66. Na správné stopě

2. září 2018 v 20:36 |  Spoutaní

WATTPAD

66. Na správné stopě


Nemohli se vyhnout vysvětlování.

Ani jeden z nich neuvažoval o tom, že by mu vymazali paměť. A bylo jim naprosto jasné, že Draco by to bez nějakých odpovědí z jejich strany nevzdal. A pak by se vysvětlení mohl začít dožadovat na špatných místech. Kate totiž nevěřila tomu, že je v jejich domě naprosto odříznutý od okolního světa.

Kdyby byl, nedalo by se to s ním vydržet.
Později, když se ještě naposledy ujistili, že jejich dcera spí a Draco je ve svém pokoji, byli oba příliš zahloubaní na to, aby si o tom promluvili. Moc toho za celou noc nenaspali a neklidně se převalovali jeden vedle druhého.

Oba věděli, že udělali chybu, když se nejprve neujistili, jestli mají soukromí. Kate byla o to víc rozčilená, že je takhle z míry vyvedl Sayer a jeho pletichaření. Byť se o to v tomto ohledu nepokoušel záměrně. Pravděpodobně.

Kate doufala, že by si všichni mohli promluvit u snídaně - tedy ještě dřív, než ona a Severus odejdou do práce. To se ovšem nepodařilo.
Z firmy jí poslali urgentní zprávu už v šest ráno, takže sotva stihla nakrmit Talithu a sbalit si věci. Na snídani samotnou neměla čas a během rekordních dvaceti minut již procházela vstupní halou firmy Morganových.

To, že jí naproti nespěchal Mikael ji nijak na klidu nepřidalo. S nepříjemným pocitem v žaludku prošla halou a bez zaklepání vešla do zasedací místnosti. Všichni zaměstnanci se na ni otočili a ihned ji zdravili.
Kate je ovšem téměř nevnímala vzhledem k počtu neznámých kouzelníků a čarodějek, kteří tu procházeli kdejakou dokumentaci a blahosklonně promlouvali k jejím zaměstnancům. Vnitřně se otřásla.

Bylo to jako sledovat Sayerovy grimasy na cizích tvářích.
"Paní ředitelko! Omlouvám se, za ten spěch. Dnes mám bohužel rušný den a musím vše vyřídit co nejrychleji," promluvil na ni sladkým hlasem Sayer, jenž se náhle objevil po jejím boku.

Kate se donutila k chladnému pousmání, když se přiměla odtrhnout pohled od hrůzné scény před sebou.
"Vidím, že stále máš problém se naučit hodiny," odtušila suše a poté vyrazila k hlavnímu stolu, kde seděl Gottfrey.
Potěšilo ji, že kolem něj sice stojí tři kouzelníci a očividně se mu snaží něco namluvit, ale starý zástupce je pouze pohrdavě sledoval a hleděl si své dokumentace.

"Dobré ráno, Grahame," pozdravila ho, aniž by brala na vědomí Sayerovy poskoky a posadila se na své místo.
"Dobré ráno," odvětil Gottfrey stejně milým tónem, až by se mohlo všem okolo zdát, že jsou starými příteli. Přistrčil jí stoh dokumentů. "Zde jsou smlouvy vypracované našimi právníky. Čekají na vaše schválení."

"Potřebujete schvalovat již vypracované dokumenty?" optal se jeden z kouzelníků postávajících vedle s úsměvem, za nímž se schovávalo pohrdání.
Kate líně zvedla pohled od dokumentů a zabodla svůj pronikavý pohled do mužovy tváře. Viditelně znejistěl.

"A vy jste panu Sayerovi podepisoval pracovní smlouvu, aniž byste ji pročítal?" prohodila ležérním tónem.
Vůbec ji nepřekvapilo, když namísto odpovědi zneklidněně mrknul směrem po svém zaměstnavateli. Sayer její narážku pochopil a nechával na své tváři hrát rádoby pobavený úsměv. Kate doufala, že je vzteky bez sebe, ale nevěnovala mu pozornost.

Netrvalo to ani minutu, než Sayer své zaměstnance mávnutím ruky propustil. Všichni rychle spěchali z jeho dosahu do zdánlivého bezpečí. Koutkem oka Kate viděla, že se nepouští do jejích podřízených s takovou vervou, jako ostatní.
"Pro jeden zapomenutý předmět jsi musel svolat celé oddělení?" přešla rovnou k věci, aniž by zvedla pohled.

Zaznamenala však, že si Sayer přivolal jedno z křesel a posadil se před ně.
"Tak drastická opatření jsem kvůli svému medailonu neorganizoval, neměj obavy."

"Tak tedy potřebuješ mít za sebou svou věrnou tlupu, co ti zatleská, až uzavřeš smlouvu?" rýpla si, třebaže cítila, jak ji pod stolem nepatrně kopnul Gottfrey.
Sayer se zasmál bez jakéhokoliv náznaku upřímnosti či veselí. Gottfrey se mírně napjal, ale Kate se držela.

"Jen si ověřuji, že je vše tak, jak má být," ujistil ji chladně.
Konečně vzhlédla, neboť chtěla vidět, jak zareaguje na její další otázku.

"Pokud vím, to mohli zvládnout tví právníci," poznamenala a její rysy jasně ztvrdly. "Proč takový tyjátr kvůli pár smlouvám?"
Tajemně se usmál, ale v jeho očích Kate vyčetla nebezpečí.
"Své osobní záležitosti rád vyřizují sám."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Severusovi dalo velkou práci udržet neutrální výraz, zatímco skládal pevný obraz toho, kde se právě schovává Potter se svými věrnými kamarády. Samozřejmě nebyl natolik naivní, aby si myslel, že se dokáží ukrývat před Smrtijedy věčně.

Ovšem poté, co si vyslechl útržky rozhovorů svých kolegů a sesbíral všechny užitečné informace od vlastních informátorů, začal vážně přemýšlet nad tím, že ty tři snad užírá touha zemřít.

S těžkým povzdechem si promnul kořen nosu a snažil se ignorovat portréty za sebou, které mu věnovaly různou míru pozornosti nebo nesouhlasu. Otevřel oči a raději k sobě opět přitáhl dokumenty, kvůli nimž se ve dvě ráno plížil chodbami v sekci s omezeným přístupem v knihovně.

Jako ředitel měl samozřejmě výhradní právo se pohybovat po Bradavicích, jak se mu zlíbilo. Studenti navíc trávili většinu svého času na koleji, neboť nikdo z nich nechtěl být poblíž nových profesorů.

Lektvarista zaskřípal zuby, když se znovu vracel v myšlenkách do ošetřovny, kde na něj jeho dlouholeté kolegyně - a kdysi i přítelkyně - nesouhlasně zhlížely, zatímco jejich studenti se sklopenými pohledy a ztuhlými výrazy obývali více než dvě třetiny ošetřovny.

Daleko více než v běžném školním roce. A to navíc uplynuly sotva dva týdny od začátku školy. A vzhledem k rapidnímu poklesu studentů, byla tato statistika více než alarmující.

Nic z toho samozřejmě Temného pána nezajímalo. Vlastnit Bradavice bylo totiž z velké části pouze gesto, jímž ukazoval kouzelnickému světu svou moc. A jako symbol se škola děsivě osvědčila - kouzelníci a čarodějky, kteří se rozhodli postavit Pánu zla otevřeně, museli nyní počítat s možnou odplatou na svých dětech.

Alecta a Amycus Carrowovi se tohoto úkolu zhostili se zlomyslným potěšením.
"Myslím, že by sis měl na okamžik odpočinout, Severusi."

Jen stěží odolal nutkání protočit očima, ale udržel se. Albus možná byl jeho spojenec, ale na ostatní obrazy si musel dát pozor. A odnést bývalého ředitele z místnosti nepřipadalo v úvahu, vzhledem k tomu, kolik by takový čin vyvolal otázek na nepravých místech.

"Děkuji za tvoji starost," ucedil tedy uštěpačně, aniž by se k Brumbálovi otočil čelem a celkem zdařile ignoroval pohoršené sykání přihlížejících portrétů.
Albus se - nijak překvapivě - pouze zasmál.

"Zaslechl jsem od skřítků v kuchyni, že se již chystají na Halloweenské oslavy."
Severus cítil počínající migrénu.
"Fascinující."

"Ano, ano," aniž by se musel otáčet, téměř před sebou viděl, jak Albus souhlasně pokyvuje hlavou. "Viděl jsem pár z nich, jak si vyrábějí ruční korunky. Dokonce v nich měli orlí pírka! Velice vynalézaví tvorečkové."

Severusovy prsty sebou mírně cukly. Opatrně otáčel stránkami v knize před sebou, zatímco nevzrušeným hlasem odpověděl.
"A bezpochyby plánují v nich pobíhat po celém hradě, zatímco budou všichni spát."

"Tak lehkomyslní by nikdy nebyli," poučil ho trpělivě Brumbál, ale v jeho hlase stále zněly stopy úsměvu. "Předpokládám, že kdyby neměli tolik práce, vyrazili by raději za úsvitu k jezeru, aby se mohli podívat na vycházející slunce. Ten výhled ze severní strany je dechberoucí!"

"Jistě. Především na střed jezera s tvou hrobkou," neodpustil si a podařilo se mu ignorovat šeptandu za sebou.
"To jistě," souhlasil Albus s krátkým uchechtnutím.
Severus si přitáhl kus pergamenu a rychle začal psát vzkaz.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Skutečně si to užíváš, viď?"
S mírným zamračením sledovala, jak se protáhnul v křesle naproti ní a věnoval jí jeden ze svých šelmovských úsměvů, které se jí podařilo ignorovat, aniž by na sobě dala najevo své znechucení.

"Ale no tak, Kate," promluvil k ní, jako by konejšil dítě, které dostalo záchvat vzteku. "Nemůžeme si popovídat jako staří přátelé a chovat se chvíli civilizovaně?"
"Slyšela jsem z tvých úst slova "přátelé" a "civilizovaně" v jedné větě. Tenhle pouhý fakt mě nutí k obezřetnosti."

Opět jí věnoval blahosklonný úsměv a líně protáčel mezi prsty medailon, který zde příhodně zanechal jako svou výmluvu pro svůj vpád do jejich firmy. Už jen pohled na tu cetku ji rozpaloval doběla.

Odtrhla od přívěsku oči a pozorně sledovala muže před sebou. Sama nemohla věřit tomu, že si s takovým hajzlem kdysi byla tak blízká a připadal jí jako jediná osoba na světě, která ji dokáže pochopit.
"Slyšel jsem, že tvůj… manžel povýšil v práci."

Zamračila se. Velmi jasně slyšela ironickou pomlku v jeho hlase.
"Pokud se dohled nad obrovským počtem dětí uzavřených na jednom místě bere jako povýšení," odtušila, zatímco marně přemýšlela nad tím, čeho se tím snaží dosáhnout.

Dokázala ovládnout své znechucení, když ji opět přejel pohledem, jímž se na delší okamžik zastavil ve výšce jejího pasu. Poté jí pohlédl přímo do očí.
"Kdypak se narodil dědic Snapeů? Ani jsi neposlala pozvání na nějakou oslavu."

Probodla ho pohledem. Jen on ji dokázal vytočit a ponížit zároveň.
"Nejsem si jistá, jak se tě týká narození mého dítěte."

"Jsem již od přírody zvědavý," prohodil s mrknutím, než se v jeho očích zablesklo samolibé potěšení. "Jsem si jist, že se s tím rozkošným miminkem setkám, až se k nám opět připojíš."

Srdce se jí nekontrolovatelně rozbušilo, ale nebyla vyškolenou Smrtijedkou pro zábavu. Nehnula brvou, nedala mu to potěšení vidět ji zahnanou do kouta. Sladce se na něj usmála a opřela se o lokty.
"Samozřejmě," řekla klidně. "Je vždycky dobré pozvednout morálku, když se týmu nedaří."

Vychutnávala si plnými doušky, když se mu zachvělo chřípí a jeho oči se zlostně zableskly. Obrnila se před další jízlivou poznámkou, když se ozvalo zaklepání na dveře, po němž do místnosti vstoupil poněkud uhnaný Mikael.

Pokynul své nadřízené hlavou na pozdrav a přešel k ní, aniž by si jakkoliv všímal Sayera. Podal jí několik dokumentů, jenž kryli malou obálku s dopisem. Mrkla na písmo a ihned se jí zmocnilo neblahé tušení.

Přesto stále držela svou netečnou maskou, zatímco poděkovala Mikaelovi, jenž spěšně zmizel a položila si dokumenty před sebe tak, aby na ně Sayer neviděl, ale zároveň to nebylo příliš očividné, že se je snaží před ním schovat.

Jejím jediným štěstím bylo to, že byl Sayer nafoukaný parchant, takže byl plně zabraný do toho jí otravovat život, než se chovat jako správný špion a snažit se najít její méně viditelné slabiny. Byla vděčná za to, že je v tomto ohledu naprostý břídil.

"Měla bys tomu klukovi domluvit - pokud se takto chová k vašim klientům, nemůžete se divit, že firma upadá," ušklíbl se na ni a dál si pohrával s medailonem, jenž ji neuvěřitelně iritoval.

"Mikael se chová ke každému, jak si zaslouží," usadila ho, a předstírala, že čte dokumenty, které jí Mikael donesl, zatímco vytáhla manželův dopis.
"Je tohle jeden z těch elegantních způsobů, jak někoho urazit, které vás paničky učily u čajových dýchánků a etiket?"

"Byť tě to může překvapit, takové způsoby pochytíš v rámci učení jazyka v prvních letech života," odvětila a zvedla pohled od manželova dopisu. Ani jí nedalo moc práce vykouzlit stejně blahosklonný pohled, jaký viděla na Sayerově obličeji dříve. "Ne všichni samozřejmě dosáhnout takového stupně. Či vůbec nějakého pokroku."

"Měla bys být opatrnější, Kočičko."
Neznatelně sebou škubla. Z tváře jí zmizela veškerá škodolibost. Nyní na sebe oba zírali se stejnou měrou nevraživosti a potlačované agrese.
"Proč jsi tady, Rogere?"

Nepatrně mu cuklo v koutku úst a líně máchnul rukou, až se medailonek v jeho prstech začal točit. Všiml si jejího iritovaného pohledu a položil medailon na stůl mezi ně. Pozvedla obočí.

"Získal jsem ho od jednoho překupníka na Obrtlé. V životě bych se k takovému individuu ani na krok nepřiblížil, ale jakmile jsem jej zahlédl," pohladil prstem okraj šperku, jako by laskal milenku, "musel jsem jej prostě mít. A ta směšná cena, za niž mi jej nabídl!"

"Tvá pointa?" otázala se netečně.
Pousmál se, ale jeho oči zářily. Kate se udělalo nevolno, ale nutila se ke klidu.
"Jistě víš, kdo byl Regulus Black."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus proklínal ředitele, zatímco postával skrytý ve stínech na břehu jezera a netrpělivě se rozhlížel kolem. Věděl, že je Albusova informace ověřená a pravdivá, ovšem nemohl ze sebe setřást pocit, že se něco nevyvíjí správným směrem.

Pohlédl na hodinky, které mu potvrdily, že má ještě několik minut, než přijde úsvit. Ruka na hůlce ho svrběla, a kdyby nebyl natolik paranoidní, že by jej mohli sledovat, vyčaroval by svého patrona, aby mu alespoň někdo dělal společnost.

Dobře však věděl, že nesmí nechat nic náhodě. Nedokázal si zcela představit, jak by se z této situace vymluvil, kdyby ho nachytal někdo ze Smrtijedů. A vzhledem ke konverzaci s Albusem v ředitelně mu bylo jasné, že by ho portréty v ředitelně bezostyšně hodily vlkům.

Nebyl si jistý, jak moc by hrála roli jejich loajalita k Bradavicím ve chvíli, kdy by se mohli zbavit ředitele, který se dostal k vedení vraždou svého předchůdce.

Z myšlenek ho vytrhla slabá zář, jež se vynořila zpoza stromů naproti místu, kde se skrýval. Zcela znehybněl a zadržel dech, zatímco se přízračná postava mladé ženy lehkou chůzí blížila k jezeru.

Zastavila se jen pár metrů od Severuse a na její smutné tváři se objevil nepatrný náznak úsměvu, když se začaly objevovat první jemné paprsky vycházejícího slunce. Severus si dopřál dlouhý nádech chladného vzduchu, načež se napřímil a tiše vyrazil k ní.

Uslyšela jej téměř okamžitě, byt se zdála zcela ponořená do výjevu před sebou. Prudce se otočila a byť jí od něj nehrozilo žádné nebezpečí - jelikož již byla dávno mrtvá - na její tváři se mihnul náznak strachu.

Rozhlédla se kolem sebe v jasné potřebě najít únikový východ. Severus věděl, že by se neodvážila přejít jezero - ať to bylo z respektu k tvorům, kteří v něm žili, nebo čistě proto, že i jako nehmotný duch byla vlastním bytím stále svázána s lidskými instinkty.

Lektvarista pomalu zvedl ruce na znamení míru, což ji příliš neuklidnilo, ale panika jí z očí zmizela. Stále byla napjatá, když promluvila.
"Pane řediteli," její hlas byl jasný, avšak zároveň na míle vzdálený. "Vyděsil jste mne."

"Omlouvám se, Heleno," promluvil tiše a záměrně využil její jméno. Nepatrně se pousmála, ale nepohnula se. "Albus mi sdělil, že zde obdivujete východ slunce. Je to vskutku… úžasný pohled."
Pomalu natočila hlavu na stranu a pohledem přejela od slunce zpět k němu. Tentokrát se jí na tváři usadil chápavý poloúsměv.

"Neurazte se, pane, ale již ve chvíli, kdy jsem vás uviděla, mi bylo jasné, že zde nejste pro to, abyste se kochal krásami přírody kolem nás."
"Neměl jsem v úmyslu být nezdvořilý," odvětil klidně a pomalým krokem se k ní připojil.

"Jste velmi dobrý lhář, pane řediteli," řekla mu s pohledem opět upřeným na stoupající slunce. "Nepoznala bych, že neříkáte pravdu, ale za celý svůj život - ten fyzický i jako duch - jsem nepoznala muže, jenž by vstal v brzkou hodinu, propletl se hustým porostem skropeným rosou a dobrovolně mrznul, aby viděl prvních pár minut nového dne."

Rozhodl se to nekomentovat a pouze přikývl.
"Nevážil byste takovou náročnou pouť pouze pro ticho bez odpovědí," řekla Šedá dáma a obrátila se k němu čelem.

V jejích očích nyní byla rozhodnost smíšená s melancholií. Severus tedy opět přikývl.
"Pátrám po jednom artefaktu a mám pocit, že byste mě mohla postrčit správným směrem."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Inka | E-mail | 3. září 2018 v 10:17 | Reagovat

Super, že sa objavila ďalšia kapitola.ˇLen sa mi zdala nejaká useknutá a neukončená. No budem dychtivo a zvedavo čakať na ďalší príspevok od teba.

2 Romi | 3. září 2018 v 20:03 | Reagovat

[1]: Děkuji. Uvažovala jsem, že ji prodloužím ještě o pár odstavců, ovšem ty lépe zapadnout v další kapitole ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama