu brázdil tvář.

"Jsem ochoten smlouvat o ceně," prohodil s rádoby ledabylostí.
"Kolik za něj chceš?" přešla Kate rovnou k věci a v hlavě si promítala veškeré své finanční možnosti v případě, že by za něj požadoval tak velkou sumu, že by ji nebyli se Severusem schopni splatit.

"Zeptej se lépe," opravil ji s hranou trpělivostí, ale nedokázal udržet šelmovský úsměv. "Co za něj chci?"
Ztuhla a nevěřícně se na něj podívala. Její oči sklouzly k Talithě, jež spokojeně spala na její hrudi, a poté se opět zadívala na něj. Nevypadal, že by to hodlal vzít zpět, a její šok vystřídala zlost.

"Na to zapomeň!" vyštěkla na něj a několik kolemjdoucích jim věnovalo zběžný pohled, načež pokračovali ve své cestě. "Jsem vdaná. Mám dítě."
"Nebuď tak moralistická," zasmál se Sayer, ale jeho oči byly vážné. "To je moje cena."

"Jsi nechutnej," sykla.
"Možná," připustil s pokrčením ramen a naklonil se k ní. "Ale ty jsi ta, co ten medailon tak moc chce."
"Jsi si tím nějak jistý."

"Viděl jsem, jak v hlavě přepočítáváš všechny své finance, když jsem navrhl dohodu. Nevím, proč ti na něm tak šíleně záleží," opět pokrčil rameny, "ale očividně ho chceš."

Několik dlouhých vteřin na sebe jen hleděli. Kate nasupeně, Sayer zcela nonšalantně, jako by právě nenavrhoval medailon výměnou za sex.
"Zřejmě jej nechci tak moc," pronesla Kate nakonec a odvrátila se.

Pevně sevřela Talithu, když se Sayer zasmál a přitáhl si zákusek, do nějž se s chutí pustil.
"Jak je libo," odtušil s úsměvem, když polknul sousto, a namířil na ni vidličku. "Co takhle medailon a nezničení celé firmy Morganových?"

66. Na správné stopě

2. září 2018 v 20:36 Spoutaní

WATTPAD

66. Na správné stopě


Nemohli se vyhnout vysvětlování.

Ani jeden z nich neuvažoval o tom, že by mu vymazali paměť. A bylo jim naprosto jasné, že Draco by to bez nějakých odpovědí z jejich strany nevzdal. A pak by se vysvětlení mohl začít dožadovat na špatných místech. Kate totiž nevěřila tomu, že je v jejich domě naprosto odříznutý od okolního světa.

Kdyby byl, nedalo by se to s ním vydržet.
Později, když se ještě naposledy ujistili, že jejich dcera spí a Draco je ve svém pokoji, byli oba příliš zahloubaní na to, aby si o tom promluvili. Moc toho za celou noc nenaspali a neklidně se převalovali jeden vedle druhého.

Oba věděli, že udělali chybu, když se nejprve neujistili, jestli mají soukromí. Kate byla o to víc rozčilená, že je takhle z míry vyvedl Sayer a jeho pletichaření. Byť se o to v tomto ohledu nepokoušel záměrně. Pravděpodobně.

Kate doufala, že by si všichni mohli promluvit u snídaně - tedy ještě dřív, než ona a Severus odejdou do práce. To se ovšem nepodařilo.
Z firmy jí poslali urgentní zprávu už v šest ráno, takže sotva stihla nakrmit Talithu a sbalit si věci. Na snídani samotnou neměla čas a během rekordních dvaceti minut již procházela vstupní halou firmy Morganových.

To, že jí naproti nespěchal Mikael ji nijak na klidu nepřidalo. S nepříjemným pocitem v žaludku prošla halou a bez zaklepání vešla do zasedací místnosti. Všichni zaměstnanci se na ni otočili a ihned ji zdravili.
Kate je ovšem téměř nevnímala vzhledem k počtu neznámých kouzelníků a čarodějek, kteří tu procházeli kdejakou dokumentaci a blahosklonně promlouvali k jejím zaměstnancům. Vnitřně se otřásla.

Bylo to jako sledovat Sayerovy grimasy na cizích tvářích.
"Paní ředitelko! Omlouvám se, za ten spěch. Dnes mám bohužel rušný den a musím vše vyřídit co nejrychleji," promluvil na ni sladkým hlasem Sayer, jenž se náhle objevil po jejím boku.

Kate se donutila k chladnému pousmání, když se přiměla odtrhnout pohled od hrůzné scény před sebou.
"Vidím, že stále máš problém se naučit hodiny," odtušila suše a poté vyrazila k hlavnímu stolu, kde seděl Gottfrey.
Potěšilo ji, že kolem něj sice stojí tři kouzelníci a očividně se mu snaží něco namluvit, ale starý zástupce je pouze pohrdavě sledoval a hleděl si své dokumentace.

"Dobré ráno, Grahame," pozdravila ho, aniž by brala na vědomí Sayerovy poskoky a posadila se na své místo.
"Dobré ráno," odvětil Gottfrey stejně milým tónem, až by se mohlo všem okolo zdát, že jsou starými příteli. Přistrčil jí stoh dokumentů. "Zde jsou smlouvy vypracované našimi právníky. Čekají na vaše schválení."

"Potřebujete schvalovat již vypracované dokumenty?" optal se jeden z kouzelníků postávajících vedle s úsměvem, za nímž se schovávalo pohrdání.
Kate líně zvedla pohled od dokumentů a zabodla svůj pronikavý pohled do mužovy tváře. Viditelně znejistěl.

"A vy jste panu Sayerovi podepisoval pracovní smlouvu, aniž byste ji pročítal?" prohodila ležérním tónem.
Vůbec ji nepřekvapilo, když namísto odpovědi zneklidněně mrknul směrem po svém zaměstnavateli. Sayer její narážku pochopil a nechával na své tváři hrát rádoby pobavený úsměv. Kate doufala, že je vzteky bez sebe, ale nevěnovala mu pozornost.

Netrvalo to ani minutu, než Sayer své zaměstnance mávnutím ruky propustil. Všichni rychle spěchali z jeho dosahu do zdánlivého bezpečí. Koutkem oka Kate viděla, že se nepouští do jejích podřízených s takovou vervou, jako ostatní.
"Pro jeden zapomenutý předmět jsi musel svolat celé oddělení?" přešla rovnou k věci, aniž by zvedla pohled.

Zaznamenala však, že si Sayer přivolal jedno z křesel a posadil se před ně.
"Tak drastická opatření jsem kvůli svému medailonu neorganizoval, neměj obavy."

"Tak tedy potřebuješ mít za sebou svou věrnou tlupu, co ti zatleská, až uzavřeš smlouvu?" rýpla si, třebaže cítila, jak ji pod stolem nepatrně kopnul Gottfrey.
Sayer se zasmál bez jakéhokoliv náznaku upřímnosti či veselí. Gottfrey se mírně napjal, ale Kate se držela.

"Jen si ověřuji, že je vše tak, jak má být," ujistil ji chladně.
Konečně vzhlédla, neboť chtěla vidět, jak zareaguje na její další otázku.

"Pokud vím, to mohli zvládnout tví právníci," poznamenala a její rysy jasně ztvrdly. "Proč takový tyjátr kvůli pár smlouvám?"
Tajemně se usmál, ale v jeho očích Kate vyčetla nebezpečí.
"Své osobní záležitosti rád vyřizují sám."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Severusovi dalo velkou práci udržet neutrální výraz, zatímco skládal pevný obraz toho, kde se právě schovává Potter se svými věrnými kamarády. Samozřejmě nebyl natolik naivní, aby si myslel, že se dokáží ukrývat před Smrtijedy věčně.

Ovšem poté, co si vyslechl útržky rozhovorů svých kolegů a sesbíral všechny užitečné informace od vlastních informátorů, začal vážně přemýšlet nad tím, že ty tři snad užírá touha zemřít.

S těžkým povzdechem si promnul kořen nosu a snažil se ignorovat portréty za sebou, které mu věnovaly různou míru pozornosti nebo nesouhlasu. Otevřel oči a raději k sobě opět přitáhl dokumenty, kvůli nimž se ve dvě ráno plížil chodbami v sekci s omezeným přístupem v knihovně.

Jako ředitel měl samozřejmě výhradní právo se pohybovat po Bradavicích, jak se mu zlíbilo. Studenti navíc trávili většinu svého času na koleji, neboť nikdo z nich nechtěl být poblíž nových profesorů.

Lektvarista zaskřípal zuby, když se znovu vracel v myšlenkách do ošetřovny, kde na něj jeho dlouholeté kolegyně - a kdysi i přítelkyně - nesouhlasně zhlížely, zatímco jejich studenti se sklopenými pohledy a ztuhlými výrazy obývali více než dvě třetiny ošetřovny.

Daleko více než v běžném školním roce. A to navíc uplynuly sotva dva týdny od začátku školy. A vzhledem k rapidnímu poklesu studentů, byla tato statistika více než alarmující.

Nic z toho samozřejmě Temného pána nezajímalo. Vlastnit Bradavice bylo totiž z velké části pouze gesto, jímž ukazoval kouzelnickému světu svou moc. A jako symbol se škola děsivě osvědčila - kouzelníci a čarodějky, kteří se rozhodli postavit Pánu zla otevřeně, museli nyní počítat s možnou odplatou na svých dětech.

Alecta a Amycus Carrowovi se tohoto úkolu zhostili se zlomyslným potěšením.
"Myslím, že by sis měl na okamžik odpočinout, Severusi."

Jen stěží odolal nutkání protočit očima, ale udržel se. Albus možná byl jeho spojenec, ale na ostatní obrazy si musel dát pozor. A odnést bývalého ředitele z místnosti nepřipadalo v úvahu, vzhledem k tomu, kolik by takový čin vyvolal otázek na nepravých místech.

"Děkuji za tvoji starost," ucedil tedy uštěpačně, aniž by se k Brumbálovi otočil čelem a celkem zdařile ignoroval pohoršené sykání přihlížejících portrétů.
Albus se - nijak překvapivě - pouze zasmál.

"Zaslechl jsem od skřítků v kuchyni, že se již chystají na Halloweenské oslavy."
Severus cítil počínající migrénu.
"Fascinující."

"Ano, ano," aniž by se musel otáčet, téměř před sebou viděl, jak Albus souhlasně pokyvuje hlavou. "Viděl jsem pár z nich, jak si vyrábějí ruční korunky. Dokonce v nich měli orlí pírka! Velice vynalézaví tvorečkové."

Severusovy prsty sebou mírně cukly. Opatrně otáčel stránkami v knize před sebou, zatímco nevzrušeným hlasem odpověděl.
"A bezpochyby plánují v nich pobíhat po celém hradě, zatímco budou všichni spát."

"Tak lehkomyslní by nikdy nebyli," poučil ho trpělivě Brumbál, ale v jeho hlase stále zněly stopy úsměvu. "Předpokládám, že kdyby neměli tolik práce, vyrazili by raději za úsvitu k jezeru, aby se mohli podívat na vycházející slunce. Ten výhled ze severní strany je dechberoucí!"

"Jistě. Především na střed jezera s tvou hrobkou," neodpustil si a podařilo se mu ignorovat šeptandu za sebou.
"To jistě," souhlasil Albus s krátkým uchechtnutím.
Severus si přitáhl kus pergamenu a rychle začal psát vzkaz.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Skutečně si to užíváš, viď?"
S mírným zamračením sledovala, jak se protáhnul v křesle naproti ní a věnoval jí jeden ze svých šelmovských úsměvů, které se jí podařilo ignorovat, aniž by na sobě dala najevo své znechucení.

"Ale no tak, Kate," promluvil k ní, jako by konejšil dítě, které dostalo záchvat vzteku. "Nemůžeme si popovídat jako staří přátelé a chovat se chvíli civilizovaně?"
"Slyšela jsem z tvých úst slova "přátelé" a "civilizovaně" v jedné větě. Tenhle pouhý fakt mě nutí k obezřetnosti."

Opět jí věnoval blahosklonný úsměv a líně protáčel mezi prsty medailon, který zde příhodně zanechal jako svou výmluvu pro svůj vpád do jejich firmy. Už jen pohled na tu cetku ji rozpaloval doběla.

Odtrhla od přívěsku oči a pozorně sledovala muže před sebou. Sama nemohla věřit tomu, že si s takovým hajzlem kdysi byla tak blízká a připadal jí jako jediná osoba na světě, která ji dokáže pochopit.
"Slyšel jsem, že tvůj… manžel povýšil v práci."

Zamračila se. Velmi jasně slyšela ironickou pomlku v jeho hlase.
"Pokud se dohled nad obrovským počtem dětí uzavřených na jednom místě bere jako povýšení," odtušila, zatímco marně přemýšlela nad tím, čeho se tím snaží dosáhnout.

Dokázala ovládnout své znechucení, když ji opět přejel pohledem, jímž se na delší okamžik zastavil ve výšce jejího pasu. Poté jí pohlédl přímo do očí.
"Kdypak se narodil dědic Snapeů? Ani jsi neposlala pozvání na nějakou oslavu."

Probodla ho pohledem. Jen on ji dokázal vytočit a ponížit zároveň.
"Nejsem si jistá, jak se tě týká narození mého dítěte."

"Jsem již od přírody zvědavý," prohodil s mrknutím, než se v jeho očích zablesklo samolibé potěšení. "Jsem si jist, že se s tím rozkošným miminkem setkám, až se k nám opět připojíš."

Srdce se jí nekontrolovatelně rozbušilo, ale nebyla vyškolenou Smrtijedkou pro zábavu. Nehnula brvou, nedala mu to potěšení vidět ji zahnanou do kouta. Sladce se na něj usmála a opřela se o lokty.
"Samozřejmě," řekla klidně. "Je vždycky dobré pozvednout morálku, když se týmu nedaří."

Vychutnávala si plnými doušky, když se mu zachvělo chřípí a jeho oči se zlostně zableskly. Obrnila se před další jízlivou poznámkou, když se ozvalo zaklepání na dveře, po němž do místnosti vstoupil poněkud uhnaný Mikael.

Pokynul své nadřízené hlavou na pozdrav a přešel k ní, aniž by si jakkoliv všímal Sayera. Podal jí několik dokumentů, jenž kryli malou obálku s dopisem. Mrkla na písmo a ihned se jí zmocnilo neblahé tušení.

Přesto stále držela svou netečnou maskou, zatímco poděkovala Mikaelovi, jenž spěšně zmizel a položila si dokumenty před sebe tak, aby na ně Sayer neviděl, ale zároveň to nebylo příliš očividné, že se je snaží před ním schovat.

Jejím jediným štěstím bylo to, že byl Sayer nafoukaný parchant, takže byl plně zabraný do toho jí otravovat život, než se chovat jako správný špion a snažit se najít její méně viditelné slabiny. Byla vděčná za to, že je v tomto ohledu naprostý břídil.

"Měla bys tomu klukovi domluvit - pokud se takto chová k vašim klientům, nemůžete se divit, že firma upadá," ušklíbl se na ni a dál si pohrával s medailonem, jenž ji neuvěřitelně iritoval.

"Mikael se chová ke každému, jak si zaslouží," usadila ho, a předstírala, že čte dokumenty, které jí Mikael donesl, zatímco vytáhla manželův dopis.
"Je tohle jeden z těch elegantních způsobů, jak někoho urazit, které vás paničky učily u čajových dýchánků a etiket?"

"Byť tě to může překvapit, takové způsoby pochytíš v rámci učení jazyka v prvních letech života," odvětila a zvedla pohled od manželova dopisu. Ani jí nedalo moc práce vykouzlit stejně blahosklonný pohled, jaký viděla na Sayerově obličeji dříve. "Ne všichni samozřejmě dosáhnout takového stupně. Či vůbec nějakého pokroku."

"Měla bys být opatrnější, Kočičko."
Neznatelně sebou škubla. Z tváře jí zmizela veškerá škodolibost. Nyní na sebe oba zírali se stejnou měrou nevraživosti a potlačované agrese.
"Proč jsi tady, Rogere?"

Nepatrně mu cuklo v koutku úst a líně máchnul rukou, až se medailonek v jeho prstech začal točit. Všiml si jejího iritovaného pohledu a položil medailon na stůl mezi ně. Pozvedla obočí.

"Získal jsem ho od jednoho překupníka na Obrtlé. V životě bych se k takovému individuu ani na krok nepřiblížil, ale jakmile jsem jej zahlédl," pohladil prstem okraj šperku, jako by laskal milenku, "musel jsem jej prostě mít. A ta směšná cena, za niž mi jej nabídl!"

"Tvá pointa?" otázala se netečně.
Pousmál se, ale jeho oči zářily. Kate se udělalo nevolno, ale nutila se ke klidu.
"Jistě víš, kdo byl Regulus Black."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus proklínal ředitele, zatímco postával skrytý ve stínech na břehu jezera a netrpělivě se rozhlížel kolem. Věděl, že je Albusova informace ověřená a pravdivá, ovšem nemohl ze sebe setřást pocit, že se něco nevyvíjí správným směrem.

Pohlédl na hodinky, které mu potvrdily, že má ještě několik minut, než přijde úsvit. Ruka na hůlce ho svrběla, a kdyby nebyl natolik paranoidní, že by jej mohli sledovat, vyčaroval by svého patrona, aby mu alespoň někdo dělal společnost.

Dobře však věděl, že nesmí nechat nic náhodě. Nedokázal si zcela představit, jak by se z této situace vymluvil, kdyby ho nachytal někdo ze Smrtijedů. A vzhledem ke konverzaci s Albusem v ředitelně mu bylo jasné, že by ho portréty v ředitelně bezostyšně hodily vlkům.

Nebyl si jistý, jak moc by hrála roli jejich loajalita k Bradavicím ve chvíli, kdy by se mohli zbavit ředitele, který se dostal k vedení vraždou svého předchůdce.

Z myšlenek ho vytrhla slabá zář, jež se vynořila zpoza stromů naproti místu, kde se skrýval. Zcela znehybněl a zadržel dech, zatímco se přízračná postava mladé ženy lehkou chůzí blížila k jezeru.

Zastavila se jen pár metrů od Severuse a na její smutné tváři se objevil nepatrný náznak úsměvu, když se začaly objevovat první jemné paprsky vycházejícího slunce. Severus si dopřál dlouhý nádech chladného vzduchu, načež se napřímil a tiše vyrazil k ní.

Uslyšela jej téměř okamžitě, byt se zdála zcela ponořená do výjevu před sebou. Prudce se otočila a byť jí od něj nehrozilo žádné nebezpečí - jelikož již byla dávno mrtvá - na její tváři se mihnul náznak strachu.

Rozhlédla se kolem sebe v jasné potřebě najít únikový východ. Severus věděl, že by se neodvážila přejít jezero - ať to bylo z respektu k tvorům, kteří v něm žili, nebo čistě proto, že i jako nehmotný duch byla vlastním bytím stále svázána s lidskými instinkty.

Lektvarista pomalu zvedl ruce na znamení míru, což ji příliš neuklidnilo, ale panika jí z očí zmizela. Stále byla napjatá, když promluvila.
"Pane řediteli," její hlas byl jasný, avšak zároveň na míle vzdálený. "Vyděsil jste mne."

"Omlouvám se, Heleno," promluvil tiše a záměrně využil její jméno. Nepatrně se pousmála, ale nepohnula se. "Albus mi sdělil, že zde obdivujete východ slunce. Je to vskutku… úžasný pohled."
Pomalu natočila hlavu na stranu a pohledem přejela od slunce zpět k němu. Tentokrát se jí na tváři usadil chápavý poloúsměv.

"Neurazte se, pane, ale již ve chvíli, kdy jsem vás uviděla, mi bylo jasné, že zde nejste pro to, abyste se kochal krásami přírody kolem nás."
"Neměl jsem v úmyslu být nezdvořilý," odvětil klidně a pomalým krokem se k ní připojil.

"Jste velmi dobrý lhář, pane řediteli," řekla mu s pohledem opět upřeným na stoupající slunce. "Nepoznala bych, že neříkáte pravdu, ale za celý svůj život - ten fyzický i jako duch - jsem nepoznala muže, jenž by vstal v brzkou hodinu, propletl se hustým porostem skropeným rosou a dobrovolně mrznul, aby viděl prvních pár minut nového dne."

Rozhodl se to nekomentovat a pouze přikývl.
"Nevážil byste takovou náročnou pouť pouze pro ticho bez odpovědí," řekla Šedá dáma a obrátila se k němu čelem.

V jejích očích nyní byla rozhodnost smíšená s melancholií. Severus tedy opět přikývl.
"Pátrám po jednom artefaktu a mám pocit, že byste mě mohla postrčit správným směrem."